Rok 2017 (nejen) na plátnech kin

V roce 2017 jsem navštívil 52 filmových projekcí, což je mnohem více, než jsem čekal (viz dále). Stálo mě to 4 532 Kč, což znamená průměrné vstupné 87 Kč. Jak jsem takto nízké cifry dosáhl? Rok jsem zahájil během návštěvy Prahy odpolední projekcí pro seniory za 60 Kč, 19 filmů v Karlových Varech představuje pouze cenu akreditace (850 Kč) a jednu projekci jsem viděl zdarma (Furiant). Věděl jsem, že jičínský biograf bude promítat pouze do konce února, takže první dva měsíce jsem chodil na všechno, co by za cestu do kina mohlo stát. Jedinou výjimkou byl dokument Strnadovi, před kterým jsem dal přednost pravidelnému pondělnímu spinningu. V březnu jsme tu kino neměli vůbec a od 1. dubna promítá v náhradních prostorách kulturního domu Valdice. Takže to mám do kina 4,8 km (asi 50 minut rychlé chůze), což do hry zanáší další proměnnou jménem počasí, protože tohle nejsem ochoten absolvovat v dešti či jiné slotě. A jaro bylo tak krásné, že jsem tam nakonec poprvé vyrazil až 15. června. Takže ve výsledku připadá 19 projekcí na MFF Karlovy Vary, 10 projekcí na Febiofest, jednou Jinčí čin (doprovodný program festivalu Jičín – město pohádky), čtyřikrát artová kina v Praze a do sousedních Valdic jsem vyrazil celkem osmkrát. Průměrné vstupné navyšovaly jen dvě projekce v pražských multiplexech, plus jedna v IMAXu.

Plakáty 52 viděných projekcí

Desítka nejlepších:

1. Dunkerk

Spojení Christophera Nolana a válečného filmu podle skutečných událostí mi moc nešlo do hlavy a nebyl jsem si jistý, co se od toho dá čekat. Ale anglický scenárista a režisér nezklamal, a opět to pojal po svém. Paralelně tu sleduje osudy vojáků i civilistů na pláži, na moři i ve vzduchu, ke kterým dostane divák krátkou nápovědu pomocí tří titulků (jeden týden, jeden den a jedna hodina). Většině diváků to stejně dojde, až když jednu z postav zachytí i ve druhé ze tří linií. Slavní herci jsou dobře namícháni s neznámými, dialogů je minimum, Němci jsou prakticky neviditelní (což skvěle ilustruje skutečnou válečnou zkušenost vojáků), kamera špičková (obzvlášť na obřím plátně v IMAXu), hudba zní prakticky pořád (a pokud ne, tak si těch pár chvilek zaručeně všimnete) a triky jsou tak dokonalé, že divák nemá šanci poznat, kde končí reálně nasnímaný záběr a pokračují pixely. V IMAXu z toho byl filmový zážitek roku, protože před lety nevyhodili původní velkoformátový kinofilmový projektor, čímž se dostali do úzkého okruhu 39 kinosálů na světě, které mohly Nolanův velkofilm promítat v nejvyšší možné kvalitě (a v Evropě jsou tyto sály dokonce jen čtyři, z toho tři v Londýně).

2. Paterson

Americký režisér a scenárista Jim Jarmusch si sice už pohrával s mnohými žánry, ale ve svém posledním filmu natočil něco zcela odlišného od výše uvedeného velkofilmu. Nejlepším popisem se mi jeví označení „filmová poezie obyčejného života“. Hlavním hrdinou je řidič linkového autobusu Paterson, žijící a pracující ve městě Paterson. Píše si básně do notýsku, venčí psa, zajde si na jedno, a největší oporou je mu v mnohém charakterově protikladná manželka Laura. Výborný scénář plný živých dialogů i básnických metafor, suverénní herecký výkon Adama Drivera, nápadité výtvarné a kostýmní hrátky s černou a bílou na postavě manželky Laury, zajímavá hudba pod hlavičkou částečně režisérovy kapely SQÜRL… Nenápadné mistrovské dílo je stejně o hlavním hrdinovi, jako o městě, takže nakonec dává smysl, že se jmenují stejně.

