Hudba 2020

Na hudebníky dopadla v roce 2020 vládní omezení ještě větší silou než na filmaře. V době, kdy si lidé hudbu skoro nekupují, jich většinu živí příjmy z koncertů. A ty jsou právě po celém světě zakazovány. Navíc spousta muzikantů svá nová nahraná alba ani nevydala, protože by je nemohla propagovat koncerty. Také pořád hrozí, že až (jestli?) tohle covidové období jednou skončí, ukáže se, že mezitím z map zmizely hudební kluby a zkrachovali pronajímatelé koncertní ozvučovací a osvětlovací techniky. Ale nepředbíhejme…

Podporuji svůj oblíbený rockový magazín, jak jen to jde

Začnu tedy od koncertů. Dokud to šlo, stihl jsem jen dva. 1. února koncert německých Disillusion v dejvické Klubovně a 15. února koncert amerických Dream Theater v holešovické Tipsport Aréně. Obě akce už jsem dostatečně popsal, takže se nebudu opakovat. Jen shrnu, že koncertem roku pro mne byli jednoznačně Disillusion, protože někoho z Dream Theater napadlo, že u jejich produkce budou diváci pouze sedět. O pár dní později jsem si ještě koupil lístek na The Epic Apocalypse Tour 2020, jak zněl název společného turné nizozemské skupiny Epica a finské skupiny Apocalyptica. Na lístku je datum 26. října 2020. Koncert byl odložen na 12. března 2021. I toto datum se rychle stalo něčím z říše fantastiky, takže momentálně platí termín 12. ledna 2022. Pořadatelé stále ohlašují nové termíny koncertů či nové festivaly a jejich obsazení, ale věnuji tomu minimální pozornost. Rozhodně si nehodlám pořizovat žádnou vstupenku na cokoliv, dokud nebude jasné, že se akce opravdu konat budou.

 

Jelikož jsem od března až na ojedinělý výlet do Hradce Králové nevytáhl paty z Jičína, byl jsem omezen jen na čistě lokální akce. V neděli 21. června se kupodivu uskutečnil 9. ročník festivalu Svátek hudby. Snad jen s výjimkou pražských Vobezdud to byla velice lokální přehlídka. Za hlavní scénu festivalu bych označil zámecký park, kde po sobě vystoupily kapely Emergency Call, After Past, KomuTykáš a Odstín. Vesměs od pohledu místní školáci. Tak třeba není nutno nad dnešní mládeží lámat hůl. Byla tam i schopná zpívající bubenice, což není právě obvyklá kombinace. Třeba se od někoho z nich něčeho ještě dočkáme. Ze zbytku festivalu jsem měl dojem, že všichni odněkud vytáhli harmoniky a některé místní hudebníky poznám i podle jejich smyslu pro humor (za kapelou Večené pepřové stál stejný člověk jako za loni účinkujícím Hubnutím řízeným počítačem). Program v zámeckém parku zakončili Fénix, kteří mají na dodávce napsáno heavy punk. Nevím, co mají společného s punkem (možná snad způsob, jakým to před sebou hrne bubeník?), ale rozhodně mě jejich heavy rock s dobrými českými texty bavil. (Výše zmínění Vobezdud hráli až od 21 hodin ve Valdštejnské lodžii, takže jsem o nich vzhledem k mému pondělnímu vstávání ve 4:40 do práce ani neuvažoval.)

Program 9. ročníku jičínského Svátku hudby

V zámeckém parku se pak přes léto hrálo živě ještě každou neděli (většinou od 17 hodin). Moc jsem toho nestihl (třeba v srpnu jsem neměl volnou ani jednu neděli), ale z toho zbytku u mne převládal hlavně dojem, že si dnešní kapely nedokážou vymyslet jméno. Nehledě na to, že spoustu z nich je i problém si na internetu vygooglit. Názvy jako Emergency Call, The Others, Portrait, Nice To Meet You (ano, přijeli k nám z Ostravy, aby zahráli jen půlhodinku) se dají dohledat, jen když za ně dopíšete třeba název jejich města. Takže z jičínských koncertů u mě vítězí místní Wooden Ships o kus před Fénixem.

 

Většinu hudby stále streamuji, ale služba Google Play ukončila činnost a nahradila ji o trochu slabší verze YouTube Music. (Až jednou přijde nějaká změna k lepšímu, dám vědět.) V digitální podobě jsem si pořídil i několik tuzemských nahrávek. Kromě rockových The Agony a jejich EP Eclectic jsou to většinou alba pro můj vkus méně obvyklá: Jan Burian & Bizarre Band: Jihotaje, Horňácká muzika Petra Mičky & Jiří Hradil: Hrubá Hudba a Marian Friedl, RukyNaDudy & Grunik: Píseň země. Asi už mi rocková hudba přestává stačit. 😉

 

