Koncertní rok 2016 pro mne začal 4. února v sále jičínského
Masarykova divadla koncertem Supergroup.cz,
který byl na toto datum přeložen z loňského října. Skupina vznikla na základě
ankety časopisu Rock&Pop a rádia Beat z roku 2012. Čtenáři a posluchači si
poskládali svou kapelu snů ve složení: kytara Michal Pavlíček, zpěv Kamil
Střihavka, baskytara Vladimír „Guma“ Kulhánek, bicí Miloš Meier, klávesy Roman
Dragoun a housle Jan Hrubý. Tak se šestice muzikantů domluvila a 6. března 2013
proběhl v Brně jediný plánovaný koncert této formace. Reakce publika i chuť
muzikantů způsobily, že v roce 2013 superskupina vystoupila ještě třikrát a
další koncerty postupně přibývají… Kapela nemá vlastní repertoár, takže se většina
přibližně hodinu a půl dlouhého setu opírala o písně z pořadu Na Kloboučku,
jehož hostitelem byl v letech 1995 až 2002 právě Michal Pavlíček, zbytek byly
předělávky písní jednotlivých členů kapely či cizích. Přes deset minut času
ukrojilo sólo na bicí, holt jednatřicetiletý bubeník má prostě víc energie než
zbytek kapely s věkem mezi padesáti a jednasedmdesáti lety. Ale celkově před
výkonem všech klobouk dolů. Nakonec se ještě kapela vrátila s přídavkem v
podobě písně Highway to Hell, během
které Kamil představil kapelu, čímž se koncert natáhl na hodinu a tři čtvrtě.
Vydařený start do tohoto roku.
Plzeňská kapela Alice
se rozhodla oslavit čtvrtstoletí od svého založení, přičemž se po devatenácti letech opět spojila se zpěvákem Danem Bártou a naplánovala koncertní turné jménem 100/4 tour. Zeměpisně nejbližší vystoupení se konalo 11. února v sále Laurin & Klement Fórum mladoboleslavského Škoda Muzea. Alice hrála písně ze
všech tří svých alb, ale zřejmě si její členové myslí totéž co já, takže se nejčastěji
jednalo o písně z posledního bezejmenného alba z roku 1995, ze kterého naživo
zazněla více než polovina písní. Ale kromě vlastní tvorby došlo i na pár
coverů. Dan Bárta byl ve skvělé hlasové i fyzické formě, takže pořád tančil či
pobíhal. Zejména na pomalejších písních (např. Klidná) sice bylo hodně slyšet, že ho v současnosti baví zpívat
zejména jazz, ale rychlejší vypalovačky zněly pořád skoro stejně. Mezi písněmi
se osvědčil i jako velice schopný bavič, některé jeho úvody k vybraným písním
jsem si snad měl nahrát (v tomto ohledu vynikalo zejména Pačívský tango spolu se závěrečným představováním členů kapely). V
závěru zhruba hodinu a půl dlouhého vystoupení došlo na přídavek v podobě písně
Ani náhodou a pak hned Dan odběhl z
pódia. Ještě jsem si ani nevystál frontu na bundu uloženou v šatně, a on už se
fotil a podepisoval u stánku s cédéčky a tričky. Mimochodem, všechna tři CD se
tu dala koupit za 500 Kč, ale viděl jsem podepisovat jak LP verzi, tak někoho
se třemi originálními MC kazetami. Tak zase za další čtvrt století na viděnou?
