 |
| Epizoda ze sobotní snídaně |
Minulé tři roky jsem vždycky byl v době konání
Febiofestu na dovolené, před čtyřmi lety jsem náhodně dorazil na místo činu,
vybral první film, který měl za chvíli začínat, koupil lístek a pak se hodinu a
půl nudil na nějakém francouzském umění. Takže letos jsem měl volno, a ani
přípravu jsem nepodcenil. Rozhodl jsem se pro tři cesty do Prahy o víkendu
s tím, že první večer odjedu o vlak dřív a doma budu o 100 minut dříve,
abych se trochu vyspal. A takhle to dopadlo:
Pátek 20. 3.
Během pátečního odpoledne jsem si vyhlédl osm zajímavě
vypadajících filmů, ale výsledná dvojice vykrystalizovala rychle skoro sama.
Festival v rámci pocty francouzském režisérovi Annaudovi uváděl jeho
legendární zvířecí dobrodružství Medvěd.
Britská Columbie se sice natáčela v rakouských Alpách a italských
Dolomitech, ale medvědi byli živí. Vidět tento film na velkém plátně mi přišlo
jako dobrý nápad. Dobrodružství jednoho léta v životě malého medvíděte si
to zasloužilo. Trochu předbíhám, ale hned na úvod jsem si vybral ten nejlepší
film z celé naplánované desítky.
Po projekci přišel režisér osobně. Jean-Jacques Annaud je rozený vypravěč, takže pokaždé stačila
jednoduchá otázka a hned se rozvyprávěl. Nejdříve o tom, že každá scéna
v takovémto filmu musí být dokonale připravená. Scénář sice vznikl
v Paříži, ale pak přišla fáze, kdy si u každé scény bylo třeba položit
otázku „Jak tohle chceš natočit?“ a najít na ni odpověď. Hned spustil příklad
scény, kde zvědavé medvídě skáče za žábou. Medvídě na to nevycvičíte dříve, než
přestane vypadat jako medvídě, takže proč nenamaskovat pudla do medvědího kostýmu?
Sice vypadal hloupě, ale vycvičit se dá. Nebo použít mechanickou zvětšenou žábu
a do medvědího kožichu obléci trpaslíka? Nakonec se radši připravilo oboje. Na
místě natáčení se to nejdříve zkusilo s medvídětem. Režisér vybral mládě
číslo 12, to bylo občas hotový génius, nechal spustit kamery a vypustil zvíře
do blízkosti žáby. Medvídě na ni narazilo, leklo se a uskočilo. Žába se také
lekla a uskočila. Medvídě ta hra začala zajímat, tak skočilo za ní. Takhle
doskákali až k potoku, kam žába skočila a medvídě za ní. Ale voda byla moc
studená, tak hned vylezlo na břeh a oklepalo ze sebe vodu. Přesně jak to bylo
ve scénáři. Všechny tři kamery vše zaznamenaly. Trpaslík a cvičitel se psem se
na sebe podívali a šli se zeptat, jestli tady budou potřeba. Po odpovědi byli
hned odvezeni na benátské letiště, aniž by se ve scéně, na kterou se pudl
připravoval šest měsíců, objevili. Ale největší práce byla se scénou lovení
pstruhů, protože ten velký medvěd půjčený ze ZOO se živých ryb bál. Příprava na
tuto scénu zabrala rok a půl práce. Došlo i na spolupráci s Břetislavem
Pojarem. Režisér vysvětlil, že pro sny medvíděte chtěl klasickou pookénkovou
animaci, protože výborně vyjadřuje mláděcí nevinnost. Když studoval film
v Paříži, skoro všichni jeho učitelé byli marxisté. Takže viděl všechny
podstatné filmy z Československa, Jugoslávie, Sovětského svazu a dalších
zemí. Věděl tedy, že nejlepší animátoři jsou Češi, a protože Jiří Trnka už byl
po smrti, chtěl někoho z jeho žáků. Takže přes Filmexport vyjednal
spolupráci, kterou Břetislav Pojar realizoval ve studiu Krátkého filmu. Nakonec
ještě došlo na zvířecí zvuky. Medvíďata prý vydávají opravdu v prvních
týdnech skoro stejné zvuky jako novorozené děti, takže ano, všechny zvuky jsou
zvířecí. I když s nimi pracoval jako režisér, takže si je vybíral podle
toho, jak se mu hodily, ne nutně podle toho, co za zvuky vydávali medvědi při
natáčení konkrétní scény. Pak už zasáhla jedna z pořadatelek s tím,
že musí diskuzi ukončit, protože v sále má za pět minut následovat další
projekce.
