Ve čtvrtek 19. prosince se v Incheba Aréně na pražském
výstavišti konala vánoční besídka metalových fanoušků, které tam přitáhla
šestice jmen (nebo jen některá z nich). Šlo o jména zpěváků slavných
metalových kapel, kteří se představili na speciálním předvánočním turné
Christmas Metal Symphony ve společnosti symfonického orchestru. Z původně plánované
desítky koncertních zastávek po Evropě byla ovšem hned čtveřice zrušena (jedna
v Belgii a tři v Německu), takže nakonec šlo o dva koncerty ve
Švédsku, tři v Německu a jeden v Praze. To už z nás dělalo
trochu exkluzívní klub, takže by byla škoda se akce nezúčastnit.
Krátce po dvacáté hodině napochodoval na scénu
dvaatřicetičlenný Magnum Opus Rockestra, vedený dirigentem Marcelem Heijnenem. To
je holandský bubeník, triatlonista, dirigent, labužník, motorkář, knihomol,
cestovatel (a druhou půlku přívlastků si můžete najít na jeho webových
stránkách); docela by mne zajímalo, co z toho všeho vlastně stíhá. Ostatně
holandská nadvláda byla na pódiu stále. Celou show režíroval klávesák známý z After
Forever Joost van den Broek a z Nizozemska pocházela i většina rockových
hudebníků, jinak členů kapel Sun Caged, Stream of Passion a Epica. Jen
venezuelský kytarista ze skupiny Laberinto jim tuto národnostní jednotu kazil.
A po krátké instrumentální předehře výše jmenovaných přišlo to, nač byli
všichni v sále zvědaví. Přehlídka populárních hlasů metalové hudby.
Chuck Billy (narozen 23. 6. 1962) je nepřehlédnutelnou
postavou nejen na thrashmetalové scéně. Vysoký příslušník indiánského kmene
Pomo si udělal jméno jako zpěvák kalifornské skupiny Testament. V jejich sestavě
figuruje od roku 1986 až do současnosti, což znamená rovnou desítku studiových
alb vzácně vyrovnané vysoké kvality. Zpěvákovi byl v roce 2001
diagnostikován zhoubný nádor, což na dlouhý čas zastavilo hudební aktivity
kapely Testament, která se s vyléčeným zpěvákem v čele vrátila v plné
síle až v roce 2008. Z vedlejších hudebních aktivit Chucka Billyho vedle
pár obvyklých hostovaček stojí za zmínku kapela Dublin Death Patrol, ve které
se dělí o pěvecký post se Stevem Souzou, což byl jeho předchůdce v řadách Testamentu,
který se proslavil jako leader jiné thrashové sebranky – Exodus. Trojice písní,
které v Praze zazpíval, pochází z repertoáru Testamentu, jedna byla
novější (More Than Meets the Eye) a dvě léty prověřené klasiky (Souls of Black
a Practice What You Preach). Jak se dalo čekat, orchestr při nich na sebe moc
neupozorňoval, v klasickém thrash metalu pro něj zbylo místo jen někde na
pozadí.
Michael Kiske (narozen 24. 1. 1968) je jednou z nejkontroverznějších
osobností na metalové scéně. V letech 1986 až 1993 byl zpěvákem německé
powermetalové legendy Helloween. Po vyhazovu od nich na metalovou hudbu i celou
scénu zanevřel. Čas od času vydal nějaké rockové album, většinou pod vlastním
jménem, ale jedno vyšlo i pod hlavičkou SupaRed. V mezičase trousil do
metalových magazínů rozhovory, díky kterým mu za chvíli nemohli přijít na jméno
ani mnozí obdivovatelé jeho hlasu. Ve studiové práci pokračoval i dále: jeho
hlas je slyšet od roku 2001 na všech albech projektu Avantasia, nazpíval album
duetů s americkou zpěvačkou Amandou Somerville a hlavně trojici rockových
alb pod hlavičkou Place Vendome. Až v roce 2009 se stal zpěvákem
heavymetalové kapely Unisonic a začal po 17 let dlouhé přestávce opět
koncertovat. V Praze měl podle všeho nějaké zdravotní potíže, takže jeho
hlas zůstal za očekáváním fanoušků. Všechny jím předvedené písně byly
samozřejmě helloweenské klasiky: March of Time, Longing a I Want Out.
