 |
| Holanďané zvládají i českou diakritiku! |
V sobotu, kdy se v Jičíně
na Čeřovce koná festival Propadák, mívám tradičně denní. Stejně tak tomu bylo i
10. června. Po celém městě vyvěšené plakáty ovšem slibovaly kapelu Death Alley
z Holandska, takže jsem si to pro jistotu ověřil na webu, a večer po práci
vyrazil právě na jejich set. Čtveřice Death Alley zvučila proklatě dlouho,
jakoby neviděla, že má hrát pro z nadpoloviční většiny zpité osazenstvo,
které na Čeřovce už strávilo skoro celý den s tím, že vstupné je zdarma,
tak ty peníze aspoň propije. Pak rozjeli svůj proto-metal vycházející z kořenů
typu Black Sabbath, Blue Öyster Cult, Motörhead a dalších pionýrů žánru. Docela
dobré, ale ne zrovna můj hrnek čaje. Propadák je sice od základů zcela specifická
akce, ale letos to dotáhl na další level. Po Holanďanech totiž přišla ještě
jedna pokapela, tedy soubor, který na zmíněných plakátech nefiguroval vůbec.
Jenže to byla trutnovská Exorcizphobia, tedy výstavní domácí thrash metal.
Tomáš Skořepa je sice postavou malý, ale jako zpívající kytarista tuhle smečku
táhne hlavně on, a byl to poctivý náklep. Na Holanďany jsem víceméně zapomněl,
trutnovští následovníci stylu z Bay Area mi je úplně vymazali z hlavy.
Po Catastrofy z předchozího ročníku to vypadá, jakoby se z thrashe na
závěr stávala tradice. Proč ne? O týden později v rámci jičínského food
festivalu hráli místní Wooden Ships, ale já jsem byl v práci. 21. června se
konal tradiční jičínský svátek hudby, kam tentokrát přijeli třeba havířovští Postcards
From Arkham (a hráli hned dva sety, první v nedaleké Železnici), ale já
jsem byl v práci. A to měl být tak nějak refrén pro skoro celé léto… L
 |
| Jablonec, Olomouc, zvláštní volba |
Po třech měsících strávených
téměř pořád v práci jsem využil hned prvního volna a vyrazil do Jablonce
nad Nisou, kde se v klubu Na Rampě měla v úterý 3. října ve 20 hodin
objevit bluesrocková skupina Pristine z norského
města Tromsø. To jsou styloví souputníci švédských Blues Pills, takže vlastně
navazuji na text z letošního března. Od roku 2011 nahráli čtyři alba a moc
se s tím nepářou. Minulé Reboot
vyšlo vloni v lednu a letos v lednu už zase nakráčeli do studia, kde
nahráli aktuální album Ninja. A
z těchto dvou alb byl zhruba půl na půl složen koncertní setlist, doplněný
trojicí skladeb z druhého alba No
Regret, na debut Detoxing se
nedostalo. Koncert podle očekávání nezačal načas, ale to jsem ani nečekal, ale
ani jsem ještě nekoukal nervózně po hodinkách. Kapela začala písní The Rebel Song z aktuálního alba,
což je podle mne trochu nečekaná volba pro koncertní otvírák, ale jinak dobý
song. Hned po něm si kytarista Espen Elverum Jakobsen střihl krátké sólo.
S těmi slunečními brýlemi a dozadu ulízlými vlasy mi často připadal jako
nějaká postava z filmu Akiho Kaurismäkiho (tím nemyslím Leningradské
kovboje, Aki má nějaké hudebníky snad v každém filmu). Pak následovala
svižná vypalovačka California a hned
další píseň ukázala, že se kytarista zbytečně necpe do popředí, protože
následující All of My Love stála na
výrazné baskytaře, kterou třímal v rukou Åsmund Wilter Kildal Eriksson.
Zezadu kapelu poháněl příležitostný bubeník Kim Karlsen, který s kapelou
nahrál její první dvě alba (nebo je to možná navrátilec). Z alb jsou
slyšet i hammondy či klávesy, ale kapela se bez nich naživo obejde, takže snad
vždycky vystupují ve čtyřech. Tudíž bych se mohl dostat k autorce veškeré
hudby i textů a majitelce červených vlasů, která třímá mikrofon. Heidi Solheim (podobně
jako Elin z Blues Pills) běhala po pódiu bosa a občas ke zpěvu přidala
tamburínu. Výborně vyzněla píseň Don't
Save My Soul, na kterou bubeník a basák opustili pódium a zpěvačka
s kytaristou předvedli, že se zatraceně dobrý bluesrock dá hrát i ve dvou.
