2015: rok Blind Guardian

Hudba v roce 2015 pro mne hlavně znamenala dramatickou změnu posluchačských návyků. Zatímco v minulosti jsem si prostě pořizoval cédéčka a doma si je pouštěl (či venku z nich naripované empétrojky), teď na ně došly peníze, takže jsem prostě z větší části přešel na streamování z internetu. A protože nehodlám surfovat všude, vybral jsem si jednu službu, konkrétně Google Play, kde za 149 Kč měsíčně mohu poslouchat více muziky, než mohu stihnout. Tato služba má jistá specifika, takže mnohá alba stále přibývají, ale občas nějaká ani nezamávají a prostě z nabídky zmizí. Nejúspěšnější interpreti o nějaké drobné ze streamování nemají zájem, takže tu mnohá aktuální alba prostě nejsou (např. Adele: 25, Apocalyptica: Shadowmaker, Kabát: Do pekla / do nebe či U.D.O.: Decadent). Na druhou stranu je tu nepřeberné množství všelijakých singlů, EP, živáků a jiných speciálů. A alba (či vlastní kompilace) se dají stáhnout do mobilu a poslouchat i offline.

Ať už beru vlastní cédéčka, streamování či koncertní zážitky, mohu klidně rok 2015 vyhlásit za rok Blind Guardian. Na konci ledna po pětileté albové odmlce vydali své desáté dlouhohrající album Beyond the Red Mirror, které se u mne se suverénním náskokem stalo nejhranějším albem roku. Ani po jedenácti měsících jsem si na něm nevšiml žádného slabšího místa. V květnu se jejich koncertní turné zastavilo ve Zlíně a v prosinci skončilo v Praze. Na obou show jsem byl, a jeden koncert byl lepší než druhý. Kromě toho jsem si na Google Play přehrával celou starší diskografii s výjimkou alba A Night at the Opera z roku 2002, které se v této službě nenachází (tady muselo vypomoci YouTube). Ale třeba v květnu jsem si pouštěl živák Tokyo Tales z roku 1993, který už tu v prosinci nebyl. Zato se tu objevil o deset let novější živák Live s dvojnásobnou stopáží, který se na jaře ještě k poslechu nenabízel.

Pokud začnu od cédéček, tak kromě výše uvedeného alba Blind Guardian jsem si ještě pořídil několik dalších: Transatlantic: Kaleidoscope, Aleš Brichta Project: Anebo taky datel, Devin Townsend Project: Z², Powerwolf: Blessed & Possessed a The Neal Morse Band: The Grand Experiment. V září, kdy jsem si na chvíli naivně myslel, že jsem finančně z nejhoršího venku, jsem si pořídil dva živáky, které na dobrých 14 dní odsunuly Google Play na druhou kolej: dvoudiskový kousek čtveřice Portnoy, Sheehan, MacAlpine, Sherinian: Live in Tokyo a koncert Dream Theater: Live at Luna Park na třech CD a dvou DVD. Pár levných nákupů jsem učinil přes Aukro, včetně fungl nového kotoučku Exodus: Blood In Blood Out, starší kousky zastupoval Accept: Objection Overruled a písničkový soundtrack z filmu Singles. Poslední skupinkou jsou cédéčka zadarmo, většinu jsem jich vytáhl z časopisu Spark: Komunál: Vlci v nás, Denoi: Disco Violence, dvoupísňovou upoutávku na nové album skupiny Citron a kompilaci k festivalu Mighty Sounds vol. XI, kterou si dost sotva ještě někdy v životě pustím. O mnoho lépe je na tom jiná festivalová kompilace: Ekompilace.cz.

Nejlepším domácím albem klidně vyhlásím debut kapely Stroy: Adam Reborn. Byl sice vydán už v roce 2014, ale ke mně se dostal, až když jsem ho zkusil na Google Play. Následně jsem si album koupil v digitální formě na Supraphonline.cz. Je to pro mne o to větší překvapení, že se kapela řadí do škatulky post-grunge. Přípony post-cokoliv mi běžně moc neříkají a celý slavný grunge mě úspěšně míjel i v 90. letech – období své největší slávy (možná s čestnou výjimkou Pearl Jam). A zapomenout nesmím ani na The Agony, které jsem podpořil nejnižší možnou částkou na crowdfundingovém portálu Startovač. Za to jsem měl obdržet jejich debutové album Dirty and Dangerous v digitální podobě v MP3 a FLAC plus pohlednici od kapely. Link na stažení FLAC sice nedorazil, ale čert to vem. Album vyšlo koncem června, a jelikož mi to připadá jako ideální letní muzika, pouštěl jsem si ho o prázdninách častěji.