Po pár minutách jsem byl opět v sále a zbytečně se
v něm nudil. Někdo méně trpělivý se šel zeptat, proč se nehraje, a vrátil
se s tím, že kvůli protažené diskuzi po předešlém filmu. Nějak se mi to
nedařilo pochopit. Diváci v sále seděli, promítač měl spoustu času vyměnit
film, ale stejně se začínalo se čtvrthodinovým zpožděním. Annaudův ještě o sedm
let starší Boj o oheň se promítal
v původním znění bez titulků. Na začátku se sice objevilo několik odstavců
francouzského textu, ale zřejmě nešlo o nic důležitého. A pravěcí lidé se
dorozumívali různými skřeky či hrdelními zvuky, které připomínaly předchůdce
složitější řeči jen občas. Oscar za masky byl jistě zasloužený, ale filmová
kopie byla v dost špatném stavu. Dnes se restaurují mraky filmů, to na
tento film ještě nedošlo? Nebo pořadatelé zvolili nějakou hodně jetou kopii
kvůli lepší dostupnosti? Těžko říci. Také hudba dávala znát, jak je film starý.
A mamuty zvládl stejně přesvědčivě Karel Zeman čtvrt století před Annaudem. Což
je pochvala pro Zemana, nikoliv pro kanadské trikaře. Ale samotný jednoduchý
příběh, natočený převážně v Kanadě a ve Skotsku, je stále nejlepším filmem
o životě pralidí. Druhou diskuzi s režisérem nestíhám, vlaky nečekají.
Takže nedík za to čtvrthodinové zpoždění, mohl jsem slyšet aspoň něco.
Sobota 21. 3.
Dopoledne začínám chorvatskou komedií Kovbojové. Stejnojmennou divadelní hru napsal Saša Anočić, který si
také ve filmové verzi zahrál hlavní postavu. Tou je divadelní režisér, který se
po letech vrací do rodného průmyslového města, aby zde inscenoval divadelní
představení. Začíná konkursem, kde ve vtipné střihové sekvenci sledujeme pět
různě nepoužitelných individuí. Pak se s nimi režisér sejde, aby začali
pracovat. („Vybral jsem vás, protože se nikdo jiný nedostavil.“) V kulturním
středisku se ovšem objeví i dvojice postižených, bratr se sestrou, které se
nepodaří vyhnat. No nic, tak už máme sedm herců. Při zjišťování kulturního
pozadí herců (televizi mají všichni, jen jeden tvrdí, že přešel na Grundig),
dospěje ke zjištění, že všichni mají rádi westerny (nebo aspoň nějaké viděli).
Takže začnou připravovat divadelní kovbojku. Komedie s příměsí melodramatu
staví hlavně na vtipných dialozích. („Ty jsi Srb?“ „Ne.“ „Nemusíš se bát.“ „My
Srbi se nebojíme.“) Z dalších perel si vybavuji konstatování „Penzisté
jsou naše budoucnost.“ Pobavil také dialog o sexuální orientaci jednoho
z herců, který končil přiznáním, že dotyčného vždycky přitahovali spíše
chlapi, ale buzna rozhodně není. Režisér Tomislav Mršić využil kompletní
hereckou sestavu původního divadelního představení, což nejspíš přispělo
k dojmu hereckého naladění na stejnou vlnu. Žádné veledílo, ale dobrá
zábava.
