Prolog
Řešil jsem jiné věci než
ubytování v Karlových Varech, takže jsem si myslel, že už zbývá maximálně
stanové městečko. Když pak meteorologové strašili hned na úvodní páteční večer
se silnými bouřkami, tak jsem kapituloval. Ještě v pondělí 24. června jsem
na dotazy tvrdil, že do Varů letos nejedu. A sám jsem tomu věřil (ostatně jsem
se bez okolků nechal objednat na dentální hygienu v pondělí 1. července
v 8:00 ráno). Nicméně večer mi to nedalo, ještě jsem kouknul na Booking a
v 19:30 jsem měl zaplaceno ubytování ve Varech od 27. do 30. června ve Spa Resortu Sanssouci. Pak jsem teprve šel studovat program na první víkend
festivalu. Během večera jsem měl hotovou první verzi. Třeba pátek vypadal
takto: dva krátké kafkovské filmy (1993 a 1992), senegalská kafkárna Peněžní poukázka (1968), současné švédsko-turecké drama Mosty (2024),
italská kafkovská alegorie Audience (1971) a večer japonská kyberpunková
kafkárna Tetsuo (1989). (V závorkách uvádím roky vzniku.) Prostě jsem si
z toho udělal festival archivního filmu. Takže jsem tento nástřel zahodil
s tím, že budu muset začít znovu…
Ve středu krátce po zapnutí
mého počítače začaly nenadálé softwarové potíže, které mou veškerou dosavadní
přípravu učinily nedostupnou. Tak jsem na to zkusil jít s pomocí ČSFD,
protože cestou do Varů to spíš nevymyslím. Nástřel pátečního programu jsem sice
od úterý v hlavě udržel, ale ještě bylo nutné dodělat zbytek a vymyslet ke
každému filmu aspoň dva náhradníky. Ve čtvrtek jsem v 5:19 vyrazil vlakem
do Prahy, metrem jsem přejel z hlavního nádraží na Florenc a odtud
v 8:00 autobusem do Varů. Z karlovarské tržnice jsem to vzal
nejrychlejší cestou k Thermalu. Fronta až pod schody mě ve čtvrt na
jedenáct dopoledne nemile překvapila. Nic podobného jsem den před zahájením
festivalu nepamatoval. Tak aspoň, že ani nepršelo, ani nepražilo slunce. Po
dvou hodinách ve frontě už jsem si říkal, jestli těch náhradních filmů nemám
připraveno málo, ale nakonec jsem odcházel s pěti vstupenkami na pátek a
pěti na sobotu, ze kterých jsem si čtyři + čtyři vybral a po jednom byli
(první) náhradníci (1080 + 4 * 140 = 1640 Kč). Teď oběd, kafe a můžu jít hledat
ubytování, abych se zbavil tašky a batohu.
Pátek 28. června
Franz Kafka zemřel ve
čtyřiceti letech 3. června 1924. Jeho vliv na filmaře byl obrovský, takže
karlovarský filmový festival připravil rozsáhlou retrospektivní sekci
s názvem Touha stát se Indiánem: Kafka a film. Sice mi přišlo, že ty
nejzajímavější kousky jsem z ní vidět nemohl, ale zahajovací dvouprojekce
mi z ní zůstala. Od 9:00 v kině Čas začínala filmem Franz Kafka: Život je krásný (Franz Kafka's It's a Wonderful Life, Velká Británie, 1993,
23 min., režie: Peter Capaldi). Skotský herec Peter Capaldi se sice asi nedá
označit za filmovou hvězdu, ale na poli televizních seriálů jeho jméno svítí
mnohem zářivěji. Přiznávám, že jsem vůbec netušil, že má něco na svědomí také
jako scenárista a režisér, natož že hned za první realizovaný pokus
v těchto kategoriích byl odměněn Oscarem v kategorii nejlepší krátký
film. Franz Kafka v ní začíná psát svoji slavnou povídku Proměna,
přičemž se zasekl hned na konci první věty. Nemůže totiž přijít na to,
v co by se měl Řehoř Samsa proměnit. A při své tvůrčí činnosti je neustále
něčím vyrušován. Capaldi děj zasadil do období Vánoc a originálně propojil
s americkou vánoční klasikou Život je krásný (1946), která znamená
