Febiofest 2016

Stejně jako loni jsem i letos jel třikrát do Prahy a zpátky na filmový festival Febiofest. Viděl jsem sice o dva filmy méně než před rokem, ale aspoň jsem nebyl pořád ve chvatu. Trochu se mi změnila kritéria výběru, protože už se nevyhýbám distribučním předpremiérám. Do kin je u nás v současnosti uvedeno třeba 12 filmů týdně, a pokud člověk nežije ve velkém městě, stejně se dvě třetiny titulů k němu vůbec nedostanou. Navíc vstupné 89 Kč za projekci je stále výrazně nižší než při běžné návštěvě kina. Takže jdeme na to.

Ale hned u prvního pátečního filmu jsem naopak okamžitě zjistil, že jsem trochu podcenil přípravu. Kanadsko-německý thriller Atoma Egoyana Vzpomeň si totiž začínal titulkem APK Cinema uvádí. Takže mě jednak nenapadlo, že by o tento film mohl projevit zájem některých z domácích kinodistributorů, a také je jičínský biograf Český ráj členem Asociace provozovatelů kin (= APK), takže se do něj filmy z tohoto distribučního kanálu dostanou vždycky. Ale zpět k filmu. Christopher Plummer zde představuje devadesátníka na útěku z domova důchodců na cestě za pomstou na muži, který měl na svědomí smrt zbytku jeho rodiny v Osvětimi. Přitom trpí stařeckou demencí a nepamatuje si ani to, že už je vdovcem. Takže má v kapse saka dopis od svého vrstevníka Maxe, ve kterém si vždycky může přečíst, co a proč vlastně chce udělat. Úplně jednoduše si v obchodě opatří pistoli, stejně jednoduše s ní dvakrát překročí americko-kanadskou hranici (a to s propadlým pasem, prosím) a nakonec samozřejmě začne i střílet. Mezitím ho hledá jeho syn, který do toho zapojil i policii. Film se řítí vpřed neúprosným tempem devadesátiletého důchodce a celou dobu je napínavý. Ostatně mstitel bez paměti tu kromě Mementa asi nebyl. Ale pak přijde překvapivý závěrečný zvrat, po kterém tak nějak všechno, co se ve filmu stalo do té doby, přestane dávat smysl. Pokud tedy nepřistoupíme na to, že tu jedna z postav dovedla dokonale předvídat budoucnost, což nás posune do žánru filmové fantastiky. Škoda, mně ten konec docela zkazil do té doby výborný film.

Jedním z hostů festivalu byl italský režisér, scenárista a producent Marco Bellocchio. Všechny tři funkce zastával i u svého dramatu z roku 2003 Dobrý den, noci. Ten byl natočen při příležitosti 25. výročí únosu a vraždy italského politika Alda Mora členy frakce Rudých brigád. Od 16. března do 9. května 1978 byl vězněn v jednom obyčejném římském bytě. A právě v této době a převážně v tomto bytě se odehrává celý film. Hlavní hrdinkou je jediná žena ve skupině únosců, která tu byla jednak, aby ostatním vařila a uklízela, ale hlavně aby vzbuzovali dojem normální rodiny v normálním bytě a tedy žádné podezření ze strany sousedů. O italské politice 70. let toho vím velmi málo, o co šlo těm komunistickým pošahancům jsem vůbec nechápal, a film samotný natočil filmař, který podobné věci zřejmě bral jako základní znalosti svého publika. Soudruzi tu na mne sice párkrát působili dojmem členů nějaké sekty, ale jsem z postkomunistické země a je těžké mi vymluvit, že na Západě mohli v roce 1978 ještě věřit komunistickým heslům i lidé, kteří nebyli úplní idioti. A když v závěru hlavní hrdinka sní o tom, že Alda Mora propouští na svobodu, znamená to snad, že je méně vinna jeho popravou? Když kouknu na seznam ocenění, která film posbíral, tak vidím, že žiji ve světě, který snad ani nechci pochopit.

