Pondělí 1. 7. 2013
I letos jsem se na několik dní dostal na filmový festival do Karlových Varů a zkusil tam stihnout, co půjde. Výběr filmů je většinou
komplikovanou záležitostí, kde se občas překrývají třeba čtyři tituly, které
bych rád viděl, aby o pár hodin později neběžel ani jeden. Jakým způsobem jsem
se dostal k jednotlivým položkám, proto budu ve stručnosti vysvětlovat
průběžně. Do Karlových Varů jsem odjížděl v pondělí 1. 7. rovnou
z noční, takže jsem se rozhodl to nepřehánět a večer skončit o něco dříve.
Do dějiště festivalu jsem měl dorazit vlakem ve tři čtvrtě na jedenáct, takže
teoreticky jsem mohl začínat vybírat z filmů, které začínaly o půl jedné
odpoledne. Ale v Praze jsem měl na přestup pouhých 12 minut a v živé
paměti nedávnou situaci, kdy mi na tomtéž nádraží nestačilo ani minut 44, takže
jsem se rozhodl festivalový start ještě o trochu odložit. Nakonec jsem do Varů
dorazil podle plánu bez nečekaných komplikací, vyzvedl si v Thermalu
rezervované vstupenky, odjel festivalovým autobusem do stanového městečka na
koupališti Rolava, postavil svůj příbytek a dalším autobusem se vrátil ještě
před půl jednou zpátky. Původní plán by tedy býval vyšel. Takhle vyšla alespoň
pauza na oběd.
 |
| Houston |
Původně jsem se rozhodoval mezi gruzínským filmem V rozpuku ze sekce Deset evropských režisérů očima Variety od
12:30 nebo pěti krátkými filmy ze sekce Festival
krátkých filmů Praha uvádí od 13:00. Pak jsem jako jeden ze středobodů
pondělního programu zvolil italský soutěžní film a po pohledu do programu
prostě našel film, který bych stihl před ním, a přitom začíná trochu později
z důvodů zmíněných výše. Výsledkem hledání byl německý film Houston zařazený do sekce Hlavní program – mimo soutěž. Ve velkém
sálu Thermalu ho ve 14:00 uvedl režisér Bastian Günther spolu s producentem
a kameramanem filmu. Příběh neúspěšného manažera německé společnosti, který se
vydá do texaského města učinit nabídku výkonnému řediteli konkurenční americké
firmy, ovšem vůbec nebyl dobrým začátkem. Chvíli jsem docela vážně přemýšlel,
jestli nemám nechat klesnout oční víčka a trochu se prospat, ale nakonec jsem
s přihlédnutím k zajímavé práci kameramana nechal oči otevřené. Začal
jsem prostě zcela průměrným festivalovým filmem, na jaké se zapomíná nejpozději
při východu z kinosálu. No nic, jdeme dál.
 |
| Ať žije svoboda |
Hlavní soutěži
jsem se ve Varech často opatrně vyhýbal, ale letos se v ní nacházelo
hned několik slibných titulů. Italského zástupce uváděl v 17:00 ve velkém
sálu Thermalu režisér Roberto Andò. Politická satira Ať žije svoboda mě přitáhla hlavně jménem herce Toniho Servilla
v hlavní dvojroli lídra levicové politické strany, které před volbami
klesají preference, a jeho dvojčete – filozofa právě propuštěného
z blázince. Toni Servillo patří k nejlepším současným italským hercům
a i průměrné filmy vytahuje svojí přítomností o patro výš. Pokud tedy režisér
tvrdil, že bez jeho účasti by ten film vůbec netočil, nemám problém mu to
věřit. Klasická zápletka se záměnou muže z lidu za od běžného života
odtrženého politika je tu dobře využita a v současné globální situaci
nejsou velké rozdíly mezi politikou v Itálii či u nás, takže zábavě (byť s
trpkými ostny pravdy) nic nebránilo. Můj druhý pokus byl tedy úspěšný a po
průměrném filmu jsem pokračoval výborným. Jinak Toni Servillo letos hrál hlavní
roli ještě v jednom na festivalu uváděném filmu, který mohl být ještě
zajímavější. Ale Velká nádhera se
hrála před mým příjezdem a po mém odjezdu. Trochu smůla.
 |
| Dvě brány sna |
Druhý a čtvrtý film byly jasné, ale co mezi ně? Uvažoval
jsem o pětici krátkých filmů ze sekce jménem Fresh Selection – pět filmových nadějí, ve které se nacházely i
animované slovensko-české Pandy, ale
nakonec jsem se rozhodl pro procházku do Puppu. Tam se od 19:30 hrály Dvě brány sna. Mezi letošními
retrospektivami zaujímala zvláštní místo jedna jménem Borderline Films: První desetiletí. Ta představovala tvorbu mladé
americké produkční společnosti, kterou tvoří trojice režisérů Antonio Campos,
Sean Durkin a Josh Mond. Všichni tři (ještě s několika dalšími hosty,
včetně jednoho z herců) přišli představit i jediný film své společnosti,
který nerežíroval ani jeden z nich, ale ve Varech nepřítomný Alistair
Banks Griffin. Vyprávěli nám, jak jednoho z nich na nějakém festivalu
zaujal Griffinův krátký film a rozhodli se s ním spolupracovat. Griffin už
měl rozpracovaný scénář k celovečernímu filmu, ale společně na něm ještě
dva roky pracovali. Ze scénáře s jedenácti postavami a spoustou dialogů
tedy vznikla příležitost pro tři herce, kteří za celý film prohodí pár vět (to
není nijak přehnané tvrzení, myslím to doslova). Jde o příběh dvou bratrů a
jejich matky, kteří žijí v chatrči kdesi v lesích. Pak matka zemře a
synové se ji rozhodnou pohřbít na jejím oblíbeném místě. Film se odehrává v
dlouhých záběrech, buď úplně statických, nebo s pomalým pohybem či zoomem
kamery. Anabáze dvou bratrů lopotících se s rakví přes neprostupnou
džungli opravdu zaujímá tak polovinu filmu. Ten je tak hardcore nezávislý, že
nevyužívá ani umělé osvětlení, tudíž si zkuste představit, jak asi vypadala
noční rvačka bratrů v lese. Pokud se divák naladil, dostalo se mu silného
zážitku. Mně se to úplně nepodařilo, ale pořád to byl jednoznačně jeden
z těch lepších filmů. Ale na besedu s delegací filmařů jsem nezůstal,
takže dodnes netuším, co měl znamenat název tohoto filmu.
