Přípravná fáze (a změny za pochodu)
 |
| Sté výročí z písku |
Na přípravu jsem tentokrát neměl moc času (a podle toho to pak na
místě vypadalo). Za zmínku snad stojí jen to, že jsem ze svých hrubě
načrtnutých plánů vyškrtl filmy Studená válka, Tísňové volání a Mama Brasil, které budu moci vidět po
návratu v jičínském biografu, a zase na seznam připsal trojici českých
filmů, které jsem během jeho rekonstrukce prošvihl: Hmyz, Nic jako dřív a Na krátko. Na první den jsem si
naplánoval pětici lotyšských a litevských poetických dokumentů od 9:00 (Prádlo, Přívoz, Pošta, Země nevidomých a Antigravitace – to půjde i bez vstupenky), po obědě americká Převýchova Cameron Postové, více než
dvouhodinový japonský Můj přítel „A“
a z něj rovnou na skoro čtyřhodinový čínský film Sedící slon. První den budu ještě svěží, tak by to neměl být
problém. Jenže pak šlo jako obvykle v práci všechno do kytek a já měl najednou
zpátky svoji noční ze čtvrtka na pátek. Takže páteční dopoledne strávím na
cestě a večerní šestihodinový dvouprogram je blbost. Alespoň jsem si ve čtvrtek
stihl připravit podrobný program na první dva dny (a skoro jsem ho pak nepotřeboval).
Po půl páté odpoledne dorazil do Varů můj známý Tomáš, který mi koupil
pětidenní akreditaci a vyzvedl lístky na první dva dny (měli skoro všechno
kromě pár výjimek, z mých plánů to odskákala pouze páteční projekce Převýchovy Cameron Postové). Až na místě mi došlo, že jsem si ani nevzal fotoaparát. Takže připojuji jednu doprovodnou fotku z mobilu.
Pátek 29. června
Do Varů jsem dorazil autobusem asi v 11:40, tašku jsem uložil
do úschovny, koupil si program, skočil si na oběd a pak šel před kino Čas čekat
na Tomáše se vstupenkami. První projekce (a první náhradní program) pro mne
začíná ve 12:30 a jedná se o americký film Dítě-věc
z roku 2012 uváděný v sekci Made in Texas: Pocta Austin Film Society.
Bratři David a Nathan Zellnerovi začali společně natáčet filmy v 90.
letech, přičemž David byl režisér a scenárista a Nathan producent a kameraman.
Ve svých nízkorozpočtových filmech se ovšem oba vyskytovali i před kamerou.
Nejinak je tomu v tomto jejich čtvrtém celovečerním filmu. Ten sleduje asi
desetiletou dívku, která žije pouze s otcem (Nathan Zellner) a dny tráví
drobnými krádežemi a ničením věcí. Jednoho dne narazí v lese na studnu, ze
které ji prosí o pomoc hlas staré ženy, která do ní spadla. Jenže v naší
hrdince by se člověk empatie nedohledal. Ostatně vidláčtí dospělí ve filmu
vyznávají zábavu jako destrukční derby, stírací losy apod. Hodně divný
nezávislý film hned na začátek. (David Zellner později na festival dorazí s letošním
filmem Dáma.) Do další projekce mám
dost času, takže si jdu vyzvednout tašku z úschovny a mířím se ubytovat do
stanového městečka, ať si nemusím stan stavět za tmy.
V 16:30 v divadle Husovka začíná projekce pěti krátkých
filmů ze sekce Festival krátkých filmů Praha uvádí. První je belgický film Naruby ze světa, kde žijí lidé
s Downovým syndromem, až se jednou narodí chlapec, který se odlišuje. A
ten tedy v tomto světě zažívá mnohé problémy vyplývající z jeho
odlišnosti. Vtipné, krátké, promyšlené, dokonalé. Nejlepší na začátek. Český
film Bo Hai je většinou ve
vietnamštině s českými titulky. Jeho hrdinou je mladík Viet, který by
chtěl žít jako jeho kamarádi, ale místo toho musí pomáhat v otcově večerce.
Film o vztahu mladé a starší generace Vietnamců u nás byl také dobrý.
Francouzské drama Miranda a Ferdinand
sleduje mladíka Tonyho, kterého čekají talentové zkoušky, ale jeho kámoš Steven
nedorazil, a Tony má problém, kdo s ním sehraje dialog ze Shakespearovy
Bouře. Vše se pokazí až natolik, že se tento dialog stane zlatým hřebem filmu
v provedení na policejní stanici. Druhý nejlepší film z kolekce.
Slovenská Atlantida, 2003 je skoro
celá v ruštině s titulky. Mladý ruský pár je na útěku na vysněný
Západ, což tu znamená v první řadě Slovensko. Proto je film už názvem
zasazen do doby, než se tato země stala součástí schengenského prostoru. Syrové
drama s mrazivým koncem. Poslední v této sekci je japonský příspěvek
s dlouhým názvem A tak jsme daly zlaté rybky do bazénu. Uječený příběh čtyř zhruba patnáctiletých puberťaček
z díry, ve které nevidí žádnou budoucnost, mě o svých kvalitách moc
nepřesvědčil. Nejslabší na konec.
Beru to fofrem, v 19:00 v kongresovém sále Thermalu
začíná kanadský dokument Hladká kůže,
což mám časově jen tak tak. Režisér Denis Côté byl ve Varech naposledy loni,
kdy jsem viděl první den festivalu večer v kongresovém sále jeho debut Radisson. Letos přijel do Varů také, ale
ne hned na zahájení festivalu. Jeho observační dokument ze sekce Jiný pohled
sleduje velmi zblízka šestici siláků. Převažují kulturisté, ale je tu i
zápasník a strongman (to jsou ta individua, co vlastní silou tahají kamiony a
předvádějí další podobné věci). Ve filmu zní angličtina i francouzština, jeden
z protagonistů je Asiat, další muslim. Je to zkrátka tak rozložené, že by
z autora měli radost i v dnešním ultrakorektním Hollywoodu. Šestice lidí,
kteří si zakládají na svém vzhledu, je zabírána při posilování, masážích,
foceních, soutěžích, dietách a dalších běžných součástech jejich životů. Na
druhou stranu rodinný či profesní život je téměř ignorován, v tomto ohledu
se o nich nedozvíme skoro nic. Některé záběry sice jsou záměrně humorné, ale
autor se svým kolosům nevysmívá. Po filmu zajdu na večeři a zamířím do stanu.
Na Vary je to sice rekordně brzy, ale přece jen jsem po noční…
Sobota 30. června
V 7:00 odesílám SMS s rezervací filmů na neděli: Léto, Převýchova Cameron Postové a Vzplanutí.