3. Můj život Cuketky

Švýcarsko-francouzský animovaný film to se svou jednoduchou animací dotáhl až k ceně za nejlepší evropský animovaný film a nominacím na Zlatý glóbus a Oscara. Takže jsem nezaváhal a na Febiofestu jsem navštívil jeho projekci. Film se sice v prosinci dočkal i oficiálního uvedení do českých kin, ale tam už šla pouze česky dabovaná verze. Ta byla ovšem doplněna o krátký loutkový předfilm Vánoční svatba sněhuláka Karla, což vzhledem ke stopáži hlavního filmu dává smysl. Vypráví příběh devítiletého chlapce z jeho pohledu. Na začátku žije pouze s matkou, která tráví čas popíjením u televize. Při pouštění draka, na kterém má obrázek svého otce a z druhé strany kuřete (protože podle matky otec odešel do světa s nějakou pipkou), dojde k nehodě a chlapec slyšící na přezdívku Cuketka způsobí matčinu smrt. Tak se dostane do sirotčince, kde se seznamuje s jeho dalšími svěřenci. Tenhle je dítě feťáků, tamté dělal otec hnusné věci, a teď za to sedí ve vězení… Přes na první pohled depresivní téma ve filmu nechybí humor a dokonce i optimismus a dávka naděje na lepší budoucnost. Povedená je i hudba a velmi rozumná stopáž jen lehce přesahující hodinu.

4. Sing Street

Irsko-britsko-americký film jsem shodou okolností viděl na Febiofestu hned po výše uvedeném filmu. Jeho režisér John Carney od filmu Once (2007) působí jako specialista na hudební romantické filmy. Tento se odehrává v 80. letech v jedné z okrajových čtvrtí Dublinu. Středoškolák Conor si kvůli finančním problémům své rodiny musí zvykat na levnější církevní škole, kde je za outsidera a je okamžitě po nástupu šikanován jinými žáky i učitelem. Jednou naproti škole zahlédne neznámou starší dívku. Osloví ji, ona mu řekne, že je modelka, načež se jí Conor okamžitě zeptá, zda by nechtěla hrát ve videoklipu jeho kapely. A jelikož to zaskočená kráska neodmítla, zbývá málo: založit kapelu a složit nějakou vlastní písničku. A jelikož se jeho nová škola jmenuje Synge Street Christian Brothers School, nepřekvapí, že se jeho kapela bude jmenovat Sing Street. Režisér dobře zužitkoval současné retro nálady, kdy si v rámci příběhu může střílet z hudební módy 80. let. Na druhé straně nezakrývá, že to v Irsku nebyly nijak optimistické časy, a nejčastějším happyendem bylo utéci z tohoto ostrova pryč. Výborné jsou původní písně složené pro fiktivní filmovou kapelu, ostatně dvě z nich napsal Glen Hansard. U mě v kategorii hudebních filmů či muzikálů o parník lepší než vychvalovaný La La Land.

5. Blade Runner 2049

Scottova Blade Runnera z roku 1982 považuji za nejlepší filmové sci-fi vůbec. Nejspíš to bude i tím, že jsem nejdříve viděl jeho režisérský sestřih z roku 1992. Plánované pokračování mi přišlo jako velmi špatný nápad, dokud se u něj neobjevilo jméno kanadského režiséra Denise Villeneuva, který v posledních letech pečlivě vybírá své filmové projekty a vždycky to zatím vypadalo, že ví, co a proč dělá. Druhý díl se odehrává 30 let po událostech jedničky. V mezičase se replikanti stali běžnou součástí společnosti a jeden z nich dělá i u losangeleské policie. Náš hrdina K v hereckém podání Ryana Goslinga zakrátko začne pátrat po svém legendami opředeném předchůdci Deckardovi, takže se časem na plátně objeví i zestárlý Harrison Ford. Scénář opět není originální, ale v dobrém i špatném navazuje na 35 let starou Scottovu klasiku. Kratší sirky si tentokrát vytáhli Jared Leto a Sylvia Hoeksová, kteří tu jsou prostě za průměrného padoucha z bondovky a jeho smrtícího poskoka. Audiovizuální zpracování ale nemá chybu, tempo se drží originálu, kde také byla důležitější atmosféra než akce, hudba se blíží Vangelisovi, ale přímá citace přijde až v samotném závěru, a triky jsou opět špičkové. Pokračování kultovního filmu tak podle mne dopadlo možná i nejlépe, jak vůbec dopadnout mohlo. Hans Zimmer a Benjamin Wallfisch si ještě zaslouží jmenovitou zmínku za nejlepší filmový soundtrack roku.

