První rok v digitalizovaném kině

Žiju v městě se zhruba 16,5 tisíci obyvateli a jediným kinosálem. Kino bylo v závěru roku 2011 zdigitalizováno a poprvé v této formě promítalo 24. prosince 2011. Honosí se všemi těmi moderními zkratkami, takže obraz může být promítán stejně dobře ve 3D jako ve 4K a zvuk je v konfiguraci 7.1.

Jak se rychle stalo zvykem, nejočekávanější filmy náhle mohu vidět v den jejich české premiéry, nikoli s několikaměsíčním zpožděním, jak to fungovalo dříve. Pokud jde o klubové, nezávislé či vyloženě artové filmy, občas k nám něco kupodivu zabloudí. Ale jsou to jen takové rarity, které se nacházejí stejně za okrajem zájmu. Ostatně zdejší návštěvníci biografu už vědí, že se hraje, až když přijde aspoň pět diváků, takže si cestu na něco takového raději rovnou rozmyslí. Náročnější diváci jezdí do jiných měst, ale jelikož nevlastním auto, tak pro mne zajímavější filmy prostě zmizely.

Takže jsem loni na plátně zažil pouhých 58 projekcí, což je suverénně nejméně někdy od roku 1992. A to v tom jsou návštěvy na MFF v Karlových Varech (11 zářezů) a pěti dalších festivalech (každý po jednom kousku). Zatímco dříve jsem se na festivalech vyhýbal předpremiérám distribučních titulů, v budoucnosti se na ně budu muset soustředit, protože v reálu už je potom nikde na plátně neuvidím. Jen málokterá klasika mi stála za to, abych si udělal cestu do nějakého většího města (loni přesně dvakrát, a vždycky to byla Praha: Červené střevíčky a Cesta na Měsíc). Celé mě to vyšlo na 5 324 Kč, což znamená průměrnou výši vstupného 91,80 Kč.

V místním biografu se zkouší ledacos: dorazily sem záznamy oper z newyorské Metropolitní opery, kino naslepo (bohužel jsem byl právě v práci, až zpětně jsem zjistil, že jsem propásl jedinou zdejší projekci filmu Báječný hotel Marigold), projekce klasiky z DVD (Spalovač mrtvol), první přímý přenos divadelní hry v ČR, remasterovaná verze budapešťského koncertu The Queen či půlnoční premiérová projekce očekávaného hitu pro nedočkavé diváky. Ani jedno z toho jsem nenavštívil. Celá řada 3D filmů se naštěstí hraje i v placaté verzi, což je levnější, s čistším obrazem a výjimečně se tak divák vyhne i dabingu. 3D stejně málokdy stojí za vyšší vstupné.

O celou řadu filmů jsem přišel v práci. Prostě dělám na směny, z nichž některé jsou v noci. Na jarní dovolené v Africe jsem kupodivu prošvihl pouze africký dokument Pod sluncem tma. Při podzimním cyklovýletu na Slovensko zase velmi chválenou komedii Druhá šance. A pro zajímavost připojuji krátký seznam filmů, na které jsem se vydal do kina, ale za chvíli jsem šel zpátky, protože nás bylo méně než pět. V závorce je počet zájemců o promítání (včetně mé maličkosti):

Přizdis*áči (3)

Mupeti (3)

SuperClásico (2)

Hoří, má panenko (1)

Looper (4)

U dánské komedie, ke které jsem v době místního uvedení nenašel jedinou českou recenzi, mě to nepřekvapilo. U Formanovy klasiky ano, ale vlastně se není čemu divit. V televizi běží každou chvíli a kolik lidí zrovna tento film potřebuje vidět v lepší obrazové kvalitě? Ale třeba Chytilové Sedmikrásky se hrály bez problému.

Když jsem celkově viděl skoro šest desítek projekcí, vyhlásím za rok 2012 svůj osobní Top 6:

1. Marketa Lazarová
2. Spalovač mrtvol
3. Temný rytíř povstal
4. Skyfall
5. The Artist
6. Válečný kůň

Většinou se snažím vybírat si to, co by mě mohlo zajímat, ale stejně jsem se nevyhnul několika zklamáním. Za velmi slabé považuji jednak český dokument Rok konopí a zejména Scottův Prometheus. Naprostou nudu jsem zažil dvakrát v Karlových Varech: jednak to bylo portugalské koprodukční drama Tabu (které ovšem vysoce hodnotí cinefilové, mě ale každopádně uspávalo) a pak italská koprodukční ptákovina s titulem Dracula Daria Argenta (typický příklad nezvládnuté 3D podívané, kde se není čeho bát a trojrozměrný efekt je nejlépe použit na výstavní poprsí pár hereček, včetně režisérovy půvabné dcery). Ale od tohoto upíra jsem sotva očekával nějaký zážitek, prostě to byla jediná půlnoční projekce, na kterou ještě zbyl lístek. Mohla mě jen příjemně překvapit, což se zjevně nestalo.

