Když se vloni na programu
závodu City Run Jičín objevil půlmaraton, bral jsem to jako zpestření, které se
mě netýká. Ostatně to byly teprve dva roky, co jsem se přihlásil na běh na 10
km, abych zjistil, jestli tuto vzdálenost opravdu dokážu uběhnout. Rok se sešel
s rokem a historie se opakuje. Jen na více než dvojnásobné trati. Jak jsem
se k tomu dostal?
Začalo to někdy v únoru,
kdy jsem si všiml, že jsem se v minulém roce byl častěji proběhnout než
projet na kole, a začal jsem si klást otázky, proč se to na mně nijak
neprojevilo. Stačila trocha internetového samostudia a některé záhady přestaly
být záhadami. Pak jsem ještě k běžeckým hodinkám dokoupil hrudní pás a 7. března
jsem se šel proběhnout „jako vždycky“. Trochu jsem to čekal, ale skutečnost mě
přece jen překvapila. Takže jsem opravdu roky dělal špatně všechno.
Léta jsem běhal stejnou trať
stejným tempem. Teď se ukázalo, že jsem onu vzdálenost 5,78 km zdolal při
průměrné tepové frekvenci 172 tepů za minutu, což se velmi blíží mé maximální
tepové frekvenci. Při této zátěži je metabolismus spalování tuků vyřazen ze
hry, takže hubnout jsem při tom nemohl. A protože jsem běhal stále tutéž trasu
plus mínus stejným tempem, tak nedocházelo ani k rozvoji síly či
vytrvalosti. Prostě se z toho stala zátěž, na kterou si tělo zvyklo.
Co s tím teď? Za prvé
jsem mohl běhání nechat. Ale vybral jsem si druhou možnost a zkusil běhat lépe.
To už bylo 25. března, kdy jsem se poprvé vydal běžet „pomalu“. Skončil jsem s průměrnou
tepovkou 168 tepů. A sakra, to je tedy houby rozdíl. Já to tušil, že to nebude
tak jednoduché, když jsem to dělal přes dvacet let špatně. Každopádně jsem se
do konce dubna dostal až ke 150 tepům za minutu, takže nějaký zřejmý pokrok
proběhl.
Jak se snižovala moje
tepovka, tak jsem úměrně tomu prodlužoval běžecké trasy. Na velikonoční pondělí
dopoledne jsem tedy běžel 14,77 km a nepřipadal jsem si, že by mi docházely
síly. Tak jsem se hned následujícího večera (tedy 23. dubna) přihlásil na
půlmaraton. Záhy na to se zkazilo počasí a plánovaný trénink se začal hroutit.
Dvakrát jsem dokonce přes hodinu běžel v dešti, což rozhodně nepatří mezi
mé oblíbené kratochvíle.
Chvíli jsem vážně uvažoval o
tom, že to prostě poběžím „na jistotu“ pohodovým tempem s výsledným časem
někde kolem dvou hodin a dvaceti minut. Ale je to závod, a mně by to prostě
nedalo, takže jsem od 8. května do tréninku opět začal zařazovat běh vyšší
rychlostí, abych zjistil, co od sebe mohu čekat. Na otázky známých za kolik to
chci zaběhnout, jsem už prostě potřeboval něco vymyslet. Tak jsem přišel s tím,
že bych nerad, aby mě předbíhali běžci běžící dvojnásobnou vzdálenost. Jelikož
to v Jičíně přímo nehrozí, znamenalo to čas 2 hodiny, 1 minuta a 39 vteřin
(ano, hodnota světového rekordu v maratonu). Pak mě přestalo bavit to
vysvětlovat a zaokrouhlil jsem čas na 2 hodiny (stejně mám slabost pro kulatá čísla). Extrapolací mých běžeckých
výkonů jsem ostatně dospěl k tomu, že by to mělo být v mých silách.
Poslední týden mi podle plánu
nevycházelo takřka nic. Poslední lehčí trénink byl v pondělí dopoledne v lehkém
dešti (10,38 km v čase 1:03:42). Pak už žádný sport až do sobotního
závodu. Mezi patnáctou a šestnáctou hodinou přes Jičín přešla studená fronta a
slušně to venku zalila. Start závodu byl v 17:00. Úspěšně jsem otestoval
své sebeovládání a vůbec jsem nemyslel na to, jak bude trať vypadat. Prostě
uvidím na místě a pak se s tím nějak vypořádám. Stresovat se předem nemělo
smysl.
Z Lidického náměstí jsme
vyběhli do centra, přes Valdštejnovo náměstí a pěší zónu, pak jsme uhnuli směrem
k aquacentru a u něj to střihli do lipové aleje. Tu jsme si dali směrem
zpět k centru, abychom si ji pak na druhém chodníku mohli vychutnat v celé
délce. V Sedličkách jsme vyběhli pod Zebín, což byl nejvyšší bod trasy
(332 m). To bylo ještě v pohodě, měli jsme za sebou úvodních 4,6 km. Pak
seběhnout dolů k Prostřednímu mlýnu a pokračovat do Železnice. První
občerstvovací stanice byla nahoře pod Zebínem, druhá na začátku Železnice (tedy na
sedmém kilometru).
