Had, který se kouše do ocasu

Hispanoamerika

„Číst vás je vždycky radost, protože jste stručný.“ (Rubén Darío na adresu svého mexického kolegy Amada Nerva)

Když jsem loni na podzim začal věřit, že se letos na jaře vydám na dovolenou do jižní Ameriky, poohlédl jsem se i po nějakém tom čtivu ze své cílové oblasti. Skončil jsem s výborem hispanoamerických fantastických povídek, který je četbou, jež se značně vymyká tomu, na co jsem jako čtenář zvyklý. A není to jen tím, že publikace vznikla za finanční podpory ze státních prostředků ČR. Vypadá to totiž, že je kniha určena spíše literárním vědcům než běžným čtenářům.

Hispanoamerická fantastická povídka (vznik / vývoj / význam)

Po dvoustránkovém úvodu knihu otevírá teoretická studie Evy Lukavské, zabírající 75 stran a opatřená rozsáhlým poznámkovým aparátem. Jsem zvyklý číst různě složité teoretické texty o filmu, takže jsem se prokousal i tímhle, ale bez vysokoškolského vzdělání humanitního směru to nemá smysl podstupovat. Hned na začátku jsem byl doslova zavalen množstvím slov neznámého významu, jakým si vědci vzájemně dokazují svoji nadřazenost nad prostým lidem. Po prvních deseti stranách jsem se zastavil a položil si otázku, o čem jsem to vlastně četl. Dospěl jsem k poznání, že se mi autorka zatím pouze snažila říci co možná nejkomplikovaněji, co je to vlastně fantastická povídka. Pro mne jediný důležitý bod je ten, že pokud třeba někdo napsal v 19. století povídku, ve které použil fantastický prvek, který popsala a vysvětlila věda století 20., stále jde o fantastickou povídku, přestože z pohledu současného čtenáře fantastický prvek zmizel.

Schrödingerova kočka

Zbytek textu rozebírá čelné představitele a jejich vybrané povídky z daného regionu od počátků ve 2. polovině19. století, přes přelom století, avantgardu, zlatý věk 40. let až po 50. až 70. léta 20. století. Teoretická praxe zřejmě velí rozebírat každý zajímavý prvek, což mnohdy u povídek znamená jejich pointu. Myslím, že se sice v tomto textu nedostalo na všech 55 vybraných textů, ale rozhodně jich byla probrána drtivá většina. Každopádně už ale text nebyl tak suchopárný a nečitelný jako jeho prvních deset stran. Na závěr své studie se autorka dostala až ke kvantové fyzice a Schrödingerově kočce. Tady už jsem se zase bezpečně chytil, ale to už byly jen poslední dvě strany její studie. Po tomto úvodu jsem prostě knihu na pár měsíců odložil, aby aspoň část všech těch spoilerů zmizela z mé paměti.

Výbor povídek

Carlos Fuentes

Samotný výbor obsahuje 55 povídek od 47 autorů. Povídky jsou v zásadě řazeny chronologicky od nejstarší (1858) po nejnovější (1972). Pokud je od jednoho autora vybráno více povídek, jsou všechny z nich uvedeny hned za sebou. Před každou povídkou (respektive první z nich) je medailonek autora. Ten stručně shrnuje osobní i profesní životopis a většinou obsahuje kompletní bibliografii s originálními španělskými názvy i jejich českými překlady. Zejména u starších povídek jsem se v případě medailonků také moc nechytal, protože předpokládaly znalosti historických reálií zemí, o nichž toho prostě moc nevím. Medailonky jsou v průměru celostránkové, pár autorů nezabralo ani půlstranu (Kostaričan Rafael Ángel Troyo a Peruánka María Tellería Solariová), Mexičan Carlos Fuentes zase zcela zaplnil strany dvě. Většina autorů psala povídky, básně, romány, často i teoretické studie, encyklopedické knihy, občas i divadelní hry a později filmové scénáře, mnozí i překládali, zejména z francouzštiny. Málokdo se literaturou živil, takže tu kromě vysokoškolských profesorů máme celou plejádu diplomatů a dokonce i jednoho generála. Někdo byl chvíli ministr, o převrat později už ve vězení nebo v exilu sousedního státu, a za chvíli třeba ministr něčeho jiného. Překvapivý byl Argentinec Santiago Dabove, který zásadně odmítal publikovat své dílo, a ve výboru uveřejněná povídka je jedinou, která vyšla za jeho života. Portoričanka Rosario Ferréová zase v 90. letech 20. století přeložila své dílo do angličtiny a dále pokračuje v psaní rovnou tímto jazykem. Jediný, kdo mi tu připadal trochu mimo, byl Guillermo Enrique Hudson, který se sice narodil v Argentině, ale oba jeho rodiče pocházeli z USA. Hudson sám se ve 33 letech přestěhoval do Londýna, kde zahájil i svou literární kariéru (v angličtině, tudíž ve výboru je český překlad španělského překladu jeho povídky). Každopádně medailonky jasně naznačovaly, že zatímco uměleckým pupkem světa tehdy byla Paříž, v hispanoamerickém kontextu stejnou funkci zastávalo Buenos Aires.