Co se streamované hudby týče, nejsem schopen tu dělat nějaké žebříčky. Kromě Blind Guardian a Deep Purple jsem si dost často pouštěl třeba Foo Fighters a Simple Minds. Jinak se mi stalo, že kromě aktuálních alb jsem se hodně ponořil do rockové klasiky a pouštěl si všelijaké ty Jethro Tull, Led Zeppelin, Queen, Rush, Yes, Pink Floyd, AC/DC, Ricka Wakemana, Emersona, Lakea & Palmera, Rogera Waterse, ale třeba i Leonarda Cohena či Karla Kryla (nic zlého netuše jsem trochu opomněl Davida Bowieho). Ze soundtracků jsem se zaměřil hlavně na Ennia Morriconeho. (Drobná poznámka: nejlépe se mi běhalo, když mi do uší zněla hudba od Delain.)

A teď ke koncertům. Mým prvním měl být 24. dubna Metal All Stars. Ale nakonec jsem byl rád, když pořadatel celou akci zrušil a vrátil mi vstupné. Takže rovnou o měsíc pokročím do zlínského klubu Masters of Rock Café, kde se 24. května zastavila na svém turné skupina Blind Guardian. Předkapelu dělala brněnská skupina Eagleheart, která většině publika kápla do noty, takže úvod byl vydařený. Na jaře jsem měl docela nastudovaný aktuální koncertní setlist Blind Guardian, takže jsem věděl, že začátek i konec jejich show bývají stejné, největší rozdíly mezi jednotlivými vystoupeními přicházejí ve střední části. Tady si publikum vyřvalo Majesty, kterou kapela na soupisce neměla, ale ochotně ji přidala, aniž by recipročně cokoliv vypustila. Skalds and Shadows a Blood Tears kapela tak často na aktuálním turné nehrála, totéž platí i pro už v albové verzi čtrnáctiminutovou And Then There Was Silence. Oba bloky přídavků už byly samé sázky na jistotu a největší hit The Bard’s Song – In the Forest odzpíval skoro celý sál. Koncert roku a vysoko nastavená laťka pro ostatní.

Jet na stejnou kapelu dvakrát do roka, to pro mne není běžné. Ostatně vím, jak málo koncertů si mohu dovolit. Přesto, když jsem koncem léta zkoumal podzimní a zimní koncertní nabídku, moc lepších možností jsem nenašel. Sice jsem ještě neviděl naživo Voivod, ale ti jeli jako předkapela Carcass, Obituary a Napalm Death, což rozhodně není hudba mého srdce, a dalo se předpokládat, že dostanou tak 30 až 45 minut, tedy z mého pohledu čirý nesmysl. Takže poskočme do 20. prosince, kdy jsem si obešel smíchovské nádraží a dorazil do klubu MeetFactory. Právě zde se konal poslední koncert Blind Guardian v roce 2015. Totéž platilo pro izraelskou předkapelu Orphaned Land. Na tu jsem sice byl docela zvědav, ale nepřišli mi naživo tak přesvědčiví jako z desek. Ale už kvůli pro ně přirozeným blízkovýchodním mixům židovských, arabských i asijských hudebních vlivů rozhodně nenudí a nezapadají v konkurenci ostatních kapel. Samotní Blind Guardian možná působili ještě uvolněněji než ve Zlíně, ale docela mě překvapili, jak moc se jejich pražský koncertní setlist podobal tomu sedm měsíců starému zlínskému. And Then There Was Silence roztáhli ještě více než obvykle, publikum si opět řeklo o Majesty, rozdílů bylo minimum. To je jeden z důvodů, proč prosincová koncertní zastávka nepřekonala tu zlínskou, byť jsou to zážitky čerstvější. Druhým je prostý fakt, že zlínské Masters of Rock Café je prostě lepší klub než pražské MeetFactory. I když jsem v něm měl relativně slušné místo a většinu koncertu jsem na kapelu na tom nízko umístěném pódiu dobře viděl.

Třetím a posledním velkým koncertem roku pro mne byli Deep Purple 27. října v ostravské ČEZ Aréně. Těm měla předskakovat kalifornská kapela Rival Sons, což mi připadalo také lákavé. A cože najednou já a Deep Purple? Asi největší vliv na to měl Blu-ray s koncertním záznamem Celebrating Jon Lord: Live at the Royal Albert Hall, který jsem si nechal nadělit k předchozím Vánocům. Deep Purple na něm patří poslední zhruba hodina. Koncert v rámci turné k aktuálnímu albu Now What?! nakonec neotevírali Rival Sons, ale mnichovští The Whiskey Foundation, což je naprostý no-name band. Ne že by jejich bluesrock byl špatný, ale podobných kapel jsou prostě mraky, a nepřišlo mi, že by mezi nimi tahle čímkoliv vyčnívala. Takže jsem jim sice na koncertě tleskal, protože hráli dobře, ne jen ze slušnosti, ale nejpozději v době nástupu Deep Purple na scénu na ně kompletně zapomněl. Deep Purple jsou na scéně od roku 1968 a ať zahrají cokoliv, těžko se mohou zavděčit všem. Já bych si dal třeba Perfect Strangers, na druhou stranu mě baví i novinková Vincent Price a kvituji, že nám kapela zahrála i něco z chystaného následujícího alba. Sólovali všichni hudebníci, i když dvě ze sól jsou uvedeny v setlistu zvlášť, třebaže i basové sólo mi připadalo zařazené jako součást písně. V klávesovém sólu Don Airey použil i kus Smetanovy Vltavy, což publikum samozřejmě ocenilo. Pomáhala i zadní projekce, protože jinak bychom stěží viděli Aireymu na prsty, či pohled na bicí seshora je také atraktivní. Ale celkově kapela důchodců (nejmladšímu Stevu Morseovi je tedy pouhých 61 let) rozhodně nezklamala a stále má co říci i mladému publiku.

