Zimní Masters of Rock 2013

Když jsem někdy v létě viděl soupisku zimní verze letošního festivalu Masters of Rock, okamžitě mne zaujala tři jména: Soilwork, Kamelot a ReVamp. Hned mi bylo jasné, že tohle už je pro mne pádný důvod udělat si zase jednou výlet přes půl republiky. Ostatně v soupisce figurovaly i další potenciálně zajímavé kapely: Sybreed a Keep of Kalessin. Ostatně ani ty Children of Bodom jsem ještě neviděl. Program se v následujících měsících ještě měnil – přibyli Amorphis, zmizeli Sybreed. Ještě večer před samotným festivalem jsem na webu pořadatele zachytil informaci, že „ze soukromých důvodů musela ukončit své účinkování na turné skupin Kamelot a ReVamp“ norská kapela Tellus Requiem. Dost nijaká výmluva, obzvláště s přihlédnutím k faktu, že zlínský koncert byl poslední zastávkou zmiňovaného turné. Pořadatelé tedy narychlo posunuli do výhodnějšího pozdějšího času první dvě kapely a sehnali Daniela Kroba, který měl coby jediný český účastník akci rozjet.

Následující text tedy přináší pohled na akci z úhlu člověka, který z pracovních důvodů nestíhá prakticky žádný z prázdninových festivalů, a navíc nikdy nestáhl z webu nic, co by si nekoupil (i když už ho párkrát napadlo začít zjišťovat, jak se to vlastně dělá). S tvorbou naprosté většiny zúčastněných kapel nemám tedy téměř žádné zkušenosti, o pár z nich jsem nejspíš ani do festivalu neslyšel. Nechtěl jsem si s sebou brát foťák a fotky z mého mobilu by zřejmě díky umělému osvětlení byly jen barevnými fleky, rozhodl jsem se následující text doplnit videoklipy dotyčných kapel.

Jednou z výjimek potvrzujících výše zmíněné pravidlo, je pražská skupina Daniel Krob. Já osobně jsem si myslel, že jde o jméno kytaristy a zpěváka, který kdysi působil mimo jiné i ve skupinách Arakain a Kreyson, ale dotyčný protagonista o nich mluvil jako o skupině Daniel Krob, tak budiž po jeho. Loňské cédéčko s výrazným X na obalu vyšlo i jako příloha časopisu Spark, jehož jsem předplatitelem. Jde ovšem o podivnou kompilaci písní, které spolu nemají mnoho společného, včetně vlastních verzí pár hitů uvedených skupin. Písně Arakainu ovšem Daniel Krob nazpíval jako duety s hostujícím Alešem Brichtou, zato hity Kreysonu v Krobově pěveckém podání jsou peklo. Obzvlášť Vzdálená reprezentuje kategorii, kterou označuji za naprostou ztrátu soudnosti. Kapela hraje v základním tříčlenném složení bubeník, basák a zpívající kytarista. Ten se mezi písněmi zmínil o tom, že nabídku hrát ve Zlíně dostali v pátek v 16 hodin a jelikož jsou právě na turné s Citronem a mají sbaleno, tak to vzali, ráno sedli do auta a dorazili na tuto štaci. Podle jeho dalších slov schválně pro svůj ani ne půlhodinový set vybrali pouze samé lehké písně, protože po nich přijde všechno těžké, stejně jako se rozhodli vynechat ploužáky, které jinak hrají. Dobrý začátek, náš hlouček před pódiem se rozhodně nenudil.

Medeia z finského Tampere reprezentuje škatulku melodického death metalu, i když to s těmi melodiemi moc nepřehání, zato tvorbu koření příměsí moderního coru. Jakkoliv to pro mne bylo nové jméno, kapela hraje už od roku 2002 a má za sebou čtyři dlouhohrající alba včetně letošního Iconoclastic. Šestici tvoří dva kytaristé, basák, bubeník, zpěvák a nepřehlédnutelná (blonďatá, prsatá) hráčka na klávesy. Ta ovšem jen zahušťuje zvuk a pod tou kytarovou rubanicí klávesy skoro nejsou slyšet. Výjimkou byl čistě klávesový úvod jedné písně, v další se zhostila doprovodného zpěvu, ale rozhodně nezpívala ani tak dlouho, jak si před koncertem nastavovala stojan s mikrofonem. Zpěvákův nesrozumitelný deatmetalový řev není v žánru ničím výjimečný, ale mezi písněmi jsem dospěl k závěru, že tento zpěvák ani jinou možnost nemá. Občas nám totiž řekl něco, často až za hranicí srozumitelnosti, jazykem označitelným snad jedině termínem fingličtina. S tím by měl něco dělat, tohle už není ani k smíchu. Co se týče nasazení na pódiu, rozhodně vedl potetovaný z dvojice kytaristů a basák v tričku Entombed. Klávesačka s typicky finským jménem Laura Dziadulewicz také neustále mávala svou blonďatou hřívou, což holohlavý zpěvák ostatně ani nemohl. Bubeník měl vlasy svázané do něčeho, co připomínalo drdol. To se také často nevidí. Půlhodina utekla rychle, ale tahle kapela se mi asi moc do paměti nezapíše.