Jorge Luis Borges

Údajně nejstarší hispanoamerickou povídku napsal Ekvádorec Juan Montalvo v době, kdy už z politických důvodů navždy opustil svou rodnou zemi a usadil se v Paříži. I nejstarší povídka ve výboru, Gaspar Blondin, tedy prošla na své cestě ke mně dvojím překladem. Většina povídek je krátkých s průměrným rozsahem zhruba na čtyři stránky. Pouliční duše Bolivijce Eduarda Faustina Wildeho ovšem svým rozsahem nepřekračuje délku autorova medailonku. Když jsem četl něco desetistránkového, už mi to přišlo jako dlouhá povídka. Nejdelší práce ve výboru, Zpověď Pelina Viery, zabírá 16 stran a i tento fakt podporuje moji domněnku, že Guillermo Enrique Hudson prostě patřil někam jinam. Třeba Mexičan Amado Nervo má ve výboru hned tři povídky a všechny dohromady zabírají osm stran. A to prosím každá povídka v knize začíná na nové stránce. Ostatně Argentinec Jorge Luis Borges odmítal psát romány, protože je pokládal za mrhání časem svým i čtenářovým. Co by asi tak říkal těm dnešním ságám a knižním sériím?

Fantastická povídka často přesahuje i do jiných žánrů, docela obvyklé je její setkání se světem hororu. To tu zdařile předvádí třeba Číslo 111 venezuelského spisovatele Eduarda Blanca o čísle sedadla, které má v divadle předplacené ďábel, a o tom co se stane, když vás na něj pustí sednout. Naštěstí si nejsem vědom sálu, kde by číslování sedadel něco takového dovolovalo. Zato Peruánec Clemente Palma v povídce Lininy oči líčí děsivou historku, aby se jí v závěru vysmál. Vážně nevím, co si o tomto přístupu mám myslet. Ve výboru se objevil i jeden vlkodlak. Stejně běžné jsou postavy, které adoptoval modernější žánr fantasy, jako třeba sirény. Se sci-fi se tu setkáte jen ojediněle. Vlastně sem patří pouze dva texty téměř na totéž téma (ostatně proto jsou ve výboru oba, jen se po 11 letech změnily vědecké poznatky) od výše zmíněného Amada Nerva: Sto roků spánku a Zmrazeni zaživa (jeho třetí práce dala titul celému sborníku). A samozřejmě sem pronikly mocnosti z mýtů původních středo- a jihoamerických obyvatel (Huitzilopochtli či Chac Mool).

Leda s labutí

Nebýt úvodní studie, tak bych občas nerozklíčoval ani název povídky. Třeba jedna ze tří povídek Nikaragujce Rubéna Daría se jmenuje Veronika, odehrává se v mužském klášteře a není v ní ani zmínka o jakékoli ženské postavě. Jistě každý ví, co to byla Veroničina rouška, a pak už mu dojde analogie s příběhem. Až na mě. Nová Leda panamského spisovatele Daría Herrery zase očekává, že podle popisu poznám Rubensův obraz Leda s labutí. Opět nikoliv. Ano, tady byla chyba na mé straně. Podivnost názvu povídky Argentinky Juany Manuely Gorritiové Kdo za dveřmi poslouchá, sám o sobě slýchá, který jakoby nepasoval k následujícímu textu, ovšem rozebírá i Eva Lukavská v úvodní studii. Povídky, ze kterých už fantastický prvek zmizel, tu zastupuje třeba Milovník utrpení Kubánce Juliána del Casala. Dnes je tato úchylka všeobecně známa, skoro si říkám, jestli na tom tehdy lidé, pro které to byl fantastický prvek, nebyli lépe. Jestli jsem v něčem nedokázal nic fantastického najít, byla to jedna ze dvou povídek Argentinky Silviny Ocampové Sametové šaty. Dal se snad někdy brát jako fantastický motiv případ ženy, které dotek jistého materiálu nedělá dobře, ale chce z něj šaty, protože v ničem jiném nevypadá tak dobře? A pokud ano, vážně ještě v roce 1959? To se mi ani nezdá. A zrovna o tomto kousku se úvodní studie nezmiňuje.