;-)
16. února se ve zlínském Masters of Rock Café konal koncert
v rámci společného turné kapel Xandria a Serenity. Bylo to ve všední den mezi
dvěma velkými akcemi (koncerty Powerwolf a Helloween), takže klub byl při
optimistickém úhlu pohledu poloplný. Několik dní před akcí se na webu
pořadatele objevil rozpis koncertu. Úvodní půlhodina patřila předkapele Jaded Star, pak následovaly Serenity a
Xandria, obě se sedmdesátiminutovými sety. Na místě byl ovšem jiný rozpis, kde
bylo pořadí obou hlavních kapel obrácené. Fajn, tím lépe pro mne. Zatímco v
Jičíně jsem na Supergroup musel čekat přes 20 minut a v Boleslavi na Alici přes
10 minut, ve Zlíně se předkapela na pódiu objevila o čtyři minuty dříve. Řecká
zpěvačka Maxi Nil byla pět let ke slyšení v řadách rakouské kapely Visions of
Atlantis. V prosinci 2013 od nich odešla a založila si vlastní kapelu. Druhým
jménem, které už mohl metalový fanoušek zaznamenat, je Raphael Saini, který se
mihl v sestavě amerických Iced Earth, kde stihl nabubnovat album Plagues of Babylon, a zase z jejich řad
zmizel. Důležitějším pro kapelu ale rozhodně je kytarista Kosta Vreto, na jehož
hře a zpěvu Maxi to skoro celé stojí. Debutové album Memoirs from the Future kapele vyšlo loni, takže materiálu akorát
na tu úvodní půlhodinu. Naživo to celé znělo mnohem lépe než z alba, ale chtělo
by to zapracovat na textech. Jejich power metal by totiž potřeboval minimálně
pár zapamatovatelných refrénů, do té doby to s jejich popularitou asi nijak
nahoru nepůjde. Pokud mi v hlavě zůstalo pouze „You’ll see, you’ll see, you’ll
see“ a „Wake up, wake up, wake up“ ob verš s „Get up, get up, get up“ z písní You’ll See a Wake Up, je to trochu málo. Několik minut po skončení setu už byla
Maxi u stánku s tričky a cédéčky a fotila se tam s fanoušky. O zhruba
deset minut později se k ní připojil i kytarista Kosta. Oba se
v prostoru poblíž stánku vyskytovali po zbytek večera.
Ani německá Xandria
necítila důvod dodržet půlhodinovou přestávku a náskok nám narůstal. Kapela je
jedním z typických zástupců symfonického metalu, na kontě má šest řadových
alb a od října 2013 třímá mikrofon nizozemská sopranistka Dianne van
Giersbergen. Loni kapele vyšlo EP Fire
& Ashes, na kterém jsou tři nové písně, dvě předělávky vlastních
starších písní a dva cizí covery. Dianne v černých šatech měla hlavu
ozdobenou něčím nepřehlédnutelným, pro co nemám slovník. Ze dvojice kytaristů
mi přišel výraznější Philip Restemeir, ale i otec zakladatel Marco Heubaum měl
dost prostoru se předvést. A právě dvojice kytaristů byla tohoto večera
největší konkurenční výhodou oproti ostatním dvěma kapelám. Gerit Lamm byl za
bicími také nepřehlédnutelný, na baskytaru kapelu doprovázel kupodivu Fabio
D’Amore ze Serenity. Sám nevím, zda jsem prostě věděl, co mám čekat, nebo Xandria
na klubových koncertech pouští méně předtočených symfonických a klávesových
partů, ale tentokrát mi prostě nepřišlo, že to s předtočenými pasážemi
přehánějí (trochu kláves z playbacku pouštěli i Jaded Star, ale tam to
bylo opravdu jen koření na pozadí). Setlist byl složen rovnoměrně z písní
z posledních dvou alb Neverworld’s
End (2012) a Sacrificium (2014),
plus pár písní z už zmiňovaného loňského EP. Takže vlastně nejstarší písní
v setlistu byl Ravenheart
(původně 2004). I když jsem to dva dny po Valentýnu skoro nečekal, kapela se
vrátila a píseň Valentine zahrála
jako přídavek. Také kytarista Philip byl o chvíli později v sále poblíž
stánku s merchandisingem.
S tyrolskými Serenity
nám náskok opět vzrostl. Jejich set začal intrem Codex Atlanticus ze stejnojmenného pátého studiového alba vydaného
letos na konci ledna. A protože kapela věří, že je to povedené album, přehrála
ho skoro celé (doslova mohu napsat, že z něho nezazněly pouze tři písně).
