Letos jsem podruhé v životě byl v Karlových Varech
na filmovém festivalu od začátku až do konce. Ani tato skutečnost ovšem mé
obvyklé karlovarské tempo nijak nepoznamenala. Zkrátka mě nezajímaly žádné
hvězdy, žádné párty ani doprovodný program, nic z toho bych nestíhal.
Takže jen stručně. Vstupenky na první dva dny jsem kupoval ve čtvrtek chvíli po
půl dvanácté. To už nebyly lístky na páteční projekci hororu Neutečeš a sobotní
projekci snímku Nick Cave: 20 000 dní na Zemi.
Pátek 4. 7. 2014
Někdo v tom prý neviděl číslo 49
První projekce začínaly ve 12:30. Částečně díky názvu jsem
se rozhodl na úvod festivalu zařadit dokument Jen jméno v úvodních titulcích. Protagonistou průměrného italského televizního medailónku je
scenárista Ugo Pirro, ale název by se vlastně až na pár výjimek dal vztáhnout
na libovolného scenáristu. Druhým filmem se stali srbští Neposlušní. To byl
takový běžný festivalový kousek, který by byl ještě lepší, kdyby režisérka
nepoužila otravnou postavu vševědoucího vypravěče, ale kvalita už přece jen
stoupala. Předčasným vrcholem úvodního dne se stal francouzský Únos Michela Houellebecqa. Nikdy by mne nenapadlo, že právě s tímto literátem zažiji
hodinu a půl zábavy. To jsem ještě ani nevěděl, že film je kompletně fikcí a
slavný spisovatel hrál sám sebe přesně tak, jak to měl napsáno ve scénáři.
Stockholmský syndrom nikdy nebyl zábavnější! Pak přišla na řadu 170 minut
dlouhá ruská adaptace románu bratří Strugackých Je těžké být bohem.
Nejhnusnější film, co jsem kdy viděl. Po celou stopáž samá špína, bláto,
sračky, chcanky, krev, vnitřnosti a podobně (omlouvám se za ten slovník, ale
mírnější výrazy zdaleka nevystihují skutečnost), ještěže to aspoň bylo
černobílé. Alexej German film točil 13 let, a kdyby loni nezemřel, třeba by
pořád ještě nebyl hotový. Dokončili ho jeho syn a vdova. A nevím, jestli se
máme chlubit, že se něco takového točilo u nás. Co zbylo z románu,
odvyprávěl komentář. Odreagovat jsem se šel na německo-kanadský experiment
Pierrot lunaire. Převážně černobílý expresivní film s písněmi
v němčině a mezititulky jak z němého filmu nahrazujícími dialogy.
Transsexuální zápletka zahrnovala mimo jiné i striptýz, masturbaci a ejakulaci,
když se takto jedna z postav snažila balit hlavní hrdinku vydávající se za
muže. Každopádně nám už letošní festivalový design chtěl naznačit, že narazíme
na nejednu prasárnu. O půlnoci zakončuji rakousko-německým filmem Temné údolí,
což je alpský western. Poprvé na festivalu vidím plný sál. Pár nalitých diváků
se na začátku něčemu hlasitě zasmálo, pak už i pomalejší jedinci pochopili, že
tento western je míněn zcela vážně a byl klid (až na občasné chrápání).
Sobota 5. 7. 2014
V 9 hodin jsem zasedl ve Velkém sálu na projekci
čínsko-hongkongského filmu Černé uhlí, tenký led. Noirový thriller ze současné
Číny byl výborný a nejlépe srovnatelný s tím lepším z hongkongské
nebo korejské žánrové produkce. Italský střihový dokument Elio Petri… Poznámky o filmaři uvedla vdova po italském režisérovi a jeden z trojice autorů
dokumentu. Ten se mimo jiné zmínil o tom, že mu jako Italovi trvalo čtyři roky,
než se dokázal dostat ke všem Petriho filmům. My jsme tu mohli během pár dní
vidět deset z jeho dvanácti filmů, z nichž je prý každý jiný. A také
každý natočený pro jiného producenta, což právě ztěžuje jejich dostupnost.
Americko-japonská Kumiko, lovkyně pokladů byla také uvedena režisérem. Ten
v diskusi po filmu vysvětlil, jak to bylo s inspirací příběhem
skutečné Japonky, která přiletěla do zimní Minnesoty hledat poblíž Farga ukrytý
poklad, který tam zbyl po konci stejnojmenného filmu bratří Coenů uvozeného
titulkem „podle skutečných událostí“. Následovala pětice krátkých filmů ze
sekce Festival krátkých filmů Praha uvádí. Nejlepší byl úvodní australský
Julian, kraťas založený na výborném hereckém výkonu hlavního dětského hereckého
představitele a perfektní pointě. Španělské Mystérium si v tomto bloku
vytáhlo kratší sirku. Skoro nikomu se nelíbilo, ale aspoň bylo nejkratší.
Britská Hmyzotopie kombinuje jednoduchý hraný film s animací neobvyklého
chování hmyzu. Taktéž britské Mass of Men je zajímavá srážka žadatele o podporu
v nezaměstnanosti s úřednicí na úřadu práce, kam dotyčný dorazil
s tříminutovým zpožděním. Na závěr přišly francouzské Ještěrky, asi druhý
divácky nejvděčnější kousek. Schůzka naslepo v tureckých lázních, černobílý
obraz a podivné dialogy v očekávání tajemné neznámé.
Finsko-německo-bulharská dokumentární komedie Algoritmus lásky vypráví o koktavém
bulharském programátorovi, žijícím a pracujícím ve Finsku, který vede kurz
balení holek pro ajťáky. Jde na to po jejich, od úvodní prezentace přes
terminologii (hackování ženského mozku, rychloseznamka coby kalibrace apod.) až
po občasný laboratorní přístup a používanou techniku. Ze začátku to vypadalo na
ohromnou zábavu, ale ta postupně slábla, takže nápad vlastně neutáhl ani 80
minut stopáže dokumentu.
Neděle 6. 7. 2014
Moje festivalové apartmá
V neděli jsem chtěl jít na všech šest projekcí
v Malém sále. Nevyšlo mi to s irsko-britskou Kalvárií ani španělským
thrillerem Grand Piano. Každopádně jsem tam v 9:30 začínal
britsko-islandským koncertním záznamem Björk: Biophilia Live. Oba režiséři
dorazí až za pár dní na druhou z projekcí filmu, takže zbyl jen samotný
koncertní záznam doplněný animacemi i různými makro či mikro scénami, díky
kterým tu prakticky nebylo vidět publikum, protože většinou si našly místo
právě v době aplausu mezi jednotlivými písněmi. Gruzínsko-ukrajinská
koprodukce Schůzky naslepo zahájila dvoudenní maratón pod patronátem magazínu
Variety. Všechny filmy z tohoto výběru doprovází režisér a po každém je
debata. Čtyřicetiletý učitel dějepisu se snaží seznámit, pak se zamiluje, ale
všechno se nakonec semele úplně jinak. Ze stejné sekce je i francouzský
Nejistý, kterého nám přivezla režisérka, která očividně letos kromě filmového
debutu přivede na svět ještě vlastního potomka. Film viděla v Cannes jen
hrstka novinářů na uzavřené projekci, takže jsme prý byli prvním publikem
tohoto snímku, který se tváří, že v něm Adèle Exarchopoulosová hraje větší
než vedlejší roli. Opět to nebylo špatné, ale opět jsem byl nejistý ohledně
důvodů, čím kritiky tento snímek uchvátil. Českým filmům se tu běžně zcela
vyhýbám, protože je dříve nebo později budu moci vidět jinde. To ale neplatí o
dvojici snímků Maria Stock a Milostné písně, které jsem viděl za přítomnosti
tvůrců prvního jmenovaného filmu, který je absolventským snímkem z FAMU.
Delegace ke druhému z filmů se účastnila druhé z projekcí tohoto
bloku. Zpátky ke kritikům Variety a slovinskému filmu Nepřítel třídy, který se
pro mne stal prvním z vrcholů festivalu. Režisér po projekci vysvětlil, že
události, kdy třída vinila neoblíbeného učitele ze sebevraždy jejich
spolužačky, se staly na gymnáziu, kde studoval. Ale byl teprve v prváku a
toto se dělo ve třeťáku, takže to tehdy ani sám nechápal. Po deseti letech se
na to gymnázium vrátil, aby na něm natočil svůj celovečerní debut. Skutečné
učitele, které události většinou pamatují, obsadil jako komparz. Z matematikáře
se stal němčinář, protože je jednodušší nenávidět někoho, kdo na vás mluví
německy. A nejšílenější věci jsou přesně podle skutečnosti, včetně toho že ve
třídě byl šprt, který chtěl ráno po oznámení sebevraždy jejich spolužačky psát
test, na který se připravoval. Tedy sem proniká i trocha humoru, ale příběh
brzy eskaluje do stavu, kdy je návrat k normálu prakticky nemožný. Film je
zcela nepokrytě na straně učitele, ale revoltující mládež v tomto věku
občas realita nezajímá. Po skončení debaty se mi vůbec nechce jít na japonskou krvavou frašku Hrátky s peklem, takže zahazuji lístek a mířím do stanového
městečka.
Pondělí 7. 7. 2014
Připraveno pro živý hudební doprovod
V 9:30 jsem opět v Malém sále a pokračuji
s kritiky Variety. Rakouský film Macondo se odehrává v čečenské
komunitě azylového městečka na okraji Vídně. Režisérka to tam zná, neboť
s rodinou ve dvanácti letech emigrovala do Rakouska z Íránu. Neherce
hledala přímo na místě, kde jsou v současnosti převážně Afghánci, Somálci
a Čečenci. Všechny tři komunity jsou hodně uzavřené, takže si musela vybrat jen
jednu. Hlavní dětský představitel nedostal scénář a točilo se chronologicky,
aby nevěděl, kam přesně bude jeho příběh směřovat. Na další dva filmy kritiků
se nedostalo, protože mojí prioritou byly Milenky starého kriminálníka, lidová
komedie z roku 1927 s Vlastou Burianem a Anny Ondrákovou
v hlavních rolích. Film existoval jen na hořlavém nitrátovém pásu, takže ho
už půl století nikdo neviděl. Nám ho po úvodu ředitele Národního filmového
archivu pustili včetně originální upoutávky jménem Lupič. Živý hudební doprovod
obstaralo stejné trio jako loni. Komedie byla vtipná, s nečekaně akčními
momenty, ústřední herecké duo vypadalo výborně sehrané, Vlasta Burian tu měl i
dvojnické scény. Výborné filmy prostě fungují bez ohledu na uplynulý čas. Díky
trochu delšímu úvodu ředitele NFA už jsem ovšem nestihl následující projekci,
takže místo rakousko-kanadského dokumentu Zlatá země zaslíbená mám pauzu na
jídlo. Kritici Variety doporučili i film Bílý stín z koprodukce Itálie,
Německa a Tanzanie, který kompletně ve svahilštině natočil izraelský režisér.
Je o postavení albínů, kteří díky vrozené poruše tvorby melaninu ve střední
Africe (zdaleka se nejedná jen o Tanzanii, kde se točilo) většinou nedožijí
dospělosti. Jejich orgány (zejména srdce a ruce) totiž používají domorodí
šamané při svých rituálech. A platí za ně královsky. Film se mi nelíbil ani
trochu. Silné téma tu je zabito příšerným symbolismem. Když v závěru
hlavní hrdina na cestě předbíhal tornádo, protáčely se mi panenky až ke stropu.