Vicente Riva Palacio

Některé povídky obývají vlastní vesmír, kde platí vlastní zákony, včetně těch fyzikálních. Extrémním případem ve výboru je fantastická absurdita argentinského představitele avantgardy Macedonia Fernándeze O Dýni, která zhltla Vesmír (proč je v českém názvu tolik velkých písmen, netuším, já ho jen opsal). Ale žánru fantastické povídky je vlastnější přístup, kdy se snaží čtenáře přesvědčit, že vypráví neuvěřitelný, ale skutečný příběh. Často tedy vyprávění zasazuje do minulosti, či odlehlých končin. Třeba výše zmíněná nejdelší Zpověď Pelina Viery je postavená na předpokladu, že člověk odsouzený k smrti za vraždu manželky pár dní před popravou už nemá důvod lhát. Je to jistě předpoklad diskutabilní, ale v roce 1884 to mohlo fungovat. Jiní volí přímé přesvědčování čtenáře v úvodu povídky, kde mne zaujal začátek Dobrého příkladu mexického generála Vicenta Rivy Palacia: „Kdybych tvrdil, že jsem viděl to, o čem budu vyprávět, určitě by se našel někdo, kdo by řekl, že to tak není; a měl by pravdu, že jsem to neviděl, ale věřím tomu, neboť mi to vyprávěla jedna stará paní a odvolávala se na osoby, kterým velmi důvěřovala a které tvrdily, že to slyšely od někoho, kdo se přátelil s věrohodným svědkem, a na základě takové jistoty lze s klidem věřit následujícímu příběhu.“ No řekněte, jestli to není dostatečně přesvědčivé! ;-) Úplně na opačném konci širokého spektra možností se nachází Tajemno chilské spisovatelky Maríe Luisy Bombalové, které začíná takto: „Znám mnoho věcí, které nezná nikdo jiný. Znám nekonečně mnoho malých a magických tajemství na moři, na zemi a na nebi. Tentokrát ale budu vyprávět jen o moři.“ Žádné přesvědčování čtenáře, prostě ho postaví před hotovou věc. Ostatně v tomto kontextu jsou zajímavé i některé názvy povídek: Argentinec Manuel Peyrou zvolil titul Mohlo se mi to stát a Ekvádorec Carlos Béjar Portilla pro změnu své dílko nazval Abych řekl pravdu.

Samozřejmě, že se některá témata opakují. Výbor je ovšem natolik pestrý, že to vůbec nevadí. Vezmu třeba jeden z typických příkladů motivů fantastické povídky, kterým je posmrtný život. Tím se zabývá například jedna z povídek v Buenos Aires žijícího Uruguayce Horacia Quirogy Na onom světě. Vyprávění o posmrtném životě dvojice mladých sebevrahů, kterým nebylo umožněno spolu žít, tak aspoň společně zemřeli, je tady spíše společenskou moralitou s baladickým vyzněním a hořkým koncem. Argentinec Enrique Anderson Imbert příspěvek na podobné téma rovnou nazval Duch. Náš vypravěč sice zažívá úplně jinou verzi života po životě, ale konec jeho vyprávění je ještě trpčí. A do třetice tu je Peruánec Abraham Valdelomar s povídkou s pro mne nečitelným názvem Finis desolatrix veritas. Jeho text rozhodně drsností a nekompromisností strčí do kapsy všech 54 konkurentů (po pravdě řečeno, většina z nich se v těchto směrech moc neangažuje). Ostatně jeho vypravěčem je kostlivec, který nám líčí apokalyptické obrazy nejen po smrti své, ale po smrti všeho živého na světě. Jeho dovolávání se Boha, pátrání, či je v pekle, a podobně končí mrazivou pointou, po které se rozhodně přitíží všem křesťanům, kteří se rozhodli si povídku přečíst.

Juan José Arreola

Žádná z povídek ve výboru není špatná. Samozřejmě že ty nejstarší čtenáře sotva překvapí svou zápletkou, to by byl po století a půl skoro zázrak. Už takhle je můj text dost dlouhý, takže se zmíním jen o pár kouscích, které mě zaujaly o něco více než zbytek knihy. Jelikož jsem nádražák (což je rovným dílem povolání i diagnóza), nemohu začít ničím jiným než prací jednoho z největších mexických povídkářů, Juana Josého Arreoly, která nese název Výhybkář (1952). Satira na (ne)fungování mexických železnic vlastně nemá žádný děj. Je to jen rozhovor cestujícího se starým výhybkářem, který sice podle vlastních slov nikdy vlakem nejel, ale od cestujících už slyšel ledacos a neváhá se o to podělit. Uvedu jeden příklad části výhybkářova monologu po dalším z nechápavých dotazů cestujícího, i když možná jsou v povídce i lepší pasáže: „Ve snaze sloužit občanům se podnik musí uchýlit k některým zoufalým opatřením. Vypravuje vlaky na neprůjezdné tratě. Tyto expediční soupravy jsou někdy na cestě několik let a život cestujících prochází některými důležitými změnami. V těchto případech nejsou vzácná úmrtí, ale podnik, jenž pamatuje na vše, připojuje k těmto vlakům jeden vagon-obřadní síň a jeden vagon-hřbitov. Průvodčí jsou hrdí, když se jim podaří uložit mrtvolu cestujícího, luxusně nabalzamovanou, na nástupiště cílové stanice jeho jízdenky. …“

