Hudba v roce 2017

Žánrové zařazení už snad více mimo být nemůže :-)

Pár vět o hudbě v roce 2017. Stále jí většinu poslouchám přes službu Google Play, kde už jsem si sice zvykl na občasné naprosto nemístné žánrové zařazení, či seznam souvisejících interpretů, ale někdy je to prostě pořád sranda k popukání. Hudby jsou kvanta, občas i mě samotného překvapuje, co všechno si pouštím. Opakování přehrávání se děje nejčastěji v době přípravy na nějaký koncert, o kterých jsem psal tady a tady, a jejichž vrcholem bylo vystoupení Glenna Hughese. S nákupy nových CD už to moc nepřeháním, pár jich s navštívenými koncerty přímo souvisí (California Breed, Glenn Hughes: Resonate, Blues Pills: Lady in Gold a Pristine: Ninja), zbytek sem vlastně mohu také vypsat kompletně: Dying Passion: Black Threads, Miloš Dodo Doležal: Ohněm, Flying Colors: Second Nature, Deep Purple: Infinite, The Winery Dogs: Hot Streak a The Jelly Jam: Profit. Ale největší nákup přišel hned v lednu, kdy jsem zahlédl seznam jednoho sběratele soundtracků, který rozprodával svou sbírku ve stylu disk za 50 Kč. Nakonec jsem zřejmě dostal i množstevní slevu, protože jsem za 11 disků zaplatil pětistovku. Abych vyjmenoval aspoň ty nejznámější tituly, tak jde mimo jiné o hudbu k filmům E. T. – Mimozemšťan, Ostrov hrdlořezů, Čelisti, Hon na ponorku a Hvězdná brána. Také jsem na Startovači pomohl skupině The Agony ke vzniku alba 689, které jsem si pak za odměnu koncem roku stáhl v FLAC i MP3.

Casualties of Cool

Aby bylo vůbec o čem psát, nechal jsem si na závěr Devina Townsenda a jeho dvě alba ve vícediskových provedeních. Projekt Casualties of Cool dal Devin dohromady v roce 2010 s kanadskou zpěvačkou a kytaristkou Ché Aimee Dorval. Od podzimu 2012 spolu hráli, na podzim 2013 natočili své bezejmenné album, které vyšlo v únoru 2014. Ale až na začátku roku 2016 se dočkalo mezinárodní distribuce. Největší český internetový obchod Musicrecords měl v nabídce dvoudiskovou verzi i totéž s DVD, levnější variantu za 579 Kč. Tak jsem si to nakonec objednal z britského Amazonu, kde kupodivu byla právě nejlevnější ta verze 2 CD + DVD, i když by mi klidně stačila základní jednodisková. Nakonec mě to vyšlo na 388 Kč včetně poštovného. Pochvaloval jsem si to, dokud jsem se nepodíval znovu na Musicrecords, kde to najednou bylo za 379 Kč, ovšem stále tam byla i dvoudisková verze za 649 Kč (takže když si 270 Kč připlatíte, dostanete o disk méně, kdo by odolal? J). Na bonusovém disku je přitom dalších 13 písní – poctivých 65 minut hudby, na DVD je zase celý koncert z roku 2014 v Londýně. Devinovo koncertní album Ziltoid Live at the Royal Albert Hall z roku 2015 ve verzi 3 CD + DVD jsem si původně nechtěl pořizovat, protože album Ziltoid the Omniscient z roku 2007 mě z celé Devinovy tvorby baví nejméně. Ale stačilo se podívat pozorněji. Celé dotyčné album je přehráno na prvním ze tří CD, na dalších dvou je výběr nejlepších písní napříč Devinovou kariérou podle hlasování fanoušků na internetu. Takže se tam dostala i jedna píseň z alba Biomech, které vyšlo pod hlavičkou projektu Ocean Machine, a kterou Devin Townsend nikdy předtím naživo nehrál. A právě přes jeho Ocean Machine jsem se já k Devinově hudbě kdysi dostal. Na DVD je celý zhruba 160-timinutový koncert včetně pohledu do zákulisí o přestávce mezi Ziltoidem a zbytkem koncertu.

Rok 2017 – knižní TOP 5

Pět nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2017 s krátkým komentářem:

Robert Jackson Bennett: Město schodů

Bulikov je hlavní město ležící uprostřed Kontinentu. Jeho jednotlivé kraje byly po generace rozdělené podle bohů, kteří jim vládli, a vedli válku s ostatními. Až se jednou rozhodli války ukončit a na důkaz míru postavit uprostřed město zázraků. Jenže tu je ještě ostrov Saypur, kde nikdy neměli žádné bohy, takže jeho obyvatelé byli vždy pro obyvatele Kontinentu pouze otroky. Až se na Saypuru našel velký rek Kaj, který dokázal vyrobit zbraň schopnou zabít bohy. Nečekaný útok vedený Kajem byl drtivý, protože se smrtí boha přestaly fungovat i jím vytvořené zázraky. Dobitý Kontinent je teď ovládaný Saypuřany, kteří zakázali všechna náboženství i s jejich symboly, relikviemi, knihami, uměním… Město zázraků se stalo městem trosek, kde zmizely celé bloky domů, mnohá schodiště náhle končí, aniž by někam vedla, ale některé zázraky kupodivu stále fungují. Všechny náboženské předměty, včetně funkčních či nefunkčních zázraků byly uloženy ve střeženém skladu v horách, kam nemá nikdo přístup. Až o nějakou generaci později začne tyto předměty zkoumat saypurský historik Efrem Pangyui. A stane se tak mužem, kterého by chtěl zabít snad každý obyvatel Kontinentu. Tahle „omáčka“ je v knize odhalována postupně, jelikož vraždou výše zmíněného Pangyuie kniha začíná. Vyšetřit ji přijela hlavní hrdinka, agentka Shara, která se skrývá pod smyšlenou identitou. Kdyby se totiž provalilo, že je přímým potomkem přemožitele Kaje, tak by ji chtěl zabít asi každý obyvatel Kontinentu…

Pátý román mladého (narozen 1984) amerického spisovatele, zároveň první přeložený do češtiny, je prvním dílem volné trilogie Božská města. Bennett si vymyslel svět s komplikovanou náboženskou, geopolitickou i historickou situací, což je jedna z hlavních deviz knihy. Vyprávění sice odstartuje vražda a začne její vyšetřování, ale kniha není detektivkou, to je spíš takový spouštěč mnoha dalších akcí. Kniha má spád, je dobrodružná, akční i válečná, a má hlavní postavy, kterým není problém fandit, ale pro mne stejně byl nejdůležitější ten komplikovaný svět, ve kterém jsou postavy nuceny úplně přehodnotit celý svůj světonázor.

Tereza Boučková: Život je nádherný

Tereza Boučková (narozena 1957) je spisovatelka a scenáristka, dcera spisovatele Pavla Kohouta. Otec žije ve Francii, bratr v Rakousku, sestra ve Švýcarsku. Sama po maturitě podepsala Chartu 77, čímž její oficiální vzdělávání skončilo. Její umělecká kariéra začala v samizdatových osmdesátých letech, oficiálně mohla začít publikovat až v roce 1990. Žije s manželem v malé osadě u Berouna. Nejdříve spolu adoptovali dva romské syny, pak se jim narodil syn vlastní (*1991). To se stalo východiskem k autobiograficky laděnému scénáři k filmu Smradi (2002). Jenže život šel dál, a tak v roce 2008 vyšel román Rok kohouta o tom, jaké to je, když se z obou adoptovaných synů stanou feťáci. Další silně autobiografické pokračování vlastních osudů vyšlo v roce 2016, ale zabývá se událostmi v životě autorky od Vánoc roku 2010 do Vánoc 2011. Snad ještě dodám, že zatímco své jméno a jména osobností naší kultury autorka zachovala, svého manžela i syny v knihách přejmenovala, čímž utvořila ze skutečných lidí literární postavy. Rok kohouta jsem nečetl, což je nepochybně moje mínus. S postavami jsem se tedy seznamoval za běhu. Rok života od Vánoc 2010 do Vánoc 2011 je tu zachycen autobiografickým, deníkovým způsobem, i když mi i díky spoustě drobných odboček připomínal spíš tištěnou verzi blogu. Ostatně proč ne, napsané je to dobře, a čtenář se do autorčiných problémů snadno vcítí (ve které současné rodině nejsou problémy, že?).

Stephen King: Bazar zlých snů

I psavec dlouhých forem Kingova ražení mívá nápady, které nemá smysl roztahovat na román. A jednou za pár let je hromadně vypustí do světa. A ne všechno to jsou horory, což už by většinu jeho čtenářů nemělo překvapovat. V této sbírce je jich zařazena rovná dvacítka. Pořád mi přijde, že lepší jsou ty delší texty (Míle 81, Ur, Nekrology), u kratších je nejlepší dobrá pointa (Duna). Užitečnost úvodních textů před povídkami je diskutabilní, někdy jsou spíše na škodu (Herman Wouk stále žije by určitě byla lepší povídka, kdybych netušil, k čemu směřuje, což autor právě práskl předem). A pak je tam samozřejmě povídka o baseballu (Blokáda Billy), která pro mne byla na hranici čitelnosti, jelikož jsem se tuto americkou kratochvíli nikdy nesnažil ani trochu pochopit.

Stephen King: Dallas 63

Dne 23. listopadu 1963 otřásly Dallasem tři výstřely. Prezident Kennedy zemřel a svět se změnil. Kdybyste měli možnost změnit dějiny, udělali byste to? Stály by ty důsledky za to? Na dané téma už bylo napsáno ledacos, takže co na to můj starý známý „král hrůzy“? Přišel se strojem času, který vede do stále stejného dne 9. září 1958. Pokud chcete změnit svět, musíte v něm nejdříve těch pět let žít. Pokud se vám něco nepovede, můžete se vrátit domů a dát si restart: vydat se znovu do dne 9. září 1958 a začít nanovo. Román by tedy teoreticky mohl být nekonečný, naštěstí si autor tuto možnost časem uzavírá. Pokud má kniha 730 stran a vrcholí někde kolem strany 190, považuji to za ne zrovna ideální stav. Dlouhé desítky stran o sledování L. H. Oswalda vyloženě nudí a kniha se znovu rozjede až v poslední čtvrtině. Bohužel ne nadlouho, protože jde o látku natolik komplikovanou, že v závěru nutně přijde celá řada konců. King sice nastudoval spoustu archivních materiálů, ale jakoby mu to nakonec svazovalo ruce. Kniha je tedy nejlepší v čistě fiktivních pasážích, a čím víc se mu do děje míchá historická realita, tím snáze se kniha odkládá. Naštěstí je to převážně fikční příběh.

