neděle 6. dubna 2025

Rok 2024 (nejen) na plátnech kin

V roce 2024 jsem na plátnech kin viděl 57 filmů a stálo mě to 8 949 Kč (průměrná cena za jedno představení tedy činila 157 Kč). 12 + 1 projekci si připsal MFF v Karlových Varech (+1 = oficiální festivalové ozvěny v Praze), dalších pár filmů jsem viděl v pražských artových kinech Pilotů (Sestry z kouřové sauny) a Lucerna (Kos v ostružiní) a dvakrát jsem doháněl resty v multiplexu CineStar Anděl (Konkláve a Heretik – zřejmě kino pro náboženské thrillery). Zbývající čtyřicítka projekcí připadá na domovský biograf Český ráj.

 

Desítka nejlepších filmů:

 

1. Monty Python: Život Briana – geniální parodie na biblické příběhy z roku 1979 prostě nenašla žádného současného přemožitele

2. Monty Python a Svatý Grál – absurdní historická komedie stejně stará jako já skončila v těsném závěsu

3. Anora – překvapivě jsem se shodl s americkými akademiky a nejlepším filmem roku 2024 se pro mne stal tento sebevědomý mix několika žánrů

4. Benzínová duha – nezávislé road-movie o dnešní mládeži pro mne bylo nejlepším filmem z karlovarské filmové nadílky

5. Zimní prázdniny – hořká konverzační komedie pro tři herce, aneb Alexander Payne opět v nejlepší formě

6. Až na věky – norské drama si odvezlo pár cen z karlovarské hlavní soutěže, a byl to zasloužený triumf

7. Občanská válka – filmová pocta válečným fotografům tvářící se jako válečné sci-fi, aneb u Alexe Garlanda si divák nikdy není jistý, na co jde

8. Chudáčci – groteskní frankensteinovská komedie o ženské emancipaci od experta na divné filmy

9. Ještě nejsem, kým chci být – českým filmem roku je pro mne opět dokument, tentokrát originální portrét fotografky Libuše Jarcovjákové

10. Rivalové – milostný trojúhelník tří tenistů jako mnohem promyšlenější film, než jsem čekal

 

Z domácí tvorby jsem až na dokument Identita: Film o českém grafickém designu viděl všechno, co jsem vidět chtěl. Tedy 5 hraných filmů, 2 animované filmy a 6 dokumentů. Nejlepší šestka by u mne vypadala takto: 1. Ještě nejsem, kým chci být, 2. Architektura ČSSR 58-89, 3. Velký finále PSO, 4. Život k sežrání, 5. Ten, co slaví každý den, 6. Vandráci na ostrově lidojedů. Asi to není dobrá zpráva pro naši hranou kinematografii, ale nesnažím se být běžným divákem. 😉

 

Samozřejmě jsem zase spoustu pravděpodobně výborných filmů prošvihl. Oceňovanou britskou Zónu zájmu u nás hráli několikrát, ale pokaždé jsem byl v zaměstnání. Totéž platí i pro dánského historického Bastarda. Jiného člověka jsem chtěl vidět už ve Varech, nakonec jsem ho nestihl ani v běžné distribuci. Rozzum v divočině se hrál vždycky odpoledne, když bylo venku krásně, takže jsem dal přednost aktivnější zábavě. Originální podívanou mohly být třeba Stovky bobrů. Bát jsem se mohl u hororů Duše prokletých či Nepřivolávej nic zlého. Na druhou stranu se snažím to zbytečně nepřehánět s podporou pokračování výdělečných filmů, jelikož mě současná seriálovost dvakrát nebaví. Takže jsem po zralé úvaze vynechal filmy jako např. Godzilla x Kong: Nové impérium, Království Planeta opic a Gladiátor II.

 

Nejvíce jsem se v kině nudil u životopisného dramatu Priscilla, načež jsem se rozhodl si z druhé řady projektu Tady Vary vybírat jen to, co mne zajímá. Zatím se to osvědčilo.

 

Pokud to v uplynulých letech vypadalo, že se moje sbírka filmů na Blu-ray discích už příliš rozrůstat nebude, tak mi jich v roce 2024 naopak přibylo hned 18, z toho žádná novinka. Samé klasiky: 4 české (Adelheid, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny, Postřižiny), 3 slovenské (Obrazy starého sveta, Zbojník Jurko, Krvavá pani) a světová jedenáctka (Okno do dvora, Carrie, Zběsilost v srdci, Twister, Zamilovaný Shakespeare, Úsvit mrtvých, Věčný svit neposkvrněné mysli, Let číslo 93, Potomci lidí, Pokání, Melancholia). Ročníky 1954 až 2011. Nové filmy, které by mě zajímaly, prostě dnes končí někde na streamech…

 

Nejlepší, co jsem viděl v televizi, byly americká sci-fi romance Ona a belgické drama o dospívajících chlapcích Blízko. Naprostou ztrátou času se ukázal domácí podivný patvar jménem Bandité pro baladu. Podobně se koncem roku vytáhla ČT se seriálem Lovec, který by se spíš dal používat jako pádný argument pro zrušení koncesionářských poplatků.