V žánru melodického death metalu se pokračovalo i dál, tentokrát za to mohla kapela z Chicaga slyšící na jméno Starkill. To je opravdu žhavá hudební kometa založená v loňském roce a letos debutující albem Fires of Life. Čtveřice se dvěma kytaristy, z nichž jeden se chopil i zpěvu, používá i klávesy, ale ty nám kdosi pouštěl odněkud z mixážního pultu. Ostatně v jejich hudbě nehrají nijak důležitou roli, na prvním místě zůstávají kytary a ty se tentokrát melodií rozhodně nebojí. Právě naopak. Deathmetalový řev zpěváka také odpovídal žánrovým očekáváním, ale tentokrát mu byly občas celé verše rozumět. Texty nejspíš nebudou nijak objevné, vypadalo to na samé meče, bitvy a krev, ale proč ne, k žánru už to tak nějak patří. Hlavní ale bylo jejich nasazení, a pokud jim vydrží, ještě o nich uslyšíme. A věhlas kapely bude růst. Proti jejich finským předskokanům kvalita rozhodně slyšitelně stoupla.

Keep of Kalessin z norského Trondheimu jsou na scéně docela velkým jménem, takže mne trochu překvapilo, že přišli na řadu tak brzy. Jsou na scéně od půli devadesátých let, i když už si dali i nějakou tu pauzu. Původně hráli black metal, ale postupem se jim do toho přimíchávaly další metalové odnože, takže dnes aby posluchači s každým albem vymýšleli novou škatulku. Naposledy to byl melodický black/death. Odchod zpěváka totiž překvapivě vyřešili tím, že dalšího nehledali. Dokazují, že pořádný rámus jde dobře dělat i ve třech, když kytarista zvládá i zpěv. I tentokrát bylo slyšet předtočené klávesy. Zpěvák měl stejně nazvučené oba mikrofony na pódiu, takže si stoupnul vždycky tam, kde se zrovna nacházel. Často se v refrénech přidával i basák, který se na rozdíl od mnoha jiných doprovodných zpěváků mikrofonu nebál, takže vždycky bylo slyšet, že to zpívají dva hlasy. A znělo to skvěle, skoro jako chorál, jakkoliv to ve dvou vypadá jako přehnaný výraz. Zahráli nám i čerstvý singl z nového alba chystaného na příští rok, a přišlo mi, že patřil k těm nejlepším písním, co jsem za jim vyměřených tři čtvrtě hodiny slyšel. A tak by to asi mělo být. Žánrově to stále není můj hrnek čaje, ale za vidění a slyšení to stálo.

Postupně se nenatahuje jen hrací doba (první tři vystupující měla půlhodinu, poslední třikrát tolik), ale i pauzy na přestavbu pódia před jejich sety (také z deseti minut až na trojnásobek). Takže teď jsem před sebou měl čtvrt hodiny přípravy dalšího vystoupení, které bude trvat tři čtvrtě hodiny a po něm přijde další už dvacetiminutová pauza. Takže celkem hodina a dvacet minut, během kterých jsem šel do města a mimo jiné si díky chladnému počasí dopřál irskou kávu. Panák irské whiskey v kafi vždycky na nějakou dobu spolehlivě zahřeje. Na rozpisu totiž byla deathmetalová mašina z polského města Krosno jménem Decapitated. Na scéně jsou také už od poloviny devadesátých let a já jsem se s nimi setkal v roce 2010 na Metalfestu v Plzni. Od té doby sice nahráli nové album Carnival Is Forever, ale pochybuji, že by jejich hudba byla pro mé uši poslouchatelnější. Dodnes si totiž pamatuji, že čtveřice s odredovaným chroptičem v čele produkovala kravál, který bych klidně přirovnal k drcení štěrku, já tam seděl na lavičce a tak děsně jsem se nudil, až jsem málem usínal, což mi vzhledem k tomu hluku samotnému přišlo skoro neuvěřitelné. Takže jsem si to zopakovat nehodlal.