Z domácích koncertů to bylo ještě slabší než obvykle. 30. května se třeba v Jičíně konalo snad všechno. Motocyklové závody jsem úspěšně odfiltroval do role řevu na pozadí, ale dopoledne jsem fandil a fotil na závodech horských kol Jičínská 50 a o pár hodin později pokračoval s prvním ročníkem běžeckého závodu City Run Jičín. Večer se na zimním stadionu konal koncert Katapultu a v hudebním klubu Tango mimo jiné měla hrát jediná pro mne zajímavá kapela za celý rok, liberečtí thrasheři V.A.R. Takže jsem byl celý den na nohou, viděl, že ten večer jsou v Tangu na programu hned čtyři kapely (V.A.R. tedy pravděpodobně budou hrát poslední), a věděl, že ráno mám vstávat ve 4:40 a jít do práce. Takže jsem si návštěvu klubu Tango včas rozmyslel.

V práci jsem byl i 5. září a večer cestou ze směny domů jsem odkudsi z města slyšel nějakou docela dobře znějící hudbu. Co to je? Jaktože o ničem nevím? Internete, prozraď. Ale kdepak, odolával docela dlouho. Až jsem našel nějakou facebookovou stránku Ekompilace.cz s rozpisem jičínského koncertu zdarma v zámeckém parku. Bandzone zrovna toho víkendu měl nějaký výpadek, takže informace o účinkujících skoro žádné. Cestou domů jsem tedy slyšel kapelu Isua, doma při večeři promeškal Smrtislava a na místě viděl Lucky Losers a hlavní hvězdy Rybičky 48. CD kompilace zdarma potvrdila můj dojem z koncertu. Osm kapel na ní mělo po dvou písničkách a na konci bylo Léto od hlavních hvězd. 16 až překvapivě kvalitních písní a jedna závěrečná výplň, která prošumí jedním uchem dovnitř, druhým ven. Připadá mi, že u nás čím populárnější kapela, tím míň její hudba něco říká mně. Na festivalu Jičín město pohádky se nejzajímavější koncerty konají v pátek večer, kdy jsem byl zase v práci. Den předtím jsem tedy večer zašel aspoň na místní Smradlavý hračky. Jejich texty sice nejsou nic pro děti, ale o to líp se u nich mladí baví. Od srpna mám lístek na Supergroup.cz. 23. října jsem tedy na koncert vyrazil. Skončil jsem u cedule na zavřených dveřích. Hlásala, že pro nemoc Kamila Střihavky je koncert přesunut na 4. února. Fajn, ale neměl jsem se to dozvědět dřív? Alespoň je tedy jasné, čím pro mne koncertně (snad) začne aktuální rok.

A na závěr jedno vysvětlení, proč o mnohých nejen domácích kapelách nevíme:

Rok 2015 – knižní TOP 5

Pět nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2015 s krátkým komentářem:

Andy Weir: Marťan

Dobrodružná sci-fi s chytrým a odhodlaným hrdinou. Autor ho chytře charakterizoval jako vtipálka a věčného optimistu, což mu pomohlo do knihy, kde jde neustále o život, zapojit slušné množství humoru. Příběh má spád hned od první strany a pak už jen stačí otáčet stránky, protože tohle se čte skoro samo. Navíc se tu dodržují fyzikální zákony a logika. Chvíli to sice vypadá jako důsledná aplikace zákona „jestli se něco může pokazit, určitě se to pokazí“, ale vesmír opravdu není místo vhodné k životu člověka… Oblíbená pasáž: popis fyzikálních vlastností proteinových tyčinek vystavených extrémnímu přetížení při startu kosmické rakety, což nakonec vede až ke zkáze tohoto nosiče nákladu. ;-) U mě knižní pecka roku!

