Na vydání Kingovy teoretické
knihy o hororu už jsem opravdu nevěřil, ale spisovatel už zřejmě nevydává
novinky jako na běžícím pásu, tak po ní nakonec jeho obvyklý český vydavatel
sáhl nejspíš ze zoufalství. Pozdě, ale přece. Pokud někdo potřebuje vysvětlení
názvu, může to zkusit na tomto odkazu.
Kniha začíná třemi
předmluvami k vydáním z let 2010, 1981 a 1983. V té nejnovější
se autor snaží postihnout, jak moc se probíraný žánr změnil za třicet let od
doby, kdy knihu napsal. Těch dvacet stránek je ovšem pouze o filmech.
Vypíchnuty jsou hlavně tři konkrétní filmy. Nejprve je to Záhada Blair Witch, jejíž vliv na celý proud dalších filmů je
neoddiskutovatelný. Druhý je remake Úsvitu mrtvých z roku 2004, kterému se povedl zřídka vídaný kousek, když je
lepší než výborný originál. Pak už se dostaneme k Poslednímu domu nalevo z roku 2009, podle Kinga nejlepšímu
filmovému hororu nového století. Další filmy, které Kingovi stály
za zmínku, už mají jen po odstavci prostoru. Kupodivu jsou mezi nimi i
Aronofského Pí a Hanekeho Funny Games. Pro mne první příznaky, že
autor definuje horor jinak než já. U Darabontovy Mlhy je napsáno, že mohl natočit film s vyšším rozpočtem,
kdyby k němu dodal optimistický, chlácholivý závěr, ale to on odmítl. Ano,
tenhle problém, na který jsem narazil už v knize Terryho Gilliama, se
vyskytuje i v žánru hororu, kde už vůbec nedává smysl. Jediným zmíněným
filmem, o jehož existenci jsem ani nevěděl, byl francouzský Feux rouges.
V nejstarší předmluvě
píše o tom, jak se dostal k tomu, aby knihu vůbec napsal. Dále proč
nabídku navzdory zrazování mnoha lidí neodmítl. A také proč se rozhodl omezit
záběr na posledních zhruba třicet let (jinak by se takové dílo zřejmě táhlo po
desetiletí a zabralo čtyři svazky). V předmluvě pro paperbackové vydání
z roku 1983 zmiňuje hororového fanouška Dennise Etchisona, kterému King
poslal hromadu dopisů od čtenářů prvního vydání s úkolem, aby vymýtil
všechny chyby.
4. října 1957 šel čerstvě desetiletý Stephen
do kina na film UFO útočí! Promítání
bylo ovšem přerušeno a rozechvělý vedoucí kina divákům oznámil, že Rusové
vynesli na oběžnou dráhu Země družici, které říkají Sputnik. Autobiografické
prvky se do knihy vkrádají častěji, ale tohle je dobrý začátek. Také vede k
jedné z častých otázek: „Proč si chcete vymýšlet příšernosti, když je ve
světě tolik skutečných hrůz?“ A odpovídá na ni, že si hrůzy vymýšlíme proto,
abychom se pak snáze vypořádali s hrůzami reality. Tou historkou se nám
ostatně autor jen snažil ukázat spojitost mezi světem fantazie a tím, co
označujeme jako „aktuální události“.
Definování hororu se ovšem
mistr zcela vyhnul. Místo toho udělal krok do historie a rozhodl se přiblížit
čtenářům tři základní archetypy hororového monstra. Vynechal Ducha, kde by psal
o Utažení šroubu Henryho Jamese. Ten
se svou elegantní salonní prózou a úzkostlivě utkanou logikou má ovšem pramalý
vliv na hororový mainstream. Za druhé se archetyp Ducha rozpíná v příliš
širokém prostoru, aby se dal omezit na jediný román, bez ohledu na to, jak
skvělý.
Prvním archetypem tak je
Příšera beze jména. Román Mary Shelleyové Frankenstein
se příliš nečte, a nejspíš nebýt filmů, nezůstalo by to jméno tak známé.
Spousta lidí si ani neuvědomuje, že Viktor Frankenstein je zde stvořitelem
umělé Věci, a slovo Frankenstein podle nich označuje samotné monstrum. Skromný
gotický příběh sepsaný v červnu 1816 na břehu Ženevského jezera měl
pouhých sto stran, než autorčin manžel Percy Mary přesvědčil, aby ho přifoukla.