Po obědě následuje vietnamské drama Společnice. Už jsem jeden vietnamský film viděl, jmenoval se
Plovoucí životy a jeho hlavní hrdinkou byla zmlácená děvka na útěku po pomstě
naštvaných manželek, jejichž manželé s ní rozházeli podporu od vlády pro
lidi v bídě. Tentokrát se nenacházíme v deltě Mekongu, ale
v hlavním městě Hanoji, ale jakoby to byla největší změna. Hlavní hrdinkou
je studentka z venkova, která v Hanoji žije v malém bytě se
spolubydlícím, který se obléká a líčí jako dívka, což je podle všeho jeho
hlavní noční zaměstnání. Naše studentka otěhotněla se svým přítelem, který se
realizuje v kohoutích zápasech. Teď je hlavním problémem, kde vzít peníze
na potrat. Vzhledem k českému názvu je celkem zřejmé, kterým směrem se
budou hrdinčiny kroky ubírat. Zkusil jsem původní název Đập cánh giữa không
trung prohnat internetovým překladačem. Ne že by z něj vypadlo něco
použitelného, ale dal se v tom vystopovat anglický název Flapping in the
Middle of Nowhere, tedy „plácání uprostřed ničeho“. Myslím, že to výborně vystihuje
nejen hrdinku, ale celý film. Není to vyloženě špatné, ale připadá mi to jen
jako odpověď na poptávku filmových festivalů po artových filmech
z exotických zemí.
Poté jsem uvažoval o dramatu Piknik, ale nevěřil jsem, že
mohu stihnout jeho začátek v 16:00. Vzhledem k tomu, že jsem
předchozí projekci opouštěl v 16:05, byl můj předpoklad správný. Druhou
volbou tedy bylo polské drama U strážnýho anděla. Režisér Wojciech Smarzowski mě loni zaujal kriminálním
dramatem Dopraváci o tom, jak moc je Polsko prolezlé korupcí. Tentokrát si
vybral další podobně lehkou látku, jakou je studie alkoholika. Spisovatel
v podání Roberta Więckiewicze jakoby se postupem času pohyboval ve smyčce.
Po pobytu v odvykací léčebně jede taxíkem rovnou do titulní krakovské
hospody, dá si v ní první rundu panáků, pak nakoupí flašky v obchodě
naproti a jde domů. Pak už jen záleží na tom, jak rychle a za jakých okolností se
dostane zpátky na kliniku. Režisér opět dokazuje, že má řemeslo v malíku,
ale je otázka, proč na podobné filmy vůbec koukat. Se svými pár pivy měsíčně to
asi na alkoholika nedotáhnu. Ty, co už na té metě jsou, pro změnu zase film
podle všeho nemá šanci donutit ke změně života. Je z alkoholové pasti
vůbec cesta ven? Ani film nakonec neodpovídá a nechává konec otevřený.
Izraelské drama Citrónový sad bylo uváděno v rámci pocty Eranu Riklisovi. Před lety jsem viděl
jeho Syrskou nevěstu, takže jsem opět sázel na to, že budu i s jeho dalším
filmem spokojený. Starší palestinská vdova žije osaměle a se svými potomky si
jen občas telefonuje. Jejím jediným majetkem je citrónový sad, který by ji
ovšem ani neuživil, takže jí syn ještě posílá trochu peněz z Ameriky. Dům
hned za sadem ovšem právě koupil čerstvě jmenovaný izraelský ministr obrany a
bezpečnostní služba nařídila nepřehledný sad vykácet a vdově nabídla finanční
kompenzaci. Palestinci by ovšem nedovolili, aby ji vdova od nepřátelské vlády
přijala (stejně by nedovolili, aby si, byť 10 let po manželově smrti, začala
nějaký další vztah). Co teď? A tak začíná zápas Davida s Goliášem, ve
kterém se vdova snaží s izraelským státem soudit. Oplocené citroníky zatím
vadnou a umírají. Hiam Abbásová je zřejmě nejlepší arabskou herečkou vůbec,
takže i tento film táhne z větší části právě ona. Druhou nejvýraznější
postavou se postupem stává druhá z žen, ministrova manželka v podání
téměř neznámé Rony Lipaz-Michaelové. Také jí politika zasáhne do života více,
než čekala, a bude se s tím muset vypořádat. Drama zůstává nohama na zemi,
takže si hlavní postavy nakonec mohou připsat pouze mravní vítězství. Druhý
nejlepší film viděný na Febiofestu 2015. Diskuzi s režisérem nestíhám,
nechat si ujet poslední vlak nehodlám.