 |
| Příchozí z temnot |
Mám slabost pro klasické němé filmy a projekce s živým
hudebním doprovodem se nekonají tak často, abych si nějakou takovou nechal
ujít. Ve Varech se letos v sekci Návraty
k pramenům hrál Hitchcockův Světový champion (to není překlep, ale dobový český distribuční název z časů
prvního uvedení filmu na plátnech českých kin), ale to bylo opět ještě před mým
příjezdem. Nejstarším festivalovým filmem vůbec byl Příchozí z temnot Jana Stanislava Kolára z roku 1921. Ten
byl na programu od 21:30 v Městském divadle. Uvedl ho ředitel Národního filmového
archivu Michal Bregant a restaurátorka s cizím jménem (Jeanne Pommeau) i
přízvukem (a děsnou trémou). Každopádně jsem se o filmu dozvěděl spoustu
zajímavých detailů. Tím nejpikantnějším byl ten, že začátkem 50. let bylo
pár kotoučů filmu přehozeno a z tohoto zdroje vznikaly všechny pozdější
filmové kopie. Takže jsme měli být mezi prvními, kdo po více než šedesáti
letech film uvidí v původní správné chronologii. Natáčení probíhalo jak na
českých hradech a zámcích, tak v berlínském filmovém studiu. Ve své době
jeden z nejambicióznějších českých filmů se hrál i v zahraničí,
především v Německu a ve Francii. Vypráví o majiteli hradu s tajemnou
věží, ve které hlavní hrdina podle staré knihy objeví mrtvolu svého předka ze
16. století a podle nalezeného návodu ji oživí. A dávný předek v hrdinově
manželce pozná svoji tehdejší osudovou lásku. Za dotyčnou manželkou ovšem
dolézá i slizký soused, jehož předek měl ve všem také prsty. Anny Ondráková
tehdy prostě zblbla hlavy mnoha chlapům. ;-) Hudební složku obstarávalo „experimentální
oscilující trio“ (to bych sám nevymyslel) muzikantů ve složení Andrea Rottin,
Jan Procházka a Tomáš Majtán. Základní sestavou nástrojů byly bicí, kytara a
kontrabas, ale občas se dostalo třeba i na mandolínu a další nástroje, které se
povalovaly muzikantům po ruce. Hudební složka značně přidávala projekci na
působivosti. Prostě nostalgicky naivní fantasticky-hororová zábava na dobrou
noc. Na Karlovy Vary netradičně končím už chvíli před jedenáctou hodinou a po
dalším výborném filmovém zážitku mířím vstříc svému spacáku.
Úterý 2. 7. 2013
 |
| Cesta |
V úterý dopoledne jsem chvíli vážně uvažoval, že půjdu
na Hřebejkovy Líbánky. Jenže ty
zanedlouho budou k vidění v kinech po celé republice, takže radši dám
přednost něčemu jinému. Začínal jsem tedy v 10:00 v Městském divadle
na projekci tureckého dramatu Cesta.
Každým rokem je součástí festivalu jedna zeměpisně zaměřená retrospektiva. Ta
letos nesla název Zaostřeno na kurdský
film. Nacházely se v ní turecké, íránské a irácké filmy
z posledních let (kurdská menšina v Sýrii a Arménii se asi filmově
méně angažuje) a jeden snímek starý přes třicet let. A právě na film
s okolnostmi vzniku, které by daly na další samostatný snímek, jsem se
vypravil. Dodávám, že na 2. balkóně jsme seděli celkem tři (to jen poznámka na
okraj k další rekordní návštěvnosti festivalu). Projekci uvedl švýcarský
koproducent Donat Keusch, který mě v rychlém sledu hned dvakrát vyděsil.
Nejdříve se nám omluvil za velmi nízkou obrazovou kvalitu kopie, která byla
těch třicet let v britské distribuci. Poté dodal, že uvidíme nedokončený
film. Režisér Yılmaz Güney seděl v době natáčení filmu ve vězení a film
natáčel podle jeho scénáře a poštou zasílaných režijních pokynů Şerif Gören,
který s ním dříve pracoval jako asistent režie. Režisér film sestříhal a
ozvučil až po vlastním útěku z vězení v exilu. Tvůrcům nejdříve došly
peníze, pak byl jejich film přijat do soutěže v Cannes, peníze by najednou
byly, ale už zase scházel čas. Takže z příběhů šesti vězňů na propustce z vězení,
z nichž se každý z jiných osobních důvodů nehodlal vrátit, zbylo
pouze příběhů pět, vše s šestou postavou skončilo ve střižně na podlaze.
Když film společně s Nezvěstným Costy-Gavrase
canneský festival vyhrál, už v této podobě zůstal. V současné době se
film restauruje, digitalizuje a bude konečně i doveden do původně plánované
podoby, což přítomný festivalový host prý režisérovi před jeho smrtí slíbil.
V Turecku od roku 1980 panoval vojenský režim a stanné právo, takže
situace zde připomínala spíše středověk než začátek osmdesátých let. Putování
jednotlivých vězňů ke svým rodinám obsahuje řadu silných a dodnes působivých
scén. Za sex na záchodě ve vlaku hrozil lidový lynč (bez ohledu na to, že šlo o
vlastní manželku), všude panoval strach, všudypřítomné vojenské kontroly, žebrající
děti a armáda uvažující stylem „dobrý Kurd = mrtvý Kurd“. Nehodlám se tu
zabývat všemi pěti liniemi, tak zkusím přiblížit alespoň jednu. Její
protagonista dostal od rodičů své manželky do vězení dopis, že jeho žena utekla
do sousední země, kde pracovala jako prostitutka. Oni ji přitáhli zpátky domů.
Dotyčná žena tedy pár let čekala uvázaná na řetězu ve stodole, až přijede její
manžel, který má podle tradic právo situaci zachránit a vrátit její rodině
ztracenou čest. A divák čeká, jestli k ní bude natolik milosrdný, že pro
ni (stejně jako pro koně cestou tam) bude mít kulku, nebo ji na pokraji
zmrznutí nechá napospas vlkům. Tato práva byla rodová a oficiální zákony se na
to samozřejmě dívaly jinak (nicméně jim mrtví Kurdové nedělali vrásky). Nebylo
to nijak veselé, ale rozhodně šlo o jeden ze tří nejlepších filmů, které jsem
v tomto ročníku karlovarského festivalu zažil, snížené kvalitě obrazu
navzdory.
 |
| Kým sa skončí táto noc |
Po obědě jsem mohl vyrazit třeba na islandský soutěžní film XL, Hanekeho Kód neznámý či slovenské Sametové teroristy. Já se ovšem vrátil do stejného divadla, na stejný balkón a
dokonce stejnou sedačku jako dopoledne, abych od 13:00 mohl sledovat slovenský
film Kým sa skončí táto noc zařazený
do sekce Návraty k pramenům.
Projekci uvedl ředitel Slovenského filmového ústavu Peter Dubecký. Příspěvek
režiséra Petera Solana patří k nové vlně „zlatých šedesátých“ let a
odehrává se v pro česko-slovenský film té doby velmi netradičním
prostředí: luxusním nočním baru. Zde se setkává dvojice slovenských montérů se
dvěma českými sekretářkami na dovolené v Tatrách. A pokoušejí se je
sbalit. Do toho často zasahuje zvláštní host, který se tu opíjí a rozhazuje
peníze nevídaným způsobem. Divák od začátku cítí, že s ním nebude všechno
v pořádku. Ale tenhle film ani není moc o ději, spíše o zachycení
autenticky působící atmosféry, což mu dává navzdory občasnému humoru spíše
smutné vyznění. Další velmi dobrý archívní kousek.
 |
| Ptáče |
Odpoledne jsem uvažoval o rumunském Lese oběšených, ale zdálo se mi, že už by těch filmů ze 60. let bylo
příliš mnoho. Takže jsem v 17:00 seděl ve velkém sálu Thermalu na dalším
ze soutěžních filmů, kterým byl americký film Ptáče. Uvedl ho režisér Lance Edmands a jméno kameramana ho navíc
spojovalo s téměř všemi filmy zde představované společnosti Borderline
Films. Ptáče se odvíjí od tragické události, kdy byla řidička školního autobusu
v lednovém maloměstě ve státu Maine vyrušena při kontrole autobusu po
směně a tuto nedokončila, zamkla autobus a odešla domů. V noci bylo -23°C.