První slabý kousek. Ze stejné sekce byl i britský film Tati, chyť mě, na který
se po nabitém víkendu poprvé nezaplnil sál. Úvodní nabitý víkend skončil, teď už půjde dostat se na cokoliv. Nebývale akční drama o útěku mladé
Pákistánky v doprovodu svého skotského přítele před honicími psy vlastního
otce (v jednom autě čtyři Pákistánci, v druhém pár bílých ranařů) jde za
chvíli na obou stranách přes mrtvoly. Takže zbývá rozlousknout jedinou otázku:
o co tady vlastně jde? A právě závěr je podle mne nejslabším místem filmu, po
kterém už mi ty události nedávají vůbec žádný smysl. Asi jsem málo Pákistánec.
Americký horor Neutečeš o pohlavně přenosném prokletí je klasicky vystavěný
kousek, který důrazně doporučuji zejména všem, kdo mají rádi filmy, které
v 80. letech točil John Carpenter. Stojí na atmosféře a pomalém, nicméně
vytrvalém zlu, nic pro fanoušky litrů krve ani řady lekaček.
Úterý 8. 7. 2014
V 10:00 začínám 163 minut dlouhým americkým filmem
Chlapectví. Richard Linklater ho točil 12 let, aby zaznamenal postupné
dospívání hlavního dětského hrdiny, kterého od svých šesti do osmnácti let hrál
jediný herec. Stejně to bylo i s ostatními rolemi, vždy se jednou za rok
sešli, aby přitočili další kousek. Uvědomuji si, že bylo nutné předvídat, co ze
současnosti zůstane v lidské paměti ještě po letech, až přijde film do
kin. Původně jsem se trochu bál délky filmu, ale nakonec jsem měl pocit, že je
to škoda, že už je konec. Výborný film, který by se měl v půli srpna
dostat do zdejší kinodistribuce. V Richmondu pokračuji 133 minut dlouhým
ukrajinsko-nizozemským dokumentem Majdan. Sergej Loznica v něm svou
typickou observační metodou zaznamenával události několika měsíců na přelomu
let 2013 a 2014 na hlavním kyjevském náměstí. Používal k tomu výhradně
dlouhé, statické záběry, ve kterých se nesnažil hledat žádné konkrétní hrdiny, ale
zaznamenával chování davu protestujících občanů. Ze začátku film vyžaduje
trochu trpělivosti (ukrajinská hymna v celé její délce tu zazní hned třikrát),
ale pak se dají události do pohybu a strhnou pozornost samy. Paříž Severu
z koprodukce Islandu, Francie a Dánska představuje mé první setkání
s hlavní soutěží. Čert vem, že netuším, co má znamenat ten název, ale
hlavní problém byl v tom, že režisérův debut mi před dvěma lety ve Varech
přišel lepší. Islandské problémy s alkoholismem jsou dramatem, které se
nevyhýbá vtipným momentům. Nečekal jsem, že by si odsud odvezlo nějakou cenu,
což jsem tipnul správně. Italsko-francouzská akční sci-fi satira Desátá oběť
byla uvedena v rámci retrospektivy Elia Petriho. Už z dokumentu o
režisérovi jsem věděl třeba o střílejících bikinách Ursuly Andressové, které
byly vážně vyrobené z kovu, takže stačil neopatrný pohyb, a už se o ně
pořezala. Ale k ní v polovině 60. let bikiny zřejmě neodmyslitelně
patřily. V tomto filmu Petri značně předběhl dobu. Má tu reality TV,
mobilní telefony, auta s panoramatickými okny a příběh o medializaci
násilí v mezinárodní hře na oběti a vrahy. Vražedkyni jsem už představil,
její oběť tu hrál Marcello Mastroianni. Kdo zabije toho druhého, vyhrál.
Jednoduché jako facka, ale tady se to řádně zkomplikuje. Předchůdce
modernějších filmů jako Battle Royale nebo Hunger Games má dobré moto: „Proč
mít kontrolu porodnosti, když můžeme mít kontrolu úmrtnosti?“ Korejský režisér
Bong Joon-ho, autor výborných filmů Vzpomínky na vraždu a Mutant (jeho Matku
jsem bohužel neviděl), natočil v mezinárodní koprodukci (Jižní Korea / USA
/ Francie / ČR) svůj první anglicky mluvený film. Natočil ho na Barrandově, protože
žádné z korejských studií nebylo schopné postavit kulisy o délce čtyř
vagonů vlaku. Jeho Snowpiercer je totiž akční sci-fi o cestě ze zadních vozů
přísně rozkastovaného jedoucího vlaku až dopředu do lokomotivy. První velké
zklamání, protože film zdaleka nedosahuje kvalit předchozích režisérových
filmů. V tomto nabitém úterku to vlastně byl suverénně nejslabší snímek.
Ani akční scény nejsou nijak povedené. Zaujme spíš výprava, masky, kostýmy a
z herců hlavně Tilda Swintonová.
Středa 9. 7. 2014
William Friedkin (z ruky bez blesku)
V 10:00 začínám projekcí amerického dokumentu Život Rogera Eberta. Filmový pomník nejvlivnějšímu filmovému kritikovi historie,
jehož místo a vliv jen těžko zaujme někdo další. Kromě scén natočených
v závěru Ebertova života je tu spousta archivních materiálů. Film se
nevyhýbá ani temnějším etapám, jako je závislost na alkoholu nebo vztah
s kolegou Genem Siskelem, se kterým se občas hádali ještě hodinu poté, co
byl jejich společný pořad natočený. I když jsem to nečekal, i tenhle dokument
patří k těm mimořádným. Druhý celovečerní film režírovaný herečkou Fanny ArdantovouNaléhavé rytmy s Asií Argentovou v hlavní roli
violoncellistky v posledním stádiu lásky k zaneprázdněnému
architektovi nebyl žádný zázrak. Kromě obou výše jmenovaných dam byl ve Varech
k filmu ještě Franco Nero ztvárňující zde mafiána, ale na tuto projekci se
nikdo z nich neobtěžoval. Ukrajinské drama Kmen patřilo
k nejoriginálnějším zážitkům tohoto ročníku, debut jako hrom, ale jsem
zvědav na nějaký „normální“ film tohoto režiséra. Kmen se totiž celý odehrává
na internátě pro hluchoněmé a všechny dialogy jsou pouze ve znakové řeči bez
jakýchkoli titulků. Není to film, který bych doporučoval každému, přece jenom
je tu dost příšerná scéna potratu natočená v jediném dlouhém záběru, kde
je to ticho téměř nesnesitelné. A brutální konec vám s definitivní
platností dopoví, jaké je to neslyšet. Když už jsem u těch originálnějších
filmů, tak pokračuji britským snímkem Locke. Jeho jediným protagonistou je Tom Hardy, který na začátku nastoupí do svého BMW, zapne autotelefon a na něm
vydrží následující hodinu a půl. K příběhu dodám jen, že na začátku má
práci, dům a rodinu a na konci to vypadá, že mu zbylo jen to auto. Do Varů
jezdí jen tvůrci za zenitem, jako třeba William Friedkin, jehož nejlepší filmy
jsou ze 70. let. Mzda strachu je údajně nejlepší film vůbec podle Stephena Kinga. Ale dá se brát vážně někdo, komu se nelíbí Kubrickovo Osvícení? Tak
radši zkusím samotného Friedkina, který tento film uvádí jako svůj nejlepší a
nejosobnější. Trochu předběhnu a prohlásím, že tento názor nesdílím, jedná se o
bronzovou příčku za Vymítačem ďábla a Francouzskou spojkou. Film má nebývale
dlouhou expozici, po které vlastně na dobrodružnou cestu se dvěma náklaďáky
naloženými bednami se starým nitroglycerínem, který může vybuchnout, když se na
něj byť jen špatně podíváte, nezbývá moc prostoru. Ale výborně natočené scény
přejezdu obou náklaďáků přes chatrný provazový most kladou otázky o tom, jak se
něco takového v předdigitální éře vlastně vůbec dalo natočit. Doufám, že
žádný blbec nechystá remake. Film, který v kinech prohrál nasazení proti
Hvězdným válkám, za pozornost rozhodně stojí. Škoda toho poloprázdného Velkého
sálu.
Čtvrtek 10. 7. 2014
Odsud jsem sledoval Winter's Bone
V 9:00 začínám projekcí amerického zahajovacího filmu I Origins. To je zase jednou vědecko-fantastický film, který neopomíjí první
polovinu tohoto slovního spojení. Ostatně hlavními hrdiny jsou vědci zkoumající
oči. Ale láska k dívce, která věří v něco silnějšího nad námi, zamotá
v tomto filmu život i názorové přesvědčení hlavního hrdiny. Pokud na to
budete koukat, doporučuji vydržet přes závěrečné titulky, po kterých je ještě
jedna velmi zajímavá scéna! Druhé setkání s hlavní soutěží obstaral
americký animovaný film lotyšské režisérky jménem Šutry v kapsách. První
animovaný film v historii hlavní soutěže používá zřejmě tu nejméně
zajímavou metodu. Všechno vypráví nepřetržitý komentář, který je slovo od slova
ilustrován dětsky jednoduchou animací. Je tam sice občas nějaký vizuální fórek
a příběh o depresi jako dědičné chorobě stojí za pozornost, i vzhledem ke
střetům velkých lotyšských a malých osobních dějin, ale tahle forma je prostě
slabá. Tento den jsem mohl stihnout sedm projekcí, ale cestu na estonský
Třešňový tabák jsem si rozmyslel. Všeho moc škodí, dám si pauzu. Po ní jdu na
rakousko-kanadský dokument Zlatá země zaslíbená o současné podobě zlaté horečky
v údolích řek Yukon a Klondike. Odromantizovaný pohled na těžbu zlata
nedokázal udržet moji pozornost a já prakticky po většinu filmu bojoval se
spánkem. A nejsem si moc jistý, kdo vlastně vyhrával. Rázně mě probudilo syrové
americké drama Winter’s Bone. Čtyři roky starý film předcházela pověst velké
události, ale k nám si cestu nenašel. Drama o ztracencích, kteří přestali
věřit, že by na tom někdy mohli být lépe, ale snaží se zabránit tomu, aby na
tom byli hůře. Výborná Jennifer Lawrencová si toho Oscara rozhodně zasloužila,
byť (jak už se to u americké Akademie občas stává) jí byl udělen za jiný film.
Britsko-íránská koprodukce Možná život je filmová esej ve formě videodopisů,
které si posílají Brit Mark Cousins a Íránka Mania Akbariová. Film nemá nic, co
by šlo nazvat dějem, ale přišlo mi, že všechny pasáže natočené Íránkou jsou
výrazně zajímavější. Docela rád bych viděl některý z jejích filmů, které
Cousins neváhá přirovnávat k Mafiánům nebo Taxikáři (a to už je pořádně
vysoký level). Novozélandská nízkorozpočtová ptákovina Co děláme v temnotách se od prvního uvedení do konce festivalu držela v první
desítce nejlépe hodnocených filmů. Nejzábavnější mi přišel úvodní titulek
„Novozélandský institut dokumentárního filmu uvádí“. Ano, film je natočen jako
dokument o tom, jak se žije upírům v současném Wellingtonu. Pár lepších
fórků je hned na začátku, pak už jejich úroveň i kadence klesá. Podprůměrná
amatérština mě prostě neoslovila, a bavil jsem se u ní mnohem méně, než jsem
čekal.
Pátek 11. 7. 2014
Finlandia místo Jamesonu, pro někoho zásadní změna ;-)
V 10:00 začíná 167 minut dlouhá Tarkovského adaptace
Lemova románu Solaris. Opět zjišťuji, že v Rusku, potažmo v Sovětském
svazu, se sci-fi a umění rozplizne do formy, kterou neumím sledovat. Po
nesmyslně dlouhé pozemské expozici, kde jsem se snažil přijít na to, proč je
někdy obraz černobílý, se ocitneme na kosmické stanici, kde se kouří, popíjí
vodka, na zdech jsou obrazy, police plné knih a hoří tu svíce ve svícnech. Ano,
méně sci-fi výpravu aby divák pohledal. Do čeho se rozplizl děj mého
nejoblíbenějšího sci-fi románu vůbec? Škoda slov. Na umění je prostě potřeba
škola. Tu já nemám. Udělal jsem chybu a zůstal ve Velkém sále.