Druhým archetypem je Upír,
takže musíme k ryšavému Irovi jménem Bram Stoker a jeho románu Dracula. V Anglii roku 1897 vydaný
román rozhodně nebyl prvním upírským příběhem, ale byl o tolik výraznější, že
ty starší došly zapomnění. Nehledě na silné sexuální podtóny, které jsou
ostatně důvodem, proč s Upírem kinematografie navázala dlouhodobý milostný
poměr.
Archetyp Vlkodlaka nám autor
kupodivu představuje na postavě jménem Edward Hyde. Robert Louis Stevenson
napsal Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda jako komerční drasťák pro snadno vydělané peníze. Jeho manželku ovšem
natolik vyděsil, že Stevenson první verzi spálil, příběh přepsal a vetknul do
něj drobné mravní poselství. To všechno v rozsahu novely (zhruba sedmdesát
stran hustě psaného textu). Literárně je ze všech tří knih nejstylovější, a
koneckonců pro autora to byla jen jedna položka úspěšné literární dráhy. Od
Shelleyové a Stokera běžný čtenář žádná další díla nezná. Vlkodlak je tedy
pojem pro člověka proměňujícího se v něco jiného (a nemusí to být nutně
vlk). Ostatně jako jeden z nejlepších filmů s Vlkodlakem je tu
zmíněno Hitchcockovo Psycho
s Vlkodlakem Normanem Batesem, který místo aby porostl srstí, si obleče
kalhotky, kombiné a šaty své mrtvé matky – a hosty nekouše, ale seká.
Dále následuje „protivná
autobiografická vsuvka“. Stephen King se stal autorem hororů z jediného
prostého důvodu: má na to talent. Vypilování talentu už je pak jen otázkou
cvičení. Don King měl dva syny: starší David se narodil v roce 1945 a
mladší Stephen v roce 1947. V roce 1949 se po otci slehla zem…
Vypařil se a nejspíš skončil někde na moři. Matka od té doby vykonávala celou
řadu bídně placených prací, aby své děti uživila. Stephen píše, že ji
následujících devět let téměř neviděli. Vyrůstali v Durhamu ve státu
Maine, kde jednoho podzimního dne roku 1959 nebo 1960 v podkroví nad
garáží matčiny sestry Ethelyn a strýce Orena narazil na krabici s tátovými
knihami. Mezi spoustou brakových knížek si pamatuje na jednu sbírku H. P.
Lovecrafta, a za nedlouho už byl unesen ponurou a mrazivou hrůzou Barvy z kosmu. A od Lovecraftova
dlouhého a vyzáblého stínu už sám objevoval další: Roberta Blocha, Clarka
Ashtona Smithe, Franka Belknapa Longa, Fritze Leibera, Raye Bradburyho… I když
jeho nejspíš úplně prvním setkáním s hororem už předtím byl film Netvor z Černé laguny, stejně je
přesvědčený, že za nasměrování svého vnitřního kompasu vděčí otci, na kterého
si vůbec nepamatuje.
Kapitola věnovaná rozhlasu mě
celkem překvapila. Zlatý věk rozhlasového dramatu totiž skončil kolem roku
1950, kdy malý Stephen ještě chodil na nočník, takže mohl jako dítě maximálně
stát u jeho smrtelné postele, ale ne všechny pořady zanikly hned, navíc se řada
jejich nejlepších dílů reprízovala ještě v následujícím desetiletí.
Zmiňovány jsou zejména programy Mystery
Theater, Inner Sanctum, Dimension X, I Love a Mystery, Suspense
a Lights Out. Je tu popsána adaptace
povídky Raye Bradburyho Třetí expedice
či epizody nejvýznamnějšího hororového dramatika Arche Obolera Kuřecí srdce, které spořádalo svět a Den u zubaře. A některé pořady byly
dokonce vydány i na gramofonových deskách.
Moderní americký filmový
horor tvoří těžiště knihy. Přitom je nutné si neustále opakovat, že to co je
v knize označováno jako „moderní“ jsou dnes všechno „filmy pro pamětníky“.
