Rok 2018 (nejen) na plátnech kin

V roce 2018 jsem navštívil 75 filmových projekcí, což je daleko více, než na kolik to vypadalo. Stálo mě to 6 182 Kč, což znamená zhruba 82,50 Kč za projekci. Na to má největší vliv festival v Karlových Varech, kde po zakoupení akreditace vstupné vychází velice levně, ale navštívil jsem i pár dalších promítání třeba jen za 40 či 50 Kč. Od začátku roku do 1. dubna probíhalo promítání v náhradních prostorách kulturního domu Valdice. Za celou tuto dobu jsem tam zašel pouze jednou (Nejtemnější hodina). Rekonstruovaný biograf Český ráj v Jičíně zahájil promítání 15. června. Kromě rekonstrukce budovy bylo zcela vyměněno i vybavení. Takže zcela nové sedačky, plátno i ozvučení v systému Dolby Atmos. Jinými slovy – teď máme ve městě nejlepší jednosálové kino v republice. Část jarních restů jsem dohnal v pražských artových kinech (Nit z přízraků, Tři billboardy kousek za Ebbingem, The Florida Project, Ztratili jsme Stalina). Deset filmů jsem viděl na pražském Febiofestu a 28 v Karlových Varech. V létě jsem za čtyřicet korun v rámci cyklu kina Aero Pražské filmové léto viděl film Bratři Lumiérové. Při podzimní cestě na jeden pražský koncert jsem využil souběžného konání festivalu německy mluvených filmů Das Filmfest, a zašel na film, který německy mluvený nebyl, zato se promítal v původním znění bez titulků (Ötzi, muž z ledu). Na poslední projekci jsem si před Vánoci zajel do královéhradeckého Centrálu, protože Netflix neposílá své filmy do českých kin právě ochotně (Roma). Místní biograf má teď nižší kapacitu, ale výrazně přidal množství promítání. Čtyři filmy denně tedy nejsou nic výjimečného. Z toho ale pramení další zádrhel. Občas se promítá od 22 hodin, a já mám být následujícího dne o půl šesté ráno v práci. Přitom jde buď o jedinou projekci filmu (Climax), či jednu ze dvou, přičemž druhá je přesně za 14 dní ve stejnou dobu, když jsem pro změnu na noční (Vdovy). Ale zase si mohu zajít třeba v 15 hodin odpoledne za padesátikorunu na projekci pro děti (Karkulka a sedm trpaslíků – A možná jsem tam byl jediný, kdo věděl, do čeho jde).

 

Plakáty 75 filmů

Desítka nejlepších:

1. Zloději

Shodou okolností jsem letos viděl vítěze všech tří nejprestižnějších filmových festivalů. Vítěz z Benátek se mi do nejlepší desítky nevešel, v Berlíně místo filmu zvítězilo další politické gesto, ale film oceněný Zlatou palmou v Cannes je pro mne nejlepším filmem roku. Režisér Hirokazu Kore'eda natočil další neokázalý pohled na to, co v dnešní době znamená rodina. Navíc má vyprávění pevně pod kontrolou, takže se divák důležité informace dozvídá postupně, což ho nutí na postavy a jejich konání neustále přehodnocovat názor. Příběh rodiny zlodějů, kteří se ujmou malé týrané holčičky a začnou ji vychovávat jako vlastní, je ovšem natolik pevně ukotven v realitě, že tuhle pozoruhodnou rodinu stihne spravedlnost většinové společnosti.

2. Léto

V soutěži festivalu Cannes začal svoji pouť také ruský hudebně-romantický pohled na leningradskou rockovou scénu na začátku 80. let. Režisér Kirill Serebrennikov u toho ovšem být nemohl, protože je držen v domácím vězení po obvinění ze zpronevěry státních dotací. Přitom zrovna jeho poslední film je jen minimálně politický. Vypráví příběh členů skutečných ruských kapel Zoopark a Kino. Hlavní postavou je mladý Viktor Coj, kterého ztvárnil korejský herec Teo Yoo. Vzhledem k tomu, že populární zpěvák dodnes kultovní skupiny Kino byl napůl Korejec, dává toto obsazení smysl. V několika klipových scénách se film pořádně rozjede a je doplňován jednoduchou animací. Zábavná je i postava Skeptika, který se občas objeví na scéně s cedulkou, na které má napsáno „Toto se ve skutečnosti nestalo“. Celkově pohodový letní film.