Australsko-americká akční road movie Rover totiž představovala ztrátu času hned
z několika úhlů pohledu. Deset let po kolapsu se odehrává příběh hlavního
hrdiny, kterému na začátku filmu ukradnou auto. Takže sedne do jiného a vydá se
na pronásledování. Počítejte, kolik lidí přitom zemře. Na konec se dozvíte
proč. Možná vám to řekne něco hlubokého o životě, nebo to jako já smetete jako
ještě větší blbost, než jste čekali. Film je tak slabý, že se dostane i do
české distribuce, čemuž zajisté pomohli Guy Pearce a Robert Pattinson
v hlavních rolích. Vydávám se do exotických končin, na ázerbájdžánský film
Po řece. Shodou festivalových náhod je film debutanta ze země bez
kinematografie nejlepším filmem, který jsem v pátek viděl. Hlavní hrdina
je na začátku z několika směrů vylíčen jako naprostý hajzl, spokojeně
obývající svůj pohodlný a poklidný život. Ale náhlé zmizení jeho syna, které je
možná sebevraždou, tuto idylku rozmetá a my můžeme sledovat, co to s naším
„hrdinou“ provede. O kolik může člověk zestárnout během pár týdnů, kdy jezdí ke
každé mrtvole vylovené z řeky? Režisér po projekci vysvětlil, že ve Varech
byla světová premiéra filmu, který má šanci ještě na dalších festivalech, ale
v Ázerbájdžánu nemá domácí film v distribuci žádnou šanci.
Optimistický odhad je, že tam udělají velkou premiéru, na kterou by mohlo
přijít třeba i 500 lidí, ale víc by bylo bláhové čekat. Rumunský film Quod erat demonstrandum je jedním z těch titulů, které se ve všech
postsocialistických zemích vynořily po úspěchu Životů těch druhých. Hlavním
hrdinou je matematik, který se snaží dostat svoji práci někam, kde by ji někdo
ocenil. Tedy na Západ. Černobílý film zaujme mimo jiné tím, jak každá
z postav, nehledě na to, na které straně barikády stojí, sleduje pouze
vlastní cíle a vlastní prospěch. Španělský thriller Grand Piano vypráví o
klavíristovi, který se vrací na scénu po mnohaleté pauze. V repertoáru
vyprodaného koncertu má i legendární, prakticky nezahratelnou skladbu, a teď mu
neznámý útočník vyhrožuje, že jestli zahraje jedinou notu špatně, okamžitě ho
zastřelí. Hlavní roli hraje Elijah Wood, takže i tento snímek si k nám
nejspíš cestu najde. Není špatný, ale ani to není žádná druhá Telefonní budka.
Sobota 12. 7. 2014
V ekologických vozech není tolik prostoru jako v limuzínách
Ani poslední den jsem si nepřispal, neboť první projekce
začínala v 8:30. Australsko-kambodžský Zmar už názvem jasně říká, že to
nebude žádná zábava. Navíc se tento příběh dvou cizinců, kteří se náhodně
spojí, aby čelili okolnímu světu, odehrává v hypnoticky pomalém tempu, což
mnozí v sále využili k tomu, aby se dospali. Já jsem kupodivu byl
čilý jako rybička. Petriho už poslední den nedoženu, ale přece jen jdu na
italsko-francouzskou filozofickou grotesku Vlastnictví už není krádež. Příběh
bankovního účetního s alergií na peníze, který posléze dá výpověď a začne
se živit jako zloděj. Okrádá ovšem stále stejného zámožného řezníka a jde na to
systematicky. Musí mu například nejdříve ukrást auto, aby mu mohl ukrást
milenku. Film dovádí do absurdních situací teze Marxe a pár dalších, jejichž
jména jsem si nezapamatoval. Na závěr je úžasná obhajoba profese zlodějů, která
dokládá, kdo všechno by nebýt jich byl bez práce, a kdyby se všichni zloději
rozhodli přestat krást, zhroutila by se ekonomika. Norsko-nizozemský film Slepá
mísí příběh osleplé blondýny a jejího přítele s jejími představami, ve
kterých figuruje podobná blondýna a jakž takž podobný muž. Vtip je v tom,
že tváře začne slepec zapomínat jako první. Jedna z postav je i náruživým
konzumentem porna všeho druhu, takže ho ve filmu také dost vidíme. Asi abychom
pochopili, o co všechno slepí lidé přicházejí. Po mé levici při projekci seděla
krásná zrzka ze včera viděného ázerbájdžánského filmu, která v reálu
vypadá lépe než v tom filmu. Naposledy se vracím k Petrimu, když jdu
na jeho definitivně poslední film. Italské Dobré zprávy o zaměstnanci televize,
která snad vysílá jen zprávy o vraždách a pohřbech zavražděných, se odehrávají
v neuvěřitelně zaneřáděném světě, kde jsou všude na chodnících a po
parcích kupy odpadků, a po ulicích chodí lidé s agresivními psy, většinou
vlčáky. Hořká reflexe zrcadlí filmařovu deziluzi a stala se jeho filmovou
závětí. V hlavní roli se představil Giancarlo Giannini. Ještě na poslední
den mi zbyl jeden z vrcholů festivalového programu, ruské drama Leviatan.
Andrej Zvjagincev v něm ukazuje marný boj muže, kterému zdejší mafiánský
starosta hodlá vyvlastnit pozemek a zbourat dům. Obžaloba poměrů
v Putinovském Rusku je tvrdá a deprimující. Trvá 141 minut, Rusové ani
Ukrajinci zkrátka film pod 130 minut nezvládají. Italským dokumentem o filmaři
jsem zahájil, italským dokumentem o filmaři skončím. Stal se jím snímek
Bertolucci o Bertoluccim, jehož autoři se prohrabali 300 hodin televizních
rozhovorů s tímto filmařem, aby z nich vyzobali to nejzajímavější. Je
barevný i černobílý, formáty obrazu se každou chvíli mění, Bertolucci střídá
italštinu, francouzštinu i angličtinu, ale to je všechno nepodstatné. Podstatné
je, že všechno, co říká, stojí za to slyšet, pokud možno přímo od něho. Konec
se tedy vydařil mnohem lépe než začátek.
Shrnutí
Na 49. ročníku karlovarského festivalu jsem viděl 48
projekcí, takže to chtělo ještě jednu. Asi jsem měl jít na ten Třešňový tabák. Neviděl
jsem všechno, co jsem chtěl vidět. To bych se musel nechat klonovat. Nestihl
jsem britského Edvarda II., sovětské Lety ve snu a ve skutečnosti,
irsko-britskou Kalvárii, francouzského Malýho Quinquina, americká Stejná srdce,
nejzajímavější z filmů Elia Petriho, což byly zřejmě Podivné vyšetřování a
Dělnická třída jde do ráje, francouzsko-německý Dehet a peří,
islandsko-norsko-německé O koních a lidech, britský film Nick Cave: 20 000 dní na Zemi a další. Některé z nich se sice dostanou do naší distribuce,
ale velmi pravděpodobně se vyhnou našemu venkovskému biografu. Většina filmů, na které jsem šel, byla velmi dobrá, přehmatů byla jen hrstka. Tak snad se mi bude dařit i za rok na jubilejním ročníku.
V červenci roku 2011 jsem se rozhodl koupit si nové
krosové kolo. Jelikož jsem se chystal absolvovat projekt 6 x 1000 km po šesti
kontinentech, chtěl jsem kolo, které to se mnou celé vydrží. Tou dobou jsem
zrovna vlastnil pouze 29“ horáka. Při oprávněném předpokladu, že naprostou
většinu projektu bude tvořit ježdění po asfaltových silnicích, pouze občas
nějaké ty horší cesty, zdálo se mi ideální uvažovat o krosovém kole za cenu
zhruba 20 až 25 tisíc korun. Karbonový rám jsem považoval za něco pouze pro závodníky,
co na krosovém kole nedává smysl. Jelikož v létě roku 2011 stále trvala
soutěž slovenské značky Kellys o 33 333 eur (ano, je to zhruba stejně
nepravděpodobné jako výhra ve Sportce), začal jsem u jejich místního prodejce.
Ten mi vychválil přednosti kotoučových brzd, přičemž se zapomněl zmínit o
jejich nevýhodách. Asi byl přesvědčivý, v každém případě jsem od té doby
měl jasno v poslední nerozhodnuté otázce, takže jsem dále vybíral už jen
z kol s kotoučovými brzdami. Pro úplnost dodávám, že před třemi lety
se špalkové brzdy ještě zcela běžně objevovaly i mezi plně vybavenými modely.
Jelikož jsem kolo potřeboval rychle, a nehodlal jsem ho
nakupovat přes žádné e-shopy, bral jsem v úvahu pouze značky prodávané
přímo v Jičíně. Takže žádná Kona, GT, ani řada dalších. Celkem rychle jsem
se dobral ke dvěma favoritům: jedním byl Trek 7700, druhým Superior RX650. Cena
byla prakticky shodná, každý model měl své výhody i nevýhody proti soupeři,
takže jsem brzy zjistil, že se mezi nimi nedokážu rozhodnout. Tak jsem se ještě
jednou pustil do prohledávání nabídky značek, které jsem ze začátku trochu
přehlížel. A tady jsem se dostal i k další slovenské firmě, kterou je
senická Dema. Vrchol krosové sekce jejího katalogu tvořily modely Magma a
Aveiro. Po srovnání jejich specifikací jsem usoudil, že rozdíl za těch 2800 Kč
stojí, a uvažoval už jen o top modelu. Od jičínského prodejce navíc přišla
informace, že Dema chystá plošnou slevu svých modelů. Ta sice opravdu
následující týden přišla, ale netýkala se několika modelů, mimo jiné Magmy a
Aveira. Buď jsem se mohl pustit do dalšího kola vybírání, nebo nad tím
rezignovaně mávnout rukou a objednat vybraný model za původní cenu. Odjezd na
první z dovolených se blížil, takže jsem se rozhodl pro druhou možnost a
nechal v obchodě 500 Kč zálohy.
Informace z webu výrobce
23. 7. 2011, rovný měsíc před odjezdem na první etapu
projektu, jsem se tedy stal v jičínské prodejně Velomat majitelem zcela
nového kola Dema Aveiro s rámem velikosti 18“. Nové kolo samozřejmě ještě
potřebuje dovybavit. Většinu jsem toho zvládl sám, pouze rohy jsem si nechal na
řídítka přidělat rovnou při nákupu. Kolo tedy dostalo navíc doplňky od firem
BBB (rohy na řídítka, jednostranné nášlapné pedály, zvonek, zadní blikačka,
zámek a montpáky) a Bontrager (podsedlová brašna, košík na láhev a dvě duše), zbývá
už jen lepení na duše Ferdus, brašna do rámu Sport Arsenal, pumpička Beto,
přední světlo Author a sada nářadí Merida (ano, nakupoval jsem i u konkurence).
Stojánek ke kolu BBB zrovna neměl skladem ani český dodavatel, takže jsem ho za
půl roku nemusel sundávat. Místo computeru používám GPS logger Holux, který
naštěstí měl v balení dva úchyty na řídítka. Kolo mám tedy kompletní. Léto
2011 bylo mimořádně studené a velmi deštivé. Díky tomu jsem toho na kole
opravdu mnoho nenajezdil. 19. 8. jsem na něm zajel do sousední vesnice Robousy,
ve které má Velomat servis a dílnu. Tam mi celé kolo důkladně prohlédli,
všechno dotáhli a já se na něm vrátil domů. Mám najeto zhruba 200 km a garanční
prohlídkou pro mne přípravná fáze končí.