Andy Weir začal knihu psát jen jako koníčka pro vlastní zábavu. Výsledek svého snažení postupně po jednotlivých kapitolách zveřejňoval na svém webu. Na žádost fanoušků z toho nakonec udělal e-knihu, kterou za nejmenší možnou cenu (99 centů za stažení) umístil na stránky on-line knihkupectví Amazon. Když za první 3 měsíce zaznamenala 35 tisíc stažení, ozvala se klasická knižní vydavatelství i vydavatelství audioknih. Po šestimístné sumě od vydavatelství ještě přišla další nabídka od filmařů za práva na zfilmování. Americký sen v praxi.

Takže ještě pár slov k filmové adaptaci. Zjednodušení příběhu na některých místech skřípe. Buď dělá z hlavní postavy blbce (viz exploze na samém začátku výroby vody) nebo vytváří vyložené nesmysly (např. monolog o vesmírném pirátství je ve verzi, kde Mark svojí nepozorností nepopravil Pathfinder elektrickým proudem, naprosto bezpředmětný). A také se někam vytratilo napětí. Možná Andy Weir věděl, proč mu těch klacků pod nohy házel tolik. V knize bylo i víc humoru, ale vzhledem k tomu, že film aktuálně získal Zlaté glóby v žánru komedie, tak to asi filmařům stačilo. A poslední srovnání: obálka prvního českého vydání má lepší slogan než samotný filmový plakát.

Joe Hill: Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy

Po dvou románech se českého překladu konečně dočkala první kniha Joea Hilla, povídková sbírka 20th Century Ghosts (původní název). Já bych ji neoznačoval přímo za sbírku hororů, i když jich v ní několik je. Každopádně je Joe Hill rozený vypravěč. Autor se ve skutečnosti jmenuje Joseph Hillstrom King a je synem Stephena Kinga. Volbou uměleckého jména se rozhodl neschovávat se za slavného otce. Když vezmu v úvahu, že šlo o jeho první vydanou knihu, tak mě pobavil fakt, že ji se vší skromností otvírá povídkou Nejlepší nový horor. A za zmínku stojí i příběh, který se dostal do názvu českého vydání. Hlavními postavami této povídky jsou totiž statisté při natáčení hororu Úsvit mrtvých, kteří jsou nalíčeni jako zombie. Jiný strašidelný prvek v této povídce nenajdete. Sice jeho stylu nesedí dvoustránkové miniatury, ale i Mrtvé dřevo má nakonec něco do sebe. Trochu slabší mi připadalo snad jen Lepší než doma, a tady za to dost pravděpodobně může baseballové prostředí, protože přiznávám, že tuto americkou kratochvíli jsem se nikdy neobtěžoval pochopit. Zajímavá je třeba Otcova maska, nad kterou se čtenář musí opravdu zamyslet, což běžný horor po čtenáři prakticky nevyžaduje. Překlad občas drhne a redakční práce také, ale i tak doporučuji.

Amos Oz: Scény z venkovského života

Málokterá kniha má přesnější název. Autorovi ani tak nejde o příběhy, jako o lidi a atmosféru místa. Takže ho nezajímá, jak to dopadne, a místo pointy začne vyprávět o někom jiném. Občas mě napadlo, že by Oz mohl psát horory – Kopání, Ztracený i Zpívání jsou od nich jen krůček (případná pointa by je buď musela takto žánrově zařadit, nebo úplně shodit). U druhých dvou jmenovaných to ještě zvýrazňuje vyprávění v první osobě. To platí i pro poslední čtyři stránky skrývající se pod názvem Kdesi daleko v jiné době, což je dost panoptikální scéna z jakéhosi pekla na Zemi. Nejdřív se mi zdálo, že je kniha moc útlá, ale po těch posledních čtyřech stránkách už jsem nechtěl, aby autor zašel ještě někam dál. Vynikající, i když by mi to bez toho závěrečného příspěvku připadalo lepší.

My jsme vám to říkali

Volné pokračování sborníku Odpor je zbytečný, na který navazuje i název. Tu první knížku jsem nečetl, takže jsem se s žánrem re-pre seznamoval až tady. Re-pre (real prediction) je definováno takto: „Příběh se stává reálným už ve chvíli, kdy po dopsání textu ještě nestihl zaschnout inkoust na autorově brku.“ Autory povídek jsou Jan a Zuzana Hlouškovi, Jaroslav Svoboda, Lenona Štiblaríková, Iva Mrkvičková, Martin Vondráček, Milan Kováč a Zdeněk Jarchovský, doslov napsala Františka Vrbenská. Dva z autorů jsou Slováci, takže i všechny jimi napsané povídky jsou ve slovenštině. Současné trendy zejména informačních technologií dovedené do absurdních podob jsou podstatou celého žánru. Na rozdíl od běžných antologií obývá většina povídek stejný prostor a občas se v nich vyskytují i stejné postavy, takže je záhodno číst knihu v uvedeném pořadí povídek, jakoby šlo o román. Poslední povídka sice notně vybočuje z definice žánru re-pre, ale její místo je zde logické. Povedené jsou také ilustrace Jaroslava Svobody. Za pozornost stojí povídka Z análů SUPa, která je celá vyvedená graficky ve formě výpisu z několika komunikačních programů (SUP = systém uživatelské podpory). Doporučuji přečíst co nejdříve, dokud se tím ještě můžeme bavit. Za chvíli ledacos z toho může být realita. ;-)

