neděle 2. června 2013

Metalfest 2013 – zkrácená verze

Plzeňský Metalfest se letos konal v lochotínském amfiteátru počtvrté. Akce si celkem rychle vybudovala tradici v kalendářích metalových fanoušků. Při prvním ročníku jsme potřebovali hlavně sluneční brýle, krém na opalování a holohlavci i pokrývku hlavy. Při druhém bylo převážně pěkně, ale jeden krátký liják se už vyskytl. Při třetím už byly dešťové přeháňky častým jevem a vzpomínám, že jsem si poslední den akce kupoval jedno tričko, abych vůbec měl něco suchého na cestu domů. Vzhledem k utopenému čtvrtému ročníku se obávám toho příštího. Bude sněžit, nebo čím to ještě může počasí trumfnout? Vzhledem ke krátké tradici akce stojí za povšimnutí fakt, že z 25 zúčastněných kapel jich tu už 10 hrálo v předešlých ročnících. Kdyby své vystoupení před měsícem neodvolala americká kapela Huntress, byl by poměr dokonce 11 ze 26! Vzhledem k tomu jak bohatá je metalová scéna, už je to na pováženou. Pořadatelé pohodlně zvou ozkoušené kapely s tím, že když na ně přijeli fanoušci minule, přijedou i příště. Ostatně jim každoročně přihodí dvě tři nové kapely. Jistě, z pohledu návštěvníka je to také výhodné: pokud něco promeškám, za rok za dva tu budou zpátky. Ale hlasy ohledně opakování stále stejných kapel na festivalu bylo slyšet a myslím, že je nejvyšší čas, aby jim začali naslouchat i pořadatelé. Mně letos nalákali na Kinga Diamonda a Airbourne. Tedy dvojici kapel, která tu ještě nebyla. Ostatně hned první den jsem s klidem vypustil dvě kapely, které jsem zde už v minulosti viděl. A dost omezená byla letos soupiska i ze zeměpisného hlediska: byly tu kapely domácí, německé a skandinávské. Jediné dvě (tři) výjimky tvořili Australané Airbourne a Kanaďané Kataklysm (kteří tu ve stejné sestavě hráli i coby Ex Deo).
Vítejte v kempu
Do Plzně jsem dorazil v 11 hodin. Za normálních okolností bych využil dvouhodinové doby do začátku festivalu k tomu, abych se cestou na Metalfest někde naobědval. Jenže už jsem v areálu byl třikrát a vím, jaké bylo poslední dobou počasí. Takže jsem šel rovnou, až jsem dorazil k bahnité louce, která slouží jako festivalový kemp. Vypadalo to ještě hůře, než jsem čekal. Kde nestojí stany, tam jsou pro změnu louže stojící vody. Nakonec jsem našel volný a pevný prostor hned vedle křoví na samém konci louky. Jen jsem postavil stan, začínalo pršet. Takže jsem ještě krátce po poledni vylezl, abych si své dílo nafotil, a pak jsem stan zavřel zevnitř. Zatím není důvod moknout. Ve 13:00 začíná festival vystoupením valašské powermetalové čtveřice Power 5. Skoro přesně ve stejnou dobu přestalo pršet a začalo lít. Když tu chalani přede dvěma lety zahajovali nedělní program festivalu, měli pod pódiem jen hlouček diváků, tentokrát měli ještě nevděčnější pozici a sotva vyšší účast. I z okolí svého stanu jsem slyšel, že lidé půjdou až na Salamandru. Zvláštní bylo, že opět zhruba přesně s koncem jejich padesátiminutového setu liják přešel do drobného deště a i já tedy vykročil vstříc areálu.
Vchod do kempu
Největší humus byl vybrodit se z našeho „kempu“. V nejlepším případě se člověk trefil a bláta měl jen po kotníky. Vedle bylo festivalové parkoviště. Fakt nechci vidět, jak odsud budou chtít ti lidé odjíždět. Snad si zkusí přijet přivydělat nějaký místní traktorista. VIP parkoviště je pouze na druhé straně cesty, o lepším stavu by se dalo pochybovat. Pořadatelé se ovšem snažili motoristy odlákat od používání těchto ploch. Sám jsem slyšel, jak jeden někomu v oktávce říkal, že jestli má čtyřkolku, ať to klidně zkusí, ale s náhonem jen na přední kola, ať o tom ani neuvažuje, a začal mu vysvětlovat, kam má jet zaparkovat. V samotném areálu se toho mnoho nezměnilo. Pivo je místní, desítka za 30 Kč, dvanáctka za 40 Kč a záloha na kvalitní plastový kelímek s držátkem 50 Kč. Pod pódiem je nasypán písek a bláta tu moc není. Ale kdo přišel z kempu, tomu na tom stejně moc nesejde. Obvyklí prodejci v obvyklých stáncích nabízejí očekávané zboží. Jeden z nich komusi vykládal, že ještě pár kilometrů před Plzní přemýšlel, jestli to neotočí a nepojede radši domů, protože zítra má být ještě hůř. V jednom stánku s cédéčky jsem zahlédl nový Chaostar. Zatím jsem ho nekoupil, uvidím zítra. V horním patře areálu je mezi rozličnými stánky s občerstvením i jeden stánek se zmrzlinou. Ha ha, ale třeba se někdo opije natolik, že mu to bude připadat jako dobrý nápad. Já si koupil jednu dvanáctku a šel dolů k pódiu.
Parkoviště u kempu
Salamandra na svém druhém Metalfestu
Ve 14:10 startuje druhá kapela festivalu, ostravská speedmetalová Salamandra. I ta už tu byla před dvěma lety. Kapela letos slaví patnáct let existence. Gratuluji! Její poslední album Time to Change vyšlo před třemi lety, tak už snad bude čas na změnu. ;-) Zvuk není úplně ideální. Jakoby byla méně slyšet baskytara a také zpěv by si zasloužil trochu vytáhnout. Takhle jsem poznal pouze to, že zpěvák zpívá anglicky. Doprovodné vokály klávesistky Hanky Šlachtové byly vidět, slyšet pouze v případech, kdy nebyly sborové, ale zpěvák Ivan Borovský měl na chvilku pauzu. Ale takových okamžiků bylo jenom pár. Aspoň že ty klávesy byly trochu slyšet, to je častější problém. Celkově se Salamandra předvedla v dobrém světle a ani lehký déšť nám pod pódiem náladu moc nekazil.