Juan Emar

Chilský prozaik Juan Emar vydal ve 30. letech 20. století tři romány a jednu sbírku povídek. Ani jedna z knih nevzbudila zájem čtenářů a kritiky, takže toho nechal. Objeven a doceněn byl až o čtyři desetiletí později, kdy už byl ovšem mrtvý. Povídka Hotel Mac Quice (1937) je právě jednou z těch, které se odehrávají v prostoru fungujícím podle vlastních zákonitostí, jež nechápe ani náš vypravěč, který se v něm ocitl. Nebudu rozebírat děj této desetistránkové černohumorné hříčky, spíš se zastavím u nevídaných popisů dějiště i protagonistů. Zase si pomohu citátem, a vybral jsem pasáž, kde vypravěč popisuje oblečení trojice postav: „Poslíček byl oblečen do višňové barvy, má žena do barvy ovčí vlny a já do barvy krokodýla, mrtvého již několik dní. Můj klobouk měl odstín sladového výtažku, klobouk mé ženy nádech spálené bavlny a čepice poslíčka zabarvení papíru navlhčeného ve slané vodě. Moje vázanka byla barvy pergamenu čištěného po částech a tedy obdivuhodně sladěná s mým oblekem a ještě více s mým kloboukem.“ A podobnými barvami hýří celý text. Zábavná byla třeba pasáž, kdy si náš vypravěč uvědomil, že na hotelovém pokoji zřejmě něco důležitého zapomněli. Vrátil se zpět a následoval stránku a půl dlouhý výčet všeho, co na pokoji zapomněli. Začínalo se od jeho kartáčku na zuby a přes další běžné drobnosti („krabička z amerického dubu s čínskými lakovanými víčky, jež obsahovala čtyři nepoužité prezervativy značky „Safety Brothers Ltd.“, které byly vyrobeny z holubičích ušních bubínků a jejichž barva, u celého tuctu, přecházela od nejjemnějšího blankytu k nejhrubší pruské modři“), až po domácí zvíře či poklidně spící sestru. Rozuzlení této šílené scény spočívalo v tom, že náš protagonista usoudil, že by to stejně všechno nepobral, a kdyby se o to pokusil, třeba by našel další zapomenuté věci, kterých si dosud nevšiml, tak zase z hotelového pokoje vyšel a všechno v něm nechal. Dalo by se zjednodušit, že většinu první poloviny povídky zabírají neskutečné popisy a většinu druhé poloviny snaha o pochopení zákonitostí podivného hotelu, jehož architektura se příčí poznatkům o fungování naší reality.

Po poslední povídce ve výboru následují další strany textu tentokrát už převážně jen pro opravdu vážné zájemce o hispanoamerickou fantastickou povídku. Nejprve je to dvoustránkové chronologické pořadí povídek s uvedenými roky jejich vzniku. Další čtyři strany zabírá soupis zdrojů povídek uvedených ve výboru. Následuje dvanáct stran bibliografie rozdělené postupně na monografie o fantastické literatuře, články a studie věnované fantastické literatuře, sborníky z konferencí o fantastické literatuře, příspěvky z konferencí o fantastické literatuře, doktorské disertace o fantastické literatuře, monografie o jednotlivých autorech, antologie hispanoamerických povídek, předmluvy a úvody, obecné dějiny hispanoamerické literatury, ostatní konzultovanou literaturu a webové stránky. Drtivá většina položek je ve španělštině, sem tam se objevuje francouzština, v pár případech i angličtina a čeština. Pětice webových odkazů je bez uvedení toho, nač odkazují, a ke dnešnímu dni z nich funguje jediný. Takže bych v podobných případech doporučoval uvádět, na co pisatel odkazuje, web se neustále mění a adresy s ním. Posledních pět stran znamená obsah.

Had, který se kouše do ocasu

Vybrala, uspořádala, úvodní studii napsala a bibliografii sestavila Eva Lukavská

Medailonky autorů sestavili Eva Lukavská a Daniel Nemrava

Ze španělských originálů přeložili Eva Lukavská, Jan Machej, Daniel Nemrava, Markéta Riebová a Eva Spitzová

Obálka a grafická úprava Boris Mysliveček

Redaktorka Marta Rottová

Vydalo vydavatelství Host roku 2008

472 stran

Hodnocení: výbor povídek 100%, ale celá kniha z pohledu čtenáře, který je zvyklý číst beletrii od začátku do konce: 80%

Alexej German (1938 – 2013)

Dnes v Rusku zemřel filmový režisér Alexej Jurjevič German. Bylo mu 74 let a na svém kontě měl pouhých pět celovečerních filmů. Jeho nejznámější film Prověrka osudem (1971) se do kin dostal po patnácti letech odpočívání v trezoru. Jeho poslední dokončený film Chrustaljove, vůz! (1998) se dal párkrát zahlédnout na obrazovce České televize. Od podzimu roku 2000 natáčel (převážně v Čechách) novou adaptaci románu bratrů Strugackých Je těžké být Bohem. Ta se od podzimu roku 2006 nachází ve stadiu postprodukce a podle optimistických odhadů se měla do kin dostat už letos. No, uvidíme. Každopádně se o tomto procesu již loni dal vidět stejnojmenný švýcarsko-ruský dokument na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.