Za nejsilnější píseň bych ovšem označil titulku druhého alba No Regret. Už v albové verzi má
přes osm minut a naživo se sotvakdy vejde pod deset. Začíná pomalu, pak se
rozjede, a pak se její dynamika ještě několikrát změní. V Jablonci ji kytarista
Espen zakončil tak pomalým a tichým sólem, že nikdo v sále ani nedutal (a
možná jsem mohl slyšet i vlastní dech). Závěr setu obstarala píseň Derek, při které Heidi zabavila
bubeníkovi jednu paličku a mlátila s ní do kravského zvonu. Po krátké
pauze se čtveřice vrátila a přidala píseň Carry
Your Own Weight a krátkou vypalovačkou Bootie
Call to opravdu zakončila. U stánku s merchandisingem se rychle
vytvořila fronta. CD za 250, trička za 300 (jen aktuální s Ninjou za 350),
ale většina kupujících brala vinyly, a to převážně rovnou všechny čtyři. Tenhle
trend tedy frčí, a pomalu si začínám připadat jako stařešina, uvízlý
v digitální době. ;-) Kompletní kapela už byla zpátky v sále, fotila
se s fanoušky a podepisovala se na obaly vinylů i cédéček. Žádný sběratel
nikdy nebudu, ale také jsem si je nechal zvěčnit. Nakonec tedy mohu poznamenat,
že kapely Pristine a Blues Pills pojí stejný žánr a výborné zpěvačky, ale
zbytek si obě kapely dělají po svém a záměna nehrozí. A tak je to nejlepší.
O den později se
v Ostravě konal koncert v rámci „Female Metal Voices Tour“, kde
vystupovaly španělská Antalgia, irský Xerosun, norská Sirenia a kanadské kapely
The Birthday Massacre a The Agonist. Sice z těch pěti kapel tři neznám,
ale i tak mi to přišlo lákavé, ale čtvrteční denní směny už jsem se opět zbavit
nedokázal, takže jsem si přejíždění z akce na akci přes půl republiky
nevyzkoušel. V práci jsem byl i v pátek 13. října, kdy spolek Péče o
duševní zdraví – středisko Jičín pořádal na oslavu světového dne duševního
zdraví akci jménem Hudba – radost pro
duši. Ale její druhá část začínala až v 19 hodin v jičínském
K–klubu, což jsem stíhal. Jičínská kapela Bludy se na akci hodila svým názvem
(a ochotou zahrát zadarmo). Jelikož kapela v posledních letech spíš
hibernuje, a když jednou za čas někde koncertuje, jsem nejspíš v práci,
tak jsem na ně zase s radostí vyrazil. V 19 hodin se sice teprve
začalo zvučit, ale vlastně jsem ani nečekal, že by akce začala včas. Bludy měly
nového basáka, ale to mělo na jejich zvuk minimální vliv. Jako obvykle se hrály
hlavně nové písně, Bludy se za svou minulostí moc neohlížejí.
Na Dušičky, tedy ve čtvrtek
2. listopadu, jsem byl zase udělat něco pro svou duši na koncertu nazvaném Rock for Soul v pražském divadle
Hybernia. Víceméně jsem moc netušil, co mě čeká, ale nalákala mne jména zpěváků
Joea Lynn Turnera a Kamila Střihavky. Večerem jako moderátor provázel
římskokatolický kněz Zbigniew Czendlik, který působí v Čechách od roku
1992. První píseň The Parliament of Souls
mě trochu vyděsila, protože k ní nastoupila pětice zpěváků a zpěvaček,
před na pozadí běžícím videoklipem. Je to playback všechno, nebo opravdu
zpívají? Takhle jsem si avizované použití speciálních videoprojekcí
nepředstavoval. Farář byl na pódiu každou chvíli, minimálně vždy, kdy se
střídali účinkující. Prvním byl řecký zpěvák George Gakis, který zazpíval píseň
Soldier of Fortune od Deep Purple (to
je ta, co ji u nás každý zná s českým textem Jiřího Schelingera jako Šípkovou Růženku). Další pořadí
účinkujících už je bez záruky. Dvě písně zapěl Joe Lynn Turner
s akustickou kytarou, ale toho si nechám až nakonec. Zazpívala nám
Afroameričanka Juwana Jenkins, žijící v Praze od roku 1998, která odmítla
mluvit česky a její angličtinu v dialogu s Polákem, tlumočila do
češtiny překladatelka. To jsme tedy měli gospel (nebo něco takového). Dalším
naturalizovaným cizincem byl britský (matka Irka, otec Američan) písničkář s akustickou
kytarou Justin Lavash. Ten dorazil do Prahy už v roce 1991 a na mých
sympatiích stoupl už tím, že odmítl dělat rozhovor s naším polským
moderátorem. Hraje pořád na kytaru, kterou mu kdysi darovala maminka. Našince