Druhý den ráno na jednom ze zadních sedadel našla skoro zmrzlého chlapce, který
byl v kómatu převezen do nemocnice. Rozjíždí se policejní vyšetřování a
vina je jednoznačně na naší řidičce. I když není od věci si položit otázku,
jakto že malého školáka přes noc nikdo nepostrádal. Takže kromě rodiny naší
řidičky (manžel zaměstnaný jako dřevař, ačkoli místní pila i spolupracující
papírny jsou kousek před krachem, a pubertální dcera) tu máme ještě rodinu
umírajícího chlapce (matka, která se nechala zbouchnout, dítě sice nechtěla,
ale kvůli vlastní silně věřící matce nešla na potrat, a tato dotyčná babička,
která chlapce vychovávala). A jelikož tenhle film nechtěl být detektivka, je to
právě mikrokosmos těchto narušených rodinných vztahů, na který se režisér
zaměřil a sleduje, jak se všichni s tragédií vyrovnají, jestli je to
sblíží, či víceméně nefungující rodinné vztahy ještě více rozloží. Možná tam
ten malý ptáček nemusel létat tak často, to už vypadalo jako nějaká laciná
symbolika, ale jinak šlo o velmi dobrý film, jehož všechny čtyři herečky
dostaly nakonec od poroty cenu za nejlepší ženské herecké výkony. Nicméně
nejznámějším hercem na plátně byl John Slattery v roli manžela
rozhodujícího se mezi milenkou a podporou vlastní ženy.
 |
| Krátká setkání |
Večer jsem uvažoval o kombinaci středometrážního filmu Kdekoli jinde, kterým Američanka
eritrejského původu absolvovala pražskou FAMU, s krátkometrážním filmem Strach od režiséra nejaktuálnější
festivalové znělky. Ale nakonec jsem se vrátil k sekci Návraty k pramenům a zamířil do
Puppu, kde se od 19:30 hrála Krátká setkání. Film uvedl ředitel jakého ukrajinského archivu (jména jsem úspěšně
zapomněl) a řekl nám něco o režisérce, která je přesvědčena, že staré filmy si
diváci lépe užijí bez přítomnosti jejich tvůrců, takže pozvání na festival
nepřijala. Kira Muratovová sice pochází z Moldávie, ale většinou svého
života i celou filmovou tvorbou patří na Ukrajinu. První dva filmy natočila
společně s manželem, takže Krátká setkání jsou jejím prvním samostatným
filmem. Do něj se tato „ukrajinská Chytilová“ obsadila do role vysoce postavené
stranické funkcionářky, načež jsem si zkusil představit, jak by asi vypadal
film, ve kterém by se Věra Chytilová obsadila do role vysoce postavené
stranické funkcionářky, a zjistil jsem, že moje fantazie má přece jenom jisté
limity. Film se soudruhům moc nelíbil, což vyřešili tak, že nechali vyrobit
pouhých 15 kopií na celý Sovětský svaz (až později byl na dvacet let
z distribuce odstraněn úplně). Jde vlastně o příběh dvou žen zamilovaných
do stejného muže, který se ovšem z pozice svého zaměstnání (je geolog)
jejich životy jen krátce míhá. Muratovová to ovšem nevypráví nijak
chronologicky přehledně, ale řadí scény čistě pocitově, díky čemuž má film
velmi zvláštní strukturu. Dotyčného geologa hrál Vladimir Vysockij, který se
postaral i o filmovou hudbu. Jeho melodie byly sice jednoduché, ale jednu
z nich jsem ještě dlouho po projekci nemohl dostat z hlavy.
Ukrajinské archivy také velmi dobré.
 |
| Harry Dean Stanton – zčásti fikce |
Kdybych si vybíral filmy podle názvů, mohl jsem zůstat
v Puppu, kde byl na programu francouzský film Chvíle setkání. Ale podle názvů se tu dá vybírat tak maximálně o
půlnoci. Zajímavější mi přišly rakouský hodinový experiment Vyslanec stínů či americká klasika Panika v Needle Parku. Ale nakonec
jsem zvolil návrat do Městského divadla, kde se od 22:00 hrál švýcarský
dokument Harry Dean Stanton – zčásti fikce zařazený z nějakého důvodu do sekce Návraty k pramenům. Portrét pracovitého amerického
představitele vedlejších rolí byl kupodivu částečně dokumentem hudebním,
protože tam portrétovaný herec měl několik pěveckých čísel, která patří
převážně do folkové škatulky, byť tu zaznělo i blues. Z jeho rozsáhlé filmové
kariéry („dvě stě, možná dvě stě padesát filmů, dávno jsem to přestal počítat“)
samozřejmě nemohl chybět film Paříž,
Texas, což je zřejmě jeho vůbec jediná hlavní role. Mluvili tu o něm jak
režisér Wim Wenders, tak scenárista Sam Shepard, který to sice napsal, ale hrát
to nechtěl, a Stantona režisérovi sám doporučil. Ten z toho ovšem měl
celkem vítr, protože nebyl zvyklý, že by celý film stál jenom na něm, ale
popasoval se s tím se ctí. Dalším hostem tu byl David Lynch, který
Stantona obsazuje celkem pravidelně. Snad jen roli v Modrém sametu, kterou nakonec ztvárnil Dennis Hopper, Stanton
odmítl hrát. Prý tehdy vůbec neměl zájem v sobě hledat takovéto emoce. Sám
Stanton pomohl některým kolegům k herecké kariéře, třeba na kamerové
zkoušky westernu Cisco Pike přivedl
kámoše zpěváka Krise Kristoffersona. Také svoji asi vůbec nejvážnější
přítelkyni Rebeccu dostal do filmu s Tomem Cruisem; a ona s touto
filmovou hvězdou zůstala další dva roky. Jak říkal Stanton: „Riskantní podnik se to jmenovalo. Dost
případnej název.“ Takže tu bývalé přítelkyně zastupovala pouze zpěvačka skupiny
Blondie Deborah Harry. Dokument obsahoval i ukázky z některých hercových
titulů (mj. Paříž, Texas, Cisco Pike, Vetřelec či Příběh Alvina
Straighta). Vlastně největším nedostatkem tohoto filmového portrétu jednoho
slavného samotáře bylo, že trval pouze hodinu a čtvrt. Harry Dean Stanton na
festival nepřiletěl, protože je silný kuřák a dělají mu problémy nekuřácké
dálkové lety.
Ani druhý den jsem nešel na půlnoční projekci. Když jsem
v pondělí ráno v 7:00 ve vlaku (zhruba v Horních Počernicích)
odeslal rezervační esemesku, vrátilo se mi, že projekce britské zombie komedie Zevláci vs. Zombíci je pro můj druh
akreditace vyprodaná, s čímž jsem takto daleko nic nenadělal. Po pár
minutách už jsem ani nezkoušel štěstí s australskou „komediální romancí
v krvavém nálevu“ Sto krvavých akrů.
Jinak na místě jsem právě v úterý ráno ozkoušel, že když člověk dostane
tuto esemesku a dotyčnou projekci chce opravdu vidět, prostě se vyhrabe ze
spacáku, dojede prvním autobusem k Thermalu (kde je v 8:15), postaví
se do fronty a lístek si prostě koupí. Když pojede o dvacet minut později
druhým autobusem, už tu neuvidí ani ty fronty. (To jen poznámka na okraj
k hodinovým frontám u pokladen podle zpráv v televizi.) A sednout si
na podlahu před Malý sál a čekat, jestli se dovnitř dostanu jen na akreditaci,
se mi nechtělo. Takže opět hurá do hajan.