Po nečekaně dlouhé době (přes šest minut) se dozvídám, že první dvě byly
úspěšné, třetí nikoliv. Fajn, to mi stačí. Jdu v klidu do sprchy a pak do
města na snídani. Po ní si jdu stoupnout do fronty před Thermalem a za chvíli
si vyzvednu tři vstupenky – obě rezervované plus plánované Vzplanutí. Kolem desáté dorážím k divadlu Husovka, kde má
v 10:30 začít projekce českého filmu Na krátko, kterou si tady vystojím na akreditaci. Adaptace povídky Petry
Soukupové líčí příběh jedenáctiletého chlapce Jakuba, jehož život je jedna
velká lež, a on se s tím bude muset vyrovnat. Jeho otec zjevně nežije ve
Švédsku, ale na sousedním sídlišti, jen o něj celý život neprojevil zájem. Teď
se mu vlastní rodina rozsypala, tak by to s Jakubem rád zkusil, jenže mu
role otce moc nejde. Film s velmi dobře napsanými postavami, kdy má divák
šanci pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají. Režisér Jakub Šmíd dobře
pracuje s herci i prostředím a kupodivu to není žádná bezvýchodná deprese,
ale dobře vystavěné psychologické drama ze současnosti. Na domácí poměry určitě
nadprůměr.
Ve 13 hodin začíná v Národním domě projekce íránského filmu Tři tváře ze sekce Horizonty. Zakázaný
režisér Jafar Panahi (nebo je správně verze Džafar Panahí?) pokračuje
v podobném stylu jako u svého předchozího filmu Taxi Teherán, jen nejezdí taxíkem po hlavním městě, ale zamíří
off-roadem do hor směrem k hranicím s Ázerbájdžánem. Zde se hodí i
fakt, že se Panahi domluví turecky, protože místní obyvatelstvo perštinu příliš
nepoužívá. Film rozjíždí záběr z mobilu nastojato, který režisérovi
poslala mladá herečka, které rodina nechce umožnit tuto profesi, a tak se
rozhodla to řešit sebevraždou. S režisérem jede do aféry osobně
zaangažovaná herecká hvězda Behnaz Jafariová (Džafaríová?) a film tak postupně
předkládá portréty hereček tří generací, byť o té nejstarší se ve filmu spíš
mluví a zahlédneme ji jen krátce a z dálky. Kombinace reality a fikce
rozkročená od detektivky přes road-movie až k psychologickému dramatu
obdržela v Cannes cenu za nejlepší scénář. A nepřipadalo mi to jen jako
gesto vůči zakazovanému tvůrci.
V 16:30 už jsem zpět v divadle Husovka, kde začíná
promítání pěti krátkých filmů ze sekce Odrazy času: Pobaltský poetický
dokument. A kromě sekce je snad nespojuje nic kromě černobílého obrazu.
Litevské Sny stoletých z roku
1969 portrétují generaci nejstarších obyvatel, což se režisérovi vtipně
podařilo protlačit do realizace jako film ke stému výročí narození Lenina. J Humorný,
divácky vstřícný dokument. Následující estonská Ulice Pikk z roku 1966 byla sice jen desetiminutová, ale už
během ní první diváci začali opouštět sál. Portrét jedné z nejdůležitějších
ulic tallinnského Starého města přitom zaujme jak neobvyklými úhly pohledu, tak
prací se zvukem (hlavně klapání podpatků). Estonský dokument Rolníci z roku 1968 byl dvacet let
zakázaný a tehdejší zdůvodnění schvalovatelů bylo při restaurování umístěno na
jeho začátek jako pevná součást snímku. A přitom mě by ani nenapadlo, že někomu
mohl tento pohled na život na venkovském kolchozu připadat protirežimní.
Litevský film Byli jsme na vlastním poli
z roku 1988 znamenal skok v čase. Dokument je o vesnici, kterou
sovětští kolchozníci zlikvidovali a udělali na jejím místě pastviny pro
dobytek. Zbyl tu jen hřbitov, na kterém se jednou ročně scházejí bývalí
obyvatelé se svými rodinami. A právě jedno z těchto setkání bez jakéhokoli
dalšího komentáře zachycuje tento film. Podle mne nejspíš nejlepší kousek
z této pětice. Tu zakončoval čtyřicetiminutový litevský film Na památku uplynulého dne z roku
1990. Dokument o lidech na okraji městské společnosti mě ovšem jako jediný
nezaujal, což vzhledem k tomu, že byl suverénně nejdelší, nebyla nejlepší
kombinace. Po jeho skončení jsem si spočítal, že nás v sále zbylo 13, ale
další hlavy jsem viděl na balkóně, kam bývají vpouštěni lidé, kteří přišli bez
vstupenky, jen na akreditaci (tedy ti, co většinou vědí proč a nač přišli).
Tento způsob vstupu jsem ostatně vzápětí zvolil pro německý
dokument Krajina ticha a temnoty
z roku 1971, který byl zařazen do sekce Lidé odvedle, letos zaměřené na
sluchově hendikepované spoluobčany. Promítal se od 20 hodin v kině
Drahomíra. Přilákalo mě jméno režiséra, kterým byl tehdy devětadvacetiletý
Werner Herzog ještě předtím, než natočil všechny ty filmy, které ho proslavily.
A to dokument o životě hluchoslepých lidí natočil s minimálními prostředky
ve třech lidech, přesto se mu povedlo divákům tento pro většinu z nich
nepředstavitelný svět představit. ;-) Ústřední postavou je Fini Straubingerová,
která sama měla po úrazu hlavy v dětství problémy se zrakem, až v patnácti
letech oslepla a v osmnácti začaly její rychle se horšící problémy se sluchem.
Je tu vysvětlen základ Lormovy abecedy pro dotykovou komunikaci s
hluchoslepými. A sociální problémy dobře ilustruje scéna schůzky několika
hluchoslepých, při které je potřeba dvakrát tolik lidí, jelikož každý
z nich má svého tlumočníka do dotykového jazyka. Pak jsou tu ovšem i
otřesné případy dětí, které se hluchoslepé narodily, nikdy nepochopí abstraktní
pojmy a jejich svět si nikdo nedokáže představit. A co teprve, když byly
ponechány napospas a žily v naprosté izolaci. Hodně silný dokument.
Cestou do Národního domu, kde od 22 hodin bude projekce norského
filmu Utøya, 22. července ze sekce
Horizonty, jsem si všiml, že se venku citelně ochladilo. Což se k hrané
rekonstrukci řádění 32letého norského pravicového extremisty na norském ostrově Utøya docela hodilo.