K tomu po dvou písních z předchozích alb War of Ages (2013) a Death
& Legacy (2011) a na úplný závěr Velatum
z roku 2008. Zpěvák Georg Neuhauser sice vypadá, že většinu setu zvládne
odzpívat sám, ale kapela občas používá i ženské vokály, takže se nám po chvíli
představila i hostující zpěvačka Tasha. Třetí tmavooká tmavovláska večera si
ostatně zahostovala už i na samotném novinkovém albu. Tasha byla většinu setu
v černém, pouze na píseň The Perfect
Woman přišla v bílém včetně lodiček na vysokých jehlách (uvedenou
píseň na aktuální album ovšem nazpívala Američanka Amanda Somerville). Předchozí
zpěvačka, Francouzka Clémentine Delauney totiž vloni odešla do jiné rakouské
kapely – Visions of Atlantis (ano, hudební svět je malý). Ovšem velmi dobrým
zpěvákem je italský baskytarista Fabio D’Amore, který se nebojí zpívat vysoko
(dobře je slyšet třeba v písni Spirit
in the Flesh), takže na předcházejícím turné prý zpíval party původně
určené pro ženský zpěv. Ale mikrofony měli i bubeník Andreas Schipflinger a
fungl nový kytarista v řadách kapely Chris Hermsdörfer. Ti sice nikdy
nezpívali sólově, ale byli využiti ve sborech, takže v jednu chvíli
zpívalo třeba všech pět lidí na pódiu najednou, což má samozřejmě větší efekt
než nějaký předtočený chorál. Jinak ano, i Serenity samozřejmě používali
předtočené symfonické pasáže. Nový kytarista do kapely sice vizuálně nezapadá
(potetovaný pořízek v potrhaném tílku a potrhaných kalhotách), ale do
strun hrábnout umí. Cestou na hotel mi v uších kupodivu nezněl refrén
závěrečné písně, ale mám dojem, že Serenade
of Flames se mi v hlavě uhnízdila natrvalo. Jde o duet soudce
čarodějnic s jednou takovou určenou na popravu a v refrénu se mimo
jiné zpívá „Vymysleli jsme Lucifera, abychom mohli šířit strach napříč národy.“
Amen. To plně odpovídá mému názoru na historickou roli církve. A dle očekávání
byli Serenity nejlepší kapelou tohoto večera.
Přesně o měsíc později, 16. března, se v pražském Foru Karlín představila poprvé v ČR metalová show Tobiase Sammeta Avantasia. Ta si sice několikrát
zahrála na festivalu Masters of Rock ve Vizovicích, kam ostatně opět zavítá i
letos, ale samostatné vystoupení pod střechou tu nikdy předtím neměla. Šel jsem
sice dostatečně včas, ale několikasetmetrová fronta podél bloku mě stejně
zaskočila. Naštěstí pořadatelé nic nepodcenili a fronta postupovala celkem
plynule. Uvnitř ještě k šatně a mohu zaujmout místo na ploše. Kelímek piva
za 42 Kč? Děkuji, nemám zájem. U žádného ze stánků jsem ostatně frontu neviděl.
Takhle se u nás preventivně řeší problém hald rozšlapaných plastových kelímků
po ploše haly. Vše vypuklo s typicky německou přesností ve 20 hodin a po
chvilce intra se vykopává hned největším hitem novinkového alba Ghostlights: Mystery of a Blood Red Rose. Kromě principála Tobiase Sammeta se
postupně objevila pětice dalších výrazných zpěváků: Michael Kiske, Ronnie
Atkins, Bob Catley, Jørn Lande a Eric Martin. Navíc byli na scéně po většinu
představení ještě Herbie Langhans a Amanda Somerville jako doprovodní
vokalisté. Zatímco hlavní hvězdy dostaly vícero příležitostí se předvést,
doprovodní zpěváci se dostali do popředí každý jen jednou (což je škoda zejména
vzhledem k hlasovým schopnostem Amandy). Ale zazpíval si i kytarista
Oliver Hartmann, zatímco hlavní kytarista Sascha Paeth se věnoval pouze svému nástroji.