Udo Dirkschneider (narozen 6. 4. 1952) je stabilní jistotou
nejen německého heavy metalu. Svůj nezaměnitelný hlas proslavil v řadách kapely
Accept v letech 1968 až 1987. Poté si založil vlastní kapelu pod názvem
U.D.O., se kterou zpíval v letech 1987 až 1992. V letech 1992 až 1996
opět působil v řadách své původní kapely Accept. Poté se jejich cesty
rozešly nadobro, takže od roku 1996 už je Udo vidět pouze pod hlavičkou U.D.O.,
což samozřejmě neznamená, že by na koncertech stále nehrál staré klasiky od
Acceptu (byť to čistě podle mého názoru už dávno nemá zapotřebí). V Praze se
hrálo na klasiku, takže jediná píseň od kapely U.D.O. byla hned z jejího debutu
(They Want War), další dvě byly starší kousky od Acceptu (I’m a Rebel a Metal
Heart). Jako obvykle publikum dostalo od nejstaršího a nejmenšího zpěváka
večera přesně to, co čekalo.
Floor Jansen (narozena 21. 2. 1981) je sice o generaci
mladší, ale poslední dobou je vidět skoro všude. Vysoká Holanďanka působila v letech
1997 až 2009 v kapele After Forever, kde si za tu dobu udělala velmi dobré
jméno na symfonicko-metalové scéně. Po rozpadu této kapely její fanoušci čekali
hlavně, s čím přijde Floor. Ta je nenechala čekat dlouho a hned v roce
2009 rozjela vlastní kapelu pod názvem ReVamp. V říjnu 2012 za poměrně
dramatických okolností naskočila do rozjetého turné finských Nightwish, kteří
(už zase) vykopli zpěvačku, a Floor od nich dostala 48 hodin na to, aby se
naučila 15 jejich písniček. Popasovala se s tím se ctí, takže o rok
později Nightwish oficiálně oznámili, že se Floor Jansen stala jejich třetí
zpěvačkou. V Praze zazpívala jednu píseň z repertoáru After Forever
(My Pledge of Allegiance), pak zazpívala Alone od americké rockové skupiny
Heart a na závěr jednu píseň od Nightwish (Nemo). Asi nemusím dodávat, že právě
tady měl symfonický orchestr dost prostoru se předvést.
Joacim Cans (narozen 19. 2. 1970) je od roku 1996 do
současnosti zpěvákem švédské skupiny HammerFall, která se stala jedním ze
základních pilířů nově vzbuzené vlny zájmu o klasický heavy metal. Kromě toho
stihl v roce 2004 vydat i jedno album zaštítěné pouze vlastním příjmením.
Žánr se ovšem nijak nezměnil. Původně jsem si myslel, že Joacim bude nejslabší
položkou svátečního menu, ale příjemně mě překvapil. Ostatně, rozhodně jde o
dobrého zpěváka. Z repertoáru jeho domovské kapely vybral písně Hearts on
Fire a Last Man Standing.
Joey Belladonna (narozen 13. 10. 1960) má mnoho společného s Chuckem
Billym, i tu indiánskou krev v žilách, z matčiny strany je napůl
Irokéz. Proslavil se v letech 1984 až 1992 jako zpěvák kapely Anthrax,
patřící do velké americké thrashmetalové čtyřky. Po svém vyhazovu se občas
připomenul nějakým albem nesoucím jeho příjmení, ale žádnou díru do světa s nimi
neudělal. Na začátku roku 2010 se ovšem vrátil zpět na post zpěváka Anthrax a
podle všeho je znovu ve velké formě. V Praze to tedy rozhodně dokazoval a
rovnou začal písní Heaven and Hell z repertoáru velikánů Black Sabbath.
Ronnie James Dio byl jedním z velkých metalových hlasů, ale Joey mu ve
svém podání nezůstal nic dlužen. Pak už došlo na nějakou tu klasiku od Anthraxu
(Antisocial a Madhouse) a nakonec ještě jedna coververze, tentokrát Highway to
Hell od AC/DC. Přišel, viděl, zvítězil. Díky Joeymu koncert výborně gradoval.
Zhruba v polovině koncertu dostal své sólo symfonický
orchestr, který zvolil část rozsáhlé skladby The Odyssey z repertoáru amerických
progresivistů Symphony X. Další zajímavé věci se děly v závěru koncertu,
kdy zazněla píseň The Phantom of the Opera ze stejnojmenného muzikálu Andrewa
Lloyda Webbera. To je píseň dobře známá i fanouškům Nightwish, takže se chytali
i posluchači originálem nedotčení. Píseň si spolu vystřihli Floor Jansen a
Joacim Cans a pro mne šlo o jeden z vrcholů koncertu, obzvlášť vzhledem k doprovodu
symfoniky. Na závěr přišel bonbónek v podobě společného podání světoznámé
vánoční koledy Tichá noc (tady samozřejmě v angličtině coby Silent Night).
Zazpívalo si ji pět ze zúčastněných zpěváků, jen na Joeyho Belladonnu asi
nezbyl mikrofon, tak to natáčel kamerou.
Heavy Christmas!
Žádné komentáře:
Okomentovat