2015: rok Blind Guardian

Hudba v roce 2015 pro mne hlavně znamenala dramatickou změnu posluchačských návyků. Zatímco v minulosti jsem si prostě pořizoval cédéčka a doma si je pouštěl (či venku z nich naripované empétrojky), teď na ně došly peníze, takže jsem prostě z větší části přešel na streamování z internetu. A protože nehodlám surfovat všude, vybral jsem si jednu službu, konkrétně Google Play, kde za 149 Kč měsíčně mohu poslouchat více muziky, než mohu stihnout. Tato služba má jistá specifika, takže mnohá alba stále přibývají, ale občas nějaká ani nezamávají a prostě z nabídky zmizí. Nejúspěšnější interpreti o nějaké drobné ze streamování nemají zájem, takže tu mnohá aktuální alba prostě nejsou (např. Adele: 25, Apocalyptica: Shadowmaker, Kabát: Do pekla / do nebe či U.D.O.: Decadent). Na druhou stranu je tu nepřeberné množství všelijakých singlů, EP, živáků a jiných speciálů. A alba (či vlastní kompilace) se dají stáhnout do mobilu a poslouchat i offline.

Ať už beru vlastní cédéčka, streamování či koncertní zážitky, mohu klidně rok 2015 vyhlásit za rok Blind Guardian. Na konci ledna po pětileté albové odmlce vydali své desáté dlouhohrající album Beyond the Red Mirror, které se u mne se suverénním náskokem stalo nejhranějším albem roku. Ani po jedenácti měsících jsem si na něm nevšiml žádného slabšího místa. V květnu se jejich koncertní turné zastavilo ve Zlíně a v prosinci skončilo v Praze. Na obou show jsem byl, a jeden koncert byl lepší než druhý. Kromě toho jsem si na Google Play přehrával celou starší diskografii s výjimkou alba A Night at the Opera z roku 2002, které se v této službě nenachází (tady muselo vypomoci YouTube). Ale třeba v květnu jsem si pouštěl živák Tokyo Tales z roku 1993, který už tu v prosinci nebyl. Zato se tu objevil o deset let novější živák Live s dvojnásobnou stopáží, který se na jaře ještě k poslechu nenabízel.

Pokud začnu od cédéček, tak kromě výše uvedeného alba Blind Guardian jsem si ještě pořídil několik dalších: Transatlantic: Kaleidoscope, Aleš Brichta Project: Anebo taky datel, Devin Townsend Project: Z², Powerwolf: Blessed & Possessed a The Neal Morse Band: The Grand Experiment. V září, kdy jsem si na chvíli naivně myslel, že jsem finančně z nejhoršího venku, jsem si pořídil dva živáky, které na dobrých 14 dní odsunuly Google Play na druhou kolej: dvoudiskový kousek čtveřice Portnoy, Sheehan, MacAlpine, Sherinian: Live in Tokyo a koncert Dream Theater: Live at Luna Park na třech CD a dvou DVD. Pár levných nákupů jsem učinil přes Aukro, včetně fungl nového kotoučku Exodus: Blood In Blood Out, starší kousky zastupoval Accept: Objection Overruled a písničkový soundtrack z filmu Singles. Poslední skupinkou jsou cédéčka zadarmo, většinu jsem jich vytáhl z časopisu Spark: Komunál: Vlci v nás, Denoi: Disco Violence, dvoupísňovou upoutávku na nové album skupiny Citron a kompilaci k festivalu Mighty Sounds vol. XI, kterou si dost sotva ještě někdy v životě pustím. O mnoho lépe je na tom jiná festivalová kompilace: Ekompilace.cz.

Nejlepším domácím albem klidně vyhlásím debut kapely Stroy: Adam Reborn. Byl sice vydán už v roce 2014, ale ke mně se dostal, až když jsem ho zkusil na Google Play. Následně jsem si album koupil v digitální formě na Supraphonline.cz. Je to pro mne o to větší překvapení, že se kapela řadí do škatulky post-grunge. Přípony post-cokoliv mi běžně moc neříkají a celý slavný grunge mě úspěšně míjel i v 90. letech – období své největší slávy (možná s čestnou výjimkou Pearl Jam). A zapomenout nesmím ani na The Agony, které jsem podpořil nejnižší možnou částkou na crowdfundingovém portálu Startovač. Za to jsem měl obdržet jejich debutové album Dirty and Dangerous v digitální podobě v MP3 a FLAC plus pohlednici od kapely. Link na stažení FLAC sice nedorazil, ale čert to vem. Album vyšlo koncem června, a jelikož mi to připadá jako ideální letní muzika, pouštěl jsem si ho o prázdninách častěji.