Pro jistotu jsem se vrátil o deset minut dříve, a dobře jsem udělal. Nevím, zda bylo kratší vystoupení Poláků, nebo se zkrátila jedna či obě pauzy na přestavbu pódia, každopádně další vystoupení startuje proti rozpisu o sedm minut dříve. ReVamp z nizozemského Limburgu je na scéně stále relativně novým pojmem, ale vytvořila ho kolem sebe zpěvačka Floor Jansen, která si se svou předchozí kapelou After Forever vybudovala pověst jedné z nejlepších zpěvaček v žánru symfonického gotického metalu, takže po rozpadu této kapely jen každý čekal, s čím Floor vyrukuje. A ta se mimo jiné rozhodla hudebně trochu přitvrdit. Bezejmenný debut letos následovalo druhé album Wild Card a Floor se po koncertní výpomoci letos na podzim oficiálně stala zpěvačkou finských Nightwish. Floor si může s hlasem dělat, co se jí zachce, zvládá vše od operního sopránu až do hlubokého growlingu někde v ranku Angely Gossow. A mezi těmito polohami klidně přeskočí z verše na verš. Kromě toho je to rozená showmanka a publikum ovládá s úsměvem pár gesty, aniž by to vypadalo, že někoho k něčemu nutí. Dokonce si pamatovala, že v této zlínské hale už hrála v dobách After Forever (zimní Masters of Rock v roce 2007), u čehož jsem tehdy také byl. A zvala nás na vánoční metalovou symfonii 19. prosince do Prahy, což jsem také přislíbil, takže už bych si měl pomalu plánovat další hudební výlet. Floor navíc velmi dobře vypadá, vrtuli z vlasů by mohla vyučovat a pod mikrofonem má sice nahoru natočený ventilátor, ale to rozhodně neznamená, že by stála na fleku a nechala si jen efektně vlát hřívu kolem hlavy. Pětice, která jí kryje záda, nejsou žádná ořezávátka, takže to není jen o paní zpěvačce, i hudebně je to hodně barvité a variabilní. Dvojice kytaristů, basák, klávesák i bubeník také zasluhují uznání. Když uváděla píseň z první desky, ve které si zahostoval Björn „Speed“ Strid, tak jsem čekal, že si to dotyčný zopakuje i naživo, když jeho kapela je na festivalové soupisce hned další na řadě, ale Floor si s tím poradila sama. Těšil jsem se a výsledek ještě předčil má očekávání. Ty dvě alba si budu muset pořídit. Hodinové vystoupení bohužel i dříve skončilo, takže zůstává sedmiminutový náskok. Floor mi přijde pro Nightwish škoda, tak snad bude mít i nadále dost času pro své sólové aktivity. A kupodivu to vypadá, že právě tato kapela ještě nemá žádný videoklip. Proč Nuclear Blast šetří zrovna na nich?

Odteď už budou všechny pauzy půlhodinové. Další přicházejí na řadu Soilwork ze švédského Helsingborgu. Také oni jsou na scéně od poloviny devadesátých let, kdy hráli melodický death metal, jakým Švédsko rychle proslulo. Postupně se do jejich tvorby nabalila spousta dalších příměsí a zrovna v jejich případě mi jako nejpřesnější žánrové označení přijde slovní spojení moderní metal. A několik jejich alb, včetně letošní dvoudiskové novinky The Living Infinite mám ve své sbírce a celkem často je i poslouchám. Šestici tvoří kromě zpěváka Björna „Speeda“ Strida dvojice kytaristů, basák, bubeník a klávesák. Také jeho není příliš slyšet a spíš jen zahušťuje zvuk za kytarovým vírem, ale ono to tak vlastně je i na samotných albech.  A až během koncertu mi došlo, že jejich alba vždycky beru jako celky a vůbec neznám názvy jednotlivých písní. Ale většinou stačilo pár prvních tónů nebo taktů a už jsem se chytil. Takže vlastně mohu jen konstatovat, že začali písní This Momentary Bliss, a že z novinkového dvojalba zaznělo ještě několik dalších kousků. Zbytek byly samozřejmě výlety do vlastní minulosti. Také Soilwork jsem ve zlínské hale neviděl poprvé, to bylo v rámci Metalmanie na jaře 2006. A stejně jako jejich alba, i jejich koncerty jsou vždy perfektní. Tohle byla hodinka koncentrované energie a po ní jsem byl z kotle pod pódiem úplně vysušený a šel rovnou k nejbližšímu stánku s pivem. Proto v té hale také jsou, ne? Oba palce nahoru!