zastupoval zpívající pianista Roman Dragoun, známý z účinkování ve
skupinách Progres 2, Futurum, Stromboli a dalších. O dost mladší česká zpěvačka
Martina Bárta pro změnu od roku 2011 žije v Berlíně. To se pak nedivím, že
letos zastupovala Českou republiku na euro-estrádě jménem Eurovision Song
Contest v Kyjevě. Na piano ji doprovázela sestra Kristina Bárta. Na té
šaškárně v Kyjevě přirozeně neměla nejmenší šanci, tam vyhrávají Lordi, či
vousaté zpěvačky, tam bych tedy měl podstatně větší šanci i já, jelikož aspoň
prokazatelně neumím zpívat. Jinak všechna čest, zpívala výborně, a já to
s jazzem zrovna nepřeháním. Pomalu jsem dospěl k závěru prvního
dějství, které obstaral Kamil Střihavka. Kromě vlastních písní Konečně doma a možná zbytečně natažené Když se snáší déšť zabodoval zřejmě
doživotní muzikálový Ježíš Kristus tím, když si tak trochu splnil sen a
zazpíval si z téhož díla Jidáše. A konečně to mělo rockový drajv a šťávu,
jinak byl rock z názvu akce dosud víceméně nepřítomen. Avizovaná
dvacetiminutová přestávka (aby si také vydělali na barech) se protáhla spíš na
půl hodiny. Po přestávce nastoupil a cappella sextet Skety. Tři zpěváci a tři
zpěvačky si vystačili bez nástrojů, což se zase tak nelišilo od první poloviny
koncertního programu. Druhou písní mě celkem pobavili, když do vánoční koledy
začali rapovat, konečně to znělo trochu současně a originálně. Vrátil se George
Gakis a spolu se zpěvákem skupiny Silverback Pinem zazpívali Nothing Else Matters od Metalliky.
Zřejmě jedinou píseň metalové kapely obecně přijímanou i nemetalovým publikem. A
skupina Silverback tu vystupovala i jako samostatné těleso, a rozhodně má něco
do sebe. Byli tu sice z protekce (jejich střídavě klávesák a kytarista
Berry byl jedním z pořadatelů celé akce), ale minimálně kvůli už zmíněnému
zpěvákovi Pinovi stáli za pozornost, i když zřejmě hrají samé cizí písně.
Zahráli nám Midnight Blues bůh ví od
koho a pak Come Together od The
Beatles. Když se moderátor večera vynořil a začal mluvit plynně polsky, bylo mi
jasné, že na řadu se dostala Ewa Farna. Za doprovodu pianisty zazpívala tři
písně, pamatuji si názvy La la laj a Ticho. Klidně přiznávám, že mě ani jedna
z písní ničím nezaujala, ale daly se vydržet. Zatím nejmenovaným, zato
průběžně přicházejícím a odcházejícím uskupením bylo dámské smyčcové kvarteto
Nobles. Metallica by bez nich byla poloviční, ale jejich čas přišel i
v závěrečném setu. Joe Lynn Turner toho za svou čtyřicetiletou hudební
kariéru stihl hodně, ale nejvíce lidí má jeho hlas spojený se skupinami Rainbow
a Deep Purple. To druhé mi přijde trochu paradoxní (byť to pro průběh večera
bylo určující), protože členem kapely byl od roku 1989 do roku 1992 a jeho hlas
tak zní jen na jediném studiovém albu. Tím je Slaves and Masters z roku 1990, ze kterého Joe začal
procítěnou Love Conquers All (slyšíte
ty smyčce?). Doprovázeli ho členové kapely Silverback. Pak se Joe zeptal,
jestli známe Steppenwolf. Asi jednu písničku, chtělo se mi odpovědět. Ano,
stále jsem ještě nepochopil dramaturgii večera, protože samozřejmě spustili Born to Be Wild. Pak došlo na další
párplovky Black Night a Hush. Během Hallelujah se přišli rozloučit Juwana, Justin a Martina. A na
samotný závěr samozřejmě Smoke on the
Water, to už jsem čekal i já. Klanět se přišli skoro všichni (jen Kamil už
byl zřejmě doma). Konec tedy přišel asi po čtyřech hodinách od začátku. Duchovní
večírek pro stárnoucí rockery se marně snažil zaujmout mladší publikum (na to tři
písně od Ewy nestačily), ale nakonec toho za poslech stálo víc než jen očekávaní
Joe a Kamil. Ale já si na podobné akce ještě pořád připadám příliš mladý.
Začátkem prosince jsem pro
změnu dělal lázeňského šviháka v Luhačovicích, takže seznam nestihnutých
koncertů klidně můžu zakončit vánoční Tarjou. Bude to v roce 2018
pokračovat podobně? Uvidím…
Žádné komentáře:
Okomentovat