Evropa
23. 8. 2011 cestuje kolo nejdříve na střešním nosiči našeho
auta do Prahy, kde se přestěhuje do
Já a kolo po dojezdu do Benátek
dvoupatrového cyklopřívěsu na kola. To je
při podobných cestách ozkoušená a asi nejpraktičtější metoda. Po zhruba 700 km
jsme dorazili poblíž města Travemünde na pobřeží Baltu, kde začala naše cyklistická
pouť napříč Evropou. Po cestě nás čekaly ještě dva autobusové přesuny, jeden
uprostřed Německa, druhý bohužel přes Brenner, který bych si býval radši
vyšlápl vlastními silami. 3. 9. jsme dojeli k „Jadranu“, i když ve skutečnosti
šlo o Benátskou lagunu. Evropská trasa byla pro mnohé z nás jedinou cenově
dostupnou, další ji brali jako dobrou zkoušku toho, zda v projektu chtějí
nadále pokračovat. Jezdili jsme po silnicích a cyklostezkách, pouze na jihu
Německa si pamatuji jednu terénní vložku, na kterou ovšem krosové kolo bez
problémů stačilo. Na dovolené došlo jen k pár drobnějším technickým
problémům, které většinou zkušení cyklisté zvládli řešit svépomocí. Jeden
expert dokonce bouchnul duši při jejím huštění nožní pumpičkou s manometrem,
takže ani tento způsob není ve všech rukou bezpečný. Moje kolo jezdilo jako
nové, žádné technické problémy jsem nepředpokládal, ani neměl. Najezdil jsem
1176 km. Po návratu domů jsem kolo jen umyl a namazal, a pokládal ho za
připravené na další cestu.
Afrika
23. 3. 2012 už kolo cestovalo složené v papírové
krabici přivázané na střeše našeho auta na pražské letiště. Před opravdu
exotickou dovolenou jsem na něm udělal pár změn. Brašna do rámu zůstala doma,
sundal jsem i držák na pumpičku, místo kterého jsem přidal druhý košík na
láhev. Pumpičku Beto jsem mezitím ozkoušel a radši ji nechal doma, vzal jsem
s sebou pumpičku Bontrager, která jinak patří do příslušenství mého
horského kola. Její místo bude v cyklobatohu na mých zádech. Kdybych tam
ale vozil i fotoaparát, mnoho fotek bych nenadělal, takže jsem na představec
připevnil dvojici malých brašniček značky Author. Na cestu do exotiky jsem
zakoupil i speciální olej na řetěz a pro jistotu jeden rezervní plášť Maxxis
Overdrive Maxxprotect. Už jsem měl za sebou dvě letecké dovolené s kolem
(Mallorka a Lanzarote), takže jsem byl částečně připraven. Letěli jsme ale se
společností Emirates, u které je váhový limit zavazadel v turistické třídě
30 kg na osobu. Takže jsme se do něj museli vejít. Když jsem do papírové
krabice poskládal kolo plus nejméně skladné doplňky (přilba, cyklistické
tretry, dvě lahve na pití, plášť, olej na řetěz, klíč číslo 15 na pedály),
vážila 20 kg. Při dalším balení už jsem se tedy musel zamyslet, co s sebou
opravdu potřebuji. Ano, tady jsem začal chápat, že i na krosovém kole může
dávat smysl lehčí karbonový rám.
Vjíždím do brodu
O dva dny později už jsme na kolech vyráželi
z Windhoeku, hlavního města Namibie, a mimo jiné jediného města
v zemi, ve kterém je cyklistická prodejna. Většinu prvního dne jsme jeli
po asfaltu hlavní namibijské silnice číslo 1, po větru, s kopce. Hned
druhou etapu jsem ovšem kvůli počasí v půlce vzdal. Asfalt jsme opustili,
začalo pršet a v uježděné směsi hlíny a písku se pláště nepříjemně bořily.
Usoudil jsem, že tohle prostě na krosovém kole nemá smysl. Ten den večer kolem
sedmnácté vypukl liják apokalyptických parametrů, který vydržel až do devíti
ráno následujícího dne. Z nejhoršího ubytování v průběhu naší africké
trasy jsme rozhodně chtěli vypadnout a doprovodný autobus vězel pravým předním
kolem v díře, do které ho píchnul náš domorodý šofér. Takže jsme vyrazili
na kolech. Tolik brodů jsem v životě neviděl, ale i na brodění se dá
rychle zvyknout. Jen ten závěrečný brod tedy projet nešel. Když jsme jím
přenášeli kola, sami po pás ve vodě, ani nám nepřišlo, že kousek na západ od
nás je Namib, nejsušší poušť v Africe. Ještě další den dopoledne nás
zastavil další brod. Vody v něm bylo tak po kolena, ale proud byl natolik
silný, že by nad námi vyhrál. Takže přes 30 km dlouhá zajížďka, abychom vodní
tok objeli po mostu. A to jsme byli v zemi, kde většina řek doteče do
oceánu jen několikrát za rok.
Po vodních hrátkách z úvodu vypadal zbytek namibijského
putování pohodově. Stále jsme jezdili po
Vycházím z brodu
širokých šotolinových cestách, kde nám
největší problémy dělaly vybržděné valchy, které způsobily i několik pádů. Domorodci
si nás občas fotili ze svých offroadů japonské výroby, opravdu jsme tam byli na
kolech jako exoti. Po autobusovém přesunu na jih země jsme poblíž Keetmanshoopu
opět jeli většinu jedné etapy po asfaltu. Ale vítr tentokrát nefoukal do zad,
takže jsme si to moc neužívali. Namibijská cyklistika stylově skončila na
Apríla dojezdem do termálních lázní Ai-Ais, které se nacházejí v oblasti,
kde často teplota vzduchu překračuje 45°C. Odtud nás druhý celodenní přejezd
přesunul do Lamberts Bay na jihoafrickém západním pobřeží. Tady naše trnitá
cesta pokračovala. Jednak jsme dva dny doslova bojovali s větrem, ale také
s trny. Defektů bylo v naší skupince neuvěřitelné množství. Od dvou
lidí jsem slyšel, že jich měli osm za den. Dvakrát jsem na vlastní oči viděl,
že někdo vyměnil duši v zadním kole, uklidil nářadí, nasedl, zjistil, že
má prázdné přední kolo, takže pokračoval výměnou druhé duše. Nevím, co přesně
znamená to Maxxprotect v označení pláště, ale byl jsem jeden z mála,
co neměl ani jeden defekt. Takže díky, Demo! Od druhého z těchto dnů jsem
s sebou ale začal vozit i druhou ze svých náhradních duší.
Jižní Afrika už znamenala větší podíl asfaltových silnic,
ale nějaké ty písečné cesty jsme si užívali i tady. 6. 4. jsme dojeli na Mys
Dobré naděje. Najel jsem 1015 km. Odtud jsme se autobusem přesouvali do hotelu
v Kapském Městě, a protože jsme k němu dorazili až za tmy, nechali
jsme kola v autobuse. Jenže v zemi, která vyniká vysokou
kriminalitou, se to neukázalo jako dobrý nápad. Autobus byl v noci
vykraden, a mimo jiné zmizela dvě celá kola. Moje bylo v autobusu třetí na
ráně, takže následující den už první. Dana měla podsedlovou brašnu
přišroubovanou k sedlovce, takže si vždycky na pokoj nosila sedlo. Její
kolo bylo v autobuse druhé, takže z mého zmizela sedlovka se sedlem a
podsedlovou brašnou. Zloději zjevně nebyli blbí, a chtěli z místa činu na
kolech odjet. Nepotěšilo mě to, ale nemusel jsem si hlídat, co kam dávám při
balení. Do váhového limitu se vejdu.
Po návratu domů jsem torzo kola umyl a odvedl do servisu. To
už jsem měl zjištěno, že sedlovka od FSA se dá běžně koupit, což ovšem neplatí
o bílém sedlu WTB Pure V Race. Slováci z Demy se ovšem tvářili, že
není problém oboje poslat. Věřil jsem jim to přesně měsíc. Pak jsem se rozhodl,
že sedlovku nechám stejnou, jako byla ta původní, ale sedlo vyberu jiné (a
doufám, že lepší – i když o tom původním bych nemohl říci nic špatného).
Jičínský Velomat prodává kromě Demy (a Wheelera) hlavně Treky, tak jsem si
vybral z katalogu Bontrageru. Servis je v prvním roce vlastnictví
kola zdarma, a já ho koupil loni koncem července. Řetěz ani brzdové destičky
prý vyměnit nepotřebovaly, takže mi to jen všechno seřídili a přidělali nové
sedlo. Druhá etapa je za mnou a kolo se začíná mírně měnit.
Severní Amerika
Na podzim 2012 se jela Severní Amerika, konkrétně Route 66
z Chicaga do Los Angeles. Před startem projektu to vypadalo, že se to
všechno potom ještě minimálně jednou protočí. Jenže iniciátor projektu Petr
Chaloupka mezitím prodal CK S.E.N., čímž se akce stala jednorázovou. Jako běžný
zaměstnanec dvě exotické dovolené ročně neutáhnu finančně, a nejspíš by mi
nestačila ani dovolená. Severní Ameriku jsem tedy vynechal, a stále jsem
přesvědčen o tom, že to byla nejméně zajímavá mimoevropská trasa.
Jižní Amerika
15. 3. 2013 už jsem ale zase mířil i s kolem na pražské
letiště. Tentokrát byl naším dopravcem Air France, takže jsem si mohl zabalit
vše, co jsem mohl potřebovat. Za přepravu kola se platilo 100 eur cestou tam a
100 amerických dolarů cestou zpět (což nás tedy vyšlo o pětistovku levněji).
Náhradní plášť už jsem s sebou ale nebral. Stejně tak zůstaly doma
brašničky na představec. Čekal jsem nezanedbatelné kopce, a s tímto jinak
praktickým vynálezem se téměř nedá šlapat ve stoje, takže budu muset nějak
vytahovat foťák z batohu na zádech. Oproti původnímu plánu jsme naši cestu
od oceánu k oceánu nezačínali přímo v Buenos Aires, ale vyjeli jsme
z něj asi 170 km autobusem. Vzhledem k rozlehlé velkoměstské oblasti
to bylo jedině rozumné řešení.
Zaparkoval jsem u slaniska
Hned první den cyklistiky jsme jeli kus po hliněné cestě a
navzdory slunečnému počasí na ní v lese číhalo pár blátivých kaluží přes
celou její šíři. Takže kola vydržela čistá až do prvního dne. Po zbytek cesty
už jsme nikde bláto (ani déšť) nepotkali. Podél řeky Paraná jsme dojeli až do
Rosaria. Následoval autobusový přejezd kus za Córdobu, který skončil ve
dvoutisícových horách, ze kterých jsme si jen sjeli. Mastňácká cyklistika.
