Další rok, dalších deset
filmů viděných na pražském Febiofestu. Tentokrát zkrátím úvod a obvyklý výčet
filmů, které jsem chtěl vidět a neviděl. (No dobře, neviděl jsem dokument Petera
Jacksona o vojácích 1. světové války Nikdy nezestárnou, který rozhodně patřil mezi nejpozoruhodnější položky
festivalového programu.)
První festivalové odpoledne
byl zřejmě nejlepším filmem dánsko-švédský Pelle Dobyvatel. Ale je to film dlouhý, a pokud jsem chtěl jet domů o vlak dříve,
šel jsem jinam. Film s festivalovým titulem Prázdniny byl sice natočen v koprodukci Dánska, Nizozemska a
Švédska, ale tím také společné prvky končí. Debutující švédská režisérka Isabella
Eklöfová natočila film převážně v dánštině na turecké riviéře. Mladá
protagonistka Sascha přiletěla do Turecka z Kodaně, aby tam dělala přítelkyni
dánskému mafiánovi. Žije si na vysoké noze v luxusu, značkovém alkoholu,
cigaretovém dýmu a drogách. Sice za to musí občas dělat něco, co jí zrovna není
po chuti, ale to k této životní kariéře patří. Scéna se skútrem sice byla jako
z vtipu o blbé blondýně, ale jinak tu moc humoru nebylo. Vlastně tu nebylo ani
žádné drama a ve výsledku byla docela otrava se na Saschin prázdný život koukat.
Hned na začátku jsem si tedy odbyl tu nejméně vydařenou položku, a protože mám
místo, pokusím se naznačit, proč podobné filmy vznikají. Každý milovník filmů
dokáže vyjmenovat několik dobrých současných švédských režisérů (Roy Andersson,
Ruben Östlund, Lukas Moodysson, Lasse Hallström, Tomas Alfredson), ale ve
Švédsku se rozhodli udělat něco pro genderovou vyváženost kinematografie, takže
50% státní finanční podpory dostávají filmy natočené režisérkami. Pokud se
tento film dostal na festival Sundance, tak to bude zřejmě ještě jeden
z těch lepších kousků. Je možné, že si zanedlouho budu na pohlaví režisérů
u švédských filmů dávat pozor.
Britský dokument
s českým distribučním názvem Westwood: Punk, Icon, Activist jsem viděl necelý týden před jeho zdejší distribuční
premiérou. V dávných dobách, kdy se aspoň názvy překládaly, by se zřejmě
jmenoval Westwoodová: punkerka, ikona,
aktivistka. Sedmasedmdesátiletá módní návrhářka Vivienne Westwoodová ovšem
o dávných dobách, kdy žila s Malcolmem McLarenem, manažerem punkové kapely
Sex Pistols, moc mluvit nechce. Byla to ona, jejíž rozježené vlasy se mezi anglickými
punkery staly módou takřka přes noc. Ona začala roztrhávat oblečení a spínat ho
zavíracími špendlíky. Ve filmu je ovšem vidět jen pár starých triček
s pohoršujícími motivy. Její návrhářská kariéra, za kterou byla například
v letech 1990 a 1991 oceněna jako nejlepší britský módní návrhář roku (a
stala se první, komu se to povedlo dva roky po sobě), je pro mne docela málo
zajímavá. Žádný z jejích modelů bych si zřejmě nebyl ochoten vzít ani na
maškarní. To už Westwoodová radši mluví o nebezpečí klimatických změn a
dostáváme se ke třetí části podtitulu. Bývalá modelka a debutující režisérka Lorna
Tuckerová to se starou paní určitě neměla lehké, ale povedlo se jí natočit
dílo, které má na rozdíl od spousty jiných obdivných dokumentů aspoň nějaký
přesah. Mimochodem, Vivienne Westwoodová se od konečné podoby filmu
distancovala.
Druhým filmem, který jsem viděl
necelý týden před jeho českou distribuční premiérou, byl vzápětí snímek Zraněná srdce natočený
v koprodukci Velké Británie, Německa a USA převážně na Barrandově. Mám
pořád jistou slabost pro herečku Keiru Knightleyovou, takže jsem vyrazil i na
adaptaci literárního bestseleru s českým názvem z kategorie
romantického kýče. Film se odehrává během první poválečné zimy v ruinách
rozbombardovaného Hamburku, kam za svým manželem z Londýna přiletěla
hlavní hrdinka. Britský plukovník pověřený obnovou města obsadil rozlehlou
německou vilu, a protože v ní bylo místa dost, nechal v podkroví žít
i jejího předchozího německého majitele s dcerou. Na milostný trojúhelník
je zaděláno a na cestě od počátečních antipatií po sex usmiřující národy diváka
nic nepřekvapí. Pokud bylo v předloze něco víc, do filmu se to nevešlo.