3. Tři billboardy kousek za Ebbingem

Britský dramatik Martin McDonagh natočil jeden z nejoceňovanějších filmů roku 2017. V malém městě v Missouri si jedna žena pronajme tři staré billboardy za jeho okrajem, a nechá na ně umístit vzkaz zdejšímu šerifovi ohledně nulových výsledků ve věci vyšetřování vraždy její dcery. Na tomto půdoryse autor vystavěl pozoruhodné kriminální drama okořeněné slušnou dávkou černého humoru. Nejdůležitější jsou ovšem výborně napsané i zahrané postavy, které mají do černobílosti daleko a jejichž vzájemná interakce vede k nepředvídatelným, ovšem nikoli nelogickým následkům.

4. Foxtrot

Izraelský režisér Samuel Maoz byl ve své domovině po premiéře tohoto filmu obviněn z protiizraelských postojů. Mně se to zdá přehnané. Jeho film se skládá ze tří částí. V první sledujeme telavivskou rodinu, jak se vyrovnává se sdělením, že jejich syn padl při vojenské službě. Ve druhé sledujeme onoho syna se třemi spolubojovníky střežící Bohem i lidmi zapomenuté stanoviště kdesi v poušti. Ve třetí sledujeme s půlročním odstupem, co tato událost udělala se životem rodičů. Ve filmu je i dost humoru, zejména v divácky nejvděčnější prostřední části. Absurdní příběh z absurdní doby, ve kterém může podstatnou roli hrát i osamělý velbloud.

5. Nit z přízraků

Romantické drama Paula Thomase Andersona sleduje módního návrháře Reynoldse Woodcocka, jehož šaty musela nutně mít v poválečném Londýně každá dáma. Všechny praktické záležitosti za něho řešila sestra. V jedné kavárně sbalil servírku a nabídl jí volné místo po svém boku. Tedy něco mezi manželkou, modelkou, múzou a krejčovskou pannou. Drama o vztazích, vzájemné manipulaci, jídle a šití šatů pro tři špičkové herce, v jejichž čele stojí Daniel Day-Lewis ve své poslední filmové roli. Ovšem ani pro mne prakticky neznámá Vicky Kriepsová se vedle něho neztrácí, ba co víc, zdá se mu být rovnocennou partnerkou. Film se mohl pyšnit i výbornou kamerou a hudbou, ale kupodivu sbíral pouze ocenění za nejlepší kostýmy.

6. Bio Ráj

Rekonstruovaný biograf Český ráj otevíral českým filmem (Hastrman), pak předvedl Dolby Atmos (Deadpool 2) a do třetice si promítači zavzpomínali. Současný vedoucí biografu udělal všechno proto, aby mohl pustit film, díky jehož zhlédnutí se kdysi rozhodl stát promítačem. Nevyhodil tedy klasickou filmovou promítačku, sehnal si starou (trochu vybledlou) kopii a domluvil a koupil práva na jednu projekci od italských producentů. Což by se nakonec neobešlo bez sponzora, ale i toho našel, takže nostalgické vyznání lásky k filmu mohlo doplnit otvírací program novotou zářícího biografu, který se jmenuje skoro stejně jako film. Giuseppe Tornatore prý vycházel z vlastních vzpomínek na dětství, takže ten malý sicilský kluk, o jehož přátelství se starým promítačem film je, bude zřejmě on. K tomu ještě hudba Ennia Morriconeho a pro promítače je to prý naprostý doják.

7. Krajina ticha a temnoty

Karlovarská sekce Lidé odvedle byla v roce 2018 zaměřená na sluchově hendikepované spoluobčany. V ní se promítal i 47 let starý dokument, který režisér Werner Herzog natočil s minimálním štábem (ve třech lidech) ještě předtím, než natočil všechny ty filmy, které ho proslavily. Dokument nechává diváky nakouknout do světa hluchoslepých lidí. Hlavní protagonistka Fini Straubingerová měla po úrazu hlavy v dětství problémy se zrakem, až v patnácti letech oslepla a v osmnácti začaly její rychle se horšící problémy se sluchem. Je tu vysvětlen základ Lormovy abecedy pro dotykovou komunikaci s hluchoslepými. Pak ovšem i otřesné případy dětí, které se hluchoslepé narodily, nikdy nepochopí abstraktní pojmy a jejich svět si nikdo neumí ani představit. Mohou hluchoslepí porozumět našemu světu? A my jejich? Zapeklité otázky, každopádně nejlepší dokument.

