Šumperské Dying Passion
považuji za jednu z nejlepších domácích kapel, ale naživo jsem je viděl
naposledy koncem roku 2007 v pardubickém klubu Žlutý pes. To už je sakra
dávno, takže jsem se rozhodl situaci napravit. Příležitostí se stalo Svlékni
tmu tour 2018, které jeli v únoru a březnu ve společnosti kapel Between
the Planets a Elbe. Po prostudování rozpisu zastávek turné jsem se rozhodl
zůstat u barvy, zvířete a města od P a vyrazit hned na první koncert, který se
konal ve čtvrtek 8. února od dvaceti hodin v pražském klubu Modrá Vopice.
Vstupné činilo 180 Kč.
 |
| Elbe – křest CD |
Jako první začínali Elbe, což mi situaci moc
nezjednodušuje, protože na ně musím trochu zeširoka. Kytarista kapely Dying
Passion Stanislav Jelínek tento projekt dal dohromady s mozkem kapely
Between the Planets Martinem „Spacoshem“ Peřinou. Nechali se inspirovat náladou
a historií Jesenicka a výsledkem bylo převážně instrumentální album jménem Sudety. To vyšlo 8. února 2018 a téhož
večera kapela odehrála svůj první koncert. Ano, byl jsem při tom. Takže
součástí vystoupení byl i křest novotou vonícího nosiče (provedený jesenickou
pálenkou). Na albu je i zpívaná píseň I
vítr je tu jiný, ale dotyčný hostující zpěvák v Praze nebyl, takže
jsme ji slyšeli v instrumentální podobě. Koncertní sestavu doplňovali
baskytarista Dying Passion a bubeník. Jejich ambientní post-rocková hudba sice
zněla dobře, ale nějak si neumím představit, že bych si ji pouštěl doma. Pro
ilustraci nálady poslouží výběr z názvů jednotlivých písní: Zůstaly jen hřbitovy, V mlze, Ztracené nebe, Uprostřed ticha…
Po částečné přestavbě bicí
soupravy a nazvučení bicích přišla na řadu kapela Dying Passion, jejichž zpěvačka Zuzana Jelínková vlastně byla
jedinou vokalistkou na tomto turné. Jejího manžela i baskytaristu jsme viděli
na pódiu už v rámci předešlé kapely, pětici doplňoval druhý kytarista,
který občas obsluhoval i klávesy. Kapela sice podporovala hlavně své loňské
album Black Threads, ale přidala
k tomu i dost výletů do nedávné minulosti, řekněme možná až deset let
zpátky (tedy k albu Relief, ze
kterého zazněla píseň Born on the 4th of
July). Ale prim hrála novinka (kromě titulní písně zazněly třeba Island Song či Pills) a minulé album Transient
(například Tremor a Enlightenment). I když nechci snižovat
um a důležitost hudebníků, naživo prostě většinu pozornosti přitahuje zpěvačka,
na jejímž výkonu pak stojí i celkový dojem, který byl opět perfektní. A už teď
jsem mohl prohlásit, že koncert byl povedený a za cestu do Prahy stál.