Středa 3. 7. 2013
 |
| Žena s tajenkou |
Celé dopoledne jsem mohl zaplácnout třeba více než tři a půl
hodiny dlouhou původní verzí Ciminova antiwesternu Nebeská brána, ale já se vydal ještě o desetiletí hlouběji do
historie na filmový debut Jerryho
Schatzberga, kterému festival skládal poctu uvedením jeho prvních tří
filmů. V Městském divadle v 10:00 uvedl režisér projekci své Ženy s tajenkou osobně. Byl to
jeho nejosobnější film, protože dívku, o které vyprávěl, znal. V té době
to byl renomovaný a slavný fotograf, takže se prostě rozhodl svými obrázky
tentokrát vyprávět příběh. Režisér je občas řazen mezi autory generace Nového
Hollywoodu, neboť debutoval v přibližně stejné době, ale mezi ostatní
nikdy nepatřil, už protože byl mnohem starší než ostatní, kteří přišli rovnou
z filmových škol. Film je několikanásobnou zpovědí modelky v podání
Faye Dunawayové. Modelky, která je stále mladá a krásná, ale módní průmysl
vyžaduje nové tváře, takže ji odkopl, a ona se s tím nedokáže vyrovnat.
Jde přitom o velmi nespolehlivého vypravěče. Lže totiž natolik, že už občas
sama nedokáže rozlišit vlastní výmysly od svých vzpomínek. Dokonalé puzzle
z toho ovšem dělaly „české“ titulky. Kostrbaté větné konstrukce, občas
v daných větách nesmyslné předložky, věčně se měnící jména (Lou Andreas /
Lou Andrea, Emily / Emili, Paulina / Paolina, Mark / Moark apod.), nečesky
znějící věty (chlapec se miloval do krásné dívky) a hrubky, nad kterými by
zaplakaly i otrlé učitelky češtiny ze základních škol (teť). Když k tomu
přičtu nepohodlné dřevěné lavice na galerii divadla, odkud jsem na plátno
koukal málem přes lustr, tak tato projekce zůstala daleko za očekáváním.
Nakonec tedy jen mírný nadprůměr.
 |
| Dlouhá loučení |
Po obědě jsem mohl vyrazit třeba na projekci šesti krátkých
kurdských filmů nebo na reprízu reprízy norského filmu Repríza (ve Varech se hrál v soutěži ročníku 2006 a toto bylo
jeho druhé uvedení v letošním programu jako osobní volby Joshe Monda
z Borderline Films). Já se ovšem
vrátil zpět do Městského divadla, kde se od 13:00 promítala Dlouhá loučení, druhý ze dvou filmů
Kiry Muratovové uváděných v sekci Návraty
k pramenům. Označení trezorový film je v tomto případě
nedostatečné, protože sovětským soudruhům se tento film natolik nelíbil, že
nařídili zničení všech kopií s filmem. Tomuto ortelu nakonec utekly tři
kopie, včetně jedné němé s titulky pro hluchoněmé. Restaurovaná verze byla
samozřejmě zvuková a hlavní hrdinka, která zřejmě nedokázala na chvíli
nemluvit, mi zanedlouho začala lézt na nervy. Šlo tu o příběh matky, která
zjistila, že její jediný syn chce odjet za otcem do Novosibirsku, a neumí se
s tím vypořádat. Dobré, ale pro mne ne tak dobré jako režisérčin předešlý
snímek, který jsem tu viděl o den dříve.
 |
| Pytel blech |
Po tomto filmu už nešlo stihnout Wong Kar-waiova Velmistra, ale jedna velmi krátká
projekce se tam ještě vešla. V 15:30 měla v Kinosálu B hotelu Thermal
začínat projekce dvou snímků zařazených do sekce Návraty k pramenům. V tomto čase se přišel někdo
z pořadatelů omluvit, že projekce začne z technických důvodů asi o
čtvrt hodiny později. Ještě jsme tu informaci ani nestihli pořádně strávit a už
byl pořadatel zpátky s tím, že projekce bude opožděna asi o půl hodiny. To
by ještě mohlo vyjít, ale pokud to bude více, tak se můj další program začne
hroutit, takže jsem byl připraven případně vypadnout hned po úvodním kraťasu. Naštěstí
se opravdu začínalo těsno před čtvrtou. Škoda, že tu půlhodinu nevyužil někdo
z festivalového týmu, například k osvětlení důvodů, které vedly
k uvedení právě těchto dvou kousků ze začátku 60. let. Osmiminutový
černobílý dokument Václava Táborského Zablácené město si vystačí s obrazem a nepoužívá žádný komentář. Filmeček vznikl
během stavby nového sídliště v pražských Malešicích, kdy už bylo mnoho
nových bytů obydlených, ale stále ještě neexistovaly silnice ani chodníky,
takže se tu lidé brodili blátem. A právě na překonávání tohoto permanentního
problému se zaměřil autor tohoto velmi zábavného krátkého filmu. Hned po něm
projekce pokračovala 42 minut dlouhým hraným dokumentem Věry Chytilové Pytel blech. Ten se odehrává
v dívčím internátu textilního závodu. Režisérka ho natáčela
s neherečkami, které neměly pevný scénář a před kamerou improvizovaly.
Takže to opravdu působí spontánně, přestože si divák často myslí, že se dotyčné
slečny chovají hůř než puberťačky. Věra Chytilová později natočila ještě mnohem
lepší filmy, ale i toto má stále něco do sebe. Film se kdysi hrál
v československých kinech společně s režisérčiným absolventským
filmem z FAMU Strop pod názvem U stropu je pytel blech. Za tento den už
jsem tedy viděl čtyři filmy, z nichž ten nejnovější byl z roku 1971.
To se spoustě diváků nepodaří ani na Letní filmové škole v Uherském
Hradišti.
 |
| Knězovy děti |
A rovnou z Kinosálu B přebíhám do Velkého sálu, kam se
dostávám těsně před tím, než jsou vpuštěni první diváci bez vstupenek, pouze na
festivalovou akreditaci, tedy v 16:55. Vybírám si tedy libovolné místo na
balkóně. Pokud bych nešel na Život s Kašparem od Heleny Třeštíkové, neviděl jsem v programu nic
zajímavějšího. Předchozí projekci jsem do mezery naplánoval až jako poslední
krok. Takže mé třetí setkání s hlavní soutěží má podobu chorvatské komedie
Knězovy děti. Projekci uvedl režisér
Vinko Brešan spolu se střihačkou, hereckým představitelem hlavní role a
herečkou představující ve filmu největší ženskou roli. Zpověď kněze, který
během své služby na idylickém chorvatském ostrůvku začal svérázně řešit
kritickou demografickou situaci, začíná jako pravá situační komedie. Na ostrově
je spousta pohřbů a skoro žádné křtiny. Po zpovědi trafikanta přijde nápad a
oba začnou všechny kondomy určené k prodeji ve zdejší trafice propichovat.
