V roce 2020 jsem na plátnech kin viděl 38 filmů. Stálo mě to 4 490 Kč, což znamená průměrné vstupné zhruba 118 Kč. Hodnocení roku je ovšem nutno rozdělit na etapy. První etapa „všechno je ještě normální“ byla od začátku roku do 12. března. 10. března vláda oznámila první zmatečné omezení kulturních, sportovních a společenských akcí nad 100 osob. Několik hodin jsem tápal, jestli to znamená, že film, na který jsem ten večer plánoval jít, a na nějž by přišlo tak pět diváků, se nebude hrát, ale večer vše nasvědčovalo tomu, že bude. Moc jsem se nespletl, na srbský historický film Král Petr I. jsme dorazili čtyři. 11. března byl na programu jičínského biografu dokument 11 barev ptáčete a 12. března už byla projekce vyprodaného dokumentu V síti zrušena. Od 13. března byla uzavřena všechna kina v republice.
 |
| Plakáty všech 38 filmů |
Jako bych to tušil, podařilo
se mi za první 2,3 měsíce vidět skoro všechno, co mi za to stálo. Jedinou
výjimkou je Richard Jewell, zatím poslední film režiséra Clinta
Eastwooda. Mezi těmito prvními 17 tituly jsou dokonce i dva filmy, které
v oficiální kinodistribuci vůbec nefigurují. Mládeži nepřístupnou
teenagerskou komedii Párty Hárd si diváci museli najít, nejlépe na
seznamu domluvených projekcí na jejich webové stránce. Kanadsko-americký Maják
si v rámci projektu Moje kino distribuovalo několik kin. Pokud jste
bydleli jinde než v Praze, Brně či Hradci Králové, měli jste smůlu.
Šest projekcí jsem tedy
absolvoval v pražských artových kinech Pilotů (Portrét dívky v plamenech, Bídníci), Světozor (Maják), Aero (Malé ženy), Edison (Srdcová královna) a Mat (Odložený případ: Hammarskjöld). Zbylých 11 jsem stihnul v jičínském biografu Český ráj.
A byla to docela barevná kolekce včetně chorvatské zombie komedie, finské sado-maso romance či srbského historického dramatu.
Kina se mohla znovu otevřít
za zpřísněných podmínek až 11. května. Jenže neměla co hrát. V nabídce
přibývaly převážně evropské artové filmy a dokumenty. Teoreticky jsem měl být
ve svém živlu. Jenže jsem byl omezen jen na program jediného kina v celé
republice (a večery, kdy jsem nebyl v práci), takže jsem v něm viděl
jeden slovenský dokument v květnu a jeden makedonský dokument
v červnu. Tristní nabídku v kinech dobře ilustroval začátek července,
kdy do kin vstoupily filmy Postřižiny, Samotáři a Kouř.
V srpnu jsem si do kalendáře zapsal projekci pásma Famu v kině 01,
ale na Šarlatána bylo pořád nabito, takže byla projekce pásma osmi
oceňovaných krátkých animovaných filmů odložena (přičemž zvolený výraz úplně
neodpovídal realitě, protože se žádného náhradního termínu nedočkala). Jediným
hollywoodským velkofilmem roku byl Tenet. Na projekci slovensko-českého
dokumentu Králové videa jsem nedodržoval vládní nařízení ohledně povinné
roušky, jelikož jsem v budově byl jen já a promítač (ale měl ze mne jako
platícího diváka radost, i když byl připraven si film pustit jen sám pro sebe).
Kina definitivně přestala hrát 12. října (a zatím to nevypadá, že by se na
tomto stavu mělo ještě někdy něco změnit).
Karlovarský filmový festival byl
zrušen a jako malá záplata přišla akce Tady Vary ve vašem kině. Vzal jsem ji
útokem a zašel na všech deset projekcí, které jsem mohl díky turnusu
v práci stihnout, ale o tom jsem už psal v samostatném reportu.
Plánovaná víkendová akce 54½. festivalu v říjnu byla také zrušena.
Pražský Febiofest byl přeložen z března na září. Nebál bych se, že něco
chytím v kině, zato cesta hromadnou dopravou denně tam a zpátky mi přišla
zásadně problematická, takže jsem se nezúčastnil. Podobně to bylo se
vzdálenostně dostupným Anifilmem v Liberci. O on-line variantách žádného
z mnoha festivalů jsem ani neuvažoval (viz dále).
Na jaře provozovatelé kin
vymysleli akce typu Moje kino LIVE spočívající v tom, že si divák koupil
vstupenku a pak koukal na film doma na počítači. Podobně fungovala i většina
proběhlých festivalů. Napíšu to stručně a jasně: představa sledování filmu na
počítači mě ničím nezaujala. Z toho důvodu odpadly i streamovací platformy
jako Aerovod, Edisonline, DAfilms a další. Na televizi pustím YouTube a
mohl bych tam zprovoznit Netflix, Amazon, Google Play, Voyo (a možná i jiné podobné služby). Ale
proč? Cena je sice v pohodě (obzvlášť když nemohu chodit do kina), ale na
internátu mi neříkali kinomaniak, protože bych vysedával u televize. A dodnes
mě tato populární kratochvíle neuchvátila. A platit 199 Kč měsíčně, abych si
tam pustil dva filmy za měsíc, což bych reálně zvládnul, se mi prostě
nevyplatí.