Po tentokrát už kompletní
přestavbě a nazvučení bicích přichází na řadu Between the Planets. Původně jednočlenný projekt Martina „Spacoshe“
Peřiny, který si nahrál všechny nástroje, a na co hrát neuměl (bicí), to si
naprogramoval. Takhle nahrál a v roce 2013 vydal album Immersion into the Unknown, které
představuje špičku toho, co je v žánru „udělej si sám“ v Čechách
možné. Žánrově bych to radši označil za instrumentální progresivní metal, ale
běžně se objevují i jiné stylové škatulky, u kterých já ovšem převážně netuším,
jaký mají význam (třeba djent, mathcore či post-metal). Po úspěchu debutu
přišly nabídky na koncerty, tak si Spacosh sehnal bubeníka a baskytaristu, a
druhé album Of Inner Sight
v roce 2017 už nahráli jako tříčlenná kapela. V roce 2018 už přidali
i singl s hostujícím zpěvákem, takže pokrok pokračuje. Naživo to byl po
předchozích dvou kapelách docela nářez, a hlavně bubeník byl vážně výborný. A
teď je tu jen otázka, jestli je to správný dojem z koncertu kapely, kterou
dal dohromady člověk, který právě na bicí hrát neumí. ;-)
Když jsem v půlce
července hledal, jestli někde nehrají nějaké zajímavé tuzemské kapely, měl jsem
při tom otevřeno několik oken prohlížeče. Za chvilku jsem si všiml, že Folk Metal Fest VI v Tišnově je
jak u Silent Stream of Godless Elegy, tak u Deloraine. Tak jsem si tu akci
našel komplet, a vida, byli tam ještě Postcards From Arkham a Panychida – to znělo
slibně. A na rozdíl od názvu to nevypadalo na folk metal od 12 do dvou ráno
(což by mě pravděpodobně nevydrželo bavit). V práci mi dovolenou na tu
moji noční také schválili, takže výletu na jižní Moravu nic nebránilo. Navíc
stačil jediný telefonát, a měl jsem vstupenku na místě za cenu
z předprodeje, tedy 350 Kč. Novinkové album Smutnice od SSOGE jsem měl doma od jara, tak jsem si v pátek před
odjezdem ještě poněkolikáté pustil na Google Play album Haereticalia – The Night Battles od plzeňské blackmetalové kapely
Panychida (a přidal i novější píseň Prokletí
Christlova dvora), a i když to běžně není můj oblíbený kovový podžánr, byl
jsem zvědav, jak bude znít naživo.
V sobotu 25. srpna jsem
do Tišnova dorazil o půl dvanácté, na náměstí jsem poobědval kebab a hurá do
Městského kulturního střediska, kde celá akce probíhala. Ve 12 hodin začínala
folkmetalová kapela Ertha
z Blanska. Dlouhovlasá blondýna kromě zpěvu ještě zvládala hrát na flétnu
či harfu (v cestovní velikosti, takže při hraní na ni seděla na zemi). Pak
ještě houslista, kytarista, basák a klávesák – jestli vám ve výčtu něco chybí,
tak ano, bubeníka kapela stále hledá. S naprogramovanými bicími to
v každém případě nebylo ono. Na úvod to nebylo špatné, ale na konci akce
už si na ně zřejmě nikdo nevzpomněl.
Osmičlenná plzeňská
folkmetalová kapela Prayers in Vain
zvučila velmi dlouho, to jsou obvyklé doprovodné efekty početnějších kapel. Zpěv
měl tentokrát na svědomí muž, dvojice žen v sestavě obsluhovala flétny a
dudy, samozřejmě opět nechyběly housle. Navíc už tu byl i bubeník z masa a
kostí. Takže dojem z akce šel nahoru.
Třetí folkmetalovou kapelou
v řadě byl Obereg
z Pohořelic. Také v jejich sestavě se nachází flétnistka, ale
důležitější je, že zpěvák vsadil na češtinu. A k folk metalu se prostě víc
hodí, když zpívá, že „do říše Velese voda tě odnese“ (nebo nějak podobně
v písni Podzemní řeka), než
kdyby se to snažil přeložit do angličtiny. A i hudebně mi tenhle festival
přišel čím dál lepší, takže Obereg ve mně zanechal velmi dobré dojmy.
Změnu žánru začala
českobudějovická melodicky blackmetalová kapela Desire for Sorrow. Čtveřice začerněných individuí s kontaktními
čočkami na očích mi připomněla, že mi vlastně tahle blacková vizáž vždycky
připadala k smíchu, ale zřejmě to k žánru patří. Stejně jako zlý
výraz ve tvářích a nesrozumitelný hlas do mikrofonu i coby úvod další písně.
Zcela podle očekávání nic pro mne.