Neděle 22. 3.
Trochu paradoxně se v sekci Made in USA jevil dokument Rudá mašina, ale Rusům to asi nepřišlo zajímavé, tak to z Chicaga přiletěl natočit Gabe Polsky. České titulky název
dokonce přeložily doslovně jako Rudá armáda. Hlavní postavou je Vjačeslav
Fetisov, bývalý kapitán sovětského hokejového týmu v jeho nejslavnějším
období. Ten postupně rozkrývá tréninkové metody Anatolije Tarasova, který si
půjčoval cokoliv, co se mu hodilo. Přišel s prvky, které trénovali
baleťáci, jindy zase bral hokej jako rychlejší šachy. Bohužel se znelíbil
Brežněvovi, což znamenalo, že na jeho místo na doporučení KGB nastoupil
zakrátko svorně nenáviděný Viktor Tichonov. Výcvikový tábor hokejistů za chvíli
vypadal jako vojenská kasárna v době války. Fetisov, Kasatonov, Larionov,
Krutov a Makarov sice tvořili nejobávanější hokejovou pětku na světě, ale ten
měsíc volnosti ročně jim přestával stačit. Jenže pak přišla Perestrojka,
Sovětský svaz začal potřebovat peníze a naskytla se šance na účast v NHL.
Ale co tam zmůže samotný hráč zvyklý na úplně jiné podmínky, než ve kterých
funguje zbytek týmu? Dokument je zajímavý nejen pro hokejové fanoušky a ukazuje
i smutné konce bývalých sportovních hvězd (Fetisov třeba v Putinově vládě
figuroval jako ministr sportu).
Asi nejvíce z celého festivalu jsem byl zvědav na Varšavské povstání. O této události
jsem sice nevěděl vůbec nic, ale v Polsku si loni sedmdesáté výročí
připomněli se vší parádou. Film uvedl kdosi z Polského institutu, protože
původně plánovaný ředitel Muzea Varšavského povstání byl teprve na pražském
letišti. Režisér Jan Komasa loni natočil hollywoodsky epický velkofilm Město 44, který se nějakým nedopatřením dostal i do českých kin. Mimo to má na
svědomí i mnou navštívený unikátní filmový projekt, který v polských
kinech vidělo přes 600 tisíc diváků. Varšavské povstání mělo osvobodit hlavní
město ještě před příchodem Rudé armády, což mělo Polákům dát šance na vymanění
se ze sovětského vlivu. Vypuklo 1. srpna 1944, kdy byla sovětská vojska tři dny
od Varšavy. Stalinovi se to ale nezamlouvalo, tak dal generálům rozkaz
zastavit. Varšavské povstání nakonec trvalo 63 dní a skončilo porážkou
povstalců. Za tu dobu zemřelo asi 15 tisíc povstalců a 120 až 225 tisíc
civilistů. V rámci propagandy vše zaznamenávalo i šest filmařských štábů.
Jak jejich materiály zpřístupnit veřejnosti léta řešilo vedení uvedeného Muzea.
Filmové materiály byly ve velmi špatném stavu, takže je nejdříve bylo třeba
restaurovat. Pak byly vybrány záběry a vymyšlen příběh jednoho dvoučlenného
filmového štábu, který tyto záběry pořizoval. Nakonec byl obraz ještě kolorován
a kompletně vytvořena zvuková složka. Tedy kromě komentáře pár hlavních postav,
chytře umístěných za kameru, i hlasy všech ostatních postav (tvůrci prý využívali pomoci hluchoněmých pro odezírání toho, co říkaly postavy před kamerou), ruchy a hudba.
