Febiofest 2022

Febiofest v Praze se měl konat od 19. do 28. dubna. Tak jsem si na něj vzal dovolenou. Když pořadatelé 29. března oznámili nový termín akce: 28. dubna až 4. května, bral jsem to jako další naschvál. Když v minulých dvou letech akci přesunuli na září, dalo se to pochopit, ale proč posun o devět dní? Dodnes netuším. Nejdřív jsem si řekl: taky dobře, aspoň ušetřím. Ale v práci se mi dovolenou kupodivu povedlo aspoň částečně přesunout, takže jsem nakonec do Prahy přece jen vyrazil.

 

Filmovou dovolenou jsem zahájil francouzsko-mexicko-švédským dovolenkovým filmem Západ slunce (Sundown, 2021, 83 min.) ze sekce Panorama: Ikony. Mexický filmař Michel Franco v něm sleduje londýnskou rodinu (Tim Roth, Charlotte Gainsbourgová a dvě dospívající děti) v oblíbeném mexickém turistickém letovisku Acapulcu. Dovolenkovou idylu naruší špatné zprávy z domova. Žena se hroutí, protože jí zemřela matka, rodina spěšně balí a vyráží na letiště, kde jim Tim Roth sdělí, že nemá pas, rozloučí se s nimi a vrací se taxíkem do jiného hotelu. Pár dní si vymýšlí o vydání náhradního pasu na konzulátu, pak mobil strčí do šuplíku v hotelovém pokoji a považuje tím situaci za vyřešenou. A sbalí pohlednou mladou Mexičanku (Iazua Lariosová). Až po víc jak půlhodině se divák dozví, že jeho původní předpoklady byly mylné. Tim Roth a Charlotte Gainsbourgová byli sourozenci a hlavní hrdina byl tedy pouze strýcem obou dětí. Podle mě to z něho o nic lepšího člověka neudělalo. Ale i po zbytek filmu je pasivní, téměř nekomunikuje, ani když mu hrozí, že stráví zbytek života v mexickém vězení za objednávku vraždy. V závěru se to autor snaží zdůvodnit vytažením dalších klišé (mezi které ostatně patří i název filmu), ale už to na mne nefungovalo. Tim Roth to sice celé utáhne svým charismatem, ale jinak tu nic mimořádného není.

 

Britský film Svět plný barev (The Colour Room, 2021, 108 min.) ze sekce Panorama: Nové proudy do Prahy doprovodila dvojice producentek Thembisa Cochranová a Georgie Pagetová. Obě vypadaly upřímně nadšené, že vidí svůj film v kině s živými diváky. Australská režisérka Claire McCarthyová pro ně natočila jeden skutečný příběh z počátků ženské emancipace. Film je zasazen do Londýna na začátku 20. let minulého století. Do šedého města dušeného pod vrstvou prachu, kouře a popela. Hlavní hrdinka pracuje v keramické továrně, kde se jí nakonec povede hotová revoluce. Do světa ovládaného muži jako návrhářka pošle barevné nádobí a pokusí se tím svět trochu rozzářit. Že tahle v podstatě až pohádková historka funguje, do značné míry stojí na výborné Phoebe Dynevorové v hlavní roli. Trochu kýč, ale pěkně se na něj koukalo. Nenapadlo mě, na co bych se asi tak chtěl producentek zeptat, a tak jsem hned po projekci opustil sál.

 

Za chvíli jsem byl zpátky před sálem a (ne)trpělivě čekal s ostatními, až si v sále dopovídají. Se zhruba dvacetiminutovým zpožděním startovala španělská komedie Dobrý šéf (El buen patrón, 2021, 120 min.) zařazená do sekce Soutěž komedií. Režisér Fernando León de Aranoa obsadil Javiera Bardema do role ředitele továrny na výrobu vah. Deklaruje, že pro své zaměstnance udělá všechno, ostatně je vydává za svou rodinu. Aspoň do chvíle, kdy se jich potřebuje zbavit. Dbá o čest firmy, podřízeným neváhá zasahovat i do osobních vztahů a jeho touha po ocenění firmy se mění v posedlost. Že si sám užívá se sexy stážistkou, je jistě v pořádku. A když čestné metody vyjednávání selžou, neváhá použít ani jejich drsnější varianty, a nakonec jít přes mrtvoly. Situační komedie je tak ke konci o dost černější, než jsem čekal, ale převážně jsem se bavil.

 

V sobotu dopoledne se hrály tři filmy. Tak jsem to vzal vylučovací metodou… a během chvilky mi nezbylo nic. Buď jsem si mohl najít alternativní program, nebo tvrdohlavě preferovat Febiofest. Zvolil jsem druhou možnost. Proč jsem tedy skončil na pro mne nejméně vhodné projekci z celého programu? Protože její součástí byl i třináctiminutový předfilm Zuza v zahradách Lucie Sunkové, který jediný na mne působil dojmem, že stojí za vidění. A byla to pravda nejen kvůli krásné ruční animaci na skle. Vyprávění pro děti, které nepodceňuje své diváky, může chytit i dospělého. Samotný hlavní film Mimi & Líza – Zahrada (Mimi a Líza – Záhrada, 2022, 56 min.) režisérské dvojice Ivana Šebestová a Katarína Kerekešová vzniklý ve slovensko-české koprodukci se hrál v rámci sekce Generace Junior. A od 21. dubna se (včetně předfilmu) hrál v kinech po celé republice. Byly to čtyři díly animovaného seriálu o dvou malých kamarádkách, z nichž jedna je nevidomá, doplněné o titulní středometrážní dobrodružství. Stejně jako předchozí pásmo Mimi & Líza: Záhada vánočního světla mě to pořád nepřesvědčilo, že se něco takového hodí do kina. Opravdu si myslím, že tomuto formátu lépe sedí televize.

 

Srbský film O příbuzných a želvách ninja (Kelti, 2021, 106 min.) patřil do sekce Queer Now. Režisérka Milica Tomovićová zasadila vyprávění do Bělehradu v zimě 1993. Do doby, kdy se rozpadala Jugoslávie. Slovinsko vyhlásilo nezávislost, mezi Chorvatskem a Bosnou zuřila válka, a díky mezinárodním sankcím se v Bělehradě roztáčela kola inflace. A sem je zasazena jedna dětská oslava narozenin. Zatímco děti ujížděly na želvách ninja, dospělí jsou mnohem nepřehlednější směskou. Jsou mezi nimi gayové, lesby, náckovský pankáč, herečka i učitelka. Alkohol teče proudem, který následují lehké drogy. A domem bloudí jeden chlapeček, na jehož přítomnost zapomněli všichni dospělí i děti. Žádný dějový oblouk, nic zásadního se nestane, nikdo se nezmění, až vystřízliví, nastane další šedivý den jejich životů. Kdybych se hodně nudil, asi bych zkusil přemýšlet, zda se k filmu méně hodí ten původní, nebo ten český název.

 

Polský večer jsem začal dramatem Tichá země (Cicha ziemia, 2021, 113 min.) patřícím do Hlavní soutěže. Vzniklo jako koprodukce Polska, ČR a Itálie. Režisérka Agnieszka Woszczyńská, která přijela film osobně uvést, zasadila vyprávění na nejmenovaný italský ostrov, ale točilo se na Sardinii, takže nevím, proč to nepřiznat naplno. V centru pozornosti je mladý polský pár, který si na léto pronajal dům s bazénem. Bazén je ovšem rozbitý. A ač jsou kousek od moře, trvají na jeho opravě. Tu přijde provést nelegální (syrský?) imigrant, který přitom nešťastnou náhodou zemře. Opravdu ho nemohli zachránit? Nebo se jich to prostě netýká (stejně jako všechny problémy místních), když tu jsou na dovolené? Čím dál víc je zřejmé, že tihle dva k sobě moc nepasují, a že dramatické události to jen zdůrazňují. Známý herec Jean-Marc Barr je tu jen ve vedlejší roli instruktora potápění, takže drobná připomínka skvělé Magické hlubiny. Film se ale na rozdíl od hrdinů pod hladinu nepouští. Na diskuzi s režisérkou jsem nezůstal. Mělo by mě snad zajímat, proč zrovna na její film přispívali čeští koproducenti? Nebo proč film zakončila nemožným happy-endem? Dovolenková dramata mě prostě letos neoslovila.