Ve výčtu zbývají baskytarista Andre Neygenfind, klávesák Michael „Miro“
Rodenberg a hlavně bubenický nezmar Felix Bohnke, kterému tu rovnou vysekávám
poklonu. K tomu připočítejme několik kameramanů (celý koncert se
nahrával), zvukaře, osvětlovače a techniky, a vyjde nám opravdu velký počet
lidí. Skládat koncertní setlist nejspíš byl trochu hlavolam, ale nakonec se to
povedlo tak, že byla zastoupena kompletní diskografie Avantasie, a přitom každý
z hostujících zpěváků dostal dost příležitostí se blýsknout.
Z novinkového alba kromě úvodní písně jako největší hity vycházejí Draconian Love a Lucifer, za což do značné míry mohou Herbie Langhans a Jørn Lande,
kteří v nich excelují. Snad všichni na pódiu vypadali, že jsou
v dobré náladě a koncert si užívají. Pár zpěváků dokonce mezi písněmi
vtipkovalo s Tobim, takže jsme se třeba dozvěděli, proč v jeho
textech jsou snad všechny běžné fantasy motivy, kromě draků. Tobias je na ně
totiž alergický. J Jako
většina lidí v sále bych i já setlist nejspíše poskládal úplně jinak, ale
nejlepší na tom je, že je to jedno, a při samotném koncertě mě ani nenapadlo,
že by některá písnička byla slabší (či vůbec nepatří mezi mé oblíbené kousky).
Paráda! Show končí ve 23:17, takže původně slibovaný tříhodinový set ještě
trochu nabobtnal. Ještě jednou jsem zaobdivoval, jak je to vše organizačně
zvládnuté, u šatny totiž bylo tolik obsluhujících, že se ani netvořily fronty a
během pěti minut jsem z vyprodané haly byl venku.Odkaz na fotky
V sobotu 2. dubna jsem si večer udělal zhruba
pětikilometrovou procházku do Kulturního domu ve Valdicích. Důvodem bylo
společné turné kapel Arakain a Dymytry. Přesně ve 20 hodin po videoprezentaci
partnerů turné začala ostravská předkapela Absolut
Deafers. To je vlastně tradiční předkapela Arakainu asi od roku 2012 a jela
i předchozí společné turné Arakain / Dymytry v roce 2014. Takže typický
příklad, že když to funguje, není důvod něco měnit. Jejich album Zrození z roku 2013 není špatné a
nic nemám ani proti samotné kapele, jen se mi tenhle status stabilní předkapely
prostě nelíbí. Copak u nás nejsou mraky jiných kapel? Ve 21 hodin po druhé
videoprezentaci partnerů turné nastoupili Dymytry.
Ti mají venku čerstvé album Agronaut,
ze kterého nám toho něco předvedli naživo. V jedné z písní si
zahostoval Honza Toužimský a kapela zahrála jednu píseň od Arakainu. Pak byla
kratší pauza, po které bylo nutné ještě jednou přetrpět videoprezentaci
partnerů, a nastoupil Arakain. Ten
má také čerstvě vydané novinkové album jménem Arakadabra. Zase v jedné písni recipročně zapěl Protheus a
zazněla jedna píseň z repertoáru Dymytry. Pak teprve přišla na řadu
společná část koncertu včetně bubenického sóla pro dva v podání Miloše
Meiera a Doxy a závěrečná část setu, kdy bylo na pódiu všech deset muzikantů
najednou. Honza Toužimský už si v setu Arakainu na pár písní přibral ke
zpěvu kytaru a udělal to i v závěrečné pasáži, kdy tedy vlastně bylo na
place pět kytaristů (kam se hrabe Iron Maiden J).
Hrály se společné písně i songy od obou kapel, zakončila to klasicky Strážná věž a Apage Satanas a o půlnoci byl konec. Koncertní nasazení a hudba
stále skvělá, jen jsem měl pocit, že těch sázek na jistotu je prostě nějak moc.
Ale tímto tempem se tak do deseti let dočkáme dosti písniček pro společné
Arakain / Dymytry album. Ještě noční procházka a v jednu ráno jsem byl
doma.