Stephen King: Colorado Kid

Původně jsem sem ani nechtěl dávat jednohubku přečetnou za dopoledne, ale podíval jsem se na zbytek seznamu a usoudil, že o žádné z druhé půlky knih se mi vůbec psát nechce. Kniha zaznamenává rozhovor tří postav, z nichž jedna je dvaadvacetiletá studentka žurnalistiky Stephanie a druzí dva jsou kmeti z redakce týdeníku Ostrovan, vycházejícího na jednom z ostrovů poblíž pobřeží státu Maine. Celý ho spustil novinář bostonského Globu pátrající po lokálních záhadách. Staříci mu nic nenabídli, ale své mladé stážistce příběh odvyprávějí. Vracejí se o 25 let zpátky, do osmdesátých let, kdy mladý pár atletů při ranním běhu do školy našel na pláži mrtvolu neznámého muže. Klíčem ke knize je, že se navzdory jménu autora nejedná o horor a navzdory zavádějící obálce se nejedná o detektivku. Je to prostě „vyprávění o záhadě“, pokud na tohle nepřistoupíte, nemá smysl to ani zkoušet. Čtivostí by to patřilo o příčku výš, ale jen jako součást nějaké sbírky povídek (či novel). Za doporučených 199 Kč mi to jako dobrá nabídka nepřipadá. :-/

Rok 2017 (nejen) na plátnech kin

V roce 2017 jsem navštívil 52 filmových projekcí, což je mnohem více, než jsem čekal (viz dále). Stálo mě to 4 532 Kč, což znamená průměrné vstupné 87 Kč. Jak jsem takto nízké cifry dosáhl? Rok jsem zahájil během návštěvy Prahy odpolední projekcí pro seniory za 60 Kč, 19 filmů v Karlových Varech představuje pouze cenu akreditace (850 Kč) a jednu projekci jsem viděl zdarma (Furiant). Věděl jsem, že jičínský biograf bude promítat pouze do konce února, takže první dva měsíce jsem chodil na všechno, co by za cestu do kina mohlo stát. Jedinou výjimkou byl dokument Strnadovi, před kterým jsem dal přednost pravidelnému pondělnímu spinningu. V březnu jsme tu kino neměli vůbec a od 1. dubna promítá v náhradních prostorách kulturního domu Valdice. Takže to mám do kina 4,8 km (asi 50 minut rychlé chůze), což do hry zanáší další proměnnou jménem počasí, protože tohle nejsem ochoten absolvovat v dešti či jiné slotě. A jaro bylo tak krásné, že jsem tam nakonec poprvé vyrazil až 15. června. Takže ve výsledku připadá 19 projekcí na MFF Karlovy Vary, 10 projekcí na Febiofest, jednou Jinčí čin (doprovodný program festivalu Jičín – město pohádky), čtyřikrát artová kina v Praze a do sousedních Valdic jsem vyrazil celkem osmkrát. Průměrné vstupné navyšovaly jen dvě projekce v pražských multiplexech, plus jedna v IMAXu.

Plakáty 52 viděných projekcí

Desítka nejlepších:

1. Dunkerk

Spojení Christophera Nolana a válečného filmu podle skutečných událostí mi moc nešlo do hlavy a nebyl jsem si jistý, co se od toho dá čekat. Ale anglický scenárista a režisér nezklamal, a opět to pojal po svém. Paralelně tu sleduje osudy vojáků i civilistů na pláži, na moři i ve vzduchu, ke kterým dostane divák krátkou nápovědu pomocí tří titulků (jeden týden, jeden den a jedna hodina). Většině diváků to stejně dojde, až když jednu z postav zachytí i ve druhé ze tří linií. Slavní herci jsou dobře namícháni s neznámými, dialogů je minimum, Němci jsou prakticky neviditelní (což skvěle ilustruje skutečnou válečnou zkušenost vojáků), kamera špičková (obzvlášť na obřím plátně v IMAXu), hudba zní prakticky pořád (a pokud ne, tak si těch pár chvilek zaručeně všimnete) a triky jsou tak dokonalé, že divák nemá šanci poznat, kde končí reálně nasnímaný záběr a pokračují pixely. V IMAXu z toho byl filmový zážitek roku, protože před lety nevyhodili původní velkoformátový kinofilmový projektor, čímž se dostali do úzkého okruhu 39 kinosálů na světě, které mohly Nolanův velkofilm promítat v nejvyšší možné kvalitě (a v Evropě jsou tyto sály dokonce jen čtyři, z toho tři v Londýně).

2. Paterson

Americký režisér a scenárista Jim Jarmusch si sice už pohrával s mnohými žánry, ale ve svém posledním filmu natočil něco zcela odlišného od výše uvedeného velkofilmu. Nejlepším popisem se mi jeví označení „filmová poezie obyčejného života“. Hlavním hrdinou je řidič linkového autobusu Paterson, žijící a pracující ve městě Paterson. Píše si básně do notýsku, venčí psa, zajde si na jedno, a největší oporou je mu v mnohém charakterově protikladná manželka Laura. Výborný scénář plný živých dialogů i básnických metafor, suverénní herecký výkon Adama Drivera, nápadité výtvarné a kostýmní hrátky s černou a bílou na postavě manželky Laury, zajímavá hudba pod hlavičkou částečně režisérovy kapely SQÜRL… Nenápadné mistrovské dílo je stejně o hlavním hrdinovi, jako o městě, takže nakonec dává smysl, že se jmenují stejně.

3. Můj život Cuketky

Švýcarsko-francouzský animovaný film to se svou jednoduchou animací dotáhl až k ceně za nejlepší evropský animovaný film a nominacím na Zlatý glóbus a Oscara. Takže jsem nezaváhal a na Febiofestu jsem navštívil jeho projekci. Film se sice v prosinci dočkal i oficiálního uvedení do českých kin, ale tam už šla pouze česky dabovaná verze. Ta byla ovšem doplněna o krátký loutkový předfilm Vánoční svatba sněhuláka Karla, což vzhledem ke stopáži hlavního filmu dává smysl. Vypráví příběh devítiletého chlapce z jeho pohledu. Na začátku žije pouze s matkou, která tráví čas popíjením u televize. Při pouštění draka, na kterém má obrázek svého otce a z druhé strany kuřete (protože podle matky otec odešel do světa s nějakou pipkou), dojde k nehodě a chlapec slyšící na přezdívku Cuketka způsobí matčinu smrt. Tak se dostane do sirotčince, kde se seznamuje s jeho dalšími svěřenci. Tenhle je dítě feťáků, tamté dělal otec hnusné věci, a teď za to sedí ve vězení… Přes na první pohled depresivní téma ve filmu nechybí humor a dokonce i optimismus a dávka naděje na lepší budoucnost. Povedená je i hudba a velmi rozumná stopáž jen lehce přesahující hodinu.

4. Sing Street

Irsko-britsko-americký film jsem shodou okolností viděl na Febiofestu hned po výše uvedeném filmu. Jeho režisér John Carney od filmu Once (2007) působí jako specialista na hudební romantické filmy. Tento se odehrává v 80. letech v jedné z okrajových čtvrtí Dublinu. Středoškolák Conor si kvůli finančním problémům své rodiny musí zvykat na levnější církevní škole, kde je za outsidera a je okamžitě po nástupu šikanován jinými žáky i učitelem. Jednou naproti škole zahlédne neznámou starší dívku. Osloví ji, ona mu řekne, že je modelka, načež se jí Conor okamžitě zeptá, zda by nechtěla hrát ve videoklipu jeho kapely. A jelikož to zaskočená kráska neodmítla, zbývá málo: založit kapelu a složit nějakou vlastní písničku. A jelikož se jeho nová škola jmenuje Synge Street Christian Brothers School, nepřekvapí, že se jeho kapela bude jmenovat Sing Street. Režisér dobře zužitkoval současné retro nálady, kdy si v rámci příběhu může střílet z hudební módy 80. let. Na druhé straně nezakrývá, že to v Irsku nebyly nijak optimistické časy, a nejčastějším happyendem bylo utéci z tohoto ostrova pryč. Výborné jsou původní písně složené pro fiktivní filmovou kapelu, ostatně dvě z nich napsal Glen Hansard. U mě v kategorii hudebních filmů či muzikálů o parník lepší než vychvalovaný La La Land.

5. Blade Runner 2049

Scottova Blade Runnera z roku 1982 považuji za nejlepší filmové sci-fi vůbec. Nejspíš to bude i tím, že jsem nejdříve viděl jeho režisérský sestřih z roku 1992. Plánované pokračování mi přišlo jako velmi špatný nápad, dokud se u něj neobjevilo jméno kanadského režiséra Denise Villeneuva, který v posledních letech pečlivě vybírá své filmové projekty a vždycky to zatím vypadalo, že ví, co a proč dělá. Druhý díl se odehrává 30 let po událostech jedničky. V mezičase se replikanti stali běžnou součástí společnosti a jeden z nich dělá i u losangeleské policie. Náš hrdina K v hereckém podání Ryana Goslinga zakrátko začne pátrat po svém legendami opředeném předchůdci Deckardovi, takže se časem na plátně objeví i zestárlý Harrison Ford. Scénář opět není originální, ale v dobrém i špatném navazuje na 35 let starou Scottovu klasiku. Kratší sirky si tentokrát vytáhli Jared Leto a Sylvia Hoeksová, kteří tu jsou prostě za průměrného padoucha z bondovky a jeho smrtícího poskoka. Audiovizuální zpracování ale nemá chybu, tempo se drží originálu, kde také byla důležitější atmosféra než akce, hudba se blíží Vangelisovi, ale přímá citace přijde až v samotném závěru, a triky jsou opět špičkové. Pokračování kultovního filmu tak podle mne dopadlo možná i nejlépe, jak vůbec dopadnout mohlo. Hans Zimmer a Benjamin Wallfisch si ještě zaslouží jmenovitou zmínku za nejlepší filmový soundtrack roku.

6. Povídky o bledé luně po dešti

Jednou z nejlákavějších sekcí MFF v Karlových Varech pro mne byla pocta Kendžimu Mizogučimu, významnému japonskému režisérovi, který ovlivnil celou řadu západních filmařů. Asijské poetické názvy jsou těžko přenositelné, takže prostě dodávám, že se nejedná o povídkový film, neprší v něm a po měsíci také nebylo ani památky. Film se odehrává v období občanských válek v 16. století. Dva venkované se na válce přes protesty svých manželek pokusí zbohatnout. A právě osudy manželek ukazují úspěch obou mužů v jiném světle. Film je těžké žánrově zařadit. Vypadá historicky realisticky, ale jsou v něm i prvky žánru fantasy. Kendži Mizoguči se tu ukazuje jako vyzrálý filmař, který suverénně ovládá možnosti filmové řeči. Měl rád dlouhé záběry, které kladly velké nároky na přesnost herců a osvětlení. Historky o scénách, které se opakovaly téměř stokrát, než byl režisér spokojený, kolovaly po léta. Jde o režisérův nejznámější film a ve Varech byla promítána jeho restaurovaná verze (v titulcích bylo i poděkování Martinu Scorsesemu za konzultace).

7. Válka o planetu opic

Pro mne zřejmě největší pozitivní překvapení roku. Úsvit planety opic mi tři roky předtím přišel neslaný, nemastný, prostě bez nápadu, a u trojky jsem tedy čekal, že na ni ani nepůjdu. Aspoň můj odhad, že za to tehdy nemohl režisér, ale scenáristé, se ukázal správný. Režisér (a tentokrát už i spoluscenárista) Matt Reeves za výsledek třetího dílu totiž zasluhuje největší uznání. Hned za ním producenti, kteří ho za studiové milióny nechali natočit až překvapivě málo akční film. Herec Andy Serkis byl u toho, když se digitální herectví stalo respektovanou disciplínou, takže je jedině spravedlivé, že to v tomto oboru postavou Caesara dotáhl až k dokonalosti. Podobně jako druhý nejlepší blockbuster roku Logan: Wolverine, ani tento film nepočítá s poučenými diváky, takže hlavní inspirační zdroje jsou přímo pojmenovány. Zatímco v Loganovi je citována pasáž klasického westernu Shane, Válka o planetu opic zase přiznaně odkazuje ke Coppolově Apokalypse. A aspoň u mne nakonec Logana v první desítce nahradila.

