sobota 28. března 2015

Desítka z Febiofestu

Epizoda ze sobotní snídaně
Minulé tři roky jsem vždycky byl v době konání Febiofestu na dovolené, před čtyřmi lety jsem náhodně dorazil na místo činu, vybral první film, který měl za chvíli začínat, koupil lístek a pak se hodinu a půl nudil na nějakém francouzském umění. Takže letos jsem měl volno, a ani přípravu jsem nepodcenil. Rozhodl jsem se pro tři cesty do Prahy o víkendu s tím, že první večer odjedu o vlak dřív a doma budu o 100 minut dříve, abych se trochu vyspal. A takhle to dopadlo:

Pátek 20. 3.

Během pátečního odpoledne jsem si vyhlédl osm zajímavě vypadajících filmů, ale výsledná dvojice vykrystalizovala rychle skoro sama. Festival v rámci pocty francouzském režisérovi Annaudovi uváděl jeho legendární zvířecí dobrodružství Medvěd. Britská Columbie se sice natáčela v rakouských Alpách a italských Dolomitech, ale medvědi byli živí. Vidět tento film na velkém plátně mi přišlo jako dobrý nápad. Dobrodružství jednoho léta v životě malého medvíděte si to zasloužilo. Trochu předbíhám, ale hned na úvod jsem si vybral ten nejlepší film z celé naplánované desítky.

Po projekci přišel režisér osobně. Jean-Jacques Annaud je rozený vypravěč, takže pokaždé stačila jednoduchá otázka a hned se rozvyprávěl. Nejdříve o tom, že každá scéna v takovémto filmu musí být dokonale připravená. Scénář sice vznikl v Paříži, ale pak přišla fáze, kdy si u každé scény bylo třeba položit otázku „Jak tohle chceš natočit?“ a najít na ni odpověď. Hned spustil příklad scény, kde zvědavé medvídě skáče za žábou. Medvídě na to nevycvičíte dříve, než přestane vypadat jako medvídě, takže proč nenamaskovat pudla do medvědího kostýmu? Sice vypadal hloupě, ale vycvičit se dá. Nebo použít mechanickou zvětšenou žábu a do medvědího kožichu obléci trpaslíka? Nakonec se radši připravilo oboje. Na místě natáčení se to nejdříve zkusilo s medvídětem. Režisér vybral mládě číslo 12, to bylo občas hotový génius, nechal spustit kamery a vypustil zvíře do blízkosti žáby. Medvídě na ni narazilo, leklo se a uskočilo. Žába se také lekla a uskočila. Medvídě ta hra začala zajímat, tak skočilo za ní. Takhle doskákali až k potoku, kam žába skočila a medvídě za ní. Ale voda byla moc studená, tak hned vylezlo na břeh a oklepalo ze sebe vodu. Přesně jak to bylo ve scénáři. Všechny tři kamery vše zaznamenaly. Trpaslík a cvičitel se psem se na sebe podívali a šli se zeptat, jestli tady budou potřeba. Po odpovědi byli hned odvezeni na benátské letiště, aniž by se ve scéně, na kterou se pudl připravoval šest měsíců, objevili. Ale největší práce byla se scénou lovení pstruhů, protože ten velký medvěd půjčený ze ZOO se živých ryb bál. Příprava na tuto scénu zabrala rok a půl práce. Došlo i na spolupráci s Břetislavem Pojarem. Režisér vysvětlil, že pro sny medvíděte chtěl klasickou pookénkovou animaci, protože výborně vyjadřuje mláděcí nevinnost. Když studoval film v Paříži, skoro všichni jeho učitelé byli marxisté. Takže viděl všechny podstatné filmy z Československa, Jugoslávie, Sovětského svazu a dalších zemí. Věděl tedy, že nejlepší animátoři jsou Češi, a protože Jiří Trnka už byl po smrti, chtěl někoho z jeho žáků. Takže přes Filmexport vyjednal spolupráci, kterou Břetislav Pojar realizoval ve studiu Krátkého filmu. Nakonec ještě došlo na zvířecí zvuky. Medvíďata prý vydávají opravdu v prvních týdnech skoro stejné zvuky jako novorozené děti, takže ano, všechny zvuky jsou zvířecí. I když s nimi pracoval jako režisér, takže si je vybíral podle toho, jak se mu hodily, ne nutně podle toho, co za zvuky vydávali medvědi při natáčení konkrétní scény. Pak už zasáhla jedna z pořadatelek s tím, že musí diskuzi ukončit, protože v sále má za pět minut následovat další projekce.

