V zajetí romantické fantasy

Angelologie – česká obálka

Rozhodl jsem se zjistit, co je to zač ten v současnosti populární žánr zvaný romantická fantasy. Sáhl jsem tedy po knize Danielle Trussoniové jménem Angelologie. Jde o beletristický debut mladé americké autorky s italskými předky. Román je členěn do čtyř částí, které jsou označeny jako první až třetí sféra a závěr nese titul nebeský chór.

První sféra se odehrává 23. prosince 1999 převážně v klášteře svaté Růženy, ležícím na břehu řeky Hudson severně od města Milton ve státu New York. Klášter obývá kongregace Františkánských sester ustavičného klanění a naší hlavní hrdinkou je třiadvacetiletá řádová sestra Evangeline, která v klášteře žije od svých dvanácti let (otec Ital, matka Francouzka, oba toho času již mrtví). Kromě jiných běžných řeholních povinností zastává funkci asistentky vedoucí klášterní knihovny a má na starosti třídění došlé pošty a odpovídání na žádosti došlé na adresu kláštera. Tady padl můj první předpoklad, protože toto rozhodně nevypadalo jako hrdinka, se kterou by se mohla většina čtenářek ztotožnit. Tedy pokud také nehodlají strávit celý život prací a modlitbami a bez mužů.

Další dvě důležité postavy se nacházejí zhruba o 120 km jižněji, v centru New Yorku. Jeden se jmenuje Verlaine a je mimo jiné lektorem Kolumbijské univerzity v oboru historie umění. Svůj osobní výzkum zaměřil na Rockefellerovu rodinu a její přínos světu umění. A díky tomu se seznámil s Percivalem Grigorim, zámožným příslušníkem newyorské smetánky, který se rozhodl Verlainovo bádání finančně podporovat a dostávat přednostně jeho výsledky. Trochu problém byl v tom, že Percival Grigori patří k nejčistší pozemské andělské rase Nefilim, lidmi pohrdá, a ty, které využije, bez okolků zabíjí. Ostatně pak už ty informace určitě nesvěří nikomu jinému. To ovšem mladý pan Verlaine zatím neví a tak se na příkaz pana Grigoriho obrací se žádostí o nahlédnutí do knihovních archivů do výše uvedeného kláštera.

Jeden zcela banální dopis, který dostala matka představená Innocenta v polovině prosince 1943 od Abigail Rockefellerové ovšem spustí v životě sestry Evangeline lavinu dalších odhalení a událostí, po kterých už její život nikdy nebude jako předtím. A to šlo o sdělení v délce šesti řádků. Vyskytovalo se v něm ovšem jméno sestry Celestine, která byla jednou z nejstarších sester v klášteře a už delší dobu byla upoutána na invalidní vozík. A právě od ní se Evangeline dozvídá nejvíce informací o tom, že svět ve skutečnosti není takový, jaký se zdá, a že ďáblové v něm existují, jsou vysocí, krásní, blonďatí, modroocí, bezcitní a mají křídla. Navíc jsou také sexuálně přitažliví prakticky pro všechny ženy. Takže zapomeňme na romantické představy, tady jsou andělé hororové kreatury.

Angelologie – originální obálka

Druhá sféra se skládá ze dvou delších pasáží zavádějících nás do historie. Začínáme na podzim roku 1939 ve čtvrti Montparnasse, kde sídlí pařížská angelologická akademie. V centru vyprávění jsou patnáctileté studentky druhého ročníku Celestine a Gabriella a jejich učitelka dr. Seraphina Valková. Žádná romantika se opět nekoná, obě studentky se natolik snaží být nejlepší v celém ročníku (a možná i na celé akademii), že na to ani nemají čas. Zato čtenář tu dostává ty nejzajímavější informace z oboru včetně poznámek ctihodného otce Clematise thráckého o první angelologické výpravě, konané léta Páně 925. A právě Celestininým přispěním se osvětlí současný název lokace z tohoto historického manuskriptu, čímž si vyslouží místo ve druhé angelologické výpravě. Její přípravy jsou vzhledem k vypuklé válce zdlouhavé, ale po finančním vstupu Abigail Rockefellerové se přeneseme do listopadu roku 1943 do bulharského pohoří Rodopy, kam tým angelologů pod velením dr. Seraphiny Valkové přijel vyzvednout mocný artefakt, který se nesmí dostat do rukou nepřátel. To, co by v mnoha knihách bylo rozvedeno jako velké akční finále, je zde vylíčeno překvapivě střízlivě a stručně. Gabriella se v druhé části Celestiných vzpomínek už prakticky nevyskytovala, ale v mezičase se stala milenkou krásného, vysokého, blonďatého a modrookého Percivala Grigoriho a rozehrála tak nebezpečnou partii dvojitého agenta v táboře nepřátel. Ale to se čtenář dozví až později. Mladou (a po čtyřech letech války značně vyhublou) studentku Celestine tehdy rozhodně ani nenapadlo, že zbytek života se bude ukrývat v klášteře. Natož pak v americkém.

