Roku 2015 jsem na plátnech kin viděl 58 filmů, což mě stálo
6.129 Kč. Průměrná cena vstupenky necelých 106 Kč je stále přijatelná. Pozitivní
je, že jen jednou jsem vyhozených peněz litoval (Amy se mi fakt nelíbila). Deset
projekcí představuje má návštěva pražského Febiofestu, jedna cesta na Karlovarský
filmový festival, jedna návštěva pražského Das Filmfestu, a dvakrát jsem v Praze
doháněl film, který jsem u nás prošvihnul (Příběh Marie), nebo se tu vůbec
nepromítal (Focus – kvůli němu jsem do Prahy nejel, ale tenkrát v dubnu jsem
tam na nic zajímavějšího nenatrefil). Ve zbývajících 44 filmech jde o návštěvu
Biografu Český ráj, včetně čtyř filmů z programu Severského filmového klubu a jednoho z festivalu Be2Can.
 |
| Plakáty 58 filmů, které jsem v roce 2015 viděl na plátnech kin |
Desítka nejlepších:
1. Vetřelec
Asociace provozovatelů kin se rozhodla si obstarat část své
nabídky sama, což vyústilo v uvedení režisérských sestřihů prvních dvou
dílů vetřelecké ságy. Filmy jsem na velkém plátně nikdy neviděl, s tím jsem
začal až Fincherovou trojkou. Na klasiku je stále spolehnutí. Nic lepšího podle
mne k vidění ani nebylo. Relativně úspěšného nápadu se chytili i další,
takže do kin znovu zamířily i první dva díly sci-fi komedií Návrat do budoucnosti či ke čtyřicátému výročí od premiéry uvedený Monty Python a Svatý Grál. Nad jeho návštěvou jsem sice také uvažoval, ale nevyhovovalo mi datum
zdejší projekce. Z domácích luhů a hájů se do kin vrátily restaurované
verze filmů Vynález zkázy, Adéla ještě nevečeřela a Tři oříšky pro Popelku, byť
v posledních dvou případech v technicky diskutabilní formě.
2. Vetřelci
Producenti vetřelecké ságy ze mne musejí mít radost. První
dva díly jsem si opatřil na DVD vydaných v roce 2000. O čtyři roky později
vyšly všechny čtyři díly ve speciálních dvoudiskových vydáních. Tak jsem si je
pořídil všechny čtyři. Na podzim 2010 se dočkaly vydání i na počeštěných
discích Blu-ray. Takže jsem opět investoval do obou prvních dílů, které tedy
mám doma fyzicky třikrát. Obávám, že tohle stahovači nepochopí. ;-) Nakonec
jsem tedy i první dva díly viděl v kině.
3. Birdman
Alejandro González Iñárritu natočil jeden z
nejpozoruhodnějších filmů roku 2014 (k nám se ovšem dostal až v lednu 2015).
Výborný scénář, parádní herecké obsazení bez slabších článků, plus nečekaně
funkční režisérovy hrátky. Ať už jde o kameramansko-střihačskou exhibici
sugerující nám pocit jediného záběru nebo původní soundtrack kompletně na bicí
(je tam i jiná hudba, ale to je použitá hudba; něco jako použité písně v
běžných filmech). Oboje filmu velmi pomáhá a výborně to funguje. A navíc má
Alejandro G. Iñárritu smysl pro humor – z toho jsem ho snad v žádném z jeho
předchozích filmů ani nepodezíral.
4. Whiplash
Opět rok 2014 a strhující film o jazzovém bubeníkovi a jeho
učiteli. Herecký souboj Milese Tellera a J.K. Simmonse a gradující hudební
čísla jsou sice dobrým základem, ale tenhle film toho má v rukávu víc. Třeba
fakt, že ani jedna z obou hlavních postav není vyloženě kladná či záporná a oba
to mají v hlavě trochu pomotané. Ale zase pak má divák aspoň o čem přemýšlet,
což také neuškodí. Oscary za zvuk a střih jsou u nezávislého filmu velmi
výjimečné, ale aspoň je vidět, že i členové Akademie mají stále oči i uši v pořádku.