Po pár minutách jsem byl opět v sále a zbytečně se v něm nudil. Někdo méně trpělivý se šel zeptat, proč se nehraje, a vrátil se s tím, že kvůli protažené diskuzi po předešlém filmu. Nějak se mi to nedařilo pochopit. Diváci v sále seděli, promítač měl spoustu času vyměnit film, ale stejně se začínalo se čtvrthodinovým zpožděním. Annaudův ještě o sedm let starší Boj o oheň se promítal v původním znění bez titulků. Na začátku se sice objevilo několik odstavců francouzského textu, ale zřejmě nešlo o nic důležitého. A pravěcí lidé se dorozumívali různými skřeky či hrdelními zvuky, které připomínaly předchůdce složitější řeči jen občas. Oscar za masky byl jistě zasloužený, ale filmová kopie byla v dost špatném stavu. Dnes se restaurují mraky filmů, to na tento film ještě nedošlo? Nebo pořadatelé zvolili nějakou hodně jetou kopii kvůli lepší dostupnosti? Těžko říci. Také hudba dávala znát, jak je film starý. A mamuty zvládl stejně přesvědčivě Karel Zeman čtvrt století před Annaudem. Což je pochvala pro Zemana, nikoliv pro kanadské trikaře. Ale samotný jednoduchý příběh, natočený převážně v Kanadě a ve Skotsku, je stále nejlepším filmem o životě pralidí. Druhou diskuzi s režisérem nestíhám, vlaky nečekají. Takže nedík za to čtvrthodinové zpoždění, mohl jsem slyšet aspoň něco.

Sobota 21. 3.

Dopoledne začínám chorvatskou komedií Kovbojové. Stejnojmennou divadelní hru napsal Saša Anočić, který si také ve filmové verzi zahrál hlavní postavu. Tou je divadelní režisér, který se po letech vrací do rodného průmyslového města, aby zde inscenoval divadelní představení. Začíná konkursem, kde ve vtipné střihové sekvenci sledujeme pět různě nepoužitelných individuí. Pak se s nimi režisér sejde, aby začali pracovat. („Vybral jsem vás, protože se nikdo jiný nedostavil.“) V kulturním středisku se ovšem objeví i dvojice postižených, bratr se sestrou, které se nepodaří vyhnat. No nic, tak už máme sedm herců. Při zjišťování kulturního pozadí herců (televizi mají všichni, jen jeden tvrdí, že přešel na Grundig), dospěje ke zjištění, že všichni mají rádi westerny (nebo aspoň nějaké viděli). Takže začnou připravovat divadelní kovbojku. Komedie s příměsí melodramatu staví hlavně na vtipných dialozích. („Ty jsi Srb?“ „Ne.“ „Nemusíš se bát.“ „My Srbi se nebojíme.“) Z dalších perel si vybavuji konstatování „Penzisté jsou naše budoucnost.“ Pobavil také dialog o sexuální orientaci jednoho z herců, který končil přiznáním, že dotyčného vždycky přitahovali spíše chlapi, ale buzna rozhodně není. Režisér Tomislav Mršić využil kompletní hereckou sestavu původního divadelního představení, což nejspíš přispělo k dojmu hereckého naladění na stejnou vlnu. Žádné veledílo, ale dobrá zábava.