Hollywood každopádně prošel
rokem změny, takže mnoho filmů se své plánované kinodistribuce už nedočká,
protože jsou dávno dostupné na streamovacích platformách. Jak dlouho vydrží
studia sedět na dalších natočených filmech, je zatím ve hvězdách. Letní pokus
Warner Bros s Tenetem moc nevyšel. Od té doby se do toho nikdo
nehrne. Kina v nejdůležitějších oblastech (Los Angeles a New York) jsou
stále zavřená. Teď se vlastní službu chystá rozjet i Sony, takže velkých studií
bez vlastní on-line platformy už moc nezbývá. I když se kina otevřou, jejich
nabídka zřejmě nebude velká. Přizpůsobila se i naše média, takže recenzí všeho,
co přibylo na Netflix, Amazon, HBO GO a další služby, jsou všude mraky.
Podobné je to
s vydáváním nosičů s filmy. V roce 2020 to u nás zabalil
Bontonfilm, takže jediným distributorem DVD a BD s filmy je u nás
Magic Box. Některá studia na to ještě nezareagovala, takže vydala nosiče
s českou podporou, které se ovšem u nás neprodávají (z filmů, co jsem
v roce 2020 viděl, takto dopadly třeba Malé ženy a Maják na
Blu-ray disku). Já jsem každopádně nakoupil přes třicet BD s filmy (Spalovač mrtvol, Akumulátor 1, Adéla ještě nevečeřela, Na samotě u lesa, Tři oříšky pro Popelku, Cesta do pravěku, Ikarie XB 1, Bílá nemoc / Krakatit, Démanty noci, Filmy Jana Kříženeckého, Starci na chmelu, Baron Prášil, Obchod na korze,
Rocky, Odtud až na věčnost, Před úsvitem, Forrest Gump…),
takže je moje sbírka téměř kompletní. Možná ještě vydá pár restaurovaných
titulů NFA, jinak to vypadá, že už v tomto ohledu nebudu mít za co
utrácet. Na DVD už delší dobu nevychází skoro nic, ale jeden titul tu zmíním:
koupil jsem si krabici s kompletním seriálem Teorie velkého třesku
na 36 DVD.
 |
| Obchod na korze vydal SFÚ |
Z těch pár desítek
filmů, které jsem viděl v televizi, bych vypíchl šedesát let staré
francouzské drama Pravda, izraelsko-německé drama Cukrář a
francouzský dokument Agnès Vardová – autoportrét. Ze seriálů bych zmínil
třídílný britský Skandál po anglicku. Z webových projektů pak na
YouTube dostupnou domácí sérii sKORO NA mizině.
Desítka nejlepších filmů:
1.
Corpus Christi – polské drama jsem viděl 8. října, takže je zároveň
posledním filmem, který jsem viděl v kině. Drama kluka z pasťáku,
který se vydává za kněze, zachránilo situaci, takže u mne nakonec nevyhrálo
retro.
2.
Postřižiny – restaurovaná verze 40 let staré poetické komedie
Jiřího Menzela nestárne. Dlouho to vypadalo, že lepší film v roce 2020 v kině
neuvidím.
3.
Malé ženy – vypravěčsky sebevědomá verze klasického románu mne
na začátku roku hodně příjemně překvapila.
4.
Tenet – jediný velkofilm roku představoval další složitý
rébus z hlavy Christophera Nolana. A opět je to kategorie sama pro sebe.
5.
Portrét dívky v plamenech – francouzské
historické romantické drama s minimem postav a maximem atmosféry bylo pro
změnu prvním filmem, který jsem v roce 2020 viděl na plátně.
6.
Odložený případ: Hammarskjöld – nejen dokument
roku, ale jeden z nejpozoruhodnějších dokumentů posledních let. Detektivní
pátrání po dávno vychladlých stopách okolností smrti generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda přináší dost přesvědčivých důkazů, že oficiální verze je lživá.
7.
Zumiriki – baskická dokumentární esej se pro mne stala
vrcholem přehlídky Tady Vary, takže komentář bych jen zbytečně opakoval.
8.
Proxima – také francouzsko-německé drama o jedné astronautce
a její dceři jsem komentoval v příspěvku věnovaném akci Tady Vary.
9.
K2 vlastní cestou – domácím filmem roku pro mne
byl také dokument, trochu sociologický a trochu horolezecký, o cestě Kláry Kolouchové na nebezpečnou horu K2. Kupodivu tematicky příbuzné hned o stupeň
výše zmíněné Proximě.
10. Naděje –
norsko-švédské civilní drama o (ne)umírání na rakovinu natočené podle režisérčiných
vlastních zkušeností je rozhodně pozoruhodné.
Tak teď už jen doufám, že snad
ještě někdy nějaké další filmy přijdou…
Žádné komentáře:
Okomentovat