Fotoblog: s nádražákem po světě

Po světě jsem v uplynulých letech jezdil jako cykloturista. Ale většinou jsem nezapomínal, že jsem nádražák, což je stejně povolání jako diagnóza.

Namibie

Hlavní město Windhoek leží v nadmořské výšce zhruba 1700 metrů. Odtud jsme vyjížděli k jihu, abychom si ještě mírně vystoupali až do 1944 metrů, což bylo na nadjezdu nad úzkorozchodnou železniční tratí. Dalších 5 hodin a 20 minut jsme podél této trati jeli po větru z kopce. Železniční doprava byla nulová.

Podél trati jsme jeli ještě asi 230 km při autobusovém přejezdu. Nikde ani kolo. Na vlaky jsem přestal věřit. Železničním unikátem je ovšem obec Seeheim. Zde je významná odbočná stanice a naproti místnímu nádraží vyrostly dva hotely, které jsou v současnosti spojeny do jediného hotelového komplexu. A to je celý Seeheim: nádraží a hotel, třetí stavení tam nenajdete. Situace se opravdu má tak, že tady vlakové spoje natolik nenavazovaly, že se vyplatilo tu postavit hotel(y). Nádražák ve mně byl zrovna přehřátý a stanici si nevyfotil, takže aspoň hotel. :-/

Dalšího dne cestou ze Seeheimu jsem ovšem najednou zaslechl vlak, zvládl nespadnout z kola, zastavit, vytáhnout foťák a několikrát ho cvaknout. Tak přece tu jezdí!

Stanice? Výhybna? Kdo ví…

Jižní Afrika

Opět hned první den jízdy po Jižní Africe jsem zahlédl vlak. Tady je všechno zatrolejované, ale kdybych to býval tušil, zkusil bych spíš video (nejlépe na nadjezdu nad tratí o kousek dál). Dvě lokomotivy v čele, postupně dvě vložené a jedna vzadu na postrku. Tento nákladní vlak kolem nás projížděl dvě minuty. Jak asi vypadá nádraží, do kterého něco takového pravidelně vjíždí? Nebo tam mají tolik lokomotiv, aby to mohli roztrhat na několik kolejí? Samé otázky, odpověď žádná.

Na jih od Kapského Města vede podél pobřeží dvoukolejná trať. S těmi vlnami, na kterých v některých místech řádí surfaři, by to byla parádní vyhlídková jízda. My jsme tu ovšem opět žádný železniční provoz nezaznamenali, i když koleje se evidentně používají.

Argentina

Opět hned první den cyklistiky a tentokrát obec El Paraíso. Mají tu nádraží, ale před kolika lety tudy jel naposledy vlak? Těžko odhadovat.

V obci Balde ve středu země (nedaleko města San Luis) už není nad čím bádat. Zdejší nádraží je evidentně mrtvé, ale zbyla tu mechanická návěstidla i nějaký nepotřebný vagón.

U slaniska Salinas del Bebedero dnes pracují pouze náklaďáky. Zbyla tu ovšem i připomínka, že se dříve sůl vozila vlaky. Parní mašinka tu má svůj pomník, u toho jsem nesměl chybět.

A jsme v Andách. Stavba trati přes toto pohoří musela být pořádný výkon. O to smutnější je, jak to všechno Argentinci zrušili a nechali zpustnout. Most drží jen pár kolejnic, nádraží vypadá jako kulisa z westernu, ocelové viadukty ale hrdě a zbytečně stojí.

Bývalé nádraží v Puente del Inca v současnosti slouží jako Muzeum horolezectví.

A takovéhle tu jezdily vláčky. Vyfoceno jako obraz v hotelové jídelně na zdi.

Vysokohorská obec Las Cuevas (3160 metrů nad mořem), nejvýše položená obec provincie Mendoza, měla nádraží, na které jezdily elektrické vlaky z nedalekého Chile. Poslední vlak do chilského Los Andes odtud odjel v roce 1984 (aspoň něco se podařilo dohledat). A ano, v Argentině evidentně nikdo staré železo nevykupuje.

Chile

Chile je normální civilizovaná země, proto je tu vlastně železnice málo zajímavým úkazem. Jezdí a funguje. Trochu nezvyklé jsou ovšem přejezdy obvykle vyplněné dalšími kusy kolejnic. Ovšem ne vždy je mezi nimi ten asfalt až ke hlavám kolejnic a ne vždy je přejezd kolmý k silnici. Takže občas je to pro cyklistu docela nebezpečné křížení s tratí.

Takže z Chile aspoň pár méně železničních věcí. Pozemní lanová dráha na kopec San Cristóbal v Santiagu má sklon 45° a délku 500 metrů.

Metro v Santiagu je také trochu složitější. Město má nějakých 5,5 miliónu obyvatel, takže se není čemu divit. Metro zde má čtyři linky označené čísly 1, 2, 4 a 5. Pokud vám něco chybí, tak linka 3 bude zprovozněna v roce 2017, tedy rok po plánovaném otevření linky 6. ;-) Tohle je linka 1 ve stanici Baquedano.

