Začátek pražského koncertu z turné A Nordic
Symphony ´18 byl sice avizován na 20 hodin, ale už to trochu znám, tak jsem se
den předtím podíval na web pořadatele a pospíšil si. V neděli 21. října ve
Foru Karlín začínala hrát předkapela už v 19:15. Angličtí Serpentyne mi sice nějak nepasovali
k názvu turné, ale třeba jen jinak chápu význam slova „nordický“. Londýnská
kapela na svém začátku v roce 2010 hrála středověký folk s téměř
nepatrnou příměsí rocku, od té doby ovšem prošla značným posunem, až
k současnému řekněme symfonickému folkmetalu. Textově se ovšem stále drží
v historii či jejích mytických verzích, viz názvy písní Jeanne d'Arc, Helen of Troy, Boudicca, Valkyries či The Dark Queen. Blonďatá zpěvačka Maggiebeth Sandová občas přidala
i nějakou tu píšťalu, zpěvák vytáhl dudy (ač byl v kiltu, opravdu to prý
není Skot), zbývající trojice muzikantů už byla klasika: kytara, baskytara a
bicí. Jejich půlhodina utekla celkem rychle. Na pro většinu návštěvníků
poloprázdné haly zcela neznámou kapelu zanechali slušný dojem, ale na jejich
samostatný koncert by zřejmě moc diváků nezabloudilo.
Po půlhodinové pauze opět zcela na čas už ve slušně
zaplněném sále nastoupila finská kapela Stratovarius,
jedna ze dvou hlavních hvězd, byť pro mne spíš druhá předkapela. Powermetalová
kapela pro mne není zase tak symfonická, aby to opravňovalo druhou část názvu
současného turné, ale budiž. Kapela existuje od roku 1984, ale ze zakládajících
členů už není v sestavě nikdo. Služebně nejstaršími členy jsou zpěvák Timo
Kotipelto (od roku 1994) a klávesák Jens Johansson (od roku 1995), a ti nejspíš
dávali dohromady současný koncertní setlist. Z jedenácti odehraných písní
jich totiž osm pocházelo z alb vydaných v letech 1996 až 2003,
současnou sestavu tedy reprezentovala pouhá trojice písní, včetně jediné letošní
novinky Oblivion. Jejich set trochu
zbrzdilo, když hned po sólu na bicí pódium osiřelo a z playbacku začalo
dlouhé intro více jak desetiminutové písně Destiny.
Ale v závěru byla kapela schopná na deset minut natáhnout i píseň Hunting High and Low. Dobře, bez
kytaristy Tima Tolkkiho hrají už deset let, takže to zřejmě funguje, ale naživo
hrají radši staré pecky napsané jím, což z nich dělá jen další kapelu
žijící z vlastní minulosti. Fanouškům to ale zřejmě stačí…
Pár minut po desáté hodině nastoupila finská zpěvačka Tarja se svojí doprovodnou kapelou a
začal skutečný symfonický metal. Poté, co byla v roce 2005 vykopnuta
z kapely Nightwish, se dala na čím dál úspěšnější sólovou dráhu.