Dalším obtížně škatulkovatelným jménem na metalové scéně jsou helsinští Amorphis. Jisté je, že v roce 1990 začínali jako čistě deathmetalová kapela. Jenže zejména druhá polovina jejich existence už je plná všeho od progresivního metalu až po folk a občas už to vlastně není ani metal, spíš rock. Viděl jsem jejich nejrůznější žánrová označení, a z nich se mi docela zamlouvá melancholický metal. Zpěvák Tomi Joutsen už delší dobu častěji zpívá čistým hlasem, ale na deathmetalový growling nezanevřel, ostatně je přítomen i na jejich letošním albu Circle. I tohle je šestice, opět se dvěma kytaristy a klávesákem v sestavě. Občas se ještě ozývaly nějaké další předtočené nástroje, převážně šlo o folkové koření, třeba o flétny. Zpěvák měl originálně vyhlížející mikrofon, který párkrát umístil do ještě podivnějšího stojanu, který zřejmě patří někam do oblasti steampunku. Občas zpíval v předklonu, pak se postavil a pokračoval dál přes záclonu svých po rozkrok dlouhých dredů, která zcela zakrývala tričko kapely Grave. Tou hřívou samozřejmě uměl i pořádně zamávat. Moc jsem to nečekal, ale skupina se stále hlásí i ke své velmi dávné minulosti, a přestože jsou dnes hudebně někde úplně jinde, klidně sáhli i po jedné písni ze svého debutového alba. Jejich osmdesátiminutové vystoupení se mi zamlouvalo, ale za jejich fanouška se asi počítat nebudu.

Jen o rok mladší než melancholičtí Finové je skupina Kamelot z floridské Tampy. Za tu dobu se v její sestavě vystřídala celá řada lidí, takže původním členem už zůstává jen kytarista Thomas Youngblood. K poslední velké změně došlo v loňském roce, kdy se zpěvákem stal Švéd Tommy Karevik, který je poprvé ke slyšení na loňském albu Silverthorn. Kapela hraje progresivní power metal a kromě základní pětice (zpěvák, kytarista, basák, bubeník a klávesák) se vlevo v pozadí u stojanu s mikrofonem vlnila bíle oblečená kráska, která vypadala spíš jako modelka předvádějící svatební šaty křížená s erotickou tanečnicí. Ale párkrát dostala větší možnost, to pak sestoupila dolů na pódium a ukázala, že tam není jen na ozdobu, poprvé asi v novinkové písni Veritas. Nebylo to žádné křoví, ale Alissa White-Gluz, jejíž hlas je ve dvou písních slyšet i na posledním albu skupiny Kamelot. A někdy ke konci dokonce i ona krátce předvedla growling, což u téhle křehce vypadající tmavovlásky překvapilo zřejmě všechny, kdo neznají tvorbu její vlastní kapely The Agonist. Více než čtvrt hodiny před plánovaným koncem jejich osmdesátiminutového vystoupení kapela odešla, takže jsem si říkal, že přece jen si někdo musí hrát na přídavek, ale kapela překvapila, když se za chvilku opravdu vrátila na pódium, ale místo slečny v bílém s nimi přišla Floor Jansen, tentokrát v červeném. Nový zpěvák své řemeslo zvládá s přehledem, takže Roy Khan zřejmě moc lidem nechyběl. Sice mě moc nenadchlo, že po nás chtěl i nějaké trapárny typu, abychom zpívali óóó podle jím předvedené melodie, ale jinak vše perfektní. V závěru vystoupení se ukázalo, že kapela si přivezla i výtah, takže zpěvák si mohl efektně vystoupat do výšky a pak se zase spustit zpátky. Floor se zdržela jen na jednu píseň a na závěr se vrátila Alissa, která se zatím z bílé převlékla do černé. Takže všechno dobře dopadlo, a ani jedna ze tří kapel, na které jsem se nejvíc těšil, nezklamala má očekávání. Tedy ta cesta za to opravdu stála.

Teď by mě čekala další půlhodinová přestávka a pak hodina a půl v podání hlavních hvězd, z finského Espoo pocházejících Children of Bodom. Jenže já na ně čekat nechtěl. Co jsem chtěl vidět, jsem viděl, vzhůru jsem byl od 4:50 ráno, skoro celé odpoledne (s výjimkou kavárny) na nohou, mám už toho zkrátka dost (asi už stárnu), takže děti od jezera Bodom snad někdy jindy někde jinde. V době vydání jejich prvních dvou alb Something Wild (1997) a Hatebreeder (1999) byla pětice kolem zpěváka a kytaristy Alexiho Laiha nepochybně kapelou, která určovala trendy moderního melodického death metalu. Ale od té doby je to s originalitou jejich další tvorby trochu slabší. Jejich oddaným fanouškům to zřejmě stačí, a rozhodně je jich dost. Já se ale od začátku na jejich postavení kapely, která bude hrát až po kapelách Kamelot či Soilwork díval jako na jakýsi anachronismus. Teď jsem toho využil a pokapelu si odpustil. Dobrou noc a na shledanou zase někdy příště. Tahle akce totiž celkově byla nad očekávání vydařená, na čemž nic nemění, že jsem dvě kapely z vlastního rozhodnutí neviděl.

A koho by zajímaly i nějaké fotky, může začít třeba tady a tady.