Film Mustang, který poslala na Oscary Francie, natočila v Turecku a v turečtině Deniz Gamze Ergüvenová (a jeho další koproducenti byli z Německa a z Kataru). Do českých kin jej uvádí Artcam. Odehrává se kdesi u moře na severu Turecka, kde pět sester na začátku dovádí cestou ze školy s chlapci na pláži. Na první pohled nevinná zábava tu má ovšem pro mnohé nečekanou dohru. Dívky rodina bere jako morálně provinilé, pro jistotu je vezme k lékaři pro úřední ověření, že jsou všechny ještě panny, a přestane je pouštět z domova, který čím dál víc proměňuje v opravdové vězení. Na školu mohou zapomenout, teď budou připravovány pro svou jedinou možnou budoucnost: role dobrých manželek (manžely samozřejmě vybere rodina, do toho dívky přece nemají co mluvit). Rodinou jsou v tomto filmu přitom míněny babička a její syn (tedy strýc naší hlavní pětice hrdinek). Navzdory tématu se režisérka nesnaží o hodinu a půl deprese, ale odlehčuje vyprávění i humorem. V tomto ohledu jsou nejlepší události kolem jednoho fotbalového utkání. Fanoušci týmu totiž minule dělali na stadiónu takový bordel, že na další zápas smějí pouze ženy. Tohle by se možná mělo zavést i u nás. J Konec však dává naději, že aspoň pro část dívek by příběh mohl skončit happy-endem. Film získal cenu LUX Prize od Evropského parlamentu. Celá trojice finalistů tím měla zajištěno promítání po celé Evropě s titulky v národních jazycích za peníze daňových poplatníků. Jelikož byla loni obnovena jednání o přístupu Turecka do EU, máme zřejmě všichni vidět, že Turecko je moderní země a její vstup do Unie nepřinese žádné problémy.

Jako uvědomělý občan jsem v sobotu pokračoval dalším z finalistů LUX Prize, italského filmu Mediterranea zabývajícího se aktuálním tématem uprchlíků. Na co také snadněji získáte granty, že? Takže koproducenti filmu jsou z Francie, USA, Německa a Kataru. Režisér Jonas Carpignano nás bere na cestu s pár uprchlíky z Burkiny Faso na sever Afriky a pak přes Středozemní moře do Itálie. Zejména první polovinu už dobře znám z mnoha filmů na totéž téma natočených v uplynulých letech, takže to začalo být trochu zajímavější, až když naši hrdinové dosáhli evropského ráje na zemi. Režisér sice nezastírá, že k nám uprchlíci přinesli některé problémy, bez kterých nám tu bylo lépe, ale vždycky to relativizuje, aby jeho hrdinové stále vypadali jako ti chudáci, kteří si zaslouží veškerou naši pomoc. Tedy současná filmová propaganda podle not socialistických evropských politiků. Mezi plusy jednoznačně patří solidní herecký výkon představitele hlavní role. A ani tady nechybí trocha humoru, tentokrát hlavně v podobě jednoho italského teenagerského šmelináře.

Abych neměl té Itálie málo, pokračoval jsem slavným debutem Marca Bellocchia z roku 1965 Pěsti v kapsách. Polovina 60. let znamenala rebelii napříč národními kinematografiemi a jednoho takového v mnohém originálního rebela vytvořil i Marco Bellocchio, který nám film přišel osobně uvést. Mluvil dlouho a italsky. Když se ke slovu konečně dostala tlumočnice, už jsem málem spal. Takže si z úvodu nic zajímavého nepamatuji. Podvratná studie jedné měšťácké rodiny naznačuje podivné vztahy včetně incestního motivu mezi mladým Sandrem a jeho sestrou Giulií. Ale to nic není proti tomu, když se Sandro rozhodne pomoci svému nejstaršímu bratrovi od břímě, které pro něj představuje zbytek rodiny, tím, že všechny zabije (včetně sebe samého). Původní plán s autonehodou sice nevyjde, takže bude nutné odstranit jednoho po druhém. A začne matkovraždou. Ostatně matka byla slepá, takže to bylo nejsnadnější. Kdo je na řadě? Tohle bylo naštěstí lepší než včerejší Bellocchiův film, ale nějak narážím na fakt, že z italské kinematografie té doby znám jen pár kousků, takže mi schází celkový kontext. A ze současné perspektivy vidím jen, že i u nás se tou dobou točily ještě lepší filmy.

Na česko-slovenskou koprodukci Eva Nová jsem se musel přesunout do Lucerny. Film v českých kinech distribuuje AČFK, takže pravděpodobnost uvedení v jičínském kině je velmi malá. Početná delegace českých i slovenských tvůrců film slavnostně uvedla. Zmíním jen režiséra Marko Škopa, slovenského dokumentaristu, pro kterého je film hraným debutem, a Emílii Vášáryovou, která tu v hlavní roli skoro neopouští plátno. Tématem dramatu je návrat alkoholičky a bývalé slavné herečky z léčebny a její snaha urovnat své vztahy s rodinou, reprezentovanou zejména synem, o kterého se starala jen první rok jeho života, pak už na něj neměla čas. O něco později mu jako alkoholová troska ještě začala dělat ostudu. A staré rodinné šrámy se těžko hojí. Takže kromě paní Vášáryové tu mají hodně prostoru i Milan Ondrík v roli syna a Anikó Vargová jako jeho žena, a oba tuto příležitost dokázali využít. Na filmu je vidět režisérova dokumentární minulost, ale přece jen jsou tu pasáže, které sílu dramatu ředí. A filmů o alkoholicích je už tolik, že je třeba dát divákovi nějaký důvod, proč jít na další. Tady jsou to asi opravdu hlavně ti herci.