Ve čtvrtek 21. dubna se do pražské MeetFactory přijeli
podívat američtí Kamelot, kteří zde zahajovali letošní část svého turné
k loňskému albu Haven. Všechny
kapely začínaly i končily své sety o pět minut dříve oproti plánovanému
rozpisu. V 19:55 tedy svoji půlhodinu odstartovala skupina Aeverium z německého Viersenu.
Šestice hrající moderní metal se dala dohromady v roce 2013, ještě
v prosinci téhož roku nahrála první EP The
Harvest, v lednu 2014 odehrála první koncert a v roce 2015 přišla
s debutovým albem Break Out. Na
našem území se objevili poprvé. A přestože je tu skoro nikdo neznal, publikum
se chytlo rychle. Hlavní zpěvákem je navzdory názvu kapely křikloun Marcel Römer,
ale zpěvačka Aeva Maurelle rozhodně není v kapele jen na ozdobu.
Dlouhovlasá blondýna má zvučný hlas a zvládá více poloh. Jen jsem si pomyslel,
že navzdory očekávání to není žádná sopranistka, což by do té hudby nejspíš ani
moc nesedělo, hned ukázala, že tento rejstřík má v zásobě také, a neváhá
ho použít. I čtveřice muzikantů za nimi (kytarista, basák, bubeník a klávesák)
vizuálně působila jak z nejméně dvou kapel, ale to je ta moderna. Hlavně,
že jim to solidně šlapalo. Tahle kapela má potenciál, a pokud nepoleví, ještě o
nich uslyšíme (a nejspíš to nebude dlouho trvat). První dojem rozhodně udělali
velmi dobrý. Teď ještě napsat víc pecek jako Heaven´s Burning (Harvest Time). Po čtvrthodinové přestávce se
objevují Rakušané Serenity. Ty už
jsem viděl v únoru, takže stručně. Měli o 25 minut kratší dobu, takže
zahráli o čtyři písně méně a změnili jejich pořadí. Jinak kvalita zůstala na
obvyklé úrovni, takže u mne naprostá spokojenost.
Kamelot
z floridské Tampy mají se svým progresivním melodickým metalem u nás
fanoušků dost. Švédský zpěvák Tommy Karevik v jejich čele za chvíli už
bude pět let, za kterých nazpíval dvě alba, takže už si na něj všichni jistě
zvykli. Z loňského alba Haven
zaznělo pět písní včetně My Therapy,
kterou zpěvák uvedl jako živou premiéru písně. Je dobré vidět, že si za
čtyřměsíční pauzu nachystali aspoň něco nového. Jinak mají v zásobě dost
hitů a rozhodně je nestihnou zahrát všechny. Přesto jsem vlastně většinu
setlistu trefil a žádné další překvapení se nekonalo. Bubeník Casey Grillo i
klávesák Oliver Palotai předvedli svá sóla. Kytarista Thomas Youngblood je
samozřejmě předváděl v každé písni a basák Sean Tibbetts (mimochodem
jediný z kapely, jehož jméno si vždycky musím hledat) také předvádí víc
než svůj neobvyklý účes. Jediné trochu slabší místo představovaly doprovodné
vokály. Alissa White-Gluz je momentálně vytížená, takže jako doprovodná
zpěvačka se tu objevila jakási Kobra Paige. Dekorativní blondýna toho nemohla
moc zkazit, v hudbě skupiny Kamelot je doprovodného ženského zpěvu ještě
méně než v Serenity, ale stejně. Na growly si netroufala a hrály
z playbacku, a když zpívala zároveň s Tommym, měl jsem dojem, že
neslyším skoro žádný rozdíl oproti tomu, kdyby Tommy zpíval sólo. Ale jak jsem
napsal, je to ten nejméně důležitý post na turné, takže to nijak show kapely
zkazit nemohlo. Povedený koncert skončil ve 23:25 (a vzadu u stánku
s tričky a cédéčky tou dobou stále cirkulovala většina členů kapel
Aeverium a Serenity).
Žádné komentáře:
Okomentovat