Třetí sféra začíná minutu po půlnoci 24. prosince 1999 v cele sestry Evangeline, takže jsem po stodvacetistránkové odbočce do historie zpátky v klášteře svaté Růženy. Evangeline dochází v jakém nebezpečí je pan Verlaine, pokud pracuje pro Percivala Grigoriho, a volá do New Yorku své jediné žijící příbuzné, babičce Gabrielle. Od ní se naše hrdinka také dozvídá jí dosud neznámé části vlastní historie. Evangelininu matku Angelu kdysi, když dívce bylo šest let a žila s rodiči v Paříži, zavraždil právě Percival Grigori. Otec se s ní po matčině smrti odstěhoval do Ameriky, kde mu to pro oba připadalo bezpečnější. Tato část vrcholí útokem stovky Giborim na klášter a končí definitivním odchodem Evangeline z klášterní půdy (to jsme na straně 345). Bitva nijak zvlášť podrobně líčena není: ostatně jde o útok stovky nadlidsky silných stvoření na klášter plný jeptišek, což nevypadá jako dvakrát vyrovnaný boj.

Nebeský chór pak začíná 24. prosince 1999 v 0:41 hodin, což je naprostý nesmysl. Třetí sféra by se opravdu do čtyřiceti minut nevešla. Takže to zřejmě bude o dvanáct hodin později (je snadné si představit, jak taková chyba vznikne při překladu). Celý román tedy líčí události dvou dnů. Pak už zbývá jen vyluštit puzzle, které angelologům zanechala zesnulá Abigail Rockefellerová, a může dojít ke konečnému střetnutí. Konec zastihuje Evangeline na významném životním předělu a asi mám být jako čtenář dychtivý si přečíst pokračování (Angelopolis už letos v angličtině vyšel). Já ovšem seriály nemusím a další díly této série číst nehodlám. Kdysi jsem si totiž myslel, že termín fantasy byl odvozen od slova fantazie, a tu už její dnešní autoři mít nemusejí. Stačí jim jediný nápad a postaví na něm celou svoji literární kariéru. Já je v takové lenosti podporovat nehodlám.

Angelopolis – druhý díl

Občas přemýšlím, jestli jsou autoři placení od počtu stran nebo proč píší knihy tlustší, než by se k jejich obsahu hodilo. Autorka buď miluje popisy (vstup do bytu se sotva vejde pod dvě strany) nebo se jen snaží knihu natahovat. Občas si vypomáhá i citáty, jedná se hlavně o knihu Genesis ze Starého zákona, samozřejmě dojde i na Ztracený ráj (ostatně umístění kláštera poblíž města Milton sotva bude náhoda, spíš je to autorčina permanentní hra se jmény a názvy) a díla křesťanských teologů zastupuje zejména Boëthius se svou Filozofií utěšitelkou. Chybět samozřejmě nemohou ani knihy Henochovy. Citáty ovšem bývají stručné, většinou jen pár řádků / veršů. Jak to bude s autorčinou vírou, to je celkem oříšek. Biblických odkazů jsou tu mraky, náboženského umění také, ale jakoby za tím ani žádný Bůh nebyl. Zmínka o tom, že ve vnějším „normálním“ světě právě probíhají Vánoce, se v knize vyskytuje jen ojediněle. A téměř vůbec na půdě kláštera, jakoby snad ani nešlo o náboženské svátky. Ostatně vůbec netuším, proč se vlastně román odehrává právě během svátků, stejně jako jsem nerozklíčoval, proč se jedna z hlavních postav jmenuje Verlaine. Po staletí nepřetržité modlení v adorační kapli je nakonec redukováno na jednoduché zabezpečovací zařízení proti krádeži. Zmínka o tom, kdo byl Ježíšův otec, už je čistá hereze, ale pobavila mne, ale dává smysl jen ve světě tohoto románu.