Režisér Erik Poppe zvolil poměrně extrémní formu jediného dlouhého záběru,
který nám v úvodní čtvrthodině představí několik hlavních postav a
v následujících minutách předvádí jejich útěk a skrývání se před neznámými
střelci (nikdo na ostrově si po celou dobu útoku neuvědomil, že útočník je jen
jeden). Ať už se 22. července 2011 na letním táboře Norské sociálně demokratické strany na
ostrově ležícím asi 40 km severozápadně od Osla stalo cokoliv, filmové postavy
jsou přiznaně smyšlené, a jejich pohyb po ostrově odpovídá nejznámějším
scenáristickým poučkám. Pokud se soustředíte třeba na to, že samotná střelba ve
filmu nikdy nepřeruší žádný dialog, nejspíš z výsledného produktu odejdete
otrávení. Řádění toho pošahaného magora opravdu trvalo 72 minut, takže
v tom si film nevymýšlí. Na konci bylo 77 mrtvých a 99 vážně zraněných, což
konstatují závěrečné titulky. Silná podívaná záhy vstupuje do české distribuce,
ale byl jsem natolik připravený, že jsem věděl, že ji v jičínském biografu
budou promítat v době, kdy budu v práci. Ve Varech jsem tak nějak
předpokládal, že po ní už na žádný půlnoční film nejspíš nebudu mít chuť. Takže
směr stan…
Neděle 1. července
V 7:00 jsem opět začal esemeskou. Napsal jsem do ní filmy Jeřábi táhnou, Šťastný Lazzaro a 11 x 14.
Úspěšná byla pouze ta třetí, přestože první dvě projekce probíhaly ve velkém
sále s 1146 místy k sezení. Naštěstí jsem na výsledek ani nečekal a
hned po odeslání rezervace jsem se vysoukal z promrzlého (nadsázka)
spacáku a šel vstříc ranní hygieně. A pak tedy rovnou k Thermalu do
fronty. Tam jsou lístky snad úplně na všechno, takže jsem si nakonec ještě
koupil třídenní akreditaci za 600 Kč na pondělí až středu (čímž jsem také
vyřešil problém se středou, tedy šestým dnem festivalu), za chvíli jsem měl
šest vstupenek na pondělí (ale nedával jsem úplně pozor, takže jsem měl dvě
půlnoční projekce, což zřejmě nezvládnu). Pozor nedával ani Tomáš, takže mi
záhy věnoval lístek na turecký soutěžní film Bratři, který se mu překrýval s něčím, co chtěl vidět víc.
Náhodou to byla přesně ta moje pauza, takže pondělí mám vyřešené. Nejdříve jsem
si myslel, že v neděli ráno půjdu do malého sálu na dalších sedm krátkých
pobaltských poetických dokumentů, ale nakonec jsem zvolil cestu menšího odporu
a šel do sálu velkého. Lístky na pondělí jsem měl v 8:50, projekce
australského westernu Sweet Country
ze sekce Horizonty začíná v 9:00, takže jsem tentokrát bez snídaně. A
držitel zvláštní ceny poroty z benátského festivalu byl jen takový
normální western, ozvláštněný snad jen tím, že líčil rasismus bílých statkářů
vůči domorodým Austrálcům. Navíc půjde na začátku srpna do běžné
kinodistribuce. Cesta menšího odporu se nevyplácí – zapamatovat!
Po obědě, tedy ve 12:30, jdu s lístkem od last minute
pokladny do malého sálu na projekci dalších pěti krátkých filmů ze sekce Odrazy
času: Pobaltský poetický dokument. U vstupu do sálu dostanu vytištěné noviny
Baltic New Wave v angličtině. Ne vždy stačí sečíst časy promítaných filmů
na to, aby člověk odhadl, kolik mu zaberou času. Tady nejdříve představili
lotyšskou filmařku Lailu Pakalninovou, posléze promítli její tři filmy Prádlo, Přívoz a Pošta
z let 1991, 1994 a 1995, načež následovala diskuze o nich s jejich
autorkou. Filmy jsou občas prezentovány jako trilogie, s čímž autorka
nesouhlasí a říká, že mají společné, že je natočila ona se stejným kameramanem
a jsou všechny černobílé a bez jakéhokoliv komentáře. První je ještě jejím
studentským filmem, ve kterém sledovala lidi kolem dodávky svážející a rozvážející
prádlo z nemocnic. Druhý sleduje činnost lidí na přívozu přes řeku Daugava
a jejich zdánlivě nekonečné cesty tam a zpátky. Jenže najednou přišly politické
změny, řeka se stala lotyšsko-běloruskou hranicí a přívoz se zastavil. Třetí
film sleduje jednu poštovní doručovatelku na její každodenní roznášce. Podle
režisérky s nimi pošťačka nijak nespolupracovala, jen souhlasila
s natáčením. Kamera tedy vždy musela být na místě předem. Ozvučování filmů
probíhalo až v postprodukci, což souviselo s používáním zastaralé
kamery. Nejlepší z první trojice mi přišel prostřední film. Pak přišel na
řadu litevský filmař Audrius Stonys, aby v podobné pozici představil své
první filmy Země nevidomých a Antigravitace z let 1992 a 1995. Poetické
záběry odněkud z konce světa v prvním případě představují život
nevidomých starců a stařen a ve druhém jsou zaměřeny na práci lidí ve výškách,
kde by stačil jediný neopatrný pohyb a byl by jejich posledním.
V následující diskuzi režisér mimo jiné zmínil inspiraci u prvního
z filmů Herzogovým dokumentem Krajina ticha a temnoty, takže se mi to tu propojovalo i napříč sekcemi. A při jeho
natáčení viděl staříka šplhajícího na tovární komín, což nakonec vedlo
k tomu, aby podobných záběrů natočil víc a pospojoval je do druhého
snímku. Opět mi starší film připadal lepší, snad mě ten sci-fi název nalákal na
něco jiného. Režisér si vystačil téměř beze slov (sem tam některá postava něco
řekne) a opět s černobílým filmem.
V 16 hodin jsem zasedl v Národním domě na projekci
korejského filmu Vzplanutí ze sekce
Horizonty. Režisér Lee Chang-dong adaptoval povídku japonského spisovatele
Harukiho Murakamiho a výsledkem je jakýsi mysteriózní thriller na půdorysu
podivného milostného trojúhelníku. Jong-su potkal známou z dětství, které
se vysmíval, že je ošklivá. Jenže Hae-mi si nechala udělat plastiku a teď je
z ní kočka. A o její kočku se má starat Jong-su, než se ona vrátí
z cesty do Afriky. Jenže z ní se vrátí se svou novou známostí, Benem,
co jezdí sporťákem značky porsche a jehož koníčkem je podpalování fóliovníků. A
pak Hae-mi náhle zmizí. Nemá tajemný Ben těch nelegálních koníčků náhodou víc? A
zvládne s tím prosťáček Jong-su něco udělat? Čekalo se, že nejnovější film
bývalého korejského ministra kultury dostane v Cannes některou z cen,
ale nakonec odešel s prázdnou. Dnes je asi rozhodování porot spíš o
politice než o umění. Nebo jim to na thriller připadalo moc pomalé? Já si to
nemyslím. Kupodivu s necelými dvěma a půl hodinami nejdelší film, co jsem
ve Varech viděl.
