Febiofest 2017

Další rok, další Febiofest. Dovolenou jsem si naplánoval na čtyři dny od pátku do pondělí. Co během nich stihnu vidět, když budu každý den jezdit vlakem domů? Rozhodně ne Modrý samet, pro jehož uvedení jsem hlasoval v internetové anketě. Nejspíš jsem čekal, že to tak dopadne. :-/ Po chvíli jsem si vybral pět filmů (Můj život Cukety, Deník strojvůdce, Sing Street, Frantz a Poslední rodina). Každý z nich mohu stihnout jen jednou a jejich projekce se nepřekrývají. To je jednodušší než obvykle. Takže teď jen zaplnit mezery. Třeba v pátek nedávají žádný z těch pěti filmů. Po chvíli jsem si vybral filmy Magnus a Janis. Hmm, opravdu chci jet na dva dokumenty pojmenované křestním jménem sledovaného subjektu po sobě? Zkusím se mrknout, jestli tam není něco jiného. Takže nakonec prohrála Janis. A ze soboty na neděli je nejkratší noc v roce, takže chci v sobotu dojet domů o vlak dřív. Výsledky níže:

V pátek odpoledne začínám norským dokumentem Magnus. Je to portrét šachového velmistra Magnuse Carlsena. Šachy jsem hrával kdysi, když jsem chodil na základní školu, takže ne vyloženě téma pro mne. Filmový medailonek zázračného dítěte, které už ve třinácti letech značně zatápělo nejen Garrimu Kasparovovi, je ale přístupný i absolutním nešachistům. Jako kluk byl viditelně pomalejší, a než něco udělal, potřeboval si to promyslet. Tak před něj rodiče jednou rozložili šachy, a on našel svět, kterému rozumí. A ve zmiňovaných třinácti už dostal přezdívku „Mozart šachu“. Vrcholem filmu je boj o titul mistra světa, který se odehrával v listopadu 2013 v indickém Čennaí, i když dost dramatický byl už předcházející turnaj vyzyvatelů, který Magnus s notnou dávkou štěstí vyhrál. Indický mistr světa Višvanáthan Ánand byl domácí a všechno měl tedy jednodušší. Jenže ten turnaj je dlouhý a Magnus se po pár protrápených partiích vzpamatoval. Záběrů na hrací plochu ve filmu bylo vlastně až překvapivě málo, důležitější byly pro režiséra spíš pohledy na tváře šachistů, ze kterých divák pochopí vše podstatné. Happyendem zřejmě mělo být, že mladí Norové v současnosti v hojných počtech sedí nad šachovnicemi. Mně ovšem přišel nadějnějším záběr Magnuse s pár kamarády. Tedy první známka socializace samotářského outsidera, kolem kterého se do té doby točili jen rodiče a sestry.

Druhým pátečním filmem je pro mne americký film o dospívání jedné dívky Hořkých sedmnáct. Debutující režisérka s ním sbírá ceny v soutěžích prvních filmů. Sedmnáctiletá středoškolačka Nadine nerozdýchala, že její nejlepší (a vlastně jediná) kamarádka Krista začala chodit s jejím starším bratrem Darianem. Dala jí na výběr: buď brácha, nebo já – a zůstala sama. Její zájem sice testuje spolužák Erwin, ale Nadine by radši chodila s Nickem. Ten by sice o ni zájem měl, ale pouze na nezávazný sex, což zase nevyhovuje Nadine. Divák tak sleduje dívku, která se sice chová jako kráva, ale díky charizmatu a hereckému výkonu v době natáčení devatenáctileté Hailee Steinfeldové jí stejně fandí, byť třeba k tomu, aby konečně dostala rozum. Musím zmínit ještě Woodyho Harrelsona coby učitele, díky němuž všechny společné scény s Hailee jsou nejlepšími momenty filmu. Velmi dobrá byla i hudba, včetně výběru použitých písní. Není to tedy žádné veledílo, ale sympatický nezávislý film určitě.

