Pět nejzajímavějších knih,
které jsem přečetl v roce 2019 bez ohledu na kategorie.
Milan Kundera: Kniha smíchu a
zapomnění
Tuhle knihu napsal Milan
Kundera kolem roku 1975, tedy v době, kdy opouštěl Čechy a se svou ženou
se stěhoval do Francie. Označuje ji za román, ale já nejsem literární teoretik,
takže pro mne výrazy jako „nový román“ či „román ve variacích“ jsou španělskou
vesnicí. Takže jsem to bral jako takových šest a půl příběhů, u kterých jsem si
ani nebyl jistý, zda záleží na jejich pořadí v knize. Šest z nich mi
přišlo výborných, jen Taminina smrt
jakoby byla o třídu slabší. Kunderu jsem každopádně četl někdy v první polovině
90. let, takže na něj nejsem žádný odborník. Celkově převládala spokojenost, i
těch zapamatování hodných myšlenek tu bylo dost. Kniha obsahuje doslov Sylvie
Richterové.
Václav Macek: Ján Kadár
Biografie režiséra Ján Kadára
je s 360 stranami nejdelší knihou, kterou jsem četl v cizojazyčném
originále. ;-) Autor probral jeho život od mládí na jižním Slovensku, přes
válečný pracovní tábor v severním Maďarsku, poválečné filmové začátky na
Slovensku, celou jeho českou filmografii, spolupráci s Elmarem Klosem až
po emigrantské kapitoly z USA a Kanady. Zdůvodňuje tu svůj závěr, že ze
všech pohledů, podle kterých chápeme práci režiséra, byl jediným režisérem
všech filmů, u kterých v titulkách čteme „režie: Ján Kadár, Elmar Klos“,
pouze Kadár. Ostatně o jeho tvorbě v emigraci se u nás na rozdíl od
Formana či Passera také prakticky nic neví. Kadár byl tedy držitelem Oscara pro
nejlepší zahraniční film za český snímek Obchod na korze a Zlatého glóbu pro nejlepší zahraniční film za kanadský snímek Co mi táta nalhal. A v roce 1970 mu
producenti nabízeli režii Kmotra –
odmítl, protože o mafii nic nevěděl. Profesionálně odvedená kniha samozřejmě
obsahuje bohatý poznámkový aparát, ocenění, filmografii, vybranou bibliografii
a jmenný i názvový rejstřík.
Shirley Jacksonová: Dům na
kopci
Strašidelný román z roku
1959 patří k jednomu z hlavních pilířů celého hororového podžánru.
Strašidelný dům, jehož název je tu ponecháván v originální podobě Hill
House, přijíždí prozkoumat čtveřice pátračů, kteří mají přijít na kloub
strašidelným jevům, kterými je stavení proslulé. Výborné budování atmosféry, propracovaná
psychologie postav, ale pak vtrhla na scénu příšerná paní Montagueová (manželka
jednoho z pátračů) a horor se překlopil v komedii. Nějak jsem tento
autorčin krok nepochopil. Román končící pasáží citovanou ze svého prvního
odstavce se dočkal řady filmových adaptací od nejklasičtější z roku 1963
až po nejaktuálnější seriálovou verzi z podzimu 2018. Kniha obsahuje
doslov Laury Millerové.
Čtivá kniha o tom, co se dělo
i děje v restauracích. Příběhy kuchařů, číšníků, gastrokritiků i sociologů
zaměřených na kulturní prostor restaurace. Běžní hosté tu téměř zastoupeni
nejsou. Výjimkou jsou slavní literáti či malíři – ostatně na obálce je
reprodukce obrazu Edwarda Hoppera New
York Restaurant z roku 1922. Po třech převážně chronologicky
odvyprávěných částech od začátků v Paříži okolo roku 1760 po současnost
následuje kapitola Interpretace, kde nám autor osvětlí leckteré nejasnosti.
Konečně dojde i na definice restaurace či popis vlastní metody montáže. Na
konci je 36 stran poznámkového aparátu pro sociology a další badatele, osm
stran rejstříku a tři stránky kulinářského slovníčku. Překladatelka i
redaktorka odvedly dobrou práci.
Milan Pohl: Střepy
v prachu
Hlavní hrdina Pavel se nemůže
smířit s náhlou smrtí svého kamaráda, třicetiletého řidiče autobusu Jirky.
Několik let poté se rozhodne o Jirkovi a jejich přátelství napsat knihu. Jenže
začíná narážet na limity vlastní paměti. Možná by mu mohla pomoci nově nabízená
paměťová kúra… Novela tak akorát na jedno deštivé odpoledne sice tematizuje
blednoucí a nejasné vzpomínky na zemřelého blízkého přítele, ale rozhodně to
není depresivní čtivo. Autor zjevně literárně přepracoval vlastní zážitky,
proto působí veškeré interakce mezi postavami velmi životně. Žádné
jednorozměrné figurky charakterizované pár základními vlastnostmi. Fantastická
nadstavba základního příběhu je použita pro zesílení zamyšlení o fungování
lidské paměti a nijak neruší ani čtenáře vyhýbajícího se sci-fi. Jsou tu dobře
napsané dramatické situace i trocha humoru, takže tuhle jednohubku mohu klidně
doporučit. Mimochodem, je to jedna z těch knih, které ve verzi vytištěné
na papíru vůbec nevyšly.
Žádné komentáře:
Okomentovat