6. Povídky o bledé luně po dešti

Jednou z nejlákavějších sekcí MFF v Karlových Varech pro mne byla pocta Kendžimu Mizogučimu, významnému japonskému režisérovi, který ovlivnil celou řadu západních filmařů. Asijské poetické názvy jsou těžko přenositelné, takže prostě dodávám, že se nejedná o povídkový film, neprší v něm a po měsíci také nebylo ani památky. Film se odehrává v období občanských válek v 16. století. Dva venkované se na válce přes protesty svých manželek pokusí zbohatnout. A právě osudy manželek ukazují úspěch obou mužů v jiném světle. Film je těžké žánrově zařadit. Vypadá historicky realisticky, ale jsou v něm i prvky žánru fantasy. Kendži Mizoguči se tu ukazuje jako vyzrálý filmař, který suverénně ovládá možnosti filmové řeči. Měl rád dlouhé záběry, které kladly velké nároky na přesnost herců a osvětlení. Historky o scénách, které se opakovaly téměř stokrát, než byl režisér spokojený, kolovaly po léta. Jde o režisérův nejznámější film a ve Varech byla promítána jeho restaurovaná verze (v titulcích bylo i poděkování Martinu Scorsesemu za konzultace).

7. Válka o planetu opic

Pro mne zřejmě největší pozitivní překvapení roku. Úsvit planety opic mi tři roky předtím přišel neslaný, nemastný, prostě bez nápadu, a u trojky jsem tedy čekal, že na ni ani nepůjdu. Aspoň můj odhad, že za to tehdy nemohl režisér, ale scenáristé, se ukázal správný. Režisér (a tentokrát už i spoluscenárista) Matt Reeves za výsledek třetího dílu totiž zasluhuje největší uznání. Hned za ním producenti, kteří ho za studiové milióny nechali natočit až překvapivě málo akční film. Herec Andy Serkis byl u toho, když se digitální herectví stalo respektovanou disciplínou, takže je jedině spravedlivé, že to v tomto oboru postavou Caesara dotáhl až k dokonalosti. Podobně jako druhý nejlepší blockbuster roku Logan: Wolverine, ani tento film nepočítá s poučenými diváky, takže hlavní inspirační zdroje jsou přímo pojmenovány. Zatímco v Loganovi je citována pasáž klasického westernu Shane, Válka o planetu opic zase přiznaně odkazuje ke Coppolově Apokalypse. A aspoň u mne nakonec Logana v první desítce nahradila.

8. Představ si

V Karlových Varech byla v roce 2017 sekce Lidé odvedle věnována slepcům. Tento v ní uváděný film natočil Polák Andrzej Jakimowski v koprodukci Polska, Portugalska, Francie a Velké Británie s Angličanem a Němkou (no, jak se to vezme, narodila se v Bukurešti) v hlavních rolích v angličtině a v Lisabonu. Už úvodní záběr nás originálně zavádí do světa, kde se nemůžeme spolehnout na zrak. Nejprve jsou totiž vidět tři tmavé skvrny na světlém pozadí. Záběr se velmi pomalu zaostřuje, až nakonec spatříme troje dveře ve zdi. Edward Hogg zde představuje slepého učitele orientace, který právě nastoupil do zdejší kliniky pro nevidomé. Při hodinách často sedí se svými žáky třeba na dvoře u zdi a snaží se je donutit, aby mu popsali, co se děje před nimi. Mají k tomu pouze sluch (a čich). Ale v záběru je jen skupinka těchto slepců, takže divák je na tom stejně. Také netuší, co se před nimi vlastně odehrává. Učitel také zásadně odmítá používat slepeckou hůl. Proto jeho výlety do města (nebo do přístavu!) vzbuzují větší napětí, než ledajaký thriller. Citlivě natočená je i love story s německou dívkou v podání Alexandry Marie Laraové. To vše v prosluněných záběrech přímořského města. Vynikající film talentovaného filmaře.

