neděle 18. listopadu 2012

Velmi rychle a potichu (Silently and Very Fast)


Časopis XB-1 čtu od začátku jeho existence, předtím jsem dlouhá léta dělal totéž s Ikarií. Ovšem času na čtení je málo a čtiva mraky, takže jen málokterá povídka mě přiměla k tomu, abych se k ní vrátil. A tohle je zatím jediný případ, kdy jsem jednu četl dvakrát během jednoho týdne.

Americká spisovatelka Catherynne M. Valenteová je přesně o čtyři roky mladší než já. Další slavný, s kým bych mohl slavit narozeniny. J Českým čtenářům byla dosud známá pouze povídkou Kouzelné vody klín (Urchins, While Swimming), která vyšla v antologii Trochu divné kusy 3. Nejspíš vydání pomohlo, že je to povídka o rusalce. Až v současnosti, vlastně necelý týden před vydáním listopadového XB-1, se v prodeji objevil první díl její série určené mládeži O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby. Třeba se blýská na lepší časy.

Ale zpět k titulní povídce. A hned se musím opravit, protože ona je to vlastně novela. Ta začíná citátem z Audenova Pádu Říma, který v posledním z veršů obsahuje i název povídky. Druhý citát je z Websterovy Vévodkyně z Amalfi. Pak začíná první kapitola, což je jakýsi mytologický příběh, ve kterém snad každé druhé slovo začíná velkým písmenem. No potěš! Z konceptu trochu vypadává věta z jednoho dialogu „Neznám její proměnné“. A pak opravdu překvapivá poslední věta kapitoly: Možná vás to překvapí, ale tenhle příběh je o mně. Takže zatím nechápu nic.

Druhá kapitola už je tedy vyprávěná v první osobě, ale odehrává se v prostoru, jehož podoba se libovolně proměňuje, stejně jako vzhled či pohlaví obou aktérů vyprávění. Virtuální realita? To už tu dlouho nebylo. Tenhle koncept je pro současné spisovatele fantastiky zhruba stejně zajímavý jako kyberpunk pro Williama Gibsona. O chvíli dále si opravuji terminologii. Jedná se o snotěla ve snosvětě (jehož složitost a propracovanost postupně narůstala, později bude zván Nitro). Takže fantazie opravdu nemá žádné hranice. Navíc slova týkající se pocitů vypravěče jsou přeškrtnutá. Což je vzápětí vysvětleno. Už se to čte lépe, ale smysl to stále nedává.

Postupně se ale před čtenářem odhaluje samotný příběh, jehož část se odehrává ve zmiňovaném snosvětě a ostatní kapitoly jsou buď líčením z historie našeho vypravěče (jmenuje se Elefsis), či různé příběhy od mytologií přes podobenství až po pohádky. Ani nepřekvapí, že Elefsis je na existenci ve snosvětě odkázán, protože nemá hmotné tělo. Je totiž umělá inteligence. Z lidských aktérů příběhu jsou vlastně důležité pouze tři ženy: Cassian, která ho navrhla, její prostřední dcera Ceno, díky které se vyvinul, a jejich prapotomek Neva, se kterou žije v přítomném čase vyprávění. Prozrazovat jeho zákruty (nebo dokonce konec) nehodlám. I když klidně prozradím, že konec je hořký, ale dává smysl všem věcem, které byly do té doby ve vyprávění nejasné až nepochopitelné. Dokonce i názvu a zdroji toho úvodního citátu (a ani jedno z toho jsem vlastně nečekal).

Samotný příběh začíná na poloostrově Širetoko na Hokkaidó, což nepřekvapí, pokud o autorce víte, že dva roky žila v Japonsku. Stejně tak je znám její zájem o mytologie všeho druhu. I proto je používá i tady jako literárně složitější ekvivalent běžných přirovnání. Dalším důvodem je průběžná hra s podobou, podobností a nápodobou. Pokud jsme ovšem ve snosvětě, tam je možné opravdu všechno a autorka propojuje náš hmotný svět s tím digitálním opravdu kreativně. Je to nápor na představivost, ale ta se stejně o spoustu věcí ani nebude snažit. Jeden příklad lepší než sáhodlouhé popisy: Vykopávám jemné roztřepené kořeny jitrocele zdvojených souborů. Už to máte?