Režisér James Kent místo historického dramatu opravdu inscenuje spíš tuctové
melodrama, které si nakonec ten kýčovitý český název i zaslouží.
Nejpozoruhodnější na něm nakonec byly trikové záběry rozbombardovaného
Hamburku. Ale v závěrečných titulcích bylo tolik českých jmen, že mezi
pozitiva skoro mohu přiřadit i fakt, že spousta našinců měla práci.
Jihokorejský špionážní
thriller s názvem Špion, který se vydal na Sever vypráví příběh založený na skutečných událostech. Přísně
tajné poslání agenta s kódovým jménem Černá Venuše, o jehož existenci
věděli všeho všudy tři lidé, včetně jihokorejského prezidenta, nabízí
dostatečně dramatický materiál pro filmové zpracování. Bere to postupně, kdy
agent nejdříve začal chlastat první ligu a půjčovat si peníze, které nevracel.
Tím přišel o reputaci, přátele i práci. Pak teprve začal kšeftařit, aby si
vydělal na živobytí. Postupně se přesune do Pekingu, kde naváže první
spolupráci s prodejci severokorejského zboží, o které je na Jihu zájem.
Cesta do Pchjongjangu prostě musela být během na hodně dlouhou trať, jinak by
to neprošlo. Ale náš hlavní hrdina se časem opravdu dostane až k samotnému
Kim Čong-ilovi. Jenže ani v Jižní Koreji není všechno podle představ těch
nejvýše postavených, takže se hlavní hrdina musí třeba před blížícími se
jihokorejskými volbami snažit zařídit severokorejský útok, aby to voliče
vystrašilo a šli volit ty „správné“ lidi. To jeho situaci ještě významně
komplikuje, ale také dovádí k zamyšlení, zda tuhle hru chce hrát. Sice si
nepamatuji zpravodajské informace o tom, co se dělo na korejském poloostrově
v 90. letech minulého století, ale za to tvůrci nemohou. Jong-Bin Yun film
natočil za použití standardních, ale stále funkčních žánrových postupů. Nejpůsobivější
ale každopádně byly pasáže odehrávající se v KLDR.
Turecký film Motýli mě dokázal upoutat hned na
začátku. Pokud totiž film začíná stávkou tureckých kosmonautů, dá se
z toho vysuzovat mnohé. Rozhodně to nebude úplně běžná podívaná, a určitě se
nebude brát vážně. Ale tady jen představoval prvního z nesourodé trojice
sourozenců, kteří po úvodních komplikacích sednou do jednoho auta a vyrážejí na
dalekou cestu do své rodné vesnice Hasanlar za otcem, o kterém žádný
z nich už třicet let ani neslyšel. Možná i samotné road-movie o této cestě
by na film stačilo, jenže oni do cíle opravdu dorazí a tam je ještě čeká
nejedno překvapení, z nichž vybuchující slepice představují jen jeden
z absurdních střípků. Tím se ovšem dostávám k hlavnímu nedostatku filmu,
kterým je jeho téměř dvouhodinová délka, na kterou tento materiál nakonec nemá.
To už dávno většinu filmu táhne hlavně charisma představitelů naší hlavní
sourozenecké trojice (dva bratři a jedna setra). Film má typicky balkánský
charakter, ale občas jsou ty přechody mezi vážnem a zběsilou komedií či naopak
příliš ostré. Ale i tak klady převažují a film Tolgy Karaçelika o vážných
věcech s notnou dávkou humoru za vidění jednoznačně stál.
