Febiofest 2021

Poslední festival, kterého jsem se zúčastnil, byl Febiofest v dubnu 2019. V tom roce jsem se nedostal do Karlových Varů, stejně jako letos. A jelikož Febiofest byl, stejně jako loni, odložen na září, tak je to můj první filmový festival po dvou a půl letech.

 

Pro jistotu jsem startoval něčím lehčím a zašel na francouzskou komedii Nadměrná velikost (Énorme, 2019, 98 min.) zařazenou do sekce Girls in Film. Scenáristka a režisérka Sophie Letourneurová se rozhodla otočit obvyklé role ve vztahu muže a ženy a natočila příběh o slavné koncertní klavíristce a jejím manželovi, který jí dělá asistenta, manažera, tlumočníka, bodyguarda atd. Doma manžel řeší nakupování, jídlo i úklid a tvrdí, že „za každou slavnou ženou stojí její manžel“. A najednou si vezme do hlavy, že chce dítě. S čímž by manželka nesouhlasila, takže jí místo antikoncepce začne dávat nějaké vzhledově podobné umělé sladidlo. A otočení rolí pokračuje i nadále. Zatímco se žena snaží svoje těhotenství ignorovat, manžel chodí na těhotenské kurzy a nejradši by budoucí dítě i kojil… Největší výtka vyplývá z toho, že při důsledném aplikování tohoto konceptu z toho nevyhnutelně žena vychází jako blbka, ale jinak to byla nadprůměrně vydařená komedie s pro mne neznámým hereckým obsazením. A to jsem ještě netušil, že se mi ze vztahu rodičů a dětí stane hlavní téma festivalu.

 

Melodrama Nikam zvlášť (Nowhere Special, 2020, 96 min.) natočil v koprodukci Velké Británie, Itálie a Rumunska scenárista a režisér Uberto Pasolini v severoirském Belfastu. Vypráví příběh pětatřicátníka, který se živí jako umývač oken a vychovává svého tříletého synka. Manželka mu krátce po porodu řekla, že si život na západě představovala jinak, koupila si letenku zpět do Ruska a zmizela. Jako dítě vychované v dětském domově nemá žádné příbuzné, a teď navíc čelí diagnóze rakoviny v konečném stadiu. Takže zbývá jediné – pokusit se zajistit svému synkovi lepší život, než měl sám. Tak s ním (a často za doprovodu sociální pracovnice) objíždí potenciální pěstouny, a skoro všude během chvíle zjišťuje, že neodpovídají jeho představám. Ale zdravotní stav se zhoršuje a čas se krátí… Celý film stojí na herci Jamesi Nortonovi a malém Danielu Lamontovi, který hrál jeho syna. Ostatně, kdyby tento vztah nefungoval, tak by film nezachránilo nic. Mezi výtky patří jednak hudba, která občas až příliš tlačí na pilu, a také fakt, že je film natočený podle skutečné události. Pokud si scenáristé nedokáží vymyslet ani takovýto příběh, tak co už?

 

Maďarské drama Les – vidím tě všude (Rengeteg – Mindenhol látlak, 2021, 112 min.) scenáristy a režiséra Benedeka Fliegaufa si zaslouží uvést trochu zeširoka. Fliegauf v obou funkcích debutoval roku 2003 dramatem Rengeteg, do češtiny překládaným jako Houština. O osmnáct let později na svůj debut ideově navázal, a Febiofest nám do těch názvů vnáší zbytečný zmatek. První film jsem neviděl, ale podle dostupných informací, jde o velmi podobnou formu. Film v Praze uvedli dva z herců, z nichž jeden film stříhal a druhý k němu složil hudbu (velmi minimalistickou). Oba o filmu mluvili jako o „no budget movie“, tedy filmu bez rozpočtu. Sestává prakticky pouze z dialogů dvou, maximálně tří postav převážně v nočních interiérových scénách. Ven se sice v několika záběrech také podíváme, ale to jsou jen scény dokreslující příběh. Sedm různých rozhovorů snímaných z bezprostřední blízkosti v běžných bytech nespojuje na první pohled skoro nic, ale celkově vytvářejí obraz dnešní společnosti. Dialogy jsou to převážně velmi vyhrocené, což je aspoň herecky vděčná parketa. Artový film ve své krystalické podobě.