V sobotu dopoledne začínám švýcarsko-německým dramatem Marija. Celovečerní režijní debut švýcarského herce Michaela Kocha se odehrává v Dortmundu a jeho okolí. Hlavní hrdinkou je mladá Ukrajinka, na začátku filmu vyhozená z práce coby hotelová uklízečka. Přesto dál sní o vlastním kadeřnickém salónu. V zemi, kde má jen kamarádku Olgu, se kterou tam přijela, to ovšem bude mít těžké. Téměř dokumentárně vypadající sonda do šedé ekonomiky ilegálních přistěhovalců, kde kromě němčiny zní i ukrajinština, turečtina a možná i další jazyky. Zaměstnavatelé to mají s ilegály jednoduché: stačí „Něco se ti nelíbí? Mám zavolat policii?“ a je po problémech. Pohled z druhé strany je samozřejmě trpčí. A nechat se vyhostit zpět do země zpustošené válkou samozřejmě nikdo nechce. Jak mám problém s politikou evropské unie a její propagací příjmu miliónů imigrantů z arabského světa, tak lidé z východu jsou mi přece jen kulturně bližší, nehledě na to, že i v Čechách pracují Ukrajinců spousty. Film má dobře promyšlený scénář, ale jeho největším trumfem je Margarita Breitkreizová v hlavní roli. Ač to jméno tak nevypadá, je to rodilá Ruska, ale od začátku tohoto století hraje pouze v německých filmech. Tento film na Febiofestu získal ocenění od hnutí Amnesty International jako nejlepší film s lidskoprávní tematikou. Sice nevím, jaký má takové ocenění význam, ale klidně ho tvůrcům přeji.

Nejlepším evropským animovaným filmem roku 2016 je švýcarsko-francouzský Můj život Cukety. Kromě mnoha dalších úspěchů to dotáhl i do nominací na Zlaté glóby a Oscary, což u francouzsky mluveného snímku s jednoduchou loutkovou animací znamenalo, že pravděpodobně bude lepší než vítězná americká konkurence. Celovečerní debut švýcarského režiséra Claudea Barrase je natočený podle francouzského románu Gillese Parise. Vypráví příběh devítiletého chlapce z jeho pohledu. Na začátku žije pouze s matkou, která tráví čas popíjením u televize. Při pouštění draka, na kterém má obrázek svého otce a z druhé strany kuřete (protože podle matky otec odešel do světa s nějakou pipkou), dojde k nehodě a chlapec slyšící na přezdívku Cuketa způsobí matčinu smrt. Tak se dostane do sirotčince, kde se seznamuje s jeho dalšími svěřenci. Tenhle je dítě feťáků, tamté dělal otec hnusné věci, a teď za to sedí ve vězení… Prostě taková klasika rodinného animovaného filmu. Cuketovým jediným „kamarádem“ zvenčí zůstává policista Raymond, který ho do sirotčince přivezl, uvnitř je dál osamělým outsiderem, což se začne měnit od chvíle, kdy do sirotčince dorazí nová dívka jménem Camille. Přes na první pohled depresivní téma ve filmu nechybí humor a dokonce i optimismus a dávka naděje na lepší budoucnost. Povedená je i hudba a velmi rozumná stopáž jen lehce přesahující hodinu. Má očekávání se naplnila.

Sobotní program uzavírám koprodukčním irsko-britsko-americkým filmem Sing Street. Režisér John Carney od filmu Once (2007) působí jako specialista na hudební romantické filmy. Tento se odehrává v 80. letech v jedné z okrajových čtvrtí Dublinu. Středoškolák Conor si kvůli finančním problémům své rodiny musí zvykat na levnější církevní škole, kde je za outsidera a je okamžitě po nástupu šikanován jinými žáky i učitelem. Jednou naproti škole zahlédne neznámou starší dívku. Osloví ji, ona mu řekne, že je modelka, načež se jí Conor okamžitě zeptá, zda by nechtěla hrát ve videoklipu jeho kapely. A jelikož to zaskočená kráska neodmítla, zbývá málo: založit kapelu a složit nějakou vlastní písničku. A jelikož se jeho nová škola jmenuje Synge Street Christian Brothers School, nepřekvapí, že se jeho kapela bude jmenovat Sing Street. Režisér dobře zužitkoval současné retro nálady, kdy si v rámci příběhu může střílet z hudební módy 80. let. Na druhé straně nezakrývá, že to v Irsku nebyly nijak optimistické časy, a nejčastějším happyendem bylo utéci z tohoto ostrova pryč. Výborné jsou původní písně složené pro fiktivní filmovou kapelu, ostatně dvě z nich napsal Glen Hansard. U mě v kategorii hudebních filmů či muzikálů o parník lepší než vychvalovaný La La Land.