9. Stopaři

Když už jsem si ze své návštěvy 52. ročníku MFF v Karlových Varech udělal něco jako festival archivního filmu, tak asi nepřekvapí, že se mezi nejlepší filmy roku vešel i další přes šedesát let starý klasický snímek z dob, kdy byl filmový western na vrcholu. Navíc jsem o tomto filmu dosud jen četl, takže jsem si konečně zase v něčem doplnil filmové vzdělání. Pro film jsou nejdůležitější dva z tvůrců: režisér John Ford a herec John Wayne. A tento film byl devátou z jejich čtrnácti filmových spoluprací (i když přiznávám, že bych si radši dal hned první spolupráci obou výše uvedených Johnů: Přepadení). Film sleduje mnohaleté pátrání jižanského stárnoucího drsňáka v době po skončení občanské války po jeho neteři unesené Komanči, které je natočené převážně v překrásných exteriérech údolí Monument Valley. Z dnešního pohledu je hrdina vlastně nejspíš dost problematický rasista, ale tenkrát si s tím nikdo hlavu nelámal. Parádní podívaná.

10. Místo u moře

Třetí celovečerní film amerického scenáristy a režiséra Kennetha Lonergana se zviditelnil jako sběratel filmových cen zejména za původní scénář a pro představitele hlavní role Caseyho Afflecka. Psychologické drama s výborně napsanými postavami začíná v Bostonu, kde se životem protlouká náš hlavní hrdina Lee Chandler. Jenže po smrti svého staršího bratra Lee s velkým překvapením zjišťuje, že byl bratrem ustanoven jako jediný opatrovník svého synovce Patricka. Vrací se do (titulní) vesnice Manchester-by-the-Sea, aby zkusil najít společné pouto s temperamentním šestnáctiletým klukem a čelil temným démonům z vlastní minulosti. Silné herecké obsazení potenciál scénáře využilo, takže výsledkem je to, čemu se často říká „herecký koncert“. Režisér naštěstí nemá diváka za blbce, čemuž odpovídá nelineární struktura vyprávění. Bohužel nezvládl práci s užitou hudbou. Pokud k civilnímu dramatu ze současnosti hraje G. F. Händel či podobní skladatelé, tak to prostě snad ani nemůže fungovat. Jinak prakticky perfektní, pro mne z loňské oscarové sezóny nakonec hlavní favorit.

Speciální zmínku si bohužel zaslouží také matka! Darrena Aronofského. Nejdříve jsem zkoušel hledat, kdy jsem naposledy vyhodil peníze za něco tak špatného, ale po prolétnutí záznamů za posledních 10 let jsem toho nechal. Co jsem vlastně čekal od filmu, který tak žadoní o pozornost, že svůj název píše s malým písmenem na začátku a vykřičníkem na konci? Koncentrované zoufalství, u kterého jsem nejpozději od poloviny řešil hlavně dilema, jestli se mám zvednout a jít radši domů, nebo jestli, když už jsem si to zaplatil, si to mám odsedět. Nakonec jsem zůstal, ale zázrak se nestal a film se nijak nezlepšil. No nic, stalo se, fakt nemá smysl o tomhle filmu přemýšlet, když to za tu námahu nestálo ani autorovi. L

