Co právě poslouchám

Když už mám doma přes tisícovku disků CD, tak jsem si v létě 2021 řekl, že je na čase upgradovat svoji poslechovou sestavu. Ne že by můj mikrosystém Panasonic SA-PM71SD hrál špatně, ale prostor na zlepšení tu byl. Přes rozvolnění vládních covidových blbáren jsem rezignoval na objíždění hi-fi studií a rozhodl se tuhle výzvu zvládnout sám s pomocí internetu. (Poznámka ke všem níže uvedeným cenám: vše se vztahuje k době, kdy jsem ceny vyhledával / zaplatil, spousta se jich už změnila, většinou směrem nahoru.)

 

Nejdříve jsem si nakonfiguroval dvě podobné ideální hi-fi sestavy založené na integrovaném zesilovači a CD transportu (Audiolab 6000A + 6000CDT za 32.400 Kč vs. Cambridge CXA61 + CXC za 37.890 Kč). Když jsem připočítal odpovídající reprosoustavy, signálové a reproduktorové kabely, hi-fi stolek a síťový filtr, skončil jsem na celkových cenách kolem 83 tisíc (a to mi ještě vzadu v hlavě šrotovala otázka gramofonu). Tolik jsem za hi-fi utratit nechtěl.

 

Takže druhý extrém. Výchozí kvalita, za co nejnižší cenu. Rychle jsem došel opět ke dvěma možnostem založeným na integrovaném zesilovači a CD přehrávači (Cambridge CXA35 + CXC35 za 17.050 Kč vs. Denon PMA-600NE + DCD-600NE za 17.490 Kč). Zhruba poloviční cenovky znamenaly také snížení cen reprosoustav (nejvíce jsem uvažoval o modelu Wharfedale Diamond 11.2 za 12.990 Kč) a dalších komponent (vyjma nábytku). Fajn, ceny už mám o dost rozumnější.

 

Jenže cenový rozdíl vyšších modelů Denon PMA-800NE (11.990 Kč) + DCD-800NE (10.990 Kč) nebyl nijak propastný. Totéž platí o lepších reproduktorech (Acoustic Energy AE300 za 13.990 Kč). Vida, mám vybráno. Ale červík pochybností stále hlodal, aneb co jsou nejlepší ještě cenově dostupné reproduktory, na které by vybraný zesilovač stačil? A tak jsem došel k modelu se stručným názvem Bowers & Wilkins 606 S2 Anniversary Edition (18.790 Kč).

 

Jeden den rozhodnuto, a druhý bylo zase všechno jinak. Narazil jsem na informaci, že japonský Rotel má společný vývoj s britským B&W. A má v katalogu model zesilovače s téměř totožnými parametry jako můj vybraný Denon. Jen jestli společný vývoj nezahrnuje jen kategorii high-end? Ale vzhledem k tomu, jakou pozornost věnují zdokonalování i svých oceněných základních modelů, je možné všechno. Takže komponenty Denon jsem ve svých úvahách nahradil produkty jiné japonské značky a začal hledat, kde nakoupit.

 

29. července jsem si udělal výlet do Prahy. Zašel jsem na Vinohrady do showroomu firmy AVcenter, kde jsem zkonzultoval svůj výběr s odborníkem. Skončilo to objednávkou, jejíž součástí byl integrovaný zesilovač Rotel A11 Tribute (15.990 Kč), CD přehrávač Rotel CD11 Tribute (11.990 Kč), reprosoustavy Bowers & Wilkins 606 S2 Anniversary Edition (18.790 Kč), síťový filtr Dynavox X2000 (3.990 Kč), signálový kabel AudioQuest Evergreen (1.190 Kč) a reproduktorové kabely QED XT25 Airlock (2.720 Kč). Dohromady 54.670 Kč. Pak ještě vydržet na dvojnásobnou komplikaci přepravce Geis, který nejdříve paletu nevyzvedl u odesílatele a podruhé mi napsal, že nemá dostatek místa ve voze, který ji měl doručit, ale nakonec vše zdárně dovezl.

 

Mé podezření, že se to do pokoje bez problémů nevejde, se potvrdilo, takže vzápětí dokupuji hifi stolek NorStone Esse Hifi Vinyl (6.990 Kč). Tím byla tak trochu předurčena budoucnost, ale trvalo více než měsíc, než jsem sestavu doplnil o gramofon. Ten jsem chtěl mít domácí, takže jsem vybíral pouze z katalogu firmy Pro-Ject. Nakonec jsem vybral model Pro-Ject Debut Carbon DC + 2M Red (11.590 Kč). Ten měl signálový kabel v ceně, takže stačilo připojit a nastavit.

 

Bluetooth modul zesilovače zvládá i kodek aptX

Takže, co mi teď doma vlastně hraje? Integrovaný zesilovač Rotel A11 byl v roce 2019 ověnčen cenou EISA jako nejlepší cenově dostupný zesilovač roku. Do stejné řady patřily ještě CD přehrávač CD11 a tuner T11. Zatímco CD přehrávač i tuner byly základní modely, mezi zesilovači značka nabízí ještě nižší model A10. Jenže u Rotelu neusnuli na vavřínech a nechali zesilovač i CD přehrávač projít audiotuningem u věhlasného konstruktéra a zvukového mága Kena Išiwaty. Ten ovšem 25. listopadu 2019 zemřel, takže po něm práci dokončil německý konstruktér Karl-Heinz Fink. Rotel na počest legendárního ambasadora značky Marantz modely doplnil štítkem s nápisem Tribute (= poklona, hold, počest). Sice klíčovými změnami byla výměna všech deseti kondenzátorů a dvou odporů v zesilovači, respektive osmi kondenzátorů a jednoho odporu v přehrávači, ale vylepšeno bylo třeba i tlumení šasi přístrojů.

 

Displej zobrazuje údaje o aktuální skladbě a celém disku

Integrovaný zesilovač Rotel A11 Tribute se tváří jako přístroj ze staré školy. Pouze analogové vstupy i výstupy, žádná digitální přípojka. Na první pohled je jedinou digitální částí přístroje jeho displej. Zdání klame, součástí přístroje je i bezdrátové rozhraní Bluetooth, takže je uvnitř logicky i D/A převodník. Součástí audiofilské konstrukce jsou samozřejmě i phono předzesilovač pro gramofony s přenoskami typu MM a sluchátkový zesilovač s výstupem pro 3,5mm jack. CD přehrávač Rotel CD11 Tribute má pod shodným displejem plastový šuplík CD mechaniky, uvnitř ten samý D/A převodník jako v zesilovači a vzadu jeden analogový a jeden digitální výstup. (Ostatně CD přehrávače jsou už trochu na ústupu, spousta výrobců v současnosti dává přednost CD transportům, protože D/A převodníky jsou čím dál běžnější součástí zesilovačů.)

 

Výškový reproduktor série 600

Série řady 600 je základní sérií reprosoustav značky Bowers & Wilkins a větší stojanové dvoupásmovky 606 jsou tedy druhým nejnižším modelem značky (menší nesou označení 607). Značení klame, aktuální řada S2 Anniversary Edition je už vlastně sedmou generací modelu, jehož značením firma oslavuje čtvrtstoletí oblíbené řady 600 na trhu. To výročí sice proběhlo už v roce 2020, ale modely na trhu zůstávají. Od minule je hlavní změnou audiotuning elektrických výhybek, takže další příklad toho, že obě značky své ceněné modely neustále vylepšují. Hliníková kalota výškového reproduktoru je chráněná drátěným vrchlíkem, středobasový reproduktor je z kompozitní tkaniny Continuum. Stěny tuhých kabinetů tvoří 15 mm tlusté MDF desky (+ dalších 12 mm na nejnamáhanějších čelních stěnách), vnitřek je zatlumený syntetickým rounem.

 

Přenoska Ortofon 2M Red

Jelikož jeden z největších světových výrobců gramofonů sídlí v Litovli, chtěl jsem domácí model. Většinu produkce vyrábí pro rakouskou značku Pro-Ject, ale dodává gramofony i řadě dalších firem. Jelikož tenhle zbytek už představuje vysokou školu googlení, soustředil jsem se pouze na rakouskou značku. Model Pro-Ject Debut Carbon byl oceněn cenou EISA jako nejlepší gramofon roku 2012, aktuální řada s vylepšeným pohonem na něj v dobrém navazuje. Pohon je přenášen pryžovým řemínkem, přehazováním řemínku se mění rychlost 33 a 45 otáček za minutu, přímé přenoskové rameno je z karbonu a z výroby je osazeno MM přenoskou Ortofon 2M Red. Přibalený signálový kabel se samostatným zemnícím vodičem Connect it E soudě podle jeho průřezu vypadá neošizeně.