5. Píseň moře
Ir Tomm Moore drží prapor evropské animace vysoko. I jeho vlastní
variace na mýty o selkiích je prakticky dokonalá. Co jiného ve světě
animovaných filmů? Stále panuje nadprodukce. Premiéra nějakého animáku je skoro
každý týden a málokterá z toho láká k vidění. Takže heslovitě dalších
pár pozitivních překvapení: Snímkem V hlavě se po několika slabších
filmech znovu vrátil k inteligentní zábavě Pixar, tak to snad nebude
ojedinělá výjimka. Roztažení útlé dětské klasiky Malý princ na celovečerní film
ve francouzské produkci dopadlo nad očekávání dobře. Ovečka Shaun ve filmu
dokázala, že i bezeslovný příběh dokáže utáhnout celovečerní film. Za zmínku
stojí, že po několika letech byly do kin uvedeny hned dva české loutkové filmy,
dokonce ve stejný měsíc a s podobnými názvy. Ani jeden jsem neviděl, viz
níže.
Překvapení roku. Nikdy jsem nebyl fanouškem trilogie Šílený
Max, kterou jsem bral jen jako slušná akční béčka. Vloni ale dorazil ultimátní
akční nářez, který se nezdržuje s psychologií postav a do svého šíleného (ale
funkčního) světa nás bere na jednu automobilovou honičku tam a zase zpátky. V
krátkých nadechnutích mezi akcí se dozvídáme další detaily o tomto
postapokalyptickém světě, postavy jsou definovány jen svým chováním v akci.
Charlize Theronová je přitom trochu překvapivě hlavní hrdinkou, což zvládá s
přehledem. Tom Hardy v titulní roli zdatně přihrává, třetím výrazným hercem je
Nicholas Hoult. Junkie XL dodal perfektně padnoucí soundtrack, kostyméři z Wety
se opět vytáhli a poklonu bych měl vyseknout i tvůrcům těch šílených vozidel.
Vysoké a strmé oranžové duny pouště Namib pak skvěle dotvářejí pozadí.
Sedmdesátník George Miller natočil nejlepší akční film přinejmenším desetiletí!
V roce 2014 jsem v Karlových Varech navštívil 48
projekcí. Na vítěze Křišťálového glóbu jsem si ovšem počkal až do ledna 2015.
Pozdě, ale přece! Gruzínský film odehrávající se na řece Inguri tvořící hranici
s Abcházií plyne jako řeka. S minimem dialogů i děje tvoří dokonalý
protipól výše uvedené Zběsilé cestě. A když už jsem se dostal k těm Karlovým
Varům, tak jsem jubilejní 50. ročník úplně neodpískal. Sice bych na ten termín
nedostal dovolenou, a i kdyby ano, stejně bych na tamní pobyt neměl peníze, ale
vydal jsem se na cestu přes půl republiky a zpátky, abych viděl čtyřicetiminutový
dokument Já vím, žes to byl ty: John Cazale známý, neznámý. Snad tento osobní
rekord nebudu chtít překonávat. ;-)
Petr Zelenka po pár matoucích upoutávkách (a dost ošklivém
plakátu) nezklamal a zase příjemně překvapil. Jako zručný mystifikátor totiž
poslal do kin film o filmu Ztraceni v Mnichově. Zatímco o nejlepším českém
filmu roku nemám pochybnosti, kvalitních domácích filmů bylo překvapivě docela
dost. Byly tu Kobry a užovky a Domácí péče, Sedmero krkavců dokázalo, že
navzdory vánočním snahám České televize se stále dá natočit kvalitní filmová
pohádka a u Mallory bylo vidět, že i časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové
mohou mít happy end. Bohužel jsem neviděl filmy Malý Pán a Nenasytná Tiffany,
viz níže.
Velice zábavná hra na půdorysu klasické bondovky. Ano, měli
jsme tu roku uvedení nového dobrodružství agenta 007. Takže nás nejdříve čekalo
nadstandardní množství bondovských nápodob či parodií. Kromě zmíněné akční
komedie Matthewa Vaughna se tedy objevil Špión Paula Feiga s Melissou McCarthyovou
v hlavní roli. Bavil jsem se u toho mnohem lépe, než jsem od filmu obou uvedených
tvůrců čekal. Guy Ritchie dodal retrokomedii Krycí jméno U.N.C.L.E., která sice
byla velmi stylová, ale s příběhem už to bylo slabší. A kromě komedií
přišel i další akční film s postavou neohroženého agenta Ethana Hunta
Mission: Impossible – Národ grázlů. A když se nakonec objevil Bond ve filmu
Spectre, ukázalo se, že všechny výše uvedené filmy byly lepší. Zklamání roku.