8. Představ si

V Karlových Varech byla v roce 2017 sekce Lidé odvedle věnována slepcům. Tento v ní uváděný film natočil Polák Andrzej Jakimowski v koprodukci Polska, Portugalska, Francie a Velké Británie s Angličanem a Němkou (no, jak se to vezme, narodila se v Bukurešti) v hlavních rolích v angličtině a v Lisabonu. Už úvodní záběr nás originálně zavádí do světa, kde se nemůžeme spolehnout na zrak. Nejprve jsou totiž vidět tři tmavé skvrny na světlém pozadí. Záběr se velmi pomalu zaostřuje, až nakonec spatříme troje dveře ve zdi. Edward Hogg zde představuje slepého učitele orientace, který právě nastoupil do zdejší kliniky pro nevidomé. Při hodinách často sedí se svými žáky třeba na dvoře u zdi a snaží se je donutit, aby mu popsali, co se děje před nimi. Mají k tomu pouze sluch (a čich). Ale v záběru je jen skupinka těchto slepců, takže divák je na tom stejně. Také netuší, co se před nimi vlastně odehrává. Učitel také zásadně odmítá používat slepeckou hůl. Proto jeho výlety do města (nebo do přístavu!) vzbuzují větší napětí, než ledajaký thriller. Citlivě natočená je i love story s německou dívkou v podání Alexandry Marie Laraové. To vše v prosluněných záběrech přímořského města. Vynikající film talentovaného filmaře.

9. Stopaři

Když už jsem si ze své návštěvy 52. ročníku MFF v Karlových Varech udělal něco jako festival archivního filmu, tak asi nepřekvapí, že se mezi nejlepší filmy roku vešel i další přes šedesát let starý klasický snímek z dob, kdy byl filmový western na vrcholu. Navíc jsem o tomto filmu dosud jen četl, takže jsem si konečně zase v něčem doplnil filmové vzdělání. Pro film jsou nejdůležitější dva z tvůrců: režisér John Ford a herec John Wayne. A tento film byl devátou z jejich čtrnácti filmových spoluprací (i když přiznávám, že bych si radši dal hned první spolupráci obou výše uvedených Johnů: Přepadení). Film sleduje mnohaleté pátrání jižanského stárnoucího drsňáka v době po skončení občanské války po jeho neteři unesené Komanči, které je natočené převážně v překrásných exteriérech údolí Monument Valley. Z dnešního pohledu je hrdina vlastně nejspíš dost problematický rasista, ale tenkrát si s tím nikdo hlavu nelámal. Parádní podívaná.

10. Místo u moře

Třetí celovečerní film amerického scenáristy a režiséra Kennetha Lonergana se zviditelnil jako sběratel filmových cen zejména za původní scénář a pro představitele hlavní role Caseyho Afflecka. Psychologické drama s výborně napsanými postavami začíná v Bostonu, kde se životem protlouká náš hlavní hrdina Lee Chandler. Jenže po smrti svého staršího bratra Lee s velkým překvapením zjišťuje, že byl bratrem ustanoven jako jediný opatrovník svého synovce Patricka. Vrací se do (titulní) vesnice Manchester-by-the-Sea, aby zkusil najít společné pouto s temperamentním šestnáctiletým klukem a čelil temným démonům z vlastní minulosti. Silné herecké obsazení potenciál scénáře využilo, takže výsledkem je to, čemu se často říká „herecký koncert“. Režisér naštěstí nemá diváka za blbce, čemuž odpovídá nelineární struktura vyprávění. Bohužel nezvládl práci s užitou hudbou. Pokud k civilnímu dramatu ze současnosti hraje G. F. Händel či podobní skladatelé, tak to prostě snad ani nemůže fungovat. Jinak prakticky perfektní, pro mne z loňské oscarové sezóny nakonec hlavní favorit.

Speciální zmínku si bohužel zaslouží také matka! Darrena Aronofského. Nejdříve jsem zkoušel hledat, kdy jsem naposledy vyhodil peníze za něco tak špatného, ale po prolétnutí záznamů za posledních 10 let jsem toho nechal. Co jsem vlastně čekal od filmu, který tak žadoní o pozornost, že svůj název píše s malým písmenem na začátku a vykřičníkem na konci? Koncentrované zoufalství, u kterého jsem nejpozději od poloviny řešil hlavně dilema, jestli se mám zvednout a jít radši domů, nebo jestli, když už jsem si to zaplatil, si to mám odsedět. Nakonec jsem zůstal, ale zázrak se nestal a film se nijak nezlepšil. No nic, stalo se, fakt nemá smysl o tomhle filmu přemýšlet, když to za tu námahu nestálo ani autorovi. L

Teď ještě něco o filmech, které jsem neviděl. Kino ve Valdicích sice nejvíce prostoru věnuje ptákovinám, pokud možno ve 3D, ale díky kombinaci nepříznivých vlivů (počasí, práce a další aktivity) jsem nešel ani na mnohé běžné komerční filmy (Život, Rychle a zběsile 8, Uteč, Loganovi parťáci, Dobrý časy, Král Artuš: Legenda o meči, Spider-Man: Homecoming či Ghost in the Shell). Mezi artovějšími tituly je rekordmanem dokument Červená, který se ve Valdicích hrál třikrát, ale já byl pokaždé v práci. 120 BPM zase bylo na programu během mého pobytu v Luhačovicích. Uvažoval jsem i o dvou hudebních dokumentech (Black Sabbath: The End of the End a Motorband: Restart), ale oba se hrály ve špatných termínech, takže k výletu do Valdic nedošlo. Také jsem mohl dvakrát zadarmo vidět dokument Selský rozum, ale opět byly projekce ve špatný čas, takže jsem na setkání antibabišovců nevyrazil. Z menších filmů, které byly v české distribuci, ale já na ně nenarazil, mě to nejvíc mrzí u titulů Po bouři, Western, Pátá loď, Glory a O těle a duši.

Co se týče mé sbírky filmů na Blu-ray discích, díky výprodejům, Aukru apod. se rozrostla například o dávno vyprodané tituly Barbar Conan a Kleopatra, různé další klasiky (Lost Highway, Obecná škola, Věc, Koyaanisqatsi, Ostře sledované vlaky, Amadeus, Dvanáct rozhněvaných mužů, Mlčení jehňátek) i hudební dokument Metallica: Quebec Magnetic. Zvlášť zmiňuji disk s filmy Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata / Postava k podpírání. Filmy prošly restaurováním za peníze z Norských fondů, a vypadají hůř než předtím. Více to odnesla středometrážní Postava k podpírání, která je občas tak tmavá, že se prakticky ztratily veškeré detaily obrazu. Ostatní restaurované filmy podle všeho nedopadly lépe. Na starším typu nosiče stojí za zmínku pouze to, že jsem si koupil kolekci čtyř DVD s celkem patnáctihodinovým seriálem Příběh filmu: Odysea.

Nejvíce diváckého času mi zabrala třídisková edice ke 30. výročí filmu Blade Runner. Přípravu na pokračování jsem rozhodně nepodcenil. Kolekce obsahuje všech pět verzí filmu od pracovní verze promítané v rámci zkušebních projekcí přes původní i mezinárodní kinoverzi a režisérský sestřih až po poslední finální verzi. Kapitolou samou o sobě je třetí bonusový disk, na který se tvůrcům povedlo našlapat pracovní verzi filmu v HD rozlišení a se zvukem v DTS-HD kvalitě, dokumenty o filmu z let 2007 a 2012, které takhle zvlášť zcela zaberou minimálně dva večery a nakonec stovky fotografií. Pro úplnost dodávám, že toto řešení pokládám za extrémní a nehodné následování. Dotyčný disk totiž přehrávač pokaždé načítal několik dlouhých minut (poprvé jsem si dokonce myslel, že je disk vadný).

Z více než stovky filmů viděných v televizi si zaslouží zmínku film-noir Hluboký spánek, dokument Nikdy nebylo líp, zvláštní western Balada o Cablu Hogueovi, po letech znovu viděná tragédie Děvče ze sirkárny, koncertní recitál Adele či britské televizní seriály Noční recepční a Šťastné údolí. Bohužel jsem viděl i několik různých variací na filmové neumětelství (Čerte, drž se svého kopyta!, Wilsonov, Pirko), tentokrát ve všech případech domácí (minimálně částečně). L

Nakonec zbývá dodat, že jsem také navštívil dvě výstavy spojené s filmem. Nejdříve hned v lednu v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně výstavu Zlatá éra českého filmového plakátu za 20 Kč vstupného. Podruhé v prosinci v galerii Elektra v Luhačovicích výstavu Režiséři ateliéru Hermíny Týrlové se vstupem zdarma.

Kompletní rekonstrukce budovy jičínského biografu prý zatím probíhá podle plánu, takže by měla být hotová na přelomu dubna a května. Provozovatel biografu navíc slibuje po návratu promítání zpět do Jičína navýšení počtu projekcí. Zní to všechno nadějně, ale uvidím, jaká bude realita.

Ohlédnutí za rokem 2017

Rok 2017 zpětně moc pozitiv nepřinesl. Snad jen průměrný čistý příjem mi stoupl o 6%. Bohužel to bylo způsobeno do značné míry tím, že jsem celé léto strávil v práci. Z Karlových Varů jsem musel odjet o den dříve a vrcholem bylo září, ve kterém jsem měl volno přesně jeden den (ano, dvacátého osmého). Takže červencová a zářijová výplata sice byly nejvyšší za celý rok, ale už jsem si připadal dost vycucnutý a jel jsem tak nějak na automat. Možná to už vzhledem k mému zaměstnání fakt odporovalo požadavkům bezpečnosti provozu na železnici.

I tudy vede běžecká trasa City Run Jičín

Sportoval jsem mírně v zimě, už tak nějak tradiční dvacítka lekcí spinningu, pak už jen na jaře, a v létě to najednou chcíplo. Běhat jsem začal v závěru března, ale jarní počasí bylo dost hnusné, takže trochu pravidelnější to začalo být až od 9. května (a to jsem vyběhl teprve popáté toho roku). 27. května jsem se zúčastnil třetího ročníku City Run Jičín a můj čas v běhu na deset kilometrů byl o dvě minuty horší než v roce 2016. Jasná matematika: + minuta za pouhých pár týdnů tréninku běhání, + minuta za mnohem teplejší počasí (a ještě jsem si jako blbec nevzal sluneční brýle, takže jsem v některých úsecích mžoural jen pár kroků před sebe L). Zase se ukázalo, že jako běžec jsem absolutně průměrný: můj čas byl 20 minut za nejrychlejším a 20 minut před nejpomalejším účastníkem závodu. Moje běhání skončilo náhle a bez předchozího varování 24. srpna. Vyběhal jsem si totiž plantární fasciitidu, díky čemuž jsem zjistil, že mám patní ostruhu. Takže místo běhání objednat na ortopedii a pak docházet na rehabilitace. Pár týdnů jsem se spíš belhal, než docházel.