 

Stará zvuková aparatura zřejmě žárlila na novou, takže mi na konci října odešel potenciometr u repráčků u počítače (což znamená, že už jsem je ani nedokázal zapnout). Chvíli jsem opravdu přemýšlel, že si i k počítači dám dřevěné reproduktory, ale včas mi došlo, že už takhle mám na stole problémy s místem, takže zpět. Plastová chrastítka na YouTube a další počítačové zvuky stačí. Protože jsem byl se zvukem dosavadních repráčků Creative spokojený, začal jsem u této značky. Po chvíli bloudění jsem si vybral Creative Pebble V3. Jenže jsem během další chvíle zjistil, že se v ČR prodávají Pebble, Pebble Plus a Pebble V2. Proč má tedy výrobce celou stránku v češtině o výrobku, který na našem trhu nikdo neprodává? A novinka to není, jsou na trhu od roku 2020. Takže buď vzít starší model z Čech, nebo poslední výkřik techniky od výrobce. Cena 32,99 € a vedle ní tlačítko Koupit. Vtipně nevede do žádného obchodu, ale na totožnou stránku v angličtině, kde se musí ještě jednou kliknout na tlačítko Buy a vyplnit objednávku. Za necelý týden mi přišel balíček z Nizozemska a na výpisu kreditní karty jsem měl odečteno 881,26 Kč.

 

Pravý repráček (levý má o diodu, knoflík a tlačítko méně)

Reprosoustava k počítači Creative Pebble V3 je vzhledem k roku uvedení na trh samozřejmě bezdrátová a stačí ji spárovat přes všudypřítomný Bluetooth. Já ovšem nemám notebook, ale stolní počítač. Žádné bezdrátové rozhraní jsem u něj dosud nepotřeboval, a ani nadále k tomu nevidím důvod. Skvělé ale je, že pokud reproduktory připojím kabelem do konektoru USB-C, je hotovo! Jeden kabel stačí na přenos zvuku i napájení reprosoustav. Další 1,35 m dlouhý kabel tedy samozřejmě spojuje pravou a levou reprosoustavu. Ty mají kulový tvar. To je z akustického hlediska ideální obrana proti vzniku stojatého vlnění, ale tady to bude spíše designová volba. Koule je na třech stranách zkosená, vepředu pod úhlem 45° kvůli měničům reproduktorů, vzadu kvůli pasivním zářičům, které pomáhají s nejnižšími kmitočty, a zespodu, aby stály na stole. Průměr koulí se mezigeneračně asi o centimetr zvětšil, protože se o čtvrt palce zvětšila membrána reproduktoru. Jmenovitý výkon systému 8 W může ve špičkách vzrůst až na dvojnásobek. A zvuk je pořád solidní.

 

(Bez)drátová sluchátka Sony

Nejstarším aktivně používaným audio přístrojem u mne nyní jsou bezdrátová sluchátka Sony MDR-ZX770BN, která jsem v srpnu 2018 výhodně zakoupil jako vrácené použité zboží. Někdo si koupil něco, co když držel v ruce (na hlavě), tak si nákup rozmyslel, a já na tom vydělal. Fajn, jen tak dál. Jedná se o circumaurální sluchátka (anglicky over-ear, česky kolem uší), takže prostě velká sluchátka, pod která se schovají celé ušní boltce. Na jedné straně je výhoda 40 mm velkých reproduktorů, na druhé nevýhoda jejich velikosti pro nošení venku. Technologie potlačení okolního hluku je skvělá třeba při dlouhé cestě vlakem, ale většinou je prostě používám doma. Připojené kabelem, který pořád dovede zajistit kvalitnější zvuk než Bluetooth. Ať už vede z mobilu nebo sluchátkového výstupu integrovaného zesilovače.

 

Špuntová sluchátka FiiO

K mobilu na ven jsem si pořídil drátová špuntová sluchátka FiiO F9. Čínská firma FiiO si udělala jméno přenosnými osobními přehrávači, takže při rozšiřování záběru produkce byla sluchátka logicky hned na řadě. Díky vyvedení kabelu vrchem kolem ušních boltců perfektně drží v uších a jejich zvuk je v téhle cenové kategorii špičkový. Bohužel, ukázalo se, že jsou díky svému uchycení za ušima zcela nekompatibilní se všemi typy roušek či respirátorů (pokud tedy někdo ví, jaký je mezi tím rozdíl). Takže jsem je poslední dva roky skoro nevytáhl. :(

 

TWS sluchátka Sony

Tzv. true wireless sluchátka jsem tedy vzal na milost i já, a věren své oblíbené značce, pořídil jsem si bezdrátová sluchátka Sony WF-SP800N, která jsou prodávána jako sportovní, ale já s nimi ještě nesportoval. Já to bral jen jako záruku toho, že z uší nevypadnou (kdysi jsem s tím míval problémy, tak si na to teď dávám obzvlášť pozor). A ano, v uších drží poctivě. Sony už od dob kazetových Walkmanů mělo skvěle vyřešenou výdrž na baterie, proto jim v těchto případech pořád dávám přednost. Sluchátka komunikují přes Bluetooth, žádné pokročilé kodeky nepoužívají, protože je sportovci nepotřebují, zato velmi přispívají k vybíjení akumulátorů. Zkrátka se u Sony někdo zamyslel, a výsledek dává smysl. Ochrana proti stříkající vodě, potu a prachu se také hodí. A potlačení okolního zvuku funguje víc než dobře i tady.

 

Walkman Sony už nepoužívám – jen pro srovnání

Na běhání jsem nepřekvapivě roky používal běžecký MP3 Walkman Sony NWZ-W270S, proti kterému bych nemohl říci ani popel. Jen prostě běhání po komunikacích s ucpanýma ušima není bezpečné. Tak jsem přešel k běžeckému přehrávači AfterShokz Xtrainerz. Americká značka od svého založení v roce 2011 vsadila na technologii Bone Conduction, neboli vedení zvuku spánkovou kostí. Princip samotný jsem sice nepochopil, každopádně to funguje, a při běhu po komunikacích bez problémů slyším muziku i zvuky okolí. Na rozdíl od základního modelu Aeropex má model Xtrainerz vestavěný MP3 přehrávač a 4 GB paměti. Takže s sebou nemusím tahat mobil (uznávám, dnes to zvládají i hodinky, ale to jsem ještě před rokem a půl netušil, že si takové také pořídím). Samozřejmostí je opět ochrana proti vodě, potu i prachu. Firma obměnila názvy svých produktů (aktuálně to jsou hlavně modely OpenRun a OpenMove), a jako by to nestačilo, tak si změnila i vlastní jméno na údernější Shokz. Všem běžcům doporučuji minimálně vyzkoušet!

Hraje to dobře a uši mám volné!

Hudba 2021

Další rok, kdy se rozhodně nedařilo hudebníkům. Obzvlášť situace kolem koncertů stála opět většinu roku za prd. Částečné uvolnění restrikcí využili pořadatelé v létě ke konání menších lokálních akcí. Takže pro mne byl hudební událostí roku Párkový festival jičínských kapel, který se konal v neděli 18. července v jičínském zámeckém parku. Z původního překlepu udělali pořadatelé oficiální název, který se odrazil na podávaném občerstvení. (Děkuji pěkně, nemám zájem. Radši jsem si odskočil jinam.) Některé z vystupujících už si ani nevybavuji (The Hops Party ani Tcheichan nejsou zrovna můj šálek kávy). Začínala Sranda, hlavním tahákem pro mne byly Bludy, moje oblíbená jičínská kapela z přelomu století, která v posledních letech vystupuje jen sporadicky, a o závěr se postarali Wooden Ships. Ty jsem ostatně viděl v zámeckém parku ještě ve čtvrtek 9. září, byť na jiném pódiu. A po koncertě jsem si koupil jejich desku! A to je pro nedostatek dat o koncertech všechno.