Nedělní program jsem zahájil polským životopisným dramatem Poslední rodina. Film sleduje posledních 28 let života malíře Zdzisława Beksińského, tedy roky 1977 až 2005. Začíná v době, kdy se malířův syn Tomasz přestěhoval do vlastního bytu na tomtéž varšavském sídlišti. Zatímco otec žil v bytě se svou manželkou Zofií a jejich matkami a v klidu si maloval své obrazy, syn Tomasz pracoval jako diskžokej, rozhlasový moderátor a překladatel z angličtiny, ovšem trpěl řadou psychických problémů, z nichž nejnebezpečnějšími byly jeho sebevražedné sklony. Jelikož tento sídlištní film má všeho všudy šest důležitých postav (a pět z nich jsem vyjmenoval výše), je rodina v názvu na svém místě, ovšem proč je tam to slovo poslední jsem nějak nepochopil. Film proměnil čtyři z deseti nominací na polské filmové ceny, a sice pro nejlepšího herce i herečku, za scénář a pro celovečerně debutujícího režiséra Jana P. Matuszyńského jako pro objev roku. Navzdory tomu mne film nijak zvlášť neoslovil. O dotyčném malíři jsem nikdy předtím neslyšel (tedy jsem byl alespoň překvapen brutálním koncem), slabošský syn sice dával rodičům zabrat, ale ani jeho problémy se sexem mě moc nezajímaly, natož zbytek. Vlastně ano, byl totiž i přeživším účastníkem pádu dopravního letadla, což tedy byla rozhodně scéna, která z tohoto sídlištního snímku docela vyčnívala. Ale kromě přesvědčivých herců bych vyzdvihl alespoň precizní práci kameramana. Beksińského pozoruhodné obrazy přitom ve filmu nebyly moc vidět, byly spíše jen nepříliš obvyklou bytovou dekorací. Film bude v květnu uveden do českých kin.

Jako nádražák jsem si nemohl nechat ujít srbskou (v koprodukci s Chorvatskem natočenou) černou komedii Deník strojvůdce. Ilija je strojvůdce, stejně jako byl jeho otec i děda. Některá povolání se prostě dědí. A je zdejším rekordmanem v počtu usmrcených osob. Tuhle si před vlak lehne sebevrah, tamhle si nepozorný blb zkracuje cestu po kolejích, jinde zase kdosi uvázne na přejezdu s autem… Než vlak zastaví, už je pozdě. Profese strojvůdce je tu prostě prezentována jako povolání, u kterého je téměř nevyhnutelné, že dříve nebo později bude mít na svědomí lidi proměněné v mrtvoly (mrzáci se tu radši nezmiňují). Jednoho dne se Ilijovi před vlak postaví desetiletý Sima, který utekl ze sirotčince. Ale jako sebevrah amatér si stoupl na rovný přehledný úsek a Ilija stihl vlak zastavit pár metrů před chlapcem. Ilija vezme Simu domů, nechá ho u sebe přespat a nakonec ho adoptuje. Když Sima dospěje, má sice výslovně zakázánu profesi strojvůdce, ale nakonec si ji stejně prosadí. Rodinné postižení se zřejmě přenáší i na adoptivní děti. Ale po měsících ježdění na mašině stále nikoho nepřejel, a začíná při čekání na prvního mrtvého trpět psychickými problémy. Nezbývá, než aby Ilija vzal situaci do vlastních rukou… Lazar Ristovski v hlavní roli je jako obvykle výborný a bavil jsem se dobře. Větu „Člověk může být šťastný, i když pracuje na železnici,“ bych si měl někam zapsat. Třeba sem. Film hned následující týden vstoupil do české kinodistribuce.