První rok v digitalizovaném kině

Žiju v městě se zhruba 16,5 tisíci obyvateli a jediným kinosálem. Kino bylo v závěru roku 2011 zdigitalizováno a poprvé v této formě promítalo 24. prosince 2011. Honosí se všemi těmi moderními zkratkami, takže obraz může být promítán stejně dobře ve 3D jako ve 4K a zvuk je v konfiguraci 7.1.

Jak se rychle stalo zvykem, nejočekávanější filmy náhle mohu vidět v den jejich české premiéry, nikoli s několikaměsíčním zpožděním, jak to fungovalo dříve. Pokud jde o klubové, nezávislé či vyloženě artové filmy, občas k nám něco kupodivu zabloudí. Ale jsou to jen takové rarity, které se nacházejí stejně za okrajem zájmu. Ostatně zdejší návštěvníci biografu už vědí, že se hraje, až když přijde aspoň pět diváků, takže si cestu na něco takového raději rovnou rozmyslí. Náročnější diváci jezdí do jiných měst, ale jelikož nevlastním auto, tak pro mne zajímavější filmy prostě zmizely.

Takže jsem loni na plátně zažil pouhých 58 projekcí, což je suverénně nejméně někdy od roku 1992. A to v tom jsou návštěvy na MFF v Karlových Varech (11 zářezů) a pěti dalších festivalech (každý po jednom kousku). Zatímco dříve jsem se na festivalech vyhýbal předpremiérám distribučních titulů, v budoucnosti se na ně budu muset soustředit, protože v reálu už je potom nikde na plátně neuvidím. Jen málokterá klasika mi stála za to, abych si udělal cestu do nějakého většího města (loni přesně dvakrát, a vždycky to byla Praha: Červené střevíčky a Cesta na Měsíc). Celé mě to vyšlo na 5 324 Kč, což znamená průměrnou výši vstupného 91,80 Kč.

V místním biografu se zkouší ledacos: dorazily sem záznamy oper z newyorské Metropolitní opery, kino naslepo (bohužel jsem byl právě v práci, až zpětně jsem zjistil, že jsem propásl jedinou zdejší projekci filmu Báječný hotel Marigold), projekce klasiky z DVD (Spalovač mrtvol), první přímý přenos divadelní hry v ČR, remasterovaná verze budapešťského koncertu The Queen či půlnoční premiérová projekce očekávaného hitu pro nedočkavé diváky. Ani jedno z toho jsem nenavštívil. Celá řada 3D filmů se naštěstí hraje i v placaté verzi, což je levnější, s čistším obrazem a výjimečně se tak divák vyhne i dabingu. 3D stejně málokdy stojí za vyšší vstupné.

O celou řadu filmů jsem přišel v práci. Prostě dělám na směny, z nichž některé jsou v noci. Na jarní dovolené v Africe jsem kupodivu prošvihl pouze africký dokument Pod sluncem tma. Při podzimním cyklovýletu na Slovensko zase velmi chválenou komedii Druhá šance. A pro zajímavost připojuji krátký seznam filmů, na které jsem se vydal do kina, ale za chvíli jsem šel zpátky, protože nás bylo méně než pět. V závorce je počet zájemců o promítání (včetně mé maličkosti):

Přizdis*áči (3)

Mupeti (3)

SuperClásico (2)

Hoří, má panenko (1)

Looper (4)

U dánské komedie, ke které jsem v době místního uvedení nenašel jedinou českou recenzi, mě to nepřekvapilo. U Formanovy klasiky ano, ale vlastně se není čemu divit. V televizi běží každou chvíli a kolik lidí zrovna tento film potřebuje vidět v lepší obrazové kvalitě? Ale třeba Chytilové Sedmikrásky se hrály bez problému.