Co se streamované hudby týče, nejsem schopen tu dělat nějaké žebříčky. Kromě Blind Guardian a Deep Purple jsem si dost často pouštěl třeba Foo Fighters a Simple Minds. Jinak se mi stalo, že kromě aktuálních alb jsem se hodně ponořil do rockové klasiky a pouštěl si všelijaké ty Jethro Tull, Led Zeppelin, Queen, Rush, Yes, Pink Floyd, AC/DC, Ricka Wakemana, Emersona, Lakea & Palmera, Rogera Waterse, ale třeba i Leonarda Cohena či Karla Kryla (nic zlého netuše jsem trochu opomněl Davida Bowieho). Ze soundtracků jsem se zaměřil hlavně na Ennia Morriconeho. (Drobná poznámka: nejlépe se mi běhalo, když mi do uší zněla hudba od Delain.)

A teď ke koncertům. Mým prvním měl být 24. dubna Metal All Stars. Ale nakonec jsem byl rád, když pořadatel celou akci zrušil a vrátil mi vstupné. Takže rovnou o měsíc pokročím do zlínského klubu Masters of Rock Café, kde se 24. května zastavila na svém turné skupina Blind Guardian. Předkapelu dělala brněnská skupina Eagleheart, která většině publika kápla do noty, takže úvod byl vydařený. Na jaře jsem měl docela nastudovaný aktuální koncertní setlist Blind Guardian, takže jsem věděl, že začátek i konec jejich show bývají stejné, největší rozdíly mezi jednotlivými vystoupeními přicházejí ve střední části. Tady si publikum vyřvalo Majesty, kterou kapela na soupisce neměla, ale ochotně ji přidala, aniž by recipročně cokoliv vypustila. Skalds and Shadows a Blood Tears kapela tak často na aktuálním turné nehrála, totéž platí i pro už v albové verzi čtrnáctiminutovou And Then There Was Silence. Oba bloky přídavků už byly samé sázky na jistotu a největší hit The Bard’s Song – In the Forest odzpíval skoro celý sál. Koncert roku a vysoko nastavená laťka pro ostatní.

Jet na stejnou kapelu dvakrát do roka, to pro mne není běžné. Ostatně vím, jak málo koncertů si mohu dovolit. Přesto, když jsem koncem léta zkoumal podzimní a zimní koncertní nabídku, moc lepších možností jsem nenašel. Sice jsem ještě neviděl naživo Voivod, ale ti jeli jako předkapela Carcass, Obituary a Napalm Death, což rozhodně není hudba mého srdce, a dalo se předpokládat, že dostanou tak 30 až 45 minut, tedy z mého pohledu čirý nesmysl. Takže poskočme do 20. prosince, kdy jsem si obešel smíchovské nádraží a dorazil do klubu MeetFactory. Právě zde se konal poslední koncert Blind Guardian v roce 2015. Totéž platilo pro izraelskou předkapelu Orphaned Land. Na tu jsem sice byl docela zvědav, ale nepřišli mi naživo tak přesvědčiví jako z desek. Ale už kvůli pro ně přirozeným blízkovýchodním mixům židovských, arabských i asijských hudebních vlivů rozhodně nenudí a nezapadají v konkurenci ostatních kapel. Samotní Blind Guardian možná působili ještě uvolněněji než ve Zlíně, ale docela mě překvapili, jak moc se jejich pražský koncertní setlist podobal tomu sedm měsíců starému zlínskému. And Then There Was Silence roztáhli ještě více než obvykle, publikum si opět řeklo o Majesty, rozdílů bylo minimum. To je jeden z důvodů, proč prosincová koncertní zastávka nepřekonala tu zlínskou, byť jsou to zážitky čerstvější. Druhým je prostý fakt, že zlínské Masters of Rock Café je prostě lepší klub než pražské MeetFactory. I když jsem v něm měl relativně slušné místo a většinu koncertu jsem na kapelu na tom nízko umístěném pódiu dobře viděl.