 

Bludy v parku

Co se týká nákupu nových CD, už jsem to nepřeháněl tolik jako předchozí rok, spíš jsem se soustředil na své oblíbence (řazeno tak, jak mi cédéčka přibývala doma): Transatlantic: The Absolute Universe: Forevemore, Epica: Omega, Alice Cooper: Detroit Stories, Therion: Leviathan, Accept: Too Mean to Die, Liquid Tension Experiment: 3, Powerwolf: Call of the Wild, The Neal Morse Band: Innocence & Danger, Dream Theater: A View from the Top of the World, Flotsam and Jetsam: Blood in the Water a Evile: Hell Unleashed. Jediným domácím přírůstkem do sbírky se mi stalo album Miloše Doda Doležala My Little World, což je ovšem reedice jeho debutu původně vydaného v roce 1991. Čeští interpreti buď tento nosič vzdali, nebo čekají s vydáním nových alb na ukončení kovidových restrikcí. V digitální formě (ve formátu FLAC) jsem si pořídil album Lunatic Soul: Through Shaded Woods a čtyřpísňové EP projektu Zemětřesení 2: Epilog.

 

Další početnou várkou nosičů v mé sbírce se staly záznamy koncertů. Měl jsem i takový dojem, že jich vycházelo ještě více než obvykle, ale v mnoha případech u mne šlo o starší tituly, kterými jsem si chtěl připomenout dávné časy, kdy bylo normální zajít na koncert. Nejdříve bych měl zmínit záznamy z londýnských koncertů dvou skupin, na jejichž pražských zastávkách při stejných turné jsem byl osobně přítomen, takže jsem viděl téměř to samé: Devin Townsend: Order of Magnitude – Empath Live Volume 1 na 2 CD a 1 DVD a Dream Theater: Distant Memories: Live in London na 3 CD a 2 DVD.

 

Když už jsem v tom Londýně, tak tu mohu ještě pokračovat: Flying Colors: Third Stage: Live in London na 2 CD a 1 DVD, Devin Townsend: The Retinal Circus na 2 CD, 2 DVD a 1 BD a Idiot Prayer – Nick Cave Alone at Alexandra Palace na 2 CD. Ale koncerty se občas nahrávají i jinde, třeba v New Yorku: Armored Saint: Symbol of Salvation Live na 1 CD a 1 DVD, Oberhausenu: Blind Guardian: Imaginations from the Other Side na 3 CD a 1 BD (z nichž 1 CD a 1 BD obsahují zmiňovaný živák), Amsterdamu: A Decade of Delain: Live at Paradiso na 2 CD, 1 DVD a 1 BD, Paříži: AC/DC: Let There Be Rock na 1 BD či obsahuje záběry ze švýcarského Prattelnu a německé Bochumi na jednom nosiči: Gamma Ray: Skeletons & Majesties Live na 1 BD. Nebo to může být celé uměle virtuální jako Devin Townsend: Galactic Quarantine na 1 CD a 1 DVD. Záznamy na více nosičích obsahují identický materiál, takže mám doma 1 DVD Delain a 2 DVD Devina Townsenda, u kterých si neumím představit důvod, proč bych si je pustil znovu, když z BD to vypadá i zní lépe.

 

Delain jsem měl rád...

K některým starším živákům by to chtělo pár slov navíc. Koncert AC/DC byl nahrán v Paříži v prosinci 1979, takže zaznamenává kapelu ještě se zpěvákem Bonem Scottem (zemřel v únoru 1980 na otravu alkoholem). Tedy éru kapely, kterou jsem znal jen z doslechu. Já vlastně slavné Australany dosud slyšel jen s Brianem Johnsonem, který s nimi zpívá od roku 1980. Starší je i živák Gamma Ray z roku 2012, který na e-shopu Musicrecords spadl do zajímavé cenové kategorie. Nosiče s výročním koncertem nizozemských Delain byly nahrány v prosinci 2016 (a vyšly v následujícím roce). Já jsem jejich zakoupením zareagoval na informace o rozpadu mé oblíbené kapely z února 2021 (z celé sestavy zbyl pouze skladatel a klávesák Martijn Westerholt – ať už si k sobě najde kohokoliv, bude to prakticky jiná kapela). Vydání reedice slavné nahrávky kapely Blind Guardian k 25. výročí obsahuje i dva nosiče se živými záznamy pořízenými v Oberhausenu v prosinci 2016.

 

Kanadského kytaristu a zpěváka Devina Townsenda, který je na den přesně o tři roky starší než já, jsem si nechal zvlášť. Koncert k albu Empath jsem viděl v pražském klubu Roxy v listopadu 2019. Když ho v prosinci 2019 nahrál v Londýně, bylo to prakticky totéž. Radost dívat se i poslouchat (v Praze i v Londýně). V červnu 2021 ovšem vydal album s kompletním názvem Devolution Series #2 – Galactic Quarantine obsahujícím záznam streamovaného koncertu ze září 2020. Je to celé naprosto umělé. Bylo to natočené během třech měsíců, přičemž každý ze čtveřice zúčastněných hudebníků své party nahrál v jiném městě (a v pár případech i jiné zemi). Pak to někdo dal v počítači dohromady, a mě výsledek jejich práce nebaví sledovat, a vlastně ani poslouchat. Je to prostě celé očividně umělé, a nepomůže tomu ani výborný výběr písní. Ne, tohle jsem si ani neměl kupovat, protože si to stejně nebudu pouštět.

 

Tři živáky Devina Townsenda

Zato The Retinal Circus na dávno vyprodaných nosičích (zakoupeno na Aukru) si zaslouží samostatný odstavec. Záznam jediné speciální show z října 2012 v Londýně je totiž naprostá pecka. Devin tímto koncertem slavil 20 let na hudební scéně a pojal to ve velkém: s tanečníky, akrobaty, herci i speciálními hudebními hosty. Jen slavný kytarista Steve Vai (jehož album Sex & Religion z roku 1993 Devin nazpíval) byl předtočený a jako konferenciér tuto show uváděl ve formě projekce. Ve většině písní s Devinem zpívala Anneke van Giersbergen, zazněly i dvě písně Devinovy předchozí kapely Strapping Young Lad, jejichž repertoáru se jinak na koncertech vyhýbá, a zahrát si je s Devinem přišel i druhý z kytaristů této již od roku 2007 neexistující kapely, Jed Simon. Třeba píseň Hyperdrive si Devin zazpíval sám jen za vlastního doprovodu na akustickou kytaru. Prostě speciální show se vším všudy (a v bonusech ještě zhruba padesátiminutový dokument o její přípravě). CD verze navíc neobsahuje povídání Steva Vaie, což jejímu poslechu určitě prospívá. Napadlo mě, že další kulatiny tedy musí mít letos. Přichystá tedy zase něco speciálního, nebo to ještě nejde?

 

V létě jsem si pořídil hi-fi sestavu. První album, které jsem poprvé slyšel na ní, byl právě Townsendův The Retinal Circus. V hlavě mi vrtalo, jestli ji ještě nemám rozšířit o čím dál populárnější gramofon. Až jsem si 9. září večer koupil po koncertě jičínské kapely Wooden Ships jejich vinyl Pochybnosti. Říkal jsem si, že nevím o žádné jiné místní kapele, která by něco takového mohla mít, takže jako rodilý Jičíňák mám ojedinělou příležitost. Je to ovšem nahrávka z roku 2016, a kapela už je o dost dál, takže se jako jediná deska ve sbírce moc neosvědčila. Nejdříve jsem zapátral na Aukru, a domů mi přišel deset let starý vinyl brněnského projektu Cales: Return from the Other Side. Pak jsem si pořídil pár starých klasik: Hrrr na ně… od Jiřího Schelingera a skupiny Františka R. Čecha z roku 1977 a Balls to Picasso, které vydal Bruce Dickinson v roce 1994. Ale na vinylech vychází i nová hudba, takže mám doma i alba Wardruna: Kvitravn (na dvou vinylech), Panychida: Gabreta Aeterna, Cheap Trick: In Another World a Anneke van Giersbergen: The Darkest Skies Are the Brightest. Posledně jmenované album vyšlo na vinylu s přiloženým CD. Takže vinyl na doma a z cédéčka naripovat empétrojky do mobilu, vlastně praktické balení.