Další dva dny jsme pokračovali podél hor k jihu. Tady už to bylo klasické
nahoru, dolů. Pak jsme přejeli do oblasti San Luis. Tady nás čekala hnusná
písečná cesta namibijského typu směrem ke zdejšímu slanisku. Rozhodně nejhorší
terén z celé jihoamerické trasy. Zpět do města už jsme se radši svezli
autobusem. Odtud vedl i poslední asi 170 km dlouhý autobusový přejezd, který
nás vyplivl v nadmořské výšce 564 metrů nad mořem. Dál už jsme jeli přes
Mendozu (před ní dokonce chvíli s policejní asistencí po dálnici) krajem
vína do podhůří And, kterými jsme pak čtyři dny stoupali, nejdříve na vyhlídku
na nejvyšší horu Ameriky (Aconcagua, 6960 metrů), a nakonec jsme opustili
asfalt a vyšlapali až do sedla Cristo Redentor (3854 metrů nad mořem). Pak už
jsme byli v Chile, do kterého jsme se dostávali šílenými serpentinami
plnými šutrů, takže jsem často před zatáčkou zastavil, prošel ji, a pak zase
pokračoval ve sjezdu. Další úsek vhodný jen pro horská kola. Zbytek sjezdu už
byl po asfaltu, což platí i o pár dalších etapách v Chile, které jsme
zakončili 29. 3. v pobřežním letovisku Valparaíso. Ujel jsem 1058 km.
Výš už se dost možná s kolem nedostanu
Při přejezdu And dvěma lidem vytekla kotoučová brzda. Jeden
to s pomocí argentinského servisu ještě spravil, druhý už měl o den později smůlu a musel to dojezdit jen s jednou funkční brzdou. Až tady jsem pochopil, že základním pravidlem pro nákup kola určeného k cyklistice v exotických končinách je jeho jednoduchost. Aby nebyl problém si ho sám opravit. Tedy žádné kotoučové brzdy, u kterých si nejsem schopný vyměnit ani brzdové destičky, ale lehké, jednoduché a raz dva opravitelné špalkové brzdy. Kdybych všechny potřebné informace měl o dva roky dříve, nic bych nehledal a prostě bych si koupil kolo Author Avion. Co se mě týká, tak jsem si jen blbě
zabalil. Někdo u Air France nebo na letištích se k našim kolům choval jako
hovado, takže plastovou rozporku do přední vidlice jsem měl rozlámanou na tři
kusy a v krabici zela díra, kterou se vytrousilo pár drobností. Když o
dlažbu buenosaireského letiště cinknul patnáctka klíč, věděl jsem, že mám
problém. Do stejného igelitového bublinkového sáčku omotaného kolem sedlovky
jsem zalepil i přední rychloupínák. Naštěstí pár kolegů bylo dobře vybavených,
takže jsem si mohl jeden půjčit a pak ho na konci cesty zase vrátit. Doma jsem
tedy koupil jeden nový rychloupínák a odvezl kolo do servisu. Kromě seřízení
jsem platil ještě za výměnu řetězu. Takže tentokrát žádné drama.
Asie
20. 10. 2013 už jsem zase byl na cestě na letiště. Bylo to
nečekané překvapení i pro mne, ale v práci mi to prošlo a banky se mohou
přetrhnout, aby mi „výhodně“ půjčily finance. Vietnam na kole se ukázal jako
větší exotika než nějaká Namibie. Vyráželi jsme ze severovietnamského města Ha
Long a museli se srovnat s pravidly provozu v zemi, kde oficiálně
platí zákon silnějšího, většinu dopravy tvoří doslova milióny motorek a o půl
šesté večer je tma. Zejména večerní dojezdy do měst, kde kolem kruháčů kroužily
motorky ve čtyřech až pěti vrstvách, byly docela stresujícím zážitkem. Motorkáři
vůbec nekoukají do zpětných zrcátek, protože doprava je natolik komplikovaná, že
všichni řeší jen to, co mají před sebou. Co se děje za nimi, není jejich
problém. Silnější a těžší vozidlo si o pozornost zatroubí. Cyklista má právo
zvonit maximálně na chodce, a ti se ve Vietnamu téměř nevyskytují. Tři dny jsem
si zvykal na to, že jsem v postavení bělocha na kole ve Vietnamu, takže
kuriozita k popukání. Ze všech stran na nás někdo mával, všude rozesmáté
tváře místních, každou chvíli na nás někdo volal „hallo“, což bylo pohříchu
jediné slovo, které domorodci pochytili z angličtiny.
Já během odpoledne po držkopádu
Čtvrtého dne se mi jeden malý Vietnamec stal osudným. Až
později mi došlo, že si se mnou asi chtěl jen tlesknout, ale když už jsem ho
měl prakticky před řídítky, zkusil jsem ještě kličku. Tu jsem ovšem neustál a
předvedl něco jako pokus o parakotoul na kole. Levé rameno mi to citelně
vyčítalo ještě pár měsíců, ale naštěstí jsem si nic nezlomil. Z předního
kola jsem ovšem vyrobil osmu, která by mi ani neprošla vidlicí. Než jsem se
vzpamatoval, už mi to cyklomechanik Karel tradiční metodou skákáním po ráfku na
cihle jakž takž srovnal. Zbytek dne jsem na tom dojel, ale z pohledu na to
šmajdající přední kolo mě bolely oči. Karel si mé kolo vzal do parády ještě
večer ve městě Thanh Hoa, kde se nám nepovedlo najít žádný cyklistický obchod.
Našel další cihlu, povolil dráty a celkem obstojně to srovnal. Pořád mi
doporučoval to v zatáčkách moc neklopit, ale to mě nijak neomezovalo. Po
svém držkopádu jsem si ani nevšiml, že ho odneslo i sedlo. S ním se toho
moc dělat nedalo, tak mi ho Karel jen srovnal do roviny. Po zbytek vietnamské
expedice prostě budu mít levou půlku níž než pravou.
Na dva vietnamské delší přesuny jsme si na kola objednali
náklaďáček. Kola do něj nakládali sami Vietnamci, kteří nás k něčemu jako
práci většinou vůbec nepouštěli. Vzhledem ke stavu zdejších silnic je pro mne
stále záhadou, jak to mohla ta kola přežít. Sám si stále stojím za tím, že
celodenní přejezd autobusem byl mnohem více vyčerpávajícím než celodenní
cyklistika. Další tři dny jsme jezdili na kolech v centrálním Vietnamu.
Před Danangem bylo trochu vlhčeji, někdo tomu dokonce říkal déšť. Já to i
vzhledem k viditelnosti beru jen jako průjezd mlhou. Z ní také
vždycky vyjedete navlhlí. Každopádně výšlap do sedla v nadmořské výšce 496
metrů nad mořem mi to celkem zkazilo. Od Danangu jsme ovšem byli oficiálně
v tropickém pásmu. Po dalším dni cyklistiky následoval druhý přejezd do
jižního Vietnamu.
Tam nás hned první etapa měla zavést do známého střediska
Dalat. Vyráželi jsme z nulové nadmořské
Skoro na kopci
výšky, po 31 km zahřívací rovinky
přišel kopec. Typické tropické klima, tedy 43°C, vlhkost jako v prádelně,
slunce se nám nad hlavami tlemilo na plný výkon. Tenhle kopec skončil 1627
metrů nad mořem, zbytek etapy byl takový normální Český ráj, tedy pořád nahoru
a dolů, rovina nikde. Jenže s tou Sněžkou v nohách už nám to přece
jen moc nejelo. Výškové maximum toho dne bylo 1652 metrů a poslední hodinu a
půl jsme jeli po tmě. V těch zhruba patnácti stech metrech už tropické
klima nebylo, a po západu slunce nám začala být zima, takže jsem ještě navlékal
rukávy. Proti tomu byl přejezd And pohodička. Když jsem se tedy dozvěděl, že následující den nás čeká 170 km dlouhá
poslední etapa do přímořského letoviska Mui Ne, hned jsem věděl, že do toho
nejdu. I když se dá předpokládat, že to bude převážně s kopce. Odjel jsem
tedy necelých 114 km a zbytek dojel naším autobusem. I kdybych měl na to, abych
poslední etapu dojel až do konce, situaci by to nezachránilo, na plánovanou
tisícovku kilometrů by to stejně nestačilo. Takhle jsem ujel necelých 903 km, a
zařekl jsem se, že do tropů už mě na kole nikdy nikdo nedostane. Přece jen jsem
chladnomilný tvor.
Po návratu domů jsem usoudil, že kolo už by si zasloužilo
generálku. Takže jsem si řekl o celkovou kontrolu a spravení všeho, co je
třeba, včetně servisu přední vidlice, která už si to určitě také zasloužila. Na
účtu se tedy kromě nového předního ráfku a 32 drátů objevila i řada dalších
drobností, ale přes dvě třetiny ceny stejně tvořila práce. Jediné, co se zatím
nepovedlo vyřešit, byly kónusy v předním náboji, které potřebovaly
vyměnit, ale nikde nebyly k sehnání. U sedla mi vysvětlili, že by mohli
zkusit jeho levou vzpěru narovnat zpátky, ale nejspíš by jim praskla pod
rukama, a i kdyby ne, už to nikdy nebude bezpečné. Takže jsem jim řekl, ať si
sedla nevšímají. Bontrager se tedy dlouho neohřál, tak jsem se vrátil zpět
k původní specifikaci a přes internet jsem si sehnal sedlo WTB Pure
V Race, třebaže černé a ne bílé.
Oceánie
Aveiro v současné podobě a mechanik Martin po ránu
8. 3. 2014 jsem naposledy v tomto projektu mířil
s kolem na pražské letiště. Stejně jako do Vietnamu, i na Nový Zéland jsme
letěli s Emirates, takže jsem toho kromě kola moc nevezl. Navíc
v předním kole byly kónusy, které potřebovaly vyměnit, což mě moc neuklidňovalo.
Cyklistiku jsme začínali na jihovýchodě Jižního ostrova. Hned první den
odpoledne jsme najeli na cyklostezku po zrušené železniční trati. Ta sice
neměla asfaltový povrch, ale zase to bylo jediné místo, kde jsme nejezdili
pořád jen nahoru a dolů. Všechny ty náspy, zářezy, mosty a tunely nám cestu
pěkně zarovnaly. Jinak je na Novém Zélandu úplně normální, že se jezdí neustále
do kopce a s kopce, ať už je to silnice podél moře, jezera či řeky. Druhého
dne jsem měl na této cyklostezce defekt zadního kola. První defekt po 4470 km? To
beru. Čtvrtého dne pobytu na ostrově jsme si vyšlápli i do nejvýše položeného
sedla s asfaltovým povrchem vozovky na Novém Zélandu, které se nachází
v nadmořské výšce 1076 metrů. Pak jsme pokračovali středem ostrova
k severu a později uhnuli na jeho západní pobřeží, kde nám život
znepříjemňoval hmyz s českým jménem koutule. Druhá půlka naší trasy vedla
po Severním ostrově, zejména vulkanickou oblastí v jeho středu. Nepříjemné
překvapení mi nachystalo poslední ráno, kdy jsem zjistil, že mám prázdné přední
kolo, takže jsem musel ještě jednou vyměňovat duši. Dvakrát za jednu dovolenou,
to už je můj osobní rekord.
Na konci dovolené jsem zjistil, že někam zmizel vzorek ze
zadního pláště. Nebyl jsem jediný. Že by na
Slavím dojetí poslední etapy projektu
Novém Zélandu měli hrubší asfalt?
Plášť jsem si koupil už před cestou do Afriky, takže jsem ho po návratu domů
jen vyměnil. Servisu jsem dal čas až do května. Pak jsem si řekl, že ty kónusy
shánějí od listopadu, tedy už půl roku. Pokud se je nepodařilo sehnat za půl
roku, je nesmysl na ně dál čekat, takže je nejvyšší čas přejít na plán B a
vyměnit celý náboj. Kdybychom to před půl rokem tušili, tak jsem nemusel platit
dvakrát za přepletení kola, protože by bývalo rozumnější ho vyměnit celé. Takže
teď mám v předním kole místo náboje Shimano M525 model XT od téže značky.
To plně odpovídá mé zásadě měnit díly za stejné nebo lepší.