 

Drama Otcovská péče (Otac, 2020, 120 min.) bylo zařazeno v sekci Delikatesy z východu a vzniklo v koprodukci Srbska, Francie, Německa, Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Scenárista a režisér Srdan Golubović nás zavádí do odlehlé srbské vesnice, kde je nouze o práci. Manželka hlavního hrdiny už bídu nevydržela a pokusila se o sebevraždu. Než na místo doběhl z lesa, kde zrovna kácel dříví, manželku odvezli do nemocnice a obě děti sebrala sociálka. Během následujících dní se dozvěděl, že žena z nemocnice poputuje rovnou na psychiatrii a děti mu nevrátí, dokud neprokáže, že je schopen se o ně postarat (tedy zejména mít stálé zaměstnání). Zatím jsou u pěstounů ve vesnici, odkud pochází předseda místní sociálky. Tam za výchovu dětí dostávají peníze od státu, a jistý podíl jde do kapsy předsedovi. Jak s tím bojovat? Jeden otcův známý mu sepíše odvolání a hlavní hrdina se s ním vydává na pěší pouť do Bělehradu na ministerstvo (na autobus nemá a nechce, aby skončilo někde v šuplíku). Pěší road movie není zrovna obvyklý žánr, a i když to v závěru vypadá, že pouť byla zbytečná, přece jen tu prosvitne jiskřička naděje.

 

Polsko-irské drama Nikdy nepláču (Jak najdalej stąd, 2020, 93 min.) scenáristy a režiséra Piotra Domalewskiho bylo zařazeno do sekce Generace, tedy mezi filmy o mladých. Sedmnáctiletá Polka Ola byla na začátku filmu potřetí vyhozena ze závěrečných jízd v autoškole, což ji mimořádně štve, protože jí otec slíbil auto, ale slib podmínil jejím řidičákem. Ola žije s matkou a hendikepovaným bráchou na vozíku v domě bez výtahu, takže jí připadá, že aspoň to auto by si zasloužila. Jenže náhle přijde z Irska zpráva, že její otec zemřel při nehodě v práci. V rodině není nikdo jiný, kdo by se domluvil anglicky, takže Ola chtě nechtě místo cesty do školy nasedá na letadlo do Dublinu, aby zařídila převoz otcových ostatků domů do Polska. Tam naráží na fakt, že o svém otci nic nevěděla. Byl pro ni jen vzdálenou osobou, která jim pravidelně posílala peníze na účet. Také neumí komunikovat s ostatními. Ale pokud jí otec sliboval auto, neměl by mít někde nešetřené peníze? Tak divák sleduje, jak krůček po krůčku dospívá, až nakonec dokáže udělat i zřejmě první neegoistický skutek v životě. Výborná Zofia Stafiejová táhne prakticky celý film sama, a to se rozhodně nedá říci, že šlo o snadnou roli. (Poznámka pro ty, kdo neumí polsky: původní název znamená „co nejdále odtud“.)

 

Kanadský film Wilcox (Wilcox, 2019, 66 min.) je hádanka. Scenárista a režisér Denis Côté debutoval v roce 2005 filmem Radisson, kde si vystačil s jedním hercem a obyvateli titulní vesnice. Kam se od té doby posunul? K filmu s jedním hercem a místními obyvateli končin, kterými hlavní postava putuje. Jen je to navíc zbavené veškerých dialogů, takže se nic nedozvíme ani o hlavním hrdinovi, ani o tom, odkud a kam vlastně putuje. Možná se jmenuje Wilcox, možná ty vojenské hadry i s nášivkou se jménem někde ukradl. Nebo je to dezertér. Cokoliv si vymyslíte. Film vám nic nepotvrdí, ani nevyvrátí. Takže se můžeme aspoň kochat kanadskou divočinou? Omyl. Obraz je většinou záměrně rozostřený, takže ani z toho nic nebude. Zato se ve zdejší krajině vyskytuje nezvykle vysoké množství vraků starých autobusů. Hudba jsou spíš ambientní plochy, a ruchy ve filmu zbaveném dialogů působí spíš rušivě. Co by to bylo za festival bez nějakého opravdu divného filmu, ale co tímto chtěl až do morku kostí nezávislý autor říci, opravdu netuším. Aspoň to bylo krátké.

 

Z Hlavní soutěže jsem viděl pouze film Kluk od velryb (Kitoboj, 2020, 94 min.) natočený v koprodukci Ruska, Polska a Belgie. Scenárista a režisér Filipp Jurjev nás v něm zavádí na nejvýchodnější cíp poloostrova Čukotka do velrybářské osady. Ve filmu tedy účinkují místní Čukčové, a přestože ve filmu zazní i ruština, většinou mluví po svém. Patnáctiletý Ljoška žije s dědou, který je jednou nohou v hrobě, a to zřejmě už několik let. Z toho občas vyplývají dialogy ve stylu: „Zítra určitě umřu.“ – „Zítra nemám čas.“ Ale víc ho trápí nedostatek dívek v okolí. Takže nepřekvapí, že se zamiluje do dívky, kterou viděl v počítači na erotickém webu. Ale jeho vyvolená je podle webové adresy někde v Detroitu, což je jen 88 km přes moře a pak „furt rovně“. Jeho cesta za vyvolenou do Detroitu je sice spíš útěkem, ale kromě trochy dobrodružství v ní nechybí ani humor (a autoři nás při ní zavedli až na Diomedovy ostrovy, a východněji to už v rámci Ruska fakt nejde). Přes úsměvnou zápletku autor dokázal příběh udržet v realistických mezích.