 

Můj první vinyl

Poznámky na okraj:

 

Pořád mám doma vstupenku na společný koncert nizozemské skupiny Epica a finské skupiny Apocalyptica. Je na něm datum 26. října 2020. Odložen byl nejdříve na 12. března 2021, pak na 12. ledna 2022 a aktuálně platí termín 24. března 2023. Skoro už na něj přestávám věřit, ale třeba to jednou vážně klapne…

 

Se soundtracky jsem to ještě úplně nezabalil, jen už těžko hledám důvod pořizovat si muziku, co byla složena k novým filmům. Ale koupil jsem si CD s hudbou Christophera Younga z filmu Hellraiser (1987), která určitě patří do užší špičky soundtracků k filmovým hororům.

Knihy 2021

V roce 2020 jsem přečetl rekordně málo knih, takže i seznam těch nejlepších bude patřičně kratší.

 

Stephen King: Ústav

 

Jistou dobu jsem smutně sledoval, že King stárne, a ty knihy už tak nějak nejsou ono. Jenže pak se něco změnilo, a rozhodně to nemohu říci o jeho posledních knihách. Ústav sice začal vyprávěním o něčem úplně jiném, než co slibovala obálka, ale to mě nemohlo rozhodit. Po zhruba třiceti stránkách prologu jsme přeskočili k vyprávění o dvanáctiletém nadaném chlapci Lukovi, který je brutálně vytržen ze svého života. Jednu noc je unesen a následující den se probudí v pokoji, který vypadá přesně jako ten jeho, jen nemá žádná okna. A zjišťuje, že to není jediné, co má s ostatními obyvateli tajemného ústavu společného. Do dramatického vyprávění prostě bylo snadné se začíst, a o to těžší se od něj odtrhnout. Nakonec se samozřejmě Lukova linie protne s příběhem muže, kterého jsme poznali na začátku knihy. Od Stephena Kinga jsem loni přečetl ještě knihu Když teče krev, což je sbírka čtyř nijak nesouvisejících textů, titulní novely (která je volným pokračováním jeho románu Outsider) a tří povídek.

 

Dvě kingovky

Jarosław Grzędowicz: Vycpávač zvířat

 

Sbírka třinácti povídek polského autora obsahuje sedm krátkých a šest delších textů. Dobře tak vynikne, že jsou to vlastně dvě odlišné disciplíny. Krátké povídky založené na nosném nápadu a úderné pointě jsou možná čtenářsky vděčnější (ostatně se sbírka jmenuje podle jedné z nich). Ale větší potenciál uvíznout v paměti pro mne mají delší texty, které autor původně napsal jako příspěvky do různých antologií. Sbírka je pestrá, což také nahrává čtivosti. Je tu cestování v čase, alternativní realita, vánoční povídka, horor i severská mytologie. Za mne byly nejlepší Buran vane z druhé strany, Vlčí vánice a Víkend ve Spezeku. Z krátkých povídek hned ta první – Koníček tety Konstancie. Vznik všech povídek autor vysvětlil v doslovu.

 

Hilary Mantelová: Za temnotou

 

Žánrové knihy ve své čisté podobě dnes doplňují všelijaké mixy. Tohle není žádná duchařina ani okultní román. Tohle je moderní společenský román, který sleduje a vypráví všední život svých hrdinek po dobu zhruba sedmi let na přelomu 20. a 21. století. Tedy je to román, který vlastně postrádá tradiční příběh, který by se dal odvyprávět. Prostě jen popisuje obyčejné scény ze života ne právě obyčejné postavy. Hlavní hrdinka Alison je totiž profesionální vědma a médium, pro kterou je komunikace s mrtvými stejně samozřejmou součástí života jako komunikace s živými. Jak se v podobných případech dá čekat, titulní temnota pochází zejména z našeho světa. Napětí přichází až v poslední kapitole, kde autorka pronikne za temnotu v hrdinčině paměti a vypoví příběh, který malá Alison zcela vytěsnila z hlavy. Pozoruhodné, netriviální čtivo.

Rok 2021 (nejen) na plátnech kin

V roce 2021 jsem na plátnech kin viděl 36 filmů. Stálo mě to 4510 Kč (průměrné vstupné zhruba 125 Kč za projekci). Nakonec mi to přijde celkem dost. Kina totiž směla hrát až od 24. května, navíc aspoň ze začátku za pravidel, která se měnila tak rychle, že jsem občas opravdu nevěděl, zda zrovna do kina legálně smím jít nebo ne (někdy tou dobou jsem prošvihl filmy Nadějná mladá žena a Rytíři spravedlnosti). Filmový rok pro mne každopádně začal papírově nejsilnějšími filmy, z nichž mě ovšem žádný právě nenadchnul – Chlast (Oscar za nejlepší neanglicky mluvený film, cena pro nejlepší evropský film a mnohé další), Smolný pich aneb Pitomý porno (Zlatý medvěd z Berlinale) a Země nomádů (Oscary za nejlepší film, režii a herečku v hlavní roli, u čehož souhlasím pouze s tou třetí kategorií).

 

Plakáty všech 36 filmů

Zatímco jsem měl prvních 11 dnů v červenci dovolenou, MFF v Karlových Varech byl odložen na konec srpna, kdy jsem se nedokázal v práci zbavit ani jediné směny, takže jsem aspoň v mimořádně hnusném počasí nezmrznul někde pod stanem. (Ale na podzim poslali šest filmů do kin po celé republice, tak jsem zašel na všechny tři, které hráli, když jsem nebyl v práci.) Z května na září byl odložen i pražský Febiofest, na který jsem tedy pilně dojížděl, dokud jsem neviděl 10 filmů (viz samostatný report). Jeden film jsem viděl v letním kině v Karviné (Duše), zbývajících 25 projekcí připadá na jičínský biograf Český ráj.

 

Desítka nejlepších filmů:

 

1.      Kid – Necelou hodinu dlouhý film Charlieho Chaplina si sice mohu kdykoliv pustit doma, ale položil jsem si jednoduchou otázku, kdy jsem naposledy viděl v kině 100 let starý film, a jelikož rychle následovala odpověď „nikdy“, vydal jsem se to napravit. Pro speciální příležitost návratu klasiky do kinosálů vznikly tři nové hudební doprovody, mezi kterými si všude diváci mohli vybrat. Naše hrstka se rychle dohodla na hudbě Laca Décziho, která k filmu celkem pasovala.

2.      Sebevražedný oddíl – Jediný komiksový film, který jsem za rok 2021 viděl, se drží na předních místech seznamů největších propadáků roku. Asi jsem divný, ale já se u toho nad očekávání skvěle bavil. Zápletka je sice nepodstatná a celá ta zábavná komiksová jízda hodně připomíná Strážce Galaxie či Deadpoola, ale James Gunn dokázal všechny ty šílenosti dobře namixovat a hrnout je na diváky vysokou rychlostí. Takže u mne velká spokojenost, aneb nejlepší nový film.

3.      Nikdo to neví – Nejlepší film, který jsem viděl na pražském Febiofestu, patřil do profilové sekce představující klasika japonského sociálního dramatu jménem Hirokazu Kore'eda. A byl z této sekce i filmem nejstarší s datem premiéry v roce 2004. Mistrovská ukázka práce s mladými neherci a výborné rodinné drama.

4.      Drazí soudruzi! – Ruský klasik Andrej Končalovskij už má pár let za sebou osmdesátku, ale na kvalitě jeho filmů to není nijak znát. Řemeslo má evidentně v malíku, takže už jen najít správnou látku. Novočerkasský masakr z počátku června 1962 si za připomenutí říkal. Černobílý obraz klasického formátu vytváří iluzi z trezoru vytaženého filmu pro pamětníky. Režisérova manželka Julija Vysockaja je navíc v hlavní roli opravdu výborná.

5.      Myši patří do nebe – Nejlepší domácí film a nejlepší animovaný film roku v jednom. Klasické loutkové animaci ve finále sice trochu pomáhaly počítače, ale je to spojeno s citem, takže to výtvarnou podobu filmu nijak nekazí. Tvůrci sice cílí na diváky od šesti do dvanácti let, ale stejně silný zážitek je to i pro dospělého. A vůbec nevadí, že oba hlavní hrdinové na začátku filmu zemřou.