V 19:30 v kongresovém sále začíná ruský film Léto, opět ze sekce Horizonty. Film
režiséra Kirilla Serebrennikova, který je už téměř rok držen v domácím
vězení, je černobílý a kupodivu se odehrává na půdorysu podivného milostného
trojúhelníku. Jen to není žádný thriller, ale životopisný film podle skutečných
událostí. Ocitáme se v Leningradu na počátku 80. let, kde se mládež chtěla
také bavit. Sledujeme příběh skutečné rockové skupiny Kino a hlavně jejího
frontmana Viktora Coje. Zatímco Majk má skupinu Zoopark a krásnou ženu, Viktor
ještě název nemá (ale už ví, že to bude jedno slovo, dvě slabiky), ale Majkově
ženě se líbí – a Majk se tváří, že s tím nemá problém. V několika
klipových scénách se film pořádně rozjede a dokonce je doplňován jednoduchou
animací. Viktor Coj byl potomek rodičů pocházejících odkudsi z východních
stepí, a tak jeho obsazení asi nebylo úplně jednoduché, nicméně Teo Yoo roli
zvládl bravurně. Film se možná jmenuje podle písně „Končiťsja leto“, která zní
k závěrečným titulkům, ale hlavně je to ideální letní pohodový film. Naštěstí
to došlo i českému distributorovi, a tak plánovanou podzimní premiéru přesunul
na srpen. Pro mě nejlepší film viděný letos ve Varech.
Původně jsem chtěl jít ve 22 hodin do Puppu na americký western Nepřátelé, ale první den jsem udělal
programovou změnu, takže jsem třetí den ve stejný čas seděl v Národním
domě na druhé projekci amerického dramatu Převýchova Cameron Postové. Režisérka Desiree Akhavanová ve svém druhém filmu
adaptovala předlohu zasazenou do počátku 90. let, což tady sice zmíněno nebylo,
ale měl jsem pocit, jako bych nesledoval příběh ze současnosti. Sympaťačka Chloë
Grace Moretzová tu představuje titulní hrdinku, která se zamilovala do
spolužačky. Když to zjistí její opatrovníci, pošlou ji na převýchovu do
speciální instituce pro mladistvé, kde jsou teenageři léčeni
z homosexuality pomocí křesťanské víry. A jsme zpátky u festivalové
politiky. Hlavní cenou poroty na festivalu v Sundance oceněný film je
totiž tak dokonale průměrný, že nebýt v něm sympatické mladé obsazení, byl
by zřejmě k nepřežití. Vzhledem k očekávání zřejmě největší zklamání
festivalu. A zase kupodivu mířím do stanu ještě před půlnocí. Tentokrát je to
tím, že po původně plánovaných Nepřátelích
už bych nic dalšího nestihl.
Pondělí 2. července
Mám teď sice dvě akreditace, ale po předchozích zkušenostech jsem
usoudil, že posílat víc než jednu esemesku nemá smysl. Rezervační fiasko je den
ode dne větší, tentokrát nevyšlo nic – posílal jsem rezervace na filmy Nic jako dřív, Dívka a Tiché místo.
Fronta před Thermalem mi také přišla den ode dne delší. Když jsem se dostal
k pokladně, už byly vyprodané všechny tři výše uvedené projekce i
dvacetiminutové Tiché dítě, o kterém
jsem také uvažoval. A tady se projevila má malá připravenost. Měl jsem program
doplněný o film Nina na ráno a Mandy na půlnoc, ale mezi tím nic. A tak
jsem improvizoval na místě a skončil s pěti vstupenkami, z toho dvěma
na soutěžní filmy, dokonce jeden český. Přípravu se nevyplácí podceňovat.
V 9 hodin už jsem byl v kině Čas na korejském filmu Stébla ze sekce Jiný pohled. Režisér
Hong Sang-soo patří k nejvýznamnějším korejským filmařům, tak jsem vyrazil
na jeho 26. film. Černobílý snímek sleduje běžné konverzace zákazníků jedné
kavárny a tajemnou dívku s notebookem, která jejich konverzace sleduje
(nebo snad píše?). Kavárna je nekuřácká, což se po třech úvodních rozhovorech
ve dvojicích projevilo jako scenáristická finta, jak kuřáky vyhnat před
kavárnu, a povídající si páry trochu promíchat. Pokud je u nás zavedený pojem
„pražská kavárna“, tak tohle bude taková „soulská kavárna“ – což mi došlo
nejpozději při třetím dialogu, kdy se už potřetí ukázalo, že jedna ze dvou
postav je povoláním herec. Ale celkově šlo o dobře napsaný i natočený film. Jen
je v něm jeden dlouhý záběr, ve kterém jedna z postav pořád běhá nahoru a dolů
po schodišti, který jsem vůbec nepochopil. Jinak velmi dobré.
Sice jsem své předsevzetí, že si z festivalu letos nebudu
dělat přehlídku archivních filmů jako loni, vzal natolik vážně, že jsem
vynechal i němý film Bílý ráj
s živým hudebním doprovodem, což bývala obvykle projekce, kolem níž jsem
si uspořádal den, ale jedna klasika se mi do programu přece jen vloudila. Takže
jsem v 11:30 zasedl ve velkém sále na ruském filmu Jeřábi táhnou z roku 1957, uváděným v sekci Návraty
k pramenům. Příběh lásky Veroniky a Borise naruší začátek 2. světové
války, po kterém se Boris dobrovolně přihlásí do armády. Veronika zatím podléhá
svodům Marka, se kterým se ožení. Manželství s mužem, který udělá cokoliv,
aby se vyhnul aktivní vojenské službě, není samozřejmě šťastné, když Veroniku
nakonec dožene svědectví o Borisově smrti, tak se její svět úplně hroutí. Nebo
je lepší zlé zprávě prostě nevěřit? Zlatá palma z Cannes 1958 nejen za
průlom do schematismu sovětské kinematografie. Michail Kalatozov natočil
nadčasový film, který funguje dodnes. A díky výkonům herců (zejména Taťjany
Samojlovové), práci kameramana a střihačky nakonec stálo za to film vidět na
opravdu velkém plátně.