Ladislava Chateau: Vlak do Výmaru

Volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem aneb kolaborace francouzských intelektuálů za 2. světové války v esejistické knize české autorky. Ta se snažila navodit dojem chronologického řazení knihy, ale moc to tak nefunguje a stejně se různě přeskakuje. Ale to nakonec nijak nevadí. Jen udivuje, že pod rokem 1943 je prakticky pouze celý životní příběh muže jménem Pierre Drieu La Rochelle a pak na dvou a půl stranách shrnuté, co se událo ve zmiňovaném roce. Kniha také předpokládá alespoň základní znalosti francouzštiny a němčiny. Já nemám ani jedno. Překlepů není moc, a většinu jich odnesl Robert Denoël, který je každou chvíli uváděn jako Denöel. Za sebe dodávám, že mi to přišlo čtivé a poučné, aniž bych o někom ze jmenovaných pánů kdy předtím slyšel.

Rok 2015 (nejen) na plátnech kin

Roku 2015 jsem na plátnech kin viděl 58 filmů, což mě stálo 6.129 Kč. Průměrná cena vstupenky necelých 106 Kč je stále přijatelná. Pozitivní je, že jen jednou jsem vyhozených peněz litoval (Amy se mi fakt nelíbila). Deset projekcí představuje má návštěva pražského Febiofestu, jedna cesta na Karlovarský filmový festival, jedna návštěva pražského Das Filmfestu, a dvakrát jsem v Praze doháněl film, který jsem u nás prošvihnul (Příběh Marie), nebo se tu vůbec nepromítal (Focus – kvůli němu jsem do Prahy nejel, ale tenkrát v dubnu jsem tam na nic zajímavějšího nenatrefil). Ve zbývajících 44 filmech jde o návštěvu Biografu Český ráj, včetně čtyř filmů z programu Severského filmového klubu a jednoho z festivalu Be2Can.

Plakáty 58 filmů, které jsem v roce 2015 viděl na plátnech kin

Desítka nejlepších:

1. Vetřelec

Asociace provozovatelů kin se rozhodla si obstarat část své nabídky sama, což vyústilo v uvedení režisérských sestřihů prvních dvou dílů vetřelecké ságy. Filmy jsem na velkém plátně nikdy neviděl, s tím jsem začal až Fincherovou trojkou. Na klasiku je stále spolehnutí. Nic lepšího podle mne k vidění ani nebylo. Relativně úspěšného nápadu se chytili i další, takže do kin znovu zamířily i první dva díly sci-fi komedií Návrat do budoucnosti či ke čtyřicátému výročí od premiéry uvedený Monty Python a Svatý Grál. Nad jeho návštěvou jsem sice také uvažoval, ale nevyhovovalo mi datum zdejší projekce. Z domácích luhů a hájů se do kin vrátily restaurované verze filmů Vynález zkázy, Adéla ještě nevečeřela a Tři oříšky pro Popelku, byť v posledních dvou případech v technicky diskutabilní formě.

2. Vetřelci

Producenti vetřelecké ságy ze mne musejí mít radost. První dva díly jsem si opatřil na DVD vydaných v roce 2000. O čtyři roky později vyšly všechny čtyři díly ve speciálních dvoudiskových vydáních. Tak jsem si je pořídil všechny čtyři. Na podzim 2010 se dočkaly vydání i na počeštěných discích Blu-ray. Takže jsem opět investoval do obou prvních dílů, které tedy mám doma fyzicky třikrát. Obávám, že tohle stahovači nepochopí. ;-) Nakonec jsem tedy i první dva díly viděl v kině.

3. Birdman

Alejandro González Iñárritu natočil jeden z nejpozoruhodnějších filmů roku 2014 (k nám se ovšem dostal až v lednu 2015). Výborný scénář, parádní herecké obsazení bez slabších článků, plus nečekaně funkční režisérovy hrátky. Ať už jde o kameramansko-střihačskou exhibici sugerující nám pocit jediného záběru nebo původní soundtrack kompletně na bicí (je tam i jiná hudba, ale to je použitá hudba; něco jako použité písně v běžných filmech). Oboje filmu velmi pomáhá a výborně to funguje. A navíc má Alejandro G. Iñárritu smysl pro humor – z toho jsem ho snad v žádném z jeho předchozích filmů ani nepodezíral.