Výsledkem je film, který se nedá nazvat ani dokumentem ani hraným filmem.
Tvůrci ho označují za první non-fikční válečné drama na světě. Vzhledem
k množství práce jsou závěrečné titulky delší, než kdyby to natočili celé
znovu. ;-)
Odpoledne se překrývalo hned šest zajímavých titulů. Jeden
z filmů jsem viděl už včera dopoledne, druhý si za pár týdnů najde cestu
do naší distribuce, tak jsem dal přednost Kim Novakové. Piknik jsem včera
prošvihl, tak si dám aspoň film Zvon, kniha a svíčka. Herečka v rozhovoru pro ČT uvedla, že festival uvádí
tři její filmy: Uprostřed noci, Piknik a samozřejmě Vertigo. Jak je pro mne
typické, z těch tří jsem skončil na tom čtvrtém. Fantastická romantická
komedie je nejzajímavější právě svým obsazením. James Stewart a Kim Novaková
natočili v roce 1958 Vertigo, film hodnocený jako jeden z nejlepších
filmů ve filmové historii vůbec. A stejná herecká dvojice se v témže roce
setkala ještě jednou v komedii o vydavateli, který opouští snoubenku,
protože se zamiloval do své sousedky. Netuší však, že ona sousedka je
čarodějnice, která měla s jeho snoubenkou nevyřízené účty a jeho
očarovala. Kromě ústřední dvojice stojí za pozornost ještě Jack Lemmon
v roli čarodějčina bratra. Ten tu o sobě dával pořádně vědět, takže
nepřekvapí, že hned o rok později se i on stal filmovou hvězdou. Trocha
klasického Hollywoodu mi rozhodně neuškodila.
Divácky nejspíš nejméně atraktivním hostem festivalu byl
britský producent Mike Downey. Netočí žádné velkofilmy, naopak dává přednost
širokým, převážně evropským, koprodukcím. Ostatně se podílel i na vzniku filmů
Bathory či Andělé všedního dne. Festival uváděl například životopisný film
Goltzius a společnost Pelikán či dvojici filmů, které spojovalo téma diktátora
a natáčení v Gruzii. A právě komedií Bena Hopkinse, na jejímž scénáři se
podílel i čerstvý držitel Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film Paweł
Pawlikowski, Ztracen v Karastánu
jsem svoji festivalovou desítku zakončil. Film se původně jmenoval Epic (což
asi skončilo po tomto), já jsem v úvodních titulcích viděl Welcome to
Karastan (Vítejte v Karastánu), současné Lost in Karastan už je snad definitivní.
Hlavním hrdinou je anglický filmový režisér, který aktuálně má sotva peníze pro
uklízečku, která mu chodí oprašovat jeho filmové ceny, včetně Oscara, byť jen
za krátký film. Pak přijde pozvánka na filmový festival v Palčiku, hlavním
městě Karastánu, nové kavkazské zemi. Od tamního prezidenta dostane nabídku,
kterou nedokáže odmítnout: natočit historický epos o životě karastánského
národního hrdiny jako velkofilm s hollywoodskou hvězdou v hlavní roli.
Statistů dostane, kolik bude potřebovat, technika ani peníze také nejsou
problém, pro prezidenta je to priorita. Je třeba odpoutat pozornost od
závažnějších skutečností, jako že žádný karastánský národ neexistuje a rebelové
v horách sílí. Satirická komedie sice námět úplně nevyužila, ale i tak to
bylo docela dobré. V hlavních rolích Matthew Macfadyen jako režisér, Noah
Taylor jako excentrická hollywoodská hvězda, Richard van Weyden jako diktátor a
MyAnna Buringová jako Čulpan. Postava s tak zajímavou kumulací funkcí, že
to sotva jde postihnout bez spoileru. Na diskuzi s producentem jsem opět
nečekal a naposledy opustil sál.
Tak snad zase za rok...
Žádné komentáře:
Okomentovat