Dema Aveiro ve zkoušce obstála se ctí. Při jejím výběru jsem
sice vycházel z nesprávných předpokladů, například jsem netušil, jak
zásadním parametrem se pro mne u tří z pěti dovolených stane hmotnost
kola, ale to už je moje smůla. Několik dílů jsem musel vyměnit, ale za to Dema
v zásadě nemůže, jednou šlo o krádež, podruhé o pád. Zbývají jen ty
kónusy, které výrobci zřejmě záměrně komplikují, aby místo malých levných
náhradních dílů mohli prodávat celé náboje. Ani na výměně pláště po 5366 km
(drobné jízdy do servisu a zpět nepočítám) není špatná. Škrábanců kolo utržilo
nepočítaně, ale vzhledem k přepravě v autobusech (Afrika a Jižní
Amerika), náklaďáčcích (Vietnam) či dodávce (Nový Zéland) se s tím muselo
počítat. Teď mám kolo opět v pořádku a nemusím ho šetřit na další etapy
projektu, takže zbývá jedině ho vytáhnout z garáže a jet se trochu projet… A kdo by chtěl v roce 2014 slušně vybavené krosové kolo se špalkovými brzdami, měl by asi začít u brněnských Pell's.
Reportáže z jednotlivých dovolených jsou k přečtení na mých stránkách.
Většinou jsem se přes léto na moc koncertů nedostal, takže
jsem paběrkoval na akcích konaných mimo sezónu. To by se sice mohlo výhledově
zlepšit, ale letos to stejně moc nadějně nevypadá. Takže nápad pořádat festival
na přelomu května a června jsem přivítal, a letos jsem do Plzně na Metalfest
vyrazil už popáté. Vždycky mě nejvíce lákají kapely, které jsem ještě naživo
neviděl, letos tedy zejména Flotsam and Jetsam, Blues Pills, Delain a Dark
Gamballe. Samozřejmě neuškodí si zopakovat metalovou show v podání
osvědčených jmen, tentokrát Rage, Brainstorm, Alice Cooper, Doro a Powerwolf. A
na programu je několik velkých jmen, které sice hrají trochu mimo oblast mého
zájmu, ale byla by škoda je vynechat. To mluvím o skupinách Sepultura, Tiamat a
The 69 Eyes. Zato kapely, které nehodlám vidět, byly na letošní soupisce pouze
tři: Aborted, Mayhem a Grave. To mi za 750 Kč vstupného a tři dny času stálo.
Pátek 30. května
Ve 13 hodin startují festival němečtí Winterstorm. Pětice
z bavorského Baroutu má na kontě tři alba napěchovaná power metalem. Tento
styl má u nás solidní posluchačskou základnu, takže hned od začátku nebylo pod
pódiem prázdno. Písně jako Kings Will Fall, Cathyron nebo Metalavial nenechaly
metalové hroziče odpočívat. Drobným plusem kapely je plynně česky hovořící
basák, jehož jméno Peter Cerveny naznačuje, jak k této schopnosti přišel.
Zpěvák Alexander Schirmer sice vypadal nervózní, když do mikrofonu mluvil někdo
jiný, navíc pro něj nesrozumitelným jazykem, ale fanoušci to ocenili. Humorný
moment nastal, když se zpěvák ptal, kdo je z České republiky. Zvedla se sotva
třetina rukou. Kdo je z Německa. Dalších pár desítek lidí. A kdo
z jiných zemí. Zhruba podobné množství jako Němci. Jemu se výsledek zdál
divný, což korunoval větou „Mluvím přece anglicky, takže mi všichni rozumí“.
Vítej v Čechách, chlapče! ;-) Kapela za jí vyměřených 50 minut zanechala
dobrý dojem, a pokud k nám čas od času hoši zajedou, mají tu slušný
předpoklad k růstu jejich posluchačské základny.
Charlotte Wessels
Hned druzí jsou na řadě Delain z nizozemského města
Zwolle. Melodický symfonický metal ozdobený ženským vokálem je bohatě
zastoupeným holandským exportním zbožím. Ostatně klávesák Martijn Westerholt
předtím hrál v řadách Within Temptation, což je aktuálně zřejmě
nejzářivější jméno tamější scény. Jak bývá v této kategorii obvyklé,
většinu pozornosti na sebe strhává zpěvačka, v tomto případě Charlotte
Wessels. Dívá se na ni rozhodně dobře, ale hlavně má výborný hlas. Z aktuální
letošní řadovky The Human Contradiction zazněly písně Army of Dolls, Tell Me,
Mechanist a samozřejmě hitovka Stardust. Jejich 50 minut mi uteklo velmi rychle
a moje vysoká očekávání v ničem nezklamali.
Hodina času mezi 15:20 a 16:20 byla vyhrazena švédské
deathmetalové kapele Grave, takže jsem vyrazil do města na oběd. Death metal
není můj oblíbený styl, takže radši vyklidím pole.
Od 16:40 jsou na scéně Die Apokalyptischen Reiter
z německého Výmaru. Pětice muzikantů má čerstvě venku album Tief.Tiefer.
Svoji show odstartovali klipovkou Freiheit, Gleichheit, Brüderlichkeit.
Jejich mix heavy metalu s bůhvíčím doplněný zpěvem v němčině mi
nepřipadal moc lákavý, ale počasí bylo příznivé, takže jsem se z města
vrátil včas. Jinak bych měl volných hned několik hodin. Kupodivu to naživo
znělo mnohem lépe, než jsem čekal, takže hodina strávená v jejich
přítomnosti utekla rychle. Zpěvák Fuchs mezi písněmi komunikoval perfektní
angličtinou, rozhodně srozumitelnější než v podání mnohých anglicky
zpívajících interpretů.
Čas mezi 18:00 a 19:10 byl vyhrazen pro norské Mayhem,
blackmetalové rarachy s historií temnější než jejich hudba, a to už je co
říci. Zkrátka řečeno, nic pro mne. Mizím. Jen dodávám, že kapela letos slaví 30
let své existence.
Andy B. Franck
V 19:40 už nastává čas pro německé Brainstorm, které
sice v Plzni můžete vidět každý sudý rok, ale vždy to za to stojí. Pětice z Heidenheimu hraje power metal a podle mého názoru disponuje jedním z nejlepších frontmanů v tomto ranku. Andy B. Franck je totiž nejen perfektním zpěvákem, ale také mistrně ovládá komunikaci s publikem. Zatímco jiní se snaží fanoušky dlouhé minuty hecovat, jemu stačí jedno gesto, a je vymalováno. Kapela letos vydala desáté album Firesoul, ale hitů mají pěknou
zásobu, takže začali osvědčenou písní Highs Without Lows. Z novinky
zazněla například titulní Firesoul nebo otvírák alba Erased by the Dark. Ze
starších kousků zazněly například Fire Walk with Me nebo Shiva’s Tears. Samozřejmě
nesměla chybět ani zřejmě největší pecka z jejich repertoáru, kterou je
Falling Spiral Down. 80 minut v kotli pod pódiem jsem si užil skvěle.
Brainstorm pro mne opět byli nejlepší kapelou dne, což nezkazil ani fakt, že
půlhodina od 20:05 do 20:35 propršela. Možná stojí za to zmínit jejich cenovou
politiku. Před dvěma lety jsem si koupil jejich tričko mimo jiné proto, že bylo
inkriminovanou neděli nejlevnější ve stánku s merchandisingem, a
potřeboval jsem něco suchého na cestu domů. Letos byla obvyklá cena trička 600
Kč. Brainstorm měli pozici druhých největších hvězd dne, ale trika prodávali po
400 Kč. Zřejmě si umějí spočítat, že jich tak prodají víc, a nakonec třeba i
vydělají víc než ti, co chtějí o polovinu více. A ještě bude větší množství
lidí chodit s jejich logem na hrudi.
Ve 21:30 začíná hlavní hvězda prvního dne, Alice Cooper a
jeho shock rock. Asi nemá cenu ho nějak představovat, ale pár základních údajů.
Je mu 66 let, přiletěl k nám z arizonského Phoenixu a první album
vydal před 45 lety. Za tu dobu má nespočet hitů, které může sázet jeden za
druhým. K tomu jeho typická show, ve které nechyběla svěrací kazajka,
gilotina, Frankensteinovo monstrum (obří loutka s velice dobrou
animatronikou obličeje) a další propriety. Kromě pětice muzikantů se na scéně
občas objevilo i pár herců (chlap a sexy ženština). Jelikož má hotovo album
plné rockových předělávek, vyhradil ve vystoupení blok pro čtyři z nich.
Za ním byly náhrobní kameny se jmény John Lennon, Jimi Hendrix, Jim Morrison a
Keith Moon. Takže zazněly známé písně Break On Through (To the Other Side) od
The Doors, Revolution od The Beatles, Foxy Lady od The Jimi Hendrix Experience
a My Generation od The Who. A zbytek? Nepamatuji si všechno, ale rozhodně
zazněly písně No More Mr. Nice Guy, Billion Dollar Babies, Hey Stoopid, Feed My
Frankenstein, Dirty Diamonds, Under My Wheels, Welcome to My Nightmare, House
of Fire, I’m Eighteen a Poison. To bylo minutu po 23. hodině, ale Alice Cooper
se ještě vrátil s nesmrtelnou klasikou School’s Out, kterou doplnil
mezihrou v podobě Another Brick in the Wall od Pink Floyd. Ono to krásně
navázalo: známý refrén school’s out for summer, school’s out forever najednou
vhodně doplnila věta we don’t need no education, a už se mohlo pokračovat dál.
Ve 23:10 je konec. Klobouk dolů před Panem Muzikantem, ale u mě prostě laťku
nastavenou Brainstorm nezdolal. Dost možná za to může vysoký počet předělávek.
Sobota 31. května
V 10:30 otevírá sobotní program pražská legenda
Kryptor. Sami svoji produkci označují jako old school sadistic thrash metal.
Stále propagují svoji návratovou kompilaci Best of Fuck Off!!! Nejsem žádným
odborníkem na jejich produkci, ale určitě zazněly songy Rychlost vítězí a
Klášterní tajemství. Jejich 35 minut dlouhý set si své fanoušky našel. Mě nijak
zvlášť neoslovili.
Další domácí legenda následovala. Brněnský Titanic loni
vstal z mrtvých čerstvým albem Double Time, ale naživo to vypadalo, že se
hrálo nejvíc z debutu Metal Celebration z roku 1989. Nejvýraznější
posilou je bubeník Martin Škaroupka, který toho stíhá opravdu hodně. 45 minut
kvalitního klasického heavy metalu s písněmi jako Tchýně, Simulant, Zrcadlo, Metalový svátek a dalšími uteklo velmi rychle.
Z města Charlotte v Severní Karolíně do Plzně
zavítala kapela Bloody Hammers, která hraje něco mezi hard rockem a doom
metalem. Tři pánové a klávesistka mají na kontě čerstvé třetí album Under
Satan’s Sun. Vzhledem k tomu, že existují od roku 2012, je to docela fofr.
Naživo mi jejich hudba připadala dobrá po celých 50 minut, ale stejně si moc
neumím představit, že bych si libovolné jejich album koupil.
Dark Gamballe
Crossoverová kapela Dark Gamballe z Vyškova předčila má
vysoká očekávání. Zpěvák Desed měl kromě červených kontaktních čoček nasazený i
klobouk s rohy, což vypadalo velmi stylově. Jeho hrátky se slovy
v písních jako Baletky v hlavě, Netopýr, Oni, Zlatonoš nebo Svět za
dekou jsou výborné. Čtveřice muzikantů také předváděla velmi dobré výkony a
zpěvák mezi písněmi občas utrousil i nějakou vtipnou průpovídku. Dalších 50
minut, které jsem spokojeně strávil v kotli pod pódiem.