Česká stopa se dala najít nejen v koprodukci rakouského dramatu Doma je tady. Jde o scenáristický a režijní debut Terezy Kotykové, která je potomkem českých rodičů. Odehrává se v Innsbrucku v rodině českých přistěhovalců (matka, starší dcera, mladší syn). Matku hraje Petra Bučková, která na své filmové děti mluví běžně česky. Dcera je hlavní postavou filmu a je uzavřená, málomluvná, a když už promluví, tak v němčině, a poznámky a úvahy si zapisuje v angličtině. Do jaké míry to byl tvůrčí záměr, a do jaké to vyplynulo z faktu, že do hlavní role režisérka obsadila švédskou herečku Annu Åströmovou, netuším. Ostatně její mužský protějšek představuje Stipe Erceg, který se pro změnu narodil ve Splitu a do Rakouska s rodiči emigroval jako čtyřletý. Opět netuším, zda jde o náhodu nebo záměr. Naše dívka Hannah se totiž nudí a tak se jednoho dne vloupe do luxusního domu bohatého manažera Maxe, do domu pečlivě uklizeného, uspořádaného, moderního, zkrátka do klinicky studeného sídla, které působí dojmem, jako by tu snad ani nikdo nežil. A chodí sem opakovaně, přemisťuje v bytě předměty a takto komunikuje s jeho obyvatelem. A on reaguje. Zajímavý nápad, ale za tu hodinu a čtvrt z něj vlastně nic moc nevyplynulo. Mnohé mé nejasnosti mohla rozptýlit diskuze s tvůrci, kterých s filmem přijelo rovnou deset (režisérka ovšem odmítla mluvit česky). Ale pospíchal jsem na vlak, takže jsem se nedozvěděl nic. Poznámka na okraj: když už jsem výše zmínil film Once a Glena Hansarda, musím dodat, že hudbu k tomuto filmu složila Markéta Irglová.