Když jsem celkově viděl skoro šest desítek projekcí, vyhlásím za rok 2012 svůj osobní Top 6:

1. Marketa Lazarová
2. Spalovač mrtvol
3. Temný rytíř povstal
4. Skyfall
5. The Artist
6. Válečný kůň

Většinou se snažím vybírat si to, co by mě mohlo zajímat, ale stejně jsem se nevyhnul několika zklamáním. Za velmi slabé považuji jednak český dokument Rok konopí a zejména Scottův Prometheus. Naprostou nudu jsem zažil dvakrát v Karlových Varech: jednak to bylo portugalské koprodukční drama Tabu (které ovšem vysoce hodnotí cinefilové, mě ale každopádně uspávalo) a pak italská koprodukční ptákovina s titulem Dracula Daria Argenta (typický příklad nezvládnuté 3D podívané, kde se není čeho bát a trojrozměrný efekt je nejlépe použit na výstavní poprsí pár hereček, včetně režisérovy půvabné dcery). Ale od tohoto upíra jsem sotva očekával nějaký zážitek, prostě to byla jediná půlnoční projekce, na kterou ještě zbyl lístek. Mohla mě jen příjemně překvapit, což se zjevně nestalo.

 

Z filmů, které mohly zamávat pořadím ve výše zmíněném žebříčku, leč jsem je neviděl, vybírám třeba tyto: Lurdy, Jeden musí z kola ven, Rozchod Nadera a Simin (ten mám aspoň na DVD), Stud, Křtiny, Kluk na kole, Konečná uprostřed cesty, Příliš mladá noc, Máme papeže!, Až vyjde měsíc, Divoká stvoření jižních krajin, Klip, Je to jen vítr, The Words a Láska v hrobě. Seznam je to zcela jistě neúplný, ale asi naznačuje, jaké filmy mi v kině chybí. Takže aktuálně začínám pokukovat, kam si udělám výlet na Hon či Sunset Blvd., abych letos nedopadl jako loni.

A aby ten výhled do budoucnosti mohl být optimističtější, přidávám výhled očekávaných filmů roku 2013. Když se budu držet při zemi a omezím se na filmy s předpokládanou českou premiérou, budou to třeba tyto: Terapie láskou, Let, Na dřeň, Mocný vládce Oz, Jack a obři, Muž z oceli, To the Wonder, Star Trek: Do temnoty, The Lone Ranger a The World’s End. Ale českou premiéru ještě nemají oznámenu filmy jako The Wolf of Wall Street, The Counselor a The Grandmaster. S možným zpožděním je slušná šance, že se k nám dostane i něco z nich. Pokud někomu v seznamu chybí české filmy, tak prostě o ničem, na co bych se měl těšit z tohoto směru, nevím.

Tak na viděnou v kině!

Malta – filmový ráj

Dnes večer budou na Maltě uděleny 25. evropské filmové ceny. Tato událost odehrávající se v nejmenší zemi Evropské unie byla zmíněna i u nás, protože máme své želízko v ohni. V kategorii animovaných filmů je totiž mezi nominovanými i náš Alois Nebel. Jeho konkurenty budou španělské Vrásky, které bych opravdu rád viděl, a britští plastelínoví Piráti! Za sebe dodávám, že ani Nebel ani Piráti nesplnili má očekávání. Oba snímky mají výbornou vizuální podobu, ale ani u jednoho z nich se tvůrcům nepovedlo dotáhnout scénář. Český film je tudíž obtížně přehledný a mnoho diváků se po projekcích dohaduje, jak si co vysvětlit. V zahraničí, bez znalostí našich historických reálií, mě jeho úspěch opravdu překvapuje. Pirátskému dobrodružství zase někde uprostřed docela spadne řetěz a film na nějakou dobu přestane být zábavný.

Jak je to ale s Maltou a filmem? Tento ostrov (ve skutečnosti je to vlastně souostroví) je znám jako výborná lokalita pro natáčení filmů. Pokud nebudeme zabíhat do dávné historie, každému jsou asi známé hity jako Gladiátor, Trója, Mnichov, Šifra mistra Leonarda, Agora či Barbar Conan. Příznivcům televizní obrazovky jistě něco řekne titul Hra o trůny. Ve žhavé současnosti se na ostrovech střídají renomovaní režiséři jako Marc Forster, Paul Greengrass či Doug Liman. Což dobře ilustruje většinu vysokorozpočtových produkcí: historické filmy, blízkovýchodní lokace či sci-fi a fantasy. Malta se soustavně snaží přitahovat velké zahraniční produkce a zřejmě je to pro ně výhodné. Možná by to mohli vysvětlit pánům Klausovi, Machovi a dalším, kteří to odmítají připustit.

Ale co místní film? Slyšeli už jste někdy o nějakém? Když si necháte vyhledat maltské filmy na IMDb, tak se vám aktuálně zobrazí 113 titulů. Jenže mezi nimi je většina filmů uvedených v předchozím odstavci a pak spousta filmů krátkých, televizních či dokumentárních. Takže to zřejmě bude s maltskou kinematografií slabší. Mohu tedy přejít ke dvojici titulů, které se tak trochu vymykají.