Zatímco zahajující Valaši od minulé účasti na Metalfestu pouze vydali nové album s názvem Power 5, druzí Ostraváci dne Citron mají za tři roky od svého prvního metalfestového vystoupení na kontě změn celou řadu. Tou nejsmutnější bylo letošní dubnové úmrtí zpěváka Standy Hranického. Z veselejšího soudku bylo vydání reedic legendárních alb Plni energie a Radegast. Za mikrofonem v současnosti stojí Fany Michalík, který s Citronem v roce 1990 nazpíval album Vypusťte psy! Tohle všechno jsem věděl, ale stejně jsem se sebral a vyrazil do města na oběd. Místní rychlé a drahé stravy si ještě do neděle užiju dost. Místní dvanáctka v pizzerii stála 31 Kč, ale byly jí jen čtyři deci. Takže vlastně cena prakticky totožná jako na Metalfestu. Cestou zpátky jsem ještě u Vietnamky koupil dvě jedenapůllitrové lahve ledového čaje, protože nealko je na akcích všeho druhu nesmyslně drahé. Šup s nimi do stanu a hurá do areálu, mám to jen tak tak.

Crucified Barbara – všechny jsou zpěvačky
V 16:40 nastoupila hardrocková čtveřice divoženek ze Stockholmu Crucified Barbara. I tahle kapela už je na světě patnáct let a v současnosti propaguje své loňské album The Midnight Chase. Jediná tmavovlasá v kapele je zpěvačka a kytaristka Mia Coldheart. Druhá kytaristka si říká Klara Force, baskytaristka Ida Evileye a bubenice Nicki Wicked. Snad není třeba dodávat, že to nejsou jejich občanská jména (to jen ta křestní). Sborové zpěvy zvládají všechny čtyři dohromady. Už názvy písní dávají tušit, o co tady půjde: In Distortion We Trust, Motorfucker, Sex Action. Ano, o zábavu. Nejvíce se odlišovala píseň Jennyfer, která přišla v pravý čas, aby to nezačalo vypadat, že to holky pořád hrnou v podobném tempu. Jednu píseň rozjížděla pouze baskytaristka, jinou zase bubenice, ale nebyly to žádné zbytečné exhibice, kolegyně jim nechaly tak sotva půlminutu. Správně, jen ať to odsýpá, o tom hard rock je! Zvukově to bylo na jedničku (což bude platit i pro obě následující kapely). Nepochybně nejlépe vypadající kapela festivalu svou hodinku využila beze zbytku a k naší naprosté spokojenosti. I během jejich setu se občas objevoval drobný déšť, ale už to nebylo nic na pláštěnky.