V neděli 20. března jsem zašel na íránský film Ve středu 9. května. Režisér, scenárista, střihač a herec Vahid Jalilvand přišel s originální zápletkou i formou, jak ji prezentovat. Základem je srocení stovek lidí před jedním teheránským domem, kam je přivedl neobvyklý inzerát. Ten slibuje darovat 30 miliónů nejpotřebnějšímu žadateli. A zatímco policie řeší, zda je něco takového vůbec legální, film začne sledovat jednu ze žadatelek, která má doma nemohoucího manžela a potřebovala by peníze na jeho operaci. Ve druhé třetině sledujeme mnohem mladší dívku, která by si jistě rozuměla s dívkami z Mustanga, protože podobnost jejího osudu jen dokazuje, že v těchto zemích prostě muži a babičky vybírají ženichy, a protivit se jejich vůli se nevyplácí (o ruku ovšem přichází rodinu nevěsty požádat ženich s rodiči; pokud rodiče nemá, znamená to, že není vhodným nápadníkem dcery – není nad sílu tradic). Takže teď je sice proti vůli rodiny vdaná a těhotná, ale pokud manžel nezaplatí jejímu bratrovi třicetimilionové odškodné (zlomený nos z vyprovokované rvačky), zůstane manžel v base a ona nejspíš na ulici. Autor se nás nesnaží deptat dalšími stovkami podobných příběhů, ale poslední třetinu filmu věnuje našemu záhadnému inzerentovi. Ukazuje se, že je to učitel, který si na svůj štědrý dar vzal půjčku v bance. Co ho k tomu přimělo? A jak se rozhodne ze stovek žadatelů vybrat toho jediného? To jsou vlastně nejzajímavější otázky tohoto nevšedního dramatu, které toho hodně říká o sociální situaci v současném Íránu. (Poznámka: pokud na původním plakátu nevidíte devítku, ale devatenáctku, je to způsobeno tím, že íránský kalendář se od toho našeho výrazně liší.)

Americko-kanadské drama Toma McCarthyho Spotlight sice také má svého českého distributora, ale už jsem letos prošvihl dva oscarové filmy na S (Sázka na nejistotu a Saulův syn), které u nás hráli pouze, když jsem byl v práci, tak to nehodlám riskovat u třetího, což znamenalo přesun do jiného kina: na Černý Most. Spotlight je investigativní tým novin The Boston Globe, který je zvyklý se řadu měsíců šťourat v nějakém tématu, které pak vytáhne na světlo. Po příchodu nového (a poprvé v dějinách redakce židovského) šéfredaktora, je jejich pozornost nasměrována na zneužívání dětí katolickými kněžími. Když jich naši redaktoři mají 13, jejich nadšení z dobře vykonané práce zchladí odborník, který situaci sleduje už 30 let a podle kterého je takových kněžích v katolické církvi asi 6% (a kněžích v Bostonu a okolí asi 1500). Takže pátrání pokračuje a na podzim 2001 mají na seznamu 87 jmen. Jenže pak přijde 11. září a doba pro toto téma není příznivá. Takže se mění cíl útoku. Je třeba odkrýt, že katolická církev až po zdejšího kardinála o všem ví, dlouhodobě spolupracuje s právníky, díky kterým se žádný případ nedostane až k soudu, a má propracovaný systém pro stahování provinilých knězů z oběhu a jejich nenápadné vracení k jiným ovečkám. Ač Žid, šéfredaktor nechce lidem zkazit Vánoce, takže první z 600 článků na toto téma přinesl The Boston Globe až v polovině ledna 2002. To bylo neprůstřelně ověřeno 70 úchylných knězů, ale než to všechno skončilo, bylo jich díky ohlasům dalších postižených do redakce obviněno 249. Film jako procedurální drama sleduje pátrání členů redakce, která je tak kolektivním hlavním hrdinou filmu. A nakonec z toho byly Oscary za nejlepší film a nejlepší původní scénář. Podle mne oba zasloužené. Takže, co se Febiofestu týče, nejlepší na konec.