Po obědě následuje vietnamské drama Společnice. Už jsem jeden vietnamský film viděl, jmenoval se Plovoucí životy a jeho hlavní hrdinkou byla zmlácená děvka na útěku po pomstě naštvaných manželek, jejichž manželé s ní rozházeli podporu od vlády pro lidi v bídě. Tentokrát se nenacházíme v deltě Mekongu, ale v hlavním městě Hanoji, ale jakoby to byla největší změna. Hlavní hrdinkou je studentka z venkova, která v Hanoji žije v malém bytě se spolubydlícím, který se obléká a líčí jako dívka, což je podle všeho jeho hlavní noční zaměstnání. Naše studentka otěhotněla se svým přítelem, který se realizuje v kohoutích zápasech. Teď je hlavním problémem, kde vzít peníze na potrat. Vzhledem k českému názvu je celkem zřejmé, kterým směrem se budou hrdinčiny kroky ubírat. Zkusil jsem původní název Đập cánh giữa không trung prohnat internetovým překladačem. Ne že by z něj vypadlo něco použitelného, ale dal se v tom vystopovat anglický název Flapping in the Middle of Nowhere, tedy „plácání uprostřed ničeho“. Myslím, že to výborně vystihuje nejen hrdinku, ale celý film. Není to vyloženě špatné, ale připadá mi to jen jako odpověď na poptávku filmových festivalů po artových filmech z exotických zemí.

Poté jsem uvažoval o dramatu Piknik, ale nevěřil jsem, že mohu stihnout jeho začátek v 16:00. Vzhledem k tomu, že jsem předchozí projekci opouštěl v 16:05, byl můj předpoklad správný. Druhou volbou tedy bylo polské drama U strážnýho anděla. Režisér Wojciech Smarzowski mě loni zaujal kriminálním dramatem Dopraváci o tom, jak moc je Polsko prolezlé korupcí. Tentokrát si vybral další podobně lehkou látku, jakou je studie alkoholika. Spisovatel v podání Roberta Więckiewicze jakoby se postupem času pohyboval ve smyčce. Po pobytu v odvykací léčebně jede taxíkem rovnou do titulní krakovské hospody, dá si v ní první rundu panáků, pak nakoupí flašky v obchodě naproti a jde domů. Pak už jen záleží na tom, jak rychle a za jakých okolností se dostane zpátky na kliniku. Režisér opět dokazuje, že má řemeslo v malíku, ale je otázka, proč na podobné filmy vůbec koukat. Se svými pár pivy měsíčně to asi na alkoholika nedotáhnu. Ty, co už na té metě jsou, pro změnu zase film podle všeho nemá šanci donutit ke změně života. Je z alkoholové pasti vůbec cesta ven? Ani film nakonec neodpovídá a nechává konec otevřený.

Izraelské drama Citrónový sad bylo uváděno v rámci pocty Eranu Riklisovi. Před lety jsem viděl jeho Syrskou nevěstu, takže jsem opět sázel na to, že budu i s jeho dalším filmem spokojený. Starší palestinská vdova žije osaměle a se svými potomky si jen občas telefonuje. Jejím jediným majetkem je citrónový sad, který by ji ovšem ani neuživil, takže jí syn ještě posílá trochu peněz z Ameriky. Dům hned za sadem ovšem právě koupil čerstvě jmenovaný izraelský ministr obrany a bezpečnostní služba nařídila nepřehledný sad vykácet a vdově nabídla finanční kompenzaci. Palestinci by ovšem nedovolili, aby ji vdova od nepřátelské vlády přijala (stejně by nedovolili, aby si, byť 10 let po manželově smrti, začala nějaký další vztah). Co teď? A tak začíná zápas Davida s Goliášem, ve kterém se vdova snaží s izraelským státem soudit. Oplocené citroníky zatím vadnou a umírají. Hiam Abbásová je zřejmě nejlepší arabskou herečkou vůbec, takže i tento film táhne z větší části právě ona. Druhou nejvýraznější postavou se postupem stává druhá z žen, ministrova manželka v podání téměř neznámé Rony Lipaz-Michaelové. Také jí politika zasáhne do života více, než čekala, a bude se s tím muset vypořádat. Drama zůstává nohama na zemi, takže si hlavní postavy nakonec mohou připsat pouze mravní vítězství. Druhý nejlepší film viděný na Febiofestu 2015. Diskuzi s režisérem nestíhám, nechat si ujet poslední vlak nehodlám.