6.      Nikdo – Ruský režisér Ilja Najšuller se hned svým druhým celovečerním filmem přesunul do Hollywoodu, kde hned natočil akční film roku. A kupodivu mu kromě originálně ztvárněných bitek typu rubačky v autobuse jde i práce s atmosférou a dokáže tak vytvářet až hmatatelné napětí. Stěžejní je ovšem obsazení Boba Odenkirka do hlavní role, jakou jsem od něj vážně nečekal.

7.      Duna – Pro kanadského režiséra Denise Villenevea mám sice slabost, ale ohledně zfilmování románové klasiky Franka Herberta jsem byl stejně dost skeptický. V rozmáchlé adaptaci sice za dvě a půl hodiny odvyprávěl jen polovinu románu, ale za pár let by tu měl být druhý díl. A neodpustím si pochvalu pro temně burácející hudbu Hanse Zimmera, která také funguje na jedničku. Zatím dobré, ale nemá to konec…

8.      Duše – Digitálně animovaný film od Pixaru se stejně jako výše uvedený domácí animák odehrává převážně v zásvětí. Jenže použitím dospělého hlavního hrdiny, jako by film oslovoval spíše dospělé diváky. Technické provedení je samozřejmě opět dokonalé, a ve filmu o jazzovém hudebníkovi samozřejmě hraje důležitou roli i dokonalý soundtrack.

9.      Atlas ptáků – Slovinec Olmo Omerzu točí jedny z nejzajímavějších domácích filmů. Zrovna tenhle sice většinu diváků nepřesvědčil, ale já patřím k výjimkám. Opět studuje dynamiku vztahů v rodině, tentokrát arogantního podnikatele v podání Miroslava Donutila. Postavy jsou výborně napsané i obsazené, a že děj komentují ptáci, mi přišlo jako vtipný nápad.

10.  Poslední souboj – Historické drama Ridleyho Scotta zřejmě dominuje žebříčku největších finančních propadáků roku. Což ovšem nic neříká o jeho kvalitách. Spíš o tom, že ho studio nedovedlo prodat. Historický velkofilm, který má tři hlavní a zhruba stejně tolik vedlejších postav, totiž cílí spíš na starší publikum, než na puberťáky, kteří válcují pokladny multiplexů.

 

Plakát k výročnímu uvedení Kida

Nevešlo se, aneb ve stručnosti pár dalších výrazných titulů: Animovaný film Michaely Pavlátové Moje slunce Mad, který se stal tak aktuálním, až mu to trochu škodí. Psychothriller Emila Křižky Hrana zlomu, na kterém jsem by v kině jako jediný divák. Francouzsko-německo-český animovaný film Přes hranici, vytvořený v celovečerním formátu raritní metodou malby na sklo. Norský mix romantické komedie a melodramatu Nejhorší člověk na světě, jehož epizodická struktura ve vážnějších částech oslabuje jeho celkové vyznění. A samozřejmě Není čas zemřít, rozlučka Daniela Craiga s rolí Jamese Bonda.

 

Neviděl jsem, aneb u těchto filmů mi to vadí nejvíc: Quo vadis, Aida?, Zelený rytíř a Poslední noc v Soho. A bohužel široké domácí okno: Nedostaly se ke mně hrané filmy Okupace, Zrcadla ve tmě a Marťanské lodě. Ještě více bylo dokumentů: Filmy Jednotka intenzivního života, Každá minuta života a Rekonstrukce okupace se v Jičíně hrály, když jsem byl v práci nebo v Praze na Febiofestu. Láska pod kapotou a Nová šichta vůbec (stejně tak norský dokument o české umělkyni Malířka a zloděj). A na Karla jsem nešel, protože nebyl pro mne.

 

Čestné uznání pro nejnudnější film: Zhoubné zlo je horor, u kterého jsem se nejdřív nudil a nakonec smál. A vždycky když narazím na další nadšenou recenzi, kladu si otázku, jestli jsem opravdu byl na stejném filmu.

 

Vydávání fyzických nosičů s filmy se ocitlo v naprosté krizi. Koupil jsem si čtyři filmy na Blu-ray discích: Malé ženy a Maják přes americký Amazon, protože Sony nemá od roku 2020 českého distributora, ale češtinu na své disky ještě stále umísťuje. A pak už jen (polo)domácí klasika z produkce NFA / SFÚ: Daleká cesta a Ružové sny. DVD jsou na tom ještě hůře, takže nic (nebo něco málo, co si šetřím, až budu bilancovat s hudbou).

 

Všechny novinky pohromadě

Něco k vypíchnutí z toho, co jsem viděl v televizi: Bavila mě první řada italského seriálu Geniální přítelkyně. U druhé řady jsem se už bohužel bavil o poznání méně. Z domácí tvorby byly nejsilnější krátké studentské filmy: animovaná Dcera a hraná Anatomie českého odpoledne. Konečně jsem viděl skvělé americké kriminální drama 25. hodina a tři čtvrtě století starou britskou pohádku pro dospělé Otázka života a smrti.

 

Snad bude na co chodit i letos…

Febiofest 2021

Poslední festival, kterého jsem se zúčastnil, byl Febiofest v dubnu 2019. V tom roce jsem se nedostal do Karlových Varů, stejně jako letos. A jelikož Febiofest byl, stejně jako loni, odložen na září, tak je to můj první filmový festival po dvou a půl letech.

 

Pro jistotu jsem startoval něčím lehčím a zašel na francouzskou komedii Nadměrná velikost (Énorme, 2019, 98 min.) zařazenou do sekce Girls in Film. Scenáristka a režisérka Sophie Letourneurová se rozhodla otočit obvyklé role ve vztahu muže a ženy a natočila příběh o slavné koncertní klavíristce a jejím manželovi, který jí dělá asistenta, manažera, tlumočníka, bodyguarda atd. Doma manžel řeší nakupování, jídlo i úklid a tvrdí, že „za každou slavnou ženou stojí její manžel“. A najednou si vezme do hlavy, že chce dítě. S čímž by manželka nesouhlasila, takže jí místo antikoncepce začne dávat nějaké vzhledově podobné umělé sladidlo. A otočení rolí pokračuje i nadále. Zatímco se žena snaží svoje těhotenství ignorovat, manžel chodí na těhotenské kurzy a nejradši by budoucí dítě i kojil… Největší výtka vyplývá z toho, že při důsledném aplikování tohoto konceptu z toho nevyhnutelně žena vychází jako blbka, ale jinak to byla nadprůměrně vydařená komedie s pro mne neznámým hereckým obsazením. A to jsem ještě netušil, že se mi ze vztahu rodičů a dětí stane hlavní téma festivalu.

 

Melodrama Nikam zvlášť (Nowhere Special, 2020, 96 min.) natočil v koprodukci Velké Británie, Itálie a Rumunska scenárista a režisér Uberto Pasolini v severoirském Belfastu. Vypráví příběh pětatřicátníka, který se živí jako umývač oken a vychovává svého tříletého synka. Manželka mu krátce po porodu řekla, že si život na západě představovala jinak, koupila si letenku zpět do Ruska a zmizela. Jako dítě vychované v dětském domově nemá žádné příbuzné, a teď navíc čelí diagnóze rakoviny v konečném stadiu. Takže zbývá jediné – pokusit se zajistit svému synkovi lepší život, než měl sám. Tak s ním (a často za doprovodu sociální pracovnice) objíždí potenciální pěstouny, a skoro všude během chvíle zjišťuje, že neodpovídají jeho představám. Ale zdravotní stav se zhoršuje a čas se krátí… Celý film stojí na herci Jamesi Nortonovi a malém Danielu Lamontovi, který hrál jeho syna. Ostatně, kdyby tento vztah nefungoval, tak by film nezachránilo nic. Mezi výtky patří jednak hudba, která občas až příliš tlačí na pilu, a také fakt, že je film natočený podle skutečné události. Pokud si scenáristé nedokáží vymyslet ani takovýto příběh, tak co už?