Podobně pomalu jsem se rozjížděl na kole. Z výše zmíněných důvodů ohledně počasí jsem se byl 

Vyjížďka 28. září

projet jen dvakrát v dubnu, třikrát v květnu (to zase mělo přednost běhání), šestkrát v červnu, dvakrát v červenci, pětkrát v srpnu a jednou v září (ano, dvacátého osmého). S bolavou levou patou se sice na kole jezdit dalo, ale zase jsem byl pořád v práci, až to moji chuť vyrazit se odpoledne projet úplně umrtvilo. Navíc léto skončilo s koncem srpna a od prvního září byl venku hnusný podzim, kdy mě to na kolo vůbec netáhlo. 28. září jsem při své poslední vyjížďce ujel pouhých 40,8 km, protože jsem si špatně zorganizoval čas a vyrazil příliš pozdě. Jelikož jsem za celý rok najezdil pouhých 1041 km, tak je to vlastně přesně ta cifra přes tisícovku. J Takže jsem nakonec usoudil, že jsem toho najezdil tak málo, že kolo nemá nárok na žádnou zimní prohlídku v servisu a trochu jsem ušetřil. Všechno špatné je pro něco dobré. :-/

Nad Luhačovicemi / Pozlovicemi

Zaměstnavatel mě nakonec poslal na něco, čemu říká „kondiční ozdravný pobyt“ do lázní Luhačovice. No hurá, no konečně, a tak dál, ale jel jsem 30. listopadu a do cíle jsem dorazil za vydatného sněžení. Sníh a náledí víceméně vydržely až do poslední noci z 10. na 11. prosinec. Toho dne jsme odjížděli a za okny rychlíku se všechno jarně zelenalo. Hotel Niva je na kopci v obci Pozlovice, takže jen sejít dolů do Luhačovic bylo občas, když ne o život, tak aspoň o úraz. A to jsem se poctivě snažil chodit denně ven. Ovšem delší procházky než obejití nedaleké přehrady z toho nebyly. Jiný pohyb jsem tam víceméně neměl (tři lekce tělocviku v bazénu skoro nestojí za zmínku), ale vařili nám dobře a porce byly vydatné. Takže výsledek kondičního ozdravného pobytu byl snadno měřitelný: + 2 kg živé váhy. A teď aby s tím člověk před Vánoci začal něco dělat…

Tak snad to v roce 2018 bude lepší!

Jak jsem volil... televizi

Televizor Sharp Aquos LC-46DH77E jsem si koupil v roce 2009 a bylo to mé největší internetové nákupní dobrodružství. Doprava z Paříže sice tehdy vyšla na 1.862 Kč, ale i tak jsem výrazně ušetřil oproti nákupu téhož modelu v ČR. A reklamaci jsem naštěstí nikdy nemusel řešit. Dosud fungoval k mé plné spokojenosti, ale přece jen máme rok 2018 a za těch devět let šel vývoj mílovými kroky kupředu. Televizory jsou dnes chytré, úsporné, připravené na novou normu DVB-T2 ve standardu H.265 (HEVC), mají ultra vysoké rozlišení (UHD), většinou jsou vybavené i satelitním přijímačem, schopné nahrávat a přehrávat soubory z připojených pamětí USB... A pokud jsem si chtěl koupit novou televizi právě letos, dávalo mi smysl to stihnout ještě před začátkem Olympiády.

 

Sharp a spol. na jaře 2010

A tak jsem se pustil do procházení mnoha zákrut současné televizní nabídky. Věděl jsem přitom, že se finančně musím držet při zemi. Na televizi koukám asi ze 2,5 metrů. Tomu odpovídá zhruba úhlopříčka 55 až 58 palců (139 až 146 cm) pro sledování obrazu ve vysokém rozlišení. Pro potřeby obrazu v UHD se dostávám až do oblasti finančního nedohledna. Přesto dnes téměř všechny trochu lépe vybavené modely televizorů disponují právě UHD rozlišením, takže jsem ho bral za dané.

Co se tedy za rozumnou cenu nabízelo? Televizory s úhlopříčkou 55“ od značek jako JVC, Hitachi či Sencor. Mírně jsem favorizoval JVC, která standardně nabízí 42-měsíční záruku a servis u zákazníka doma. Jenže v dnešním globalizovaném světě už to dávno není ona původní japonská kvalita. Televizory značek JVC, Hitachi, Toshiba, Finlux a mnoha dalších totiž vyrábí turecká firma Vestel, která prostě skupuje zvučné značky výrobců, kteří už vlastní produkci televizorů zabalili. Další možností bylo přesunout se k úhlopříčce 49“ (123 cm) a dostat se k výrobkům tradičních značek typu LG, Samsung a dalších. Ostatně by to bylo o tři palce více, než jsem měl (ale vzhledem k zmiňovanému UHD rozlišení mi ten nárůst přišel malý a změna by mohla být spíše k horšímu). Nakonec jsem se rozhodl podívat až k cenovkám blížícím se ke dvaceti tisícům, kde už by se dal najít nějaký hůře vybavený Philips, Panasonic či výše jmenovaní Korejci.

Ale pak se ozvala mamka, že mi na novou televizi přidá. Ha, všechno zahodit a pokročit o patro výš. Mé volební dilema tak nakonec příznačně vrcholilo v pátek 12. a sobotu 13. ledna. A musím přiznat, že volba prezidenta proti tomu byla brnkačka. Tam stejně nebylo z čeho vybírat. Abych to zkrátil, nakonec jsem se dostal ke dvěma modelům značky LG, které se daly koupit za zhruba 29 tisíc korun, a při stejném výrobci, ceně i úhlopříčce už sotva mohly být odlišnější.

LG 55SJ810V je UHD LED televizor s bočním podsvícením, zatímco LG 55EG9A7V je Full HD OLED televizor. Pro méně technicky zběhlé bych to měl asi vysvětlit. UHD znamená, že obrazovka má fyzické rozlišení 3840 x 2160 bodů, zatímco jeho předchůdce Full HD disponuje pouze rozlišením 1920 x 1080 bodů. LED znamená podsvícení obrazových bodů LED diodami, zatímco OLED je úplně jiná technologie, jejíž principy bych si tu netroufl rozebírat. Mezi její výhody patří neexistence podsvícení (rozsvěcují se samotné obrazové body), díky čemuž mohou být OLED displeje velmi tenké a hlavně na nich pak je černá opravdu černá, ne šedá jako na tradičních LCD či LED modelech, kde i pod černou stále prosvítá to zmiňované podsvícení. Mezi nevýhody patří cena (výroba těchto displejů je technicky mnohem náročnější) a životnost (ale ta už je na hodnotách, ze kterých si nehodlám dělat vrásky). Specifickou kategorií je spotřeba, jejíž hodnoty jsou zřejmě zprůměrované či vypočítané. Převážně černý obraz totiž znamená výrazně nižší spotřebu než převážně světlý obraz. Ale v globálu bude spotřeba OLED vyšší (u výše porovnávaných modelů LG uvádí spotřebu 78 W u LED modelu a 111 W u OLED; pro srovnání: můj letitý Sharp měl na štítku hodnotu 220 W). Co se týče technologie, bral bych tedy rozhodně OLED.

Jenže kupovat v roce 2018 „jen“ Full HD televizor? Tak se nad tím zamyslím. Zatímco HD vysílání už se u nás pomalu stalo realitou, UHD vysílání podle všeho není v době životnosti právě kupovaného televizoru pravděpodobné. Zatím ho nabízejí pouze disky UHD Blu-ray. Cena takového disku startuje na 799 Kč (i když na mnoha místech se dají koupit levněji). Výběr titulů je zatím stále žalostný, a skoro všechny mám doma na Blu-ray discích (s výjimkou asi pěti novinek typu Dunkerk či Válka o planetu opic). Takže bych si za velké peníze mohl znovu koupit Mafiány, Blade Runnera a další klasiky. Navíc jsou (zatím?) všechny prodávány v kombu s klasickým Blu-rayem (tedy bych si vždy kupoval i tu verzi, co už vlastním). K jejich přehrání je samozřejmě potřeba UHD Blu-ray přehrávač (to máme zhruba 7 tisíc Kč). K přenosu obsahu disku z přehrávače do televizoru je samozřejmě nutné pořídit kabel HDMI s dostatečnou datovou propustností (dle značky klidně i přes 2 tisíce Kč). A ten kabel vede přes AV přijímač (kabely jsou tedy potřeba dva), a obávám se, že by bylo třeba vyměnit i ten (řekněme 11 tisíc Kč). Docela se ty náklady kumulují, co? Řekněme, že si to všechno pořídím – co z toho budu mít? Jednou, dvakrát ročně si pustím film v UHD. Přesunu kvůli tomu sedačku o metr blíže k televizoru, abych byl ve vhodné pozorovací vzdálenosti pro sledování obrazu v ultra vysokém rozlišení, a nastavím na nové sledovací místo prostorový zvuk z 5.1 sestavy reproduktorů? Sotva. Takže přínos ultra vysokého rozlišení hodím za hlavu a zbyde mi jen přínos HDR (vysoce dynamický rozsah zobrazení). HDR je sice možná větším přínosem současné 4K mánie než samotné rozlišení, ale už z toho jak jsem to podal, je asi jasné, že se mi zdá, že náklady jsou tak vysoké, že mi to (zatím) nedává smysl.

Jediným producentem televizních OLED displejů je firma LG. Ta je dodává dalším výrobcům (Panasonic, Philips, Sony… až po Loewe či Bang & Olufsen), kteří už si vyrobí televizní skříň a hlavně obslužný software. Velikost startuje na 55“ (139 cm) a rozlišení je vždy UHD. Jedinou výjimkou je právě ten pětapadesátipalcový panel v rozlišení Full HD, který si ovšem LG nechalo pro sebe a aktuálně ho montuje do jediného modelu se složitým označením LG 55EG9A7V. Takže na dnešním přeplněném televizním trhu je to vlastně taková rarita – televizor, který na trhu nemá jediného přímého konkurenta. A na to já slyším, už jsem si na prošlapávače slepých uliček hrál několikrát, takže jsem do toho šel i tentokrát.

Za 28.990 Kč zakoupeno v jičínském Expertu, k tomu poplatek za likvidaci historického elektrozařízení 203,36 Kč (ano, podle stávající legislativy si platíme při nákupu elektrospotřebiče jeho budoucí recyklaci), 2.999 Kč prodloužená záruka na pět let a 149 Kč za dopravu domů včetně odvozu starého Sharpa. Olympiáda může začít!

Češi, do toho!

Koncertní zbytek roku 2017

Odkaz na první díl textu

Holanďané zvládají i českou diakritiku!