 

Z filmů, které mohly zamávat pořadím ve výše zmíněném žebříčku, leč jsem je neviděl, vybírám třeba tyto: Lurdy, Jeden musí z kola ven, Rozchod Nadera a Simin (ten mám aspoň na DVD), Stud, Křtiny, Kluk na kole, Konečná uprostřed cesty, Příliš mladá noc, Máme papeže!, Až vyjde měsíc, Divoká stvoření jižních krajin, Klip, Je to jen vítr, The Words a Láska v hrobě. Seznam je to zcela jistě neúplný, ale asi naznačuje, jaké filmy mi v kině chybí. Takže aktuálně začínám pokukovat, kam si udělám výlet na Hon či Sunset Blvd., abych letos nedopadl jako loni.

A aby ten výhled do budoucnosti mohl být optimističtější, přidávám výhled očekávaných filmů roku 2013. Když se budu držet při zemi a omezím se na filmy s předpokládanou českou premiérou, budou to třeba tyto: Terapie láskou, Let, Na dřeň, Mocný vládce Oz, Jack a obři, Muž z oceli, To the Wonder, Star Trek: Do temnoty, The Lone Ranger a The World’s End. Ale českou premiéru ještě nemají oznámenu filmy jako The Wolf of Wall Street, The Counselor a The Grandmaster. S možným zpožděním je slušná šance, že se k nám dostane i něco z nich. Pokud někomu v seznamu chybí české filmy, tak prostě o ničem, na co bych se měl těšit z tohoto směru, nevím.

Tak na viděnou v kině!

Malta – filmový ráj

Dnes večer budou na Maltě uděleny 25. evropské filmové ceny. Tato událost odehrávající se v nejmenší zemi Evropské unie byla zmíněna i u nás, protože máme své želízko v ohni. V kategorii animovaných filmů je totiž mezi nominovanými i náš Alois Nebel. Jeho konkurenty budou španělské Vrásky, které bych opravdu rád viděl, a britští plastelínoví Piráti! Za sebe dodávám, že ani Nebel ani Piráti nesplnili má očekávání. Oba snímky mají výbornou vizuální podobu, ale ani u jednoho z nich se tvůrcům nepovedlo dotáhnout scénář. Český film je tudíž obtížně přehledný a mnoho diváků se po projekcích dohaduje, jak si co vysvětlit. V zahraničí, bez znalostí našich historických reálií, mě jeho úspěch opravdu překvapuje. Pirátskému dobrodružství zase někde uprostřed docela spadne řetěz a film na nějakou dobu přestane být zábavný.

Jak je to ale s Maltou a filmem? Tento ostrov (ve skutečnosti je to vlastně souostroví) je znám jako výborná lokalita pro natáčení filmů. Pokud nebudeme zabíhat do dávné historie, každému jsou asi známé hity jako Gladiátor, Trója, Mnichov, Šifra mistra Leonarda, Agora či Barbar Conan. Příznivcům televizní obrazovky jistě něco řekne titul Hra o trůny. Ve žhavé současnosti se na ostrovech střídají renomovaní režiséři jako Marc Forster, Paul Greengrass či Doug Liman. Což dobře ilustruje většinu vysokorozpočtových produkcí: historické filmy, blízkovýchodní lokace či sci-fi a fantasy. Malta se soustavně snaží přitahovat velké zahraniční produkce a zřejmě je to pro ně výhodné. Možná by to mohli vysvětlit pánům Klausovi, Machovi a dalším, kteří to odmítají připustit.

Ale co místní film? Slyšeli už jste někdy o nějakém? Když si necháte vyhledat maltské filmy na IMDb, tak se vám aktuálně zobrazí 113 titulů. Jenže mezi nimi je většina filmů uvedených v předchozím odstavci a pak spousta filmů krátkých, televizních či dokumentárních. Takže to zřejmě bude s maltskou kinematografií slabší. Mohu tedy přejít ke dvojici titulů, které se tak trochu vymykají.

V roce 2009 měl preméru Maltageddon. Na co byl film parodií, si snadno odvodíte z jeho názvu. Děj byl následující: k Zemi se blíží kometa, jejíž dopad by mohl znamenat konec světa. Na situaci zareaguje maltský prezident, který si z úřadu práce nechá poslat dvanáct nezaměstnaných, dá je vycvičit na kosmonauty a pošle je do vesmíru zachránit svět. Smysl pro týmovou práci ani inteligence nejsou přítomny u nikoho na palubě. Uspějí?