Obal alba Píseň země

Jak jsem nemohl na koncerty, tak jsem podporoval hudebníky aspoň nákupem CD (a možná jsem to až trochu přehnal). Protože 63 nových hudebních alb, to už je docela nálož. Dva kotoučky jsem koupil na koncertě (Disillusion: The Liberation a Thari Kaan: Ghost Blossom), jeden vyhrál z časopisu Spark (Lindemann: F & M), zbytek bude kombinace Aukra a běžně dostupných nových CD. Pouze čtyři alba přitom zastupují domácí tvorbu: letité soundtracky Starci a klarinety (tedy písně z filmů Starci na chmelu a Kdyby tisíc klarinetů na jediném nosiči) a Tajnosti, výběrovka Sebastien: Identity 2010–2020 a album Whishmasters: Afterworld. Ve dvou případech šlo o audio verze koncertů, které jsem si pořídil kvůli jejich obrazovému záznamu na disku Blu-ray: Overkill: Live in Overhausen a Opeth: Garden of the Titans. Jen pro názornost uvádím seznam všech zakoupených alb vydaných v roce 2020: Thari Kaan: Ghost Blossom, Delain: Apocalypse & Chill, Demons & Wizards: III, Morse/Portnoy/George: Cov3r to Cov3r, Alanis Morissette: Such Pretty Forks in the Road, Deep Purple: Whoosh!, Pure Reason Revolution: Eupnea, Sons of Apollo: MMXX, Sebastien: Identity 2010–2020, Derek Sherinian: The Phoenix, Neal Morse: Sola Gratia, Armored Saint: Punching the Sky, John Petrucci: Terminal Velocity, Ozzy Osbourne: Ordinary Man a Blues Pills: Holy Moly!

 

Když nebudu počítat celá alba, ale čistě kotoučky kompaktních audio disků, tak jich mám doma rovných 1000 kusů. Nikdy jsem nic nevyhodil ani neprodal, takže jsou mezi tím i nějaké ty výhry mimo můj hudební vkus či příbaly časopisů, které už si nejspíš v životě nepustím, ale i tak je toho až nad hlavu. Sbírku jsem doplnil i o další čtyři kompilace záznamů z festivalu Masters of Rock z let 2016 až 2019 na DVD. Na perspektivnějších nosičích Blu-ray mi přibyly do sbírky tři záznamy koncertů: Overkill: Live in Overhausen, IQ: Scrape Across the Sky a Opeth: Garden of the Titans.

Obal koncertního záznamu kapely IQ

Nejposlouchanějším albem roku se u mne stalo The Liberation z roku 2019 od německých Disillusion. Z alb vydaných v roce 2020 bych (v aktuálním rozpoložení mysli) na nejvyšší příčku pasoval MMXX od Sons of Apollo. Trochu mne zklamala domácí scéna. Ostatně jsem si pořídil pouze jedno dvacetiminutové EP v digitální podobě a jednu výběrovku bez jediné novinkové písně na disku. Jsem v pokušení za nejlepší domácí album roku 2020 prohlásit My Little World Miloše Dodo Doležala, i když to je jen reedice jeho debutu původně vydaného v roce 1991. A tak zase vykročím ze své obvyklé rockové škatulky a prohlásím domácím albem roku Řeku Lenky Dusilové. Tu jsem sice poslouchal kdysi v dobách Sluníčka a Pusy, ale od těch časů se posunula do výrazně alternativnějších vod.

 

Obal alba skupiny Sons of Apollo

Zbývá ještě zmínit existenci hudebních videoklipů. Ty také za poslední třičtvrtěrok prošly značnou změnou. Nejdříve se začaly objevovat videoklipy nahrané v domácí izolaci na mobilní telefony. Pak už následoval strmý nárůst lyric videí, vizualizací, těžko říci jak s písní souvisejících náladových záběrů, animovaných klipů a v neposlední řadě videoklipů redukujících hudební skupinu na jejich zpěváka / zpěvačku. I mezi nimi se sice dají najít lepší kousky, ale obávám se, že tento trend zůstane i v době, kdy už to nebude nutné.

 

Výběr videoklipů:

Cattle Decapitation: Bring Back the Plague – takhle tvrdý death metal obvykle neposlouchám, ale s touto konkrétní písní nemám takový problém. Jedna z prvních zmáknutých ukázek videoklipu, který natočili muzikanti v izolaci doma na mobilech. Plusem pro kapelu samozřejmě bylo, že měla píseň s textem vhodným do epidemie.

 

Long Distance Calling: Immunity – německá kapela byla ve výhodě, že tvoří čistě instrumentální hudbu. A jelikož také měla na aktuálním albu píseň s vhodným názvem, zrekapitulovala v jejím klipu první tři měsíce pandemie.

 

Massive Wagons: Bangin in Your Stereo – konec epidemie, jdeme se bavit, třeba s britskou rockovou kapelou, pro jejíž animovaný videoklip posloužilo Lego.

 

Amaranthe: Boom!1 – z našláplého zombie klipu švédské kapely čiší energie. Je zvláštní, že mě zaujal právě kousek, kde na jejich zpěvačku Elize Ryd zbylo minimum prostoru. (Pokud o vás YouTube neví, že jste plnoletí, tak se na klip nepodíváte.)

P/\ST: Tíseň – i v domácím prostředí vznikají animované klipy. Tenhle od dvou režisérek k písni českého rapového dua mne zaujal, přestože k podobné muzice mám normálně ještě dál než k tomu výše zmíněnému death metalu.

 

Sebastien: Sweet Desire – ukázka obvyklého karanténního videa. Každý ve vlastním (nejspíš i každý v jiném městě) a pak se to sestříhá dohromady.

 

The Agony: Say Hey – a nakonec tu je klip, na jehož vznik jsem i přispěl. Tak si to aspoň pamatuji z crowdfundingové kampaně na Hithitu. A za odměnu jsem si stáhl jejich EP Eclectic ve FLACu.