V sobotu, kdy se v Jičíně na Čeřovce koná festival Propadák, mívám tradičně denní. Stejně tak tomu bylo i 10. června. Po celém městě vyvěšené plakáty ovšem slibovaly kapelu Death Alley z Holandska, takže jsem si to pro jistotu ověřil na webu, a večer po práci vyrazil právě na jejich set. Čtveřice Death Alley zvučila proklatě dlouho, jakoby neviděla, že má hrát pro z nadpoloviční většiny zpité osazenstvo, které na Čeřovce už strávilo skoro celý den s tím, že vstupné je zdarma, tak ty peníze aspoň propije. Pak rozjeli svůj proto-metal vycházející z kořenů typu Black Sabbath, Blue Öyster Cult, Motörhead a dalších pionýrů žánru. Docela dobré, ale ne zrovna můj hrnek čaje. Propadák je sice od základů zcela specifická akce, ale letos to dotáhl na další level. Po Holanďanech totiž přišla ještě jedna pokapela, tedy soubor, který na zmíněných plakátech nefiguroval vůbec. Jenže to byla trutnovská Exorcizphobia, tedy výstavní domácí thrash metal. Tomáš Skořepa je sice postavou malý, ale jako zpívající kytarista tuhle smečku táhne hlavně on, a byl to poctivý náklep. Na Holanďany jsem víceméně zapomněl, trutnovští následovníci stylu z Bay Area mi je úplně vymazali z hlavy. Po Catastrofy z předchozího ročníku to vypadá, jakoby se z thrashe na závěr stávala tradice. Proč ne? O týden později v rámci jičínského food festivalu hráli místní Wooden Ships, ale já jsem byl v práci. 21. června se konal tradiční jičínský svátek hudby, kam tentokrát přijeli třeba havířovští Postcards From Arkham (a hráli hned dva sety, první v nedaleké Železnici), ale já jsem byl v práci. A to měl být tak nějak refrén pro skoro celé léto… L

Jablonec, Olomouc, zvláštní volba

Po třech měsících strávených téměř pořád v práci jsem využil hned prvního volna a vyrazil do Jablonce nad Nisou, kde se v klubu Na Rampě měla v úterý 3. října ve 20 hodin objevit bluesrocková skupina Pristine z norského města Tromsø. To jsou styloví souputníci švédských Blues Pills, takže vlastně navazuji na text z letošního března. Od roku 2011 nahráli čtyři alba a moc se s tím nepářou. Minulé Reboot vyšlo vloni v lednu a letos v lednu už zase nakráčeli do studia, kde nahráli aktuální album Ninja. A z těchto dvou alb byl zhruba půl na půl složen koncertní setlist, doplněný trojicí skladeb z druhého alba No Regret, na debut Detoxing se nedostalo. Koncert podle očekávání nezačal načas, ale to jsem ani nečekal, ale ani jsem ještě nekoukal nervózně po hodinkách. Kapela začala písní The Rebel Song z aktuálního alba, což je podle mne trochu nečekaná volba pro koncertní otvírák, ale jinak dobý song. Hned po něm si kytarista Espen Elverum Jakobsen střihl krátké sólo. S těmi slunečními brýlemi a dozadu ulízlými vlasy mi často připadal jako nějaká postava z filmu Akiho Kaurismäkiho (tím nemyslím Leningradské kovboje, Aki má nějaké hudebníky snad v každém filmu). Pak následovala svižná vypalovačka California a hned další píseň ukázala, že se kytarista zbytečně necpe do popředí, protože následující All of My Love stála na výrazné baskytaře, kterou třímal v rukou Åsmund Wilter Kildal Eriksson. Zezadu kapelu poháněl příležitostný bubeník Kim Karlsen, který s kapelou nahrál její první dvě alba (nebo je to možná navrátilec). Z alb jsou slyšet i hammondy či klávesy, ale kapela se bez nich naživo obejde, takže snad vždycky vystupují ve čtyřech. Tudíž bych se mohl dostat k autorce veškeré hudby i textů a majitelce červených vlasů, která třímá mikrofon. Heidi Solheim (podobně jako Elin z Blues Pills) běhala po pódiu bosa a občas ke zpěvu přidala tamburínu. Výborně vyzněla píseň Don't Save My Soul, na kterou bubeník a basák opustili pódium a zpěvačka s kytaristou předvedli, že se zatraceně dobrý bluesrock dá hrát i ve dvou. Za nejsilnější píseň bych ovšem označil titulku druhého alba No Regret. Už v albové verzi má přes osm minut a naživo se sotvakdy vejde pod deset. Začíná pomalu, pak se rozjede, a pak se její dynamika ještě několikrát změní. V Jablonci ji kytarista Espen zakončil tak pomalým a tichým sólem, že nikdo v sále ani nedutal (a možná jsem mohl slyšet i vlastní dech). Závěr setu obstarala píseň Derek, při které Heidi zabavila bubeníkovi jednu paličku a mlátila s ní do kravského zvonu. Po krátké pauze se čtveřice vrátila a přidala píseň Carry Your Own Weight a krátkou vypalovačkou Bootie Call to opravdu zakončila. U stánku s merchandisingem se rychle vytvořila fronta. CD za 250, trička za 300 (jen aktuální s Ninjou za 350), ale většina kupujících brala vinyly, a to převážně rovnou všechny čtyři. Tenhle trend tedy frčí, a pomalu si začínám připadat jako stařešina, uvízlý v digitální době. ;-) Kompletní kapela už byla zpátky v sále, fotila se s fanoušky a podepisovala se na obaly vinylů i cédéček. Žádný sběratel nikdy nebudu, ale také jsem si je nechal zvěčnit. Nakonec tedy mohu poznamenat, že kapely Pristine a Blues Pills pojí stejný žánr a výborné zpěvačky, ale zbytek si obě kapely dělají po svém a záměna nehrozí. A tak je to nejlepší.

O den později se v Ostravě konal koncert v rámci „Female Metal Voices Tour“, kde vystupovaly španělská Antalgia, irský Xerosun, norská Sirenia a kanadské kapely The Birthday Massacre a The Agonist. Sice z těch pěti kapel tři neznám, ale i tak mi to přišlo lákavé, ale čtvrteční denní směny už jsem se opět zbavit nedokázal, takže jsem si přejíždění z akce na akci přes půl republiky nevyzkoušel. V práci jsem byl i v pátek 13. října, kdy spolek Péče o duševní zdraví – středisko Jičín pořádal na oslavu světového dne duševního zdraví akci jménem Hudba – radost pro duši. Ale její druhá část začínala až v 19 hodin v jičínském K–klubu, což jsem stíhal. Jičínská kapela Bludy se na akci hodila svým názvem (a ochotou zahrát zadarmo). Jelikož kapela v posledních letech spíš hibernuje, a když jednou za čas někde koncertuje, jsem nejspíš v práci, tak jsem na ně zase s radostí vyrazil. V 19 hodin se sice teprve začalo zvučit, ale vlastně jsem ani nečekal, že by akce začala včas. Bludy měly nového basáka, ale to mělo na jejich zvuk minimální vliv. Jako obvykle se hrály hlavně nové písně, Bludy se za svou minulostí moc neohlížejí.

Na Dušičky, tedy ve čtvrtek 2. listopadu, jsem byl zase udělat něco pro svou duši na koncertu nazvaném Rock for Soul v pražském divadle Hybernia. Víceméně jsem moc netušil, co mě čeká, ale nalákala mne jména zpěváků Joea Lynn Turnera a Kamila Střihavky. Večerem jako moderátor provázel římskokatolický kněz Zbigniew Czendlik, který působí v Čechách od roku 1992. První píseň The Parliament of Souls mě trochu vyděsila, protože k ní nastoupila pětice zpěváků a zpěvaček, před na pozadí běžícím videoklipem. Je to playback všechno, nebo opravdu zpívají? Takhle jsem si avizované použití speciálních videoprojekcí nepředstavoval. Farář byl na pódiu každou chvíli, minimálně vždy, kdy se střídali účinkující. Prvním byl řecký zpěvák George Gakis, který zazpíval píseň Soldier of Fortune od Deep Purple (to je ta, co ji u nás každý zná s českým textem Jiřího Schelingera jako Šípkovou Růženku). Další pořadí účinkujících už je bez záruky. Dvě písně zapěl Joe Lynn Turner s akustickou kytarou, ale toho si nechám až nakonec. Zazpívala nám Afroameričanka Juwana Jenkins, žijící v Praze od roku 1998, která odmítla mluvit česky a její angličtinu v dialogu s Polákem, tlumočila do češtiny překladatelka. To jsme tedy měli gospel (nebo něco takového). Dalším naturalizovaným cizincem byl britský (matka Irka, otec Američan) písničkář s akustickou kytarou Justin Lavash. Ten dorazil do Prahy už v roce 1991 a na mých sympatiích stoupl už tím, že odmítl dělat rozhovor s naším polským moderátorem. Hraje pořád na kytaru, kterou mu kdysi darovala maminka. Našince zastupoval zpívající pianista Roman Dragoun, známý z účinkování ve skupinách Progres 2, Futurum, Stromboli a dalších. O dost mladší česká zpěvačka Martina Bárta pro změnu od roku 2011 žije v Berlíně. To se pak nedivím, že letos zastupovala Českou republiku na euro-estrádě jménem Eurovision Song Contest v Kyjevě. Na piano ji doprovázela sestra Kristina Bárta. Na té šaškárně v Kyjevě přirozeně neměla nejmenší šanci, tam vyhrávají Lordi, či vousaté zpěvačky, tam bych tedy měl podstatně větší šanci i já, jelikož aspoň prokazatelně neumím zpívat. Jinak všechna čest, zpívala výborně, a já to s jazzem zrovna nepřeháním. Pomalu jsem dospěl k závěru prvního dějství, které obstaral Kamil Střihavka. Kromě vlastních písní Konečně doma a možná zbytečně natažené Když se snáší déšť zabodoval zřejmě doživotní muzikálový Ježíš Kristus tím, když si tak trochu splnil sen a zazpíval si z téhož díla Jidáše. A konečně to mělo rockový drajv a šťávu, jinak byl rock z názvu akce dosud víceméně nepřítomen. Avizovaná dvacetiminutová přestávka (aby si také vydělali na barech) se protáhla spíš na půl hodiny. Po přestávce nastoupil a cappella sextet Skety. Tři zpěváci a tři zpěvačky si vystačili bez nástrojů, což se zase tak nelišilo od první poloviny koncertního programu. Druhou písní mě celkem pobavili, když do vánoční koledy začali rapovat, konečně to znělo trochu současně a originálně. Vrátil se George Gakis a spolu se zpěvákem skupiny Silverback Pinem zazpívali Nothing Else Matters od Metalliky. Zřejmě jedinou píseň metalové kapely obecně přijímanou i nemetalovým publikem. A skupina Silverback tu vystupovala i jako samostatné těleso, a rozhodně má něco do sebe. Byli tu sice z protekce (jejich střídavě klávesák a kytarista Berry byl jedním z pořadatelů celé akce), ale minimálně kvůli už zmíněnému zpěvákovi Pinovi stáli za pozornost, i když zřejmě hrají samé cizí písně. Zahráli nám Midnight Blues bůh ví od koho a pak Come Together od The Beatles. Když se moderátor večera vynořil a začal mluvit plynně polsky, bylo mi jasné, že na řadu se dostala Ewa Farna. Za doprovodu pianisty zazpívala tři písně, pamatuji si názvy La la laj a Ticho. Klidně přiznávám, že mě ani jedna z písní ničím nezaujala, ale daly se vydržet. Zatím nejmenovaným, zato průběžně přicházejícím a odcházejícím uskupením bylo dámské smyčcové kvarteto Nobles. Metallica by bez nich byla poloviční, ale jejich čas přišel i v závěrečném setu. Joe Lynn Turner toho za svou čtyřicetiletou hudební kariéru stihl hodně, ale nejvíce lidí má jeho hlas spojený se skupinami Rainbow a Deep Purple. To druhé mi přijde trochu paradoxní (byť to pro průběh večera bylo určující), protože členem kapely byl od roku 1989 do roku 1992 a jeho hlas tak zní jen na jediném studiovém albu. Tím je Slaves and Masters z roku 1990, ze kterého Joe začal procítěnou Love Conquers All (slyšíte ty smyčce?). Doprovázeli ho členové kapely Silverback. Pak se Joe zeptal, jestli známe Steppenwolf. Asi jednu písničku, chtělo se mi odpovědět. Ano, stále jsem ještě nepochopil dramaturgii večera, protože samozřejmě spustili Born to Be Wild. Pak došlo na další párplovky Black Night a Hush. Během Hallelujah se přišli rozloučit Juwana, Justin a Martina. A na samotný závěr samozřejmě Smoke on the Water, to už jsem čekal i já. Klanět se přišli skoro všichni (jen Kamil už byl zřejmě doma). Konec tedy přišel asi po čtyřech hodinách od začátku. Duchovní večírek pro stárnoucí rockery se marně snažil zaujmout mladší publikum (na to tři písně od Ewy nestačily), ale nakonec toho za poslech stálo víc než jen očekávaní Joe a Kamil. Ale já si na podobné akce ještě pořád připadám příliš mladý.