Když odhlédnu od samé koncepce románového světa, nacházím v knize další nedostatky v logice. Jeden je „nemocí líných scenáristů“, kdy se některá z postav formou dialogu dozvídá informace, které už ovšem musela vědět. Proč si takto ulehčují práci scenáristé, chápu, ale co to má co dělat v knize? Vždyť spisovatel má nepřeberné množství způsobů, jak říci čtenáři, co potřebuje vědět! Ostatní drobné či větší nelogičnosti nebudu moc rozebírat, ale třeba takový příklad: Abigail Rockefellerová za druhé světové války neznámo kde ukryla mocný artefakt a očekávala, že si ho po ukončení války angelologové přijdou vyzvednout. Jenže do její smrti v roce 1976 se nikdo neukázal. A když v roce 1999 někdo konečně vyluští informace skryté ve zdánlivě banálních dopisech, co se stane? Nikoho to nepřekvapí a lidé na místech jednotlivých skrýší se chovají, jakoby příchod angelologů očekávali (zdůrazňuji, že přitom máme 24. prosince a blíží se 18. hodina!). Já bych naopak očekával, že budou všichni zúčastnění 55 let po válce mrtví a jejich nástupci nebudou vědět nic. Ale třeba žiji v jiném světě. Ostatně dlouhověkost celé řady románových postav mi přijde také minimálně nepravděpodobná.

Takže co je tohle za svět? Bůh ho stvořil, stejně jako lidi, a na nebesích ho střežili andělé. Původní čistá andělská rasa tedy nese pojmenování Strážci. Těm se ovšem líbily lidské ženy a brali si je za manželky (to je prosím biblická formulace, ale snad chápete, co se tím myslí). Z těchto spojení se rodily zrůdy. Bůh se naštval a rozhodl se svět spláchnout. Na Noemovu archu se coby jeden z jeho synů dostal potomek andělů a lidí, a pak potomci pravého Jáfeta i nastrčeného Jáfeta (ten biblický měl sedm synů, dcery se tehdy nepočítaly) zalidnili Evropu. Jeho bratři Šém a Chám měli na svědomí další kontinenty. Takže pokud věříte v jinou verzi původu života na zemi, tak se s tím v této knize daleko nedostanete. Angelologové jsou částečně vědci (odnož obecněji zaměřené teologie), ale hlavně se snaží proti moci Nefilim a jejich přisluhovačů bojovat. Nepřátelé je sledují, kontrolují a využívají. Občas sice někoho z nich zabijí, ale nějak není v jejich zájmu je zlikvidovat úplně. Což by jim ve skutečnosti nedalo tolik práce.

Anděly jsem si nechal na konec. Strážci jsou nebeské bytosti a jsou téměř nesmrtelní – tedy mají své slabé

místo, svoji achillovu patu, takže se dají zabít, ale jinak není délka jejich života omezena. Potomci Strážců a lidí jsou buď andělé nebo lidé: pokud nemají křídla, dostanou je na výchovu lidé, v opačném případě si je seberou andělé. Genetika není jednoduchá disciplína, a občas se některé vlastnosti dědí i přes generaci, takže se dvěma lidem může narodit okřídlený potomek (obdobné je to v opačném táboře). V každém případě nejčistší andělská rasa na zemi jsou Nefilim, kteří jsou nadřazeni všem ostatním a lidé jsou pro ně jen trochu chytřejší zvěř. Žijí řádově stovky let, aniž by na nich byly patrné známky stárnutí. Nižší rasou jsou menší Anakim, kteří jsou odsouzeni do rolí celoživotních sluhů vznešených Nefilim. A pak tu jsou ještě Giborim, tupá rasa pro hrubou práci. Váleční andělé udělají, cokoliv jim Nefilm přikáží, při náročnějších akcích je třeba jim osobně velet, protože Giborim jsou sice velcí a silní, ale jejich mozky složitější úkoly nezvládají. Jakkoli je z výše uvedeného zřejmé, že mužští příslušníci andělských tříd rádi souloží s lidskými ženami, existují samozřejmě i ženští andělé (proč jste si jinak mysleli, že se evropská šlechta téměř zásadně ženila jen „se sobě rovnými“?). Andělská křídla jsou kapitolou samou pro sebe, každopádně mají jakousi nadpřirozenou schopnost procházet oděvem, takže je jejich majitel může roztáhnout a zůstat v neporušeném obleku / šatech a stejně nenápadně složit pod oděv.

Danielle Trussoniová

Výsledek je tedy jiný, než jsem očekával. Evangeline se nezamilovala do žádného anděla, se kterým by odkráčela k oltáři nehledě na následky (to je dost těžké, když všichni andělé, se kterými se setkala, se ji snažili zabít), přesto mi zařazení do škatulky „romantická fantasy“ dává smysl. Vyzkoušel jsem to, žádný zásadní dojem to na mě neudělalo, ale nevím ani, proč bych nad čtením pro mladé dívky měl lámat hůl. Možná je (alespoň tento konkrétní titul) v mnohém lepší a ke svému čtenáři přímější, než třeba romány Dana Browna, které se tváří, že jsou něčím víc než jen zábavným čtením do vlaku.

Angelologie (Angelology, 2010)
Přeložila Markéta Demlová
Obálku navrhla Jana Šťastná
Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub v roce 2010
Počet stran: 424
Hodnocení: 70%