A výsledek se nedostaví. Ano, většina párů to jistí na obou stranách – bude
tedy ještě třeba zasvětit lékárníka, který je nápadem nadšen a ihned začne
ženám místo antikoncepce prodávat vitamíny. A výsledek se konečně dostaví,
jenže velmi rychle začne trojici našich hrdinů přerůstat přes hlavu. Velice
vtipné jsou zejména knězovy představy ohledně sexu, biskupova inspekce a pak
také amatérský detektivní tým, který v pár případech potřebuje zjistit,
kdo s kým vlastně ty kondomy používá. Jenže s přibývající stopáží
dobře rozjetá komedie vážní, až se dostane do vod čistého dramatu. Režisér sice
ještě na závěr ukončil knězovu zpověď a využil ji k závěrečnému gagu, ale
to v mých očích komedii nezachrání. Mohutné ovace publika mne málem
vyděsily a začal jsem trnout, aby film nevyhrál diváckou cenu (hned následující
den se vážně umístil na průběžném prvním místě). Tak dobrý, aby si ji
zasloužil, mi totiž tento film nepřipadal. (Ale nehodlám tu rozebírat vítězství
Revivalu, který jsem neviděl.)
 |
| El Condor Pasa |
Večer jsem mohl zajít na restaurované Všechny dobré rodáky, soutěžní maďarský Velký sešit (budoucího vítěze hlavní soutěže) nebo norsko-írácké
road movie Než začne padat sníh. Všechno
vypadalo lákavě, ale já jsem nakonec s přihlédnutím k námětu
předchozího filmu zvolil jihokorejské drama El Condor Pasa zařazené do sekce Jiný pohled. Z Velkého sálu jsem vyšel v klidu
s pocitem, že do 19:30 mám dost času, ale pro jistotu jsem vytáhl další
vstupenku, možná jsem zaklel i nahlas a okamžitě zamířil do Kongresového sálu,
protože film měl začínat v 19:00. I tuto projekci uvedl režisér,
v tomto případě Jeon Soo-il. Vypráví o katolickém knězi, který cítí vinu
za smrt malé holčičky. Není to sice on, kdo ji zavraždil, ale jeho vinou se
vracela domů pozdě večer sama. Kněz se snaží se situací vyrovnat spolu
s dívčinou starší, dospělou sestrou, která malé katoličce suplovala před
lety při nehodě zahynuvší rodiče. Film je vyprávěn pomalu, v dlouhých,
pečlivě komponovaných záběrech. Stejně vypadá i dlouhá scéna soulože těchto
dvou smutných hrdinů, což poněkud podkopalo mé přesvědčení, že souložící kněz
je vždycky míněn jako kritika příslušníků církve. Tady to určitě neplatí. Závěr
se odehrává kdesi v Latinské Americe (podle názvu filmu by to mohlo být v
Peru, ale žádné bližší vodítko film neposkytuje) a je to jediná trochu slabší
část tohoto výborného filmu. Takže konečně našla více než třicet let stará
turecká Cesta stejně výborného
zástupce i mezi novými filmy. Druhý ze tří nejlepších filmů, které jsem
v tomto ročníku ve Varech viděl. Na diskuzi s režisérem jsem nicméně
nezůstal, protože se po třetí projekci v řadě důrazně hlásil o slovo můj
močový měchýř a já tedy opustil sál mezi prvními. (Ano, sedm projekcí za den už
je vážně moc i na mě.)
 |
| Prince Avalanche |
Další večerní program opět nabízel mnohá lákadla, například
americký nezávislý film s těžko přeložitelným názvem Ain't Them Bodies Saints nebo nizozemskou tragikomedii Ztráta panenství Evy van End. Já ovšem
zamířil do nafukovacího kina Espace Dorleans, kde ve 22:00 začínal americký Prince Avalanche patřící do sekce Horizonty. Důvod jsem měl poněkud
neobvyklý: před rokem jsem na festivalu navštívil projekci islandského filmu Doprava doleva, a hned další ročník mi
nabízel příležitost srovnání filmu s jeho americkým remakem. Zasazení do
80. let zůstalo, jen bylo ještě konkrétnější (léto 1988). Příběh dvou osamělých
silničářů malujících přerušované čáry na silnici kdesi v pustině mimo
civilizaci byl přenesen z Islandu do Texasu, ale jinak došlo k až
pozoruhodně málo změnám. I když… Pokud se starší z Islanďanů při práci
učil němčinu, dávalo to dokonale smysl. Americké zdůvodnění téhož mi přišlo
mlhavě nepravděpodobné. Takže režisér David Gordon Green evidentně vzal scénář Hafsteinna
Gunnara Sigurðssona, nechal si ho přeložit a provedl pouze drobné kosmetické
úpravy. Pokud byla v něčem americká verze lepší (možná herecké výkony, tedy Paul Rudd a Emile Hirsch, a
kamera), bylo to dáno jedině vyšším americkým rozpočtem (jakkoli byl na
americké poměry stále zanedbatelný). Název rozumně nikdo nepřekládal, neboť
s filmem stejně nemá nic společného. Ale ano, i napodruhé to byl velmi
dobrý film.
 |
| V/H/S/2 |
O půlnoci bylo na výběr mezi dvěma nijak lákavými filmy.
Nizozemská Frankensteinova armáda
lákala na Karla Rodena v roli Viktora Frankensteina, ale jinak tato verze
hororu zasazená do období konce druhé světové války vypadala jako naprostá
béčková blbost. Takže jsem šel do kina Čas, kde o půlnoci začínal další ze
sekce Půlnočních filmů, tentokrát
slyšící na název V/H/S/2. Volné
pokračování jen o rok staršího filmu V/H/S
bylo natočeno v koprodukci USA, Kanady a Indonésie a stavělo na stejném
schématu jako první snímek: série krátkých hororových povídek natáčených přímo
jejich aktéry (populární forma found-footage) spojená dalším zastřešujícím
příběhem, ve kterém si dvojice protagonistů tyto videokazety pouštěla. Takže
evidentně znalost předchozího filmu nebyla zapotřebí. První povídku natočil
Adam Wingard, jediný z režisérů, který se účastnil i prvního dílu. Dá se
říci, že kameru do příběhu měl zasazenu nejintegrálněji (ostatně Simon Barrett
se tu osvědčil jako mnohem lepší scenárista než režisér, viz níže), protože ji
měl hrdina v rámci klinického experimentu voperovanou do hlavy místo oka. Jak
už to v hororech bývá, krátce po operaci začal hrdina vidět i věci, které
by raději neviděl. Epizoda měla docela hutnou atmosféru, několik fungujících
lekaček a trochu žhavého sexu, takže začátek to nebyl marný. Druhý segment měli
na svědomí Edúardo Sánchez a Gregg Hale a jako cyklistu mě docela pobavil.
Hlavní hrdina si na helmu namontoval kameru, zapnul ji, nasadil, nasednul na
bike a vyrazil na projížďku parkem. O něco později zastavil na pomoc podivné
utíkající dívce, a za chvíli už byl zombie i z něho. Takže zombie
s kamerou na helmě v sympaticky krátké a svižné epizodě také pobavil.
Ale nebýt cyklista a nepovažovat zombie za svá oblíbená hororová monstra, asi
bych byl méně shovívavý. Pak přišla nejoriginálněji pojatá část filmu (naštěstí
i nejdelší), kterou měla na svědomí dvojice režisérů Gareth Huw Evans a Timo
Tjahjanto. Ostatně jméno prvního z nich (Velšana žijícího
v Indonésii) mne na tuto projekci nalákalo, jakkoliv bych raději viděl
jeho indonéský akční hit Zátah.