Po obědě, ve 14 hodin, jsem zpátky ve velkém sále, tentokrát na
italském filmu Šťastný Lazzaro ze
sekce Horizonty. Režisérka a scenáristka Alice Rohrwacherová za svůj třetí film
dostala v Cannes cenu za nejlepší scénář (ex aequo s výše uvedenými Třemi tvářemi). V první části
snímku sledujeme život zaostalých venkovanů, kteří žijí jako pachtýři na pozemcích
markýzy De Luny a prakticky pro ni otročí bez nároku na mzdu. Markýza je se
svým správcem udržuje v nevědomosti a poslušnosti. Lazzaro je místní
prosťáček, který udělá cokoliv, co po něm kdokoliv chce. Až markýzin syn
Tancredi zinscenuje vlastní únos, aby z matky vyrazil výkupné, je
nedopatřením do situace zatažena policie, která zjistí, v jakých
podmínkách zde lidé žijí, což končí skandálem, ale Lazzaro mezitím spadl ze
skály a zemřel. V dalším záběru ho probudil vlk a film se přehoupl do
druhé části. Lazzaro se stává biblickým prosťáčkem božím a jelikož se probudil
v současnosti, za chvíli narazí nejdříve na migrující uprchlíky a pak na
dospělé / zestárlé verze svých bývalých spoluobyvatel + Tancrediho. Zatímco
první polovina mi přišla velmi dobrá, všechny ty biblické paralely a střet
hlavní postavy s pro ni neznámým městským životem bych radši kompletně
vystřihl. Pokud už ženou vedená porota v Cannes chtěla ocenit nějaký ženou
natočený film, tak měla radši tu cenu dát režisérčině starší sestře Albě
Rohrwacherové, která tu rozhodně předvádí víc talentu, než její mladší sestra.
Koukám, že orientace podle festivalových cen u mě také selhává.
Na 17 hodin jsem sice měl od Tomáše lístek na turecký soutěžní
film Bratři, ale pořád mi vrtalo
hlavou, že bych radši viděl animovaný dokument Švýcar Chris uváděný od stejného času v kinosále B. Nechal
jsem, ať to rozhodne last minute pokladna, kam jsem se před tři čtvrtě na pět
vypravil. A jak jsem před ní stál, všiml jsem si vylepeného listu papíru s upozorněním
na to, že se od 17 hodin místo filmu Švýcar
Chris hraje Nic jako dřív. Tedy
film, na jehož zítřejší projekci se mi lístek opatřit nepovedlo. Zadařilo se,
nechal jsem tam vstupenku na Bratry a
s lístkem na Švýcara Chrise jsem
vyrazil na český dokument Nic jako dřív.
Jak jednoduché! Když už byl kinosál B plný, dorazili organizátoři oznámit lidem
v sále programovou změnu (zřejmě jsem byl jeden z mála lidí
v sále, kdo věděl, na co přišel!). Kdo film vidět nechtěl, měl se okamžitě
vypravit k hlavní pokladně, kde mu bude vráceno vstupné, většina lidí to
vzala stylem „když už jsem tady…“. Pokud včas dorazí promítatelná kopie filmu Švýcar Chris, bude přidána jeho další
projekce. Takže nakonec znám i důvod. Ale zpět do Varnsdorfu k dokumentu
partnerské dvojice Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše. Ti se rozhodli zaznamenat
situaci hrdinů na přechodu mezi koncem školní docházky a začátkem toho, co bude
pak. Tři zhruba půlhodinové epizody mají čtveřici hrdinů. První je Teo, který
se kromě školy bude muset vyrovnat s nečekaným těhotenstvím své partnerky.
Druhá Renata si při škole přivydělává jako barmanka i dýdžejka, což nemá na
její studium nijak kladný vliv. Spolužačky Anička a Nikola vyrážejí na praxi do
řeckého hotelu, což rozhodně nebude taková pohoda, jak si představovaly. Lukáš
Kokeš je i kameramanem a Klára Tasovská střihačkou, dohromady zastupují malý,
ale čím dál důležitější proud českých dokumentaristů, kteří přemýšlejí o tom,
jak bude jejich film vypadat, a mají tedy dopředu promyšlenou práci
s jedinou kamerou tak, aby se to ve střižně dalo sestříhat, a vypadalo to
jako film. A když to celé v postprodukci ještě ořízli na širokoúhlý
formát, vypadalo to, že byli svým hrdinům ještě blíž. Všechny tři příběhy mají
otevřené konce a autoři nepoužili záběry, které by mohly jejich protagonistům
ublížit. Ostatně ze sto šedesáti hodin natočeného materiálu měli z čeho
vybírat.
Cestou z kinosálu B do divadla Husovka jsem usoudil, že jsem
asi minoritní divák i na festivalové poměry. V 19:30 jsem měl na programu
americký film 11 x 14 ze sekce
Imagina. Ta je zaměřena na experimentální kinematografii a mezi všemi filmy
z uplynulého roku se prostě vyjímal tento kousek z roku 1977. Řekl
jsem si, že asi obstál ve zkoušce času, a šel ho zkusit. Můj předpoklad
potvrzoval úvodní titulek, podle kterého film loni ke 40. výročí vzniku zrestaurovalo
vídeňské Muzeum filmu. Celovečerní debut Jamese Benninga zastupuje tzv.
nenarativní film – tedy film, který nevypráví příběh. Obsahuje pečlivě
komponované záběry, které se mi ovšem nespojovaly do žádných souvislostí či
tvaru. U neuvěřitelně dlouhého záběru skrz čelní sklo vlakové soupravy už jsem
se psychicky připravoval, že takhle bude vypadat zbytek filmu, ale ani to
nebyla pravda. Co tím chtěl básník říci, a co na tom obdivovat, bych si musel
nechat vysvětlit. Ale nevím od koho. Moc nás v sále nezůstalo a i ve
zbytku se objevovaly vtípky, kdy si třeba někdo odskočil na záchod a po návratu
se trochu hlasitěji zeptal: „O co jsem přišel?“ Film bez návodu, v původním
znění bez titulků (stejně neobsahoval žádné dialogy ani komentář), ale jednou
za pár let to není zkušenost k zahození… Možná je to zbytečné, ale
dodávám, že nemám nejmenší představu, co znamená název filmu.
Do půlnoci zbývá přes tři hodiny času, co mohu ještě stihnout?
Americký film Holky sobě nevypadal
špatně, ale na festivalech občas zkouším všelijakou exotiku, takže jsem nakonec
se vstupenkou z last minute pokladny zamířil do kina Čas, kde se od 21:30
hrály Verše zapomnění ze sekce Jiný
pohled. Celou dobu tu nekorektně pomíjím koprodukce několika států a uvádím jen
jediný. Tady by to nešlo, takže musím napsat, že šlo o koprodukci Francie,
Německa, Nizozemska a Chile, která byla celovečerním debutem Íránce Alirezy
Khatamiho. Projekci uvedl jeden z producentů Giancarlo Nasi. Ve filmu
sledujeme starého správce márnice, která má být zrušena. To je samo o sobě dost
poetický obraz zmaru. Jenže pak vypuknou protivládní protesty a milice se
rozhodne márnici využít, aby se zbavila těla neznámé ubité dívky. Správce se
navzdory rozumu i zastrašování rozhodne nedělat mrtvého brouka, ale dívku řádně
pohřbít. Pomůže mu s tím i hrobník, který sbírá příběhy svých „klientů“. A
v magickorealistickém filmu je nakonec možné všechno – i létající velryba.