 

Maďarské drama Les – vidím tě všude (Rengeteg – Mindenhol látlak, 2021, 112 min.) scenáristy a režiséra Benedeka Fliegaufa si zaslouží uvést trochu zeširoka. Fliegauf v obou funkcích debutoval roku 2003 dramatem Rengeteg, do češtiny překládaným jako Houština. O osmnáct let později na svůj debut ideově navázal, a Febiofest nám do těch názvů vnáší zbytečný zmatek. První film jsem neviděl, ale podle dostupných informací, jde o velmi podobnou formu. Film v Praze uvedli dva z herců, z nichž jeden film stříhal a druhý k němu složil hudbu (velmi minimalistickou). Oba o filmu mluvili jako o „no budget movie“, tedy filmu bez rozpočtu. Sestává prakticky pouze z dialogů dvou, maximálně tří postav převážně v nočních interiérových scénách. Ven se sice v několika záběrech také podíváme, ale to jsou jen scény dokreslující příběh. Sedm různých rozhovorů snímaných z bezprostřední blízkosti v běžných bytech nespojuje na první pohled skoro nic, ale celkově vytvářejí obraz dnešní společnosti. Dialogy jsou to převážně velmi vyhrocené, což je aspoň herecky vděčná parketa. Artový film ve své krystalické podobě.

 

Drama Otcovská péče (Otac, 2020, 120 min.) bylo zařazeno v sekci Delikatesy z východu a vzniklo v koprodukci Srbska, Francie, Německa, Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Scenárista a režisér Srdan Golubović nás zavádí do odlehlé srbské vesnice, kde je nouze o práci. Manželka hlavního hrdiny už bídu nevydržela a pokusila se o sebevraždu. Než na místo doběhl z lesa, kde zrovna kácel dříví, manželku odvezli do nemocnice a obě děti sebrala sociálka. Během následujících dní se dozvěděl, že žena z nemocnice poputuje rovnou na psychiatrii a děti mu nevrátí, dokud neprokáže, že je schopen se o ně postarat (tedy zejména mít stálé zaměstnání). Zatím jsou u pěstounů ve vesnici, odkud pochází předseda místní sociálky. Tam za výchovu dětí dostávají peníze od státu, a jistý podíl jde do kapsy předsedovi. Jak s tím bojovat? Jeden otcův známý mu sepíše odvolání a hlavní hrdina se s ním vydává na pěší pouť do Bělehradu na ministerstvo (na autobus nemá a nechce, aby skončilo někde v šuplíku). Pěší road movie není zrovna obvyklý žánr, a i když to v závěru vypadá, že pouť byla zbytečná, přece jen tu prosvitne jiskřička naděje.

 

Polsko-irské drama Nikdy nepláču (Jak najdalej stąd, 2020, 93 min.) scenáristy a režiséra Piotra Domalewskiho bylo zařazeno do sekce Generace, tedy mezi filmy o mladých. Sedmnáctiletá Polka Ola byla na začátku filmu potřetí vyhozena ze závěrečných jízd v autoškole, což ji mimořádně štve, protože jí otec slíbil auto, ale slib podmínil jejím řidičákem. Ola žije s matkou a hendikepovaným bráchou na vozíku v domě bez výtahu, takže jí připadá, že aspoň to auto by si zasloužila. Jenže náhle přijde z Irska zpráva, že její otec zemřel při nehodě v práci. V rodině není nikdo jiný, kdo by se domluvil anglicky, takže Ola chtě nechtě místo cesty do školy nasedá na letadlo do Dublinu, aby zařídila převoz otcových ostatků domů do Polska. Tam naráží na fakt, že o svém otci nic nevěděla. Byl pro ni jen vzdálenou osobou, která jim pravidelně posílala peníze na účet. Také neumí komunikovat s ostatními. Ale pokud jí otec sliboval auto, neměl by mít někde nešetřené peníze? Tak divák sleduje, jak krůček po krůčku dospívá, až nakonec dokáže udělat i zřejmě první neegoistický skutek v životě. Výborná Zofia Stafiejová táhne prakticky celý film sama, a to se rozhodně nedá říci, že šlo o snadnou roli. (Poznámka pro ty, kdo neumí polsky: původní název znamená „co nejdále odtud“.)

 

Kanadský film Wilcox (Wilcox, 2019, 66 min.) je hádanka. Scenárista a režisér Denis Côté debutoval v roce 2005 filmem Radisson, kde si vystačil s jedním hercem a obyvateli titulní vesnice. Kam se od té doby posunul? K filmu s jedním hercem a místními obyvateli končin, kterými hlavní postava putuje. Jen je to navíc zbavené veškerých dialogů, takže se nic nedozvíme ani o hlavním hrdinovi, ani o tom, odkud a kam vlastně putuje. Možná se jmenuje Wilcox, možná ty vojenské hadry i s nášivkou se jménem někde ukradl. Nebo je to dezertér. Cokoliv si vymyslíte. Film vám nic nepotvrdí, ani nevyvrátí. Takže se můžeme aspoň kochat kanadskou divočinou? Omyl. Obraz je většinou záměrně rozostřený, takže ani z toho nic nebude. Zato se ve zdejší krajině vyskytuje nezvykle vysoké množství vraků starých autobusů. Hudba jsou spíš ambientní plochy, a ruchy ve filmu zbaveném dialogů působí spíš rušivě. Co by to bylo za festival bez nějakého opravdu divného filmu, ale co tímto chtěl až do morku kostí nezávislý autor říci, opravdu netuším. Aspoň to bylo krátké.

 

Z Hlavní soutěže jsem viděl pouze film Kluk od velryb (Kitoboj, 2020, 94 min.) natočený v koprodukci Ruska, Polska a Belgie. Scenárista a režisér Filipp Jurjev nás v něm zavádí na nejvýchodnější cíp poloostrova Čukotka do velrybářské osady. Ve filmu tedy účinkují místní Čukčové, a přestože ve filmu zazní i ruština, většinou mluví po svém. Patnáctiletý Ljoška žije s dědou, který je jednou nohou v hrobě, a to zřejmě už několik let. Z toho občas vyplývají dialogy ve stylu: „Zítra určitě umřu.“ – „Zítra nemám čas.“ Ale víc ho trápí nedostatek dívek v okolí. Takže nepřekvapí, že se zamiluje do dívky, kterou viděl v počítači na erotickém webu. Ale jeho vyvolená je podle webové adresy někde v Detroitu, což je jen 88 km přes moře a pak „furt rovně“. Jeho cesta za vyvolenou do Detroitu je sice spíš útěkem, ale kromě trochy dobrodružství v ní nechybí ani humor (a autoři nás při ní zavedli až na Diomedovy ostrovy, a východněji to už v rámci Ruska fakt nejde). Přes úsměvnou zápletku autor dokázal příběh udržet v realistických mezích.

 

Drama Syn-Matka (Pesar-Madar, 2019, 102 min.) natočené v koprodukci Íránu a České republiky se hrálo už před rokem, a dostalo cenu Amnesty International Febiofest Award. Jeho režisérka Mahnaz Mohammadiová byla členkou letošní poroty, díky čemuž se v rámci sekce Speciální projekce: Porota film dostal opět do programu. Vdova Leila má dvanáctiletého syna Amira a malou dcerku. Pokud by přijala nabídku k sňatku od řidiče autobusu Kazema, musela by se vzdát svého syna. Kazem má totiž doma dospívající dceru, a ta nesmí žít pod jednou střechou s mužem, který není její pokrevní příbuzný, až do svatby. Což znamená tak tři roky. Kam se synem, když nemá žádné příbuzné, ke kterým by ho mohla dát? A tak Amir dočasně skončí v ústavu pro hluchoněmé. Aniž by ovládal znakovou řeč, postupně zjišťuje, že to není na měsíc, ale na roky, a bude muset o svém životě rozhodnout sám. Další typické íránské drama s problémy, které jsou ve většině světa nemyslitelné. A které v zemi jako je Írán nemá žádné správné řešení. Česká koprodukce se podle závěrečných titulků zřejmě omezovala jen na obrazovou a zvukovou postprodukci. Na diskuzi s režisérkou jsem nezůstal, i když rozhodně měla potenciál být zajímavá, a radši jsem zamířil na vlak domů.

 

Rumunskou komedii Kampaň (Berliner, 2019, 93 min.) zařazenou do sekce Delikatesy z východu, bych si normálně nevybral, ale bylo 15 dní do parlamentních voleb, takže jsem to šel zkusit. Scenárista a režisér Marian Crisan si vystačil s málem. Politikovi se porouchala služební Dacia Duster na okraji pole, které zrovna oral místní traktorista. Tak je odtáhl k sobě domů. A politik se přes noc rozhodl tu zůstat a vést kampaň z venkova. Ostatně, dnes není třeba mít nějaký program, důležité jsou příspěvky, které bude jeho podřízený umisťovat na sociální sítě. Tedy s kým a při čem se nechat zvěčnit. Cituji z programu festivalu: „Sarkasticky laděná černá komedie tepe faleš a prázdné fráze vrcholových politiků stejně jako apatii průměrného voliče.“ Ve skutečnosti je komedie krotká, až bezzubá. K nám se z rumunské produkce dostává jen špička ledovce, tohle je jen důkaz, že i tam jinak vznikají lokální, čistě průměrné filmy.