Kamery byly tentokrát v rukou tradičního filmařského štábu, který zavítal
natočit něco ze života tajemné sekty. To se rychle zvrhlo v boj o život,
kde cákaly galony krve, a nechybělo ani efektní (i když bečkovitě laciné)
monstrum. Pak už film začal chcípat. Nejdříve nám Jason Eisener naservíroval
jakýsi rozklepaný zmatek z párty skupinky teenagerů, na kterou zaútočili
jacísi mimozemšťané (nebo co). Kamera byla z legrace přidělána i na psí
obojek, což měly evokovat ty hnědé štětiny před kamerou, které se ovšem za
žádných okolností ani nehnuly. Jinak naprostá blbost bez nápadu. A na konec
dospěl k finále i průběžně vyprávěný spojovák, který měl režijně na
svědomí scenárista dvou epizod z tohoto i předchozího filmu Simon Barrett.
Diváky, kteří v životě neviděli žádný jiný horor, mohl závěr i překvapit.
Nejlepší by bývalo bylo po indonéském krváku odejít a nenechat se otrávit tím
neslaným nemastným nezáživným zbytkem. Dobrou noc, a ať vás zombie koušou celou
noc!
Čtvrtek 4. 7. 2013
 |
| Atropa |
Ve čtvrtek dopoledne jsem opět nevěděl co si vybrat.
Uvažoval jsem o soutěžní polské Papusze,
ale položil jsem si otázku, zda mě zajímá životopis cikánské básnířky, a po
odpovědi začal hledat jinde (nejsem rasista, problém mám spíš s druhou polovinou uvedeného slovního spojení). Byla tu indická romance Cizí oběd či bosenské dokumentární drama Epizoda ze života sběrače železa. Pořád nic. Tak jsem zkusil
zaexperimentovat a vsadit na jméno ruského (převážně) dokumentaristy Sergeje
Loznicy. Tedy projekce šesti krátkých filmů ze sekce Imagina od 10:00 v kině Espace Dorleans. Nejsem žádným
expertem na experimenty, a uvědomoval jsem si, že krátká stopáž umožňuje jejich
autorům být mnohem extrémnější, ale ať mám ten festival trochu pestřejší. Už
úvodní devítiminutový film Potom je černá českého režiséra Viktora Takáče začal sál vyprazdňovat. Na co si ti
lidé mysleli, že přišli? Po filmečku byla diskuze s režisérem, který se
tímto filmem dle vlastních slov pokusil definovat černou barvu. K tomu mu
sloužily záběry nočního bourání cirkusových stanů doprovázených pouze
kontaktním ruchem. Docela dlouhých devět minut. Pak následoval osmiminutový
americký film V bolesti a verších a drancujících arabeskách režiséra Davida Gattena. Film zcela bez zvukové
stopy (byť v nafukovacím kině Espace Dorleans nikdy nemůže být úplné
ticho) prudce střídal záběry psaného textu (něco o vědci ze 17. století Robertu
Boyleovi) s jakýmisi makrozáběry. Nechápu, nerozumím. Pomóc! Na tomhle byl
pro mne fakt zajímavý jen název, ale nejhorší jsem měl za sebou. Po dalším
českém devítiminutovém filmečku Povídání o umění také následovala diskuze s jeho režisérem, Romanem Štětinou.
Slyšeli jsme rozhovor s Rudolfem Hrušínským, který s ním vedl jeho
stejnojmenný vnuk. K tomu se stejný text objevoval uprostřed černého
plátna. Pak následoval černobílý záběr dotyčného herce pouštějícího magnetofon
a poslouchajícího píseň Bridge over Troubled Water od dua Simon and Garfunkel. Tohle už bylo lepší. Rozhovor
režisér přestříhal podle svých představ a uvedenou písní nahradil původní
zvukovou stopu, kterou tvořila jakási píseň z divadla Semafor. Takto se
dává starým záznamům nový obsah. Následoval nejdelší z filmů této
projekce, dílo německého filmaře Petera Conrada Beyera jménem Atropa, se stopáží 28 minut přesahující
délku všech tří předchozích filmečků dohromady. Film se zabývá tradicí
šamanismu a i v konkurenci ostatních filmů této sekce mi připadá
nejobtížněji popsatelný. A jsem si jistý, že také nejvíce vyprázdnil náš
nafukovací kinosál. Film začínal od pomalých klidných záběrů a vrcholil jejich
bleskovým střihem extrémní rychlostí. Řadu záběrů režisér přebarvil a možná do
nich autor i něco doanimoval. Já jsem nikdy nezkoušel drogy, takže tohle bylo
asi nejblíž, kdy jsem se dostal ke stavům změněného vědomí či transu.
Hypnotický zážitek, který mi zase potvrdil, že i experiment může být zajímavým
zážitkem nejen pro odborníky, a i kdyby se promítal sám, návštěva projekce už
nebyla ztrátou času. Výjimečný zážitek, po kterém jsem měl problém se přeladit
na desetiminutový animovaný film Viléma Nováka s neoriginálním názvem Oni. Deset minut jsem sledoval
černobílé bytosti animované pouze z kvádrů různých velikostí a trpělivě
čekal, až to skončí. (Jinak v druhé sérii zde promítaných krátkých
experimentů byly další dva české kousky, takže z tohoto pohledu vypadáme
jako velmoc experimentálního filmu. Kam se hrabe Rakousko!) Na závěr přišel
dvacetiminutový Dopis festivalového
harcovníka Sergeje Loznicy. Stejně jako v jeho ostatních dokumentech se
vyprávělo pouze obrazem, Loznica žádný komentář nikdy nepoužívá. Černobílé,
jakoby nezaostřené záběry lidí u jakéhosi starého domu působily podivně
přízračným dojmem. Nedozvěděli jsme se k tomu nic, kdy to bylo, kde to
bylo, co to bylo za lidi, proč se ten film u všech rohatých jmenuje Dopis? Samé
otázky, odpověď žádná. Ale i tak to byl jeden z těch třech vydařenějších
experimentů. Třikrát dobré, třikrát slabé, takže průměr? A existuje vlastně
něco jako průměrný filmový experiment? ;-)
 |
| Duál |
V prvním odpoledním termínu jsem měl vybráno rychle.
Měl jsem sice druhou možnost vidět maďarský soutěžní Velký sešit, nebo jsem mohl zajít na rumunskou Pozici dítěte. Já měl ovšem vyhlédnutu slovinsko-dánskou koprodukci
Duál. Jednak jsem v uplynulých
ročnících míval lepší zkušenost se soutěžní sekcí Na východ od Západu než se soutěží hlavní, ale hlavně jsem tu loni
chtěl vidět debut režiséra Nejce Gazvody Výlet,
který jsem podruhé prošvihl na pražských Dnech evropského filmu, takže jsem se
vypravil aspoň na jeho nový film. Projekci v Lázních III ve 13:30 uvedl
režisér osobně a kromě něho i dva z producentů, kameraman a herečka Nina
Rakovec. Film vypráví o setkání mladé Slovinky Tiny na lublaňském letišti, kde
pracuje jako řidička mikrobusu, se stejně mladou turistkou z Dánska Iben,
jejíž let do Řecka byl právě pro technickou závadu letadla o den odložen. Iben
nejdříve po Tině jen chce, aby ji provezla po Lublani, ale dívky spolu nakonec
stráví více času. Film na pomezí komedie a dramatu nabízí jak velmi vtipné
scény, jako je Tinin pracovní pohovor v bance či dialog obou dívek
v opačných jazycích (Slovinka tedy mluví něčím, co podle ní zní jako
dánština a Dánka dělá totéž se slovinštinou), tak nám odkrývá něco o svých
hrdinkách, na čem většinou moc humorného není. Končí tedy jakýmsi falešným
happy-endem, nejlepším možným dočasným koncem příběhu, který šťastně skončit
nemůže. Základem je citlivě napsaný scénář a dvě sympatické herečky. Zbytek
dotváří kameraman spolu s dánským dívčím duem Monkey Cup Dress, které je
podepsáno pod hudební složkou filmu. Další povedený kousek.