Doprovodnou kapelu nepředstavovala, ale vzadu se mezi bubeníkem a klávesákem
nacházel Max Lilja, zakládající člen Apocalyptiky, se svým violoncellem. Vpředu
řádili kytarista a basák. A byl to pořádný metal, kytarista nechal svůj nástroj
pěkně ostře řezat, a rytmika to také slušně hrnula dopředu. Koncertní setlist
byl založen na současném materiálu a až při psaní tohoto odstavce mi došlo, že
v něm byla jedna píseň z debutu, dvě z albové dvojky, tři ze
třetího Tarjina alba a zbývající šestice z posledního čtvrtého alba. Snad
jen píseň Falling Awake ze dvojky
jsem nečekal, jinak samé jasné hity. Píseň Calling
from the Wild se docela protáhla, protože v jejím závěru došlo na sólo
na bicí, na violoncello, na kytaru i na baskytaru (klávesák se vyřádil
v pár jiných písních, nejvíce asi v Innocence). Takže ano, Tarja měla dost času se převléknout, byť
opět zůstala zcela v černém, a na píseň Diva se vrátila i s korunou (černou, samozřejmě) na hlavě. Trochu
mě překvapilo, když kytaristovi přinesli akustickou kytaru, ale začal hrát
jedinou píseň večera z Tarjina debutu – I Walk Alone, a ta akustická tvář jí celkem sedla. Pak už jen
závěrečné pecky Victim of Ritual a Until My Last Breath a byl definitivní
konec. Tarja měla skončit ve 23:15, odcházela ve 23:25, takže nám to
párminutové zpoždění bohatě vynahradila. Skvělý koncert sehrané kapely, která
z ve vlastní minulosti uvízlých Stratovarius fakt udělala pouhou druhou
předkapelu. Čímž se dostávám k celkovému rozložení publika, které prostě
přišlo buď na Tarju nebo na Stratovarius, fanoušků obou interpretů bude zřejmě
minimum. Takže spojení z rozumu, na které to vlastně vypadalo od začátku.
Tarja vystoupila se svým programem Concert for a Dark
Christmas už dvakrát v Olomouci a jednou v Praze v prosinci
2017, což jsem tak nějak ani nemohl stihnout. O rok později ovšem předvánoční
koncerty se stejným názvem pro velký úspěch pokračovaly, a tentokrát to
vypadalo na moravské turné. Než jsem usoudil, že Olomouc je asi nejblíž a
vyjednal si na prosinec volno, bylo 23. března, a já zjistil, že na žádný ze
čtyř moravských koncertů už žádná slušná místa volná nejsou. Olomouc zůstala,
ale místo kdesi v půli desáté řady napravo bylo to nejlepší, co jsem mohl
koupit. Kdo pozdě chodí… V hale výstaviště Flora Olomouc bylo dost
prostoru pro Moravskou filharmonii Olomouc, zhruba padesátičlenný (převážně
ženský) pěvecký sbor i diváky. Hustě nalajnované řady židlí na betonové
podlaze, stěny ze skla, betonové pilíře, plechová střecha, tady se bohužel
nedal očekávat zvuk jako v koncertním sále. Koncert začínal ve 20 hodin a
úvodní část, ve které Tarja zpívala převážně obecně známé vánoční klasiky,
trvala jen asi 40 minut. Zazněly i dvě písně ve finštině z Tarjina prvního vánočního alba Henkäys ikuisuudesta a
na závěr úvodního bloku Walking in the
Air, původně píseň z krátkého britského animovaného filmu Sněhulák. Po
dvacetiminutové pauze se filharmonie i sbor vrátily na svá místa a přišlo
z mého pohledu vděčnější pokračování založené na Tarjině loňském vánočním albu From Spirits and Ghosts. Teprve při
klasické písni Amazing Grace se
filharmonie i sbor pořádně rozjely, do té doby mi to stále znělo spíš komorně a
marně jsem přemýšlel nad tím, proč je na pódiu tolik lidí, když je ve výsledku
neslyším. Pak už to vydrželo až do konce, takže druhý (hodinový) blok měl přece
jen silnější finále. Tarjině pěveckému výkonu se nedá nic vytknout, ale
akusticky jsem nebyl dvakrát přesvědčen o vhodnosti zvoleného prostoru. Hudebně
měl navíc jednu z největších rolí hráč na syntezátor, což se
k filharmonii podle mne hodí o třídu méně než klasické koncertní křídlo.
Tarja i všichni hudebníci si nakonec vysloužili potlesk ve stoje. Při odchodu
jsem ale přemýšlel, jak moc nadšený bych byl kdesi ve 27. řadě. Dohlédl bych na
pódium? Viděl bych vůbec něco? Radši to nebudu zjišťovat ani nikdy příště. I
v té desáté řadě jsem si totiž připadal dost daleko.
Žádné komentáře:
Okomentovat