Koncerty – podzim 2024

Kromě jednoho filmového víkendu v Karlových Varech jsem strávil prakticky celé léto v práci. Nedostal jsem se skoro ani na nic, co se konalo přímo v Jičíně. Jen během torza letošního ročníku festivalu Jičín – město pohádky (než ho předčasně ukončila předpověď extrémního počasí) jsem stihl vystoupení místních kapel Golf a Wooden Ships. Situace v práci se bohužel nezlepšila ani v září, a nakonec jsem se nedokázal zbavit žádné směny ani v říjnu. Takže moc nepřeháním, když napíšu, že mě první podzimní koncert čekal až po půlročním hudebním půstu. Také další dva koncerty jsem si nevybral z kompletní nabídky, ale pouze z termínů, kdy mi v zaměstnání vycházelo volno.

 

Bubeník Mike Portoy se po třinácti letech vrátil do kapely Dream Theater, takže jsem měl na jejich koncert lístek za 1990 Kč ke stání pod podiem už od července. Událost se konala v sobotu 2. listopadu ve sportovní hale Fortuna v pražských Holešovicích. Fronta před vchodem č. 31 sice postupovala pomalu, ale dostal jsem se dovnitř s časovým předstihem, tak jsem ještě šel projít zázemí. Čepoval se Staropramen za 75 Kč do kelímku o objemu 0,4 l. Aspoň že kelímek nebyl zálohovaný. Ke stánku s kapelním merchem jsem se neprobojoval. Kapela založená v roce 1985 má v grafice turné čtyři X, ale až to výročí bude pravda, bude ještě na cestách po jiných kontinentech. V klasické sestavě už nahráli nové album, které vyjde v únoru 2025. Před začátkem turné z něj do světa vypustili první singl v podobě desetiminutové písně Night Terror. Přesně ve 20:00 spustilo intro, po kterém vypukl průlet historií kapely počínaje písní Metropolis Pt. 1: The Miracle and the Sleeper z průlomového alba Images and Words (1992). Na ni navázali druhou scénou z koncepčního alba Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory (1999), a až poté došlo na ukázky z alb vydaných mezi nimi (The Mirror, Hollow Years). Chronologie nebyla na prvním místě. Po devíti písních (ve 21:15) vyhlašují čtvrthodinovou přestávku. Jasně, je třeba vytočit nějaké pivo (a prodat merch). Ale jsem tu sám, mám docela dobré místo a cena piva není nijak lákavá, takže nikam nejdu. Druhá část koncertu začíná projekcí rekapitulující historii kapely včetně hudebních ukázek ze všech dosud vydaných alb. Na ni samozřejmě kapela plynule navázala čerstvou písní Night Terror. Z alb, kdy v kapele bubnoval Mike Mangini, zazněly dvě písně: This Is a Life z alba A Dramatic Turn of Events (2011) a Barstool Warrior z alba Distance over Time (2019). Album Train of Thought (2003) bylo překvapivě zastoupeno hned třemi písněmi. As I Am zazněla ještě před přestávkou, díky Vacant měl chvíli pauzu bubeník a díky Stream of Consciousness zpěvák. Pak ještě skladba Octavarium (2005) a druhý odchod z pódia. Čekání na přídavek bylo celkem krátké a ukončilo ho třetí intro večera, tentokrát z filmu Čaroděj ze země Oz. Na něj kapela navázala dalšími dvěma scénami z alba Metropolis Pt. 2, konkrétně písněmi Home a The Spirit Carries On. A úplně na závěr samozřejmě největší hit Pull Me Under. Takže se kruh uzavřel a skončili opět v roce 1992 u dosud nejúspěšnějšího alba kapely (z něj ještě někde uprostřed večera zazněla píseň Under a Glass Moon). Koncert skončil ve 23:10. Zvuk se mi celou dobu zdál výborný, hráčské výkony kapely samozřejmě perfektní. Už jim dokonce došlo, že jejich kompozice jsou dost komplikované, a vynechali sóla na jednotlivé nástroje. Jasný koncert roku. Ještě jsem se zkusil procpat ke stánku s merchem, ale opět neúspěšně. Nahoře jsem sice viděl cenovky 1000, 1200 či 1500 Kč, ale v horní řadě nejspíš byly ty nejlepší kousky. Sice jsem tak trochu plánoval občerstvit svůj šatník, ale trčet tam kvůli tomu do půlnoci jsem nechtěl.

 

Další progresivně rocková cesta do Prahy mě čekala ve středu 13. listopadu, tentokrát do smíchovského klubu MeetFactory. Za zhruba 11 měsíců od mé poslední návštěvy se tu moc nezměnilo, jen Budvar 33 zdražil o 5 Kč na 55 Kč za 0,4 l. Večer v 19:30 v poloprázdném klubu otevírala čtveřice The Intersphere z německého Mannheimu. Sice spolu hrají od roku 2006, ale já jsem jejich existenci poprvé zaznamenal, až když jejich jméno přibylo na soupisce aktuálního turné dánské kapely Vola. Loni vydali šesté album Wanderer (tulák), ze kterého zahráli první tři kousky svého půlhodinového vystoupení. Pak následovaly dvě ukázky z minulé řadové desky a výpravu proti toku času završili nejstarším kusem na závěr. Zvuk od začátku výborný, šest písní s energií zahraných, ale nějak mi z nich v paměti nic neutkvělo. Možná to bude ten důvod, proč jsem o nich dříve neslyšel.