Vietnam

I ve Vietnamu mají železnice (úzkorozchodné) a jezdí tam vlaky. Žádnou nádražáckou fotku jsem tu ovšem nevyrobil. Když jsem náhodou viděl vlak, zrovna jsme si to mastili vysokou rychlostí, takže než bych zastavil, vytáhl z batůžku na zádech foťák, něco vyfotil (stihl bych vůbec jedoucí vlak?), uklidil fotoaparát a vrátil batůžek na záda, byl bych sám. A jestli jsem se v nějaké zemi opravdu nechtěl ztratit, byl to právě Vietnam. Země, kde projede vlak, načež se hned do kolejiště nahrnou desítky drobných pracovníků a začnou vyměňovat kusy kolejnic. Přičemž po zhruba deseti minutách jízdy nás mine další vlak. Jak to asi funguje? Země, kde možná nemají jediný automaticky zavíraný přejezd, zato mají socialismus a milióny lidí. Přičemž závorářské stanoviště je většinou budka tak pro jednoho stojícího Vietnamce. Ale pro fotoblog nic. :-(

Nový Zéland

Opět první den cyklistiky na Novém Zélandě. Na jihovýchodě Jižního ostrova leží region Otago, jehož obyvatelé pocházejí převážně ze Skotska. Z hlavního města regionu Dunedinu vede 64 km dlouhá železniční trať do Middlemarche. Jezdí zde turistický vyhlídkový vláček s maximální rychlostí 50 km/h. Dalších 150 km mezi Middlemarchem a Clydem drobně změnilo název z původního Otago Central Railway na současný Otago Central Rail Trail. Vlaky zde jezdily od roku 1900 do 30. dubna 1990. Pak byly koleje vytrhány a zůstala cyklistická (a turistická; otevřená je i jezdcům na koních, ale my jsme žádné nepotkali) stezka. Podle oficiálních materiálů jsou to 3 až 5 dnů jízdy na kole či 5 až 7 dnů chůze (žabaři!). A odhad činí kolem deseti až čtrnácti tisíc uživatelů ročně, plus dalších asi 80 tisíc místních, kteří používají jen část stezky. My jsme na tuto cyklostezku najeli v Hydu a po 3,5 km dorazili k prvnímu tunelu (délka 151 metrů).

O další 3 km dál kupodivu na jednom z mostů zůstaly i koleje.

Na nádraží obce Kokonga zůstaly dvě výhybky.

Na nádraží v Ranfurly je před perónem dokonce kus koleje.

Bývalé nádraží obce Wedderburn má ve staniční budově i zbytky původního vybavení. Přímo v obci je další z mostů.

Ukázka toho, jak vypadá cyklostezka poblíž nejvýše položeného bodu tratě (618 metrů nad mořem). Dva dny jsme si tu v klidu využívali všech těch násypů, zářezů, tunelů a mostů, zbytek dovolené budeme jezdit téměř jen nahoru a dolů s minimem roviny mezi tím.

Viadukt přes řeku Manuherikiu patří ke konstrukcím, jakými se mnoho cyklostezek chlubit nemůže.

Před konečnou stanicí v Clydu dokonce zbyla předvěst.

Při přejezdu podél západního pobřeží k severu jsme potkali několik pozoruhodných kuriozit. Na první z nich jsem byl naprosto nepřipraven (a stejně netuším, co bych asi vyfotil z jedoucího auta). Jedná se o železniční trať protínající kruhový objezd kousek od Kumara Junction. Takže aspoň satelitní záběr z Google Maps, kde sice při tomto zvětšení přesně nelícují asfalt a žlutá značka silnice, každopádně železniční trať je to, co vede obloukem z levého dolního rohu do pravé třetiny horní hrany výřezu. Takže ano, vážně vede středem.

O kus dál byl další jednosměrný most přes řeku Taramakau, jehož středem vedla trať. To jsem si řekl, jestli už to trochu nepřehánějí. Každopádně to byly dva v jednom: most a přejezd zároveň (silnice vede zprava a za mostem pokračuje doleva).

Jak je vidět i v největším městě na západním pobřeží Jižního ostrova, kterým je Greymouth (skoro 10 tisíc obyvatel), železniční provoz tu ale stejně bude spíše záležitostí minulosti.

V obci Runanga má pomník naložený vagónek. Aspoň vidím, co tu vozil.

Na Severním ostrově je údolí jménem Forgotten World, tedy Zapomenutý svět. To je naprosto přesný termín. Možná ani spousta Novozélanďanů neví, že tu tohle údolí je. Nevím, jak dlouhá je železniční trať v tomto údolí. Silnice tu má asi 150 km, ale většinou si kličkuje jinudy než trať. Všimněte si obrácené malé stopky u trati před přejezdem. Železniční provoz tu sice není žádný, ale prý tu v sezóně půjčují turistům drezíny. To je asi vážně možné jen tady.

Na této trati je i spousta tunelů. Proto se občas dá dobře fotit ze silnice. Jinak na Severním ostrově vlaky normálně jezdí, i když asi pouze nákladní. Ale vlastně nejsou ničím zajímavé.