Na silnici směrem k Zámezí
mi začaly tuhnout nohy. To jsem za sebou neměl ještě ani 9 km. Sakra, tohle
jsem teda fakt nečekal. Rozhodně ne žádné fyzické problémy během první hodiny
běhu (tedy během prvních 11 km). Naštěstí to po chvíli přešlo, a když
jsem ze silnice odbočil na stezku v trávě, už jsem byl zase v pohodě.
Což byla klika, protože v tom svahu nad rybníkem Valcha to opravdu
klouzalo a jednou jsem asi byl jen kousek od toho, abych se tam natáhl. Ale
soudě podle stop přede mnou jsem rozhodně nebyl první, kdo tam klouzal.
Na jedenáctém kilometru jsem
byl zpátky na silnici. I když jsem vyběhl přímo proti té druhé občerstvovací
stanici, tentokrát jsem se tam nezdržoval a tekutiny jsem nedoplňoval. První
hodina běhu za mnou a plán nedodržen o několik sekund. Zatím dobrý, furt byl
dvouhodinový limit reálný. U pily jsme zahnuli směrem na Dílce a hned za
mostkem přes Cidlinu to začalo. Celá cesta do Dílců byla vlastně sérií různě
velkých kaluží. Ty hlubší naštěstí vždycky šlo přeskočit nebo oběhnout. Cesta z Dílců
ke Kbelnici byla záludnější. První část bylo stoupání, při kterém mě moc
nepotěšilo, že jsem byl náhle o centimetr vyšší. Tato zdánlivá výhoda byla
totiž vykoupena půlkilovou zátěží bláta na každé podrážce. Běh mokrou trávou
sice brzdí, ale rychle jsem dospěl k závěru, že je to ta lepší ze dvou
špatných možností. Naštěstí je většina této cesty z kopce. Pak krátká
spojka po lepší cestě (byť s nejhnusnější kaluží jako bonusem) a další
blátivá cestička zpět k silnici pod Zebínem. To už jsem se nekrotil a
nadával nahlas. (Dodatek: Až v pondělí jsem se dozvěděl, že v sobotu pršelo v Železnici ještě více než u nás v Jičíně.)
Mám za sebou 15,3 km (a tedy
už jsem toho uběhl více než kdy předtím v životě) a čeká mě dle
předpokladu nejpomalejší pasáž. Druhý výběh ke koňským výběhům pod Zebínem s vrcholem
na 16. kilometru končil sice níž, než už jsme běželi (322 m), ale s výrazným
poklesem tempa na tomto úseku jsem předem počítal. Nahoře poslední ionťák a
hurá dolů, pak si ještě vyběhnout Čeřovku (sice mi GPSka ukázala 325 m, ale
přišlo mi to v pohodě) a pak už je to skoro jen z kopce. Ale někde na
18,5 km jakoby mě přestávaly poslouchat nohy. Tak vida, že bych si přece jen
ukousl moc velký krajíc? Naštěstí stejně jako u první krize, i tato ustala sama
asi po pár stech metrech.
Pak už jsem vyběhnul u
koupaliště, cestičkou mezi rybníkem Kníže a Cidlinou jsem doběhl ke schodům z palet
vedoucích pod silniční most. Tam jsem v klidu přešel na druhý konec a po lešeňové
konstrukci přeběhl zpět na pevnou zem. Tahle atrakce je postavená pro závod
horských kol Jičínská 50, která se jela téhož dne dopoledne. Závodníci si závod
aspoň pamatují a silniční doprava ve městě není blokována po celý den. Pak už
zbýval jen běh po cyklostezce podél Cidliny a po silnici za hřbitovem zpátky na
Lidické náměstí. Tam pořadatelé nakličkovali za pomocí pásky posledních
bůhvíkolik set metrů, až jsem tedy nakonec opravdu dosáhl cíle v čase 2:00:58
(svoje hodinky jsem vypnul o pár vteřin později, proto ten drobný rozdíl v časech).
 |
| Cílové foto i s mým jménem a časem |
Plán tedy zůstal nesplněn,
ale jsem si jist, že v tom blátě jsem ztratil více než 58 sekund a můj
odhad, že půlmaraton pod dvě hodiny je v mých silách, i nadále pokládám za
správný. Nakonec jsem tedy na 21,1 km trase skončil 21., což se dobře pamatuje.
Tedy, ne že by mi na pořadí záleželo, přece jen jsem to bral, jakože jediným
mým soupeřem jsem já sám. Zjistil jsem tedy, že půlmaraton uběhnout dokážu, ale
že bych se do toho chtěl pouštět častěji, to zatím nevypadá. Asi už bych zase
mohl osedlat kolo…