pro anglicky mluvící obyvatelstvo zhruba totéž, co pro nás Tři oříšky pro Popelku. Předpokládám, že bez znalosti uvedené klasiky by byl asi o
polovinu méně vtipný, ale za mě výborný začátek 80% Druhou částí projekce byl
díl televizního seriálu s festivalovým názvem Kafka podle Rybczyńského
(Kafka, Francie, 1992, 52 min., režie: Zbigniew Rybczyński). Pozoruhodný
projekt Audiovizuální encyklopedie, jehož každou epizodu realizoval jiný
filmař, neznám. Polský filmař (scenárista, režisér a kameraman) pojal díl o
Kafkovi jako nepřetržitý pohyb v interiérových dekoracích, kde si mohl
vyhrát s kamerovými jízdami. Ve filmu podle úvodního titulku nezazněla
žádná věta, kterou nenapsal Franz Kafka. Přičemž plynule přechází mezi životem
autora (komentář z jeho deníků a korespondence) a dějem jeho děl. Jako
encyklopedie by to určitě nefungovalo, protože čím více toho divák o Kafkovi
ví, tím lépe se bude chytat. Pro nepřipraveného diváka by to asi mohl být
nepřehledný zmatek. 70%
Po obědě usedám v sále
Lázní III a začínám se potit. Dvě hodiny tady budou slušná sauna. Navíc jsem
sem dorazil trochu zmoklý, což situaci zřejmě ještě zhoršovalo. Od 13:00 se
promítá Dívka s jehlicí (Pigen med nålen, Dánsko / Polsko /
Švédsko, 2024, 122 min., režie: Magnus von Horn). Švédský filmař vystudoval
filmovou teorii ve Švédsku a filmovou režii v Polsku. Děj jeho nového
filmu je zasazen do Kodaně těsně po skončení první světové války. Mladá
švadlena Karolina nemá nárok na finanční pomoc od státu, protože její manžel
není na žádném seznamu padlých. Tak se stěhuje do nuzné špeluňky. Začne si
románek se šéfem továrny a otěhotní. Z války se vrátí její manžel
s částečně chybějícím obličejem skrytým pod koženou maskou. Její nadřízený
si ji nejenže nevezme, ale jako bonus ji ještě vyhodí z práce. Neúspěšný pokus
o amatérský potrat ve veřejných lázních dal filmu název. Zároveň je to scéna,
kdy se poprvé ve filmu objevuje druhá hlavní ženská postava. A s ní teprve
přijde to pravé peklo… Zkrátka nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě
hůř. Značně depresivní drama s černobílou kamerou, která je ovlivněna
expresionistickým hororem, kupodivu ústí do závěru, který dává jistou naději.
Než ji zchladil titulek, že děj byl inspirován skutečnými událostmi. Na začátku
každopádně chyběl titulek „nevhodné pro těhotné ženy“. 80%
Další projekci mám od 16:00
v karlovarském městském divadle. Sedadlo mám na 1. galerii, takže pro
změnu dvě hodiny na dřevěném sedátku. Zpětně mi není moc jasné, proč jsem si ji
vybral. Film Prostě holky (Girls Will Be Girls, Indie, 2024, 118 min.,
režie: Šuči Talatiová) je dívčí film o dospívání lehce okořeněný exotickou
lokalitou. Jenže většina dialogů je v angličtině, což moc exoticky nezní.
Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá ambiciózní premiantka Mira studující na
prestižní internátní škole. Samozřejmě se objeví nový spolužák, nastupuje
sexuální zvědavost, a ani konflikt s přísnými učitelkami či matkou není
nijak vyhrocený. Citlivé, pěkně zahrané i natočené, ale z hlavy to zmizelo
velmi rychle. Výjimečně se zvedám hned, jak začaly závěrečné titulky. Už jsem
nevěděl, jak na tom prkénku sedět. A přitom si pamatuji, že jsem tam zvládl i
výrazně delší filmy. (V karlovarském katalogu bylo tento rok hned pět indických
filmů, z nichž všechny režírovaly ženy.) 60%
Kdyby šlo všechno podle mých
plánů, usedal bych v 19:00 v sále hotelu Pupp na irskou hiphopovou
komedii Kneecap. Ta také záhy vyletěla do čela soutěže o diváckou cenu.