Začátkem prosince jsem pro změnu dělal lázeňského šviháka v Luhačovicích, takže seznam nestihnutých koncertů klidně můžu zakončit vánoční Tarjou. Bude to v roce 2018 pokračovat podobně? Uvidím…

52. MFF Karlovy Vary – dojmy a zážitky z mé zkrácené účasti

Přípravná fáze (a změny za pochodu)

Na začátek festivalu jsem si vzal dovolenou, pak mi vycházelo volno. Teoreticky jsem mohl jet domů až v pátek 7. července. Na to by se vyplatil festival pass na celý festival za 1200 Kč. Jenže pak v práci přišla první nemoc a já chytil v onen pátek směnu. Takže nic, koupím si jen pětidenní akreditaci za 850 Kč, na ni uvidím od pátku do úterý, co stihnu, ve středu dopoledne si dám poslední film a pak pojedu domů… Ve středu večer sedím u počítače a čtu si předpověď počasí. Karlovy Vary celý čtvrtek očekávají vydatný déšť, který bude k večeru ustávat. Chce se mi v něčem takovém stavět stan? A co tam pak asi budu dělat po zbytek dne? Takže nic, změna plánu, do Varů pojedu až v pátek ráno – hned prvním vlakem ve 4:17.

Pátek 30. června

Cesta proběhla bez zádrhelů a před jedenáctou jsem ve Varech. Původní plány projekcí na první dva dny: v pátek polský dokument Andrzej Wajda: Akce!, americko-dánský dokument David Lynch: život v umění, indonéský poetický film O čem nemluví, když mluví o lásce, pětice snímků ze sekce Festival krátkých filmů Praha uvádí, americká zahajovací komedie Pěkně blbě a slovensko-české drama Špína (tady se dá říci, že sudé projekce jsem opravdu chtěl vidět, a liché před ně vycházely) a v sobotu polské koprodukční drama Představ si, japonský Život milostnice Oharu, americký western Stopaři, polské drama Popel a démant, brazilská romance V jeho očích a možná i britská černá komedie Dvojitý rande. Ale za prvé, tučná léta skončila, a už jsem nehodlal kupovat dvě akreditace a vybírat si každý den šest vstupenek, takže jsem si musel vystačit se třemi. A za druhé jsem přijel pozdě (první dva páteční filmy z původního programu už jsem prošvihl) a všechno zajímavější je rozebrané. Někde jsem měl náhradníky, případně náhradníky náhradníků (estonská podivnost Listopad už byla také vyprodaná), jinde jsem se hodlal dostat do sálu na akreditaci. Výsledek je nepříliš uspokojivý: mám dva lístky na pátek a dva na sobotu, takže hurá na ně!

První lístek mám na ani ne hodinový televizní dokument Miroslava Janka z roku 1996 Nespatřené uváděný v sekci Lidé odvedle, která byla v tomto ročníku věnována slepcům. Dokument o žácích pražské školy pro zrakově postižené je zajímavý hlavně tím, že tam žáci dělají hned několik činností, které by mě v souvislosti se slepci ani nenapadly – kromě toho, že jezdí na kole, také fotografují sebe, jiné lidi, či další součásti světa kolem sebe. Fotky sice byly často nezaostřené, ale rozhodně originální. Ale stejně mě dokument ani nepřesvědčil, že má tato činnost nějaký smysl. Malý sál byl, optimisticky řečeno, poloplný.

Když festival krátkých filmů vybere pět kraťasů, je slušná pravděpodobnost, že z nich aspoň tři budou za něco stát. Takže jsem si je vystál před kinem Čas. Česko-americká surreálná hříčka Kdo je kdo v mykologii byla dobrým začátkem. Film Marie Dvořákové byl natočen v angličtině a těch 15 minut jsem se u něj dobře bavil. Indonéský filmeček V roce Opice si většinu své třináctiminutové délky vystačil se dvěma lidmi v jedné místnosti, což vzhledem k bizarnosti zápletky nevadilo. Trochu problém představoval až závěr, který byl jak z jiného filmu – žánrem, náladou, klavírním soundtrackem i celým vyzněním. Uprostřed byl nejlepší kousek – bulharsko-chorvatská komedie Na červenou. Autobus zastaví na vesnické křižovatce před semaforem a jeho řidič odmítá pokračovat, dokud se na něm nerozsvítí jiná než v názvu uvedená barva. Že mu cestující (a po chvíli i policista) tvrdí, že je semafor zjevně porouchaný, na situaci nic nemění. Navíc má v autobuse na očích umístěnu cedulku „semafor není zastávka“, takže odmítá cestující z autobusu pustit ven. Ve 21 minutách se autorům povedlo plasticky vystihnout postavy a jejich film má srdce i mozek. Sedmnáctiminutový nepálsko-francouzský film Dadyaa se odehrával v horské nepálské vesnici, kde zbyli poslední dva staří obyvatelé a jejich vzpomínky na všechny ty, kdo odešli. Tenhle kousek mi přišel trochu slabší, zato jsem měl silný pocit, že ta hudba moc řve a zvuk v kině by potřeboval ztlumit. Nejdelší na konec – francouzský film Chasse Royale se blížil půlhodině. Jde o dost syrové drama, které mě hned zkraje málem smetlo verbálním průjmem z úst hlavní hrdinky – třináctileté Francouzky. A právě tu si vybrali mladí filmaři a pozvali ji na konkurs do připravovaného filmu. Třináctiletou Angélique hraje Angélique Gernezová, což mě vedlo k úvahám, zda ji dvojice mladých režisérů našla při konkurzu… Každopádně i tenhle náhled do jedné bílé rodiny na okraji francouzské společnosti měl co říci a stál za pozornost. Takže celkově jsem byl s touto kolekcí spokojený.

Zahajovací film Pěkně blbě se hrál od 19:45 v malém sále a od 20:00 v kongresovém sále, obě projekce byly vyprodané a zájem bude asi velký. Mým náhradníkem byl estonský koprodukční Listopad, od kterého se asi dalo očekávat neočekávatelné, ale také pozdě (i když na něj bych se nejspíš dostal). Ale už jsem měl lístek na kanadský film Radisson, který do Varů přivezl až do morku kostí nezávislý režisér Denis Côté, který byl na festivalu jako mentor sekce První podání určené studentům filmových škol. Svůj celovečerní debut z roku 2005 vybral, protože mohl přivézt film na 35 mm filmové kopii, což už v dnešní digitální době není časté. Na otázku, co by natočil, kdyby na film dostal desetkrát tolik peněz, bez váhání odpověděl, že přece deset filmů. Stejně tak tvrdí, že nikdy nenatočí dokonalý film, protože na to nemá trpělivost. Točí stejně rychle, jako žije, a radši natočí každý rok jeden malý film, než aby nad jediným projektem strávil třeba sedm let života. A pověst nepředvídatelného autora divných filmů mu vyhovuje. To jsou všechno informace z tisku, protože první den festivalu nikdo ze zúčastněných filmařů na projekce nechodí. Hlavním hrdinou filmu je třicátník, který už nevydrží poslouchat věčné pípání alarmu přístrojů, na kterých je napojena jeho matka, provede domácí eutanazii, nasedne do auta a jede. Mine ceduli oznamující, že následuje 375 km neobydlené pustiny, a skončí ve vesnici Radisson, kde žije 400 obyvatel a zaměstnanci elektrárenské společnosti. Režisér svůj první film natočil s jediným hercem a obyvateli Radissonu. Používá buď statickou, nebo roztřesenou ruční kameru, dialogů je minimum, ze začátku je to tedy skoro němý film. Ale i tak má svůj řád a končí přesně ve správný okamžik, což je umění, které spousty filmařů nikdy neovládnou.

Divadlo Husovka je malé, takže si před něj vyrážím stoupnout se značným předstihem. Ale vlastně to vychází dobře: nedostanu-li se na projekci od 22:30, mohu vyrazit zpátky k Thermalu, kde ve 22:45 začíná zahajovací koncert v podání Českého národního symfonického orchestru, jehož část má dirigovat skladatel James Newton Howard. Ale na česko-slovenský hraný debut studentky FAMU Terezy Nvotové Špína jsem se dostal, takže alternativní program nedostal šanci. Drama o sedmnáctileté studentce znásilněné v rámci doučování učitelem matematiky sice nemělo úplně vypilovaný scénář (někde drhly dialogy, jinde motivace postav), ale za pozornost stálo zejména kvůli přesvědčivým hereckým výkonům převážně mladých (ne)hereček. Také začínající režisérka to zvládla více než dobře, a vlastně jsem docela zvědav, s čím přijde příště. Trochu mě překvapilo, že film byl bez anglických titulků – že by se nepočítalo se zájmem zahraničních návštěvníků festivalu? Po východu z Husovky vidím trochu ohňostroje – koncert tedy už také skončil, a za chvíli vidím, že kolem Thermalu se trhaně pohybují mraky opilců (ale nechci někomu křivdit, třeba byli jen retardovaní). Děs, nacpu se do autobusu a radši mizím ke stanovému městečku…

Sobota 1. července

Noc nestála za nic, prakticky jsem se nevyspal. Neděle je nejnabitější den festivalu, tady bych ty dvě akreditace bral. Původní plán – pásmo devíti krátkých filmů Jiřího Brdečky, finská komedie Druhá strana naděje, americká nezávislá romance Přízrak, francouzská soutěžní Korporace, francouzské melodrama Důležité je milovat a německé drama Odnikud – vypadá nereálně. Do esemesky totiž mohu vybrat pouze tři tituly. Takže volím první dva a poslední, coby projekce, které mě z toho zajímají nejvíce. V 7:00 odesílám zprávu MFF … 321 312 3P5. Za chvilku dorazila esemeska, že má rezervace na 3P3 byla úspěšná. To mě probralo. Koukl jsem na odeslanou zprávu, a vážně jsem tam klepnul špatné číslo. L Asi o minutu později dorazila i druhá esemeska, že Brdečka i Kaurismäki jsou pro můj typ akreditace vyprodané, ale tak jsem to nehodlal nechat, takže už jsem byl venku ze spacáku a vstříc frontě na lístky. Cestou zjišťuji, že jsem si omylem zajistil lístek na indické drama Juze, což by nemuselo být špatné. Potíž je v tom, že mezi Druhou stranou naděje a Juzem se dá stihnout jediný pro mě zajímavý film: Přízrak (a ten tu uvádí letošní držitel Oscara Casey Affleck, takže se na něj budou chtít dostat úplně všichni). Po hodině ve frontě mám tedy lístky na Brdečku i Kaurismäkiho, a vyhlídku, že budu mít ve festivalovém shonu uprostřed neděle pauzu na oběd a vzpamatování se (Přízrak už byl ve chvíli, kdy jsem se dostal k pokladně, samozřejmě vyprodaný).

Polák Andrzej Jakimowski natočil v koprodukci Polska, Portugalska, Francie a Velké Británie další drama ze života slepců, uváděné v sekci Lidé odvedle. Film Představ si natočil s Angličanem a Němkou (no, jak se to vezme, narodila se v Bukurešti) v hlavních rolích v angličtině a v Lisabonu. Už úvodní záběr nás originálně zavádí do světa, kde se nemůžeme spolehnout na zrak. Nejprve jsou totiž vidět tři tmavé skvrny na světlém pozadí. Záběr se velmi pomalu zaostřuje, až nakonec spatříme troje dveře ve zdi. Edward Hogg zde představuje slepého učitele orientace, který právě nastoupil do zdejší kliniky pro nevidomé. Při hodinách často sedí se svými žáky třeba na dvoře u zdi a snaží se je donutit, aby mu popsali, co se děje před nimi. Mají k tomu pouze sluch (a čich). Ale v záběru je jen skupinka těchto slepců, takže divák je na tom stejně. Také netuší, co se před nimi vlastně odehrává. Učitel také zásadně odmítá používat slepeckou hůl. Proto jeho výlety do města (nebo do přístavu) vzbuzují větší napětí, než ledajaký thriller. Citlivě natočená je i love story s německou dívkou v podání Alexandry Marie Laraové. To vše v prosluněných záběrech přímořského města. Vynikající film talentovaného filmaře.