 

Japonský scenárista a režisér Hirokazu Kore'eda měl v programu festivalu vlastní profilovou sekci čítající šestici filmů. Nepochybuji, že všechny patřily do první desítky nejlepších filmů festivalu, ale vybrat si všechny, tak bych měl program málo pestrý. Tak jsem zvolil jen ten nejstarší z výběru, snímek Nikdo to neví (Dare mo širanai, 2004, 141 min.). Do malého bytu se nastěhovala svobodná matka s dvanáctiletým synem. Ze dvou kufrů vylezly nejmenší děti, starší dcera do bytu proklouzla v noci. Matka je ovšem sama ještě nedospělá, takže občas zmizí. Někdy třeba na měsíc, nebo i na déle. Hlavním hrdinou je tedy dvanáctiletý Akira, který se snaží zvládat své tři sourozence. Ani jeden nechodí do školy, takže žijí opravdu mimo všechny struktury. Peníze docházejí, postupně je odpojen plyn, elektřina i voda, a matka se stále nevrací. Může tahle černá můra pracovníka sociálky vůbec skončit dobře? Suverénně natočené drama s mladými neherci nikam nepospíchá, ale autor velmi dobře ví, co chce ukázat, a co ukazovat nemusí. Inspirováno článkem z novin, takže něco takového asi možné je. Nejlepší nakonec, přesně podle plánu.

 

Febiofest Praha, 17. – 24. 9. 2021

 

Moje kondice za poslední rok

 

Jaký vliv na mne měly omezení nařízené Ministerstvem zdravotnictví za poslední rok? Už na to mám přesná čísla. 174 cm výšky, předpokládám, zůstalo nezměněných. Loni v květnu jsem vážil 74,9 kg. Z toho 37 kg představovaly kosterní svaly a 9,4 kg tuk (z toho 4,6 kg na břiše, což je u mužů typické kritické místo). Nejnebezpečnější útrobní tuk (tedy tuk mezi vnitřnostmi) byl na hodnotě 38,5 cm². Metabolický věk 30 roků mě (tehdy pětačtyřicátníka) naplňoval optimismem. V květnu 2021 vážím 76,8 kg. Z toho 35,7 kg představují kosterní svaly a 13,8 kg tuk (z toho 7,2 kg na břiše). Útrobní tuk mám na hodnotě 56,7 cm². Metabolický věk 38,8 roků.

 

Čísel mám k dispozici mnohem více, vybral jsem jen některé. Podtrženo, sečteno: za rok jsem přibral 1,9 kg váhy. Přitom jsem přišel o 1,3 kg svalů. Zato mám o 4,4 kg více tuku, z toho o 2,6 kg na břiše. Útrobního tuku mi přibylo 18,2 cm². A za rok jsem zestárl o 8,8 roků. Doporučení zní: shodit 2,7 kg tuku.

 

Loni v září na trase City Run Jičín

Stravovací návyky jsem nijak nezměnil (dokonce ani k horšímu), takže za všechno může zejména neustálé komplikování, či úplné zakazování sportu. Přece jen jsem léta přes zimu každé pondělí po hodině spinningu ještě asi půlhodinu posiloval. A doma jsem to nebyl schopen nahradit, na to mám málo vybavenou domácí tělocvičnu. Něco by šlo svést i na počasí, ale pokud zrovna nepršelo, tak mě nezastavil ani mráz. Dobře, pokud zdraví vydrží, tak to břicho zase vyběhám. Útrobní tuk pod 100 cm² mi prý nemusí dělat vrásky, ale radši bych ho vrátil zpět k loňským číslům, dokud mi to běhá. Metabolický věk vypovídá hodně o tělesné kondici, přesněji možná o míře opotřebování organizmu. (Možná by to šlo popsat i jako věk, na jaký se člověk cítí.) Proto mě těch 8,8 roků moc nepotěšilo.

 

Já se přitom mohu považovat za sportovce. Jak jsou na tom asi ostatní? Už od loňského jara jsem tvrdil, že zavřít seniory doma je strašný hazard se zdravím. Po pár týdnech v izolaci totiž dochází k atrofování svalů. Tělo se (na rozdíl od vlády) chová ekonomicky, a nehodlá zbytečně živit nepoužívané svaly. To už jejich bílkoviny radši použije jinde. Mne může kilo ztracených svalů maximálně naštvat, když bude potřeba, zase je naberu. Jenže seniorům už se to nikdy nepodaří. Takže prostě budou křehčí a po téměř každém hloupém zakopnutí, uklouznutí apod. si rovnou něco zlomí. Úžasná perspektiva nařízená vystudovanými lékaři. A nevěřím tomu, že to nešlo udělat jinak.

Knihy 2020

Jestli bylo na něco v roce 2020 obecně dost času, tak to bylo čtení, a tedy i knihy. Ale museli jste jich mít doma vlastní zásobu. Vládní opatření totiž na jaře uzavřela všechna knihkupectví. Ta proto přestala posílat peníze vydavatelům, protože je potřebovala na pokrytí vlastních nákladů. Během pár týdnů se celý knižní trh zhroutil jako domek z karet. Velká vydavatelství měla aspoň své e-shopy, malá je zkoušela spouštět, pokud tedy měla co prodávat. Mnohé knihy prostě fyzicky ležely v těch zavřených knihkupectvích. A prodeje e-knih vydavatele nezachrání, rozhodně z něj nejsou dostatečné příjmy pro nákup práv, platy redaktorů a překladatelů…

 

Podobné problémy řešily časopisy, kterým náhle ubyla inzerce. Některé prostě přestaly vycházet (Auto 7, Cykloturistika, Fakker, Počítač pro každého), jiným se změnila periodicita (nejviditelnější to bylo na jaře u časopisu Týden). Literární časopis XB–1 na inzerci nikdy nestál, ostatně až na ojedinělé výjimky se tam vyskytovala pouze na 2., 3. a 4. straně obálky. Jenže ve stavu, kdy polovina inzerentů zmizela a druhá přestala platit, se na hraně existence ocitl také. A jak dopadla „pomoc“ státu? Po velkém papírování se redakci dostalo vysvětlení, že na podporu nemá nárok, protože o ni nežádala v předchozím roce… Naštěstí se scifisté tak snadno nevzdávají, takže časopis stále vychází.

 

Jelikož ještě není jasné, jakou paseku tahle vládní omezení způsobí, přejdu k tomu, co jsem stihl přečíst já. Bylo to jen 15 knih, takže kvantitativně se u mě žádná změna neprojevila. Rok jsem příhodně zahájil románem Kate Mosseové Hrobka, který se mi válel v knihovně už tak deset let. Je to totiž bichle velká, tlustá a těžká. Roky se mi s ní nechtělo tahat. Tak jsem se těmi 568 stranami zbytečně silného papíru konečně proklestil. Rád bych věděl, proč jsem si ji kdysi pořídil (jen kvůli názvu snad ne). Byla to nuda, a nic horšího jsem naštěstí po zbytek roku nečetl.

 

Když pak v březnu vláda udeřila, hned jsem věděl, kam sáhnout. První přišel na řadu román Harukiho Murakamiho 1Q84. Ten vyšel rozdělený do dvou svazků, první označený jako Kniha 1 + Kniha 2 (768 stran) a druhý jako Kniha 3 (464 stran). Pak jsem vytáhl pár let odkládaného Stephena Kinga a jeho román Pod kupolí (944 stran). Nato jsem se vydal do světa Star Treku a přečetl si trilogii Zkouška ohněm, kterou napsal David R. George III. Ta je nezvyklá i tím, o kolik má každý další díl kratší rozsah, než ten předcházející. První kniha McCoy – Odkud přicházejí stíny (672 stran), druhá kniha Spock – Oheň a růže (384 stran) a třetí kniha Kirk – Hvězda všem zbloudilým (272 stran). Běžnější je spíš stav, kdy série s každým dalším dílem bobtnají. Trilogie vyšla v USA během šesti měsíců na přelomu let 2006 a 2007 ke čtyřicátému výročí Star Treku. Česká vydání nesou copyright z let 2008, 2014 a 2019. (Ano, už jsem ten třetí díl v podstatě nečekal. Je mi jasné, že kdyby nevyšel o rok dříve, tak v roce 2020 už by si vydavatel poslat ztrátovou knihu na trh nedovolil.) Shodou náhod by se první tři knihy, které jsem přečetl během jarního covidového částečného lockdownu (tedy 1Q84, Pod kopulí a Zkouška ohněm: McCoy – Odkud přicházejí stíny) daly popsat jako příběhy lidí snažících se uniknout ze světa, ve kterém se shodou různých okolností ocitli.

 

Star Trek: Zkouška ohněm

Pár vybraných přečtených knih, které mi stojí za zmínku:

 

Haruki Murakami: 1Q84

Dílo japonského prozaika je u nás populární už někdy od začátku století, ale já se mu dosud vyhýbal. 1Q84 je tedy mým prvním setkáním s tímto fenoménem. A rovnou na ploše celkových 1232 stran (naštěstí mám knihu v elektronické podobě, takže se moc nepronesla). Děj začíná v Tokiu roku 1984. Ve dvou paralelních liniích sledujeme příběh třicetileté masérky Aomame, která si přivydělává i jako vražedkyně zabíjející muže, kteří ubližují ženám. Učitel matematiky a neúspěšný spisovatel Tengo zatím přijímá zakázku přepsat jako ghostwriter fantasy román Kukly ze vzduchu sedmnáctileté vítězky literární soutěže Fukaeri, která má fantazii, ale díky dyslexii také problémy s japonštinou. Aomame postupně zjišťuje, že okolní svět se změnil, a nikdo si toho nevšiml. Přitom na obloze svítí dva měsíce. Přemýšlí, jak tento svět označit, a napadá ji 1Q84, kde Q = question mark (= otazník). Dva měsíce na nebi svítí i v ději románu Kukly ze vzduchu, a když je na obloze spatří i Tengo, dojde mu, že přepisovaný román není až takové fantasy, jak si myslel. A je-li pravdivý i zbytek, je to svět dost nebezpečný. Ve třetí knize překvapivě přibývá třetí linie přinášející vyprávění soukromého očka Ušikawy, který jde po stopě Aomame. Aomame i Tengo se znali ze základní školy, a je jasné, že ve finále se jejich linie nějak propojí. Obdivuji, že autor vyprávění na celé ploše pojal stylem, že jsem vždy na konci kapitoly měl dojem, že právě opouštím tu zajímavější část příběhu. A kupodivu nepřišel ani pocit, že by román potřeboval zkrátit.

 

1Q84

Stephen King: Outsider

Poté co byl v městském parku brutálně zavražděn jedenáctiletý chlapec, všechny stopy včetně řady věrohodných svědků vedou k populárnímu trenérovi místního školního baseballového týmu Terrymu Maitlandovi. Detektiv Ralph Anderson dává příkaz dotyčného veřejně zatknout, což je provedeno přímo během baseballového utkání. Jenže poměrně záhy se ukazuje, že Terry Maitland má stejně dokonale neprůstřelné alibi na to, že byl v době zločinu v jiném, dosti vzdáleném městě. Tak se rozjíždí další hororová detektivka Stephena Kinga. A to jsem ještě netušil, že v polovině knihy do vyprávění vstoupí další osoba známá ze tří předchozích autorových knih, spád děje přeřadí ještě na vyšší stupeň a já skoro přestanu knihu odkládat. Mimochodem, zápletku si autor vypůjčil z mexické legendy. Pro mne nejlepší King za poslední roky. Kdybych tu představoval jako obvykle top 5, tak by na třetím místě byl Kingův špalek Pod kupolí a na čtvrtém pro změnu Kingova jednohubka Povznesení. To je buď novela nebo dlouhá povídka a její přečtení zabere tak půl dne. Objektivně vzato to neznamená, že by Stephen King byl tak skvělý spisovatel, ale spíš je to důsledek toho, že jeho styl sedí mému vkusu.

 

K. J. Pleskač: Život na Měsíci

Náchodský učitel Karel Josef Pleskač vydal svoji románovou prvotinu v roce 1881. Tou dobou mu bylo 23 let. Dokonale zapomenutý román byl kritikou zcela ignorován už v době vydání. Druhé vydání měla na svědomí Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v roce 2019. První český románový výlet na Měsíc (pan Brouček Svatopluka Čecha tamtéž cestoval až o pět let později) si zkrátka zaslouží připomenout. Děj je jednoduchý, cesta na Měsíc zcela nevědecká (samotný vypravěč se za to v ději stydí a Měsíčňanům radši cituje kus Vernovy Cesty kolem Měsíce), příliš mnoho náhod, neobratně do textu zařazené naučné pasáže, a zastaralá čeština také čtivosti nepřidává. A to je ještě na třinácti stranách závěrečné ediční zprávy podrobně vypsáno, co všechno bylo z archaického originálu upraveno k obrazu současného českého jazyka. Sedmnáct stran vysvětlivek sice na jednu stranu vysvětluje i samozřejmé věci, ale často bych bez nich něco nepochopil. Učitel chtěl čtenáře nadchnout pro vědu a poučit, takže se jako vypravěč na Měsíci setkal se zdejšími vědci z rozličných oborů, ať už šlo o matematiku, astronomii, chemii, teologii či spiritismus. Ten jsem si schválně nechal na konec, protože mě ani nenapadlo, že byl někdy v minulosti považován za vědu. Ohledně teologie je to jasné, Bůh stvořil svět, takže i na Měsíci jsou logicky křesťané. (Něco málo z dobové češtiny: lučba = chemie, síla pudná = hnací síla, parokruh = zemská atmosféra, myriametr = 10 000 metrů.) Součástí publikace je i šestnáct stran o českém literárním lunatismu od Václava Vaňka. (Nejstarší literární dílo o cestě na Měsíc a jeho obyvatelích bylo zřejmě napsáno v Čechách. Vytvořil ho roku 1608 astronom Johannes Kepler.)

 

Rodrigo Blanco Calderón: Kniha noci

Kdy jste naposledy četli knihu od venezuelského spisovatele? Nebo dokonce současného venezuelského spisovatele? Já také nikdy. Ale jestli si někdo pamatuje zprávy z doby před covidem, byla to země dost exponovaná (kdo je vlastně prezident, Maduro nebo Guaidó?). Pokusy se socialismem mají sice všude stejné průvodní znaky (nedostatek toaletního papíru se kupodivu dostaví snad všude), ale tady to dotáhli hodně daleko. Inflace 63%, potraviny na příděl, přerušované dodávky elektřiny, nárůst kriminality spojené zejména s drogami. První místo na světě v počtech loupeží a vražd. Dost apokalyptické prostředí. Do hlavního města Caracasu v roce 2010, kdy byl ještě u moci Hugo Chávez, nás zavádí zmiňovaný román. Calderón líčí Caracas jako město těsně před apokalypsou, ale nevypráví jeden příběh, sleduje jich několik. Z textu jsem brzy pochopil, že si autor rád hraje se slovy – anagramy, palindromy, holorýmy. A podobně netradiční (hravou?) strukturu má i děj. Není zřejmé, co je hlavní příběh a co odbočka. Děj se stěhuje kromě Latinské Ameriky i po Evropě (Paříž, Praha, Varšava, Atény). Za rohem čeká srovnání životních příběhů Marka Sandmana a Jamese Ellroye, které je následně zužitkováno kapitolou nazvanou podle ikonické písně skupiny Metallica. A skončíme u vzniku hry Tetris. Nemá cenu kreslit si pavouka se vztahy postav, lepší je nechat se unášet textem a jít po emocích. Kniha se i ve španělském originále jmenovala The Night, stejně jako román, který psala jedna z postav knihy podle stejnojmenné písně skupiny Morphine. Rozhodně pozoruhodné dílo. Na závěr ještě poklona překladateli, který s těmi všemi jazykovými hrátkami určitě měl dost práce. Překladatel Vít Kazmar je ostatně i autorem doslovu, na jehož začátku je výčet všech venezuelských knih vydaných v češtině (a jedné ve slovenštině), který není moc dlouhý.