Nakonec skončila třetí, jinak napsáno jako jediný zahraniční film v první
pětce. Takže proto už jsem na ni nesehnal lístek. Můj náhradní výběr snad
nemohl být odlišnější. Ve stejný čas mě opět v Lázních III čeká dokument Žádná jiná země (No Other Land, Palestina / Norsko, 2024, 95 min., režie: Basel
Adra, Yuval Abraham, Rachel Szorová, Hamdan Ballal). Aktivistický dokument se
odehrává v oblasti Masafer Yatta, kde se nacházejí palestinské vesnice od
30. let 19. století. Izrael ovšem rozhodl, že zde bude vojenské území, takže
místní nikdy nevědí, kdy jim přijedou buldozery zbořit domy nebo náklaďák
s betonem zalít studnu s vodou. A politici v televizi to hájí
tím, že si postavili domy nelegálně na vojenském území. Naprostý výsměch.
Palestinci ovšem nemají žádná práva, dokonce ani nesmějí opustit Palestinu, takže
aktivisté bohužel často budí dojem, že jen kouří vodní dýmku a něco ťukají
v mobilu. Dva z autorů, Basel Adra a Yuval Abraham, jsou zároveň
hlavními protagonisty dokumentu, druhý jmenovaný je dokonce Izraelec. Třetím
z režisérů je kameramanka, o tom čtvrtém nic nevím. Zrovna tenhle film by
potřeboval diskuzi po projekci. Jenže s ním nikdo z tvůrců nepřijel.
Ale jak jsem psal, Palestinci ani nemohou. 70%
Dvouhodinovou pauzu jsem
využil, abych se trochu zkulturnil (osprchoval, oholil). Ve 22:30 mě čeká
v Kinosále B hotelu Thermal poslední projekce zahajovacího dne. Tohle jsem
vlastně ani nečekal, protože Kinosál B má jen 70 sedadel. Ale asi všichni
chtěli vidět koncert anglické kapely Morcheeba a ohňostroj. Závěry dnů volím
schválně odlehčenější, čemuž měly odpovídat i Svatostánky (Between the
Temples, USA, 2024, 112 min., režie: Nathan Silver). Hlavním hrdinou je zhruba
čtyřicetiletý chazan (v titulcích kantor, což sice je totéž, ale mohli to
s oficiální anotací sjednotit), který po smrti manželky žije se svými
dvěma matkami. Najednou ztrácí schopnost zpívat, což je základní předpoklad pro
výkon výše zmíněné funkce v židovské synagoze. Také prochází krizí víry,
přičemž zároveň začíná připravovat na bat micva svoji bývalou učitelku zpěvu.
Ano, jde o židovskou komedii, přičemž se předpokládá, že diváci vědí třeba, že
dívky bat micva procházejí většinou ve dvanácti letech. Měl jsem pocit, že tak
půlka toho židovského humoru mi utekla. Zbyla romantická komedie mezi dospělým
mužem a o generaci starší ženou, která sice pořád je nezvyklá, ale na nějaký
výraznější dojem to bylo málo. 60%
Sobota 29. června
V neděli mi pojede poslední
vlak v 15:10, přičemž si cestou na nádraží ještě budu muset u Thermalu
vyzvednout tašku z úschovny. Stihnu tedy jen jednu nebo dvě projekce,
přičemž poslední z nich může začínat v pravé poledne. Kdybych šel na
poslední film Johna Cassavetese Proudy lásky, nestihl bych nic jiného.
Mám ale možnost rezervovat lístky na tři projekce, takže si připravuji
rezervace na projekci nazvanou Pragueshorts – Dětské filmy (šest
krátkých filmů z Německa, Belgie, Jižní Korey, Francie, Švýcarska a
Slovinska o celkové délce 54 minut) a filmy Proudy lásky a Němá trilogie. Takže buď chci vidět devět krátkých filmů nebo jeden dlouhý.
Přesně v 7:00 žádost o rezervaci odesílám. V 7:23 mi přišla odpověď,
že Němá trilogie byla úspěšně rezervována. Ano, za poslední dva roky
jsem stihl zapomenout, jak rezervace ve festivalové aplikaci fungují, takže
jsem omylem odeslal pouze tu třetí a ne všechny. Dětské filmy se měly hrát
v Kinosále B (stále ještě 70 sedadel), takže jsou bez šance. Nakonec
poslední, co ráno ještě zbylo, byl film Po zavírací době, tak jsem si ho
také rezervoval. Snad si to budu do příště pamatovat…
Sobotní ráno jsem měl
zahajovat v 10:00 v sále hotelu Pupp, kde se promítal letošní
americký thriller Jiný člověk. Pupp jsem měl ostatně
z festivalových sálů od svého ubytování nejblíže. Místo toho jsem po ránu
pospíchal do kina Drahomíra, které jsem měl naopak nejdále, na můj druhý
náhradní program. Hrála se tam už od 9:00 nově restaurovaná verze filmu Dvě Angličanky a kontinent (Les deux Anglaises et le continent, Francie, 1971,
130 min., režie: François Truffaut). Vztahové drama se odehrává na začátku 20.