Pink Cream 69 – nenápadné hvězdy
Také po 18:00 se pokračuje v hardrockovém hávu (byť má nakročeno směrem k heavy metalu), jen scénu okupují Pink Cream 69 z německého Karlsruhe. I když s národnostmi to u nich bylo vždycky složitější. Jedním ze zakládajících členů je i americký baskytarista Dennis Ward a od roku 1994 mikrofon třímá Angličan David Readman. Jejich bubeník Kosta Zafiriou zase navzdory jménu pocházel ze Švýcarska, ale to už v současnosti není pravda. „The Pinkies“ začínají koncertovat po dvouapůlleté koncertní pauze a toto byl jejich první koncert s novým bubeníkem Chrisem Schmidtem, který už s kapelou nahrál její čerstvé letošní album Ceremonial. Až mě překvapilo, jak normálně a civilně vypadá takhle slavná kapela. Dvojice kytaristů Alfred Koffler a Uwe Reitenauer si klidně stojí každý na opačném konci pódia, a divák přitom může koukat skoro jako na tenisu, jak si přehazují sóla (ale znáte to, ve skutečnosti stejně skoro všichni koukají po zpěvákovi). Na sobě jeden šedou košili s krátkými rukávy, druhý černé triko bez jakýchkoli obrázků, džíny a tenisky. Pouze frontman měl kožené kalhoty i boty. A pouze na bubeníkovi byla vidět nějaká tetování (ale zase celkem dost). Nové songy Special či Big Machine dobře zapadly mezi jejich starší kousky a postupem času (měli ho 70 minut) mě i přesvědčili, že jsou lepší než jejich předchůdkyně. Déšť už ustal, takže si občas nějaký z kytaristů či zpěvák troufl vyběhnout na betonový prostor před diváky.

U.D.O. a za ním Two-Face
Tentokrát se pauza protáhla na půlhodinu, ale v 19:40 už bylo všechno nachystáno a na scénu naběhla pro většinu fanoušků hlavní hvězda pátečního dne. Kapela U.D.O. kolem metalového skřeta Uda Dirkschneidera ze Solingenu má na trhu čerstvé album Steelhammer, takže nepřekvapilo, že právě se stejnojmennou skladbou vtrhla na pódium. O chvilku později z novinky zazněla ještě další šlapající skladba Metal Machine. Mezi ně se vklínila pouze titulka minulého alba Rev-Raptor. Aktuální sestava kapely také dosáhla značných změn, když dostala úplně novou dvojici kytaristů, kterými jsou Rus Andrej Smirnov (byl mi povědomý – loni na podzim jsem ho viděl doprovázet na společném turné dvojici bývalých zpěváků Iron Maiden Paula Di’Anno a Blaze Bayleyho) a Fin Kasperi Heikkinen. Bubeník Francesco Jovino je pro změnu Ital, ale v kapele je už od roku 2005. Takže s výjimkou zpěváka je služebně nejstarším členem sestavy baskytarista Fitty Wienhold. Zazněly všechny možné největší hity jako Mean Machine, 24/7, Timebomb či Man and Machine. Celý koncert odsýpal přímo ďábelským tempem, kdy kapela většinou ani nečekala na aplaus publika a sotva dohrála jeden song, hned rozjížděla další. Celé se to zastavilo ve 20:35, kdy se na necelou minutu tvářili, že to už bylo všechno. Jenže jakoby se na pódium vrátila trochu jiná kapela. Thunderball nabobtnal kytarovým sólem Andreje Smirnova. A pak to přišlo. Skoro už jsem doufal, že kapitola Accept překvapivě zůstane stranou, ale kdepak! Balls to the Wall bývala natahována do desetiminutové délky ještě v dobách, kdy ji Udo zpíval v Acceptu, takže nic nového pod sluncem. Pro mne dokonalá nuda. Na závěr ještě Fast as a Shark a to je definitivní tečka (ve 20:55, tedy pět minut před limitem festivalového rozpisu). Během produkce této kapely dokonce vykouklo na obloze sluníčko a ke konci už jsem pozoroval, že mi jde pára od úst. Inu, něco za něco…

Hlavní hvězdou pátečního dne byla norská blackmetalová kapela Satyricon. Duo Satyr a Frost z Osla (plus pár dalších hráčů pro doplnění sestavy) tvořilo jednu z těch kapel, jejichž produkci jsem se hodlal vyhnout. Další takovou kapelou budou v sobotu Milking the Goatmachine, kterým jsem se zde už jednou úspěšně vyhnul. Ale ona se spousta fanoušků rozprchla po Udově metalu a vracet se nehodlali. Zaslechl jsem i někoho, kdo říkal, že to půjde zkusit z dálky. To mi přišlo úsměvné. Jaká je bezpečná vzdálenost black metalu? Každopádně to tu není poprvé, co hlavní hvězda dne znamenala masivní odliv diváků. Hned v prvním ročníku vyvolal podobný exodus publika mezinárodní projekt Twilight of the Gods, ale tehdy jsem odcházel až po první písni. Satyricon měli každopádně hrací dobu od 21:30 do 23:00, takže si je jejich fanoušci nejspíš užili. Jenže problém fanoušků black metalu byl prostě v tom, že tu žádnou jinou kapelu, kvůli které by sem přijeli, neměli (švédská Katatonia už je hudebně dávno někde úplně jinde).