V roce 2009 měl preméru Maltageddon. Na co byl film parodií, si snadno odvodíte z jeho názvu. Děj byl následující: k Zemi se blíží kometa, jejíž dopad by mohl znamenat konec světa. Na situaci zareaguje maltský prezident, který si z úřadu práce nechá poslat dvanáct nezaměstnaných, dá je vycvičit na kosmonauty a pošle je do vesmíru zachránit svět. Smysl pro týmovou práci ani inteligence nejsou přítomny u nikoho na palubě. Uspějí?

Film byl levný a na Maltě měl úspěch, takže bylo třeba kout železo, dokud bylo žhavé. Koncem roku 2010 byl tedy uveden film Malta Force. Zápletka byla přinejmenším stejně švihlá: teoristé unesou letadlo, které přepravovalo i maltské účastníky soutěže Eurovision Song Contest. Nejhledanější světový terorista Dr. Middle Finger má ďábelský plán jak vydírat celý svět, ale zaskočí ho pohotová reakce titulních elitních jednotek. Obě produkce jsou natočeny v maltštině, takže je asi lepší pobavit se trailerem a na zbytek zapomenout. Z produkční stáje firmy Square Wheel Entertainment od té doby nic dalšího nevyrazilo.

Velmi rychle a potichu (Silently and Very Fast)

Časopis XB-1 čtu od začátku jeho existence, předtím jsem dlouhá léta dělal totéž s Ikarií. Ovšem času na čtení je málo a čtiva mraky, takže jen málokterá povídka mě přiměla k tomu, abych se k ní vrátil. A tohle je zatím jediný případ, kdy jsem jednu četl dvakrát během jednoho týdne.

Americká spisovatelka Catherynne M. Valenteová je přesně o čtyři roky mladší než já. Další slavný, s kým bych mohl slavit narozeniny. J Českým čtenářům byla dosud známá pouze povídkou Kouzelné vody klín (Urchins, While Swimming), která vyšla v antologii Trochu divné kusy 3. Nejspíš vydání pomohlo, že je to povídka o rusalce. Až v současnosti, vlastně necelý týden před vydáním listopadového XB-1, se v prodeji objevil první díl její série určené mládeži O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby. Třeba se blýská na lepší časy.

Ale zpět k titulní povídce. A hned se musím opravit, protože ona je to vlastně novela. Ta začíná citátem z Audenova Pádu Říma, který v posledním z veršů obsahuje i název povídky. Druhý citát je z Websterovy Vévodkyně z Amalfi. Pak začíná první kapitola, což je jakýsi mytologický příběh, ve kterém snad každé druhé slovo začíná velkým písmenem. No potěš! Z konceptu trochu vypadává věta z jednoho dialogu „Neznám její proměnné“. A pak opravdu překvapivá poslední věta kapitoly: Možná vás to překvapí, ale tenhle příběh je o mně. Takže zatím nechápu nic.

Druhá kapitola už je tedy vyprávěná v první osobě, ale odehrává se v prostoru, jehož podoba se libovolně proměňuje, stejně jako vzhled či pohlaví obou aktérů vyprávění. Virtuální realita? To už tu dlouho nebylo. Tenhle koncept je pro současné spisovatele fantastiky zhruba stejně zajímavý jako kyberpunk pro Williama Gibsona. O chvíli dále si opravuji terminologii. Jedná se o snotěla ve snosvětě (jehož složitost a propracovanost postupně narůstala, později bude zván Nitro). Takže fantazie opravdu nemá žádné hranice. Navíc slova týkající se pocitů vypravěče jsou přeškrtnutá. Což je vzápětí vysvětleno. Už se to čte lépe, ale smysl to stále nedává.

Postupně se ale před čtenářem odhaluje samotný příběh, jehož část se odehrává ve zmiňovaném snosvětě a ostatní kapitoly jsou buď líčením z historie našeho vypravěče (jmenuje se Elefsis), či různé příběhy od mytologií přes podobenství až po pohádky. Ani nepřekvapí, že Elefsis je na existenci ve snosvětě odkázán, protože nemá hmotné tělo. Je totiž umělá inteligence. Z lidských aktérů příběhu jsou vlastně důležité pouze tři ženy: Cassian, která ho navrhla, její prostřední dcera Ceno, díky které se vyvinul, a jejich prapotomek Neva, se kterou žije v přítomném čase vyprávění. Prozrazovat jeho zákruty (nebo dokonce konec) nehodlám. I když klidně prozradím, že konec je hořký, ale dává smysl všem věcem, které byly do té doby ve vyprávění nejasné až nepochopitelné. Dokonce i názvu a zdroji toho úvodního citátu (a ani jedno z toho jsem vlastně nečekal).