století. Jelikož je tím kontinentem myšlen hlavní hrdina, tak by možná nebylo
od věci ho psát s velkým K. Mladý Pařížan potká Angličanku, ta ho pozve na
prázdniny, on se zamiluje do její sestry… Milostný příběh, který snad ani nemá
šanci skončit pro kohokoli z hrdinů happy-endem. Zvlášť když se všichni
milují, až si svou láskou ubližují. Ale líbilo se mi, že to režisér obsadil
herci obou národností a nechal je mluvit jazyky, které v konkrétní situaci
dávají největší smysl. Restaurovaný obraz vypadal jako u nového filmu. 80%
Stejně jako předchozího dne
jdu na projekci od 13:00 do Lázní III, takže jsem si k obědu zakázal pivo
i kafe, abych omezil pocení. Držím prst na tepu doby, takže jsem šel na
dokument Porcelánová válka (Porcelain War, Ukrajina / Austrálie / USA,
2024, 87 min., režie: Brendan Bellomo, Slava Leontěv). Hlavními protagonisty
jsou umělci Slava Leontěv a Aňa Stasenková, jejichž disciplínou je práce
s porcelánem. On vytváří a vypaluje porcelánové figurky, ona je
nezaměnitelným stylem maluje. Třetím do party je jejich přítel Andrej Stefanov,
který se chopil kamery a začal je natáčet. Jenže jsou z Charkova a válka
je za rohem. Slava je navíc výborný střelec, takže je nyní jeho hlavní profesí
učit práci se střelnými zbraněmi lidi, kteří netušili, že budou někdy něco
takového potřebovat. Díky komandu Saigon vybavenému gopro kamerami je tu i reálná
akce z obléhaného Bachmutu. Navíc jsou zde velmi zdařilé animace variující dílo
hlavních protagonistů. Válka a umění, jak to jde dohromady? V tomto dokumentu
překvapivě dobře. Film do Varů doprovodil americký režisér Brendan Bellomo,
jehož ukrajinský spoluautor film momentálně propaguje v USA. Diskuze za
setrvání v sále stála. 80%
Mé dokumentární odpoledne
pokračuje od 16:00 v Kongresovém sále hotelu Thermal filmem Zachycení
(The Taking, USA, 2021, 76 min., režie: Alexandre O. Philippe). Švýcarský rodák
žije v USA a tvoří dokumenty o americké kinematografii. Předloni jsem byl
ve Varech na jeho filmu Lynch/Oz, loni přijel s filmem Říkej mi Bille, letos došlo na kousek, který realizoval před nimi. Je celý věnovaný
zachycení oblasti známé jako Monument Valley ve filmech. Zejména režisér John
Ford tu natočil desítky westernů, až se tato oblast stala jejich synonymem.
Přičemž je využívána nesmyslně. Ve filmu o dlouhém putování je napříč celým
filmem v pozadí ta samá skála. Jinde je Monument Valley v Texasu, i
když se ve skutečnosti nachází u hranice Arizony s Utahem. Občas se
objevila i v jiném druhu filmu (ano, běžel tudy Forrest Gump), ale
její svázanost s nejameričtějším filmovým žánrem je natolik zásadní, že
když chtěli producenti filmu Thelma a Louise divákům naznačit, že jde o
moderní western, dali Monument Valley na pozadí plakátu. Ve filmu se sice ani
nemihne, ale to nehrálo roli (ostatně jejich slavný skok autem do Grand Canyonu
se také netočil u Grand Canyonu). Navíc Monument Valley leží v navažské
rezervaci a Navahové ve všech těch westernech hráli libovolné rudokožce určené
k likvidaci hlavními hrdiny (nejčastěji Siouxe či Komanče). V neposlední
řadě je to historicky špatně, protože američtí pionýři při dobývání Západu
touto oblastí vůbec neprošli. Prostě se jí vyhnuli. Celkově mi tentokrát buď
přišel slabší výběr osob, které měly na svědomí komentář, nebo prostě nejsem
fanoušek westernů. Takže tentokrát jen lehký nadprůměr a na diskuzi
s autorem nezůstávám. 60%
Ostatně hned od 18:00 mám
vedle v Malém sále hotelu Thermal na řadě projekci dokumentu Let's Get
Lost (Let's Get Lost, USA, 1988, 120 min., režie: Bruce Weber). Je to
černobílý dokument o jazzovém muzikantovi Chetu Bakerovi, který se nedožil ani
premiéry tohoto dokumentu. O jazzu toho vím pramálo, za chvíli jsem si připadal
umlácen nicneříkajícími jmény. Jinak samozřejmě drogy, obvyklý refrén většiny
hudebních filmů či dokumentů. Nejspíš může být chyba na mé straně, ale byly to
zatraceně dlouhé dvě hodiny. Film se dočkal nominace na Oscara v kategorii
nejlepší celovečerní dokument a ve Varech se hrála nově restaurovaná verze.