Z následné diskuze s producentem vyplynulo, že autor psal film podle
osob, které znal ze svého mládí v Íránu, a jednu chvíli se předpokládalo,
že by se to natočilo třeba v Turecku. Nakonec filmaři skončili
v Chile, načež se režisér rozhodl celý film realizovat ve španělštině,
tedy v jazyce, kterým vůbec nevládl. Prý také pozná, jestli herec
v rumunském filmu hraje dobře, i když mu nerozumí, a tohle bude stejné,
jen se na to nebude dívat, ale bude to natáčet. Scénář na nové místo určení
upravovali další dva scenáristé, jeden z nich Chilan. I takhle
v dnešním multikulturním světě vznikají filmy. A režisér ho španělštině
navzdory natočil tak, aby neodkazoval k žádnému konkrétnímu místu či času.
Takže jsem náhodou natrefil na velmi dobrý snímek.
Lístek na Velké nesnáze v Malé Číně jsem věnoval tomu jedinému divákovi, co před Časem zatím
stál v prostoru pro vstup na akreditace, sám jsem měl jasno, že od půlnoci
budu sedět v malém sále na japonském filmu Naneživo. Šiničiró Ueda natočil zřejmě ideální půlnoční film. Ze
začátku jsem nechápavě sledoval až nepochopitelně špatný zombie horor o malém filmovém
štábu točícím zombie horor, když na něj zaútočí skutečné zombie. Celé to
vypadalo extrémně levně a extrémně špatně, takže jsem se celkem bavil. A po 35
minutách běžely závěrečné titulky. Trochu nechápavě jsem koukal na hodinky. To
myslí vážně, nebo je to další fórek? B bylo správně, následoval další záběr a
podtitulek „o měsíc dříve“. A za chvíli už jsem sledoval komedii o natáčení
těch úvodních 35 minut, které ambiciózní producent chtěl prodat jako zombie
horor natáčený v jediném záběru a vysílaný naživo (odtud tedy velmi padnoucí
český název – vylepšit by šel už jedině vykřičníkem). A pokazilo se, co se
pokazit mohlo, díky čemuž už jsem chápal, proč třeba některé záběry
v úvodním krváku byly tak nesmyslně protahované. Na konci nechyběly ani
záběry ze skutečného natáčení této druhé poloviny filmu, aby to bylo dostatečně
meta. A ty závěrečné titulky vypadaly napodruhé stejně (ale uznávám, že
japonština je pro mne značně nečitelná).
Úterý 3. července
V 7:00 jsem odeslal poslední esemesku s tím, že ve
středu stejně stihnu maximálně dva filmy, tak ať to rezervační systém rozhodne
za mne. Ale k mému překvapení jsem byl poprvé zcela úspěšný a vyšly
všechny tři projekce: Úkryt, Mosty času a Touch Me Not. Ale stejně jsem si dal ranní sprchu a vyrazil do
města na snídani, tentokrát výjimečně v klidu a s dostatkem času.
V 10 hodin zasedám v Národním domě na polském filmu Nina ze sekce Jiný pohled. Celovečerní
debut Olgy Chajdasové ze začátku sleduje dvě paralelní linie. V jedné
učitelka Nina přijímá fakt, že nemůže mít děti, a snaží se najít náhradní matku,
která její dítě odnosí za peníze. Snad to zachrání její vadnoucí manželství
s Wojtkem. Ve druhé je mladá Magda, která si užívá sexu s letuškou
v podání Táni Pauhofové (ta zřejmě expanduje svoji hereckou kariéru do
další země). Divák začíná tušit, kam bude příběh směřovat. Jenže pak Nina
zjistí, že jí lesbický vztah vlastně není proti mysli a do mladší Magdy se
bláznivě zamiluje. Milostný trojúhelník s množstvím psychologicky
nemotivovaných dějových zvratů je sice na jednu stranu pěkně zahraný i
natočený, na druhou mě hlavně ke konci ty scenáristické kličky iritovaly.
Takhle nepravděpodobný konstrukt jsem už dlouho neviděl. A to měl přes dvě
hodiny. Výsledný dojem zůstává rozpačitý.
Hned ve 12:30 jsem v malém sále pokračoval v programu,
tentokrát snímkem Počítačové šachy
z roku 2013 ze sekce Made in Texas: Pocta Austin Film Society. Film
natočil Andrew Bujalski, jehož nejnovější film Holky sobě jsem předešlého večera zvažoval, ale zavrhl. A před
projekcí je nám film představen jako nejspíš nejdivnější z celé této
sekce. Vzpomněl jsem si na mé úvodní Dítě-věc,
a usoudil, že laťka divnosti je dost vysoko. Film se odehrává v první
polovině 80. let na turnaji, kam se sjeli programátoři, a šachy proti sobě
budou hrát jejich programy. S celkovým vítězem si to pak rozdá šachový
velmistr z masa a kostí. Málokdy je stylizace tak dotažená, že film vypadá
skoro jako nějaký po dekádách nalezený dokument. Převážně černobílý film se
dokonce chlubí tím, že je to jediný film natočený kamerou Sony AVC-3260
používanou jen krátce v období přechodu od filmu k videu (výroba zhruba v roce 1969). Takže odtud
ten nezvyklý vzhled. Příběh soupeřících programátorů se odehrává v hotelu
zamořeném kočkami, navíc šachy nejsou jedinou akcí, která se v něm
v daném čase odehrává. Takže prostoru pro (divnou) filozofující komedii o
absurditě provázející pokrok bylo dost. Na druhou stranu jsem se vlastně zase
tolik nebavil. Na diskuzi s režisérem nezůstávám, mám hlad.
Z oběda jsem zkusil cestu k last minute pokladně, před
kterou jsem stál jako třetí. Ve čtvrt na čtyři tam přinesli jeden lístek na Tiché dítě. Ti dva přede mne tam byli
spolu, tak jsem jim poděkoval a zamířil do malého sálu, kde v 15:30
začínala projekce výše zmíněného britského filmu ze sekce Lidé odvedle. Nebývá
zvykem, aby se konala samostatná projekce dvacetiminutového filmu, ale tenhle
letos získal Oscara v kategorii nejlepší krátký film. Uvést ho přišli
režisér Chris Overton, herečka a scenáristka Rachel Shentonová, producentka
Rebecca Harrisová a asistent režiséra Tom Turner, což byly dohromady dvě
partnerské dvojice, aktuálně na dovolené s filmem ve Varech. J Film o
pětileté Libby, která je neslyšící a vyrůstá s rodiči a dvěma
staršími sourozenci, kteří jen chtějí, aby holčička co nejméně vybočovala
z normálu. Až setkání se sociální pracovnicí Joanne zakřiknuté Libby
rozšíří obzory, když se začne učit znakový jazyk. Ale rodiče si něco takového
nepřejí, ve škole jim přece řekli, že stačí, když Libby bude umět odezírat.