Film byl levný a na Maltě měl úspěch, takže bylo třeba kout železo, dokud bylo žhavé. Koncem roku 2010 byl tedy uveden film Malta Force. Zápletka byla přinejmenším stejně švihlá: teoristé unesou letadlo, které přepravovalo i maltské účastníky soutěže Eurovision Song Contest. Nejhledanější světový terorista Dr. Middle Finger má ďábelský plán jak vydírat celý svět, ale zaskočí ho pohotová reakce titulních elitních jednotek. Obě produkce jsou natočeny v maltštině, takže je asi lepší pobavit se trailerem a na zbytek zapomenout. Z produkční stáje firmy Square Wheel Entertainment od té doby nic dalšího nevyrazilo.

Velmi rychle a potichu (Silently and Very Fast)

Časopis XB-1 čtu od začátku jeho existence, předtím jsem dlouhá léta dělal totéž s Ikarií. Ovšem času na čtení je málo a čtiva mraky, takže jen málokterá povídka mě přiměla k tomu, abych se k ní vrátil. A tohle je zatím jediný případ, kdy jsem jednu četl dvakrát během jednoho týdne.

Americká spisovatelka Catherynne M. Valenteová je přesně o čtyři roky mladší než já. Další slavný, s kým bych mohl slavit narozeniny. J Českým čtenářům byla dosud známá pouze povídkou Kouzelné vody klín (Urchins, While Swimming), která vyšla v antologii Trochu divné kusy 3. Nejspíš vydání pomohlo, že je to povídka o rusalce. Až v současnosti, vlastně necelý týden před vydáním listopadového XB-1, se v prodeji objevil první díl její série určené mládeži O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby. Třeba se blýská na lepší časy.

Ale zpět k titulní povídce. A hned se musím opravit, protože ona je to vlastně novela. Ta začíná citátem z Audenova Pádu Říma, který v posledním z veršů obsahuje i název povídky. Druhý citát je z Websterovy Vévodkyně z Amalfi. Pak začíná první kapitola, což je jakýsi mytologický příběh, ve kterém snad každé druhé slovo začíná velkým písmenem. No potěš! Z konceptu trochu vypadává věta z jednoho dialogu „Neznám její proměnné“. A pak opravdu překvapivá poslední věta kapitoly: Možná vás to překvapí, ale tenhle příběh je o mně. Takže zatím nechápu nic.

Druhá kapitola už je tedy vyprávěná v první osobě, ale odehrává se v prostoru, jehož podoba se libovolně proměňuje, stejně jako vzhled či pohlaví obou aktérů vyprávění. Virtuální realita? To už tu dlouho nebylo. Tenhle koncept je pro současné spisovatele fantastiky zhruba stejně zajímavý jako kyberpunk pro Williama Gibsona. O chvíli dále si opravuji terminologii. Jedná se o snotěla ve snosvětě (jehož složitost a propracovanost postupně narůstala, později bude zván Nitro). Takže fantazie opravdu nemá žádné hranice. Navíc slova týkající se pocitů vypravěče jsou přeškrtnutá. Což je vzápětí vysvětleno. Už se to čte lépe, ale smysl to stále nedává.

Postupně se ale před čtenářem odhaluje samotný příběh, jehož část se odehrává ve zmiňovaném snosvětě a ostatní kapitoly jsou buď líčením z historie našeho vypravěče (jmenuje se Elefsis), či různé příběhy od mytologií přes podobenství až po pohádky. Ani nepřekvapí, že Elefsis je na existenci ve snosvětě odkázán, protože nemá hmotné tělo. Je totiž umělá inteligence. Z lidských aktérů příběhu jsou vlastně důležité pouze tři ženy: Cassian, která ho navrhla, její prostřední dcera Ceno, díky které se vyvinul, a jejich prapotomek Neva, se kterou žije v přítomném čase vyprávění. Prozrazovat jeho zákruty (nebo dokonce konec) nehodlám. I když klidně prozradím, že konec je hořký, ale dává smysl všem věcem, které byly do té doby ve vyprávění nejasné až nepochopitelné. Dokonce i názvu a zdroji toho úvodního citátu (a ani jedno z toho jsem vlastně nečekal).

Samotný příběh začíná na poloostrově Širetoko na Hokkaidó, což nepřekvapí, pokud o autorce víte, že dva roky žila v Japonsku. Stejně tak je znám její zájem o mytologie všeho druhu. I proto je používá i tady jako literárně složitější ekvivalent běžných přirovnání. Dalším důvodem je průběžná hra s podobou, podobností a nápodobou. Pokud jsme ovšem ve snosvětě, tam je možné opravdu všechno a autorka propojuje náš hmotný svět s tím digitálním opravdu kreativně. Je to nápor na představivost, ale ta se stejně o spoustu věcí ani nebude snažit. Jeden příklad lepší než sáhodlouhé popisy: Vykopávám jemné roztřepené kořeny jitrocele zdvojených souborů. Už to máte?