4. Whiplash

Opět rok 2014 a strhující film o jazzovém bubeníkovi a jeho učiteli. Herecký souboj Milese Tellera a J.K. Simmonse a gradující hudební čísla jsou sice dobrým základem, ale tenhle film toho má v rukávu víc. Třeba fakt, že ani jedna z obou hlavních postav není vyloženě kladná či záporná a oba to mají v hlavě trochu pomotané. Ale zase pak má divák aspoň o čem přemýšlet, což také neuškodí. Oscary za zvuk a střih jsou u nezávislého filmu velmi výjimečné, ale aspoň je vidět, že i členové Akademie mají stále oči i uši v pořádku.

5. Píseň moře

Ir Tomm Moore drží prapor evropské animace vysoko. I jeho vlastní variace na mýty o selkiích je prakticky dokonalá. Co jiného ve světě animovaných filmů? Stále panuje nadprodukce. Premiéra nějakého animáku je skoro každý týden a málokterá z toho láká k vidění. Takže heslovitě dalších pár pozitivních překvapení: Snímkem V hlavě se po několika slabších filmech znovu vrátil k inteligentní zábavě Pixar, tak to snad nebude ojedinělá výjimka. Roztažení útlé dětské klasiky Malý princ na celovečerní film ve francouzské produkci dopadlo nad očekávání dobře. Ovečka Shaun ve filmu dokázala, že i bezeslovný příběh dokáže utáhnout celovečerní film. Za zmínku stojí, že po několika letech byly do kin uvedeny hned dva české loutkové filmy, dokonce ve stejný měsíc a s podobnými názvy. Ani jeden jsem neviděl, viz níže.

6. Šílený Max: Zběsilá cesta

Překvapení roku. Nikdy jsem nebyl fanouškem trilogie Šílený Max, kterou jsem bral jen jako slušná akční béčka. Vloni ale dorazil ultimátní akční nářez, který se nezdržuje s psychologií postav a do svého šíleného (ale funkčního) světa nás bere na jednu automobilovou honičku tam a zase zpátky. V krátkých nadechnutích mezi akcí se dozvídáme další detaily o tomto postapokalyptickém světě, postavy jsou definovány jen svým chováním v akci. Charlize Theronová je přitom trochu překvapivě hlavní hrdinkou, což zvládá s přehledem. Tom Hardy v titulní roli zdatně přihrává, třetím výrazným hercem je Nicholas Hoult. Junkie XL dodal perfektně padnoucí soundtrack, kostyméři z Wety se opět vytáhli a poklonu bych měl vyseknout i tvůrcům těch šílených vozidel. Vysoké a strmé oranžové duny pouště Namib pak skvěle dotvářejí pozadí. Sedmdesátník George Miller natočil nejlepší akční film přinejmenším desetiletí!

7. Kukuřičný ostrov

V roce 2014 jsem v Karlových Varech navštívil 48 projekcí. Na vítěze Křišťálového glóbu jsem si ovšem počkal až do ledna 2015. Pozdě, ale přece! Gruzínský film odehrávající se na řece Inguri tvořící hranici s Abcházií plyne jako řeka. S minimem dialogů i děje tvoří dokonalý protipól výše uvedené Zběsilé cestě. A když už jsem se dostal k těm Karlovým Varům, tak jsem jubilejní 50. ročník úplně neodpískal. Sice bych na ten termín nedostal dovolenou, a i kdyby ano, stejně bych na tamní pobyt neměl peníze, ale vydal jsem se na cestu přes půl republiky a zpátky, abych viděl čtyřicetiminutový dokument Já vím, žes to byl ty: John Cazale známý, neznámý. Snad tento osobní rekord nebudu chtít překonávat. ;-)

8. Ztraceni v Mnichově

Petr Zelenka po pár matoucích upoutávkách (a dost ošklivém plakátu) nezklamal a zase příjemně překvapil. Jako zručný mystifikátor totiž poslal do kin film o filmu Ztraceni v Mnichově. Zatímco o nejlepším českém filmu roku nemám pochybnosti, kvalitních domácích filmů bylo překvapivě docela dost. Byly tu Kobry a užovky a Domácí péče, Sedmero krkavců dokázalo, že navzdory vánočním snahám České televize se stále dá natočit kvalitní filmová pohádka a u Mallory bylo vidět, že i časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové mohou mít happy end. Bohužel jsem neviděl filmy Malý Pán a Nenasytná Tiffany, viz níže.