Seriáloví herci (a aktuálně snoubenci) Chris Overton a Rachel Shentonová ve
svém prvním autorském filmu vsadili na v době natáčení pětiletou neslyšící
Maisie Slyovou, která jejich nenápadné drama vytáhla až k oscarovým
výšinám. Následující diskuze s tvůrci za účasti několika tlumočníků
(jednoho do znakového jazyka, protože v sále byl nezanedbatelný počet neslyšících diváků) a moderátora Saši Michailidise nebyla vůbec
jednoduchá. Rachel Shentonová je patronkou britské Národní asociace neslyšících
dětí. Sama se k problému dostala, když jí ve dvanácti letech následkem
léčby rakoviny ohluchl otec. Po letech lobbování a osvětových besed ji až před
pár lety napadlo zkusit napsat scénář. A její partner se ho rozhodl natočit. Téma
sociální bariéry neslyšících dětí nikdy nemohli zviditelnit lépe. A dvacet
minut na to akorát stačilo. I když Rachel aktuálně píše scénář k celovečernímu filmu na podobné téma. Z debaty odcházím, až když se blíží začátek
další projekce, kterou mám v plánu.
Tou je v 17 hodin ve velkém sále soutěžní polský film Panický záchvat. Režisér Paweł Maślona
ho i s početnou delegací dalších spolutvůrců přišel uvést osobně. Divácky
vděčná komedie střídá šestici hlavních postav, z nichž si jich po týdnu
vlastně asi polovinu ani nevybavuji. Což dokládá, že tento zručně natočený
příběh přece jenom neměl dostatečně podařený scénář. Sledujeme tu třeba
manželský pár na cestě z dovolené, vedle něhož si sedne ukecaný otylý muž,
jehož společnost je oběma značně nepříjemná, což se ještě vystupňuje, když muž
náhle zemře. A to je třeba utajit, jelikož by to znamenalo okamžité přistání na
nejbližším vhodném letišti, což by všem návrat domů ještě více zkomplikovalo.
Pak je tam mladá žena, která si vydělává prostřednictvím webové kamery svého
notebooku způsobem, o němž nechce, aby někdo věděl, ale najednou se u ní objeví
hned několik neohlášených návštěvnic. Dalšímu mladíkovi se zase hroutí impérium
v on-line počítačové hře, což se snaží z práce zmírnit telefonickými
pokyny své počítačově nepříliš zběhlé matce, přičemž ovšem v práci nesmí
ani telefonovat. A tak dále, ke konci se ještě mnohé linie protnou, nebo
alespoň potkají. Na film, který začal docela dlouhým záběrem na právě
vystřelený mozek na zdi, toho humoru není moc, ani závěrečná gradace se moc
nevytáhla. Takže vlastně takový běžný komerční film, jehož vizuální stránka je
lepší než samotný obsah. Nepřivodil mi ani panický záchvat, ani záchvat smíchu.
Ve 20 hodin jsem zpět ve velkém sále, tentokrát na domácím
soutěžním filmu Domestik, který
natočil čerstvě devětadvacetiletý Adam Sedlák. Delegace tvůrců byla logicky
ještě početnější (včetně tří čtvrtin hereckého obsazení). Někde jsem zachytil
žánrové označení „bytový horor“, což je nakonec celkem přiléhavé. Film má
opravdu minimalistickou výpravu a přitom s ní i zásluhou slovenského
kameramana Dušana Husára zdařile pracuje. Hlavními postavami jsou profesionální
cyklista Roman a jeho žena Šarlota. Vedlejší postavy jsou tu asi další dvě.
Roman si chce zvýšit (nebo přinejmenším udržet) svoji fyzickou výkonnost, čemuž
podřizuje vše. Šarlota chce otěhotnět, čemuž podřizuje vše. Rozpad jejich
vztahu nabere obrátky, když si Roman v ložnici nainstaluje kyslíkový stan
pro simulaci pobytu ve vyšší nadmořské výšce. Postupně vlastně nesledujeme pár,
ale společnou domácnost dvou egoistů. A když už film opustí byt, přesune se jen
do jiných klaustrofobních interiérů. Dokonce i trénink na cyklistickém oválu je
zabírán shora, takže je vidět jen cyklista a prkna dráhy. Herce Jiřího
Konvalinku jsem nikdy předtím neviděl, ale rozhodně má postavu, že se mu dá
věřit profesionální cyklista, a velmi dobře natrénoval i jízdu na cyklistických
válcích. Sledování tohoto filmu je časem až fyzicky nepříjemné, ale to byl
rozhodně autorský záměr. Šance zabodovat u poroty hlavní soutěže asi nebyla moc
velká, ale rozhodně to byl mnohem lepší film než ten polský před ním. Pro
úplnost přidávám odkaz na to, co znamená termín domestik v profesionální
cyklistice.
V pauze do půlnoci jsem se dojel do stanového městečka oholit
a nechal jsem tam mobil, aby mi ho za symbolický poplatek 5 Kč nabili. Na
zítřejší cestu domů se to bude hodit. O půlnoci už sedím v malém sále na
americkém filmu Mandy. Režisér Panos
Cosmatos natočil letošní nejextrémnější film zřejmě nejen půlnoční sekce.
Odehrává se v první polovině 80. let na americkém zapadákově. Rodinná
idyla Reda a Mandy vezme za své, když sem dorazí jakási pošahaná hippie sekta.
Ta na konci k nepřežití nudné první poloviny filmu zabije Mandy. Pak se
konečně sebere Red a v herecky krajně přepjatém podání Nicolase Cage se
vydává na cestu odplaty. Jsou tu démoni na motorkách, zápas motorovými pilami a
další lahůdky, ale byl jsem první polovinou tak důkladně uspalý, že mi to
stejně mozek nepřijímal. Z filmu by se dal sestříhat podklad
k několika pořádně temným metalovým videoklipům, ale v téhle
dvouhodinové délce to na mě fungovalo úplně špatně. Kromě scény Nicolase Cage
s flaškou vodky na záchodku, která je ikonická a zřejmě jediná, která mi
zůstala v hlavě, si zmínku zaslouží pouze hudba. K úvodním titulkům
zněla píseň Starless od skupiny King Crimson. Zbytek byla psychedelická hudba
Jóhanna Jóhannssona, který letos v únoru zemřel, takže to byla jeho definitivně
poslední filmová hudba. A další důkaz, že tento Islanďan byl velmi nadaným
hudebníkem. Po projekci jsem si šel dát panáka, abych ihned zabil všechny
mozkové buňky, které by mohly mít tendenci si tento filmový zážitek pamatovat.