 |
| Doma |
Odpoledne jsem původně chtěl jít na dvě z epizod
dokumentárního seriálu Olivera Stonea Nevyřčené dějiny Spojených států, ale s ohledem na to, že k filmům ze sekce
Na východ od Západu jezdí početné
delegace, čímž se doba projekce natáhne o úvod a případně i diskuzi po filmu,
jsem si nebyl jistý, zda to mohu stihnout. Takže nastal čas pro plán B. Tím se
stala projekce pěti krátkých filmů ze sekce Festival
krátkých filmů Praha uvádí od 16:00 v sálu Espace Dorleans. Promítání
uvedl jediný ze zúčastněných režisérů, Olaf Held. Prvním kouskem byla 25 minut
dlouhá norská Transatlantická trouba režiséra
Hallvara Witza. Jejímu hrdinovi lékař právě oznámil, že mu zbývá šest dní
života. Drsný důchodce sice vede vyhlazovací válku s racky za použití
všech dostupných prostředků, neúspěšně se brání vyfasování svého vlastního
„anděla smrti“, ale hlavně by se chtěl usmířit s bratrem. Ten žije
v Americe a už spolu oba 30 let nemluví. Výborná černá komedie získala na
dotyčném pražském festivalu Cenu diváků a může se chlubit i nominací na Oscara.
Oboje mi přišlo zasloužené. Druhý v pořadí byl sedmiminutový studentský
film Jakuba Kouřila M. O. (možná tam
ta mezera nemá být, ale zvolil jsem variantu z festivalového programu). Je
to pixilovaný příběh osamělé babičky, která si objednala mechanického dědečka,
ale postupně zjišťuje, že soužití s ním má řadu nedostatků. Další velmi
zdařilá miniatura. Třetím příspěvkem byl 26 minut dlouhý německý film Doma od zde přítomného režiséra.
Vypráví o jakémsi venkovanovi, který přišel o práci v místě bydliště a
přestěhoval se tedy do velkoměsta, což mu štěstí ani společenský život
nepřineslo, takže se zase vrátil zpátky. Za co na pražském festivalu kraťasů
získal hlavní cenu poroty, jsem nepochopil, a podle slyšitelných reakcí ani
drtivá většina ostatních diváků v sále. Takže jediný slabší kousek sekce
byl ten nejdelší, za to k němu přijel host. :-/ Náladu mi spravil Oscarem
pro nejlepší krátký film oceněný americký devatenáctiminutový film Sophia a Richie režiséra Shawna
Christensena. Ten se obsadil i do jedné z titulních rolí a hned
v prvním záběru páchal sebevraždu. Do toho se mu ale ozvala jeho sestra,
která s ním už 12 let nemluvila, že nutně potřebuje na jeden den pohlídat
svoji dceru a on je poslední ze všech lidí, které zná, kdo by to mohl udělat.
Richie tedy ukončí sebevražedný pokus a stráví den ve společnosti své neteře,
kterou naposledy viděl krátce poté, co se narodila. Jakkoli nechci shazovat
ostatní kvality filmečku, jeho hlavním vítězstvím je obsazení holčičky se
zvláštním jménem Fatima Ptacek. Bez jejího bezprostředního výkonu by byl film
poloviční a možná by nefungovalo ani báječně praštěné taneční číslo na bowlingu.
Nejlepší střípek této sekce! Posledním v promítacím pořadí byl divácky
vděčný sedmiminutový film Projekt centrifugace mozku německého režiséra Tilla Nowaka. Ten je natočený jako
dokument o vědeckém výzkumu působení atrakcí zábavních parků na lidský mozek.
Takže tu jsou i typické mluvící hlavy s mnoha tituly v zobrazeném
podtitulku, ale pozornost strhávají zejména bizarní atrakce, většinou
odporující hned několika fyzikálním zákonům. Opět výborná zábava. Celková
bilance čtyř výborných a jednoho průměrného kousku opět mluví pro další
sledování výběru krátkých filmů.
 |
| Pole v Anglii |
Večer jsem hodlal jít na britský soutěžní příspěvek Pole v Anglii, takže pro jednou
vynechávám dlouhý seznam filmů, se kterými se tato projekce vylučovala. Podobně
jako u Duálu za to mohla osoba
režiséra, v tomto případě Bena Wheatleyho, jehož dva roky starý Seznam smrti jsem bohužel dosud neviděl.
Druhým z důvodů byla skutečnost, že film rozhodně sliboval neobvyklý
divácký zážitek, ať už to bude dobře nebo ne. Ve 20:00 ve velkém sálu Thermalu projekci
uvedl režisér, který všechny pobavil historkou o tom, že si velmi dobře
pamatuje svoji minulou návštěvu festivalu před dvěma lety. A že si ji pamatuje
i jeho tělo, takže jen přijel do Varů, už měl kocovinu. Předesílám, že mnohým
z diváků ji za chvíli způsobil svým novým filmem uvedeným jen den před
britskou premiérou, která proběhla zároveň v kinech, v televizi i
vydáním na DVD. Černobílý film z období anglické občanské války v 17.
století překvapivě začínal varováním, že obsahuje stroboskopické záběry. Ano,
rozhodně to bude neobvyklý film. Nějak mě nenapadlo dávat pečlivě pozor při
úvodní scéně dezerce, kolik se v ní mihne postav. Většinu filmu režisérovi
stačilo pět postav v historických mundůrech (ke konci navíc tento počet
postupně klesal) a jedno titulní pole. I s úvodní scénou se ale jistě vešel do
jednociferného počtu herců. A pak že historické filmy jsou drahé! Těžko
popsatelný film obsahuje „živé obrazy“ (zastavené scény, ve kterých herci stojí
a nehnutě pózují před kamerou), které vypadají jako něco mezi humorem Monty
Pythonů a Járy Cimrmana. Pak si hrdinové natrhají a uvaří jakési houbičky,
takže dojde na trip se vším všudy. Tento historický film si zkrátka hraje
s očekáváními diváků a žánrově osciluje v široké škále od grotesky až
po horor. Docela úspěšně polarizoval publikum na nadšené fanoušky a roztrpčené
brblaly. Já se hrdě hlásím k první skupině a doplňuji, že je to třetí
z oněch tří nejlepších filmů, co jsem ve Varech viděl.
 |
| Mezičas |
Konec předchozího filmu se kryl se začátky několika dalších.
Pak tu bylo několik filmů, po kterých už bych zase nestihl půlnoční projekci, například
norský Útěk – akční film zasazený do
středověku. Vlastně mi zbyly jen dva filmy zařazené do sekce Jiný pohled: italský Mezičas uvedený na festivalu
v Benátkách a nizozemský Nahoře je ticho uvedený na festivalu v Berlíně. Už jsem byl zralý na házení si
korunou, ale nakonec jsem se rozhoupal i bez toho a potřetí tento den zamířil
do nafukovacího sálu Espace Dorleans, kde ve 22:00 začínal celovečerní debut
italského režiséra Leonarda Di Costanza. Jeho hrdinou je chudý mladík, který se
stejně jako jeho otec živí pouličním prodejem limonády. Jenže zdejší
(neapolský) gang po něm chce „službičku“, kterou si nedovolí odmítnout.