Hudby v něm přitom bylo poskrovnu. Nakonec jsem prostě nepochopil, čím ten
feťák tak fascinoval tvůrce tohoto dokumentu. Mezi ně rozhodně patřil také
kameraman Jeff Preiss, který s filmem přijel do Varů. Na diskuzi
nezůstávám, nemám zájem. Můj největší omyl tohoto ročníku. (Shodou programového
oddělení se v témže čase v kině Drahomíra promítal loňský japonský
hudební dokument Rjúiči Sakamoto: Opus, který by pro mne byl určitě
vhodnější.) 50%
Od 22:30 mám konečně projekci
ve Velkém sálu hotelu Thermal. Usedám doprostřed předposlední řady na balkóně,
odkud už plátno nevypadá tak velké, ale titulky jsem zvládal číst bez problémů.
Odlehčení večera tentokrát představovala Substance (The Substance, Velká
Británie / USA / Francie, 2024, 140 min., režie: Coralie Fargeatová). Hned
první záběr napověděl, že v tomto sci-fi rozhodně nebude platit zákon
zachování hmoty. Není nad to nastavit pravidla hned na začátku. Stárnoucí
hvězda televizní fitness show v podání jednašedesátileté Demi Moorové si
objedná tajemnou Substanci, díky níž dostane možnost obývat výrazně mladší
verzi sebe sama (její mladší já hrála devětadvacetiletá Margaret Qualleyová).
Jenže se musejí přesně po sedmi dnech střídat. Ale komu by se chtělo vždycky po
týdnu vracet do dvakrát staršího těla, že? Takže problémy začínají… Divoký mix
všeho možného od satirické komedie po body horor je natočen ryze současným
dravým režijním stylem. Body horor nejvíc proslavil na přelomu 70. a 80. let
kanadský režisér David Cronenberg, nahota v takovémto množství zase byla
možná naposledy v 90. letech. Američané se toho kvůli přístupnosti bojí,
tak s tím musí přijít francouzská režisérka. Škoda jen, že mi to nepřišlo
celou dobu jako nádherně braková zábavná jízda na krvavém tripu, ale chvílemi
to vypadalo, že se film bere vážně. Ale závěrečná krvavá sprcha už zase jela na
správné vlně. Cena za nejlepší scénář z nejprestižnějšího filmového
festivalu na světě (Cannes) mi sice přišla bizarnější než cokoli z děje,
ale jinak jsem se docela dobře bavil. 80%
Neděle 30. června
Projekce, která na mě tak
nějak zbyla, začíná ve Velkém sálu hotelu Thermal v 8:30. Předtím se musím
odhlásit z ubytování a zbavit tašky v úschovně vedle Thermalu. Svůj
pěší rekord (18 minut) asi s oběma zavazadly nezopakuji. Prostě jsem byl
každé ráno nucen ošidit snídani (podávala se od 7:30) ještě o něco víc.