Nechce se mi příběh rozebírat z genderového hlediska. Ve snosvětě na pohlaví nezáleží. V tom reálném bychom mohli říci, že i umělý život vzešel z ženy. Pohlaví autorky se spíše odrazilo v barevnosti textu. Se základními barvami nemám problém. Ještě pochopím, jak asi vypadá šarlatová, azurová či ultramarínová barva, třebaže sám od sebe bych k popisu toho, co vidím, nikdy žádný z uvedených výrazů nepoužil. Napůl oříškem je tyrský purpur. Ale jinak? Sice bydlím skoro v Českém ráji a na Kozákov bych byl schopen dojít pěšky, kdybych k tomu měl motivaci, ale jak vypadají granát, ametyst, nefrit, onyx, safír, tyrkys, hematit, rubín, smaragd, břidlice, opál či kadmium a kobalt, to už je na mě moc. Pokud jste mineralog či klenotník, asi se v tom zorientujete a nebudou vám dělat problémy barvy odvozené od různých drahokamů, minerálů či nerostů. Já bych trefil tak možná půlku. Ale víte jaký je odstín chartreusky? Já to tedy nevěděl (viz obrázek). Další nejasnosti mám v oděvní terminologii, kde mi nic neříká doublet ani yukata (to druhé bude prostě něco japonského).

Klíčovým slovem povídky je „napůl“. Využívá je ve snosvětě, jak ho tvořila Ceno, které se prostě líbilo, že je něco z půlky něčeho a z půlky něčeho jiného. Například její výtvor jménem néreidky jsou napůl stroje a napůl mořští koníci. To je celý popis, zbytek je ponechán na fantazii čtenáře. Ovšem už její matka Cassian je uvedena jako dcera Japonce a Neapolitánky. A celý příběh se odehrává v prostoru částečně fyzickém a částečně digitálním.

Český překlad Romana Tilcera je výborný. V textu je jen několik chyb a jeden příšerný dvojpřeklep. Ve světě textových editorů s kontrolou pravopisu překvapí, když se při čtení najednou doslova zarazíte o obludné slovo mořbost. Ano, při pohledu na klávesnici je jasné, že ž a n jsou hned o klávesu vpravo, ale to na situaci moc nemění. Za zmínku stojí i ilustrace Romana Kýbuse. První dvě vypadají na první pohled divně. Což je naprosto v pořádku. Sice bytosti na nich předvedené vypadají podstatně jinak, než jsem si je podle textu představoval já, ale autor měl značnou volnost, takže proč ne? Na třetí je krásná nahá dívka. Běžně sice nemám nic proti obrázkům nahých krásek, ale tady je výjimka potvrzující pravidlo. Je toto vhodná ilustrace k textu, který hýří fantazií v každém odstavci? Něco mi říká, že nikoliv.

Při druhém čtení už šlo vše snadněji hned od začátku. Vlastně jsem se nejvíce zarazil u úvodního citátu od W. H. Audena a zamyslel se, co dělají stáda sobů v něčem, co nese název Pád Říma. Ale to asi nevyřeším. Jinak v textu jsou ještě další dva citáty, jejichž autory jsou Ada Lovelace a Alan Turing, tedy jména, jejichž výskyt u příběhu o umělé inteligenci dává smysl bez přemýšlení.

Novelu doporučuji všem čtenářům fantastické literatury. A nikomu jinému! Pokud totiž nemáte představivost vycvičenou četbou fantastické literatury, udělá vám to z mozku bramboračku. Tak si říkám, zda to vlastně nebyl důvod pro zvolení čtenářsky méně přívětivého začátku, který může fungovat jako svého druhu lakmusový papírek. Někteří čtenáři to vzdají, a vydrží jen ti, kdo si to pak budou moci vychutnat. Chytré!

Po dočtení podobného zástupce moderní literární fantastiky si často vzpomenu na fantastiku filmovou. Dnešní moderní filmové sci-fi jsou zhruba tam, kde byla literatura někdy před půl stoletím (třeba se nedivím, že se v současnosti u filmařů daří P. K. Dickovi, byť je třicet let po smrti). Dostane se fantastický film jednou tak daleko, že si bude moci troufnout na současnou fantastiku literární? A ta bude tou dobou kde? Sci-fi přináší spoustu vzrušujících otázek…