 

Režisér Wojciech Smarzowski přišel představit svůj film Svatba (Wesele, 2021, 135 min.) natočený v koprodukci Polska a Lotyšska a zařazený do sekce Panorama: Ikony. Trochu kuriózní je fakt, že stejný název měl i autorův filmový debut z roku 2004. Ale prý je to prostě v Polsku natolik výrazná událost, že ji postavil do centra vyprávění znovu. Autor to se svým přístupem nemá doma lehké, jeho filmy nedostávají ani zlotý státní podpory a polské filmové instituce je nikde nepropagují. A přitom zase dokázal provokovat velkolepou freskou odehrávající se kromě současnosti i na začátku 40. let minulého století. Otec nevěsty je byznysmen, jinak řečeno pěkný darebák, ne-li rovnou mafián. Jak svatba jeho dcery v pokročilém stupni těhotenství pokračuje, ukazuje se, že jeho finanční situace je podstatně horší, než jaký se snaží vzbudit okázalý dojem. Nejen nevěstě hořkne úsměv na rtech. Navíc je to celé prokládané válečnými vzpomínkami na mládí jeho otce, které opět vytahují na světlo historii, na kterou by Poláci radši zapomněli. Tedy to, jak hnáni štvaním církve ve velkém vybíjeli Židy. Ne, že by snad chtěli pomáhat Hitlerovi, prostě jen využili toho, že jejich zabíjení bylo beztrestné. Přiznávám, že na mě tu bylo až moc postav, takže jsem občas tápal, kdo je kdo. Ale jinak další Smarzowského sebevědomá ukázka filmařiny, která umí tít do živého. Robert Więckiewicz v hlavní roli je opět perfektní.

 

Na závěr večera trocha nekorektní zábavy v podobě filmu Ti druzí (Inni ludzie, 2021, 106 min.) z koprodukce Polska a Francie od režisérky Aleksandry Terpińské ze sekce Delikatesy z východu. Hlavním hrdinou je nezaměstnaný raper, který matku a sestru přesvědčuje, že připravuje rapové album. Sestra matce časem vysvětlí, že je to blbost, protože k tomu kromě textů potřebuje ještě beaty, a on žádné nemá. Raper sbalí kočku prodávající v drogerii a začne ji podvádět s vdanou paničkou. Děj není příliš objevný, překvapivá je hlavně forma. V podstatě jde o hiphopový muzikál, kde místo vypravěče děj glosuje rapující Ježíš (má bílou bejsbolku kombinovanou s trnovou korunou). Úžasný byl třeba zpívající sbor bezdomovců, které předtím jedna z postav obdarovala svou krabičkovou dietou i s varováním, že je to tak zdravé, že by jim to paradoxně mohlo ublížit. Zkrátka moderně šlapající nekorektní komedie o temných stránkách naší reality. A hlavní hrdina nakonec Ježíše vyhodí z tramvaje, protože vypadá jak socka. Hudebně to sice bylo na hony vzdálené tomu, co poslouchám, ale vlastně jsem ani v tomto ohledu nijak netrpěl.

 

V neděli dopoledne byly na programu jen dva filmy, ale nabídka byla mnohem zajímavější než v sobotu. Chorvatská režisérka žijící v USA Antoneta Alamat Kusijanovićová natočila film Muréna (Murina, 2021, 92 min.) v koprodukci Chorvatska, Brazílie, USA a Slovinska. Hrál se v Hlavní soutěži. Děj je zasazen do penzionu na pobřeží jednoho z chorvatských ostrovů, kde s rodiči vyrůstá dospívající hrdinka ve věčném souboji s despotickým otcem. Jenže, co je pro ostatní dovolenkový ráj, je pro ni spíš vězením, ze kterého nevidí šanci k úniku. Ani lov murén harpunou ji nijak nebaví, jakkoliv je při něm úspěšnější než její otec. Gracija Filipovićová byla jednoznačně castingovou výhrou. Psychologicky to nebyla nijak lehká úloha, navíc bylo třeba, aby byla doslova jako ryba ve vodě. Ostatně většinu filmu neopouští záběr, a až na pár výjimek je vlastně pořád v jednodílných plavkách (či v neoprenu při scéně hloubkového potápění). Přestože hlavní boj svádí s otcem v podání Leona Lučeva, smysl tu dává i angažování maorského herce Cliffa Curtise do role zámožného otcova známého z dávných časů. Kromě množství podvodních scén je tu vše od letní idyly až po thrillerově dramatické sekvence. Celkově rozhodně velmi povedený film.

 

Po pár dnech v práci jsem se vrátil na poslední den festivalu. A vybral jsem si belgické drama Hřiště (Un monde, 2021, 72 min.) režisérky Laury Wandelové zařazené do sekce Generace Plus. Což je vhodná příležitost zmínit se o návštěvnosti, která se nevrátila do předkovidových dob ani o víkendu večer, natož ve všední den odpoledne, kdy nás v sále byl určitě jednociferný počet. I když tady to nakonec bylo úměrné přitažlivosti filmu. Film začíná prvním příchodem hlavní hrdinky do školy. Ta je jediným prostorem tohoto filmu, mimo který nevykročíme. O nedlouho později je svědkyní šikany svého staršího bratra. O životě dětí mimo toto území se dozvíme jen minimum (žijí s otcem, který nemá práci, protože se stará o ně), ale vlastně se dozvíme minimum i o školní šikaně. Kamera je totiž tak nalepená na hlavní hrdince, že často ani netušíme, co sleduje ona. A nakonec z toho vyplyne, že školní šikana je něco, s čím je lepší nic nedělat, protože se to jinak ještě zhorší. Škola ve filmu až na pár ojedinělých výjimek sestává z přestávek a tělocviku. Práce s mladými neherci je solidně zvládnutá a rozumná délka je druhým nesporným pozitivem.

 

Svůj evropský filmový festival jsem zahájil daleko za oceánem, tak jsem ho podobně i zakončil. Projekcí novozélandského filmu Spravedlnost Bunny Kingové (The Justice of Bunny King, 2021, 101 min.) režisérky Gaysorn Thavatové ze sekce Girls in Film. Titulní hrdinka se živí tím, že čeká u rušné křižovatky na červenou, pak vběhne k autům, myje jim čelní skla a doufá, že se za to dočká pár drobných. Bydlí u sestry a pokud chce navštívit své děti, musí nejdřív na sociálce vyplnit množství formulářů. Dělá věci zásadně správně, a ignoruje, jak moc to zkomplikuje život jí samé. Když se se státem nedá jednat čestně, uchýlí se i k podvodu či krádeži. Nakonec míří v ukradeném autě se svou nezletilou neteří napříč zemí za svými dětmi, protože jim tu narozeninovou oslavu slíbila, ať se děje, co se děje. Až když je z toho kriminální drama hollywoodských rozměrů, dozví se divák podstatné okolnosti z její minulosti. Třeba, že seděla ve vězení za zabití manžela, který mlátil ji i děti, a u soudu se hájila tím, že chtěla bránit děti. Přitom už víme, že její syn má doživotní postižení, teď už i odkud. Opravdu dělá sociálka všechno v první řadě pro děti? Opravdu je před takovouto matkou nutné děti chránit? Jsou za všemi těmi lejstry také nějací lidé? Výborná Essie Davisová v hlavní roli exceluje, přesto film viditelně poožije, když je na plátně pohromadě s Thomasin McKenzieovou v roli její neteře.

 

Vím, že na festivalu byla speciální sekce Ukrajina: Střed Evropy, a nevyhýbal jsem se jí záměrně. Za normálních okolností, bych svoji festivalovou pouť také zakončil projekcí filmu Jaro z roku 1929 s živým hudebním doprovodem, což je přesně taková specialitka, na kterou obvykle slyším. Ale stalo se, že jsem objevil ve stejném termínu jinou lákavou akci, takže jsem místo němého filmu šel na koncert. Bojovnice za ženská práva by jistě byly nadšené, že jsem za celou dobu festivalu viděl pouze tři filmy, které natočili muži. Abych tuhle ženskou přesilovku trochu napravil, doplním aspoň informaci, že s přehledem nejlepším z mnou viděných filmů byla polská Svatba. Všichni filmaři, kteří své filmy přišli osobně představit, použili větu, že úspěšné natočení filmu považují za zázrak. Ano, všechny mimo jiné spojuje, že vznikly během kovidových uzávěr a omezení.

Co právě poslouchám

Když už mám doma přes tisícovku disků CD, tak jsem si v létě 2021 řekl, že je na čase upgradovat svoji poslechovou sestavu. Ne že by můj mikrosystém Panasonic SA-PM71SD hrál špatně, ale prostor na zlepšení tu byl. Přes rozvolnění vládních covidových blbáren jsem rezignoval na objíždění hi-fi studií a rozhodl se tuhle výzvu zvládnout sám s pomocí internetu. (Poznámka ke všem níže uvedeným cenám: vše se vztahuje k době, kdy jsem ceny vyhledával / zaplatil, spousta se jich už změnila, většinou směrem nahoru.)

 

Nejdříve jsem si nakonfiguroval dvě podobné ideální hi-fi sestavy založené na integrovaném zesilovači a CD transportu (Audiolab 6000A + 6000CDT za 32.400 Kč vs. Cambridge CXA61 + CXC za 37.890 Kč). Když jsem připočítal odpovídající reprosoustavy, signálové a reproduktorové kabely, hi-fi stolek a síťový filtr, skončil jsem na celkových cenách kolem 83 tisíc (a to mi ještě vzadu v hlavě šrotovala otázka gramofonu). Tolik jsem za hi-fi utratit nechtěl.

 

Takže druhý extrém. Výchozí kvalita, za co nejnižší cenu. Rychle jsem došel opět ke dvěma možnostem založeným na integrovaném zesilovači a CD přehrávači (Cambridge CXA35 + CXC35 za 17.050 Kč vs. Denon PMA-600NE + DCD-600NE za 17.490 Kč). Zhruba poloviční cenovky znamenaly také snížení cen reprosoustav (nejvíce jsem uvažoval o modelu Wharfedale Diamond 11.2 za 12.990 Kč) a dalších komponent (vyjma nábytku). Fajn, ceny už mám o dost rozumnější.

 

Jenže cenový rozdíl vyšších modelů Denon PMA-800NE (11.990 Kč) + DCD-800NE (10.990 Kč) nebyl nijak propastný. Totéž platí o lepších reproduktorech (Acoustic Energy AE300 za 13.990 Kč). Vida, mám vybráno. Ale červík pochybností stále hlodal, aneb co jsou nejlepší ještě cenově dostupné reproduktory, na které by vybraný zesilovač stačil? A tak jsem došel k modelu se stručným názvem Bowers & Wilkins 606 S2 Anniversary Edition (18.790 Kč).

 

Jeden den rozhodnuto, a druhý bylo zase všechno jinak. Narazil jsem na informaci, že japonský Rotel má společný vývoj s britským B&W. A má v katalogu model zesilovače s téměř totožnými parametry jako můj vybraný Denon. Jen jestli společný vývoj nezahrnuje jen kategorii high-end? Ale vzhledem k tomu, jakou pozornost věnují zdokonalování i svých oceněných základních modelů, je možné všechno. Takže komponenty Denon jsem ve svých úvahách nahradil produkty jiné japonské značky a začal hledat, kde nakoupit.

 

29. července jsem si udělal výlet do Prahy. Zašel jsem na Vinohrady do showroomu firmy AVcenter, kde jsem zkonzultoval svůj výběr s odborníkem. Skončilo to objednávkou, jejíž součástí byl integrovaný zesilovač Rotel A11 Tribute (15.990 Kč), CD přehrávač Rotel CD11 Tribute (11.990 Kč), reprosoustavy Bowers & Wilkins 606 S2 Anniversary Edition (18.790 Kč), síťový filtr Dynavox X2000 (3.990 Kč), signálový kabel AudioQuest Evergreen (1.190 Kč) a reproduktorové kabely QED XT25 Airlock (2.720 Kč). Dohromady 54.670 Kč. Pak ještě vydržet na dvojnásobnou komplikaci přepravce Geis, který nejdříve paletu nevyzvedl u odesílatele a podruhé mi napsal, že nemá dostatek místa ve voze, který ji měl doručit, ale nakonec vše zdárně dovezl.

 

Mé podezření, že se to do pokoje bez problémů nevejde, se potvrdilo, takže vzápětí dokupuji hifi stolek NorStone Esse Hifi Vinyl (6.990 Kč). Tím byla tak trochu předurčena budoucnost, ale trvalo více než měsíc, než jsem sestavu doplnil o gramofon. Ten jsem chtěl mít domácí, takže jsem vybíral pouze z katalogu firmy Pro-Ject. Nakonec jsem vybral model Pro-Ject Debut Carbon DC + 2M Red (11.590 Kč). Ten měl signálový kabel v ceně, takže stačilo připojit a nastavit.

 

Bluetooth modul zesilovače zvládá i kodek aptX

Takže, co mi teď doma vlastně hraje? Integrovaný zesilovač Rotel A11 byl v roce 2019 ověnčen cenou EISA jako nejlepší cenově dostupný zesilovač roku. Do stejné řady patřily ještě CD přehrávač CD11 a tuner T11. Zatímco CD přehrávač i tuner byly základní modely, mezi zesilovači značka nabízí ještě nižší model A10. Jenže u Rotelu neusnuli na vavřínech a nechali zesilovač i CD přehrávač projít audiotuningem u věhlasného konstruktéra a zvukového mága Kena Išiwaty. Ten ovšem 25. listopadu 2019 zemřel, takže po něm práci dokončil německý konstruktér Karl-Heinz Fink. Rotel na počest legendárního ambasadora značky Marantz modely doplnil štítkem s nápisem Tribute (= poklona, hold, počest). Sice klíčovými změnami byla výměna všech deseti kondenzátorů a dvou odporů v zesilovači, respektive osmi kondenzátorů a jednoho odporu v přehrávači, ale vylepšeno bylo třeba i tlumení šasi přístrojů.

 

Displej zobrazuje údaje o aktuální skladbě a celém disku

Integrovaný zesilovač Rotel A11 Tribute se tváří jako přístroj ze staré školy. Pouze analogové vstupy i výstupy, žádná digitální přípojka. Na první pohled je jedinou digitální částí přístroje jeho displej. Zdání klame, součástí přístroje je i bezdrátové rozhraní Bluetooth, takže je uvnitř logicky i D/A převodník. Součástí audiofilské konstrukce jsou samozřejmě i phono předzesilovač pro gramofony s přenoskami typu MM a sluchátkový zesilovač s výstupem pro 3,5mm jack. CD přehrávač Rotel CD11 Tribute má pod shodným displejem plastový šuplík CD mechaniky, uvnitř ten samý D/A převodník jako v zesilovači a vzadu jeden analogový a jeden digitální výstup. (Ostatně CD přehrávače jsou už trochu na ústupu, spousta výrobců v současnosti dává přednost CD transportům, protože D/A převodníky jsou čím dál běžnější součástí zesilovačů.)

 

Výškový reproduktor série 600

Série řady 600 je základní sérií reprosoustav značky Bowers & Wilkins a větší stojanové dvoupásmovky 606 jsou tedy druhým nejnižším modelem značky (menší nesou označení 607). Značení klame, aktuální řada S2 Anniversary Edition je už vlastně sedmou generací modelu, jehož značením firma oslavuje čtvrtstoletí oblíbené řady 600 na trhu. To výročí sice proběhlo už v roce 2020, ale modely na trhu zůstávají. Od minule je hlavní změnou audiotuning elektrických výhybek, takže další příklad toho, že obě značky své ceněné modely neustále vylepšují. Hliníková kalota výškového reproduktoru je chráněná drátěným vrchlíkem, středobasový reproduktor je z kompozitní tkaniny Continuum. Stěny tuhých kabinetů tvoří 15 mm tlusté MDF desky (+ dalších 12 mm na nejnamáhanějších čelních stěnách), vnitřek je zatlumený syntetickým rounem.

 

Přenoska Ortofon 2M Red

Jelikož jeden z největších světových výrobců gramofonů sídlí v Litovli, chtěl jsem domácí model. Většinu produkce vyrábí pro rakouskou značku Pro-Ject, ale dodává gramofony i řadě dalších firem. Jelikož tenhle zbytek už představuje vysokou školu googlení, soustředil jsem se pouze na rakouskou značku. Model Pro-Ject Debut Carbon byl oceněn cenou EISA jako nejlepší gramofon roku 2012, aktuální řada s vylepšeným pohonem na něj v dobrém navazuje. Pohon je přenášen pryžovým řemínkem, přehazováním řemínku se mění rychlost 33 a 45 otáček za minutu, přímé přenoskové rameno je z karbonu a z výroby je osazeno MM přenoskou Ortofon 2M Red. Přibalený signálový kabel se samostatným zemnícím vodičem Connect it E soudě podle jeho průřezu vypadá neošizeně.

 

Stará zvuková aparatura zřejmě žárlila na novou, takže mi na konci října odešel potenciometr u repráčků u počítače (což znamená, že už jsem je ani nedokázal zapnout). Chvíli jsem opravdu přemýšlel, že si i k počítači dám dřevěné reproduktory, ale včas mi došlo, že už takhle mám na stole problémy s místem, takže zpět. Plastová chrastítka na YouTube a další počítačové zvuky stačí. Protože jsem byl se zvukem dosavadních repráčků Creative spokojený, začal jsem u této značky. Po chvíli bloudění jsem si vybral Creative Pebble V3. Jenže jsem během další chvíle zjistil, že se v ČR prodávají Pebble, Pebble Plus a Pebble V2. Proč má tedy výrobce celou stránku v češtině o výrobku, který na našem trhu nikdo neprodává? A novinka to není, jsou na trhu od roku 2020. Takže buď vzít starší model z Čech, nebo poslední výkřik techniky od výrobce. Cena 32,99 € a vedle ní tlačítko Koupit. Vtipně nevede do žádného obchodu, ale na totožnou stránku v angličtině, kde se musí ještě jednou kliknout na tlačítko Buy a vyplnit objednávku. Za necelý týden mi přišel balíček z Nizozemska a na výpisu kreditní karty jsem měl odečteno 881,26 Kč.

 

Pravý repráček (levý má o diodu, knoflík a tlačítko méně)

Reprosoustava k počítači Creative Pebble V3 je vzhledem k roku uvedení na trh samozřejmě bezdrátová a stačí ji spárovat přes všudypřítomný Bluetooth. Já ovšem nemám notebook, ale stolní počítač. Žádné bezdrátové rozhraní jsem u něj dosud nepotřeboval, a ani nadále k tomu nevidím důvod. Skvělé ale je, že pokud reproduktory připojím kabelem do konektoru USB-C, je hotovo! Jeden kabel stačí na přenos zvuku i napájení reprosoustav. Další 1,35 m dlouhý kabel tedy samozřejmě spojuje pravou a levou reprosoustavu. Ty mají kulový tvar. To je z akustického hlediska ideální obrana proti vzniku stojatého vlnění, ale tady to bude spíše designová volba. Koule je na třech stranách zkosená, vepředu pod úhlem 45° kvůli měničům reproduktorů, vzadu kvůli pasivním zářičům, které pomáhají s nejnižšími kmitočty, a zespodu, aby stály na stole. Průměr koulí se mezigeneračně asi o centimetr zvětšil, protože se o čtvrt palce zvětšila membrána reproduktoru. Jmenovitý výkon systému 8 W může ve špičkách vzrůst až na dvojnásobek. A zvuk je pořád solidní.

 

(Bez)drátová sluchátka Sony

Nejstarším aktivně používaným audio přístrojem u mne nyní jsou bezdrátová sluchátka Sony MDR-ZX770BN, která jsem v srpnu 2018 výhodně zakoupil jako vrácené použité zboží. Někdo si koupil něco, co když držel v ruce (na hlavě), tak si nákup rozmyslel, a já na tom vydělal. Fajn, jen tak dál. Jedná se o circumaurální sluchátka (anglicky over-ear, česky kolem uší), takže prostě velká sluchátka, pod která se schovají celé ušní boltce. Na jedné straně je výhoda 40 mm velkých reproduktorů, na druhé nevýhoda jejich velikosti pro nošení venku. Technologie potlačení okolního hluku je skvělá třeba při dlouhé cestě vlakem, ale většinou je prostě používám doma. Připojené kabelem, který pořád dovede zajistit kvalitnější zvuk než Bluetooth. Ať už vede z mobilu nebo sluchátkového výstupu integrovaného zesilovače.

 

Špuntová sluchátka FiiO

K mobilu na ven jsem si pořídil drátová špuntová sluchátka FiiO F9. Čínská firma FiiO si udělala jméno přenosnými osobními přehrávači, takže při rozšiřování záběru produkce byla sluchátka logicky hned na řadě. Díky vyvedení kabelu vrchem kolem ušních boltců perfektně drží v uších a jejich zvuk je v téhle cenové kategorii špičkový. Bohužel, ukázalo se, že jsou díky svému uchycení za ušima zcela nekompatibilní se všemi typy roušek či respirátorů (pokud tedy někdo ví, jaký je mezi tím rozdíl). Takže jsem je poslední dva roky skoro nevytáhl. :(

 

TWS sluchátka Sony

Tzv. true wireless sluchátka jsem tedy vzal na milost i já, a věren své oblíbené značce, pořídil jsem si bezdrátová sluchátka Sony WF-SP800N, která jsou prodávána jako sportovní, ale já s nimi ještě nesportoval. Já to bral jen jako záruku toho, že z uší nevypadnou (kdysi jsem s tím míval problémy, tak si na to teď dávám obzvlášť pozor). A ano, v uších drží poctivě. Sony už od dob kazetových Walkmanů mělo skvěle vyřešenou výdrž na baterie, proto jim v těchto případech pořád dávám přednost. Sluchátka komunikují přes Bluetooth, žádné pokročilé kodeky nepoužívají, protože je sportovci nepotřebují, zato velmi přispívají k vybíjení akumulátorů. Zkrátka se u Sony někdo zamyslel, a výsledek dává smysl. Ochrana proti stříkající vodě, potu a prachu se také hodí. A potlačení okolního zvuku funguje víc než dobře i tady.

 

Walkman Sony už nepoužívám – jen pro srovnání

Na běhání jsem nepřekvapivě roky používal běžecký MP3 Walkman Sony NWZ-W270S, proti kterému bych nemohl říci ani popel. Jen prostě běhání po komunikacích s ucpanýma ušima není bezpečné. Tak jsem přešel k běžeckému přehrávači AfterShokz Xtrainerz. Americká značka od svého založení v roce 2011 vsadila na technologii Bone Conduction, neboli vedení zvuku spánkovou kostí. Princip samotný jsem sice nepochopil, každopádně to funguje, a při běhu po komunikacích bez problémů slyším muziku i zvuky okolí. Na rozdíl od základního modelu Aeropex má model Xtrainerz vestavěný MP3 přehrávač a 4 GB paměti. Takže s sebou nemusím tahat mobil (uznávám, dnes to zvládají i hodinky, ale to jsem ještě před rokem a půl netušil, že si takové také pořídím). Samozřejmostí je opět ochrana proti vodě, potu i prachu. Firma obměnila názvy svých produktů (aktuálně to jsou hlavně modely OpenRun a OpenMove), a jako by to nestačilo, tak si změnila i vlastní jméno na údernější Shokz. Všem běžcům doporučuji minimálně vyzkoušet!

Hraje to dobře a uši mám volné!

Hudba 2021

Další rok, kdy se rozhodně nedařilo hudebníkům. Obzvlášť situace kolem koncertů stála opět většinu roku za prd. Částečné uvolnění restrikcí využili pořadatelé v létě ke konání menších lokálních akcí. Takže pro mne byl hudební událostí roku Párkový festival jičínských kapel, který se konal v neděli 18. července v jičínském zámeckém parku. Z původního překlepu udělali pořadatelé oficiální název, který se odrazil na podávaném občerstvení. (Děkuji pěkně, nemám zájem. Radši jsem si odskočil jinam.) Některé z vystupujících už si ani nevybavuji (The Hops Party ani Tcheichan nejsou zrovna můj šálek kávy). Začínala Sranda, hlavním tahákem pro mne byly Bludy, moje oblíbená jičínská kapela z přelomu století, která v posledních letech vystupuje jen sporadicky, a o závěr se postarali Wooden Ships. Ty jsem ostatně viděl v zámeckém parku ještě ve čtvrtek 9. září, byť na jiném pódiu. A po koncertě jsem si koupil jejich desku! A to je pro nedostatek dat o koncertech všechno.

 

Bludy v parku

Co se týká nákupu nových CD, už jsem to nepřeháněl tolik jako předchozí rok, spíš jsem se soustředil na své oblíbence (řazeno tak, jak mi cédéčka přibývala doma): Transatlantic: The Absolute Universe: Forevemore, Epica: Omega, Alice Cooper: Detroit Stories, Therion: Leviathan, Accept: Too Mean to Die, Liquid Tension Experiment: 3, Powerwolf: Call of the Wild, The Neal Morse Band: Innocence & Danger, Dream Theater: A View from the Top of the World, Flotsam and Jetsam: Blood in the Water a Evile: Hell Unleashed. Jediným domácím přírůstkem do sbírky se mi stalo album Miloše Doda Doležala My Little World, což je ovšem reedice jeho debutu původně vydaného v roce 1991. Čeští interpreti buď tento nosič vzdali, nebo čekají s vydáním nových alb na ukončení kovidových restrikcí. V digitální formě (ve formátu FLAC) jsem si pořídil album Lunatic Soul: Through Shaded Woods a čtyřpísňové EP projektu Zemětřesení 2: Epilog.

 

Další početnou várkou nosičů v mé sbírce se staly záznamy koncertů. Měl jsem i takový dojem, že jich vycházelo ještě více než obvykle, ale v mnoha případech u mne šlo o starší tituly, kterými jsem si chtěl připomenout dávné časy, kdy bylo normální zajít na koncert. Nejdříve bych měl zmínit záznamy z londýnských koncertů dvou skupin, na jejichž pražských zastávkách při stejných turné jsem byl osobně přítomen, takže jsem viděl téměř to samé: Devin Townsend: Order of Magnitude – Empath Live Volume 1 na 2 CD a 1 DVD a Dream Theater: Distant Memories: Live in London na 3 CD a 2 DVD.

 

Když už jsem v tom Londýně, tak tu mohu ještě pokračovat: Flying Colors: Third Stage: Live in London na 2 CD a 1 DVD, Devin Townsend: The Retinal Circus na 2 CD, 2 DVD a 1 BD a Idiot Prayer – Nick Cave Alone at Alexandra Palace na 2 CD. Ale koncerty se občas nahrávají i jinde, třeba v New Yorku: Armored Saint: Symbol of Salvation Live na 1 CD a 1 DVD, Oberhausenu: Blind Guardian: Imaginations from the Other Side na 3 CD a 1 BD (z nichž 1 CD a 1 BD obsahují zmiňovaný živák), Amsterdamu: A Decade of Delain: Live at Paradiso na 2 CD, 1 DVD a 1 BD, Paříži: AC/DC: Let There Be Rock na 1 BD či obsahuje záběry ze švýcarského Prattelnu a německé Bochumi na jednom nosiči: Gamma Ray: Skeletons & Majesties Live na 1 BD. Nebo to může být celé uměle virtuální jako Devin Townsend: Galactic Quarantine na 1 CD a 1 DVD. Záznamy na více nosičích obsahují identický materiál, takže mám doma 1 DVD Delain a 2 DVD Devina Townsenda, u kterých si neumím představit důvod, proč bych si je pustil znovu, když z BD to vypadá i zní lépe.

 

Delain jsem měl rád...

K některým starším živákům by to chtělo pár slov navíc. Koncert AC/DC byl nahrán v Paříži v prosinci 1979, takže zaznamenává kapelu ještě se zpěvákem Bonem Scottem (zemřel v únoru 1980 na otravu alkoholem). Tedy éru kapely, kterou jsem znal jen z doslechu. Já vlastně slavné Australany dosud slyšel jen s Brianem Johnsonem, který s nimi zpívá od roku 1980. Starší je i živák Gamma Ray z roku 2012, který na e-shopu Musicrecords spadl do zajímavé cenové kategorie. Nosiče s výročním koncertem nizozemských Delain byly nahrány v prosinci 2016 (a vyšly v následujícím roce). Já jsem jejich zakoupením zareagoval na informace o rozpadu mé oblíbené kapely z února 2021 (z celé sestavy zbyl pouze skladatel a klávesák Martijn Westerholt – ať už si k sobě najde kohokoliv, bude to prakticky jiná kapela). Vydání reedice slavné nahrávky kapely Blind Guardian k 25. výročí obsahuje i dva nosiče se živými záznamy pořízenými v Oberhausenu v prosinci 2016.

 

Kanadského kytaristu a zpěváka Devina Townsenda, který je na den přesně o tři roky starší než já, jsem si nechal zvlášť. Koncert k albu Empath jsem viděl v pražském klubu Roxy v listopadu 2019. Když ho v prosinci 2019 nahrál v Londýně, bylo to prakticky totéž. Radost dívat se i poslouchat (v Praze i v Londýně). V červnu 2021 ovšem vydal album s kompletním názvem Devolution Series #2 – Galactic Quarantine obsahujícím záznam streamovaného koncertu ze září 2020. Je to celé naprosto umělé. Bylo to natočené během třech měsíců, přičemž každý ze čtveřice zúčastněných hudebníků své party nahrál v jiném městě (a v pár případech i jiné zemi). Pak to někdo dal v počítači dohromady, a mě výsledek jejich práce nebaví sledovat, a vlastně ani poslouchat. Je to prostě celé očividně umělé, a nepomůže tomu ani výborný výběr písní. Ne, tohle jsem si ani neměl kupovat, protože si to stejně nebudu pouštět.

 

Tři živáky Devina Townsenda

Zato The Retinal Circus na dávno vyprodaných nosičích (zakoupeno na Aukru) si zaslouží samostatný odstavec. Záznam jediné speciální show z října 2012 v Londýně je totiž naprostá pecka. Devin tímto koncertem slavil 20 let na hudební scéně a pojal to ve velkém: s tanečníky, akrobaty, herci i speciálními hudebními hosty. Jen slavný kytarista Steve Vai (jehož album Sex & Religion z roku 1993 Devin nazpíval) byl předtočený a jako konferenciér tuto show uváděl ve formě projekce. Ve většině písní s Devinem zpívala Anneke van Giersbergen, zazněly i dvě písně Devinovy předchozí kapely Strapping Young Lad, jejichž repertoáru se jinak na koncertech vyhýbá, a zahrát si je s Devinem přišel i druhý z kytaristů této již od roku 2007 neexistující kapely, Jed Simon. Třeba píseň Hyperdrive si Devin zazpíval sám jen za vlastního doprovodu na akustickou kytaru. Prostě speciální show se vším všudy (a v bonusech ještě zhruba padesátiminutový dokument o její přípravě). CD verze navíc neobsahuje povídání Steva Vaie, což jejímu poslechu určitě prospívá. Napadlo mě, že další kulatiny tedy musí mít letos. Přichystá tedy zase něco speciálního, nebo to ještě nejde?

 

V létě jsem si pořídil hi-fi sestavu. První album, které jsem poprvé slyšel na ní, byl právě Townsendův The Retinal Circus. V hlavě mi vrtalo, jestli ji ještě nemám rozšířit o čím dál populárnější gramofon. Až jsem si 9. září večer koupil po koncertě jičínské kapely Wooden Ships jejich vinyl Pochybnosti. Říkal jsem si, že nevím o žádné jiné místní kapele, která by něco takového mohla mít, takže jako rodilý Jičíňák mám ojedinělou příležitost. Je to ovšem nahrávka z roku 2016, a kapela už je o dost dál, takže se jako jediná deska ve sbírce moc neosvědčila. Nejdříve jsem zapátral na Aukru, a domů mi přišel deset let starý vinyl brněnského projektu Cales: Return from the Other Side. Pak jsem si pořídil pár starých klasik: Hrrr na ně… od Jiřího Schelingera a skupiny Františka R. Čecha z roku 1977 a Balls to Picasso, které vydal Bruce Dickinson v roce 1994. Ale na vinylech vychází i nová hudba, takže mám doma i alba Wardruna: Kvitravn (na dvou vinylech), Panychida: Gabreta Aeterna, Cheap Trick: In Another World a Anneke van Giersbergen: The Darkest Skies Are the Brightest. Posledně jmenované album vyšlo na vinylu s přiloženým CD. Takže vinyl na doma a z cédéčka naripovat empétrojky do mobilu, vlastně praktické balení.

 

Můj první vinyl

Poznámky na okraj:

 

Pořád mám doma vstupenku na společný koncert nizozemské skupiny Epica a finské skupiny Apocalyptica. Je na něm datum 26. října 2020. Odložen byl nejdříve na 12. března 2021, pak na 12. ledna 2022 a aktuálně platí termín 24. března 2023. Skoro už na něj přestávám věřit, ale třeba to jednou vážně klapne…

 

Se soundtracky jsem to ještě úplně nezabalil, jen už těžko hledám důvod pořizovat si muziku, co byla složena k novým filmům. Ale koupil jsem si CD s hudbou Christophera Younga z filmu Hellraiser (1987), která určitě patří do užší špičky soundtracků k filmovým hororům.

Knihy 2021

V roce 2020 jsem přečetl rekordně málo knih, takže i seznam těch nejlepších bude patřičně kratší.

 

Stephen King: Ústav

 

Jistou dobu jsem smutně sledoval, že King stárne, a ty knihy už tak nějak nejsou ono. Jenže pak se něco změnilo, a rozhodně to nemohu říci o jeho posledních knihách. Ústav sice začal vyprávěním o něčem úplně jiném, než co slibovala obálka, ale to mě nemohlo rozhodit. Po zhruba třiceti stránkách prologu jsme přeskočili k vyprávění o dvanáctiletém nadaném chlapci Lukovi, který je brutálně vytržen ze svého života. Jednu noc je unesen a následující den se probudí v pokoji, který vypadá přesně jako ten jeho, jen nemá žádná okna. A zjišťuje, že to není jediné, co má s ostatními obyvateli tajemného ústavu společného. Do dramatického vyprávění prostě bylo snadné se začíst, a o to těžší se od něj odtrhnout. Nakonec se samozřejmě Lukova linie protne s příběhem muže, kterého jsme poznali na začátku knihy. Od Stephena Kinga jsem loni přečetl ještě knihu Když teče krev, což je sbírka čtyř nijak nesouvisejících textů, titulní novely (která je volným pokračováním jeho románu Outsider) a tří povídek.

 

Dvě kingovky

Jarosław Grzędowicz: Vycpávač zvířat

 

Sbírka třinácti povídek polského autora obsahuje sedm krátkých a šest delších textů. Dobře tak vynikne, že jsou to vlastně dvě odlišné disciplíny. Krátké povídky založené na nosném nápadu a úderné pointě jsou možná čtenářsky vděčnější (ostatně se sbírka jmenuje podle jedné z nich). Ale větší potenciál uvíznout v paměti pro mne mají delší texty, které autor původně napsal jako příspěvky do různých antologií. Sbírka je pestrá, což také nahrává čtivosti. Je tu cestování v čase, alternativní realita, vánoční povídka, horor i severská mytologie. Za mne byly nejlepší Buran vane z druhé strany, Vlčí vánice a Víkend ve Spezeku. Z krátkých povídek hned ta první – Koníček tety Konstancie. Vznik všech povídek autor vysvětlil v doslovu.

 

Hilary Mantelová: Za temnotou

 

Žánrové knihy ve své čisté podobě dnes doplňují všelijaké mixy. Tohle není žádná duchařina ani okultní román. Tohle je moderní společenský román, který sleduje a vypráví všední život svých hrdinek po dobu zhruba sedmi let na přelomu 20. a 21. století. Tedy je to román, který vlastně postrádá tradiční příběh, který by se dal odvyprávět. Prostě jen popisuje obyčejné scény ze života ne právě obyčejné postavy. Hlavní hrdinka Alison je totiž profesionální vědma a médium, pro kterou je komunikace s mrtvými stejně samozřejmou součástí života jako komunikace s živými. Jak se v podobných případech dá čekat, titulní temnota pochází zejména z našeho světa. Napětí přichází až v poslední kapitole, kde autorka pronikne za temnotu v hrdinčině paměti a vypoví příběh, který malá Alison zcela vytěsnila z hlavy. Pozoruhodné, netriviální čtivo.

Rok 2021 (nejen) na plátnech kin

V roce 2021 jsem na plátnech kin viděl 36 filmů. Stálo mě to 4510 Kč (průměrné vstupné zhruba 125 Kč za projekci). Nakonec mi to přijde celkem dost. Kina totiž směla hrát až od 24. května, navíc aspoň ze začátku za pravidel, která se měnila tak rychle, že jsem občas opravdu nevěděl, zda zrovna do kina legálně smím jít nebo ne (někdy tou dobou jsem prošvihl filmy Nadějná mladá žena a Rytíři spravedlnosti). Filmový rok pro mne každopádně začal papírově nejsilnějšími filmy, z nichž mě ovšem žádný právě nenadchnul – Chlast (Oscar za nejlepší neanglicky mluvený film, cena pro nejlepší evropský film a mnohé další), Smolný pich aneb Pitomý porno (Zlatý medvěd z Berlinale) a Země nomádů (Oscary za nejlepší film, režii a herečku v hlavní roli, u čehož souhlasím pouze s tou třetí kategorií).

 

Plakáty všech 36 filmů

Zatímco jsem měl prvních 11 dnů v červenci dovolenou, MFF v Karlových Varech byl odložen na konec srpna, kdy jsem se nedokázal v práci zbavit ani jediné směny, takže jsem aspoň v mimořádně hnusném počasí nezmrznul někde pod stanem. (Ale na podzim poslali šest filmů do kin po celé republice, tak jsem zašel na všechny tři, které hráli, když jsem nebyl v práci.) Z května na září byl odložen i pražský Febiofest, na který jsem tedy pilně dojížděl, dokud jsem neviděl 10 filmů (viz samostatný report). Jeden film jsem viděl v letním kině v Karviné (Duše), zbývajících 25 projekcí připadá na jičínský biograf Český ráj.

 

Desítka nejlepších filmů:

 

1.      Kid – Necelou hodinu dlouhý film Charlieho Chaplina si sice mohu kdykoliv pustit doma, ale položil jsem si jednoduchou otázku, kdy jsem naposledy viděl v kině 100 let starý film, a jelikož rychle následovala odpověď „nikdy“, vydal jsem se to napravit. Pro speciální příležitost návratu klasiky do kinosálů vznikly tři nové hudební doprovody, mezi kterými si všude diváci mohli vybrat. Naše hrstka se rychle dohodla na hudbě Laca Décziho, která k filmu celkem pasovala.

2.      Sebevražedný oddíl – Jediný komiksový film, který jsem za rok 2021 viděl, se drží na předních místech seznamů největších propadáků roku. Asi jsem divný, ale já se u toho nad očekávání skvěle bavil. Zápletka je sice nepodstatná a celá ta zábavná komiksová jízda hodně připomíná Strážce Galaxie či Deadpoola, ale James Gunn dokázal všechny ty šílenosti dobře namixovat a hrnout je na diváky vysokou rychlostí. Takže u mne velká spokojenost, aneb nejlepší nový film.

3.      Nikdo to neví – Nejlepší film, který jsem viděl na pražském Febiofestu, patřil do profilové sekce představující klasika japonského sociálního dramatu jménem Hirokazu Kore'eda. A byl z této sekce i filmem nejstarší s datem premiéry v roce 2004. Mistrovská ukázka práce s mladými neherci a výborné rodinné drama.

4.      Drazí soudruzi! – Ruský klasik Andrej Končalovskij už má pár let za sebou osmdesátku, ale na kvalitě jeho filmů to není nijak znát. Řemeslo má evidentně v malíku, takže už jen najít správnou látku. Novočerkasský masakr z počátku června 1962 si za připomenutí říkal. Černobílý obraz klasického formátu vytváří iluzi z trezoru vytaženého filmu pro pamětníky. Režisérova manželka Julija Vysockaja je navíc v hlavní roli opravdu výborná.

5.      Myši patří do nebe – Nejlepší domácí film a nejlepší animovaný film roku v jednom. Klasické loutkové animaci ve finále sice trochu pomáhaly počítače, ale je to spojeno s citem, takže to výtvarnou podobu filmu nijak nekazí. Tvůrci sice cílí na diváky od šesti do dvanácti let, ale stejně silný zážitek je to i pro dospělého. A vůbec nevadí, že oba hlavní hrdinové na začátku filmu zemřou.

6.      Nikdo – Ruský režisér Ilja Najšuller se hned svým druhým celovečerním filmem přesunul do Hollywoodu, kde hned natočil akční film roku. A kupodivu mu kromě originálně ztvárněných bitek typu rubačky v autobuse jde i práce s atmosférou a dokáže tak vytvářet až hmatatelné napětí. Stěžejní je ovšem obsazení Boba Odenkirka do hlavní role, jakou jsem od něj vážně nečekal.

7.      Duna – Pro kanadského režiséra Denise Villenevea mám sice slabost, ale ohledně zfilmování románové klasiky Franka Herberta jsem byl stejně dost skeptický. V rozmáchlé adaptaci sice za dvě a půl hodiny odvyprávěl jen polovinu románu, ale za pár let by tu měl být druhý díl. A neodpustím si pochvalu pro temně burácející hudbu Hanse Zimmera, která také funguje na jedničku. Zatím dobré, ale nemá to konec…

8.      Duše – Digitálně animovaný film od Pixaru se stejně jako výše uvedený domácí animák odehrává převážně v zásvětí. Jenže použitím dospělého hlavního hrdiny, jako by film oslovoval spíše dospělé diváky. Technické provedení je samozřejmě opět dokonalé, a ve filmu o jazzovém hudebníkovi samozřejmě hraje důležitou roli i dokonalý soundtrack.

9.      Atlas ptáků – Slovinec Olmo Omerzu točí jedny z nejzajímavějších domácích filmů. Zrovna tenhle sice většinu diváků nepřesvědčil, ale já patřím k výjimkám. Opět studuje dynamiku vztahů v rodině, tentokrát arogantního podnikatele v podání Miroslava Donutila. Postavy jsou výborně napsané i obsazené, a že děj komentují ptáci, mi přišlo jako vtipný nápad.

10.  Poslední souboj – Historické drama Ridleyho Scotta zřejmě dominuje žebříčku největších finančních propadáků roku. Což ovšem nic neříká o jeho kvalitách. Spíš o tom, že ho studio nedovedlo prodat. Historický velkofilm, který má tři hlavní a zhruba stejně tolik vedlejších postav, totiž cílí spíš na starší publikum, než na puberťáky, kteří válcují pokladny multiplexů.

 

Plakát k výročnímu uvedení Kida

Nevešlo se, aneb ve stručnosti pár dalších výrazných titulů: Animovaný film Michaely Pavlátové Moje slunce Mad, který se stal tak aktuálním, až mu to trochu škodí. Psychothriller Emila Křižky Hrana zlomu, na kterém jsem by v kině jako jediný divák. Francouzsko-německo-český animovaný film Přes hranici, vytvořený v celovečerním formátu raritní metodou malby na sklo. Norský mix romantické komedie a melodramatu Nejhorší člověk na světě, jehož epizodická struktura ve vážnějších částech oslabuje jeho celkové vyznění. A samozřejmě Není čas zemřít, rozlučka Daniela Craiga s rolí Jamese Bonda.

 

Neviděl jsem, aneb u těchto filmů mi to vadí nejvíc: Quo vadis, Aida?, Zelený rytíř a Poslední noc v Soho. A bohužel široké domácí okno: Nedostaly se ke mně hrané filmy Okupace, Zrcadla ve tmě a Marťanské lodě. Ještě více bylo dokumentů: Filmy Jednotka intenzivního života, Každá minuta života a Rekonstrukce okupace se v Jičíně hrály, když jsem byl v práci nebo v Praze na Febiofestu. Láska pod kapotou a Nová šichta vůbec (stejně tak norský dokument o české umělkyni Malířka a zloděj). A na Karla jsem nešel, protože nebyl pro mne.

 

Čestné uznání pro nejnudnější film: Zhoubné zlo je horor, u kterého jsem se nejdřív nudil a nakonec smál. A vždycky když narazím na další nadšenou recenzi, kladu si otázku, jestli jsem opravdu byl na stejném filmu.

 

Vydávání fyzických nosičů s filmy se ocitlo v naprosté krizi. Koupil jsem si čtyři filmy na Blu-ray discích: Malé ženy a Maják přes americký Amazon, protože Sony nemá od roku 2020 českého distributora, ale češtinu na své disky ještě stále umísťuje. A pak už jen (polo)domácí klasika z produkce NFA / SFÚ: Daleká cesta a Ružové sny. DVD jsou na tom ještě hůře, takže nic (nebo něco málo, co si šetřím, až budu bilancovat s hudbou).

 

Všechny novinky pohromadě

Něco k vypíchnutí z toho, co jsem viděl v televizi: Bavila mě první řada italského seriálu Geniální přítelkyně. U druhé řady jsem se už bohužel bavil o poznání méně. Z domácí tvorby byly nejsilnější krátké studentské filmy: animovaná Dcera a hraná Anatomie českého odpoledne. Konečně jsem viděl skvělé americké kriminální drama 25. hodina a tři čtvrtě století starou britskou pohádku pro dospělé Otázka života a smrti.

 

Snad bude na co chodit i letos…

Febiofest 2021

Poslední festival, kterého jsem se zúčastnil, byl Febiofest v dubnu 2019. V tom roce jsem se nedostal do Karlových Varů, stejně jako letos. A jelikož Febiofest byl, stejně jako loni, odložen na září, tak je to můj první filmový festival po dvou a půl letech.

 

Pro jistotu jsem startoval něčím lehčím a zašel na francouzskou komedii Nadměrná velikost (Énorme, 2019, 98 min.) zařazenou do sekce Girls in Film. Scenáristka a režisérka Sophie Letourneurová se rozhodla otočit obvyklé role ve vztahu muže a ženy a natočila příběh o slavné koncertní klavíristce a jejím manželovi, který jí dělá asistenta, manažera, tlumočníka, bodyguarda atd. Doma manžel řeší nakupování, jídlo i úklid a tvrdí, že „za každou slavnou ženou stojí její manžel“. A najednou si vezme do hlavy, že chce dítě. S čímž by manželka nesouhlasila, takže jí místo antikoncepce začne dávat nějaké vzhledově podobné umělé sladidlo. A otočení rolí pokračuje i nadále. Zatímco se žena snaží svoje těhotenství ignorovat, manžel chodí na těhotenské kurzy a nejradši by budoucí dítě i kojil… Největší výtka vyplývá z toho, že při důsledném aplikování tohoto konceptu z toho nevyhnutelně žena vychází jako blbka, ale jinak to byla nadprůměrně vydařená komedie s pro mne neznámým hereckým obsazením. A to jsem ještě netušil, že se mi ze vztahu rodičů a dětí stane hlavní téma festivalu.

 

Melodrama Nikam zvlášť (Nowhere Special, 2020, 96 min.) natočil v koprodukci Velké Británie, Itálie a Rumunska scenárista a režisér Uberto Pasolini v severoirském Belfastu. Vypráví příběh pětatřicátníka, který se živí jako umývač oken a vychovává svého tříletého synka. Manželka mu krátce po porodu řekla, že si život na západě představovala jinak, koupila si letenku zpět do Ruska a zmizela. Jako dítě vychované v dětském domově nemá žádné příbuzné, a teď navíc čelí diagnóze rakoviny v konečném stadiu. Takže zbývá jediné – pokusit se zajistit svému synkovi lepší život, než měl sám. Tak s ním (a často za doprovodu sociální pracovnice) objíždí potenciální pěstouny, a skoro všude během chvíle zjišťuje, že neodpovídají jeho představám. Ale zdravotní stav se zhoršuje a čas se krátí… Celý film stojí na herci Jamesi Nortonovi a malém Danielu Lamontovi, který hrál jeho syna. Ostatně, kdyby tento vztah nefungoval, tak by film nezachránilo nic. Mezi výtky patří jednak hudba, která občas až příliš tlačí na pilu, a také fakt, že je film natočený podle skutečné události. Pokud si scenáristé nedokáží vymyslet ani takovýto příběh, tak co už?

 

Maďarské drama Les – vidím tě všude (Rengeteg – Mindenhol látlak, 2021, 112 min.) scenáristy a režiséra Benedeka Fliegaufa si zaslouží uvést trochu zeširoka. Fliegauf v obou funkcích debutoval roku 2003 dramatem Rengeteg, do češtiny překládaným jako Houština. O osmnáct let později na svůj debut ideově navázal, a Febiofest nám do těch názvů vnáší zbytečný zmatek. První film jsem neviděl, ale podle dostupných informací, jde o velmi podobnou formu. Film v Praze uvedli dva z herců, z nichž jeden film stříhal a druhý k němu složil hudbu (velmi minimalistickou). Oba o filmu mluvili jako o „no budget movie“, tedy filmu bez rozpočtu. Sestává prakticky pouze z dialogů dvou, maximálně tří postav převážně v nočních interiérových scénách. Ven se sice v několika záběrech také podíváme, ale to jsou jen scény dokreslující příběh. Sedm různých rozhovorů snímaných z bezprostřední blízkosti v běžných bytech nespojuje na první pohled skoro nic, ale celkově vytvářejí obraz dnešní společnosti. Dialogy jsou to převážně velmi vyhrocené, což je aspoň herecky vděčná parketa. Artový film ve své krystalické podobě.

 

Drama Otcovská péče (Otac, 2020, 120 min.) bylo zařazeno v sekci Delikatesy z východu a vzniklo v koprodukci Srbska, Francie, Německa, Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Scenárista a režisér Srdan Golubović nás zavádí do odlehlé srbské vesnice, kde je nouze o práci. Manželka hlavního hrdiny už bídu nevydržela a pokusila se o sebevraždu. Než na místo doběhl z lesa, kde zrovna kácel dříví, manželku odvezli do nemocnice a obě děti sebrala sociálka. Během následujících dní se dozvěděl, že žena z nemocnice poputuje rovnou na psychiatrii a děti mu nevrátí, dokud neprokáže, že je schopen se o ně postarat (tedy zejména mít stálé zaměstnání). Zatím jsou u pěstounů ve vesnici, odkud pochází předseda místní sociálky. Tam za výchovu dětí dostávají peníze od státu, a jistý podíl jde do kapsy předsedovi. Jak s tím bojovat? Jeden otcův známý mu sepíše odvolání a hlavní hrdina se s ním vydává na pěší pouť do Bělehradu na ministerstvo (na autobus nemá a nechce, aby skončilo někde v šuplíku). Pěší road movie není zrovna obvyklý žánr, a i když to v závěru vypadá, že pouť byla zbytečná, přece jen tu prosvitne jiskřička naděje.

 

Polsko-irské drama Nikdy nepláču (Jak najdalej stąd, 2020, 93 min.) scenáristy a režiséra Piotra Domalewskiho bylo zařazeno do sekce Generace, tedy mezi filmy o mladých. Sedmnáctiletá Polka Ola byla na začátku filmu potřetí vyhozena ze závěrečných jízd v autoškole, což ji mimořádně štve, protože jí otec slíbil auto, ale slib podmínil jejím řidičákem. Ola žije s matkou a hendikepovaným bráchou na vozíku v domě bez výtahu, takže jí připadá, že aspoň to auto by si zasloužila. Jenže náhle přijde z Irska zpráva, že její otec zemřel při nehodě v práci. V rodině není nikdo jiný, kdo by se domluvil anglicky, takže Ola chtě nechtě místo cesty do školy nasedá na letadlo do Dublinu, aby zařídila převoz otcových ostatků domů do Polska. Tam naráží na fakt, že o svém otci nic nevěděla. Byl pro ni jen vzdálenou osobou, která jim pravidelně posílala peníze na účet. Také neumí komunikovat s ostatními. Ale pokud jí otec sliboval auto, neměl by mít někde nešetřené peníze? Tak divák sleduje, jak krůček po krůčku dospívá, až nakonec dokáže udělat i zřejmě první neegoistický skutek v životě. Výborná Zofia Stafiejová táhne prakticky celý film sama, a to se rozhodně nedá říci, že šlo o snadnou roli. (Poznámka pro ty, kdo neumí polsky: původní název znamená „co nejdále odtud“.)

 

Kanadský film Wilcox (Wilcox, 2019, 66 min.) je hádanka. Scenárista a režisér Denis Côté debutoval v roce 2005 filmem Radisson, kde si vystačil s jedním hercem a obyvateli titulní vesnice. Kam se od té doby posunul? K filmu s jedním hercem a místními obyvateli končin, kterými hlavní postava putuje. Jen je to navíc zbavené veškerých dialogů, takže se nic nedozvíme ani o hlavním hrdinovi, ani o tom, odkud a kam vlastně putuje. Možná se jmenuje Wilcox, možná ty vojenské hadry i s nášivkou se jménem někde ukradl. Nebo je to dezertér. Cokoliv si vymyslíte. Film vám nic nepotvrdí, ani nevyvrátí. Takže se můžeme aspoň kochat kanadskou divočinou? Omyl. Obraz je většinou záměrně rozostřený, takže ani z toho nic nebude. Zato se ve zdejší krajině vyskytuje nezvykle vysoké množství vraků starých autobusů. Hudba jsou spíš ambientní plochy, a ruchy ve filmu zbaveném dialogů působí spíš rušivě. Co by to bylo za festival bez nějakého opravdu divného filmu, ale co tímto chtěl až do morku kostí nezávislý autor říci, opravdu netuším. Aspoň to bylo krátké.

 

Z Hlavní soutěže jsem viděl pouze film Kluk od velryb (Kitoboj, 2020, 94 min.) natočený v koprodukci Ruska, Polska a Belgie. Scenárista a režisér Filipp Jurjev nás v něm zavádí na nejvýchodnější cíp poloostrova Čukotka do velrybářské osady. Ve filmu tedy účinkují místní Čukčové, a přestože ve filmu zazní i ruština, většinou mluví po svém. Patnáctiletý Ljoška žije s dědou, který je jednou nohou v hrobě, a to zřejmě už několik let. Z toho občas vyplývají dialogy ve stylu: „Zítra určitě umřu.“ – „Zítra nemám čas.“ Ale víc ho trápí nedostatek dívek v okolí. Takže nepřekvapí, že se zamiluje do dívky, kterou viděl v počítači na erotickém webu. Ale jeho vyvolená je podle webové adresy někde v Detroitu, což je jen 88 km přes moře a pak „furt rovně“. Jeho cesta za vyvolenou do Detroitu je sice spíš útěkem, ale kromě trochy dobrodružství v ní nechybí ani humor (a autoři nás při ní zavedli až na Diomedovy ostrovy, a východněji to už v rámci Ruska fakt nejde). Přes úsměvnou zápletku autor dokázal příběh udržet v realistických mezích.

 

Drama Syn-Matka (Pesar-Madar, 2019, 102 min.) natočené v koprodukci Íránu a České republiky se hrálo už před rokem, a dostalo cenu Amnesty International Febiofest Award. Jeho režisérka Mahnaz Mohammadiová byla členkou letošní poroty, díky čemuž se v rámci sekce Speciální projekce: Porota film dostal opět do programu. Vdova Leila má dvanáctiletého syna Amira a malou dcerku. Pokud by přijala nabídku k sňatku od řidiče autobusu Kazema, musela by se vzdát svého syna. Kazem má totiž doma dospívající dceru, a ta nesmí žít pod jednou střechou s mužem, který není její pokrevní příbuzný, až do svatby. Což znamená tak tři roky. Kam se synem, když nemá žádné příbuzné, ke kterým by ho mohla dát? A tak Amir dočasně skončí v ústavu pro hluchoněmé. Aniž by ovládal znakovou řeč, postupně zjišťuje, že to není na měsíc, ale na roky, a bude muset o svém životě rozhodnout sám. Další typické íránské drama s problémy, které jsou ve většině světa nemyslitelné. A které v zemi jako je Írán nemá žádné správné řešení. Česká koprodukce se podle závěrečných titulků zřejmě omezovala jen na obrazovou a zvukovou postprodukci. Na diskuzi s režisérkou jsem nezůstal, i když rozhodně měla potenciál být zajímavá, a radši jsem zamířil na vlak domů.

 

Rumunskou komedii Kampaň (Berliner, 2019, 93 min.) zařazenou do sekce Delikatesy z východu, bych si normálně nevybral, ale bylo 15 dní do parlamentních voleb, takže jsem to šel zkusit. Scenárista a režisér Marian Crisan si vystačil s málem. Politikovi se porouchala služební Dacia Duster na okraji pole, které zrovna oral místní traktorista. Tak je odtáhl k sobě domů. A politik se přes noc rozhodl tu zůstat a vést kampaň z venkova. Ostatně, dnes není třeba mít nějaký program, důležité jsou příspěvky, které bude jeho podřízený umisťovat na sociální sítě. Tedy s kým a při čem se nechat zvěčnit. Cituji z programu festivalu: „Sarkasticky laděná černá komedie tepe faleš a prázdné fráze vrcholových politiků stejně jako apatii průměrného voliče.“ Ve skutečnosti je komedie krotká, až bezzubá. K nám se z rumunské produkce dostává jen špička ledovce, tohle je jen důkaz, že i tam jinak vznikají lokální, čistě průměrné filmy.

 

Japonský scenárista a režisér Hirokazu Kore'eda měl v programu festivalu vlastní profilovou sekci čítající šestici filmů. Nepochybuji, že všechny patřily do první desítky nejlepších filmů festivalu, ale vybrat si všechny, tak bych měl program málo pestrý. Tak jsem zvolil jen ten nejstarší z výběru, snímek Nikdo to neví (Dare mo širanai, 2004, 141 min.). Do malého bytu se nastěhovala svobodná matka s dvanáctiletým synem. Ze dvou kufrů vylezly nejmenší děti, starší dcera do bytu proklouzla v noci. Matka je ovšem sama ještě nedospělá, takže občas zmizí. Někdy třeba na měsíc, nebo i na déle. Hlavním hrdinou je tedy dvanáctiletý Akira, který se snaží zvládat své tři sourozence. Ani jeden nechodí do školy, takže žijí opravdu mimo všechny struktury. Peníze docházejí, postupně je odpojen plyn, elektřina i voda, a matka se stále nevrací. Může tahle černá můra pracovníka sociálky vůbec skončit dobře? Suverénně natočené drama s mladými neherci nikam nepospíchá, ale autor velmi dobře ví, co chce ukázat, a co ukazovat nemusí. Inspirováno článkem z novin, takže něco takového asi možné je. Nejlepší nakonec, přesně podle plánu.

 

Febiofest Praha, 17. – 24. 9. 2021