Jedním z hostů festivalu
měl být americký herec Peter Fonda a trojice jeho filmů se tak dostala do
festivalového programu. Peter Fonda nakonec onemocněl a do Prahy nepřiletěl,
ale filmy zůstaly. Poprvé v životě jsem se tedy vydal do pražského kina
Ponrepo, kde jsem s hrstkou diváků viděl film Vězeňské blues z roku 1977, který natočil jinak převážně
televizní režisér Richard T. Heffron. Snad by jich v případě účasti
amerického herce dorazilo víc, ale to je jen spekulace. Film jsem dosud
neviděl, a dokonce jsem ani nevěděl, že mám čekat romantickou hudební komedii
nadopovanou celou řadou akčních scén. Film začíná ve vězení, kam přijela
koncertovat slavná country hvězda. Ta čistě pro vyzkoušení pódia a snímací
techniky, která má koncert zaznamenat, nechá jako prvního vystoupit zdejšího
trestance Bobbyho. Ten má sice blízko k propuštění na podmínku, ale je
ještě ve vězení, když svoji píseň, která dala název celému filmu, slyší
z rádia jako nový hit dotyčné country hvězdy. Po propuštění tedy ihned
zamíří do texaského Austinu, kde čeká uznání a podíl na zisku. Místo toho onu
country hvězdu v zápase postřelí, a jelikož je v podmínce, dává se na
útěk. Z místa činu zmizí v kufru auta nic netušící nejkrásnější
z trojice sboristek oné country hvězdy. Sboristka mu časem začne pomáhat
budovat kariéru hudební hvězdy na útěku před zákonem. Honičky v autě, na
motorce, v náklaďáku i na motorovém člunu dobře využívají možnosti
Austinu. Peter Fonda byl výborný a pro mne zcela neznámá Susan Saint Jamesová
se pro mne stala zjevením. Škoda, že je to nejspíš její jediný film, který
obstál ve zkoušce časem.
Životopisná sportovní komedie
z prostředí wrestlingu Souboj s rodinou vznikla v britsko-americké koprodukci. Saraya-Jade
Bevisová vyrůstala ve wrestlingové rodině v anglickém Norwichi. Tento
sport provozovali oba rodiče i oba starší bratři. Kdyby něco nepochytila,
nejspíš by ani nepřežila dětství. Když jí bylo 13, její otec řešil problém
s onemocněním jednoho z dětských zápasníků, a ukecal dceru, aby se poprala
se svým bratrem Zakem před diváky v ringu. Ta si zvolila wrestlingové
jméno Britani Knight a zjistila, že ji potlesk publika baví. O pár let později
doprovázela bratra Zaka do Londýna na draft do americké profesionální soutěže
WWE. Jediný, koho americký hledač talentů vybral, byla Saraya (ale musela si
změnit jméno, jednu Britani už tam měli). Tak začal tvrdý americký dril a
přišlo nové umělecké jméno Paige. Pod ním v závěru filmu dokráčí pro
vítězství v profesionálním šampionátu, kterého dosáhla v jednadvaceti
letech jako nejmladší šampiónka v historii. Většina filmu stojí na
výborném výkonu dvaadvacetileté Florence Pughové v hlavní roli. Humor
tvoří především Nick Frost a Lena Headyová jako její rodiče a Dwayne Johnson,
který tu jako bývalý profesionální wrestler „The Rock“ hraje sám sebe. Stephen
Merchant je osvědčený komediální scenárista, takže vypointované dialogy
nepřekvapí, ale tento film i s přehledem zrežíroval. Téměř dokonalá
oddechovka pro zlepšení nálady, u které vůbec nevadí, že jste se v životě na
wrestlingový zápas nedívali.
Zafinancovat film není
snadné, takže ten další vznikl v koprodukci Lucemburska, Belgie, Izraele a
Francie a nese jméno Tel Aviv v plamenech. Odehrává se v současnosti v prostředí televizního studia, ve
kterém vzniká stejnojmenná soap opera zasazená do doby krátce před začátkem
šestidenní války v roce 1967. Hlavní hrdina Salam tu dostal práci díky
svému strýčkovi a je to jen palestinská podržtaška zaměstnaná oficiálně jako
jazykový poradce hlavní ženské hvězdy seriálu. Ta totiž pochází z Paříže (i
když její herecká představitelka Lubna Azabalová je ve skutečnosti
z Bruselu) a hebrejsky vůbec neumí, takže si text pouze foneticky
přepisuje a pak se ho učí nazpaměť. Salam denně jezdí domů přes hraniční
kontrolu mezi izraelským a palestinským územím. Tady se při kontrole pochlubí,
že je scenáristou seriálu. Na ten ovšem kouká i manželka důstojníka na onom
kontrolním stanovišti, takže ten za chvíli začne chtít změny v ději, jinak
Salam přes kontrolu neprojede. Ten navíc řeší i vlastní romanci, v níž
některé vzkazy pro svoji partnerku vkládá do úst seriálovým postavám, takže se
musí snažit čím dál víc, a čím dál víc se do toho zamotává. Diváci u televizí
se tedy ještě dočkají nejednoho překvapení, ale v podobných seriálech
projde všechno. Film Sameha Zoabiho toho říká hodně o vztahu mezi Palestinci a
Izraelci, a přesto zůstává v první řadě opravdu vtipnou komedií.