8. Děsivé dědictví

Horor je filmový útvar, se kterým už jsem vlastně docela ztratil trpělivost. Všude samí digitální bubáci a lekačky postavené na tom, že se náhle něco objeví v záběru a k tomu se rozezní hlasitá hudba – zkrátka většinu současných hororů vynechávám. Mezi řídké výjimky se ovšem zařadil i celovečerní debut Ariho Astera, který si udělal jméno několika výraznými krátkými filmy. Natočil psychologický horor s pozvolna houstnoucí atmosférou a neustálým utahováním šroubů, až bude napětí málem hmatatelné a fyzicky nepříjemné. Scenáristicky velmi slušné, ale hlavně suverénně a promyšleně natočené – všechny ty kamerové jízdy, divné úhly pohledu, prostřihy na nenápadné detaily, podprahově minimalistická hudba a další zvuky (ke konci hlavně bzučení much) dávají vědět, že režisér přesně věděl, co dělá. A všichni čtyři hlavní herci (tedy představitelé filmové rodiny) jsou výborní.

9. Zrodila se hvězda

Každý rok přinese nějaké opravdu nečekané překvapení. Tenhle film je několikátý remake stále stejného příběhu, jen pokaždé s jinými herci a jinou hudbou. Po verzích z let 1937, 1954 a 1976 byl už nejvyšší čas na další aktualizaci. Navíc v hlavní ženské roli s celebritou, o které jsem toho slyšel tolik, až jsem byl rád, že ji neznám. Jenže pak přišly nadšené recenze a já tedy nakonec také do toho kina vyrazil. A kupodivu se to zase povedlo. Romantické hudební drama o stárnoucí hudební hvězdě, která objeví mladou neznámou zpěvačku, katapultuje ji ke slávě, až se v jejím stínu sama ztratí, je zřejmě nadčasové. Bradley Cooper zvládl zahrát a zazpívat hlavní roli a ještě filmem debutoval jako režisér. Lady Gaga se nakonec ukázala mnohem lepší herečkou, než bych čekal. Pro mne rozhodně lépe fungující hudební film než Bohemian Rhapsody.

10. Tiché dítě

Krátký britský film oceněný Oscarem jako nejlepší krátkometrážní hraný film roku 2017 se promítal v již zmíněné karlovarské sekci Lidé odvedle. Režisér Chris Overton a scenáristka a herečka Rachel Shentonová byli přítomni a po promítání s nimi byla dlouhá diskuze tlumočená i pro neslyšící diváky. Film vypráví o čtyřleté holčičce, kterou sociální pracovnice učí komunikovat znakovou řečí. Pokud účelem tohoto krátkého melodramatu bylo přivedení pozornosti společnosti k tématu vzdělávání sluchově postižených dětí, tak to sotva mohlo dopadnout lépe. Diváky většinou zcela uhrane v době natáčení pětiletá Maisie Slyová v hlavní roli, jejíž casting byl zřejmě největším úspěchem autorů tohoto filmu. A dvacet minut je tak akorát. Tedy ohledně autory plánovaného celovečerního filmu jsem stále poměrně skeptický.

Další kategorie:

Nejlepší český film: Nic jako dřív

Nejlepší český hraný film: Domestik

Nejlepší animovaný film: Spider-Man: Paralelní světy

Nejhorší film: Jack staví dům

Z filmů, které jsem prošvihl, jsem byl asi nejvíce zvědav na tuto vybranou pětici: Janička, Nemilovaní, Vdovy, Lady Bird a Psí ostrov. Z domácí tvorby jsem v podstatě viděl všechno, co jsem chtěl, jedinou výjimkou, potvrzující pravidlo, se stal Švankmajerův Hmyz, a to ho hráli ve Valdicích, v Karlových Varech i v Jičíně. Ani jednou se to ovšem nějak nesešlo.

Moje sbírka filmů na Blu-ray discích se rozrostla o celou řadu filmových klasik: Absolvent, Vynález zkázy, Věk nevinnosti, Šaráda, Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Dotek zla, Zpovídám se, Michael Collins, Na východ od ráje, Poslední pokušení Krista, Pravidla moštárny, Rebel bez příčiny. Zvláštní zmínku si ovšem zasluhuje Spartakus, který je sice vybaven českým dabingem i titulky, ale do tuzemské distribuce se nikdy nedostal. Takže zase trochu rozšiřuje skupinku disků v mé sbírce s exoticky vypadajícím přebalem.

Z více než stovky filmů viděných v televizi si zaslouží zmínku sportovní dokument Pásky z Nagana, animovaná Anomalisa, černobílá Nebraska a hudební dokument Nick Cave: 20 000 dní na Zemi. Ze seriálů nejspíš druhá řada britské kriminálky Šťastné údolí. Pozitivní mi přijde, že tentokrát si nevybavuji nic tak strašného, že by to potřebovalo zmínit.

Teď už jsem zvědav, co přinese rok 2019.