Pohlídat jednu dívku, než se kápové rozhodnou, co s ní bude. Takže tu po
rychlém úvodu máme zase skoro na celý film pouhé dva herce, byť tentokrát
v překvapivě rozlehlém městském prostoru (opravdu jsou v Neapoli
takto rozsáhlé neobydlené prostory?). Až ke konci se dozvídáme, co dívka provedla,
takže opravdu sledujeme jen mezičas dvou lidí uzavřených proti své vůli ve
společném prostoru, přičemž ani jeden z nich netuší, jaká bude dívčina
budoucnost. Té i dojde, že útěkem odtud by nic nevyřešila, a možnost
k němu, která se jí naskytne, nevyužije. Nebylo to špatné, ale za co to v
benátské soutěžní sekci Horizonty dostalo sedm ocenění, je nad mé chápání.
 |
| Dredd |
O půlnoci se hrála americká bláznivá hororová komedie o
hrdinovi, kterého posedl rektální démon, jménem Milo. Raději jsem zamířil do kina Čas, kde ve stejnou dobu sekce Půlnočních filmů nabízela akční řežbu Dredd natočenou v koprodukci Velké
Británie, USA, Indie a Jihoafrické republiky. Kdysi jsem i já četl krátké
komiksové příběhy se Soudcem Dreddem, takže mě pak také naprosto zklamalo, jak
dopadla jejich nudná filmová adaptace v polovině 90. let. Aktuální reparát
ovšem má úplně odlišné reference. Trochu mě zarazilo, když jsem před vstupem do
sálu vyfasoval 3D brýle. Ach jo, už zase? Před rokem jsem tu ve 3D zažil pokus
o horor s dlouhým názvem Dracula Daria Argenta, a větší blbost jsem na plátně už dlouho neviděl… No nic,
hurá do sálu, brýle nasadit a jedeme. Režisér Pete Travis je buď fanouškem
předlohy, nebo mu někdo vysvětlil, o čem to je. Takže Karl Urban v titulní
roli opravdu nesundá helmu z hlavy a po celý film jsou z něho vidět
pouze ústa a brada. Je to drsňák beze stopy smyslu pro humor (právě proto vyzní
některé jeho repliky jako hlášky, i když on je trousí smrtelně vážně), možná
trochu méně fašista než v předloze a semtam i někoho nechá žít. Komiksová předloha
neváhala člověku ustřelit nohy za přecházení na červenou a zcela vážně brala i
vánoční pronásledování sobího spřežení Santy Clause kvůli nepovolenému narušení
vzdušného prostoru. Filmový Dredd nechá pár méně nebezpečných grázlíků klidně
běžet. Ohledně děje podezírám britského scenáristu Alexe Garlanda z toho,
že vytvořil neoficiální remake indonéského Zátahu. Ten sleduje speciální
policejní komando, které se probíjí činžákem na předměstí Jakarty, přičemž jeho
majitel vyhlásil, že kdo mu pomůže policisty zabít, bude do smrti bydlet, aniž
by musel platit nájemné. Dredd jde do mrakodrapu ovládaného drogovým gangem
pouze v doprovodu jedné adeptky na funkci Soudce, ale zbytek dějového
schématu zůstává stejný (tedy až na tu omáčku s nájemným). Olivia Thirlby
s blond přelivem sice vypadá divně, ale třeba to byl záměr. Helmu nenosí,
protože má jisté telepatické schopnosti, kterým tato pokrývka hlavy nesvědčí.
Proti nim stojí nelítostná hlava klanu v podání Leny Headey a většina
obyvatel po chvíli od okolního světa uzavřené stavby. Tento film je dokonalý
výplach, po kterém v mozku nezbydou usazená žádná festivalová dramata. Ode
mne dostává i zvláštní uznání za nejplacatější 3D, které jsem kdy viděl.
Prostorový dojem se dá popsat asi tak, že jsem měl pocit, že plátno je o pár
metrů blíž. Opravdu 3D byly snad jen hlavní titulky.
Pátek 5. 7. 2013
 |
| Otcův dům |
Původně jsem plánoval v pátek ráno sbalit stan a rovnou
vyrazit na cestu k domovu, abych odpoledne zase mohl jít do práce.
Festivaloví dramaturgové mi ovšem přichystali ještě překvapení v podobě
projekce jednoho nepříliš dlouhého filmu v nezvykle časnou hodinu. Těžko
říci za jakých důvodů, ale po celý festival začínaly první ranní projekce
v 9:00, pouze poslední dva dny byl na programu jeden film už v 8:30.
Akreditace na čtyři dny neexistuje, takže jsem měl pětidenní, proč toho tedy
ještě nevyužít? V Kongresovém sálu tak brzy ráno začínal rakouský film Otcův dům zařazený do sekce Hlavní program – mimo soutěž.
Scenárista, režisér a producent v jedné osobě Ludwig Wüst si opět vystačil
pouze se dvěma postavami. Na festivalu mě mohlo překvapit cokoliv jiného, ale
tohle je prostě něco, co je vlastní málem každému druhému filmu. Muž a žena ve
středních letech se sejdou, chvíli jedou jeho autem a pak prohlížejí titulní
nemovitost. Většinu času zabírají běžné dialogy dvou lidí, kteří se léta
neviděli. Pak muž ženě vysvětlí, že už sem víckrát nepojede, nechá jí klíč od domu,
kde kdysi žili jeho rodiče, a odjede. Průměrným filmem jsem zahájil, průměrným
filmem končím (i když tohle bylo o něco lepší než německý Houston), na tuto záhadnou sekci si budu muset pro příště dávat
pozor.
P.S.
 |
| Cesta do pravěku |
Na 48. ročníku MFF Karlovy Vary jsem stihl navštívit 23
projekcí. Což je na takového magora na čísla, jako jsem já, stav, se kterým by
něco udělal, kdyby mohl. A příležitostí byly Oficiální ozvěny karlovarského filmového festivalu, které se
tradičně konají v pražských kinech Světozor o Aero. Ty zajímavější filmy
se ovšem hrály pouze v pozdních večerních hodinách, kdy bych se už
nedostal domů prostředky hromadné dopravy. Odpoledne se hrály skoro jen různé
distribuční předpremiéry. Nakonec jsem si našel favorita v karlovarské
sekci Návraty k pramenům, které
jsem stejně letos věnoval nebývale velký prostor ve svém festivalovém pobíhání
mezi kinosály. V malém sálu pražského Světozoru jsem si tedy jako 24.
projekci přidal Cestu do pravěku
Karla Zemana. Marně jsem si zkoušel vzpomenout, zda jsem ji jako dítě viděl
v kině, nebo zda ji znám pouze z televize. Jistě, paleontologové za
to více než půlstoletí dospěli k mnoha poznatkům, které už moc nepasují
k naučné části tohoto filmu. Zemanovo klukovské dobrodružství ovšem
funguje i tak. Totéž platí i o trikové stránce filmu, která má kouzlo, na jaké
mohou filmy z počátku současné CGI éry zapomenout. Nemá smysl film
hodnotit. Kdybych tuto klasiku neměl rád, tak bych na ni nejel za více než
dvounásobné vstupné, než už léta drží karlovarský festival. Příklonem
k archivním filmům bych měl mít blíže k uherskohradišťské Letní filmové škole, ale na tuto akci
jsem si zatím dovolenou nikdy nevzal. Třeba to také jednou přijde…
.svg/550px-Hispanic_America_(orthographic_projection).svg.png)