9. Kingsman: Tajná služba

Velice zábavná hra na půdorysu klasické bondovky. Ano, měli jsme tu roku uvedení nového dobrodružství agenta 007. Takže nás nejdříve čekalo nadstandardní množství bondovských nápodob či parodií. Kromě zmíněné akční komedie Matthewa Vaughna se tedy objevil Špión Paula Feiga s Melissou McCarthyovou v hlavní roli. Bavil jsem se u toho mnohem lépe, než jsem od filmu obou uvedených tvůrců čekal. Guy Ritchie dodal retrokomedii Krycí jméno U.N.C.L.E., která sice byla velmi stylová, ale s příběhem už to bylo slabší. A kromě komedií přišel i další akční film s postavou neohroženého agenta Ethana Hunta Mission: Impossible – Národ grázlů. A když se nakonec objevil Bond ve filmu Spectre, ukázalo se, že všechny výše uvedené filmy byly lepší. Zklamání roku.

10. Medvěd

Klasika ve svém vlastním žánru viděná na pražském Febiofestu. Ani tento film jsem předtím na velkém plátně neviděl, a rozhodně mu to na něm slušelo. Hostem festivalu byl režisér Jean-Jacques Annaud a beseda s ním po projekci filmu nejspíš jeho snímku pomohla do mé osobní elitní desítky. Z dalších festivalů jen dodávám, že na Das Filmfestu jsem navštívil přes 40 let staré drama Strach jíst duše, z festivalu Be2Can jsem viděl jen íránské Taxi Teherán, jinak viz níže. Ze čtveřice severských dramat u mne na jaře i na podzim zvítězili Dánové: Na scestí a Obviněný.

Film Muž na laně mi po pár letech stál za projekci ve 3D, jinak se této ptákovině úspěšně vyhýbám. Kromě výše uvedené desítky mě potěšil třeba Spielbergův Most špiónů. Zmínit musím i pár až nevybíravě odsuzovaných filmů, které se mně osobně velmi líbily: Jupiter vychází a Hacker. Zejména Hackerovi utekla moje první desítka jen velmi těsně (o medvědí chlup). A teď k tomu, co jsem neviděl. Ne každý film dorazí do našeho biografu. A občas dorazí, když jsem zrovna v práci. Chápu, že v Jičíně je minimum černošského publika, takže na takové Straight Outta Compton bych přišel jen já, ale tady se nehrály ani filmy jako Purpurový vrch nebo Sicario: Nájemný vrah (ano, vzpomínám jen na tituly z posledních měsíců). A zaváhání se nevyplácí, protože když jsem zjistil, že Malý Pán by mě vlastně zajímal, bylo už pozdě. Všechny tři projekce už jsem prošvihl. Nejpodivnější je ovšem případ filmu Nenasytná Tiffany, jehož plakáty byly nejdříve vylepeny po celém městě, aby postupně zmizely, aniž se film objevil na programu zdejšího biografu.

Zdejší kino promítá, pokud přijdou alespoň dva diváci. Takže poprvé jsem narazil na to, že jsem sám, u filmu Láska na první boj. Dobře, doslova přeložit anglický název francouzského filmu postavený na slovní hříčce je blbost a distributor si následný nezájem zaslouží. Podruhé to bylo u filmu Krycí jméno U.N.C.L.E., což mě docela překvapilo. Stejně jako fakt, že se film (asi pro velký úspěch) o dva měsíce později objevil na programu znovu. Tak jsem to zkusil podruhé a vyplatilo se, bylo nás v sále dokonce pět! Třetí neúspěch se nesl v rámci festivalu Be2Can a německého filmu Victoria. Uznávám, že i mně chvíli trvalo, než jsem objevil relevantní informace, že by stálo za to film vidět. Plakát s neznámou tváří a ženským jménem prostě nestačí.

DVD už jsem prakticky přestal kupovat, letos jsem jen přes Aukro doplnil pár klasik za pár babek: Bílá nemoc, Intolerance a Vrah mezi námi. I nákup Blu-ray disků jsem z finančních důvodů řešil jen přes Aukro. Potěšilo mě levné získání již roky vyprodaného filmu Někdo to rád horké, ostatně tyhle staré filmy se dají často koupit opravdu levně, takže jsem koupil i Bod zlomu, Byt, Lovce jelenů, Nesmiřitelné, Taxikáře či Terminátora. Také se mi povedlo za rozumný peníz pořídit kompletní seriál Bratrstvo neohrožených. Ale sem tam vyjde i relativně nový titul, třeba Cirque du Soleil: Vzdálené světy, Vše je ztraceno či naposledy za dvě stovky Johna Wicka. Tím mám tedy doma první BD ozvučený v Dolby Atmos. Tedy další věc, kterou si u sebe doma neumím představit. Z množství filmů viděných v televizi zmíním aspoň hudební dokument Pátrání po Sugar Manovi, legendární western Červená řeka či po výše uvedené Písni moře dohnaný debut Tomma Moorea Brendan a tajemství Kellsu.