Neděle 22. 3.

Trochu paradoxně se v sekci Made in USA jevil dokument Rudá mašina, ale Rusům to asi nepřišlo zajímavé, tak to z Chicaga přiletěl natočit Gabe Polsky. České titulky název dokonce přeložily doslovně jako Rudá armáda. Hlavní postavou je Vjačeslav Fetisov, bývalý kapitán sovětského hokejového týmu v jeho nejslavnějším období. Ten postupně rozkrývá tréninkové metody Anatolije Tarasova, který si půjčoval cokoliv, co se mu hodilo. Přišel s prvky, které trénovali baleťáci, jindy zase bral hokej jako rychlejší šachy. Bohužel se znelíbil Brežněvovi, což znamenalo, že na jeho místo na doporučení KGB nastoupil zakrátko svorně nenáviděný Viktor Tichonov. Výcvikový tábor hokejistů za chvíli vypadal jako vojenská kasárna v době války. Fetisov, Kasatonov, Larionov, Krutov a Makarov sice tvořili nejobávanější hokejovou pětku na světě, ale ten měsíc volnosti ročně jim přestával stačit. Jenže pak přišla Perestrojka, Sovětský svaz začal potřebovat peníze a naskytla se šance na účast v NHL. Ale co tam zmůže samotný hráč zvyklý na úplně jiné podmínky, než ve kterých funguje zbytek týmu? Dokument je zajímavý nejen pro hokejové fanoušky a ukazuje i smutné konce bývalých sportovních hvězd (Fetisov třeba v Putinově vládě figuroval jako ministr sportu).

Asi nejvíce z celého festivalu jsem byl zvědav na Varšavské povstání. O této události jsem sice nevěděl vůbec nic, ale v Polsku si loni sedmdesáté výročí připomněli se vší parádou. Film uvedl kdosi z Polského institutu, protože původně plánovaný ředitel Muzea Varšavského povstání byl teprve na pražském letišti. Režisér Jan Komasa loni natočil hollywoodsky epický velkofilm Město 44, který se nějakým nedopatřením dostal i do českých kin. Mimo to má na svědomí i mnou navštívený unikátní filmový projekt, který v polských kinech vidělo přes 600 tisíc diváků. Varšavské povstání mělo osvobodit hlavní město ještě před příchodem Rudé armády, což mělo Polákům dát šance na vymanění se ze sovětského vlivu. Vypuklo 1. srpna 1944, kdy byla sovětská vojska tři dny od Varšavy. Stalinovi se to ale nezamlouvalo, tak dal generálům rozkaz zastavit. Varšavské povstání nakonec trvalo 63 dní a skončilo porážkou povstalců. Za tu dobu zemřelo asi 15 tisíc povstalců a 120 až 225 tisíc civilistů. V rámci propagandy vše zaznamenávalo i šest filmařských štábů. Jak jejich materiály zpřístupnit veřejnosti léta řešilo vedení uvedeného Muzea. Filmové materiály byly ve velmi špatném stavu, takže je nejdříve bylo třeba restaurovat. Pak byly vybrány záběry a vymyšlen příběh jednoho dvoučlenného filmového štábu, který tyto záběry pořizoval. Nakonec byl obraz ještě kolorován a kompletně vytvořena zvuková složka. Tedy kromě komentáře pár hlavních postav, chytře umístěných za kameru, i hlasy všech ostatních postav (tvůrci prý využívali pomoci hluchoněmých pro odezírání toho, co říkaly postavy před kamerou), ruchy a hudba. Výsledkem je film, který se nedá nazvat ani dokumentem ani hraným filmem. Tvůrci ho označují za první non-fikční válečné drama na světě. Vzhledem k množství práce jsou závěrečné titulky delší, než kdyby to natočili celé znovu. ;-)