King nám ukazuje, že nejlepší hororové filmy útočí na tlakové body, které už ve
společnosti jsou. Takže vysvětluje, jak Horor v Amityville využívá strach ohledně finančních záležitostí, Věc politické strachy, The Horror of Party Beach technologický
strach, Stepfordské paničky uvádí
jako společenský filmový horor a skončí u široké tůně mystického „pohádkového“
hororu, kde vypočítá rovnou dvacítku nejlepších příkladů. A zde je i spousta
filmů, ve kterých se neděje nic fantastického, takže mne je nikdy chápat jako
horory ani nenapadlo (Čekej do tmy, Půlnoční expres), ale i „jeden
z nejzajímavějších a nejneobvyklejších filmových hororů“ Muž s röntgenovýma očima.
Jenže hororový fanoušek je
schopný se bavit i sledováním špatných filmů, takže si King všímá i titulů jako
jsou třeba The Blob, Invasion of the Saucer Men, Proroctví, I Married a Monster from Outer Space, Rituals, Past na turisty
a v neposlední řadě Rocky Horror Picture Show. Na druhou stranu se vymezuje proti nejhoršímu filmovému
hororu – Plánu 9.
„Lugosi zemřel nedlouho po uvedení tohoto otřesného, bezohledného a
šmejdovského škváru a já v hloubi duše přemýšlím, jestli chudák starý Bela
vedle všech těch mnoha nemocí neumřel i hanbou. Byl to smutný a hnusný dovětek
za ohromnou kariérou.“
Kapitolu věnovanou televizi
moc nadšení neprovází. Kvalitních televizních hororů bylo jmenováno jen pár (Duel, Someone's Watching Me!, The Aliens Are Coming). A
z tehdejších seriálů byl nejlepší Thriller,
který následovaly The Outer Limits a The Twilight Zone. A i tady se King dostane
až k jednomu kouzelně příšernému seriálu, kterým byl Kolchak: The Night Stalker. Ale většina televizních seriálů se
pohybovala na škále od naprosto směšných po naprosto nejapné.
Kapitolu věnovanou knihám
otevírá rozbor románu Petera Strauba Ghost Story. Hlavním důvodem je to, že Kingovi zbývalo představit čtvrtý ze
základních hororových archetypů: Ducha. Od duchů vede přímá cesta k místu
jejich přirozeného výskytu: strašidelnému domu. V této kategorii dosáhly
nejpůsobivějších výsledků ženy, takže prostor dostaly hned dva romány: Sousední dům Anne Rivers Siddonové a Dům na kopci Shirley Jacksonové. Velkoměstské
paranoie využívá Ira Levin v románu Rosemary má děťátko, maloměstské Jack Finney v Lupičích těl. Jakékoli snadné kategorizaci či analýze se vzpírá
román Tudy přijde něco zlého Raye
Bradburyho. Román Richarda Mathesona Zmenšující
se muž byl sice prodáván jako sci-fi, ale už vzhledem k zápletce je to
samozřejmě naprosto mylná kategorizace. Do Británie se autor přesune kvůli
dvojici spisovatelů. U Ramseyho Campbella rozebere román Parazit, u Jamese Herberta Mlhu.
Posledním velkým jménem na seznamu je Harlan Ellison. Ten je jediný, u kterého
dal King přednost sbírce povídek (i když i u výše uvedeného Bradburyho napsal, že
je to jeho silnější parketa), konkrétně Zvláštnímu
vínu.
Závěrečná kapitola je o
vztahu hororu a morálky, či hororu a magie. Po doslovu následují přílohy, což
jsou autorem doporučené seznamy filmů a knih, a nakonec rejstřík. Zatímco dosud
byla míra chyb či překlepů velmi nízká (ale proč je systematicky název románu Dům na kopci v celé knize ve tvaru
Dům Na Kopci?), přílohy i rejstřík určitě odpovědná redaktorka neodpovědně
vynechala. Jména jako George R. Romero, Darie Argento či Jerry Kozinski mluví
za vše. A i po přečtení celé knihy mě řada doporučených hororových knih
překvapila (Bradburyho Pampeliškové víno,
Kosińského Nabarvené ptáče, Rothovo Ňadro). Pro žánrového fanouška rozhodně
podnětná četba, jen je škoda, že u nás vyšla tak pozdě.
České vydání Beta, 2017
464 stran
Poznámka: Knihy, u kterých není odkaz, česky nikdy nevyšly. Ale i jejich názvy jsem se rozhodl uvádět v češtině.
Žádné komentáře:
Okomentovat