Středa 4. července
Tašku se sbaleným stanem jsem zase nechal v úschovně a
v 9 hodin jsem usedl ve velkém sále na svůj předposlední film. Tím byl
americký Úkryt z roku 2011 ze
sekce Made in Texas: Pocta Austin Film Society. To bylo trochu zvláštní,
jelikož se film celý natáčel v Ohiu. Curtis má krásnou manželku a malou
neslyšící dceru (další průnik napříč karlovarskými sekcemi). A také čím dál
děsivější a velmi živé noční můry. Blíží se opravdu bouře, na kterou nikdo není
připraven, nebo na něj útočí psychická choroba? Curtis sám to připouští a
vyhledá psychologickou pomoc. Jenže si stejně nemůže pomoci, zadluží se, nechá
se vyrazit z práce, ale velký kontejner je úspěšně zahrabán na zahradě,
aby v něm mohli přečkat řádění živlů z jeho nočních můr. Nebudu
prozrazovat, která varianta se ukázala pravdivá, ale konec se dá popsat jako pecka
mezi oči. Film stojí na zřejmě životním hereckém výkonu Michaela Shannona. Jeho
manželku ztvárnila tehdy začínající Jessica Chastainová, která od té doby
prudce vystřelila do herecké první ligy. Takových amerických blbostí se do
našich kin hrne každý měsíc, ale vynikající psychologické drama Jeffa Nicholse
si k nám cestu nenašlo. Alespoň že tyhle retrospektivní sekce na
festivalech občas něco napraví.
Mosty času z dokumentární soutěže (letošní příspěvek vztahující se
k filmům z retrospektivní sekce Odrazy času: Pobaltský poetický
dokument) jsem čistě teoreticky mohl stihnout, ale znamenalo by to tři filmy
v kuse bez přestávky na jídlo či pití a pak odchod na autobus, takže jsem
je vypustil. Ač na sobě běžně nepozoruji masochistické sklony, vydal jsem se až
ve 13 hodin do kongresového sálu na projekci filmu Touch Me Not (Nedotýkej se mě) ze sekce Horizonty. Nedalo se čekat,
že by se mi film Adiny Pintilieové natočený v koprodukci Rumunska,
Německa, České republiky, Bulharska a Francie mohl líbit, ale od té doby, co
vyhrál Zlatého medvěda na letošním Berlinale, jsem o něm četl tolik, že jsem se
vydal to zažít. Film uvedla tak početná delegace tvůrců, že se i české filmy
mohou jít zahrabat. Experimentální drama na pomezí dokumentu zkoumá lidskou
intimitu. Afektovaná režisérka se často cpe před kameru, navíc kupodivu v
záběru zviditelňuje i samotnou filmařskou techniku. Padesátnice Laura není
schopná fyzického kontaktu s jinými lidmi. Sledujeme její terapii. Pak
přibývají další protagonisté, nakoukneme do BDSM salónů a já už nevím, co
všechno ještě. Přes dvě hodiny dlouhé rumunské umění, ve kterém převážně
němečtí protagonisté komunikují špatnou angličtinou, bylo spíš utrpením. Spousta
nahoty, ale sex tu vypadal jako něco odpudivého, nenormálního. Nekonečné závěrečné titulky byly delší než u hollywoodských blockbusterů a obsahovaly i oddíly vizuální efekty či kaskadéra. Po filmu se sál
docela slušně vyprázdnil. Plánovaná diskuze s tvůrci, na níž byly
vyčleněny následující dvě hodiny, se zřejmě stala docela komorní záležitostí.
Nezůstal bych tam, ani kdyby mi za půlhodinu a něco neodjížděl autobus do
Prahy. Měl jsem chuť na dalšího panáka, ale před dlouhou cestou domů mi to
nepřišlo jako dobrý nápad… Chvíli jsem plánoval si zjistit, kdo vlastně byl
v té berlínské porotě, ale nakonec jsem usoudil, že to ani nechci vědět.
Už bych na ně pak koukal jinak. L
Postskriptum
Hned následující večer jsem v pohodlí svého oblíbeného
kinosálu sledoval složitě koprodukční film Muž, který zabil Dona Quijota. Terry Gilliam dokázal svoji srdeční záležitost po
téměř třiceti letech natočit, ale těch kompromisů na cestě za svým cílem asi
musel udělat příliš, takže film sice existuje, ale stejně jsem z něj měl
nakonec pocit, že snílek Terry svůj zápas s větrnými mlýny reality nakonec
prohrál. Dalšího večera jsem na iVysílání ČT sledoval loňského karlovarského
vítěze, film Křižáček, a měl jsem co
dělat, abych u něj neusnul. Po víkendové pauze jsem pokračoval v pondělí
polsko-francouzsko-britským dramatem Studená válka. Paweł Pawlikowski zopakoval vzorec osvědčený u jeho oscarové Idy, ale ten příběh lásky na dvou
stranách železné opony je natolik studený a bez emocí, že bych navrhoval spíš
název Studená láska. V úterý už se kvalita zvedla a dánský psychologický
thriller Tísňové volání si pozornost
určitě zasluhuje. Debut Gustava Möllera si totiž vystačí s jediným hercem
ve dvou místnostech bez oken, a přesto by se tam občas dalo napětí krájet. Už
protože většinu děje stejně jako hlavní hrdina nevidíme a musíme si ji
představovat na základě promyšlené práce se zvukem. Ve středu jsem uvažoval i o
brazilském snímku Mama Brasil, ale
nakonec jsem na něj nešel.
Z filmů, které jsem chtěl vidět, jsem nestihl belgické drama Dívka, španělsko-francouzsko-italské
drama od íránského režiséra Všichni to vědí, americký western Nepřátelé,
švýcarský (!) dokument Jiří Menzel – Komedie není legrace (ale tady je koproducentem ČT, takže to časem zřejmě doženu) a
Švankmajerův Hmyz. To mi přijde jako
slušná bilance.
Nejlepší filmy shlédnuté v tomto karlovarském ročníku pro mne
nakonec jsou ruské celovečerní Léto a
belgický krátký film Naruby. Za nimi
následují německý dokument Krajina ticha a temnoty, ruská klasika Jeřábi táhnou a britské krátké Tiché dítě.
Pokračování (někdy) příště…
Žádné komentáře:
Okomentovat