Elin Larsson
Ve 14:30 přišla řada na bluesrockovou kapelu Blues Pills ze
švédského Örebro. Zeměpisné označení je hodně zjednodušené, jelikož Švédka je pouze zpěvačka Elin Larsson. Rytmická sekce pochází z americké Iowy a sedmnáctiletý (!) kytarista je pro změnu Francouz. Moderátor je přirovnal k Led Zeppelin a Thin Lizzy, což podle mne nejsou nejvhodnější jména pro srovnání, ale každopádně to vypadalo, že do metalového zaměření festivalu zrovna nezapadají. Jejich hudba se dá zřetelně zařadit do druhé poloviny 60. let. Kytarista je takový mladý bílý Jimi Hendrix, zpěvačka zase disponuje hlasem Janis Joplin. Ideální hlas pro tento žánr, ostatně stačí si poslechnout úvod skladby Devil Man.
Většinu mé sbírky tvoří prog, thrash, power, symphonic a heavy metal. Blues
Pills nejsou nic z toho, každopádně pro mne 50 minut v jejich
společnosti znamenalo divácký a posluchačský vrchol celého festivalu. Život
občas přináší nečekaná překvapení. Jejich debut vyjde v červenci, pro mne
jde o jasnou koupi. A k nejlepšímu festivalovému setu přidávám i video, což je v podstatě polovina jejich živého EP Live at Rockpalast.
Čas mezi 15:35 a 16:25 byl vyhrazen pro belgickou chásku
Aborted a jejich deathgrind. Pro mne jasná zpráva, že si nemám kazit zážitek a
vypadnout daleko mimo doslech. Vrátil jsem se trochu rychleji, abych ještě
zastihl Blues Pills v podpisovém stanu, ale nebyla tam ani noha. Vedle na
rozpisu autogramiád byl jejich čas červeně přeškrtán a doplněn dvojjazyčným
popiskem zrušeno / cancelled. Nejlepší kapela festivalu nepřivezla jediné
tričko (nebo cokoli jiného na prodej) a nakonec se ani nedorazila setkat se
svými fanoušky. A to jsem rozhodně při jejich setu nebyl před pódiem sám. L
Eric A.K.
V 16:45 na pódium nastupuje další interpret
z arizonského Phoenixu. Tentokrát jde o thrashmetalovou legendu Flotsam
and Jetsam. Možná je to zeměpisnou vzdáleností od sanfranciské oblasti Bay
Area, ale jejich thrash vždycky zněl trochu jinak. V dnešním světě, kde
pobíhají tisíce podobných kapel, je to deviza k nezaplacení. Kapela letos
slaví třicetiny, ke kterým znovu nahrála své druhé album No Place for Disgrace.
Trochu jsem se obával, aby na něm nepostavila většinu setu. Ale kdepak,
z debutu Doomsday for the Deceiver těch písní zaznělo ještě více. Snad
jsou takové jen festivalové sety, ale já jsem většinou zvědav hlavně na
aktuální tvorbu. Tady z posledních dvou alb nezaznělo vůbec nic. Zpěvák
Eric A.K. zabodoval, když si na jednu píseň nasadil ocelovou helmu jako
z klasického brnění, prostě když metal, tak metal. Celkově hodně povedená
hodina thrashe.
Viktor Smolski
Z německého Herne dorazila dobře známá powermetalová
trojka Rage. Pokud budeme počítat i začátky pod jménem Avenger, tak už mají také na krku třicítku. Ostatně si k ní právě nadělili kompilaci The
Soundchaser Archives. Pamatuji si, že se mi jejich raná alba nelíbila. Nepamatuji
si proč. Vzal jsem je na milost až v roce 1996 s albem Lingua Mortis,
které tehdy bylo ještě metalově novátorským počinem. A jinak znám vlastně jen
alba nahraná v tomto století, takže je pro mne běloruský kytarista Viktor
Smolski neodmyslitelnou součástí Rage, stejně jako zpívající basák Peavy
Wagner. Během jim vyhrazených 70 minut tedy řádně provětrali svoji hudební
pokladnici, ze které vytáhli šlágry jako Soundchaser, Enough Is Enough, Carved
in Stone, War of Worlds, Great Old Ones nebo Higher than the Sky. Jak poslední
léta jedu převážně v thrashi, čekal jsem, že u mne sobotní souboj třicátníků
vyhrají Flotsam and Jetsam. Ale chyba lávky, Rage byli prostě lepší.
Z největšího brazilského města São Paulo dorazila
Sepultura. Kapela založená v roce 1984. Jestli jsem od nich někdy něco
záměrně poslouchal, tak to bylo v letech 1993 až 1996, tedy v období
alb Chaos A.D. a Roots. Jinak mě jejich groove metal úspěšně míjí. Jejich
současný frontman, černý Američan Derrick Green má impozantní zjev. Kytarista
Andreas Kisser občas také komunikoval s publikem, i kdyby to byly věty
typu „So, Czech Republic, obrigado!“ A pár písní si i zazpíval, také
portugalsky. Aktuální loňské album má stručný název The Mediator Between Head
and Hands Must Be the Heart, a jestli z něj něco hráli, nepoznal bych to. Nejvíce se mi líbily pasáže, ve kterých Derrick mlátil do vlastních velkých bubnů. Na té zdvojené rytmice bylo něco šamanského. Jinak jsem je prostě 75 minut z uctivé vzdálenosti sledoval, podobně jako před pár lety
tamtéž Soulfly, kteří mě podobně míjejí.
Ve 21:30 vybíhají na pódium Powerwolf z německého Saarbrückenu.
Další kapela, kterou tu můžete potkat každý sudý rok. Od té doby, co se objevil
rozpis kapel, mi tato jejich pozice přišla neuvěřitelná. Původem rumunský
zpěvák Attila Dorn dokonce ze začátku prohlásil, že jsou trochu nervózní,
protože je to jejich první vystoupení v pozici hlavních hvězd mimo domov.
Jejich melodický power metal má u nás velkou fanouškovskou podporu, dokonce i
já jsem si koupil jejich poslední album Preachers of the Night. Druhou
nejvýraznější postavou souboru je klávesák Falk Maria Schlegel, který snad
v každé písni opouští svůj nástroj a vybíhá hecovat publikum. Zazněly
například písně Amen & Attack, Sacred & Wild, Kreuzfeuer, Coleus
Sanctus, All We Need Is Blood, We Drink Your Blood, Lupus Dei či Resurrection
by Erection. Ale největším prokletím kapely je užvaněný frontman. Začal se
vykecávat hned po první písni. Zbytek kapely většinou na chvíli odešel, občas
na pódiu zůstal bubeník nebo výše zmíněný klávesák. Postupem času mi začalo
připadat, že pauzy mezi písněmi jsou delší než písně samotné. Když Attila a
Falk Maria dlouhou dobu nutili diváky volat „Ha!“, když oni zařvou „Ho!“,
podíval jsem se na hodinky s myšlenkou „dávám vám minutu, buď začnete
hrát, nebo odcházím“. To ještě spustili Werewolves of Armenia včas. Odešel jsem
až v půlce přídavku. Slyšel jsem je ještě ze stanu, takže končili zhruba
ve 23:15 jako včera Alice Cooper. Z mého pohledu byl jejich koncertní
výkon pozoruhodným fiaskem.
Neděle 1. června
První nedělní kapela, Absolut Deafers z Ostravy,
odstartovala svoji rock/metalovou show v 10:00. Tak rychlý jsem nebyl, ale
při druhé půlce jejich půlhodinového vystoupení ještě zel areál prázdnotou.
Neděle ráno prostě nenabízela žádná velká jména, takže se spousta lidí rozhodla
přijít až na Dymytry. Mladá (tedy s výjimkou basáka) pětice na pódiu
nebyla špatná, ale už druhý den jsem si nevzpomněl ani na to, jestli vlastně
zpívali česky nebo anglicky. Tak nějak kompletně vyšuměli z mé paměti.
Druhá na řadě je mladá čtveřice z belgického Limburku
jménem Evil Invaders. Zatím mají na kontě pouze bezejmenné EP. Nejdřív jsem si
říkal, co za kapelu si může dát takhle klišovitý název? Ale jen jsem je
zahlédl, bylo vše jasné. Oni sem přijeli strojem času z 80. let, zlatých
časů speed metalu. Těsné džíny, tenisky, černé nátělníky, dlouhá hára a u
zpívajícího kytaristy i kotlety až po pusu. Ostatně zpěvákův falzet se k hudbě
perfektně hodil, a ještě upevňoval jejich zařazení do dob „tenkrát před 30
lety“. Z názvů písní mi v hlavě utkvěl jen Alcoholic Maniac, takže
zřejmě neřeší žádné globální politické problémy. Ale jejich 50 minut mělo
neskutečný spád. I mezi písněmi aspoň vazbila některá z kytar, jen jednou
se zapomněli a asi na dvě vteřiny nastalo ticho. Trojice vepředu byla neustále
v pohybu (zpěvák tedy jen v instrumentálních pasážích, jinak musel
být u mikrofonu). Takhle to má vypadat, Powerwolf by se mohli jít učit. Pro
jistotu upřesním, že si myslím, že Powerwolf mají lepší písně než Evil
Invaders, ale nijak se to netluče s mým přesvědčením, že naopak Evil
Invaders jsou lepší koncertní kapelou než Powerwolf. Ale zlaté časy speed
metalu už se asi nevrátí, takže kapela nemá kam růst.
Arven
Dalším pro mne naprosto neznámým jménem byli Arven
z německého Frankfurtu. Ostatně byli se v Čechách ukázat poprvé.
Všude (včetně jejich webových stránek) je pět krásek a bubeník. Každopádně byl
poměr pohlaví v Plzni 4:2, a zaplaťpánbu za kytaristu, protože když
v jedné písni řešil nějaké technické problémy a na chvíli v tom
nechal kolegyni samotnou, vůbec bych neřekl, že nějakou kytarovou hru slyším. A
ve zbytku setu zněli stejně jako kapela s jedinou kytarou. Hrají
symfonický metal a jejich show byla velmi statická. Kytaristé se ze svých pozic
nevzdalovali dál než na dva kroky, klávesistka ani bubeník ani nemohli. Takže se
pohybovaly jen zpěvačka a byskytaristka. Což mě vede ještě k poznámce o
perfektně nazvučené base, která možná i z této v jádru nevýrazné
muziky vyčnívala. Z textů se na festivalech může ujmout zejména Raise Your
Cups, pobavila mě genderově obrácená fantasy pohádka o princezně, která se musí
utkat s drakem, aby dostala fešného sexy prince. Na 45 minut kolem
nedělního poledne to bylo dobré, ale nevím, zda kapela má na to, aby vystoupila
z žánrového průměru.
Další německou kapelou byl Zodiac z Münsteru. Zodiac je
docela běžný název a mám za to, že jeden takový band brázdí i domácí kluby. Občas
by neuškodilo trochu fantazie. Tahle německá čtveřice se dala dohromady
v roce 2010 a hraje hard rock slyšitelně vycházející z blues. Skoro
si myslím, že si moderátor včerejší příměr k Led Zeppelin a Thin Lizzy
mohl schovat pro ně (pokud si to tedy jen nespletl). Kapela propagovala svoje
loňské album A Hiding Place, ale zahrála i novější materiál ze třetí řadovky,
která by měla vyjít v září. Areál se začal zaplňovat lidmi, kteří přišli
na Dymytry, takže už nehráli jen pro hrstku diváků. 45 minut velmi dobré hudby,
ze čtveřice neznámých kapel nedělního rána rozhodně nejlepší muzika.
Od 13:50 do 14:40 byli na řadě pražští Dymytry. Ty už jsem
dvakrát viděl přímo v tomto areálu, a rozhodně se nestali mojí srdcovkou.