 

Ve 20:20 přichází na řadu Holanďanka Charlotte Wessels. Ta od roku 2005 působila jako zpěvačka symfometalové kapely Delain. Když 15. února 2021 kapelník Martijn Westerholt oznámil, že Delain budou pokračovat jen jako studiový projekt, nikoli koncertní kapela, zbytek členů z kapely ze dne na den odešel. Charlotte nelenila a začala doma skládat a nahrávat vlastní písně. Její sólový debut Tales from Six Feet Under vyšel hned v září 2021 a o necelých 13 měsíců později navázal druhý díl Tales from Six Feet Under, Vol. II. V roce 2024 už jí asi začal chybět koncertní život, tak nové písně zaranžovala pro kapelu a v říjnu jí vyšlo třetí album The Obsession (posedlost). Kytarista, baskytarista i bubeník jsou bývalí členové Delain, jedinou novou tváří je klávesistka Sophia Vernikov. V současné době to vypadá, že Charlotte rozjíždí svoji hudební kariéru ve dvou větvích. Na jedné bude pod vlastním jménem dál fungovat jako rocková písničkářka, na druhé bude hrát s doprovodnou kapelou The Obsession pod společnou hlavičkou Charlotte Wessels The Obsession. Má jedinou desku s kapelou, takže všech osm zahraných písní (Chasing Sunsets, Dopamine, Ode to the West Wind, The Crying Room, Vigor and Valor, Praise, Soft Revolution a The Exorcism) bylo z ní. Charlotte ví, že se na svůj hlas může spolehnout a skládá normální písničky, žádné zbytečné předvádění stupnic a hlasového rozsahu. A za těch pár let od začátku koronavirových uzávěr nic nezapomněla a pořád je to skvělá zpěvačka i naživo. A když kytarista pořádně hrábnul do strun, tak se ani tahle kapela v metalovém večeru neztrácela. Pro mne vrchol večera.

 

Ve 21:25 před už slušně zaplněný klub nastupuje dánská progresivní kapela Vola. Čtveřice z Kodaně letos 1. listopadu vydala čtvrté album Friend of a Phantom (přítel fantóma), jehož záhadný název se dá pochopit po shlédnutí videoklipu k písni Paper Wolf. Přestože v čele kapely stojí zpívající kytarista Asger Mygind, měl jsem dojem, že hlavním nástrojem jsou klávesy. Nějak mi to připadalo méně jako metal, než jsem čekal. Aktuální album obsahuje devět písní, z nichž jich sedm zaznělo naživo. Takhle nějak si představuji propagaci novinkového alba. Jinak samozřejmě došlo i na ukázky ze všech tří předchozích alb. Nakonec došlo i na jeden přídavek – Stray the Skies. Konec nastal ve 22:45.

 

V neděli 1. prosince jsem vyrazil do centra Prahy, kde v Rock Café na Národní třídě hráli Blues Pills. Také tady se čepuje desítka a dvanáctka Budvar, i když v baru u vstupu do klubu mají i piva z lokálních minipivovarů. Zato všechno normálně do skleněných půllitrů. Hudební program v sále o patro níž otevíralo ve 20:00 uskupení Daniel Romano's Outfit, což znamená kanadského hudebníka Daniela Romana s doprovodnou kapelou The Outfit. Konkrétně se jednalo o bubeníka (principálův bratr Ian; poněkud překvapivě v tričku kapely Destruction), basáka a doprovodnou zpěvačku, která sice přišla s kytarou, ale většinu večera hrála jen na tamburínu, tu kytaru použila u jediné písně. Letos vydali album Too Hot to Sleep (příliš horko na spaní), jestli hráli z něj, netuším. Nebylo to špatné, ale kompletně mi to vypadlo z hlavy se začátkem hlavního koncertu.

 

Po krátké přestávce na další Budvar nastupují švédští Blues Pills. V roce 2011 švédská zpěvačka Elin Larsson v Kalifornii potkala dva bratrance z Iowy, kteří hráli na bicí a basu, a založili spolu kapelu. Na turné po Španělsku a Francii potkali šestnáctiletého francouzského kytaristu a typická švédská kapela z Örebro byla kompletní. Bubeník se vrátil do Států krátce po vydání bezejmenného debutu, nejzásadnější změna se udála v roce 2019, kdy odešel kytarista a dosavadní basák Zack Anderson se chopil kytary. Blues Pills už zkrátka nejsou tou samou kapelou jako na začátku, ale skvělý zpěv Elin naštěstí zůstává konstantou. Letos kapele vyšlo čtvrté album Birthday (narozeniny, nebo možná doslovněji den narození). Na promo fotkách byla Elin každopádně ve vysokém stádiu těhotenství. Na novince je jedenáct písní, z nichž naživo zaznělo sedm (také dobrý poměr). Na úplný závěr zazněl Devil Man z jejich druhého EP (2013). Kdysi první píseň, kterou jsem od nich slyšel. Kapela měla k letošnímu turné „Happy F*cking Birthday Tour 2024“ bílý vizuál, takže prodávala i bílá trička. Ale 850 Kč mi přišlo trochu moc.