 

Drama Syn-Matka (Pesar-Madar, 2019, 102 min.) natočené v koprodukci Íránu a České republiky se hrálo už před rokem, a dostalo cenu Amnesty International Febiofest Award. Jeho režisérka Mahnaz Mohammadiová byla členkou letošní poroty, díky čemuž se v rámci sekce Speciální projekce: Porota film dostal opět do programu. Vdova Leila má dvanáctiletého syna Amira a malou dcerku. Pokud by přijala nabídku k sňatku od řidiče autobusu Kazema, musela by se vzdát svého syna. Kazem má totiž doma dospívající dceru, a ta nesmí žít pod jednou střechou s mužem, který není její pokrevní příbuzný, až do svatby. Což znamená tak tři roky. Kam se synem, když nemá žádné příbuzné, ke kterým by ho mohla dát? A tak Amir dočasně skončí v ústavu pro hluchoněmé. Aniž by ovládal znakovou řeč, postupně zjišťuje, že to není na měsíc, ale na roky, a bude muset o svém životě rozhodnout sám. Další typické íránské drama s problémy, které jsou ve většině světa nemyslitelné. A které v zemi jako je Írán nemá žádné správné řešení. Česká koprodukce se podle závěrečných titulků zřejmě omezovala jen na obrazovou a zvukovou postprodukci. Na diskuzi s režisérkou jsem nezůstal, i když rozhodně měla potenciál být zajímavá, a radši jsem zamířil na vlak domů.

 

Rumunskou komedii Kampaň (Berliner, 2019, 93 min.) zařazenou do sekce Delikatesy z východu, bych si normálně nevybral, ale bylo 15 dní do parlamentních voleb, takže jsem to šel zkusit. Scenárista a režisér Marian Crisan si vystačil s málem. Politikovi se porouchala služební Dacia Duster na okraji pole, které zrovna oral místní traktorista. Tak je odtáhl k sobě domů. A politik se přes noc rozhodl tu zůstat a vést kampaň z venkova. Ostatně, dnes není třeba mít nějaký program, důležité jsou příspěvky, které bude jeho podřízený umisťovat na sociální sítě. Tedy s kým a při čem se nechat zvěčnit. Cituji z programu festivalu: „Sarkasticky laděná černá komedie tepe faleš a prázdné fráze vrcholových politiků stejně jako apatii průměrného voliče.“ Ve skutečnosti je komedie krotká, až bezzubá. K nám se z rumunské produkce dostává jen špička ledovce, tohle je jen důkaz, že i tam jinak vznikají lokální, čistě průměrné filmy.

 

Japonský scenárista a režisér Hirokazu Kore'eda měl v programu festivalu vlastní profilovou sekci čítající šestici filmů. Nepochybuji, že všechny patřily do první desítky nejlepších filmů festivalu, ale vybrat si všechny, tak bych měl program málo pestrý. Tak jsem zvolil jen ten nejstarší z výběru, snímek Nikdo to neví (Dare mo širanai, 2004, 141 min.). Do malého bytu se nastěhovala svobodná matka s dvanáctiletým synem. Ze dvou kufrů vylezly nejmenší děti, starší dcera do bytu proklouzla v noci. Matka je ovšem sama ještě nedospělá, takže občas zmizí. Někdy třeba na měsíc, nebo i na déle. Hlavním hrdinou je tedy dvanáctiletý Akira, který se snaží zvládat své tři sourozence. Ani jeden nechodí do školy, takže žijí opravdu mimo všechny struktury. Peníze docházejí, postupně je odpojen plyn, elektřina i voda, a matka se stále nevrací. Může tahle černá můra pracovníka sociálky vůbec skončit dobře? Suverénně natočené drama s mladými neherci nikam nepospíchá, ale autor velmi dobře ví, co chce ukázat, a co ukazovat nemusí. Inspirováno článkem z novin, takže něco takového asi možné je. Nejlepší nakonec, přesně podle plánu.

 

Febiofest Praha, 17. – 24. 9. 2021