Tradiční součástí festivalu jsou i autogramiády
Ve festivalovém stanu se prodávala trička a další produkty s logem Metalfestu (třeba i černý ručník za tři stovky), trička a cédéčka kapel vystupujících konkrétní den, plus trička Kinga Diamonda coby hlavní hvězdy celého festivalu. Triko Crucified Barbara se mi dokonce i líbilo, jenže za pětistovku mi nestálo. Také se tu prodávala ponča za 120 Kč, což mi přišlo jako praktický sortiment za slušnou cenu. Před festivalovou pokladnou jsem za celý den snad zákazníka nezahlédl. Lístek na celý festival stál 1900 Kč, na jeden den 800 Kč (tedy přesně stejně, co mě na začátku roku vstupenka na celý víkend). Do města už se mi nechtělo, tak jsem si koupil nějaké předražené halušky. Citelně se ochlazovalo, takže na pivo už jsem neměl ani pomyšlení, ale zašel jsem si do festivalové kavárny na grog. Pak jsem vytáhl z kapsy čelovku a šel do bláta najít svůj stan.
Festivalové parkoviště
Celou noc bylo jasno. Byl jsem ve stanu pár metrů od jednoho z potůčků, co se nedaleko vlévají do řeky Mže, a ačkoli je můj spacák vhodný do teploty +2°C (extrém -4°C), byla mi v něm v noci celkem kosa. Ráno se mi ale ze spacáku nechtělo, tak vytahuji mobil a koukám na předpověď počasí. Na Plzeňsku má pršet minimálně celou sobotu i v noci na neděli (a nejspíš i v neděli). V těch starých rozšlapaných steelkách vydržím ještě maximálně den, ale už budu mít obě nohy zničené od puchýřů. Kotníčkové boty nemá cenu vytahovat, v nich bych se nedostal ani z kempu. Holínky nevlastním. Takže se o půl deváté vysoukám ze spacáku a tak nějak v poklidu začínám balit. Obě hlavní hvězdy, které mě sem nalákaly, hrají až na samý závěr festivalu, což je prostě příliš daleko. Už opět v dešti jsem zablácený stan poskládal do igelitky, vybrodil se z kempu, přezul do čistých a suchých bot a ty zablácené staré křusky upustil do odpadkového pytle. Umyl jsem igelitku se stanem i vlastní ruce, zabalil igelitku do ručníku a vrazil to do krosny. Pak už jen vytáhnout deštník a vydat se do města. Jakýsi podnikavec tu právě vytahoval z auta páry holínek. Pozdě, chlape, už mám sbaleno. Když jsem měl za sebou mírně blátivou alej Kilometrovku, převlékl jsem se i do čistých kalhot. Přece nepojedu domů zablácený až nad kolena.
VIP parkoviště
Až na náměstí mě napadlo se podívat, v kolik mi vlastně jede vlak. Vytáhl jsem mobil a zjistil, že asi za deset minut. To nestíhám. Další až za dvě hodiny. No nic, dost času na pořádný oběd, zásoba stravenek se zdejším pobytem stejně moc neztenčila. Na jednu stranu jsem neutratil 350 Kč za cédéčko Chaostaru (které si ovšem pořídím stejně), na druhou mě to jediné pivo vyšlo na 90 Kč, protože nebudu čekat, až se otevře areál, abych šel vrátit kelímek. (Až doma jsem si na internetu přečetl, že areál byl otevřený už od 9:00, takže jsem si tam při odchodu klidně mohl zajít. Jenže co zatím s krosnou, se kterou by mě do něj nepustili? Dát si ji do úschovny? To bych si asi moc nepomohl.) Rozhodně jsem měl aspoň dost pití na cestu domů (a nakonec stejně ještě celá jedna lahev zbyla). Výsledné skóre 800 Kč za čtyři kapely je velmi nepříznivé, ale myslím, že jsem se rozhodl správně. Lije pořád, na Plzeňsku už se ledaskde vylévají řeky z koryt a vlaky jezdí, jak se jim to povede. Tak snad někdy příště nebo i někde jinde…

Videoodkazy pro zvědavé:

Satyricon: http://www.youtube.com/watch?v=mVxEGJskhsM

Žádné komentáře:

Okomentovat