Jedinou zahraniční kapelou
festivalu byla slovenská progresivně deathmetalová čtveřice Morna z Nové Dubnice. Její zpěvák
asi jako jediný udělal narážku na název akce a prohlásil něco ve smyslu, že by
nebyli o moc folkmetalovější, ani kdyby přijeli v krojích. Čtveřice hrála
technicky propracované kompozice plné změn rytmu i tempa, kdy délka skladby
kolem deseti minut nebyla ničím výjimečným. Ba právě naopak. A pak přišla na
řadu jedna úplná novinka, která mi připadala vysloveně lahůdková. Po jejím
skončení se zpěvák omluvil, že příště to už bude se zpěvem, ale text ještě není
napsaný. Takže je to u mne jako obvykle s death metalem. I když je hudba
perfektní, ten hrdelní zpěv mi prostě nikdy nesedl. Ale za hudbu dávám oba
palce nahoru.
Další na řadě byli black-deathoví
Mallephyr z Rokycan. Žánrově to
bylo nejvíce mimo můj vkus, takže jsem původně čekal, že místo nich půjdu na
večeři. Ale bylo ještě celkem brzy a vyloupl se jiný kandidát na vynechání, tak
jsem zůstal. Aspoň nesázeli na image a mluvila za ně hudba. I když se
v jejich setu nacházely i úseky, kdy byli všichni tři muzikanti otočení
k publiku zády a pomalu jsem čekal, zda se neotočí i bubeník. Nevím, co
tím chtěli říci. A vlastně mi to přišlo o chlup lepší než chvíli před nimi
vystoupivší D.F.S.
Místo Panychidy bylo na
rozpisu účinkujících napsáno Dark Seal.
A nebyla to změna na poslední chvíli, protože jejich logo bylo i na
festivalových tričkách. Jen se to nikdo z pořadatelů neobtěžoval aktualizovat
ani na webové ani na facebookové stránce akce. O jedné z přestávek jsem na
mobilu zjistil, že se jedná o pagan-blackmetalovou kapelu z Brna, která má
na kontě alba Pagan Thoughts vol. 1 a
Pagan Thoughts vol. 2. Nic proti
pohanům nemám, ale na Panychidu jsem se celkem těšil, tak jsem se na náhradníky
vykašlal a šel se najíst do restaurace. Tam ale byli celkem rychlí, takže jsem
ještě několik písní po návratu slyšel. A kupodivu pohané z Brna zpívali
česky. Mám chuť o nich teď mluvit jako o „tmavém tuleni“. ;-)
Osmou kapelou na programu byli
Hakka Muggies z Prahy hrající
world music metal. Nevím, co si o této žánrové škatulce myslet, asi si ji
vytvořili sami. Podle triček členů kapely to ale vypadalo nadějně (Cruachan,
Eluveitie, Jameson). To poslední je docela návodné, protože mi to chvílemi
připadalo jako z irské hospody. V sestavě byla opět houslistka a
flétnista, zpěvák překvapil i používáním v metalu málo obvyklého nástroje
– trianglu (ale častěji hrál na bodhrán). V textech převažovala čeština,
občas bylo něco anglicky. Na folkmetalovou akci se hodili. Dobrý set zajímavé
kapely.
Silent Stream of Godless Elegy z Ostravy za těch více než dvacet let na scéně
prošli značnou proměnou. Angličtinu už před více než desetiletím nahradila
čeština a kapela sama používá žánrovou nálepku ethno doom. V sedmičlenné
sestavě figuruje zpěvák i zpěvačka, houslistka i violoncellista. Jen cimbál
zněl z playbacku. Hrálo se z posledních dvou alb Návaz a Smutnice, starší tvorbu
zastupovaly jen závěrečná I Would Dance
a přídavková Pohanská. Z novinky
zazněly písně Ptakoprav, Ten, který ukoval Slunce, Kdo z nás je víc či Synečku. SSOGE opět nezklamali a
potvrdili svoji stabilně špičkovou koncertní formu. Zcela dle očekávání vrchol
festivalu.
