Slovenská kapela Čad naplánovala svoje výroční turné 30 rokov Čadu, což mi přišlo jako ideální záminka k dohnání restu, neboť jsem je dosud nikdy naživo neviděl. Po chvíli studování jsem zjistil, že bych mohl vyrazit do Ostravy, Znojma či Uherského Hradiště. Všechny bližší akce (např. v Pardubicích či v Jaroměři) kolidují s mým rozpisem směn. Hned druhá zastávka turné v Ostravě byla ovšem regulérní jednodenní festiválek, a moravskoslezská metropole je dobře dostupná po železnici, takže bylo vybráno.
Ještě jsem si ani nekoupil
vstupenku za 350 Kč, a už z rozpisu akce jménem Necro Metal Pilgrims
2025 vypadla kapela Faüst. Pražská thrashmetalová kapela účast odřekla
z rodinných důvodů. Pořadatelé ji obratem nahradili litoměřickou kapelou
Fatal Punishment reprezentující stejný hudební žánr. Až mě napadlo, jestli
neměli abecední seznam kapel, kde jen koukli, kdo je nejblíž. Zatímco Pražáci
patří ke známějším domácím kapelám, o náhradnících jsem slyšel poprvé.
Sobotní odpolední Ostrava
byla 22. února skoro mrtvá (v opačném případě jsem byl připraven první dvě
kapely s klidem oželet), tak jsem k hudebnímu klubu Barrák dorazil
zhruba v 17:15 a byl uvítán panákem medoviny. Pořadatelé si na akci
nechali speciálně vyrobit polotmavou dvanáctku, kterou nazvali Prasorožec (0,5
l za 71 Kč). Nic proti, ale světlý dvanáctistupňový ležák Permon (0,5 l za 66
Kč) mým chuťovým buňkám vyhovoval více. Vše se čepovalo normálně do skleněných
půllitrů s uchem. (A nedá mi to, abych neučinil poznámku, že k časné
večeři jsem měl jedenáctku Pikard 0,3 l za 49 Kč. Všechna piva na P. 😊)
V 17:20 festival
vykopává bohumínská „old school crossover/death/thrash metalová“ čtveřice Verpa.
V čele dva kytaristé, basák měl před sebou stojan s mikrofonem a
nebál se ho používat, ale překvapivě byl hlavním vokalistou bubeník. Měli písně
v češtině i v angličtině (My Name Is George mi kupodivu utkvěla
v hlavě 😊), ale obávám se, že rozdíl poznalo jen cvičené ucho.
Loni nahráli nové album (kompletně v angličtině), které vyjde letos
v létě. Začátek víc než slušný.
Od 18:00 je na řadě
hardcore/metalová pětice Libido Challenge z Blatné. Kromě
tradičních dvou kytaristů, basáka a bubeníka měli i zpěváka, který se věnoval
jen řvaní do mikrofonu. Jediný název písně, co jsem si zapamatoval, je Antmagedon.
Zřejmě mají něco proti mravencům. Ač to kolem mne vypadalo, že se lidé baví více
než v případě první kapely, na mne to nějak nefungovalo.
V 19:00 jsou na řadě
výše zmínění thrashmetaloví náhradníci Fatal Punishment
z Litoměřic. Čtveřice zpěvák, kytarista, basák a bubeník spolu drhne
klasický thrash metal od roku 2019 a v roce 2022 vydala album Age of
Madness. Většina žánrových kapel z dobrých důvodů používá dvě kytary,
ale tenhle mladík v triku Power Trip to v pohodě zvládal sám, až jsem
se divil. Překvapení večera a zasloužený titul „nejlepší domácí thrashová
kapela, o které jsem nikdy neslyšel“. 😊
Thrashmetalová vichřice
pokračuje i po 20:00, kdy jsou na řadě Laid to Waste založení roku 2014
v Plzni. Za tu dobu se stali jedním ze známějších jmen na domácí scéně,
v roce 2024 vydali třetí album Trauma. Čtveřici tvoří anglicky
zpívající basák, dva kytaristé a bubeník. Přes dvoukytarový zápřah, zkušenosti
a nasazení měli skoro problém vyrovnat dojem z předešlé kapely. Prostě se
sešla více než slušná sestava kapel.
Hlavní kapela večera zahajuje
svůj set ve 21:00, a je jediná, která má vyhrazenou hodinu a půl. Čad je
thrashmetalová kapela ze Svätého Jura, která se chlubí tím, že je nejdéle a bez
přestávky hrající metalovou kapelou na Slovensku. Založená v roce 1994,
změny sestavy pouze na postu baskytaristy. Pořád to hrnou ve třech, současné
složení tvoří zpívající kytarista Pišta Vandal, basák Grizly Zlý a bubeník
Valér Tornád. Loni vydali desáté album Veľký tresk.
