úterý 18. srpna 2015

Amy – všem se líbí, mně ne

Ač se snažím si filmy vybírat, občas se spletu. Takže jsem naběhl letošnímu hypu kolem filmu Asifa Kapadii Amy a šel jsem se podívat na dokument o slavné předčasně zemřelé zpěvačce, od které jsem slyšel tak dvě, maximálně tři písně. Dokument kombinuje velké množství archivních, často nikdy dříve nezveřejněných videozáznamů s komentáři hlasy mimo obraz. Tím se zbavil neoblíbených mluvících hlav, díky čemuž výsledek nevypadá jako něco, co se hodí maximálně do odpoledního programu televize. Takže nám takto představuje mladou dívku, která se od šestnácti let profesionálně živila svým zpěvem, což bylo v pohodě, dokud byla pouze v elitářském hudebním ghettu jménem jazz. Jenže z něj nejpozději svým druhým albem Back to Black vylezla do mainstreamu, přišla o soukromí a svůj boj se slávou řešila drogami a alkoholem, což ji v kombinaci s od dospívání pěstovanou bulimií přivedlo ve 27 letech do hrobu.

Amy
Když si chci pustit hudební dokument, tak není problém si vybrat. I v případě Amy existují dva takové. Když si chci pustit dokument o škodlivosti drog, tak si pustím třeba Katku. Ale nikdy bych si nepouštěl oba najednou a jen občas nepřepínal zvuk. A přesně tak jsem si u tohoto filmu postupně připadal. Navíc Asif Kapadia začal ukazovat na konkrétní viníky zpěvaččina předčasného konce: může za to její otec, její manžel a paparazzi.

Dobře, Blake Fielder podle všeho byl opravdu jen hajzl, do kterého se Amy zamilovala a on ji na oplátku seznámil se světem drog. A když to přestala zvládat, tak se s ní rozvedl. Mitchell Winehouse také nebyl ideálním rodičem, ale to dnes vidíme vlevo, vpravo. Znamená to snad, že se ze všech těch dětí jen s jedním z rodičů musejí stát smažky? Podle mne ne. Brát drogy začala sama od sebe, nikdo jí do toho nenutil. Paparazzi zase podléhají zákonu trhu: tedy uspokojují poptávku po jistých informacích. Takže není pokrytecké obviňovat pár desítek lidí s foťáky, když pravými viníky jsou milióny lidí, kteří záběry ze soukromí hvězd chtějí vidět? A není ještě pokrytečtější proti paparazzi brojit a přitom ve svém dokumentu používat mnohé jimi pořízené záběry? A když už jsem u toho, zbytek těch archivních, často nikdy dříve nezveřejněných záběrů leze Amy do života ještě mnohem více, než samotní paparazzi. A připadá mi, že Amy by s jejich zveřejněním nesouhlasila. Takže cílovka bulváru = cílovka filmu?



Hlavním problémem hudebního průmyslu jsou všechny ty milióny, co se v něm točí. Mladá, náctiletá holka za první nahrané písničky prostě dostane čtvrt miliónu liber, což dceři taxikáře a lékárnice prostě navždy změní život. Otázka je, nakolik k lepšímu. Za chvíli už se kolem ní pohybují desítky lidí, kteří jsou na jejím talentu existenciálně závislí. Čím větší sláva, tím tento cirkus jen eskaluje. Když už pak taková zpěvačka nechce dál zpívat jen Rebah a Back to Black, to se radši opije do nepoužitelna, jsou tyhle desítky lidí v hajzlu. U kapely se to vyřeší raz dva, prostě se ze dne na den vymění zpěvačka a jede se dál, mladých dravých talentů je spousta, ale pokud je to celé postavené jen na samotné zpěvačce, tak podobné řešení neexistuje. A pokud dotyčná zpěvačka není dost psychicky odolná, dlouho to nevydrží. Vyhoří a zhasne. Člověk, aby se pomalu bál jít si koupit cédéčko, aby neměl někoho na svědomí…

Hlavním problémem tohoto filmu pro mne byla jeho 128-minutová stopáž. Jelikož jsem o Amyině životě moc nevěděl, netušil jsem ani, kdy vlastně zemřela. Ovšem, když jsem si tak v kině říkal, že už by mohla konečně umřít, ať je konec, bylo definitivně jasné, že mě tento dokument moc neoslovil. Amy je rozhodně škoda, je to slyšet ve všech hudebních číslech, co se do filmu vešla. Měla skvělý hlas, nebyla popovým produktem, ale autorskou zpěvačkou, která měla co říci. Zbyla nám po ní dvě hudební alba (a jeden film, co na ní posmrtně parazituje).

Amy
Velká Británie / USA, 2015, 128 minut
režie: Asif Kapadia

V českých kinech od 6.8.2015
Aerofilms

Žádné komentáře:

Okomentovat