Třetím a posledním velkým koncertem roku pro mne byli Deep Purple 27. října v ostravské ČEZ Aréně. Těm měla předskakovat kalifornská kapela Rival Sons, což mi připadalo také lákavé. A cože najednou já a Deep Purple? Asi největší vliv na to měl Blu-ray s koncertním záznamem Celebrating Jon Lord: Live at the Royal Albert Hall, který jsem si nechal nadělit k předchozím Vánocům. Deep Purple na něm patří poslední zhruba hodina. Koncert v rámci turné k aktuálnímu albu Now What?! nakonec neotevírali Rival Sons, ale mnichovští The Whiskey Foundation, což je naprostý no-name band. Ne že by jejich bluesrock byl špatný, ale podobných kapel jsou prostě mraky, a nepřišlo mi, že by mezi nimi tahle čímkoliv vyčnívala. Takže jsem jim sice na koncertě tleskal, protože hráli dobře, ne jen ze slušnosti, ale nejpozději v době nástupu Deep Purple na scénu na ně kompletně zapomněl. Deep Purple jsou na scéně od roku 1968 a ať zahrají cokoliv, těžko se mohou zavděčit všem. Já bych si dal třeba Perfect Strangers, na druhou stranu mě baví i novinková Vincent Price a kvituji, že nám kapela zahrála i něco z chystaného následujícího alba. Sólovali všichni hudebníci, i když dvě ze sól jsou uvedeny v setlistu zvlášť, třebaže i basové sólo mi připadalo zařazené jako součást písně. V klávesovém sólu Don Airey použil i kus Smetanovy Vltavy, což publikum samozřejmě ocenilo. Pomáhala i zadní projekce, protože jinak bychom stěží viděli Aireymu na prsty, či pohled na bicí seshora je také atraktivní. Ale celkově kapela důchodců (nejmladšímu Stevu Morseovi je tedy pouhých 61 let) rozhodně nezklamala a stále má co říci i mladému publiku.

Z domácích koncertů to bylo ještě slabší než obvykle. 30. května se třeba v Jičíně konalo snad všechno. Motocyklové závody jsem úspěšně odfiltroval do role řevu na pozadí, ale dopoledne jsem fandil a fotil na závodech horských kol Jičínská 50 a o pár hodin později pokračoval s prvním ročníkem běžeckého závodu City Run Jičín. Večer se na zimním stadionu konal koncert Katapultu a v hudebním klubu Tango mimo jiné měla hrát jediná pro mne zajímavá kapela za celý rok, liberečtí thrasheři V.A.R. Takže jsem byl celý den na nohou, viděl, že ten večer jsou v Tangu na programu hned čtyři kapely (V.A.R. tedy pravděpodobně budou hrát poslední), a věděl, že ráno mám vstávat ve 4:40 a jít do práce. Takže jsem si návštěvu klubu Tango včas rozmyslel.

V práci jsem byl i 5. září a večer cestou ze směny domů jsem odkudsi z města slyšel nějakou docela dobře znějící hudbu. Co to je? Jaktože o ničem nevím? Internete, prozraď. Ale kdepak, odolával docela dlouho. Až jsem našel nějakou facebookovou stránku Ekompilace.cz s rozpisem jičínského koncertu zdarma v zámeckém parku. Bandzone zrovna toho víkendu měl nějaký výpadek, takže informace o účinkujících skoro žádné. Cestou domů jsem tedy slyšel kapelu Isua, doma při večeři promeškal Smrtislava a na místě viděl Lucky Losers a hlavní hvězdy Rybičky 48. CD kompilace zdarma potvrdila můj dojem z koncertu. Osm kapel na ní mělo po dvou písničkách a na konci bylo Léto od hlavních hvězd. 16 až překvapivě kvalitních písní a jedna závěrečná výplň, která prošumí jedním uchem dovnitř, druhým ven. Připadá mi, že u nás čím populárnější kapela, tím míň její hudba něco říká mně. Na festivalu Jičín město pohádky se nejzajímavější koncerty konají v pátek večer, kdy jsem byl zase v práci. Den předtím jsem tedy večer zašel aspoň na místní Smradlavý hračky. Jejich texty sice nejsou nic pro děti, ale o to líp se u nich mladí baví. Od srpna mám lístek na Supergroup.cz. 23. října jsem tedy na koncert vyrazil. Skončil jsem u cedule na zavřených dveřích. Hlásala, že pro nemoc Kamila Střihavky je koncert přesunut na 4. února. Fajn, ale neměl jsem se to dozvědět dřív? Alespoň je tedy jasné, čím pro mne koncertně (snad) začne aktuální rok.

A na závěr jedno vysvětlení, proč o mnohých nejen domácích kapelách nevíme: