Ohlédnutí za rokem 2017

Rok 2017 zpětně moc pozitiv nepřinesl. Snad jen průměrný čistý příjem mi stoupl o 6%. Bohužel to bylo způsobeno do značné míry tím, že jsem celé léto strávil v práci. Z Karlových Varů jsem musel odjet o den dříve a vrcholem bylo září, ve kterém jsem měl volno přesně jeden den (ano, dvacátého osmého). Takže červencová a zářijová výplata sice byly nejvyšší za celý rok, ale už jsem si připadal dost vycucnutý a jel jsem tak nějak na automat. Možná to už vzhledem k mému zaměstnání fakt odporovalo požadavkům bezpečnosti provozu na železnici.

I tudy vede běžecká trasa City Run Jičín

Sportoval jsem mírně v zimě, už tak nějak tradiční dvacítka lekcí spinningu, pak už jen na jaře, a v létě to najednou chcíplo. Běhat jsem začal v závěru března, ale jarní počasí bylo dost hnusné, takže trochu pravidelnější to začalo být až od 9. května (a to jsem vyběhl teprve popáté toho roku). 27. května jsem se zúčastnil třetího ročníku City Run Jičín a můj čas v běhu na deset kilometrů byl o dvě minuty horší než v roce 2016. Jasná matematika: + minuta za pouhých pár týdnů tréninku běhání, + minuta za mnohem teplejší počasí (a ještě jsem si jako blbec nevzal sluneční brýle, takže jsem v některých úsecích mžoural jen pár kroků před sebe L). Zase se ukázalo, že jako běžec jsem absolutně průměrný: můj čas byl 20 minut za nejrychlejším a 20 minut před nejpomalejším účastníkem závodu. Moje běhání skončilo náhle a bez předchozího varování 24. srpna. Vyběhal jsem si totiž plantární fasciitidu, díky čemuž jsem zjistil, že mám patní ostruhu. Takže místo běhání objednat na ortopedii a pak docházet na rehabilitace. Pár týdnů jsem se spíš belhal, než docházel.

Podobně pomalu jsem se rozjížděl na kole. Z výše zmíněných důvodů ohledně počasí jsem se byl 

Vyjížďka 28. září

projet jen dvakrát v dubnu, třikrát v květnu (to zase mělo přednost běhání), šestkrát v červnu, dvakrát v červenci, pětkrát v srpnu a jednou v září (ano, dvacátého osmého). S bolavou levou patou se sice na kole jezdit dalo, ale zase jsem byl pořád v práci, až to moji chuť vyrazit se odpoledne projet úplně umrtvilo. Navíc léto skončilo s koncem srpna a od prvního září byl venku hnusný podzim, kdy mě to na kolo vůbec netáhlo. 28. září jsem při své poslední vyjížďce ujel pouhých 40,8 km, protože jsem si špatně zorganizoval čas a vyrazil příliš pozdě. Jelikož jsem za celý rok najezdil pouhých 1041 km, tak je to vlastně přesně ta cifra přes tisícovku. J Takže jsem nakonec usoudil, že jsem toho najezdil tak málo, že kolo nemá nárok na žádnou zimní prohlídku v servisu a trochu jsem ušetřil. Všechno špatné je pro něco dobré. :-/

Nad Luhačovicemi / Pozlovicemi

Zaměstnavatel mě nakonec poslal na něco, čemu říká „kondiční ozdravný pobyt“ do lázní Luhačovice. No hurá, no konečně, a tak dál, ale jel jsem 30. listopadu a do cíle jsem dorazil za vydatného sněžení. Sníh a náledí víceméně vydržely až do poslední noci z 10. na 11. prosinec. Toho dne jsme odjížděli a za okny rychlíku se všechno jarně zelenalo. Hotel Niva je na kopci v obci Pozlovice, takže jen sejít dolů do Luhačovic bylo občas, když ne o život, tak aspoň o úraz. A to jsem se poctivě snažil chodit denně ven. Ovšem delší procházky než obejití nedaleké přehrady z toho nebyly. Jiný pohyb jsem tam víceméně neměl (tři lekce tělocviku v bazénu skoro nestojí za zmínku), ale vařili nám dobře a porce byly vydatné. Takže výsledek kondičního ozdravného pobytu byl snadno měřitelný: + 2 kg živé váhy. A teď aby s tím člověk před Vánoci začal něco dělat…

Tak snad to v roce 2018 bude lepší!

Jak jsem volil... televizi

Televizor Sharp Aquos LC-46DH77E jsem si koupil v roce 2009 a bylo to mé největší internetové nákupní dobrodružství. Doprava z Paříže sice tehdy vyšla na 1.862 Kč, ale i tak jsem výrazně ušetřil oproti nákupu téhož modelu v ČR. A reklamaci jsem naštěstí nikdy nemusel řešit. Dosud fungoval k mé plné spokojenosti, ale přece jen máme rok 2018 a za těch devět let šel vývoj mílovými kroky kupředu. Televizory jsou dnes chytré, úsporné, připravené na novou normu DVB-T2 ve standardu H.265 (HEVC), mají ultra vysoké rozlišení (UHD), většinou jsou vybavené i satelitním přijímačem, schopné nahrávat a přehrávat soubory z připojených pamětí USB... A pokud jsem si chtěl koupit novou televizi právě letos, dávalo mi smysl to stihnout ještě před začátkem Olympiády.

 

Sharp a spol. na jaře 2010

A tak jsem se pustil do procházení mnoha zákrut současné televizní nabídky. Věděl jsem přitom, že se finančně musím držet při zemi. Na televizi koukám asi ze 2,5 metrů. Tomu odpovídá zhruba úhlopříčka 55 až 58 palců (139 až 146 cm) pro sledování obrazu ve vysokém rozlišení. Pro potřeby obrazu v UHD se dostávám až do oblasti finančního nedohledna. Přesto dnes téměř všechny trochu lépe vybavené modely televizorů disponují právě UHD rozlišením, takže jsem ho bral za dané.

Co se tedy za rozumnou cenu nabízelo? Televizory s úhlopříčkou 55“ od značek jako JVC, Hitachi či Sencor. Mírně jsem favorizoval JVC, která standardně nabízí 42-měsíční záruku a servis u zákazníka doma. Jenže v dnešním globalizovaném světě už to dávno není ona původní japonská kvalita. Televizory značek JVC, Hitachi, Toshiba, Finlux a mnoha dalších totiž vyrábí turecká firma Vestel, která prostě skupuje zvučné značky výrobců, kteří už vlastní produkci televizorů zabalili. Další možností bylo přesunout se k úhlopříčce 49“ (123 cm) a dostat se k výrobkům tradičních značek typu LG, Samsung a dalších. Ostatně by to bylo o tři palce více, než jsem měl (ale vzhledem k zmiňovanému UHD rozlišení mi ten nárůst přišel malý a změna by mohla být spíše k horšímu). Nakonec jsem se rozhodl podívat až k cenovkám blížícím se ke dvaceti tisícům, kde už by se dal najít nějaký hůře vybavený Philips, Panasonic či výše jmenovaní Korejci.

Ale pak se ozvala mamka, že mi na novou televizi přidá. Ha, všechno zahodit a pokročit o patro výš. Mé volební dilema tak nakonec příznačně vrcholilo v pátek 12. a sobotu 13. ledna. A musím přiznat, že volba prezidenta proti tomu byla brnkačka. Tam stejně nebylo z čeho vybírat. Abych to zkrátil, nakonec jsem se dostal ke dvěma modelům značky LG, které se daly koupit za zhruba 29 tisíc korun, a při stejném výrobci, ceně i úhlopříčce už sotva mohly být odlišnější.

LG 55SJ810V je UHD LED televizor s bočním podsvícením, zatímco LG 55EG9A7V je Full HD OLED televizor. Pro méně technicky zběhlé bych to měl asi vysvětlit. UHD znamená, že obrazovka má fyzické rozlišení 3840 x 2160 bodů, zatímco jeho předchůdce Full HD disponuje pouze rozlišením 1920 x 1080 bodů. LED znamená podsvícení obrazových bodů LED diodami, zatímco OLED je úplně jiná technologie, jejíž principy bych si tu netroufl rozebírat. Mezi její výhody patří neexistence podsvícení (rozsvěcují se samotné obrazové body), díky čemuž mohou být OLED displeje velmi tenké a hlavně na nich pak je černá opravdu černá, ne šedá jako na tradičních LCD či LED modelech, kde i pod černou stále prosvítá to zmiňované podsvícení. Mezi nevýhody patří cena (výroba těchto displejů je technicky mnohem náročnější) a životnost (ale ta už je na hodnotách, ze kterých si nehodlám dělat vrásky). Specifickou kategorií je spotřeba, jejíž hodnoty jsou zřejmě zprůměrované či vypočítané. Převážně černý obraz totiž znamená výrazně nižší spotřebu než převážně světlý obraz. Ale v globálu bude spotřeba OLED vyšší (u výše porovnávaných modelů LG uvádí spotřebu 78 W u LED modelu a 111 W u OLED; pro srovnání: můj letitý Sharp měl na štítku hodnotu 220 W). Co se týče technologie, bral bych tedy rozhodně OLED.

Jenže kupovat v roce 2018 „jen“ Full HD televizor? Tak se nad tím zamyslím. Zatímco HD vysílání už se u nás pomalu stalo realitou, UHD vysílání podle všeho není v době životnosti právě kupovaného televizoru pravděpodobné. Zatím ho nabízejí pouze disky UHD Blu-ray. Cena takového disku startuje na 799 Kč (i když na mnoha místech se dají koupit levněji). Výběr titulů je zatím stále žalostný, a skoro všechny mám doma na Blu-ray discích (s výjimkou asi pěti novinek typu Dunkerk či Válka o planetu opic). Takže bych si za velké peníze mohl znovu koupit Mafiány, Blade Runnera a další klasiky. Navíc jsou (zatím?) všechny prodávány v kombu s klasickým Blu-rayem (tedy bych si vždy kupoval i tu verzi, co už vlastním). K jejich přehrání je samozřejmě potřeba UHD Blu-ray přehrávač (to máme zhruba 7 tisíc Kč). K přenosu obsahu disku z přehrávače do televizoru je samozřejmě nutné pořídit kabel HDMI s dostatečnou datovou propustností (dle značky klidně i přes 2 tisíce Kč). A ten kabel vede přes AV přijímač (kabely jsou tedy potřeba dva), a obávám se, že by bylo třeba vyměnit i ten (řekněme 11 tisíc Kč). Docela se ty náklady kumulují, co? Řekněme, že si to všechno pořídím – co z toho budu mít? Jednou, dvakrát ročně si pustím film v UHD. Přesunu kvůli tomu sedačku o metr blíže k televizoru, abych byl ve vhodné pozorovací vzdálenosti pro sledování obrazu v ultra vysokém rozlišení, a nastavím na nové sledovací místo prostorový zvuk z 5.1 sestavy reproduktorů? Sotva. Takže přínos ultra vysokého rozlišení hodím za hlavu a zbyde mi jen přínos HDR (vysoce dynamický rozsah zobrazení). HDR je sice možná větším přínosem současné 4K mánie než samotné rozlišení, ale už z toho jak jsem to podal, je asi jasné, že se mi zdá, že náklady jsou tak vysoké, že mi to (zatím) nedává smysl.

Jediným producentem televizních OLED displejů je firma LG. Ta je dodává dalším výrobcům (Panasonic, Philips, Sony… až po Loewe či Bang & Olufsen), kteří už si vyrobí televizní skříň a hlavně obslužný software. Velikost startuje na 55“ (139 cm) a rozlišení je vždy UHD. Jedinou výjimkou je právě ten pětapadesátipalcový panel v rozlišení Full HD, který si ovšem LG nechalo pro sebe a aktuálně ho montuje do jediného modelu se složitým označením LG 55EG9A7V. Takže na dnešním přeplněném televizním trhu je to vlastně taková rarita – televizor, který na trhu nemá jediného přímého konkurenta. A na to já slyším, už jsem si na prošlapávače slepých uliček hrál několikrát, takže jsem do toho šel i tentokrát.

Za 28.990 Kč zakoupeno v jičínském Expertu, k tomu poplatek za likvidaci historického elektrozařízení 203,36 Kč (ano, podle stávající legislativy si platíme při nákupu elektrospotřebiče jeho budoucí recyklaci), 2.999 Kč prodloužená záruka na pět let a 149 Kč za dopravu domů včetně odvozu starého Sharpa. Olympiáda může začít!

Češi, do toho!

Koncertní zbytek roku 2017

Odkaz na první díl textu

Holanďané zvládají i českou diakritiku!

V sobotu, kdy se v Jičíně na Čeřovce koná festival Propadák, mívám tradičně denní. Stejně tak tomu bylo i 10. června. Po celém městě vyvěšené plakáty ovšem slibovaly kapelu Death Alley z Holandska, takže jsem si to pro jistotu ověřil na webu, a večer po práci vyrazil právě na jejich set. Čtveřice Death Alley zvučila proklatě dlouho, jakoby neviděla, že má hrát pro z nadpoloviční většiny zpité osazenstvo, které na Čeřovce už strávilo skoro celý den s tím, že vstupné je zdarma, tak ty peníze aspoň propije. Pak rozjeli svůj proto-metal vycházející z kořenů typu Black Sabbath, Blue Öyster Cult, Motörhead a dalších pionýrů žánru. Docela dobré, ale ne zrovna můj hrnek čaje. Propadák je sice od základů zcela specifická akce, ale letos to dotáhl na další level. Po Holanďanech totiž přišla ještě jedna pokapela, tedy soubor, který na zmíněných plakátech nefiguroval vůbec. Jenže to byla trutnovská Exorcizphobia, tedy výstavní domácí thrash metal. Tomáš Skořepa je sice postavou malý, ale jako zpívající kytarista tuhle smečku táhne hlavně on, a byl to poctivý náklep. Na Holanďany jsem víceméně zapomněl, trutnovští následovníci stylu z Bay Area mi je úplně vymazali z hlavy. Po Catastrofy z předchozího ročníku to vypadá, jakoby se z thrashe na závěr stávala tradice. Proč ne? O týden později v rámci jičínského food festivalu hráli místní Wooden Ships, ale já jsem byl v práci. 21. června se konal tradiční jičínský svátek hudby, kam tentokrát přijeli třeba havířovští Postcards From Arkham (a hráli hned dva sety, první v nedaleké Železnici), ale já jsem byl v práci. A to měl být tak nějak refrén pro skoro celé léto… L

Jablonec, Olomouc, zvláštní volba

Po třech měsících strávených téměř pořád v práci jsem využil hned prvního volna a vyrazil do Jablonce nad Nisou, kde se v klubu Na Rampě měla v úterý 3. října ve 20 hodin objevit bluesrocková skupina Pristine z norského města Tromsø. To jsou styloví souputníci švédských Blues Pills, takže vlastně navazuji na text z letošního března. Od roku 2011 nahráli čtyři alba a moc se s tím nepářou. Minulé Reboot vyšlo vloni v lednu a letos v lednu už zase nakráčeli do studia, kde nahráli aktuální album Ninja. A z těchto dvou alb byl zhruba půl na půl složen koncertní setlist, doplněný trojicí skladeb z druhého alba No Regret, na debut Detoxing se nedostalo. Koncert podle očekávání nezačal načas, ale to jsem ani nečekal, ale ani jsem ještě nekoukal nervózně po hodinkách. Kapela začala písní The Rebel Song z aktuálního alba, což je podle mne trochu nečekaná volba pro koncertní otvírák, ale jinak dobý song. Hned po něm si kytarista Espen Elverum Jakobsen střihl krátké sólo. S těmi slunečními brýlemi a dozadu ulízlými vlasy mi často připadal jako nějaká postava z filmu Akiho Kaurismäkiho (tím nemyslím Leningradské kovboje, Aki má nějaké hudebníky snad v každém filmu). Pak následovala svižná vypalovačka California a hned další píseň ukázala, že se kytarista zbytečně necpe do popředí, protože následující All of My Love stála na výrazné baskytaře, kterou třímal v rukou Åsmund Wilter Kildal Eriksson. Zezadu kapelu poháněl příležitostný bubeník Kim Karlsen, který s kapelou nahrál její první dvě alba (nebo je to možná navrátilec). Z alb jsou slyšet i hammondy či klávesy, ale kapela se bez nich naživo obejde, takže snad vždycky vystupují ve čtyřech. Tudíž bych se mohl dostat k autorce veškeré hudby i textů a majitelce červených vlasů, která třímá mikrofon. Heidi Solheim (podobně jako Elin z Blues Pills) běhala po pódiu bosa a občas ke zpěvu přidala tamburínu. Výborně vyzněla píseň Don't Save My Soul, na kterou bubeník a basák opustili pódium a zpěvačka s kytaristou předvedli, že se zatraceně dobrý bluesrock dá hrát i ve dvou. Za nejsilnější píseň bych ovšem označil titulku druhého alba No Regret. Už v albové verzi má přes osm minut a naživo se sotvakdy vejde pod deset. Začíná pomalu, pak se rozjede, a pak se její dynamika ještě několikrát změní. V Jablonci ji kytarista Espen zakončil tak pomalým a tichým sólem, že nikdo v sále ani nedutal (a možná jsem mohl slyšet i vlastní dech). Závěr setu obstarala píseň Derek, při které Heidi zabavila bubeníkovi jednu paličku a mlátila s ní do kravského zvonu. Po krátké pauze se čtveřice vrátila a přidala píseň Carry Your Own Weight a krátkou vypalovačkou Bootie Call to opravdu zakončila. U stánku s merchandisingem se rychle vytvořila fronta. CD za 250, trička za 300 (jen aktuální s Ninjou za 350), ale většina kupujících brala vinyly, a to převážně rovnou všechny čtyři. Tenhle trend tedy frčí, a pomalu si začínám připadat jako stařešina, uvízlý v digitální době. ;-) Kompletní kapela už byla zpátky v sále, fotila se s fanoušky a podepisovala se na obaly vinylů i cédéček. Žádný sběratel nikdy nebudu, ale také jsem si je nechal zvěčnit. Nakonec tedy mohu poznamenat, že kapely Pristine a Blues Pills pojí stejný žánr a výborné zpěvačky, ale zbytek si obě kapely dělají po svém a záměna nehrozí. A tak je to nejlepší.

O den později se v Ostravě konal koncert v rámci „Female Metal Voices Tour“, kde vystupovaly španělská Antalgia, irský Xerosun, norská Sirenia a kanadské kapely The Birthday Massacre a The Agonist. Sice z těch pěti kapel tři neznám, ale i tak mi to přišlo lákavé, ale čtvrteční denní směny už jsem se opět zbavit nedokázal, takže jsem si přejíždění z akce na akci přes půl republiky nevyzkoušel. V práci jsem byl i v pátek 13. října, kdy spolek Péče o duševní zdraví – středisko Jičín pořádal na oslavu světového dne duševního zdraví akci jménem Hudba – radost pro duši. Ale její druhá část začínala až v 19 hodin v jičínském K–klubu, což jsem stíhal. Jičínská kapela Bludy se na akci hodila svým názvem (a ochotou zahrát zadarmo). Jelikož kapela v posledních letech spíš hibernuje, a když jednou za čas někde koncertuje, jsem nejspíš v práci, tak jsem na ně zase s radostí vyrazil. V 19 hodin se sice teprve začalo zvučit, ale vlastně jsem ani nečekal, že by akce začala včas. Bludy měly nového basáka, ale to mělo na jejich zvuk minimální vliv. Jako obvykle se hrály hlavně nové písně, Bludy se za svou minulostí moc neohlížejí.

Na Dušičky, tedy ve čtvrtek 2. listopadu, jsem byl zase udělat něco pro svou duši na koncertu nazvaném Rock for Soul v pražském divadle Hybernia. Víceméně jsem moc netušil, co mě čeká, ale nalákala mne jména zpěváků Joea Lynn Turnera a Kamila Střihavky. Večerem jako moderátor provázel římskokatolický kněz Zbigniew Czendlik, který působí v Čechách od roku 1992. První píseň The Parliament of Souls mě trochu vyděsila, protože k ní nastoupila pětice zpěváků a zpěvaček, před na pozadí běžícím videoklipem. Je to playback všechno, nebo opravdu zpívají? Takhle jsem si avizované použití speciálních videoprojekcí nepředstavoval. Farář byl na pódiu každou chvíli, minimálně vždy, kdy se střídali účinkující. Prvním byl řecký zpěvák George Gakis, který zazpíval píseň Soldier of Fortune od Deep Purple (to je ta, co ji u nás každý zná s českým textem Jiřího Schelingera jako Šípkovou Růženku). Další pořadí účinkujících už je bez záruky. Dvě písně zapěl Joe Lynn Turner s akustickou kytarou, ale toho si nechám až nakonec. Zazpívala nám Afroameričanka Juwana Jenkins, žijící v Praze od roku 1998, která odmítla mluvit česky a její angličtinu v dialogu s Polákem, tlumočila do češtiny překladatelka. To jsme tedy měli gospel (nebo něco takového). Dalším naturalizovaným cizincem byl britský (matka Irka, otec Američan) písničkář s akustickou kytarou Justin Lavash. Ten dorazil do Prahy už v roce 1991 a na mých sympatiích stoupl už tím, že odmítl dělat rozhovor s naším polským moderátorem. Hraje pořád na kytaru, kterou mu kdysi darovala maminka. Našince zastupoval zpívající pianista Roman Dragoun, známý z účinkování ve skupinách Progres 2, Futurum, Stromboli a dalších. O dost mladší česká zpěvačka Martina Bárta pro změnu od roku 2011 žije v Berlíně. To se pak nedivím, že letos zastupovala Českou republiku na euro-estrádě jménem Eurovision Song Contest v Kyjevě. Na piano ji doprovázela sestra Kristina Bárta. Na té šaškárně v Kyjevě přirozeně neměla nejmenší šanci, tam vyhrávají Lordi, či vousaté zpěvačky, tam bych tedy měl podstatně větší šanci i já, jelikož aspoň prokazatelně neumím zpívat. Jinak všechna čest, zpívala výborně, a já to s jazzem zrovna nepřeháním. Pomalu jsem dospěl k závěru prvního dějství, které obstaral Kamil Střihavka. Kromě vlastních písní Konečně doma a možná zbytečně natažené Když se snáší déšť zabodoval zřejmě doživotní muzikálový Ježíš Kristus tím, když si tak trochu splnil sen a zazpíval si z téhož díla Jidáše. A konečně to mělo rockový drajv a šťávu, jinak byl rock z názvu akce dosud víceméně nepřítomen. Avizovaná dvacetiminutová přestávka (aby si také vydělali na barech) se protáhla spíš na půl hodiny. Po přestávce nastoupil a cappella sextet Skety. Tři zpěváci a tři zpěvačky si vystačili bez nástrojů, což se zase tak nelišilo od první poloviny koncertního programu. Druhou písní mě celkem pobavili, když do vánoční koledy začali rapovat, konečně to znělo trochu současně a originálně. Vrátil se George Gakis a spolu se zpěvákem skupiny Silverback Pinem zazpívali Nothing Else Matters od Metalliky. Zřejmě jedinou píseň metalové kapely obecně přijímanou i nemetalovým publikem. A skupina Silverback tu vystupovala i jako samostatné těleso, a rozhodně má něco do sebe. Byli tu sice z protekce (jejich střídavě klávesák a kytarista Berry byl jedním z pořadatelů celé akce), ale minimálně kvůli už zmíněnému zpěvákovi Pinovi stáli za pozornost, i když zřejmě hrají samé cizí písně. Zahráli nám Midnight Blues bůh ví od koho a pak Come Together od The Beatles. Když se moderátor večera vynořil a začal mluvit plynně polsky, bylo mi jasné, že na řadu se dostala Ewa Farna. Za doprovodu pianisty zazpívala tři písně, pamatuji si názvy La la laj a Ticho. Klidně přiznávám, že mě ani jedna z písní ničím nezaujala, ale daly se vydržet. Zatím nejmenovaným, zato průběžně přicházejícím a odcházejícím uskupením bylo dámské smyčcové kvarteto Nobles. Metallica by bez nich byla poloviční, ale jejich čas přišel i v závěrečném setu. Joe Lynn Turner toho za svou čtyřicetiletou hudební kariéru stihl hodně, ale nejvíce lidí má jeho hlas spojený se skupinami Rainbow a Deep Purple. To druhé mi přijde trochu paradoxní (byť to pro průběh večera bylo určující), protože členem kapely byl od roku 1989 do roku 1992 a jeho hlas tak zní jen na jediném studiovém albu. Tím je Slaves and Masters z roku 1990, ze kterého Joe začal procítěnou Love Conquers All (slyšíte ty smyčce?). Doprovázeli ho členové kapely Silverback. Pak se Joe zeptal, jestli známe Steppenwolf. Asi jednu písničku, chtělo se mi odpovědět. Ano, stále jsem ještě nepochopil dramaturgii večera, protože samozřejmě spustili Born to Be Wild. Pak došlo na další párplovky Black Night a Hush. Během Hallelujah se přišli rozloučit Juwana, Justin a Martina. A na samotný závěr samozřejmě Smoke on the Water, to už jsem čekal i já. Klanět se přišli skoro všichni (jen Kamil už byl zřejmě doma). Konec tedy přišel asi po čtyřech hodinách od začátku. Duchovní večírek pro stárnoucí rockery se marně snažil zaujmout mladší publikum (na to tři písně od Ewy nestačily), ale nakonec toho za poslech stálo víc než jen očekávaní Joe a Kamil. Ale já si na podobné akce ještě pořád připadám příliš mladý.

Začátkem prosince jsem pro změnu dělal lázeňského šviháka v Luhačovicích, takže seznam nestihnutých koncertů klidně můžu zakončit vánoční Tarjou. Bude to v roce 2018 pokračovat podobně? Uvidím…

52. MFF Karlovy Vary – dojmy a zážitky z mé zkrácené účasti

Přípravná fáze (a změny za pochodu)

Na začátek festivalu jsem si vzal dovolenou, pak mi vycházelo volno. Teoreticky jsem mohl jet domů až v pátek 7. července. Na to by se vyplatil festival pass na celý festival za 1200 Kč. Jenže pak v práci přišla první nemoc a já chytil v onen pátek směnu. Takže nic, koupím si jen pětidenní akreditaci za 850 Kč, na ni uvidím od pátku do úterý, co stihnu, ve středu dopoledne si dám poslední film a pak pojedu domů… Ve středu večer sedím u počítače a čtu si předpověď počasí. Karlovy Vary celý čtvrtek očekávají vydatný déšť, který bude k večeru ustávat. Chce se mi v něčem takovém stavět stan? A co tam pak asi budu dělat po zbytek dne? Takže nic, změna plánu, do Varů pojedu až v pátek ráno – hned prvním vlakem ve 4:17.

Pátek 30. června

Cesta proběhla bez zádrhelů a před jedenáctou jsem ve Varech. Původní plány projekcí na první dva dny: v pátek polský dokument Andrzej Wajda: Akce!, americko-dánský dokument David Lynch: život v umění, indonéský poetický film O čem nemluví, když mluví o lásce, pětice snímků ze sekce Festival krátkých filmů Praha uvádí, americká zahajovací komedie Pěkně blbě a slovensko-české drama Špína (tady se dá říci, že sudé projekce jsem opravdu chtěl vidět, a liché před ně vycházely) a v sobotu polské koprodukční drama Představ si, japonský Život milostnice Oharu, americký western Stopaři, polské drama Popel a démant, brazilská romance V jeho očích a možná i britská černá komedie Dvojitý rande. Ale za prvé, tučná léta skončila, a už jsem nehodlal kupovat dvě akreditace a vybírat si každý den šest vstupenek, takže jsem si musel vystačit se třemi. A za druhé jsem přijel pozdě (první dva páteční filmy z původního programu už jsem prošvihl) a všechno zajímavější je rozebrané. Někde jsem měl náhradníky, případně náhradníky náhradníků (estonská podivnost Listopad už byla také vyprodaná), jinde jsem se hodlal dostat do sálu na akreditaci. Výsledek je nepříliš uspokojivý: mám dva lístky na pátek a dva na sobotu, takže hurá na ně!

První lístek mám na ani ne hodinový televizní dokument Miroslava Janka z roku 1996 Nespatřené uváděný v sekci Lidé odvedle, která byla v tomto ročníku věnována slepcům. Dokument o žácích pražské školy pro zrakově postižené je zajímavý hlavně tím, že tam žáci dělají hned několik činností, které by mě v souvislosti se slepci ani nenapadly – kromě toho, že jezdí na kole, také fotografují sebe, jiné lidi, či další součásti světa kolem sebe. Fotky sice byly často nezaostřené, ale rozhodně originální. Ale stejně mě dokument ani nepřesvědčil, že má tato činnost nějaký smysl. Malý sál byl, optimisticky řečeno, poloplný.

Když festival krátkých filmů vybere pět kraťasů, je slušná pravděpodobnost, že z nich aspoň tři budou za něco stát. Takže jsem si je vystál před kinem Čas. Česko-americká surreálná hříčka Kdo je kdo v mykologii byla dobrým začátkem. Film Marie Dvořákové byl natočen v angličtině a těch 15 minut jsem se u něj dobře bavil. Indonéský filmeček V roce Opice si většinu své třináctiminutové délky vystačil se dvěma lidmi v jedné místnosti, což vzhledem k bizarnosti zápletky nevadilo. Trochu problém představoval až závěr, který byl jak z jiného filmu – žánrem, náladou, klavírním soundtrackem i celým vyzněním. Uprostřed byl nejlepší kousek – bulharsko-chorvatská komedie Na červenou. Autobus zastaví na vesnické křižovatce před semaforem a jeho řidič odmítá pokračovat, dokud se na něm nerozsvítí jiná než v názvu uvedená barva. Že mu cestující (a po chvíli i policista) tvrdí, že je semafor zjevně porouchaný, na situaci nic nemění. Navíc má v autobuse na očích umístěnu cedulku „semafor není zastávka“, takže odmítá cestující z autobusu pustit ven. Ve 21 minutách se autorům povedlo plasticky vystihnout postavy a jejich film má srdce i mozek. Sedmnáctiminutový nepálsko-francouzský film Dadyaa se odehrával v horské nepálské vesnici, kde zbyli poslední dva staří obyvatelé a jejich vzpomínky na všechny ty, kdo odešli. Tenhle kousek mi přišel trochu slabší, zato jsem měl silný pocit, že ta hudba moc řve a zvuk v kině by potřeboval ztlumit. Nejdelší na konec – francouzský film Chasse Royale se blížil půlhodině. Jde o dost syrové drama, které mě hned zkraje málem smetlo verbálním průjmem z úst hlavní hrdinky – třináctileté Francouzky. A právě tu si vybrali mladí filmaři a pozvali ji na konkurs do připravovaného filmu. Třináctiletou Angélique hraje Angélique Gernezová, což mě vedlo k úvahám, zda ji dvojice mladých režisérů našla při konkurzu… Každopádně i tenhle náhled do jedné bílé rodiny na okraji francouzské společnosti měl co říci a stál za pozornost. Takže celkově jsem byl s touto kolekcí spokojený.

Zahajovací film Pěkně blbě se hrál od 19:45 v malém sále a od 20:00 v kongresovém sále, obě projekce byly vyprodané a zájem bude asi velký. Mým náhradníkem byl estonský koprodukční Listopad, od kterého se asi dalo očekávat neočekávatelné, ale také pozdě (i když na něj bych se nejspíš dostal). Ale už jsem měl lístek na kanadský film Radisson, který do Varů přivezl až do morku kostí nezávislý režisér Denis Côté, který byl na festivalu jako mentor sekce První podání určené studentům filmových škol. Svůj celovečerní debut z roku 2005 vybral, protože mohl přivézt film na 35 mm filmové kopii, což už v dnešní digitální době není časté. Na otázku, co by natočil, kdyby na film dostal desetkrát tolik peněz, bez váhání odpověděl, že přece deset filmů. Stejně tak tvrdí, že nikdy nenatočí dokonalý film, protože na to nemá trpělivost. Točí stejně rychle, jako žije, a radši natočí každý rok jeden malý film, než aby nad jediným projektem strávil třeba sedm let života. A pověst nepředvídatelného autora divných filmů mu vyhovuje. To jsou všechno informace z tisku, protože první den festivalu nikdo ze zúčastněných filmařů na projekce nechodí. Hlavním hrdinou filmu je třicátník, který už nevydrží poslouchat věčné pípání alarmu přístrojů, na kterých je napojena jeho matka, provede domácí eutanazii, nasedne do auta a jede. Mine ceduli oznamující, že následuje 375 km neobydlené pustiny, a skončí ve vesnici Radisson, kde žije 400 obyvatel a zaměstnanci elektrárenské společnosti. Režisér svůj první film natočil s jediným hercem a obyvateli Radissonu. Používá buď statickou, nebo roztřesenou ruční kameru, dialogů je minimum, ze začátku je to tedy skoro němý film. Ale i tak má svůj řád a končí přesně ve správný okamžik, což je umění, které spousty filmařů nikdy neovládnou.

Divadlo Husovka je malé, takže si před něj vyrážím stoupnout se značným předstihem. Ale vlastně to vychází dobře: nedostanu-li se na projekci od 22:30, mohu vyrazit zpátky k Thermalu, kde ve 22:45 začíná zahajovací koncert v podání Českého národního symfonického orchestru, jehož část má dirigovat skladatel James Newton Howard. Ale na česko-slovenský hraný debut studentky FAMU Terezy Nvotové Špína jsem se dostal, takže alternativní program nedostal šanci. Drama o sedmnáctileté studentce znásilněné v rámci doučování učitelem matematiky sice nemělo úplně vypilovaný scénář (někde drhly dialogy, jinde motivace postav), ale za pozornost stálo zejména kvůli přesvědčivým hereckým výkonům převážně mladých (ne)hereček. Také začínající režisérka to zvládla více než dobře, a vlastně jsem docela zvědav, s čím přijde příště. Trochu mě překvapilo, že film byl bez anglických titulků – že by se nepočítalo se zájmem zahraničních návštěvníků festivalu? Po východu z Husovky vidím trochu ohňostroje – koncert tedy už také skončil, a za chvíli vidím, že kolem Thermalu se trhaně pohybují mraky opilců (ale nechci někomu křivdit, třeba byli jen retardovaní). Děs, nacpu se do autobusu a radši mizím ke stanovému městečku…

Sobota 1. července

Noc nestála za nic, prakticky jsem se nevyspal. Neděle je nejnabitější den festivalu, tady bych ty dvě akreditace bral. Původní plán – pásmo devíti krátkých filmů Jiřího Brdečky, finská komedie Druhá strana naděje, americká nezávislá romance Přízrak, francouzská soutěžní Korporace, francouzské melodrama Důležité je milovat a německé drama Odnikud – vypadá nereálně. Do esemesky totiž mohu vybrat pouze tři tituly. Takže volím první dva a poslední, coby projekce, které mě z toho zajímají nejvíce. V 7:00 odesílám zprávu MFF … 321 312 3P5. Za chvilku dorazila esemeska, že má rezervace na 3P3 byla úspěšná. To mě probralo. Koukl jsem na odeslanou zprávu, a vážně jsem tam klepnul špatné číslo. L Asi o minutu později dorazila i druhá esemeska, že Brdečka i Kaurismäki jsou pro můj typ akreditace vyprodané, ale tak jsem to nehodlal nechat, takže už jsem byl venku ze spacáku a vstříc frontě na lístky. Cestou zjišťuji, že jsem si omylem zajistil lístek na indické drama Juze, což by nemuselo být špatné. Potíž je v tom, že mezi Druhou stranou naděje a Juzem se dá stihnout jediný pro mě zajímavý film: Přízrak (a ten tu uvádí letošní držitel Oscara Casey Affleck, takže se na něj budou chtít dostat úplně všichni). Po hodině ve frontě mám tedy lístky na Brdečku i Kaurismäkiho, a vyhlídku, že budu mít ve festivalovém shonu uprostřed neděle pauzu na oběd a vzpamatování se (Přízrak už byl ve chvíli, kdy jsem se dostal k pokladně, samozřejmě vyprodaný).

Polák Andrzej Jakimowski natočil v koprodukci Polska, Portugalska, Francie a Velké Británie další drama ze života slepců, uváděné v sekci Lidé odvedle. Film Představ si natočil s Angličanem a Němkou (no, jak se to vezme, narodila se v Bukurešti) v hlavních rolích v angličtině a v Lisabonu. Už úvodní záběr nás originálně zavádí do světa, kde se nemůžeme spolehnout na zrak. Nejprve jsou totiž vidět tři tmavé skvrny na světlém pozadí. Záběr se velmi pomalu zaostřuje, až nakonec spatříme troje dveře ve zdi. Edward Hogg zde představuje slepého učitele orientace, který právě nastoupil do zdejší kliniky pro nevidomé. Při hodinách často sedí se svými žáky třeba na dvoře u zdi a snaží se je donutit, aby mu popsali, co se děje před nimi. Mají k tomu pouze sluch (a čich). Ale v záběru je jen skupinka těchto slepců, takže divák je na tom stejně. Také netuší, co se před nimi vlastně odehrává. Učitel také zásadně odmítá používat slepeckou hůl. Proto jeho výlety do města (nebo do přístavu) vzbuzují větší napětí, než ledajaký thriller. Citlivě natočená je i love story s německou dívkou v podání Alexandry Marie Laraové. To vše v prosluněných záběrech přímořského města. Vynikající film talentovaného filmaře.

Festival uváděl jako poctu Kendžimu Mizogučimu deset filmů jednoho ze tří největších klasiků japonské kinematografie a celovečerní dokument o něm. Začal jsem dramatem Život milostnice Oharu, které se odehrává v 17. století a zachycuje společenský sestup dvorní dámy, která skončí jako obyčejná prostitutka. Přitom to vypadá, že snad nic v jejím osudu neovlivňuje hrdinka samotná, ale tak nějak se jí to děje samo. A jelikož se délka filmu blížila dvěma a půl hodinám, začal jsem u toho na prkenné sedačce Městského divadla doslova trpět. Takže na jedné straně tu byly filmařsky pečlivě komponované dlouhé záběry, prozrazující vyzrálého filmaře, ale na druhé příběh jako z mýdlové opery, u kterého jsem nakonec začal přemýšlet, zda to kdysi dávno přes 65 lety na druhém konci světa divákům taky přišlo k smíchu, nebo to brali vážně. Mé první setkání s panem se Mizogučim prostě nevydařilo a rozhodně nesplnilo má očekávání. Ale já se nevzdávám, ještě dostane šanci.

Chuť jsem si rozhodně spravil na o čtyři roky novějším klasickém americkém westernu Stopaři uváděném v sekci Šest blízkých setkání. To je výběr šesti filmových kritiků, v tomto případu Scotta Feinberga z časopisu Hollywood Reporter. Ten přišel film uvést a vysvětlit, proč ze všech filmů na světě vybral právě tento. Ale z jeho vyprávění si kromě přiznání, že když film viděl poprvé, moc ho neoslovil, vlastně už nic nepamatuji. Pro film jsou nejdůležitější dva z tvůrců: režisér John Ford a herec John Wayne. A tento film byl devátou z jejich čtrnácti filmových spoluprací. Když jsem na festivalu jen na pět dní, tak se nezdržuji s filmy, které už jsem viděl. Tudíž i tato žánrová klasika pro mne byla premiérou. Film sleduje mnohaleté pátrání jižanského stárnoucího drsňáka v době po skončení občanské války po jeho neteři unesené Komanči, které je natočené převážně v překrásných exteriérech údolí Monument Valley. Z dnešního pohledu je hrdina vlastně nejspíš dost problematický rasista, ale tenkrát si s tím nikdo hlavu nelámal. Parádní podívaná (i když přiznávám, že bych si radši dal hned první spolupráci obou výše uvedených Johnů: Přepadení).

Jeden známý, který seděl před kongresovým sálem ve frontě na švédské drama Země jahod, mi dal lístek na Popel a démant, na který stejně nepůjde. Takže se bez problémů dostávám na třetí film z 50. let minulého století za sebou. Už bych se nad tím pomalu měl zamyslet, ale sekce Návraty k pramenům prostě skýtá hodně lákadel. Jedno z nejvýznamnějších dramat loni zemřelého Andrzeje Wajdy se odehrává ve dnech těsně po konci druhé světové války. Ukazuje nám jednu zpackanou operaci Zemské armády, při které jsou sice zabiti oba pasažéři jednoho automobilu, ale nebyl to správný automobil, a tedy ani správný terč. Ale komunistického tajemníka je nutno odstranit, takže se odbojář Maciek ubytuje ve stejném hotelu jako jeho cíl a čeká na další příležitost. Tam se také zamiluje do hotelové barmanky a začíná pochybovat o důležitosti svého dosavadního počínání. Ale z některých organizací se těžko vystupuje… Zbigniew Cybulski byl v hlavní roli perfektní, totéž se dá říci o práci kameramana Jerzyho Wójcika. Bohužel mi trochu nepřesvědčivé a nelogické připadalo finále filmu, což poněkud kazí celkový dojem. Každopádně bych ještě rád viděl Wajdovy Kanály.

Večer jsem si v Národním domě ještě vystál brazilskou gay romanci V jeho očích uváděnou v sekci Lidé odvedle. Hlavním hrdinou je středoškolák Leo, který poslouchá klasickou hudbu a je nevidomý. Jakoby to na normální střední škole nebyla už tak problematická kombinace, právě začíná cítit něco víc než jen přátelství k novému spolužákovi Gabrielovi. Díky němu zažívá nové věci (návštěva kina, tanec na hudbu skupiny Belle and Sebastian, či noční výklad v parku o tom, co je to zatmění měsíce). Film je natočený i zahraný natolik s citem a suverénně, že i když mě gay tematika normálně moc nebere, tak tady mi to vůbec nevadilo. Pro dnešek stačilo, půlnoční filmy zřejmě letos vůbec nedopadnou. Zakrátko mířím do stanového městečka.

Neděle 2. července

Na rozdíl od neděle, v pondělí mi připadalo, že se bez problémů dostanu na cokoliv. Takže rezervace tří vybraných filmů proběhla bez komplikací. V malém sále se ukázalo, že Jiří Brdečka, od jehož narození letos uplyne 100 let, zase tolik diváků nezajímá. Takže jsem si mohl lístek ušetřit na jinou projekci. Ale pro mne to jednoduše byla nejvyšší příčka na žebříčku filmů, které chci letos ve Varech vidět. Pásmo devíti krátkých filmů bylo řazeno chronologicky, takže začínalo filmem Vzducholoď a láska z roku 1948. Vtipná romantická komedie natočená v duchu němé grotesky jako pocta klasickým verneovkám s obrázky Kamila Lhotáka. Špatně namalovaná slepice vznikla podle námětu Miloše Macourka. Oslava fantazie, která tu vtipně válcuje sucharský realismus. Slepici originálně namaloval Zdenek Seydl. Divácky nejvděčnější kousek. Do lesíčka na čekanou je vlastně takovým animovaným videoklipem na lidovou píseň. Pod tuctovým názvem Pomsta se skrývá animovaný romantický horor o nešťastně zamilovaném mladíkovi a pomoci temných sil. Výtvarná stránka čerpá ze starých rytin. Metamorfeus je variace na antickou báji o Orfeovi a Eurydice a zároveň alegorie na sovětskou okupaci. Nijak skrytá, takže film putoval rovnou do trezoru. Animace ve stylu starověkých fresek byla sice pěkná, ale pro mne to stejně byl jediný slabší kousek z této kolekce. Jsouc na řece mlynář jeden využívá kramářskou píseň v podání Miloše Kopeckého a obrazy Evy Švankmajerové. Morytát o vysloužilci, kterého omylem zabijí vlastní rodiče, rozhodně patří k Brdečkovým nejlepším kouskům. Tříminutová Tvář si vystačí s černobílou kresbou jedné tváře, která nám stárne před očima, jak na ní přibývají vrásky. V jednoduchosti je krása. Horníkova růže je opět animací na motivy písně, v tomto případě ze 30. let. Ale tentokrát si nejsem jistý, že ta píseň za tu práci stála. Pohádka pro dospělé Třináctá komnata prince Měděnce byla posledním střípkem (došli jsme na cestě časem až do roku 1980). Láska žravého prince Měděnce a éterické princezny Bledule s vtipem a ironií uzavřela tento výběrový průlet částí kariéry všestranného mistra Jiřího Brdečky. Celkově velká spokojenost!

Ve velkém sále jsem usedl na projekci finsko-německé hořké komedie Druhá strana naděje. Zástupci sekce Horizonty, která bývá plná filmů oceněných na jiných festivalech. V tomto případě si za film odnesl Aki Kaurismäki cenu za nejlepší režii z letošního Berlinale. Film zpočátku sleduje dvě paralelní linie. V jedné obchodník s košilemi Wikström opustí ženu alkoholičku, prodá zásobu košil, jmění znásobí v kasinu a nakonec zakupuje nevýdělečnou helsinskou restauraci i s trojicí zaměstnanců. Syrský uprchlík Chaled po strastiplné cestě Evropou vylezl z lodě plné uhlí ve finském přístavu, osprchoval se a vyrazil se přihlásit na policii a požádat o azyl. Jejich cesty se samozřejmě časem protnou. Aki Kaurismäki má jasně rozpoznatelný rukopis. Používá staré lidi, auta, telefony, budovy, hudbu…, vystačí si s minimem dialogů, které nahrazují oblaka cigaretového dýmu. Mnohým připadá, že už se léta opakuje, ale jeho poslední film vzala na milost i většina těchto reptalů. Ve Varech film uvedla dvojice herců: Syřan Sherwan Haji a Iráčan Simon Hussein Al-Bazoon. Ti toho pro Kaurismäkiho film typicky mnoho neřekli, zato si přímo v sále zapálili (prý na protest proti protikuřáckému zákonu).

O pro můj pobyt ve Varech netypicky dlouhé pauze jsem se mimo jiné naobědval, odjel do stanového městečka, oholil se a zase se vrátil. A zamířil do Puppu na indický film Juze ze sekce Hlavní program – mimo soutěž. Svůj celovečerní debut přišel uvést režisér Miransha Naik. Indický stát Goa je nejmenším a nejvíce prosperujícím svazovým státem Indie. Ale ani tady nejsou jen turistická letoviska s krásnými plážemi. Ocitáme se na malé plantáži, které jako krutý otrokář vládne titulní Juze. Hlavním hrdinou filmu je ovšem dospívající Santosh, který udělá vše proto, aby se dostal z jeho područí a dosahu na cestě za svobodou (tedy prací v pobřežním letovisku). Nesmlouvavý pohled na odvrácenou tvář Indie, kterou nechce nikdo vidět. (Podle besedy s režisérem po filmu se snímek nejspíš ani nedostane do indických kin, cenzura měla velké problémy i s trailerem. Kromě festivalů tak autorovi na cestě k divákům nejspíš pomůže jedině internet.) Po projekci jsem v mobilu našel první esemesku, že v práci potřebují, abych v úterý udělal noční. Vše jde do háje.

Další program jsem tak trochu nechal osudu. Před kongresový sál si sednout nemířím. Buď zbude na film lístek v last minute pokladně, nebo půjdu k domu České televize na koncert Kláry Vytiskové s kapelou, tedy seskupení Klara & The Pop. Před last minute pokladnou se ovšem kdosi objevil, jestli někdo nechce lístek na Důležité je milovat, že má jeden navíc. Tak jsem si ho s díky vzal (a bylo po dalším koncertu). Mentor sekce První podání Denis Côté totiž nepřivezl jen svůj film, ale i jím vybraný snímek z koprodukce Francie, Itálie a Německa starý jako já. Před filmem mimo jiné vyprávěl, jak si se spolubydlícím na koleji chodili půjčovat filmy na VHS a jednoho večera si přinesli právě Důležité je milovat a Pasoliniho Teorému. Bylo to pro ně tak silným zážitkem, že o tom ještě dva dny vůbec nebyli schopni mluvit, a oběma to změnilo život. Z Côtého se stal filmař a ze spolubydlícího profesionální kameraman. Nejkonvenčnější film polského provokatéra Andrzeje Żuławského (třetí polský režisér, třetí Andrzej J) je o krásné herečce v podání Romy Schneiderové mezi dvěma muži. Jeden je její manžel a druhý zadlužený fotograf, který fotí cokoliv od bulváru po pornografii. Výsledkem je jakési extrémní melodrama, které mě tedy nijak zvlášť neuchvátilo (a život mi rozhodně nezmění). Nejlepší mi na něm tedy přišla zmiňovaná Romy Schneiderová.

Jdu si před Pupp vystát frontu na film, který jsem si chtěl včera ráno rezervovat, ale překlepl jsem se. A kupodivu zase přikráčel někdo, že má lístek navíc, a já byl zrovna nejblíž. Takže díky! Nebo už na mně ta SMS konverzace s mojí komandující byla tak vidět? (Jeden kolega má pásový opar, další kolegyně už má po operaci – prasklý žaludeční vřed, žádná legrace.) Německá herečka Diane Krugerová se po patnácti letech mezinárodní herecké kariéry poprvé objevila v německy mluveném filmu a odnesla si za svůj výkon cenu na nedávném MFF v Cannes. Takže mě německo-francouzská koprodukce Fatiha Akina Odnikud (Horizonty) rozhodně zajímala. Film se skládá ze tří odlišných částí: Rodina, Spravedlnost a Moře. Katja se vdala za Kurda Nuriho a měla s ním šestiletého synka Rocca. Jejich spokojený život v Hamburku skončil náhle. Před manželovou kanceláří vybuchla bomba a jak manžel, tak synek, byli na místě mrtví. Policie sice podezírá ledaskoho z otcových bývalých kumpánů, ale stopy nakonec vedou k páru mladých neonacistů. Ve druhé části tedy sledujeme soudní přelíčení, ve kterém Katja figuruje jako spolužalující i jako svědkyně. A jak je v pokrouceném světě paragrafů běžné, celý proces skončí osvobozujícím verdiktem. Takže přichází na řadu Katjin výlet do Řecka, kde se momentálně rekreuje propuštěný pár mladých nácků… Potomek tureckých přistěhovalců Fatih Akin v posledních letech trochu tápal, ale tohle je rozhodně jeho nejlepší film od Proti zdi, kterým si udělal jméno. V jednom z rozhovorů mimo jiné prozradil, že v první verzi scénáře byl hlavním hrdinou muž, a povoláním výpravčí. ;-) (Nechal jsem se ukecat, zítra končím a v úterý v 9:15 odjíždím domů, abych mohl být večer včas v práci. Do stanového městečka jsem šel pěšky, abych cestou trochu vychladl. L)

Pondělí 3. července

Ráno se ve velkém sále promítají Mizogučiho Povídky o bledé luně po dešti. Asijské poetické názvy jsou těžko přenositelné, takže prostě dodávám, že se nejedná o povídkový film, neprší v něm a po měsíci také nebylo ani památky. Film se odehrává v období občanských válek v 16. století. Dva venkované se na válce přes protesty svých manželek zkusí zbohatnout. A právě osudy manželek ukazují úspěch obou mužů v jiném světle. Film je těžké žánrově zařadit. Vypadá historicky realisticky, ale jsou v něm i prvky žánru fantasy. Kendži Mizoguči se tu ukazuje jako vyzrálý filmař, který suverénně ovládá možnosti filmové řeči. Jde o režisérův nejznámější film a ve Varech byla promítána jeho restaurovaná verze (v titulcích bylo i poděkování Martinu Scorsesemu za konzultace). A všechno si to sedlo, takže už předem píšu, že je to nejlepší film, který jsem na 52. ročníku MFF Karlovy Vary viděl.

Po další delší pauze mířím do Městského divadla na projekci nejstaršího filmu ve festivalovém programu. V sekci Návraty k pramenům se každoročně objevuje český němý film s živým hudebním doprovodem. Tentokrát to jsou Hříchy lásky Karla Lamače z roku 1929. Film uvedl generální ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant, což bylo z neznámých důvodů tlumočeno do angličtiny (aspoň znalé diváky neznalá tlumočnice pobavila Anny Ondráčkovou). Trojice živých hudebníků před sebou měla počítače a desítky metrů kabelů (asi nás nečeká klasika). V době němých filmů to filmaři měli jednodušší, takže třeba tady byli ve čtyřech hlavních rolích Čech, Italka, Němec a Francouz, a všechno fungovalo bez problémů. Zlaté české mezititulky řekly všechno za ně (a česky nerozumějící diváci v sále, byli-li tam jací, měli smůlu). Film líčí příběh venkovského herce, který přijal angažmá ve velkém městě. Tady pro něj mají jen herecké čurdy, zato z jeho manželky se pomalu stává obletovaná hvězda. A zájem o ni projevují nejen hlavní milovník, ale i ředitel divadla. A odstavený manžel propadá žárlivosti a v rámci přípravy na další roli se seznamuje s jedním kapsářem… Velmi dobré, ale už jsem tu viděl lepší němé klasiky.

V dalším programu jsem neměl jasno téměř do poslední chvíle. Logicky bych zamířil spíš do Národního domu na čínskou komedii V pohodě, protože se do sálu vejde asi čtyřikrát více diváků, ale nakonec jsem to někde u Thermalu otočil zpátky k malému divadlu Husovka vystát si hodinu ve frontě na jihokorejský film Veselé Vánoce, pane Mo. Ten patřil do desítky filmů v sekci Dny kritiků Variety, která je značně nepředvídatelná a dá se v ní narazit na skvělé filmy i naprostou nudu. První část filmu ukazuje životní rutinu stárnoucího holiče pana Mo. Ale jeho lékařská diagnóza je vážná, takže zavolá svému synovi, který žije ve vzdáleném Soulu, aby za ním přijel. Jeho syn je totiž vystudovaný filmař, ale nic netočí. Takže pan Mo napsal scénář a donutí svého syna, aby ho natočil. S panem Mo v hlavní roli, a režisérovou manželkou za kamerou. V další části tedy sledujeme tento tříčlenný filmový štáb natáčet celkem nesmyslně vypadající scény. Na konci je vánoční projekce pro zvané, kde se ukáže, že smutný klaun pan Mo měl slabost pro grotesku. Ale on se promítání neúčastní, protože už leží v nemocnici. Malý, neokázalý, jemně dojemný černobílý film s prvky komedie mě nezklamal, takže jsem si nakonec asi vybral dobře.

Člověk po letech ježdění na filmový festival má okruh filmařů, na jejichž nové filmy je zvědavý. Já v něm mám i pár dokumentaristů. Zatímco na Loznicův Austerlitz letos nedošlo, vydal jsem se aspoň do kongresového sálu na film Stockholm, má láska od Marka Cousinse ze sekce Jiný pohled. Ostatně jeden barevný film za den neuškodí. Lístek jsem celkem bez problémů získal v last minute pokladně. Severoirský filmař letos přivezl film s velmi matoucím názvem i nepříliš sedící synopsí. Někdo by mohl čekat další povídkový film od mnoha filmařů zasazený do příslušného velkoměsta. Jenže Cousins nám město představuje z pohledu Neneh Cherry. Ta byla známá zejména od konce 80. let po další desetiletí jako zpěvačka mixující hip hop s popem a jinými žánry. Ve Stockholmu se narodila a prožila zde většinu života. Město nám pak představuje z pohledu vystudované architektky. A jak tak pořád mluví, zdá se její komentář čím dál osobnější. Často oslovuje dva mrtvé muže jejího života. Svého otce, pocházejícího ze Sierry Leone, a švédského staříka Gunnara, kterého zabila při autonehodě. A když tak nebývale otevřeně hovoří o svých nočních můrách, je už celý titulní Stockholm maximálně budovami na pozadí. Neneh Cherry je většinu filmu v záběru a její komentář ustane až v závěru a je nahrazen titulky vkládanými do obrazu. Podle mne to konec filmu poněkud oslabilo. Ke konci nám Neneh i zazpívá, ale nenechte se mýlit, je zde hodně použité hudby: od Bennyho Anderssona (ABBA) až po Franze Berwalda. Mnoho diváků v průběhu projekce opouštělo sál. Nejspíš to byli ti, kdo netušili, co zač je Mark Cousins, a že se od něho dá očekávat cokoliv, jen ne konvenční film. Mně jeho dokumentární esej nad očekávání sedla a klidně ji označím za nejlepší film, co jsem od něj viděl. I když v tom zřejmě budu skoro sám.

Večer mě čekala poslední cesta do Městského divadla na poslední film Kendžiho Mizogučiho Ulice hanby z roku 1956. Aniž bych to původně zamýšlel, stal se pro mne film poslední karlovarskou projekcí 52. ročníku. Po pár výletech o mnoho staletí zpátky jsem se ocitl v příběhu velice aktuálním. Film se odehrává v jednom z nevěstinců v tokijské čtvrti Jošiwara v době, kdy vláda chystá zákon zakazující prostituci, což byla žhavá realita v době vzniku filmu. Skupinový portrét osazenstva tohoto podniku nám předkládá různé motivace těchto žen (jedna se třeba snaží uživit dítě a nemocného manžela, další hodlá mezi klienty najít bohatého manžela…). K současnému příběhu režisér zvolil civilní nasnímání a moderní hudbu. Několik měsíců po premiéře byl zákon proti prostituci opravdu přijat. Pět měsíců po premiéře zemřel Kendži Mizoguči na leukémii. Bylo mu 58 let.

Postskriptum

Můj plánovaný program na úterý 4. července byl následující: ráno německé drama Sakra, kluku!, nejstarší z ve Varech uváděných Mizogučiho filmů Osenina zkáza, trojice studentských filmů ze sekce První podání (slovensko-česká Atlantida, 2003, gruzínské Čekání na Anu a finské Po třídním srazu) a další dvě slovensko-české koprodukce Pátá loď a Richard Müller: Nepoznaný. Ve středu ráno bych ještě před odjezdem zašel nejspíš na Mizogučiho Ósackou elegii (pokud bych si to tedy do úterního rána nerozmyslel a nedal přednost slovensko-maďarsko-českému filmu Out). Oficiální ozvěny Varů probíhaly ve třech pražských a jednom brněnském kinosále od 8. do 16. července. Ani jeden z těchto dnů jsem neměl volno.

Takže o co jsem přišel? Když už jsem si z toho letos udělal festival archivního filmu, tak s nimi začnu. Kromě výše uvedených filmů jsem chtěl vidět i další Mizogučiho filmy, oba uváděné filmy ve Varech oceněného režiséra Kena Loache (Země a svoboda a Sladkých šestnáct let) a Ericeho Ducha úlu. Z nových dokumenty David Lynch: život v umění a Austerlitz, oba potenciálně zajímavé české filmy Křižáček a Absence blízkosti (možná i trojici půlhodinových filmů z FAMU: Jak blízko tomu jsem, 3. poločas a Černý dort), slovensko-českou Ninu (slovenská kinematografie mi aktuálně připadá v lepší kondici, než ta naše) a další desítku zajímavých titulů už jen abecedně: Happy End, Janička, Jejich nejlepší hodina a půl, Listopad, Oklamaný, Pěkně blbě, Píseň ze žuly, Přízrak, Western a Wind River. Soutěž prý letos byla silná, ale já na ni nějak neměl čas (jediný mnou výše jmenovaný Křižáček se hrál až ve druhé polovině festivalu). Na to všechno bych se buď musel nechat klonovat, nebo tam vydržet až do konce festivalu. No uvidím, třeba se mi nějaký z těch filmů ještě povede někde vidět…

Postpostskriptum

Nejlepšími filmy viděnými na 52. ročníku MFF KV pro mne byly Povídky o bledé luně po dešti, Představ si a Stopaři (plus krátký film Na červenou).