Zvažoval jsem možnost jít si s Festival Passem stoupnout včas do fronty
před jiný sál, ale to by mi časově nepomohlo. Na jednu stranu nemá cenu chodit
na film, který už jsem viděl, když tu jsem jen na dva a půl dne. Na druhou jde
pořád o film jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů vůbec. Takže žádný
vrabec v hrsti. Tentokrát mám místo v šestnácté řadě v přízemí,
ale sedadlo 2 se mi zdá moc na kraji. Takže počkám do 8:25 a posunu se na střed
řady. Film Po zavírací době (After Hours, USA, 1985, 96 min., režie: Martin
Scorsese) byl také součástí kafkovské retrospektivy a uváděl se ve zbrusu nově
restaurované verzi. Ajťák Paul večer vyráží na rande do newyorského baru, ale
ještě netuší, že během divokého nočního dobrodružství se vlastně bude celou
dobu snažit vrátit domů, jen bude něco takového z různých důvodů zcela
nemožné. Hravou hříčku na hraně černé komedie a thrilleru měl původně režírovat
jako svůj celovečerní debut Tim Burton, ale přenechal ji slavnějšímu kolegovi. Griffin
Dunne byl v hlavní roli skvělý, až se člověk diví, že od tohoto filmu už o
slušnější roli nezavadil. 80%
Festivalový program skýtá
mnohá překvapení. Takže jsem svůj pobyt ve Varech mohl zakončit hned na
čtveřici dokumentů nebo na jediném hraném filmu. Ba víc než filmu. Trilogii! Od
12:00 v kině Drahomíra tedy za účasti režiséra začíná Němá trilogie
(Mykkätrilogia, Finsko, 2024, 59 min., režie: Juho Kuosmanen). Režisér natočil
roku 2012 krátký film Nuzák Mattila a krásná žena, který byl
černobílý, v úzkém formátu, sice obsahoval hudbu a ruchy, ale žádné
dialogy. Ty byly nahrazeny mezititulky, jako v době němých filmů.
V roce 2017 stejnou formou navázal filmem Paliči, který byl remakem
prvního finského filmu vůbec. Filmu, který se nedochoval a o jehož ději jsou
jen sporé informace z dobového tisku. A v roce 2023 ho napadlo, že
kdyby natočil ještě jeden, mohl by je spojit, a třeba by se mohly dostat i do
kin. Tak vznikla Vzdálená planeta. Od téměř depresivního příběhu nuzáka
z okraje společnosti přes grotesku o nelegálních paličích alkoholu (a o
čem jiném také měl být první finský film? 😊) ke sci-fi,
které opustí náš ošuntělý svět. Nejlepší rozhodně byla prostřední část, ta
první zase nejdelší. Třetí měla pro změnu původně jiný scénář. Když režisér ve
střižně zjistil, že to nefunguje, tak prostě napsal jiné mezititulky. Aspoň je
vidět, že to kinematografie na začátku měla jednodušší. Čekal jsem víc, ale byl
to aspoň trochu úlet na závěr. Na diskuzi nezůstávám. 70%
Epilog – pondělí 8. července
Šary Vary jsou oficiální ozvěny festivalu, takže jsem ještě vyrazil do pražského Světozoru, kde se v Malém sále od 18:00 hrála Benzínová duha (Gasoline Rainbow, USA, 2023, 111 min., režie: Bill Ross IV, Turner Ross). Road movie pěti teenagerů v rozhrkané dodávce natočilo bratrské duo, o kterém jsem dosud neslyšel. Jsou kamarádi skoro celý život. Právě odmaturovali, a na vejšku se nikdo z nich nechystá. Nikdy nebyli u moře. A mají to jen 820 km. Vypadá to jako cesta z jedné párty na druhou. Nikdo se nesnaží prudit či pětici rozhádat. Nikdo se nesnaží někoho balit nebo se s ním rovnou vyspat. Jsou přece kámoši, tak proč to měnit? Všech pět kamarádů má vlastní historii, kterou se dříve či později dozvíme. A všichni si od začátku uvědomují, že tímhle výletem končí jejich dětství. Pak si budou muset najít práci a přijít na to, co se zbytkem života. Tenhle film je řadou různých drobných setkání, nemá žádný děj, který by šel vyprávět. Je to jen citlivě natočené zachycení prchavých momentů na hranici mezi dětstvím a dospělostí. Režiséři mají evidentně zkušenosti s tvorbou dokumentů. Mladým nehercům nechali jejich vlastní křestní jména. Film o dnešní mládeži bez falešných tónů. Malý, nenápadný klenot. (A když ho poprvé promítali v Kongresovém sálu hotelu Thermal, seděl jsem v Městském divadle a koukal na dospívání indické školačky – podle čeho jsem si to vybral?) 90%
P.S.: Jako obvykle jsem to chtěl ilustrovat obrázky, ale někdo tento program „vylepšil“ natolik geniálně, že jsem nepřišel na to, jak bych to mohl udělat... ☹