Teď ještě něco o filmech, které jsem neviděl. Kino ve Valdicích sice nejvíce prostoru věnuje ptákovinám, pokud možno ve 3D, ale díky kombinaci nepříznivých vlivů (počasí, práce a další aktivity) jsem nešel ani na mnohé běžné komerční filmy (Život, Rychle a zběsile 8, Uteč, Loganovi parťáci, Dobrý časy, Král Artuš: Legenda o meči, Spider-Man: Homecoming či Ghost in the Shell). Mezi artovějšími tituly je rekordmanem dokument Červená, který se ve Valdicích hrál třikrát, ale já byl pokaždé v práci. 120 BPM zase bylo na programu během mého pobytu v Luhačovicích. Uvažoval jsem i o dvou hudebních dokumentech (Black Sabbath: The End of the End a Motorband: Restart), ale oba se hrály ve špatných termínech, takže k výletu do Valdic nedošlo. Také jsem mohl dvakrát zadarmo vidět dokument Selský rozum, ale opět byly projekce ve špatný čas, takže jsem na setkání antibabišovců nevyrazil. Z menších filmů, které byly v české distribuci, ale já na ně nenarazil, mě to nejvíc mrzí u titulů Po bouři, Western, Pátá loď, Glory a O těle a duši.

Co se týče mé sbírky filmů na Blu-ray discích, díky výprodejům, Aukru apod. se rozrostla například o dávno vyprodané tituly Barbar Conan a Kleopatra, různé další klasiky (Lost Highway, Obecná škola, Věc, Koyaanisqatsi, Ostře sledované vlaky, Amadeus, Dvanáct rozhněvaných mužů, Mlčení jehňátek) i hudební dokument Metallica: Quebec Magnetic. Zvlášť zmiňuji disk s filmy Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata / Postava k podpírání. Filmy prošly restaurováním za peníze z Norských fondů, a vypadají hůř než předtím. Více to odnesla středometrážní Postava k podpírání, která je občas tak tmavá, že se prakticky ztratily veškeré detaily obrazu. Ostatní restaurované filmy podle všeho nedopadly lépe. Na starším typu nosiče stojí za zmínku pouze to, že jsem si koupil kolekci čtyř DVD s celkem patnáctihodinovým seriálem Příběh filmu: Odysea.

Nejvíce diváckého času mi zabrala třídisková edice ke 30. výročí filmu Blade Runner. Přípravu na pokračování jsem rozhodně nepodcenil. Kolekce obsahuje všech pět verzí filmu od pracovní verze promítané v rámci zkušebních projekcí přes původní i mezinárodní kinoverzi a režisérský sestřih až po poslední finální verzi. Kapitolou samou o sobě je třetí bonusový disk, na který se tvůrcům povedlo našlapat pracovní verzi filmu v HD rozlišení a se zvukem v DTS-HD kvalitě, dokumenty o filmu z let 2007 a 2012, které takhle zvlášť zcela zaberou minimálně dva večery a nakonec stovky fotografií. Pro úplnost dodávám, že toto řešení pokládám za extrémní a nehodné následování. Dotyčný disk totiž přehrávač pokaždé načítal několik dlouhých minut (poprvé jsem si dokonce myslel, že je disk vadný).

Z více než stovky filmů viděných v televizi si zaslouží zmínku film-noir Hluboký spánek, dokument Nikdy nebylo líp, zvláštní western Balada o Cablu Hogueovi, po letech znovu viděná tragédie Děvče ze sirkárny, koncertní recitál Adele či britské televizní seriály Noční recepční a Šťastné údolí. Bohužel jsem viděl i několik různých variací na filmové neumětelství (Čerte, drž se svého kopyta!, Wilsonov, Pirko), tentokrát ve všech případech domácí (minimálně částečně). L

Nakonec zbývá dodat, že jsem také navštívil dvě výstavy spojené s filmem. Nejdříve hned v lednu v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně výstavu Zlatá éra českého filmového plakátu za 20 Kč vstupného. Podruhé v prosinci v galerii Elektra v Luhačovicích výstavu Režiséři ateliéru Hermíny Týrlové se vstupem zdarma.

Kompletní rekonstrukce budovy jičínského biografu prý zatím probíhá podle plánu, takže by měla být hotová na přelomu dubna a května. Provozovatel biografu navíc slibuje po návratu promítání zpět do Jičína navýšení počtu projekcí. Zní to všechno nadějně, ale uvidím, jaká bude realita.