Ano, museli přijet ze zahraničí, abych konečně někomu rozuměl. Pišta nejde pro
rým daleko (viz třeba „hit“ Ľudia smrdia), takže tvrdá hudba, ale
s nadhledem. Valér Tornád je zřejmě nejlepší slovenský metalový bubeník,
ale je schopný i v odlišných uměleckých disciplínách, takže všechna
kapelní grafika od obalů a vnitřních ilustrací alb přes design triček až po
plachtu, co mu visela za bicí soupravou, je jeho práce.
Čad a bicí pro lovce mamutů
Nové album se jmenuje Veľký
tresk a není to žádná metafora („Tam na počiatku bol veľký tresk, zlý náraz
kovov, explózia hviezd.“). Hned druhá píseň poskočí v dějepise o značný
časový úsek: Kromaňon. Od ní se odvíjí současná image kapely coby
pravěkých lovců mamutů a další vyhynulé fauny. Koncert ovšem zahájila jiná
novinková píseň: Pesimisti. Samozřejmě zazněly i obě výše zmíněné písně
a pak třeba Keď satan chodil po zemi, Abeceda nenávisti (jejíž
smutný hrdina „Ján Hulvát Komenský vyučoval jazyk slovenský“) či Thrashtalk.
To je termín, který nemá český či slovenský ekvivalent a dá se jedině opsat
jako silácké kecy, kdy se bijec zveličováním vlastních schopností snaží
zastrašit soupeře. Jelikož Pišta i Grizly sledují wrestling, tak tam už je to
zřejmě součástí show. A tuhle nástupovku do ringu Pišta prakticky rapuje. („Na
nástup si daj zahrať rekviem! Chlapi, držte ma! Lebo ho zabijem!“)
Z novinek jsem asi čekal i Diktatúru debilov (o které Pišta
v rozhovoru pro magazín Spark prohlásil, že takové texty se na současném
Slovensku píší skoro samy), ale kapela má spousty starších písní, namátkou Urážanie
hudby, Plytký hrob či Bastard. Skvělá kapela, skvělý koncert,
za cestu přes půl republiky to stálo.
Poslední pivo, pak jsem si
šel koupit tričko a cédéčko Čadu a zatroubil jsem na ústup. Poslední kapelou na
soupisce jsou MeinKraft ze Zlína. Čte se to stejně jako slavná
kostičková hra a muzikanti vystupují s papírovými krabicemi na hlavách.
Hrají grindcore, což je na mě moc. Chápu, že se při tom mohli vyřádit lidé,
kterým ještě zbývalo dost energie, ale já až takový extrém nemusím. Kapela
soudě podle názvů písní používá češtinu i angličtinu, ale u téhle hudby to
sotva někdo pozná. Prostě nemusím vidět všechno, a v nejlepším se má
přestat.
O měsíc později (konkrétně
25. března) jsem chtěl jet do Prahy na koncert tří čistě ženských kapel,
švédských Thundermother, nizozemských Cobra Spell a rakouských Vulvarine.
Plánovaná dovolená mi nebyla schválena (úžasné, jestli to nejde v březnu,
jak to bude vypadat po zbytek roku? ☹), takže z plánu sešlo.
Na duben jsem už nic neplánoval, protože jsem netušil, na kolik mě vyjde
květnová dovolená. Když se 8. dubna ukázalo, že na žádnou nepojedu (zrušena pro
nízký počet účastníků), už jsem nic zajímavého nenašel ani na květen (vyprodáno
či posledních pár lístků na Joea Bonamassu na místech, kde bych nechtěl sedět,
ani kdyby byly podstatně levnější).
Koncertem roku pro mne mohlo
být vystoupení anglo-americké superskupiny Black Country Communion 13.
června v Olomouci. Jejich diskografii mám doma komplet na CD, ale naživo
jsem je ještě neviděl, a při vytíženosti jejích členů, kdo ví, kdy přijedou příště
(jestli vůbec). Dovolenou jsem si (nakonec zbytečně) vyplácal v první polovině
května, takže v červnu byli na řadě kolegové. Naděje, že bych se zbavil té
denní směny 13. června, vzaly za své, když jsem dostal druhou denní 14. Prostě
bez šance. ☹
(Napsáno v roce 2025,
jen to sem „nikdo“ nevložil.)