Febiofest každoročně oceňuje
několik umělců cenami za zásluhy. A vždy kromě několika zahraničních dojde i na
někoho z domácích. Letos došlo na Jiřinu Bohdalovou a ta si logicky ze své
bohaté filmografie vybrala drama Ucho
z roku 1970. Paní Bohdalová dostala cenu na slavnostním zahájení
festivalu, ale do neděle, kdy se konala jediná projekce jejího filmu, stihla
ochořet. Pořadatelé se s ní spojili prostřednictvím telefonu a po chvilce
technických potíží nám ji pustili i do reproduktorů v sále. Tak nějak mi připadá, že ocenění Febiofestem způsobuje zdravotní problémy a je lepší se
mu vyhnout. ;-) Strhující drama, které natočil Karel Kachyňa podle předlohy
Jana Procházky, jsem sice viděl v televizi a kdykoliv si ho mohu pustit
doma z DVD, ale tady v programu zrovna nekolidovalo s ničím, co
bych chtěl vidět, tak jsem se rozhodl, že vidět ho na plátně neuškodí. Jinak mi
nepřipadá, že bych tu mohl o trezorovém filmu s Radoslavem Brzobohatým a
Jiřinou Bohdalovou v hlavních rolích napsat něco nového, tak se o to
ani nehodlám pokoušet. Jen jsem se opět podivil, že je to tehdy soudruzi vůbec
nechali dokončit.
Posledním filmem tohoto
ročníku festivalu se pro mne stal americký dokument Free Solo. Když zkusím trochu rozklíčovat horolezeckou hantýrku,
tak by se to dalo přeložit jako sólový výstup bez jištění. Hlavním
protagonistou filmu je totiž americký profesionální horolezec Alex Honnold, který
se této velmi nebezpečné technice hodně věnuje. Štáb ho zřejmě sledoval déle
než rok, takže to je více o něm, než o jeho zřejmě životním výkonu, který
z dokumentu dělá strhující thriller. Alex Honnold se totiž rozhodl
technikou free solo jako první horolezec na světě zdolat kalifornskou skalní
stěnu El Capitan. 900 metrů vysoká stěna je oblíbeným horolezeckým cílem, ale
bez lan to vypadá spíš jako pokus o sebevraždu. Ale Alex se ukázal jako natolik
profík, že první pokus odpískal ještě celkem nízko, slezl zpět dolů a nechal to
na další rok. Pak i uznal, že ho přítomnost filmařského štábu rozptyluje, byť
samozřejmě jde bez výjimky o profesionální horolezce, a řekl si, ve kterých
pasážích chce být na stěně úplně sám. Filmaři se pak zamysleli a nainstalovali
na stěnu dálkově ovládané kamery. Takže nikde nikdo, ale obraz máme. 3. června
2017 tuto stěnu na druhý pokus zdolal za 3 hodiny a 56 minut. Manželská
horolezecká a filmařská dvojice Elizabeth Chai Vasarhelyiová a Jimmy Chin za
film sbírají spousty cen, včetně Oscara za nejlepší celovečerní dokument. Kromě
hazardéra Alexe Honnolda na tom má dost zásluh i hudba Marca Beltramiho. Já sám
jsem sice věděl, jak to dopadne, ale i tak už jsem se u filmu dlouho takhle
nezpotil. Píšu, že jde o nejlepší film, co jsem letos viděl (s plným vědomím
faktu, že jsem viděl mimo jiné Ucho a
Schindlerův seznam). Poznámka pod
čarou – 6. června 2018 zdolali stěnu El Capitan Alex Honnold a Tommy Caldwell
za 1 hodinu a 58 minut, čímž stanovili nový rekord mezi rychlostními lezci (takže ano, s jištěním lany to jde přesně dvakrát rychleji).
Navíc byly pražské festivalové projekce díky National Geographic zadarmo, takže
díky!
 |
| Kolik z toho asi dělá DPH? ;-) |
Žádné komentáře:
Okomentovat