Festival uváděl jako poctu Kendžimu Mizogučimu deset filmů jednoho ze tří největších klasiků japonské kinematografie a celovečerní dokument o něm. Začal jsem dramatem Život milostnice Oharu, které se odehrává v 17. století a zachycuje společenský sestup dvorní dámy, která skončí jako obyčejná prostitutka. Přitom to vypadá, že snad nic v jejím osudu neovlivňuje hrdinka samotná, ale tak nějak se jí to děje samo. A jelikož se délka filmu blížila dvěma a půl hodinám, začal jsem u toho na prkenné sedačce Městského divadla doslova trpět. Takže na jedné straně tu byly filmařsky pečlivě komponované dlouhé záběry, prozrazující vyzrálého filmaře, ale na druhé příběh jako z mýdlové opery, u kterého jsem nakonec začal přemýšlet, zda to kdysi dávno přes 65 lety na druhém konci světa divákům taky přišlo k smíchu, nebo to brali vážně. Mé první setkání s panem se Mizogučim prostě nevydařilo a rozhodně nesplnilo má očekávání. Ale já se nevzdávám, ještě dostane šanci.

Chuť jsem si rozhodně spravil na o čtyři roky novějším klasickém americkém westernu Stopaři uváděném v sekci Šest blízkých setkání. To je výběr šesti filmových kritiků, v tomto případu Scotta Feinberga z časopisu Hollywood Reporter. Ten přišel film uvést a vysvětlit, proč ze všech filmů na světě vybral právě tento. Ale z jeho vyprávění si kromě přiznání, že když film viděl poprvé, moc ho neoslovil, vlastně už nic nepamatuji. Pro film jsou nejdůležitější dva z tvůrců: režisér John Ford a herec John Wayne. A tento film byl devátou z jejich čtrnácti filmových spoluprací. Když jsem na festivalu jen na pět dní, tak se nezdržuji s filmy, které už jsem viděl. Tudíž i tato žánrová klasika pro mne byla premiérou. Film sleduje mnohaleté pátrání jižanského stárnoucího drsňáka v době po skončení občanské války po jeho neteři unesené Komanči, které je natočené převážně v překrásných exteriérech údolí Monument Valley. Z dnešního pohledu je hrdina vlastně nejspíš dost problematický rasista, ale tenkrát si s tím nikdo hlavu nelámal. Parádní podívaná (i když přiznávám, že bych si radši dal hned první spolupráci obou výše uvedených Johnů: Přepadení).

Jeden známý, který seděl před kongresovým sálem ve frontě na švédské drama Země jahod, mi dal lístek na Popel a démant, na který stejně nepůjde. Takže se bez problémů dostávám na třetí film z 50. let minulého století za sebou. Už bych se nad tím pomalu měl zamyslet, ale sekce Návraty k pramenům prostě skýtá hodně lákadel. Jedno z nejvýznamnějších dramat loni zemřelého Andrzeje Wajdy se odehrává ve dnech těsně po konci druhé světové války. Ukazuje nám jednu zpackanou operaci Zemské armády, při které jsou sice zabiti oba pasažéři jednoho automobilu, ale nebyl to správný automobil, a tedy ani správný terč. Ale komunistického tajemníka je nutno odstranit, takže se odbojář Maciek ubytuje ve stejném hotelu jako jeho cíl a čeká na další příležitost. Tam se také zamiluje do hotelové barmanky a začíná pochybovat o důležitosti svého dosavadního počínání. Ale z některých organizací se těžko vystupuje… Zbigniew Cybulski byl v hlavní roli perfektní, totéž se dá říci o práci kameramana Jerzyho Wójcika. Bohužel mi trochu nepřesvědčivé a nelogické připadalo finále filmu, což poněkud kazí celkový dojem. Každopádně bych ještě rád viděl Wajdovy Kanály.

Večer jsem si v Národním domě ještě vystál brazilskou gay romanci V jeho očích uváděnou v sekci Lidé odvedle. Hlavním hrdinou je středoškolák Leo, který poslouchá klasickou hudbu a je nevidomý. Jakoby to na normální střední škole nebyla už tak problematická kombinace, právě začíná cítit něco víc než jen přátelství k novému spolužákovi Gabrielovi. Díky němu zažívá nové věci (návštěva kina, tanec na hudbu skupiny Belle and Sebastian, či noční výklad v parku o tom, co je to zatmění měsíce). Film je natočený i zahraný natolik s citem a suverénně, že i když mě gay tematika normálně moc nebere, tak tady mi to vůbec nevadilo. Pro dnešek stačilo, půlnoční filmy zřejmě letos vůbec nedopadnou. Zakrátko mířím do stanového městečka.

Neděle 2. července

Na rozdíl od neděle, v pondělí mi připadalo, že se bez problémů dostanu na cokoliv. Takže rezervace tří vybraných filmů proběhla bez komplikací. V malém sále se ukázalo, že Jiří Brdečka, od jehož narození letos uplyne 100 let, zase tolik diváků nezajímá. Takže jsem si mohl lístek ušetřit na jinou projekci. Ale pro mne to jednoduše byla nejvyšší příčka na žebříčku filmů, které chci letos ve Varech vidět. Pásmo devíti krátkých filmů bylo řazeno chronologicky, takže začínalo filmem Vzducholoď a láska z roku 1948. Vtipná romantická komedie natočená v duchu němé grotesky jako pocta klasickým verneovkám s obrázky Kamila Lhotáka. Špatně namalovaná slepice vznikla podle námětu Miloše Macourka. Oslava fantazie, která tu vtipně válcuje sucharský realismus. Slepici originálně namaloval Zdenek Seydl. Divácky nejvděčnější kousek. Do lesíčka na čekanou je vlastně takovým animovaným videoklipem na lidovou píseň. Pod tuctovým názvem Pomsta se skrývá animovaný romantický horor o nešťastně zamilovaném mladíkovi a pomoci temných sil. Výtvarná stránka čerpá ze starých rytin. Metamorfeus je variace na antickou báji o Orfeovi a Eurydice a zároveň alegorie na sovětskou okupaci. Nijak skrytá, takže film putoval rovnou do trezoru. Animace ve stylu starověkých fresek byla sice pěkná, ale pro mne to stejně byl jediný slabší kousek z této kolekce. Jsouc na řece mlynář jeden využívá kramářskou píseň v podání Miloše Kopeckého a obrazy Evy Švankmajerové. Morytát o vysloužilci, kterého omylem zabijí vlastní rodiče, rozhodně patří k Brdečkovým nejlepším kouskům. Tříminutová Tvář si vystačí s černobílou kresbou jedné tváře, která nám stárne před očima, jak na ní přibývají vrásky. V jednoduchosti je krása. Horníkova růže je opět animací na motivy písně, v tomto případě ze 30. let. Ale tentokrát si nejsem jistý, že ta píseň za tu práci stála. Pohádka pro dospělé Třináctá komnata prince Měděnce byla posledním střípkem (došli jsme na cestě časem až do roku 1980). Láska žravého prince Měděnce a éterické princezny Bledule s vtipem a ironií uzavřela tento výběrový průlet částí kariéry všestranného mistra Jiřího Brdečky. Celkově velká spokojenost!

Ve velkém sále jsem usedl na projekci finsko-německé hořké komedie Druhá strana naděje. Zástupci sekce Horizonty, která bývá plná filmů oceněných na jiných festivalech. V tomto případě si za film odnesl Aki Kaurismäki cenu za nejlepší režii z letošního Berlinale. Film zpočátku sleduje dvě paralelní linie. V jedné obchodník s košilemi Wikström opustí ženu alkoholičku, prodá zásobu košil, jmění znásobí v kasinu a nakonec zakupuje nevýdělečnou helsinskou restauraci i s trojicí zaměstnanců. Syrský uprchlík Chaled po strastiplné cestě Evropou vylezl z lodě plné uhlí ve finském přístavu, osprchoval se a vyrazil se přihlásit na policii a požádat o azyl. Jejich cesty se samozřejmě časem protnou. Aki Kaurismäki má jasně rozpoznatelný rukopis. Používá staré lidi, auta, telefony, budovy, hudbu…, vystačí si s minimem dialogů, které nahrazují oblaka cigaretového dýmu. Mnohým připadá, že už se léta opakuje, ale jeho poslední film vzala na milost i většina těchto reptalů. Ve Varech film uvedla dvojice herců: Syřan Sherwan Haji a Iráčan Simon Hussein Al-Bazoon. Ti toho pro Kaurismäkiho film typicky mnoho neřekli, zato si přímo v sále zapálili (prý na protest proti protikuřáckému zákonu).

O pro můj pobyt ve Varech netypicky dlouhé pauze jsem se mimo jiné naobědval, odjel do stanového městečka, oholil se a zase se vrátil. A zamířil do Puppu na indický film Juze ze sekce Hlavní program – mimo soutěž. Svůj celovečerní debut přišel uvést režisér Miransha Naik. Indický stát Goa je nejmenším a nejvíce prosperujícím svazovým státem Indie. Ale ani tady nejsou jen turistická letoviska s krásnými plážemi. Ocitáme se na malé plantáži, které jako krutý otrokář vládne titulní Juze. Hlavním hrdinou filmu je ovšem dospívající Santosh, který udělá vše proto, aby se dostal z jeho područí a dosahu na cestě za svobodou (tedy prací v pobřežním letovisku). Nesmlouvavý pohled na odvrácenou tvář Indie, kterou nechce nikdo vidět. (Podle besedy s režisérem po filmu se snímek nejspíš ani nedostane do indických kin, cenzura měla velké problémy i s trailerem. Kromě festivalů tak autorovi na cestě k divákům nejspíš pomůže jedině internet.) Po projekci jsem v mobilu našel první esemesku, že v práci potřebují, abych v úterý udělal noční. Vše jde do háje.

Další program jsem tak trochu nechal osudu. Před kongresový sál si sednout nemířím. Buď zbude na film lístek v last minute pokladně, nebo půjdu k domu České televize na koncert Kláry Vytiskové s kapelou, tedy seskupení Klara & The Pop. Před last minute pokladnou se ovšem kdosi objevil, jestli někdo nechce lístek na Důležité je milovat, že má jeden navíc. Tak jsem si ho s díky vzal (a bylo po dalším koncertu). Mentor sekce První podání Denis Côté totiž nepřivezl jen svůj film, ale i jím vybraný snímek z koprodukce Francie, Itálie a Německa starý jako já. Před filmem mimo jiné vyprávěl, jak si se spolubydlícím na koleji chodili půjčovat filmy na VHS a jednoho večera si přinesli právě Důležité je milovat a Pasoliniho Teorému. Bylo to pro ně tak silným zážitkem, že o tom ještě dva dny vůbec nebyli schopni mluvit, a oběma to změnilo život. Z Côtého se stal filmař a ze spolubydlícího profesionální kameraman. Nejkonvenčnější film polského provokatéra Andrzeje Żuławského (třetí polský režisér, třetí Andrzej J) je o krásné herečce v podání Romy Schneiderové mezi dvěma muži. Jeden je její manžel a druhý zadlužený fotograf, který fotí cokoliv od bulváru po pornografii. Výsledkem je jakési extrémní melodrama, které mě tedy nijak zvlášť neuchvátilo (a život mi rozhodně nezmění). Nejlepší mi na něm tedy přišla zmiňovaná Romy Schneiderová.