Poslední metalovou kapelou na
festivalu byli havířovští progresivní post-rockeři Postcards From Arkham. Kapela sice ráda textově i náladou čerpá
z povídek Howarda Phillipse Lovecrafta, ale na v době konání akce
posledním albu Manta je i píseň Owls Not What They Seem inspirovaná
kultovním televizním seriálem Městečko Twin Peaks. A sova ze stejnojmenného
videoklipu zdobila i pódium. O měsíc později kapele vyšlo akustické album Spirit, jehož obal zdobí taktéž. Ale to
měla být budoucnost, v Tišnově hráli natolik tvrdě elektricky, až bych
jejich žánrové zařazení opravil spíš na progresivní post-metal. Sice těmhle
post- škatulkám moc nehovím, ale byl to velmi dobrý set.
Největším oříškem na
festivalu byl následující ambientně-folkový multimediální projekt Jeden kmen. Na začátku prý byla
fotografická sekce, pak se přidali muzikanti z Brna s hudbou pro
dokreslení atmosféry, letos v září vyšla kniha Příběh jednoho kmene.
Fantasy příběh skřetího (v jejich jazyce se nazývají uruki) kmene jménem Snaga
je zpíván v černé řeči (netuším, zda něco takového existuje, či si to
vymysleli sami). Uprostřed pódia trůnil projektor, který na plátno
v pozadí promítal jednoduché animace. Živí muzikanti odění v kůžích k tomuto
videu dodávali živý soundtrack. Čtyři muži a jedna žena hráli převážně na bicí
a perkusní nástroje (šamanský buben, djembe, brumle ad.), ale místo se našlo i
pro akustickou kytaru a dechové nástroje (flétna, saxonet). Zpívali všichni,
nejlépe slečna, která je prý i kapelní textařkou. Navíc si při vystoupení
několikrát vyměňovali pozice za jednotlivými bicími nástroji. Možná za jiných
podmínek bych na jejich snažení něco ocenil, ale takhle kolem půlnoci mi to
hlava nebrala a v komiksu bych měl u hlavy bublinu s několika
otazníky. Těžké nepochopitelno. Vydavatel jejich CD Mlha označuje jako „ritual folk“ a za ty čtyři stovky dostanete i
DVD s tím animovaným filmem, co k jejich setu běžel. No, nekupte to.
(Všechny v tomto odstavci obsažené informace jsem si dodatečně našel na
webu, v době konání akce jsem z toho nevěděl nic.)
Brněnská kapela Deloraine svoji hudbu označuje jako
ethno-folk. Dali ji dohromady bard Derias (kytara, mandolína, citera,
balalajka, niněra…) a zpěvačka Lori jedné noci nad lahví absintu. Jejich opilý
vtip ovšem přežil ranní kocovinu a záhy se pustili do tvorby dalších písní a posléze
se rozrostli na regulérní kapelu. Což kromě baskytaristy znamená Mášu
s původem z Ruska, která zvládá hrát na klávesy, flétny, bodhrán i
zpívat, a multifunkčního bubeníka/houslistu v pozadí (měl tam jen kopák a
hajtku, plus jeden buben a jeden činel – skoro celý set bubnoval pouze nohama,
zatímco ruce potřeboval ke hře na housle, jen asi dvě písně byly bez houslí,
tak došlo i na ten buben a činel). V praxi tenhle střet středověkého folku
s coververzemi písní z počítačových her a textů ze ságy o Zaklínači funguje
velmi dobře a dvě blondýny v kapele neznamenají žádnou pohromu. Když Lori
vyměňovala baterky ve svém bezdrátovém mikrofonu, tak poznamenala něco o
čtvrtém koncertu za tento den, takže jejich hudba zřejmě frčí. Končí se osm
minut po druhé hodině ranní, a mělo smysl tam tak dlouho vydržet. Letos vydané
debutové album Vlaštovka prodávali za
200 Kč. Konec dobrý, všechno dobré. ;-)
Poznámka: fotky nakradeny z facebookových profilů jednotlivých kapel
Žádné komentáře:
Okomentovat