Rok 2016 začíná a situace se nemění. Zbrusu Nový zákon se (zatím) na programu kina neobjevil. Sázka na nejistotu má jedinou projekci – v době, kdy budu v práci. A když půjdu ještě dál, tak taková Carol ještě nemá ani českého distributora. Tak koncem ledna snad doženu nové Star Wars, teprve třetí příležitost ve 2D a cena už konečně klesla na rovnou stovku. Za víc by mi to asi nestálo. A rok zahájím tříhodinovými Osmi hroznými.

Rok 2015: Sport a já

Začnu jako obvykle cyklistikou. Po mimořádně slabém roce 2014 (1808,8 km) jsem toho zase najezdil trochu více, nakonec jsem skončil na čísle 2506 km. Z toho cca 200 km jsem najezdil koncem června v Českém Švýcarsku, zbytek jsou projížďky kolem mého baráku, tedy převážně Český ráj, ale i jiné snadno dostupné okolí Jičína. Pro srovnání dodávám, že v roce 2014 jsem měl přes tisíc kilometrů najeto koncem března, zbytek roku tedy prakticky nestál za řeč. V roce 2015 cyklistice nahrávalo mimořádně suché počasí. A ani extrémní vedra na kole zase tak nevadí. Cyklista si přece jen vlastní jízdou vyrábí i trochu průvanu.

Projížďky Českým Švýcarskem na mapě

Mé čtyři zhruba padesátikilometrové projížďky nejen Českým Švýcarskem jsou výsledkem

organizovaného zájezdu s CK Bondo. Už koncem dubna bylo na jejich webu upozornění, že zbývají poslední 4 volná místa. Takže jsem neváhal a přihlásil se. Na nápis na webu to nemělo žádný vliv. K mému velkému překvapení jsem o dva měsíce později zjistil, že se nás v penzionu U Vyhlídky v Dolní Chřibské sešlo pět účastníků plus jeden průvodce. A upozornění, že zbývají poslední 4 volná místa, stálo na webu cestovky ještě v půlce července. První den kvůli dešti zbývající čtyři klienti CK Bondo nasedli do auta a odjeli na výlet do Děčína, takže jsem si udělal sólo etapu, včetně nejtěžšího výjezdu po značené cyklostezce v celém přilehlém okolí. Další tři dny už nás jezdilo všech šest. Druhý den byl časově nejlépe rozvržený, protože jsme si k cyklistice přidali ještě dvouhodinovou pěší procházku k Pravčické bráně a zpátky. Jinak to byl vždycky spíš program na půl dne, protože roztáhnout padesátikilometrovou vyjížďku na celý den je skoro nadlidský výkon. Ale jsou tam pěkné kopce, takže celkově to stálo za to.

Ještě větší vliv než na cyklistiku mělo suché počasí na běhání. Nehrozily boty od bláta a prach jsem ze sebe doma vždycky spláchl. Takže pokud jsem se před rokem chlubil, že jsem toho v roce 2014 naběhal víc, než v libovolném předchozím roce, tak o rok později to mohu povýšit na další úroveň a prohlásit, že v roce 2015 jsem toho naběhal tolik jako dohromady za dva předchozí roky. A ano, zatímco na kole jezdím od roku 1997 a žádný vliv na moji hmotnost to dosud nemělo, běháním se hubne, takže jsem tak pět kilo shodil (a přes Vánoce z toho zase polovinu nabral zpátky, ale to už je jiná kapitola).

(A ještě jedna osobní poznámka k loňským extrémním vedrům. Nevybavuji si, že bych za celý rok byť jen jedinkrát použil krém na opalování. A nevzpomínám si, že bych byl spálený.)

Na spinning chodím pouze v zimě, a protože jsem na něj letos neměl peníze, tak to znamená zase o pár hodin méně. Další sportovní akce jsem navštívil pouze jako divák: 10. ročník cyklistické Jičínské 50 se konal stejný den jako první ročník běžeckého závodu City Run Jičín. Někteří borci zvládli tyhle závody oba. O své aktivní účasti ve druhém jmenovaném jsem sice uvažoval, ale nakonec jsem neměl na startovné. V říjnu ještě do Jičína zavítalo jedno kolo cyklokrosového Toi Toi Cupu, což je všechno. U televize jsem stejně seděl prakticky pouze v zimě u biatlonu, jinak si televizní sporty vždycky vyberu jednou za dva roky při Olympiádě.

Teď už se připravuji na rok 2016. Krosové kolo už prošlo servisem a za 1460 Kč bylo uvedeno do slušného stavu. S horským kolem je to horší. Nové pláště sice přinesl Ježíšek, ale ještě musím vyměnit obě brzdy. Zatím doufám, že se mi to do jara podaří. Tak snad bude i letos slušné počasí…

Související fotodokumentace:

České Švýcarsko

Jičínská 50 + City Run Jičín

Toi Toi Cup Jičín