Jdu si před Pupp vystát frontu na film, který jsem si chtěl včera ráno rezervovat, ale překlepl jsem se. A kupodivu zase přikráčel někdo, že má lístek navíc, a já byl zrovna nejblíž. Takže díky! Nebo už na mně ta SMS konverzace s mojí komandující byla tak vidět? (Jeden kolega má pásový opar, další kolegyně už má po operaci – prasklý žaludeční vřed, žádná legrace.) Německá herečka Diane Krugerová se po patnácti letech mezinárodní herecké kariéry poprvé objevila v německy mluveném filmu a odnesla si za svůj výkon cenu na nedávném MFF v Cannes. Takže mě německo-francouzská koprodukce Fatiha Akina Odnikud (Horizonty) rozhodně zajímala. Film se skládá ze tří odlišných částí: Rodina, Spravedlnost a Moře. Katja se vdala za Kurda Nuriho a měla s ním šestiletého synka Rocca. Jejich spokojený život v Hamburku skončil náhle. Před manželovou kanceláří vybuchla bomba a jak manžel, tak synek, byli na místě mrtví. Policie sice podezírá ledaskoho z otcových bývalých kumpánů, ale stopy nakonec vedou k páru mladých neonacistů. Ve druhé části tedy sledujeme soudní přelíčení, ve kterém Katja figuruje jako spolužalující i jako svědkyně. A jak je v pokrouceném světě paragrafů běžné, celý proces skončí osvobozujícím verdiktem. Takže přichází na řadu Katjin výlet do Řecka, kde se momentálně rekreuje propuštěný pár mladých nácků… Potomek tureckých přistěhovalců Fatih Akin v posledních letech trochu tápal, ale tohle je rozhodně jeho nejlepší film od Proti zdi, kterým si udělal jméno. V jednom z rozhovorů mimo jiné prozradil, že v první verzi scénáře byl hlavním hrdinou muž, a povoláním výpravčí. ;-) (Nechal jsem se ukecat, zítra končím a v úterý v 9:15 odjíždím domů, abych mohl být večer včas v práci. Do stanového městečka jsem šel pěšky, abych cestou trochu vychladl. L)

Pondělí 3. července

Ráno se ve velkém sále promítají Mizogučiho Povídky o bledé luně po dešti. Asijské poetické názvy jsou těžko přenositelné, takže prostě dodávám, že se nejedná o povídkový film, neprší v něm a po měsíci také nebylo ani památky. Film se odehrává v období občanských válek v 16. století. Dva venkované se na válce přes protesty svých manželek zkusí zbohatnout. A právě osudy manželek ukazují úspěch obou mužů v jiném světle. Film je těžké žánrově zařadit. Vypadá historicky realisticky, ale jsou v něm i prvky žánru fantasy. Kendži Mizoguči se tu ukazuje jako vyzrálý filmař, který suverénně ovládá možnosti filmové řeči. Jde o režisérův nejznámější film a ve Varech byla promítána jeho restaurovaná verze (v titulcích bylo i poděkování Martinu Scorsesemu za konzultace). A všechno si to sedlo, takže už předem píšu, že je to nejlepší film, který jsem na 52. ročníku MFF Karlovy Vary viděl.

Po další delší pauze mířím do Městského divadla na projekci nejstaršího filmu ve festivalovém programu. V sekci Návraty k pramenům se každoročně objevuje český němý film s živým hudebním doprovodem. Tentokrát to jsou Hříchy lásky Karla Lamače z roku 1929. Film uvedl generální ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant, což bylo z neznámých důvodů tlumočeno do angličtiny (aspoň znalé diváky neznalá tlumočnice pobavila Anny Ondráčkovou). Trojice živých hudebníků před sebou měla počítače a desítky metrů kabelů (asi nás nečeká klasika). V době němých filmů to filmaři měli jednodušší, takže třeba tady byli ve čtyřech hlavních rolích Čech, Italka, Němec a Francouz, a všechno fungovalo bez problémů. Zlaté české mezititulky řekly všechno za ně (a česky nerozumějící diváci v sále, byli-li tam jací, měli smůlu). Film líčí příběh venkovského herce, který přijal angažmá ve velkém městě. Tady pro něj mají jen herecké čurdy, zato z jeho manželky se pomalu stává obletovaná hvězda. A zájem o ni projevují nejen hlavní milovník, ale i ředitel divadla. A odstavený manžel propadá žárlivosti a v rámci přípravy na další roli se seznamuje s jedním kapsářem… Velmi dobré, ale už jsem tu viděl lepší němé klasiky.

V dalším programu jsem neměl jasno téměř do poslední chvíle. Logicky bych zamířil spíš do Národního domu na čínskou komedii V pohodě, protože se do sálu vejde asi čtyřikrát více diváků, ale nakonec jsem to někde u Thermalu otočil zpátky k malému divadlu Husovka vystát si hodinu ve frontě na jihokorejský film Veselé Vánoce, pane Mo. Ten patřil do desítky filmů v sekci Dny kritiků Variety, která je značně nepředvídatelná a dá se v ní narazit na skvělé filmy i naprostou nudu. První část filmu ukazuje životní rutinu stárnoucího holiče pana Mo. Ale jeho lékařská diagnóza je vážná, takže zavolá svému synovi, který žije ve vzdáleném Soulu, aby za ním přijel. Jeho syn je totiž vystudovaný filmař, ale nic netočí. Takže pan Mo napsal scénář a donutí svého syna, aby ho natočil. S panem Mo v hlavní roli, a režisérovou manželkou za kamerou. V další části tedy sledujeme tento tříčlenný filmový štáb natáčet celkem nesmyslně vypadající scény. Na konci je vánoční projekce pro zvané, kde se ukáže, že smutný klaun pan Mo měl slabost pro grotesku. Ale on se promítání neúčastní, protože už leží v nemocnici. Malý, neokázalý, jemně dojemný černobílý film s prvky komedie mě nezklamal, takže jsem si nakonec asi vybral dobře.

Člověk po letech ježdění na filmový festival má okruh filmařů, na jejichž nové filmy je zvědavý. Já v něm mám i pár dokumentaristů. Zatímco na Loznicův Austerlitz letos nedošlo, vydal jsem se aspoň do kongresového sálu na film Stockholm, má láska od Marka Cousinse ze sekce Jiný pohled. Ostatně jeden barevný film za den neuškodí. Lístek jsem celkem bez problémů získal v last minute pokladně. Severoirský filmař letos přivezl film s velmi matoucím názvem i nepříliš sedící synopsí. Někdo by mohl čekat další povídkový film od mnoha filmařů zasazený do příslušného velkoměsta. Jenže Cousins nám město představuje z pohledu Neneh Cherry. Ta byla známá zejména od konce 80. let po další desetiletí jako zpěvačka mixující hip hop s popem a jinými žánry. Ve Stockholmu se narodila a prožila zde většinu života. Město nám pak představuje z pohledu vystudované architektky. A jak tak pořád mluví, zdá se její komentář čím dál osobnější. Často oslovuje dva mrtvé muže jejího života. Svého otce, pocházejícího ze Sierry Leone, a švédského staříka Gunnara, kterého zabila při autonehodě. A když tak nebývale otevřeně hovoří o svých nočních můrách, je už celý titulní Stockholm maximálně budovami na pozadí. Neneh Cherry je většinu filmu v záběru a její komentář ustane až v závěru a je nahrazen titulky vkládanými do obrazu. Podle mne to konec filmu poněkud oslabilo. Ke konci nám Neneh i zazpívá, ale nenechte se mýlit, je zde hodně použité hudby: od Bennyho Anderssona (ABBA) až po Franze Berwalda. Mnoho diváků v průběhu projekce opouštělo sál. Nejspíš to byli ti, kdo netušili, co zač je Mark Cousins, a že se od něho dá očekávat cokoliv, jen ne konvenční film. Mně jeho dokumentární esej nad očekávání sedla a klidně ji označím za nejlepší film, co jsem od něj viděl. I když v tom zřejmě budu skoro sám.

Večer mě čekala poslední cesta do Městského divadla na poslední film Kendžiho Mizogučiho Ulice hanby z roku 1956. Aniž bych to původně zamýšlel, stal se pro mne film poslední karlovarskou projekcí 52. ročníku. Po pár výletech o mnoho staletí zpátky jsem se ocitl v příběhu velice aktuálním. Film se odehrává v jednom z nevěstinců v tokijské čtvrti Jošiwara v době, kdy vláda chystá zákon zakazující prostituci, což byla žhavá realita v době vzniku filmu. Skupinový portrét osazenstva tohoto podniku nám předkládá různé motivace těchto žen (jedna se třeba snaží uživit dítě a nemocného manžela, další hodlá mezi klienty najít bohatého manžela…). K současnému příběhu režisér zvolil civilní nasnímání a moderní hudbu. Několik měsíců po premiéře byl zákon proti prostituci opravdu přijat. Pět měsíců po premiéře zemřel Kendži Mizoguči na leukémii. Bylo mu 58 let.

Postskriptum

Můj plánovaný program na úterý 4. července byl následující: ráno německé drama Sakra, kluku!, nejstarší z ve Varech uváděných Mizogučiho filmů Osenina zkáza, trojice studentských filmů ze sekce První podání (slovensko-česká Atlantida, 2003, gruzínské Čekání na Anu a finské Po třídním srazu) a další dvě slovensko-české koprodukce Pátá loď a Richard Müller: Nepoznaný. Ve středu ráno bych ještě před odjezdem zašel nejspíš na Mizogučiho Ósackou elegii (pokud bych si to tedy do úterního rána nerozmyslel a nedal přednost slovensko-maďarsko-českému filmu Out). Oficiální ozvěny Varů probíhaly ve třech pražských a jednom brněnském kinosále od 8. do 16. července. Ani jeden z těchto dnů jsem neměl volno.

Takže o co jsem přišel? Když už jsem si z toho letos udělal festival archivního filmu, tak s nimi začnu. Kromě výše uvedených filmů jsem chtěl vidět i další Mizogučiho filmy, oba uváděné filmy ve Varech oceněného režiséra Kena Loache (Země a svoboda a Sladkých šestnáct let) a Ericeho Ducha úlu. Z nových dokumenty David Lynch: život v umění a Austerlitz, oba potenciálně zajímavé české filmy Křižáček a Absence blízkosti (možná i trojici půlhodinových filmů z FAMU: Jak blízko tomu jsem, 3. poločas a Černý dort), slovensko-českou Ninu (slovenská kinematografie mi aktuálně připadá v lepší kondici, než ta naše) a další desítku zajímavých titulů už jen abecedně: Happy End, Janička, Jejich nejlepší hodina a půl, Listopad, Oklamaný, Pěkně blbě, Píseň ze žuly, Přízrak, Western a Wind River. Soutěž prý letos byla silná, ale já na ni nějak neměl čas (jediný mnou výše jmenovaný Křižáček se hrál až ve druhé polovině festivalu). Na to všechno bych se buď musel nechat klonovat, nebo tam vydržet až do konce festivalu. No uvidím, třeba se mi nějaký z těch filmů ještě povede někde vidět…

Postpostskriptum

Nejlepšími filmy viděnými na 52. ročníku MFF KV pro mne byly Povídky o bledé luně po dešti, Představ si a Stopaři (plus krátký film Na červenou).