pondělí 11. ledna 2016

Rok 2015 – knižní TOP 5

Pět nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2015 s krátkým komentářem:

Andy Weir: Marťan

Dobrodružná sci-fi s chytrým a odhodlaným hrdinou. Autor ho chytře charakterizoval jako vtipálka a věčného optimistu, což mu pomohlo do knihy, kde jde neustále o život, zapojit slušné množství humoru. Příběh má spád hned od první strany a pak už jen stačí otáčet stránky, protože tohle se čte skoro samo. Navíc se tu dodržují fyzikální zákony a logika. Chvíli to sice vypadá jako důsledná aplikace zákona „jestli se něco může pokazit, určitě se to pokazí“, ale vesmír opravdu není místo vhodné k životu člověka… Oblíbená pasáž: popis fyzikálních vlastností proteinových tyčinek vystavených extrémnímu přetížení při startu kosmické rakety, což nakonec vede až ke zkáze tohoto nosiče nákladu. ;-) U mě knižní pecka roku!

Andy Weir začal knihu psát jen jako koníčka pro vlastní zábavu. Výsledek svého snažení postupně po jednotlivých kapitolách zveřejňoval na svém webu. Na žádost fanoušků z toho nakonec udělal e-knihu, kterou za nejmenší možnou cenu (99 centů za stažení) umístil na stránky on-line knihkupectví Amazon. Když za první 3 měsíce zaznamenala 35 tisíc stažení, ozvala se klasická knižní vydavatelství i vydavatelství audioknih. Po šestimístné sumě od vydavatelství ještě přišla další nabídka od filmařů za práva na zfilmování. Americký sen v praxi.

Takže ještě pár slov k filmové adaptaci. Zjednodušení příběhu na některých místech skřípe. Buď dělá z hlavní postavy blbce (viz exploze na samém začátku výroby vody) nebo vytváří vyložené nesmysly (např. monolog o vesmírném pirátství je ve verzi, kde Mark svojí nepozorností nepopravil Pathfinder elektrickým proudem, naprosto bezpředmětný). A také se někam vytratilo napětí. Možná Andy Weir věděl, proč mu těch klacků pod nohy házel tolik. V knize bylo i víc humoru, ale vzhledem k tomu, že film aktuálně získal Zlaté glóby v žánru komedie, tak to asi filmařům stačilo. A poslední srovnání: obálka prvního českého vydání má lepší slogan než samotný filmový plakát.

Joe Hill: Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy

Po dvou románech se českého překladu konečně dočkala první kniha Joea Hilla, povídková sbírka 20th Century Ghosts (původní název). Já bych ji neoznačoval přímo za sbírku hororů, i když jich v ní několik je. Každopádně je Joe Hill rozený vypravěč. Autor se ve skutečnosti jmenuje Joseph Hillstrom King a je synem Stephena Kinga. Volbou uměleckého jména se rozhodl neschovávat se za slavného otce. Když vezmu v úvahu, že šlo o jeho první vydanou knihu, tak mě pobavil fakt, že ji se vší skromností otvírá povídkou Nejlepší nový horor. A za zmínku stojí i příběh, který se dostal do názvu českého vydání. Hlavními postavami této povídky jsou totiž statisté při natáčení hororu Úsvit mrtvých, kteří jsou nalíčeni jako zombie. Jiný strašidelný prvek v této povídce nenajdete. Sice jeho stylu nesedí dvoustránkové miniatury, ale i Mrtvé dřevo má nakonec něco do sebe. Trochu slabší mi připadalo snad jen Lepší než doma, a tady za to dost pravděpodobně může baseballové prostředí, protože přiznávám, že tuto americkou kratochvíli jsem se nikdy neobtěžoval pochopit. Zajímavá je třeba Otcova maska, nad kterou se čtenář musí opravdu zamyslet, což běžný horor po čtenáři prakticky nevyžaduje. Překlad občas drhne a redakční práce také, ale i tak doporučuji.

Amos Oz: Scény z venkovského života

Málokterá kniha má přesnější název. Autorovi ani tak nejde o příběhy, jako o lidi a atmosféru místa. Takže ho nezajímá, jak to dopadne, a místo pointy začne vyprávět o někom jiném. Občas mě napadlo, že by Oz mohl psát horory – Kopání, Ztracený i Zpívání jsou od nich jen krůček (případná pointa by je buď musela takto žánrově zařadit, nebo úplně shodit). U druhých dvou jmenovaných to ještě zvýrazňuje vyprávění v první osobě. To platí i pro poslední čtyři stránky skrývající se pod názvem Kdesi daleko v jiné době, což je dost panoptikální scéna z jakéhosi pekla na Zemi. Nejdřív se mi zdálo, že je kniha moc útlá, ale po těch posledních čtyřech stránkách už jsem nechtěl, aby autor zašel ještě někam dál. Vynikající, i když by mi to bez toho závěrečného příspěvku připadalo lepší.

My jsme vám to říkali

Volné pokračování sborníku Odpor je zbytečný, na který navazuje i název. Tu první knížku jsem nečetl, takže jsem se s žánrem re-pre seznamoval až tady. Re-pre (real prediction) je definováno takto: „Příběh se stává reálným už ve chvíli, kdy po dopsání textu ještě nestihl zaschnout inkoust na autorově brku.“ Autory povídek jsou Jan a Zuzana Hlouškovi, Jaroslav Svoboda, Lenona Štiblaríková, Iva Mrkvičková, Martin Vondráček, Milan Kováč a Zdeněk Jarchovský, doslov napsala Františka Vrbenská. Dva z autorů jsou Slováci, takže i všechny jimi napsané povídky jsou ve slovenštině. Současné trendy zejména informačních technologií dovedené do absurdních podob jsou podstatou celého žánru. Na rozdíl od běžných antologií obývá většina povídek stejný prostor a občas se v nich vyskytují i stejné postavy, takže je záhodno číst knihu v uvedeném pořadí povídek, jakoby šlo o román. Poslední povídka sice notně vybočuje z definice žánru re-pre, ale její místo je zde logické. Povedené jsou také ilustrace Jaroslava Svobody. Za pozornost stojí povídka Z análů SUPa, která je celá vyvedená graficky ve formě výpisu z několika komunikačních programů (SUP = systém uživatelské podpory). Doporučuji přečíst co nejdříve, dokud se tím ještě můžeme bavit. Za chvíli ledacos z toho může být realita. ;-)

Ladislava Chateau: Vlak do Výmaru

Volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem aneb kolaborace francouzských intelektuálů za 2. světové války v esejistické knize české autorky. Ta se snažila navodit dojem chronologického řazení knihy, ale moc to tak nefunguje a stejně se různě přeskakuje. Ale to nakonec nijak nevadí. Jen udivuje, že pod rokem 1943 je prakticky pouze celý životní příběh muže jménem Pierre Drieu La Rochelle a pak na dvou a půl stranách shrnuté, co se událo ve zmiňovaném roce. Kniha také předpokládá alespoň základní znalosti francouzštiny a němčiny. Já nemám ani jedno. Překlepů není moc, a většinu jich odnesl Robert Denoël, který je každou chvíli uváděn jako Denöel. Za sebe dodávám, že mi to přišlo čtivé a poučné, aniž bych o někom ze jmenovaných pánů kdy předtím slyšel.

Žádné komentáře:

Okomentovat