V pondělí odpoledne jsem zašel na finský koprodukční hudební dokument Monstrózní Lordi. Film začíná dětskými kresbami plnými různých příšer a sem tam nějakého Supermana. Hlavním protagonistou dokumentu je totiž Mr. Lordi (asi bych měl dodat, že se to čte „lordy“). Zpěvák, skladatel a vůdčí postava finské metalové skupiny Lordi. Tato kapela v roce 2006 vyhrála Eurovision, odehrála legendární koncert na jednom z helsinských náměstí a v domovském Rovaniemi po nich bylo přejmenováno jedno náměstí. Dokument ovšem začíná o pět let později, a po kapele ve Finsku doslova ani neštěkne pes. Kapela má dluhy v řádu několika set tisíců eur a vydavatel na posledních dvou albech prodělal dalších třicet tisíc. A tak na sebe Mr. Lordi zkouší přitáhnout pozornost v další lokální televizní soutěži. Sice ji nevyhrál, ale aspoň uspořádal koncert v Rovaniemi na svém náměstí. Že TV show nebyla správný krok, pochopil hned v následujícím roce, kdy doma ve Finsku Lordi odehráli jediný koncert, a to ještě v Santově jeskyni v Santově parku kousek severně od Rovaniemi jako soukromou akci „pro nějaký zmrdy z ruských cestovek“. Pak přijde náhlé úmrtí bubeníka, přijetí nového, jeho vyhození po pouhých třech měsících (zřejmě byl pro kapelu moc „happy“) a odchod klávesačky Awy z osobních důvodů. Bývalého spolužáka, který byl dosavadním vydavatelem kapely, nadnárodní společnost vyhodila. Jeden by to pomalu zabalil, ale Mr. Lordi si usmyslel, že nové album nemůže nahrát v Helsinkách, ale s producentem Michaelem Wagenerem v Nashville. A světe div se, firma mu to schválila. Takže s dalším bubeníkem a novou klávesačkou nahráli album, vydali ho a vyrazili na evropské turné, které bylo natolik úspěšné, že z něj kapela splatila všechny dluhy (v rychlém sestřihu bylo i pár vteřin z festivalu ve Vizovicích). To byl jen velmi zestručněný obsah a po této stránce je časosběrnou metodou několik let natáčený dokument dramatičtější než mnohé fikční filmy. Jenže je tu jeden problém. Mr. Lordi trval na utajení identity své i ostatních členů Lordi. Takže pokud nejsou ve svých monstrózních koncertních kostýmech, jsou snímáni buď zezadu, nebo je v záběru jen trup a nahoře končí plnovousem, případně má na hlavě naraženou kšiltovku a mírně předkloněnou hlavu. Rodiče o svém synovi hovořili jako o Tomim, což je zřejmě jediná výjimka, která prošla. A vůbec to není jednoduché. Třeba ještě před posledním koncertem do kostýmu oblečená klávesačka Awa říká na kameru, že Tomimu slíbila, že bude tajit svoji totožnost. Po koncertě už ovšem přestala být členkou Lordi, takže je na ni normální čelní záběr a sám Mr. Lordi o ní od té doby mluví jako o Leeně. Každopádně bez záběrů do obličeje si divák se sledovanými subjekty horko těžko utvoří nějaký vztah, takže je to asi dokument pouze pro fanoušky kapely. Za sebe dodávám, že na mne šaškárny typu Lordi, Gwar, Slipknot, Ghost, Dymytry a dalších nezabírají. Buď mne zaujme hudba, ale jen kvůli show v maskách bych asi žádnou kapelu neobdivoval. Ale dokument o těchto metalových monstrech z Laponska ve mně vzbudil zájem, takže si právě jedno jejich album ze zvědavosti pouštím. Ano, to z Nashville. A nezní špatně.

Posledním filmem se pro mne stalo francouzsko-německé romantické drama Frantz. Film, který na mne působil divně, už když jsem si o něm četl. Po jeho zhlédnutí si nepřipadám o nic chytřejší. Renomovaný francouzský scenárista a režisér François Ozon totiž tentokrát natočil remake amerického filmu Muž, kterého jsem zabil z roku 1932. A to převážně opět černobíle. Původní film jsem neviděl, takže nemohu posoudit, nakolik věrná nová verze je. Viditelným posunem je obsazení rolí Němců německými herci a Francouzů francouzskými s dialogy v jazycích podle logiky příběhu. Dvě hlavní postavy mluví plynně oběma jazyky, první půlka filmu se odehrává v Německu a druhá ve Francii. V roce 1919 do Německa přijíždí mladý Francouz Adrien a pokládá kytice na hrob ve válce padlého Frantze. Seznámí se Frantzovými rodiči i jeho snoubenkou Annou. Té nakonec vypoví své temné tajemství, totiž že nebyl Frantzovým přítelem z předválečných let, ale že právě on ho ve válce zabil. A odjede domů. Pak se za ním vypraví Anna do Francie, aby mu odpustila. Pokud vám to připadá jako mně pěkně za vlasy přitažená historka, tak asi také budete tápat, proč právě tohle Ozon točil znovu. V opačném případě mi to klidně vysvětlete. Těžko zpochybnitelnými plusy zůstávají aspoň herecké výkony ústředního páru, převážně černobílá kamera a hudba.

Podtrženo, sečteno: pár filmů mi přišlo slabších, než jsem čekal, ale nic průměrného, natož horšího jsem si nevybral. A když srovnám nesrovnatelné a umístím na stupně vítězů tři filmy, které mi připadaly nejlepší (1. Můj život Cukety, 2. Sing Street, 3. Marija), vyjde mi, že jsem mohl do Prahy jet jen v sobotu a tři dny ušetřit. ;-)