Navíc mají oddaných fanoušků dost, takže jsem usoudil, že je to pro mne ideální
čas skočit si do města, abych zase měl aspoň jedno normální jídlo za den.
Dianne van Giersbergen
Ve 14:55 začíná vystoupení kapely Xandria z německého Bielefeldu.
Kapela hraje symfonický metal a v posledních letech se potýká s problémy se zpěvačkami. Od loňského roku je u mikrofonu Holanďanka Dianne van Giersbergen (není v žádném příbuzenském vztahu s Anneke van Giersbergen), která nazpívala aktuální album Sacrificium. Je na ni sice pěkný
pohled, ale po hlasu bych ji nepoznal. Dalším problémem je vysoký podíl kláves
a absence živého klávesáka. Pak dochází k situacím, kdy na pódiu stojí
čtyři lidé, pátý sedí za nimi, a z reproduktorů se line hudba
z playbacku. Chápu, že kytarista Marco Heubaum nezvládá naživo oba
nástroje, ale prostě to takhle vypadá blbě. 50 minut dlouhý set byl dobrý, ale
v této škatulce je prostě moc souborů, které znějí úplně stejně. Xandria tak působí jen dojmem jedněch z mnoha.
Také další kapela k nám dorazila z Německa,
konkrétně z města Reutlingenu. Byla založena v roce 2002 jako školní
kapela (roky narození jejích členů jsou 1991 a 1992) a v roce 2007
přejmenována podle stejnojmenné písně od AC/DC na současné Kissin‘ Dynamite.
Kapela hraje výbušnou směs hardrocku s heavy metalem a hlavně těží
z faktu, že všechny hvězdy tohoto žánru jsou o minimálně čtvrt století
starší. Minimálně fanynky na to evidentně slyší. Jejich dva roky staré poslední
album nese název Money, Sex & Power, ale při svém hodinovém koncertním setu
provětrali všechna tři alba. Na živo jim to docela šlape.
Tiamat
Velkým jménem metalové scény je stockholmský Tiamat. Původně
blackmetalová kapela prošla značným hudebním vývojem a aktuálně je na pomezí
gothic metalu a gothic rocku. Od roku 1987 byl ústřední postavou kapely zpěvák,
kytarista a klávesák Johan Edlund. V Plzni byl jen v sepraných
džínách a kulichu, tělo pokryté rozmanitým tetováním. Chvíli s modrou
kytarou, zbytek setu jen s mikrofonem. Z písní si kupodivu pamatuji
jen Brighter than the Sun, možná že právě při ní se rozplýval nad pohledem na
zapadající slunce na obloze. Hráli i čísi coververzi ve švédštině, za což se
nám Johan omlouval, ale prý pro něj hodně znamená. Mezi písněmi nás nabádal, ať
posloucháme hudbu, chodíme na koncerty, ale prý nemáme na nic hrát a už vůbec
ne zakládat kapely. Občas to vypadalo, že si nepamatuje texty. Humorné mi
přišlo, když otevřel plechovku Gambrinusu a prohlásil ho za nejlepší pivo
na světě. To mu nemohli dát pořádnou Plzeň? Kapela vyslyšela moji kritiku
Xandrie a povolala i koncertního klávesáka, ale stejně to vypadalo jako
vystoupení kapely Johan Edlund & band. Co bude s Tiamatem dál, poté co
Johan letos v dubnu oznámil, že z kapely ze zdravotních důvodů
odchází, to je opravdu otázkou. Podle mne to bez něj nemá cenu, protože
s kýmkoliv jiným u mikrofonu už to stejně bude úplně jiná kapela. 70 minut
dlouhý set pomalé a klidné hudby byl zajímavým zpestřením festivalu.
Finové The 69 Eyes svoji směs gothic rocku
s rock’n’rollem příhodně pojmenovali goth’n’roll. A jelikož jim jedno
jméno nestačí, tak si také říkají Helsinki Vampires. Za 15 let své existence si
vybudovali slušnou posluchačskou základnu. Pětice po celých 80 minut předváděla
našlapanou rockovou show, která probudila spoustu lidí uspaných pomalejším
vystoupením Tiamat. O.K., v pohodě, ale v jejich fanklubu mě stejně
nehledejte. Jen dodám, že nejvíce mě pobavil bubeník na začátku přídavku, když
nám oznámil, že v zákulisí viděl Doro, je pořád sexy, a máme s ním
zpívat „All we are, all we are, we are, we are all, all we need.“
Doro
Po hodinové přestávce (tuto délku jsem nepochopil, vždyť i
Alice Cooper a Powerwolf si vystačili s polovinou) přišla poslední hvězda festivalu, Doro. Kariéru začala před třiceti lety v německém Düsseldorfu a
po rozpadu skupiny Warlock pokračovala pod vlastním jménem. Ale proč
představovat „Metalovou královnu“, že? Tady snad stačí dodat pár písní, které
zazněly: Burning the Witches, I Rule the Ruins, The Night of the Warlock, Raise
Your Fist in the Air, Metal Tango, All We Are a Für Immer. Takže na popěvek
zmiňovaný bubeníkem The 69 Eyes samozřejmě došlo. Doro měla i pár monologů
k fanouškům, které občas pod vlivem emocí znějí, jako by se vůbec
nepotřebovala při mluvení nadechovat. Ale stačí jí z těch pár metrů
kouknout do očí, a hned je jasné, že to není žádné divadýlko pro fanoušky, ale
že tím Doro opravdu žije. A na 49 let vypadala pořád neskutečně dobře (50 jí
bylo až o dva dny později, 3. června). Doro naživo se jen tak neomrzí a
čtveřice muzikantů, co jí kryla záda, také nejsou žádná ořezávátka.
Celkové dojmy jsou veskrze pozitivní. Počasí pozlobilo jen
v pátek večer při Brainstorm a trochu i při vystoupení Alice Coopera, piva
bylo dost, organizace nijak nevázla, časový harmonogram plus mínus pět minut
vycházel přesně. Tak snad zase příště…
Jaký byl pro mne rok 2013? Co se mi líbilo nejvíce a co
nejméně? Než se dostanu k filmu, hudbě a knihám, začnu z úplně jiného
soudku, a sice sportem.
CYKLISTIKA
Já po držkopádu v severním Vietnamu
V roce 2013 jsem na kole najezdil 3948,6 km, což je
značný nárůst oproti roku předchozímu (2614,2 km). Původně jsem za svůj největší cyklistický výkon roku považoval jarní přejezd And sedlem ve výšce
3831 metrů nad mořem. Jenže na podzim se ukázalo, že na podnebí záleží, takže
výjezd z nuly do 1652 metrů nad mořem v tropech byl rozhodně fyzicky
náročnější. Snad v životě jsem nebyl takhle zpocený. Situaci samozřejmě
nahrávalo, že se kromě těchto dvou dovolených dalo jezdit na kole takřka
celoročně, takže jsem první kilometry začal nabírat 10. února, a cyklistickou
sezónu zakončil 26. prosince. Teď je sice momentálně venku také přijatelné
počasí, ale obě kola mám v servisu. U ostatních sportů sice vykazuje moje
statistika pokles, ale jde o zanedbatelné hodnoty: naběhal jsem toho o 10,5 km
méně a o 3 hodiny méně jsem strávil spinningem.
FILM
V roce 2013 jsem na plátnech kinosálů viděl rovných 70
projekcí, což není to samé jako 70 filmů. Občas jsem dostal za jedno vstupné
několik kratších filmů, na druhé straně díky producentům jsem se od Larse von Triera dočkal jen půlky filmu. Většinu projekcí jsem navštívil v Jičíně,
ale 24 zářezů má na svědomí karlovarský filmový festival, a několikrát jsem
vyrazil i do Prahy, ať už na filmy artové (Hon, Sunset Blvd.) či komerční (Muž z oceli, Hobit: Šmakova dračí poušť). Prakticky jsem ovšem vypustil ostatní
filmové festivaly, takže u mne mají po jedné položce pouze La película a ASEAN.
Na druhou stranu jeden festival přišel i ke mně, takže dva tituly ze Severského filmového podzimu jsem mohl sledovat ve svém obvyklém biografu. Tahle sranda mě
dohromady stála 6468 Kč, což znamená průměrné vstupné ve výši 92,40 Kč.
Docela se mi dařilo vyhýbat se špatným filmům, takže vlastně
jedinou podprůměrnou projekcí zůstal koprodukční horor V/H/S/2. Když to šlo,
tak jsem se snažil vyhýbat 3D, které za něco stálo stejně asi jen v případě
Gravitace. Jinak je to jen příplatek za tmavší film, na který musíte koukat v brýlích.
Většina potenciálně zajímavých titulů do jičínského biografu vůbec nedorazila,
pár jsem jich prošvihl v práci či během dovolených. Stále platí, že kino
nehraje, pokud nepřijde alespoň pět platících diváků (ale v prosinci mě
tam mile překvapili, když pustili Kapitána Phillipse jen pro dva lidi – třeba
to byla nějaká speciální akce v měsíci, kdy kino slavilo 90 let své
existence), díky čemuž jsem přišel o několik dalších filmů. Zde je jejich
seznam a v závorce počet zájemců o projekci včetně mé maličkosti (myslím,
že to také má jistou vypovídací hodnotu):
Ve své domácí filmotéce jsem přivítal několik desítek nosičů
Blu-ray, ve většině případů nakupovaných přes Aukro, a v případě českého e-shopu využívající akčních slev. I když se dostalo i na méně obvyklé zdroje, jako třeba německý
Amazon, kde už jsem nakupoval několikrát a pokaždé mě
překvapilo, když přišlo přesně to, co jsem chtěl. Němčina je pro mne totiž
zhruba stejně srozumitelná jako svahilština. Ale filmy jako Barton Fink, Fargo
nebo V přístavu existují na nosičích s českými titulky, a přesto se
do české distribuce vůbec nedostanou. Budiž, u nich mne to nepřekvapuje, ale legendární
western Sedm statečných má i český dabing, a také je dostupný pouze v zahraničí.
Televizní nabídku sice rozšířil potenciálně zajímavý kanál
ČT art, ale ukázalo se, že pro nějaký artový film se v jeho programové
skladbě najde místo tak jednou týdně, což mne nijak nenadchlo. Nejvíce se mi
nakonec líbil reprízovaný seriál Andělé v Americe, nejméně trapný pokus o
komedii Slečna Flintová.
HUDBA
Soilwork: The Living Infinite
S mojí návštěvou různých koncertů to bylo velmi slabé.
Plzeňský Metalfest jsem kvůli počasí vzdal po prvním dni, déšť mi kazil i koncert v zámeckém parku v rámci festivalu Jičín – město pohádky. Pod střechou jsem byl ve Zlíně na Zimním Masters of Rock a v Praze na
Christmas Metal Symphony. Dost chudá úroda. Nejlepším dojmem na mne zapůsobila
vystoupení kapel Soliwork, Kamelot a ReVamp ve Zlíně + Joey Belladonna s kapelou
a orchestrem v Praze. O všech třech festivalových akcích jsem tu na blogu
psal samostatné příspěvky.
K tomu mohu ještě přidat 33 hudebních nosičů ve své
sbírce. Se stahováním či streamováním hudby z internetu jsem stále ještě
nezačal. Většina cédéček je metalových, a ne všechna byla zrovna loňská. S utrácením
za soundtracky jsem v podstatě přestal, mé nové přírůstky už jsou pouze
archívní klasiky.
V roce 2013 jsem přečetl jen 13 knih, což je tedy hodně
slabé. Dvě z nich si tu na blogu dokonce vysloužily vlastní příspěvky (tady a tady). Stále
u mne převládá fantastická literatura, ale občas se podívám i na něco úplně
jiného.