10. Medvěd
Klasika ve svém vlastním žánru viděná na pražském
Febiofestu. Ani tento film jsem předtím na velkém plátně neviděl, a rozhodně mu
to na něm slušelo. Hostem festivalu byl režisér Jean-Jacques Annaud a beseda s ním
po projekci filmu nejspíš jeho snímku pomohla do mé osobní elitní desítky. Z dalších
festivalů jen dodávám, že na Das Filmfestu jsem navštívil přes 40 let staré
drama Strach jíst duše, z festivalu Be2Can jsem viděl jen íránské Taxi Teherán, jinak viz níže. Ze čtveřice severských dramat u mne na jaře i na
podzim zvítězili Dánové: Na scestí a Obviněný.
Film Muž na laně mi po pár letech stál za projekci ve 3D,
jinak se této ptákovině úspěšně vyhýbám. Kromě výše uvedené desítky mě potěšil
třeba Spielbergův Most špiónů. Zmínit musím i pár až nevybíravě odsuzovaných
filmů, které se mně osobně velmi líbily: Jupiter vychází a Hacker. Zejména
Hackerovi utekla moje první desítka jen velmi těsně (o medvědí chlup). A teď k tomu, co jsem
neviděl. Ne každý film dorazí do našeho biografu. A občas dorazí, když jsem
zrovna v práci. Chápu, že v Jičíně je minimum černošského publika,
takže na takové Straight Outta Compton bych přišel jen já, ale tady se nehrály
ani filmy jako Purpurový vrch nebo Sicario: Nájemný vrah (ano, vzpomínám jen na
tituly z posledních měsíců). A zaváhání se nevyplácí, protože když jsem
zjistil, že Malý Pán by mě vlastně zajímal, bylo už pozdě. Všechny tři projekce
už jsem prošvihl. Nejpodivnější je ovšem případ filmu Nenasytná Tiffany, jehož
plakáty byly nejdříve vylepeny po celém městě, aby postupně zmizely, aniž se
film objevil na programu zdejšího biografu.
Zdejší kino promítá, pokud přijdou alespoň dva diváci. Takže
poprvé jsem narazil na to, že jsem sám, u filmu Láska na první boj. Dobře,
doslova přeložit anglický název francouzského filmu postavený na slovní hříčce
je blbost a distributor si následný nezájem zaslouží. Podruhé to bylo u filmu
Krycí jméno U.N.C.L.E., což mě docela překvapilo. Stejně jako fakt, že se film
(asi pro velký úspěch) o dva měsíce později objevil na programu znovu. Tak jsem
to zkusil podruhé a vyplatilo se, bylo nás v sále dokonce pět! Třetí
neúspěch se nesl v rámci festivalu Be2Can a německého filmu Victoria.
Uznávám, že i mně chvíli trvalo, než jsem objevil relevantní informace, že by
stálo za to film vidět. Plakát s neznámou tváří a ženským jménem prostě
nestačí.
DVD už jsem prakticky přestal kupovat, letos jsem jen přes
Aukro doplnil pár klasik za pár babek: Bílá nemoc, Intolerance a Vrah mezi námi. I nákup Blu-ray disků jsem z finančních důvodů řešil jen přes Aukro.
Potěšilo mě levné získání již roky vyprodaného filmu Někdo to rád horké, ostatně
tyhle staré filmy se dají často koupit opravdu levně, takže jsem koupil i Bod zlomu, Byt, Lovce jelenů, Nesmiřitelné, Taxikáře či Terminátora. Také se mi
povedlo za rozumný peníz pořídit kompletní seriál Bratrstvo neohrožených. Ale
sem tam vyjde i relativně nový titul, třeba Cirque du Soleil: Vzdálené světy, Vše je ztraceno či naposledy za dvě stovky Johna Wicka. Tím mám tedy doma první BD
ozvučený v Dolby Atmos. Tedy další věc, kterou si u sebe doma neumím
představit. Z množství filmů viděných v televizi zmíním aspoň hudební
dokument Pátrání po Sugar Manovi, legendární western Červená řeka či po výše
uvedené Písni moře dohnaný debut Tomma Moorea Brendan a tajemství Kellsu.
Žádné komentáře:
Okomentovat