Nechce se mi příběh rozebírat z genderového hlediska. Ve snosvětě na pohlaví nezáleží. V tom reálném bychom mohli říci, že i umělý život vzešel z ženy. Pohlaví autorky se spíše odrazilo v barevnosti textu. Se základními barvami nemám problém. Ještě pochopím, jak asi vypadá šarlatová, azurová či ultramarínová barva, třebaže sám od sebe bych k popisu toho, co vidím, nikdy žádný z uvedených výrazů nepoužil. Napůl oříškem je tyrský purpur. Ale jinak? Sice bydlím skoro v Českém ráji a na Kozákov bych byl schopen dojít pěšky, kdybych k tomu měl motivaci, ale jak vypadají granát, ametyst, nefrit, onyx, safír, tyrkys, hematit, rubín, smaragd, břidlice, opál či kadmium a kobalt, to už je na mě moc. Pokud jste mineralog či klenotník, asi se v tom zorientujete a nebudou vám dělat problémy barvy odvozené od různých drahokamů, minerálů či nerostů. Já bych trefil tak možná půlku. Ale víte jaký je odstín chartreusky? Já to tedy nevěděl (viz obrázek). Další nejasnosti mám v oděvní terminologii, kde mi nic neříká doublet ani yukata (to druhé bude prostě něco japonského).

Klíčovým slovem povídky je „napůl“. Využívá je ve snosvětě, jak ho tvořila Ceno, které se prostě líbilo, že je něco z půlky něčeho a z půlky něčeho jiného. Například její výtvor jménem néreidky jsou napůl stroje a napůl mořští koníci. To je celý popis, zbytek je ponechán na fantazii čtenáře. Ovšem už její matka Cassian je uvedena jako dcera Japonce a Neapolitánky. A celý příběh se odehrává v prostoru částečně fyzickém a částečně digitálním.

Český překlad Romana Tilcera je výborný. V textu je jen několik chyb a jeden příšerný dvojpřeklep. Ve světě textových editorů s kontrolou pravopisu překvapí, když se při čtení najednou doslova zarazíte o obludné slovo mořbost. Ano, při pohledu na klávesnici je jasné, že ž a n jsou hned o klávesu vpravo, ale to na situaci moc nemění. Za zmínku stojí i ilustrace Romana Kýbuse. První dvě vypadají na první pohled divně. Což je naprosto v pořádku. Sice bytosti na nich předvedené vypadají podstatně jinak, než jsem si je podle textu představoval já, ale autor měl značnou volnost, takže proč ne? Na třetí je krásná nahá dívka. Běžně sice nemám nic proti obrázkům nahých krásek, ale tady je výjimka potvrzující pravidlo. Je toto vhodná ilustrace k textu, který hýří fantazií v každém odstavci? Něco mi říká, že nikoliv.

Při druhém čtení už šlo vše snadněji hned od začátku. Vlastně jsem se nejvíce zarazil u úvodního citátu od W. H. Audena a zamyslel se, co dělají stáda sobů v něčem, co nese název Pád Říma. Ale to asi nevyřeším. Jinak v textu jsou ještě další dva citáty, jejichž autory jsou Ada Lovelace a Alan Turing, tedy jména, jejichž výskyt u příběhu o umělé inteligenci dává smysl bez přemýšlení.

Novelu doporučuji všem čtenářům fantastické literatury. A nikomu jinému! Pokud totiž nemáte představivost vycvičenou četbou fantastické literatury, udělá vám to z mozku bramboračku. Tak si říkám, zda to vlastně nebyl důvod pro zvolení čtenářsky méně přívětivého začátku, který může fungovat jako svého druhu lakmusový papírek. Někteří čtenáři to vzdají, a vydrží jen ti, kdo si to pak budou moci vychutnat. Chytré!
Po dočtení podobného zástupce moderní literární fantastiky si často vzpomenu na fantastiku filmovou. Dnešní moderní filmové sci-fi jsou zhruba tam, kde byla literatura někdy před půl stoletím (třeba se nedivím, že se v současnosti u filmařů daří P. K. Dickovi, byť je třicet let po smrti). Dostane se fantastický film jednou tak daleko, že si bude moci troufnout na současnou fantastiku literární? A ta bude tou dobou kde? Sci-fi přináší spoustu vzrušujících otázek…

Žádné komentáře:

Okomentovat