Samotný příběh začíná na poloostrově Širetoko na Hokkaidó, což nepřekvapí, pokud o autorce víte, že dva roky žila v Japonsku. Stejně tak je znám její zájem o mytologie všeho druhu. I proto je používá i tady jako literárně složitější ekvivalent běžných přirovnání. Dalším důvodem je průběžná hra s podobou, podobností a nápodobou. Pokud jsme ovšem ve snosvětě, tam je možné opravdu všechno a autorka propojuje náš hmotný svět s tím digitálním opravdu kreativně. Je to nápor na představivost, ale ta se stejně o spoustu věcí ani nebude snažit. Jeden příklad lepší než sáhodlouhé popisy: Vykopávám jemné roztřepené kořeny jitrocele zdvojených souborů. Už to máte?

Nechce se mi příběh rozebírat z genderového hlediska. Ve snosvětě na pohlaví nezáleží. V tom reálném bychom mohli říci, že i umělý život vzešel z ženy. Pohlaví autorky se spíše odrazilo v barevnosti textu. Se základními barvami nemám problém. Ještě pochopím, jak asi vypadá šarlatová, azurová či ultramarínová barva, třebaže sám od sebe bych k popisu toho, co vidím, nikdy žádný z uvedených výrazů nepoužil. Napůl oříškem je tyrský purpur. Ale jinak? Sice bydlím skoro v Českém ráji a na Kozákov bych byl schopen dojít pěšky, kdybych k tomu měl motivaci, ale jak vypadají granát, ametyst, nefrit, onyx, safír, tyrkys, hematit, rubín, smaragd, břidlice, opál či kadmium a kobalt, to už je na mě moc. Pokud jste mineralog či klenotník, asi se v tom zorientujete a nebudou vám dělat problémy barvy odvozené od různých drahokamů, minerálů či nerostů. Já bych trefil tak možná půlku. Ale víte jaký je odstín chartreusky? Já to tedy nevěděl (viz obrázek). Další nejasnosti mám v oděvní terminologii, kde mi nic neříká doublet ani yukata (to druhé bude prostě něco japonského).

Klíčovým slovem povídky je „napůl“. Využívá je ve snosvětě, jak ho tvořila Ceno, které se prostě líbilo, že je něco z půlky něčeho a z půlky něčeho jiného. Například její výtvor jménem néreidky jsou napůl stroje a napůl mořští koníci. To je celý popis, zbytek je ponechán na fantazii čtenáře. Ovšem už její matka Cassian je uvedena jako dcera Japonce a Neapolitánky. A celý příběh se odehrává v prostoru částečně fyzickém a částečně digitálním.

Český překlad Romana Tilcera je výborný. V textu je jen několik chyb a jeden příšerný dvojpřeklep. Ve světě textových editorů s kontrolou pravopisu překvapí, když se při čtení najednou doslova zarazíte o obludné slovo mořbost. Ano, při pohledu na klávesnici je jasné, že ž a n jsou hned o klávesu vpravo, ale to na situaci moc nemění. Za zmínku stojí i ilustrace Romana Kýbuse. První dvě vypadají na první pohled divně. Což je naprosto v pořádku. Sice bytosti na nich předvedené vypadají podstatně jinak, než jsem si je podle textu představoval já, ale autor měl značnou volnost, takže proč ne? Na třetí je krásná nahá dívka. Běžně sice nemám nic proti obrázkům nahých krásek, ale tady je výjimka potvrzující pravidlo. Je toto vhodná ilustrace k textu, který hýří fantazií v každém odstavci? Něco mi říká, že nikoliv.

Při druhém čtení už šlo vše snadněji hned od začátku. Vlastně jsem se nejvíce zarazil u úvodního citátu od W. H. Audena a zamyslel se, co dělají stáda sobů v něčem, co nese název Pád Říma. Ale to asi nevyřeším. Jinak v textu jsou ještě další dva citáty, jejichž autory jsou Ada Lovelace a Alan Turing, tedy jména, jejichž výskyt u příběhu o umělé inteligenci dává smysl bez přemýšlení.

Novelu doporučuji všem čtenářům fantastické literatury. A nikomu jinému! Pokud totiž nemáte představivost vycvičenou četbou fantastické literatury, udělá vám to z mozku bramboračku. Tak si říkám, zda to vlastně nebyl důvod pro zvolení čtenářsky méně přívětivého začátku, který může fungovat jako svého druhu lakmusový papírek. Někteří čtenáři to vzdají, a vydrží jen ti, kdo si to pak budou moci vychutnat. Chytré!

Po dočtení podobného zástupce moderní literární fantastiky si často vzpomenu na fantastiku filmovou. Dnešní moderní filmové sci-fi jsou zhruba tam, kde byla literatura někdy před půl stoletím (třeba se nedivím, že se v současnosti u filmařů daří P. K. Dickovi, byť je třicet let po smrti). Dostane se fantastický film jednou tak daleko, že si bude moci troufnout na současnou fantastiku literární? A ta bude tou dobou kde? Sci-fi přináší spoustu vzrušujících otázek…