Odpoledne se překrývalo hned šest zajímavých titulů. Jeden z filmů jsem viděl už včera dopoledne, druhý si za pár týdnů najde cestu do naší distribuce, tak jsem dal přednost Kim Novakové. Piknik jsem včera prošvihl, tak si dám aspoň film Zvon, kniha a svíčka. Herečka v rozhovoru pro ČT uvedla, že festival uvádí tři její filmy: Uprostřed noci, Piknik a samozřejmě Vertigo. Jak je pro mne typické, z těch tří jsem skončil na tom čtvrtém. Fantastická romantická komedie je nejzajímavější právě svým obsazením. James Stewart a Kim Novaková natočili v roce 1958 Vertigo, film hodnocený jako jeden z nejlepších filmů ve filmové historii vůbec. A stejná herecká dvojice se v témže roce setkala ještě jednou v komedii o vydavateli, který opouští snoubenku, protože se zamiloval do své sousedky. Netuší však, že ona sousedka je čarodějnice, která měla s jeho snoubenkou nevyřízené účty a jeho očarovala. Kromě ústřední dvojice stojí za pozornost ještě Jack Lemmon v roli čarodějčina bratra. Ten tu o sobě dával pořádně vědět, takže nepřekvapí, že hned o rok později se i on stal filmovou hvězdou. Trocha klasického Hollywoodu mi rozhodně neuškodila.


Divácky nejspíš nejméně atraktivním hostem festivalu byl britský producent Mike Downey. Netočí žádné velkofilmy, naopak dává přednost širokým, převážně evropským, koprodukcím. Ostatně se podílel i na vzniku filmů Bathory či Andělé všedního dne. Festival uváděl například životopisný film Goltzius a společnost Pelikán či dvojici filmů, které spojovalo téma diktátora a natáčení v Gruzii. A právě komedií Bena Hopkinse, na jejímž scénáři se podílel i čerstvý držitel Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film Paweł Pawlikowski, Ztracen v Karastánu jsem svoji festivalovou desítku zakončil. Film se původně jmenoval Epic (což asi skončilo po tomto), já jsem v úvodních titulcích viděl Welcome to Karastan (Vítejte v Karastánu), současné Lost in Karastan už je snad definitivní. Hlavním hrdinou je anglický filmový režisér, který aktuálně má sotva peníze pro uklízečku, která mu chodí oprašovat jeho filmové ceny, včetně Oscara, byť jen za krátký film. Pak přijde pozvánka na filmový festival v Palčiku, hlavním městě Karastánu, nové kavkazské zemi. Od tamního prezidenta dostane nabídku, kterou nedokáže odmítnout: natočit historický epos o životě karastánského národního hrdiny jako velkofilm s hollywoodskou hvězdou v hlavní roli. Statistů dostane, kolik bude potřebovat, technika ani peníze také nejsou problém, pro prezidenta je to priorita. Je třeba odpoutat pozornost od závažnějších skutečností, jako že žádný karastánský národ neexistuje a rebelové v horách sílí. Satirická komedie sice námět úplně nevyužila, ale i tak to bylo docela dobré. V hlavních rolích Matthew Macfadyen jako režisér, Noah Taylor jako excentrická hollywoodská hvězda, Richard van Weyden jako diktátor a MyAnna Buringová jako Čulpan. Postava s tak zajímavou kumulací funkcí, že to sotva jde postihnout bez spoileru. Na diskuzi s producentem jsem opět nečekal a naposledy opustil sál.

Tak snad zase za rok...

Žádné komentáře:

Okomentovat